Crawler-D

Ze spojení Billa Nighyho, Emily Blunt a Ruperta Grinta vzešla neobyčejně povedená grupa těch nejméně pravděpodobných existencí a svým náhodně spojeným životem a britsky suchým přístupem v komice i dramatu baví až do konce. Martin Freeman ve své zabijácké roli je hotovou delikatesou.

Fantasy trip, kde hulení nebylo tak zábavné jako střet silné ženy a slabého muže ve "středověkých" reáliích. Pobavila mě zmínka o tom, že tvůrci scénář psali s ohledem na děj a až pak tam sázeli vtípky, což je někdy poznat v tom, že si myslí, že sprostá mluva na vtipnost stačí. Jako kdyby někdo nepodchytil správně timing.

Člověk má chuť vzít knihu zase do ruky a zjistit jestli byla taky takhle hloupě pojatá. Pořád film lavíroval mezi tím být lepší a být hloupý televizní film. Škoda, že se zbytečně otáčeli k trikům, když právě strach z neviděného je nejsilnější, takže kdyby na začátku nemusli předvádět velkolepou nebeskou šou, neuškodilo by to.

Suché, příliš suché, až se člověku dral z úst smích jen ztěžka. Hned na začátku nám Oliver poví veledůležitou věc - každý jedinec může ráno vstát a žít svůj život jenom díky tomu, že se považuje za jedinečnou bytost. Na to, že si tento paradox tak dobře uvědomuje, si ho nijak nebere k srdci. A tak se připravte na půl druhé hodiny prázdného zírání, kdy mají postavy v hlavách vymeteno a neví, co říct, a kdy nás z pozice vypravěče zahrnuje Oliver spoustou bonmotů. Ani jedna linie nezanechává výraznější dojem z příběhu o chlapci, který má problémy s děvčaty a snaží se odvrátit rozvod rodičů. Ani nit zajímavého.

Ve slovenštině má název kuriózně roztomilý rozměr, jinak mě nenapadá co bych řekl, všechny racionální argumenty se ztratily v kocovině tvůrců, kteří používají stejný půdorys a nikam ho neposouvají. Navíc děj zasazují do lehce nevábných kulis a doufám, že nespoléhají, že film zachrání přemíra penisů. Už vůbec potom nechápu, proč hlavní atrakci a důvod návštěvy kina odsouvají půl hodiny, během níž se nás nudnou cestou snaží znovu seznámit s postavami a uvést chabé zázemí k další pařbě.

Najednou má člověk pocit, že i to zatracené mlýnské kolo ve dvojce mělo něco do sebe. Po živých kostlivcích a mořských obludách přicházejí zombíci, kteří sice vypadají, že mají nějakou tu jizvu navíc a bodnutí jim neublíží, ale na zadek se z nich nikdo nepostaví. Nějaká velká akce by nebyla marná. Největší kuriozitou čtvrtého dílu je, že sérii poměnila v klauniádu. Nešaškuje už jenom Depp, který přitom původně čerpal svou komiku z toho, že byl vážný, a zde situaci zahání do krajností, když akční scénu postaví kolem získání koblížku, ale jistou dávku duševního bláznovství v sobě mají i ostatní, což zvláště u Barbossy překvapí a zklame. Původní trilogie oživila pirátský žánr v moderní podobě, s Marshallem jako bys vrátila do doby, kdy se pirátské lodi topily v brakovosti, a zde to podtrhuje i práce výpravy, maskérů, kostymérů atp.

Lidice jsou jedna velká filmová hádanka. Kdo odhalí Hlídače č. 47, Karamazovi, Protektora, Habermannův mlýn nebo Pouta? Nejpodivnější na tom však je, že ačkoli pietnost, kterou zdůrazňuje výčet všech lidí na světě, kteří se nechali symbolicky pojmenovat po zničené vesnici, má být hlavním hlediskem, nakonec celou snahu sráží komediální rovina, kterou má na svědomí Jan "Czech Made Man" Budař, a první polovina nacpaná motivy. U historických filmů jsme zvyklí na větší či menší odchylky, ale je něco špatně, když východisko dle skutečných události člověk považuje za bídnou scenáristickou konstrukci. Nebo jednoduše nedokázali trivialitu podat ve zrůdnosti svého dopadu a naopak zvýraznili její nesmyslnost a nelogičnost?

Není to dokonalé, ale vrací se do kolejí vyjetých Singerem. Z větší části konverzačka, kterou je radost poslouchat, protože prohlubuje postavy a témata, která jsou pro X-Meny důležitá. A o co víc se věnuje mluvení, o to zábavnější a napínavější je sledovat úseky akčních scén. Pokud propadne u diváků v Americe, nebudu se divit, bude to na ně příliš vážné, roztahaná a moc otitulkované (ale když Hanebný pancharti dokázali s němčinou vydělat tolik, tak by mohli odpustit věrohodnost i Vaughnovi).

Dodnes nejlepší komiksový film, který za svou kvalitu vděčí jak výraznější finanční injekci, která umožnila vymodelovat tvar do ryze moderní, esteticky lahodící podoby bez nedostatků v tricích nebo výpravě, tak svou roli hraje především scénář, který umně rozjel několik rovin, které Singer dokáže životaschopně vést po dobu dvou hodin, aby došly zdárného konce a Singer se dotknul podstatných témat spojených s menšinami a postavám umožnil důstojnou účast na tomto příběhovém úseku. Což se změnilo ve trojce...

X-Menům v prvním případě ještě chyběla výrazně ucelená a uměřená stylizace, mnohdy to tedy vypadá levně, triky jsou ještě nedokonalé a postavy nosí divné účesy. Už ale Singer dokázal nastínit universum a vztahy mezi postavami, dupnout si na psychologii v rámci komiksové podívané, a tak to celé šlape až do mrazivého finále. A pak přišel druhý díl...