Alqarin

Mělký hrob/Fargo, liboval jsem si ale víc, severská atmosféra, režisérský i herecký minimalismus a zdrcující finále. Raimiho styl mi prostě sednul, 4,5*.

Prvních pár dílů šlape, dál už ale The Strain trpí nablblostí a laciností.

Možná nejfantastičtější příběh vůbec, s uvěřením jsem měl místy hodně velkej problém, hlavní trabl pro mě ale vězí především v masovosti, lidovosti, a patetičnosti tohohle dokumentu. Ne že by si Rodriguez nezasloužil nekonečný uznání, to právě naopak, ale omílání všeho neustále dokola a vyzdvihování textů, kterým většina lidi stejně neporozumí a neocení je, čpí prostotou a senzacechtivostí a hyzdí jinak chvályhodnou snahu přiznat Rodriguezovi jeho zásluhy a zařídit mu náležité uznání. K tomu zbytečné grafické vychytávky, animace, filmový look, samoúčelné procházkové scény, hodně mě toho otrávilo, takže ódy nepěju, ale ty hlavní body to splnilo...

Čím víc Ritchie, tím větší nuda. Když už, tak radši Sherlocka.

Hodně blízko osobitosti Skins, Lena Dunham není hloupá a stejně jako v Tiny Furniture se pasovala do role sebestředného spratka a obklopila postavami, k nimž si sympatie budete budovat jen stěží. V tom ale tkví působivost tohohle seriálu, dějou se tu věci, co jinde ne, na scenáristické šablony nenarazíte a hardcore dramatické zvraty si Lena nechává jen na ty nejposlednější momenty. Jasně, občas je to nuda, všednost je jednou z hlavních složek tohohle seriálu (osobně mi i dost trvalo, než jsem Girls přišel na chuť), jenže za touhle konkrétní nudou na rozdíl od většiny ostatních cejtím záměr a jasnou vizi. Lena Dunham je Amanda Palmer televizního průmyslu.

Jestli existuje něco jako něžné, ohleduplné a krásné znásilnění cizí kultury, tohle je ten případ. Poctivě vypiplaný, s boží hudbou, famózním Watanabem a Cruisem, který dokonale srostl se svou rolí. Vždycky mě dostane.

Jako vyznání lásky totálnímu braku fajn.

Jo! Jo! Jo! Po vycíděných americko-centrických scifárnách je tu konečně to, na co jsem dlouho marně čekal - špinavý pravověrný následovník Vetřelců a Hvězdných pěchot se sakra vítanými evropskými lokacemi a přehlídkou rozličných akcentů Spojeného království. První vylodění mě vykostilo a naporcovalo (poletující kamera + poletující výsadkáři = orgasmus), Cruisův charakterový přerod spolehlivě bavil a Emily Blunt se pro mě poprvé na plátně tyčila jako neotřesitelný sex symbol. Různorodost Limanových způsobů ždímání premisy (i přesto, že spousta z nich už se objevila jindy a jinde) navíc zaručila, že se nekonečné opakovačky ani na chvilku neomrzely. Trochu škoda sestupné kadence akce, úvodní vylodění prostě vládlo a já toužil po nášupu. Celkově to teď není na pětici, kazí mi to i konec, možná že napodruhé budu mít víc jasno a třeba přihodím, i tak ale zatím rozhodně nejlepší akční pecka roku.

Nadprůměrně chytrá teen romance s nadprůměrně sympatickou bandou postav, Stiller neni hloupej, i klišéčka zvládne slušně prodat, přimíchávat pokusy o generační reflexi se mu už ale do milostné linky moc nedaří, povětšinou totiž shrnuje dost obecná témata a bez opravdových osobních vpádů do scénáře prostě a jednoduše ilustruje to, že po škole to může bejt dost na hovno. Mě opravdu dostal až scénou před barem, kde s Hawkem opravdu předvedli střet s přesahem, jímž by to klidně mohl celé zakončit a já bych byl spokojen. Takhle je to "jen" milá romantika s milym duem Ryder Hawke, skvělou Lubezkiho kamerou a kouzlem devadesátek, pro který mám osobně fakt slabost...

Ke štěstí mi stačil triumfální návrat "Gonna fuck this shit gonna knock you bitch!"