frbulka

Celý příběh Hobita mi připadal, ač dějově starší, jakýmsi opakováním Pána Prstenů, ale ve vybledlém podání. Stejně jako v trilogii Pán Prstenů - výprava, která má přemoci zlo, putování dechberoucí krajinou, bitvy, z kterých se vám ježí vlasy hrůzou, působivé efekty, hudba stejného skladatele, špetka humoru k tomu...Jenže pro mě tam byl rozdíl. Nepočítám se za velkého fanouška Pána Prstenů, ale dokázal mi dát něco, co jsem si navždy zapamatovala a co ho dělalo tajemným, kouzelným a neopakovatelným. V Hobitovi je stopa nepřirozenosti a nuceného vtipu, bojových scén je přehršel a občas film připomíná počítačovou hru. To všechno jde na úkor ústředního úkolu, hloubky děje, postavy Bilba (který se se smutným pohledem a velkým posláním Froda těžko může porovnávat) a schopnosti dojmout diváka - a to naprosto nevykalkulovaně Pán Prstenů uměl. V Hobitovi je málo srdce. A to už nezachrání ani celá armáda skřetů ani ušišlaný Glum. Nečetla jsem to, tak opravdu nechci nikoho urazit, takhle jsem však Hobita vnímala já - z pohledu obyčejného diváka, obyčejného konzumenta nedotknutého knihou.

Jedno z nejsilnějších literárních děl mého života Joe Wright zrežíroval s vkusem. Oceňuji především formu divadelní hry, která už tak dramatickému příběhu dodává na dramatičnosti a skvělou hudbu, která svou dynamičností podporuje divákovo prožívání. Že Keira Knightley není moje oblíbená herečka, to vím už dávno. A že výrazy její tváře, které mi připadají jinak hrozně nepřirozené, tady zase tak nevadily, připisuji postavě Anny Kareniny. I když ji učebnice literatury líčí jako ženu citově vyprahlou, oběť konvencí a stereotypu, začínám být čím dál více přesvědčená, že jí zase tak moc nescházelo. Stejně jako v knize se mi mnohem více líbila dějová linie Kosťa+Kitty, morální hodnota a životní naplnění této dvojice ostře kontrastuje s životem Anny Kareniny. Scéna s kostkami byla jedinou, která mě v tomto filmu dojala. Ale přesto, snímek Anna Karenina mě nezklamal, zanechal ve mně příjemnou nostalgii a podnítil chuť ještě jednou si knihu přečíst. P.S.: a jen malá poznámka k tolik zde diskutované chemii mezi Annou a Vronským - opravdu nefunguje (např. ve srovnání s dvojicí Sophie Marceau, Sean Bean ve starší adaptaci románu).

V předvečer Štědrého dne jsem dostala nesmírnou chuť si Vánoční koledu pustit a musím uznat, že i když úplně přetočené a obrácené, má pro mě tohle dílko veliké kouzlo - v mnoha ohledech byla samotná předloha Charlese Dickense překonána:-)Tolik skvělých hlášek v tak malém časovém prostoru zazní jedině v Černé zmiji...

Velká nostalgie, která si zaslouží pět hvězdiček...srdcový film, jehož nezapomenutelné scény se mi vybaví vždy, když zaslechnu Unchained Melody...

Mám takovou vlastnost dívat se skrz prsty na všechny dlouhé americké seriály ještě předtím, než je doopravdy vyzkouším. Zoufalé manželky jsou jedním takovým. Všechny ty "manželky" (ne všechny jsou manželkami) zakouší problémy a strasti, jak jinak, s muži a se vztahy. Téma je to otřepané, ale podání je svěží a zábavné. Je normální chtít po manželovi, aby se nechal sterilizovat na důkaz lásky? Ne, a to hovoří za vše...hrdinky jsou občas nesnesitelné a jejich muže někdy opravdu upřímně lituju...neukazují ženu zrovna v dobrém světle, ale právě proto, že jejich chování je kolikrát tak paradoxní, absurdní a plné úletů, může se člověk touto nadsázkou bavit a vychutnat si seriál takový, jak je nám předkládán. Mimochodem, Marcia Cross jako Brie je brilantní...A navíc, Zoufalé manželky nabízejí příjemnou dávku tajemna a napětí. To všechno společně s lehkým, i když opravdu americkým humorem namíchalo pestrou a zábavnou směsici...

Mám ráda upíry a vlkodlaky. Protože se bojím, ale jen trošku, příjemně, ne jako u hororů, které jsou prosyceny duchy, smrtí a zlem...na ty mám s přibývajícím věkem pořád menší chuť a odvahu. Tento Vlkodlak byl pro mě bohužel trochu zklamání. Kromě do šeda laděné kamery a pár vlkodlačích zavytí mě příliš neoslovil. Škoda, snad ten pravý Vlkodlak teprve přijde...

I když akční thrillery s Liamem Neesonem mají hodně společného a vlastně nejsou ani příliš originální, baví mě na nich asi právě Liam Neeson, precizně odměřená dávka napětí a akce a navrch zajímavé rozuzlení...prostě někdy člověk potřebuje vyplout na rozbouřené moře, aby se pak na své bárce rád vrátil na to klidné a rozjímavé:-)

Když si tak pročítám komentáře uživatelů csfd, vidím, že většina kritik na tento film se vztahuje k "nedostatku akce". Ano, prostě jsme si zvykli na chvíle napětí, gradace, úžasného či hrůzného vrcholu, pak zase uvolnění a znovu...Útěk ze Sibiře není tímto filmem. Jestli divák čeká hrůzyplnou cestu drsnou krajinou, smečky vlků trhající zaživa zesláblá těla uprchlíků a zdlouhavé týrání místním obyvatelstvem, nedočká se. Jak řekl dozorce v gulagu: "Vaším vězením nejsme my ani naše zbraně, ale příroda, která je nekonečná a rozprostírá se všude kolem". V tomto duchu se také celý snímek nese a není rozhodně ochuzen o okamžiky drsné, ani o ty dojemné. Ještě ke všemu stíhá vykreslit jednotlivé osobnosti, proniknout do nich, aby si je divák zamiloval a prožíval hlouběji jejich případnou prohru či vítězství. Vydařený snímek, který si však možná mohl odpustit závěrečnou scénu filmu, která na mě působila dojmem, že tam byla tak trochu vecpána.

Když jsem viděla ty dva muže, jak sedí u lůžek "svých" žen, jeden s ní mluví a druhý neví jak, bylo to dojemné a zvláštní zároveň. Oba si k nim hledali cestu, ale nakonec vše bylo úplně jinak, jak už to u Almodóvara bývá. Před devíti lety jsem neuměla tento křehký snímek ocenit, teď jsem to snad aspoň částečně dokázala. A Pedro Almodóvar má pro mě ještě jednu schopnost - z lidí, které bych v našem reálném světě asi neoznačila za pohledné, dělá svým tvůrčím talentem a citem fyzicky krásné a zajímavé osoby (Rosario Flores a Darío Grandinetti) - a to nemyslím práci maskérů.

Burton není mým oblíbeným režisérem, ale protože pro upíry mám slabost, slibovala jsem si od kombinace Depp, krev a temnota přece jen zajímavý zážitek. Bohužel, přesně naopak. Velice slabý děj, spousta sexuálních scén a drsných "vysávaček", takže nevhodné pro děti, pro dospělé zase příliš dětské, kupa prvků, které už balancují na hranici kýče...barevná všehochuť bez výsledku. 40%.