Alqarin

boží blbost se srdcem a i nějakou tou žánrovou reflexí

Goose <3

Jedna hvězda za Wilhelm scream.

Film jako slepený ze zbytků materiálu ve střižně Girls, okořeněný záběry, kdy někdo omylem zapnul kameru, nebo ji zapomněl vypnout. Nestrojené výjevy mimo nejdrásavější dění příběhu dvou městských holek mají coby zdánlivě všední bezvýznamná koláž obrovskou uhrančivou sílu.

Už to neni mile pitomý, už to je jenom pitomý.

I přes obecný schematismus scénáře ta pardáloidní poetika krásně funguje díky klukovsky opravdickým momentům a rozvernému bojkotu kliše. Jirko, vezmeš si mě?

Nejpřístupnější Lanthimos – odpadá jelenovská samohana, ale bohužel taky humrovská potutelnost. Výsledkem je cosi uspokojující choutky obyčejně vyhrazené pro Hru o trůny, tedy vzrušení z hnusáckého intrikaření. Cosi rezonujícího s aktuálnější situací se tu taky dá najít, ale upřímně se mi stejně pořád kradla na mysl otázka, proč točit zrovna tohle. Kdybych se rozhodoval podle synopse, a ne režiséra, v životě bych na to nešel.

I den po vidění se to v hlavě trochu převaluje, ale s vědomím, že druhou projekci už spíš ne.

Miluju to. Skoro nic tu technicky nefunguje, kontrapunkt svatby a cynismu je prvoplánovka jak prase, scénář psal Rust z True Detective v nejslabší chvilce, Reeves už je definitivně víc Wickem než Neem a Winona Ryder se zasekla v módu svých virálních zmatených grimas. Jenže něco ten film povyšuje z čehosi pitomého na cosi zbožňovatelného, ta konkrétní souhra laciných elementů s něčím snad i potenciálně autentickým a ona podivná herecká distanc, i určitá sveřepost toporné deklamace, těžko to racionálně popsat, je to z velké část radost z bizáru, ale radost je to upřímná a já tenhle film žeru.

Hardy je nový Cage. A Sony opět zabilo.