andrii

Vyřízeno. Rabiáti padli do rubáše. Dukáty z mrtvého moře vyplavily démonický úsměv.

Trh vlajek. Pole šavlí a bajonetů. Strhne ševel hábitů, šelma vzletná.

Tanečníci luny, sépiových tváří, co mají rádi noční život. Slaňují lány šíjí, až se zuby zachytí. Kapou, proudy tekou do nich. Napájí, spájí je lidské bordó šampaňské. Ten rudovoucí lok za lokem. Tolik potřebný, slastný "orgasmus," po skusu.

Včera šlápl na štěstí, tyjátr nerovský. Urazil tyran, co nelze snést. Vyrazí, se zbraní, v bluesovsky mračném plášti, s cípem djangovským. S sherwoodsky krvavou pečetí. Na popelavou árii, nokturno havranů a vran.

Dráhy a břehy, intimní závoje drahé slečny s tulipány a pralinkami, k níž nejeden vílí Amor přikročil. "Do hodinky" vykouzlil bytost éterické povahy, motýlkovských šatů, sněhurkovských vlasů, mléčné pleti, s červenkovými úsměvy.

Ležérní i austenovské rozmarýnky, cukřenky, které se neroz(u)tekly. Zachumlané, ženským plédem, do malebných objetí. Světa jarních beránků, letních vánků, podzimních draků, zimních ornamentů. Čajové Růženky, které se drží své citové kresby, udržují myšlenku světla, i přes černé hodinky.

Jeho srdce. Jeho pravá ruka. Lože, trůnu partnerka, žádná Popelka. Se vší pompou. Pudřenka, která svým mandlovým poprsím, paprsky v korzetu, v očích, rozpumpuje blesky. Ve fiží pánů, ve vějířích dam. Za markýzami a paravány.  "U kulatého stolu," ve ctihodném společenském budoáru.

Bouříš, svádíš, díš. Uvidíš. Blaženou, průzračnou číš. Paví panský kalich. Jdi za Biblí polibků svých, navzdory "Kainovu" kladivu. Slyš řinkot křížů, na popud potupy zpupných, velikášských baldachýnů. Otupit jejich tíž. Vstoupíš do lóže zelenajících se vavřínů.

Tuníme obraz reality, do brunátna, havraním volume. Vysíláme za mezí, mezi obývací pokoje, až do pádu na vlastní lávový trůn, zvráceného (v)kusu lačného, trnového mordýře.

Vyléčí, meditativní krajinky, medové rezidentky z malinové chaloupky, co bodá člověka, kvůli člověku?