andrii

Až příliš vykloní se z výlohy. Trh hlavní, otáčí kohoutky. Mění se plenér, pozice. Rozhodí plány. Přespolní, spolu/protihráči, rafinovaní oponáři. Kronikář siluet. Zaheslovaný, neznámý obsah "rance" při ruce.

Přímořské májové šampaňské. Momentky, které se rozprchly, jako jarní vody, opláchnuté časem. Jedině slunce je stálé. Je štamgastem, věrným divákem, pravým pamětníkem kravat a krevet, bikin a zmrzlin, psaníček, kabelek, pozvánek v podpaží hostí. Ukrojte si očima i vy zlatý kanýr pobřeží, bohatou náklonnost  kraje karátových kanapek.

Slyš, prozři. Opakuj po mně. Uklidni, vnímej. Potřeby svého těla. Vzpurná Večernice v noční košilce. Budu tvou lucernou pod černou oblohou. Tvými kroky. Za poznáním, pochopením podstatných jmen, zapomenutých světel zhasnutého světa. K přijetí ticha bílé hůlky, abys neztratila smysl ukázat se, "říci" (s) citem. O kapku člověka.

Za ním. Za synem. Vpřed. Spojnicemi, serpentinami krajních možností. Poprask na silnici, za nejsladší úsměv na světě, s potleskem přihlížejících. Jen šlape jim na kola, štrůdl strážců zákona. Motorům autostrád. Bonnie a Clydeovi s výbavičkou a hračkami, které žel nestačili boně předat.

Tam v porcelánovém, s bílou věží. Cídí tepající životy, s hořkou vůní mandlí. Na terase s citronádou cítí antracit. Smetanové vstupní dveře vyvrátí. "Ántré" niter, mimo palem. Ony drcené hlučným procesem samoty. Prázdným rámem, za který se nevešly. Albem se střepy. Návraty, které "zpraží práh," loučí se s promarněnými doteky. Propíraný čas rozevře vějíř katarzí.

Neberem. A to byla rána, ale posléze, po letech zatracení, koroze. Byla vysazená, zabral nový nátěr, do výšin, do oblak.

Pod sluncem vítané, spiklenecké Sicílie. Jakože Etna stojí, zasyčí. Miláček "famílie" (si) musí proluftovat (p)líce. Odskočit. Vyčistit hříchy čísi. Poctivě.

Zaklíněný, zprvu v líném, soudném letním dni. Spolu s ním, ale žádná komisní, jeho osobní klenot. V klání nažehlených obleků. Proti klanu lítého stylu, v týlu konání "přátel žehu."

K vašim "andělským" službám. Vlastní vlaštovčí vlas, kafkovský čas. Hitchcockův plášť markýze iluze. Podruhé ožije. Pod fáčem, s šémem madame Frankenstein, jejíž šarm utržil šrám. Sbohem a navždy, staré já. "Děťátko Rosemary má tvář."

Než ji obejmula mračna s trny. Francouzská Andrea Čunderlíková s osudem krkavčí, srdeční krajiny. Intimita surovosti zalila kaštanové vlasy, hepburnovsky prosící, svůdné oči, (s) tajemstvím tmy.