Crawler-D

Tento film asi nedovedu ani slovy ohodnotit. Nejúžasnější, nejmagičtější a nejemotivnější film jaký jsem kdy viděl, a to v režii Tima Burtona. Sice nenese jeho nejbizarnější rukopis, přesto je z něj jeho režisérská ruka cítit právě zvolenými tématy a jednotlivými prvky. Můj životní film.

Theo Faron nás zavádí do světa ponuré deprese, z něhož vymizel dětský smích a společnost se zastavila v jakékoliv snaze něco zlepšit či se stát lepší. Hrdina zcela proti své vůli bojuje o podstatu lidství skrývající se v luně mladé uprchlice. Příběh je na povrchu jednoduchý, ale v tom, o čem vypovídá, předčí nejkomplikovanější dramata. Neuvěřitelně komplexně se vyjadřují k dnešnímu světu - úbytku porodnosti, ztrátě víry, migraci, terorismu. Mimo to oplývá úžasným vizuálem z očí Alfonsa Cuaróna a nejlepšího kameramana pod sluncem Emmanuela Lubezkiho. Dovolují si dráždit naše smysly neobyčejným pohledem na budoucnost, syrová dokumentárnost podtrhuje veškerou beznaděj a sílu, kterou navzdory své neschopnosti Theo vyzařuje.

Pokud některý film dokáže zachytit krásu, pak je to Fontána. A nemluvím zde o povrchní kráse, kterou především ve třetí, budoucí časové rovině Fontána disponuje. Na myslím mám vnitřní krásu, a to tu, která dokáže diváka jak rozplakat, tak extázně rozveselit nebo uvrhnout do nelítostné deprese. Záleží na tom, v jakém rozpoložení na film divák jde. V tom nejlepším případě zažijete všechny tři možnosti a dočkáte se nevídaného diváckého zážitku. Darren Aronofsky mi dokázal, že je velkým filmařem, který tvoří malé, ale pozoruhodné věci a zároveň přebíhá mezi jednotlivými filmovými žánry. V tomto případě zvolil originální love-story zasazenou do pseudofilozofického kabátu, který je ale tak pěkně na pohled a myšlenkově jasný (i když neobjevný), že nemohu, než spolu s polovinou diváků žasnout. A stojí za to poslechnout si i skladbu v titulkách, která mě dojímá svou emocionální hloubkou, ale zároveň viditelnou jednoduchostí. Jako celý ten film. V jednoduchosti je síla. /Zajímavost: V jedné scéně Aronofsky cituje jiný film o rakovině Ikiru od Kurosawy/

Ten, který vše odstartoval, nejvíce odkazující jak k určitým filmům, tak k vyprávěcím technikám obecně. Jeho vyznamenáním je to, jak dokonale tyto všechny motivy spájí v neobyčejný příběh klasického boje dobra se zlem. The Force will be with you, Luke...and me...forever.

Dodnes nejlepší komiksový film, který za svou kvalitu vděčí jak výraznější finanční injekci, která umožnila vymodelovat tvar do ryze moderní, esteticky lahodící podoby bez nedostatků v tricích nebo výpravě, tak svou roli hraje především scénář, který umně rozjel několik rovin, které Singer dokáže životaschopně vést po dobu dvou hodin, aby došly zdárného konce a Singer se dotknul podstatných témat spojených s menšinami a postavám umožnil důstojnou účast na tomto příběhovém úseku. Což se změnilo ve trojce...

Baz Luhrmann je bez debat oddaným Australanem, protože stvořil něco podobného jako Vzpomínky na Afriku, ale zasazené do kontextu zajímavého prostředí bývalé britské dominie (k destinaci Londýna se mezi mé favority zařadila Austrálie). Říkával jsem, že se jen pokusil, protože o nesmrtelnosti díla rozhodují diváci a čas, a minimálně u mě se i prvotní nadšení rozrostlo ve věčnou náklonost k filmu, který neuvěřitelně chytře využívá dávné šablony a prezentuje je v moderní podobě. Schématem proto není nikterak zásadní (v žádném případě nepřináší nic nového, nesnaží se nijak renovovat), ale konstrukci velkolepé romantiky naplňuje bezezbytku, přičemž se mu ji nenásilně daří propojit s prostředím Austrálie, místních zvyků a trablů. Emocionální síla filmu je jako hurikán z Čaroděje ze země Oz, se kterým Austrálie sdílí část poselství.

Bezkonkurenční akční nářez, jehož kvality tkví v kompletní zmapovanosti tohoto žánru a nikoliv parodizaci, ale složení pocty.