snob

Jak je ta naše existence mlžná. Jak jsou ty představy zítřka naivní. Nikoliv snění, ale realita. Sehnutí, vysmívající se potajmu ostatním, chudí duchem na povrch, bezduší uvnitř. A kolem se jako had z ráje omotává touha těch ostatních, těch jiných, být součástí, ale zároveň naprostý odpor, snad až pudový odpor, mít s tím cokoliv společného. Protože existence, ta obyčejná, je tak... obyčejná. A přesto v ní lze nalézt poklady, ke kterým jde upřít zrak. Jen je smutné, že je to pouze klam a faleš, předstírání. Tento svět je pláčem těch jiných, pláč nad nesmyslností malosti.

Hlavní postava je hned od počátku pronásledována agentem. To je vlastně jediná zápletka. Co z ní lze vyvodit? Svobodný člověk je vržen, po absolvování povinného i toho dobrovolně povinného vychození školy do světa, kde vládne zlo. Zlo? Ale jistěže zlo, každý člověk je ve své podstatě dítě, hravé, nevinné, naivní. Střetem se zrůdně zkaženým světem, který je naplněn odíráním chudých a vražděním nevinných, se člověk většinou přizpůsobí a stane se sviní nebo obětí, anebo se pokusí zůstat svobodným. V tu chvíli po něm ovšem vyběhne celá smečka ohavů vyžadujících poslušnost a příslušnost. A začne běh a je to běh doslova o život. O svobodný život.

Je t'aime moi non plus je film surový a zároveň syrový. Neočekávejte políbení růžovými křidélky Amorovými. Neočekávejte zasněnou atmosféru lásky. Zamilovaný pohled stíhá facka, po koitu následuje zhnusení. Láska je ve filmu odhalena jako lživá praktika aplikovaná jen za cílem získání převahy. Odpadová politika výrobců zamilovaných psaníček, jež se filmem kompostuje pod nánosy ztracených iluzí a snů, které pukly dřív, než mohly probudit v člověku nějakou naději. Krásný film o ošklivých věcech.

Smukke mennesker je velmi depresivní film. Vězte, že pokud si k němu připravíte popcorn, zaskočí vám v hrdle. Ne, ani Heimlichův zákrok nepomůže. Snad kdybyste si vylomili nohu z kyčle, snad kdybyste si zarazili sanici, pak, možná, zarputilá kukuřice vyskočí. Po dokoukání budete mít nutkání zabalit se do cukrové vaty a prostým lízáním se dopracovat ke smyslu života. Je jím láska? Po zapnutí filmu se vám může stát, že vaší myslí potáhnou myšlenky na to, že hledíte na nejlepší a zároveň nejhorší film svého života. Dánské odhodlání dát světu i něco jiného než depresi končí depresí. Smukke mennesker, světe zboř se, končí happy endem. Dánským depresivním happy endem. Ale tak to prostě je.

Možná si říkáte, že z Turecka můžou vzejít jen slaměné chýše naplněné k prasknutí fakíry co každou chvíli, jen tak, aby řeč nestála, foukají z košů krajty a šplhají na lana, která očividně nemají nikde uvázání. Ale chyba lávky. Filmem Med se Turci až nehezky odkopali. I u nich může vzniknout nebezpečně krásné umění naplněné poetikou a smutkem veškeré existence. Jaká to radost truchlit nad sebou samými už jen proto, že jsme živi. Film je pomalý. Jako slimákova existence. Krásný. Jako motýlí řiť. Cizokrajný. Jako sousedův žlučník. Intelektuálně na výši. Jako snacha tetičky prezidentovy ženy. Svůj. Jako láska při předstíraném orgasmu. Film Med, je film, který vás bude bavit, i když ho za to budete proklínat. Probuďte se jen proto, abyste mohli zase elegantně zachrápat. Šup ho, Turek zase útočí. Zase nás bere ztečí.

Haneke je režisér, který by se měl rozmnožovat dělením a dodávat na zlatých podnosech do každého státu světa. Jen ať tvoří ta jeho šílená duše. Jen ať vznikají pod jeho drápy díla, která když si pustíte, můžete si ke sledování namísto žraní popcornu plést pomalu smyčku. Trám už si nějaký najdete.

Svět rozdělili na několik částí. Z jedné se exportuje, aby v druhé se mohlo importovat. V jedné se vysvléká, aby se v druhé mohlo onanovat. V jedné se ponižuje, aby se mohlo ponižovat i v té druhé. Svět je nemocný, to je jediný výsledek všeho toho pinožení. A jediný nosný závěr filmu Import/Export. Rakousko nepatří zrovna mezi nejproduktivnější státy, co se týká filmů. Ale když už do toho praští, práší se z něho po celém světě. Jen chtít vidět, jen chtít nebýt viděn. Dejme si na talíř své představivosti spravedlivý svět, kde výkal máme všichni stejný, protože jsme všichni i stejně nakrmeni. Vezměme si do rukou vidličku nihilismu a nůž dekadence, zamíchejme spravedlivý svět a podívejme se na výsledek. Ano, pohlédneme na náš svět, kde si lze postavit stůl nad hlady umírající dítě, sednout si na židli, natáhnout nohy a opřít si je o to vyhladovělé torzo a přežrat se jako to prase. Import/Export je přesně o tom. Ale nezobrazuje tendenčně pouze ubohost hladem trýzněného smrada zpod stolu, ale i ubohost žeroucího.

Chuť melounů je snad jediné pornografické dílo oceněné Stříbrným medvědem za výjimečný umělecký přínos, kde nenaleznete porno, ale osamělou masturbaci ve více lidech najednou. Točenou na kameru, kterou točí další kamera. Film Chuť melounů je jakýmsi pornem porna, jakousi sprostotou sprostoty. Základem jsou statické záběry kamery, kdy na vás může vybafnout i scéna, kde dvě hlavní postavy spí na houpačce. Pět minut. Bez jediné akční vsuvky. Pouhé houpání a vaše chroupání popcornu. Můžete přemýšlet. Máte prostor. Ne, ne, sedíte doma, přemýšlet o tom, zda jste vypli žehličku, nemusíte.

Jak až moc bolí být normálním? Jedince samotného asi ne příliš. To společnost má s normalitou jedince značné problémy. Každý je normální a pro ostatní proto z normálu vybočující. Jak úsměvná skutečnost, když v tom člověk musí žít. Billboardové výkřiky perspektivního žití zahlceného splátkami, zdravím kypícími jogurty, tak blahodárně působícími na rakovinné buňky, pomalé plížení za módním časopisem, kde vše je tak krásné, zářivé, opravdově jsoucí a trnožně zhoubné. To je normální. Nalíčit, odplivnout a i muži mají své dny. Vidět své opravdové já, svou osobu bez převleků, bez bezzubého uculování. Není děsivější představy. Lepší lehnout si do proudu lidského spěchu a nechat si tělo valchovat projíždějící touhou po menších úrocích, po bezbolestné liposukci, po pitomém srovnání cen s konkurencí. Neřvat do ovzduší Já, ale My. Radši tiše polehávat. Radši nebýt, jen bytí předstírat. Je to levnější, je to snadnější, je to bezkonkurenčně nejlepší řešení.

Pravá podstata člověka vězí někde mezi dozorcem a provazem na šibenici. Zaplivaný prostor, kde před chvíli někdo chcíp a za chvíli chcípne další. Bezmyšlenkovité zoufalství. Neschopnost. Nemohoucnost. Lidstvo je neuvěřitelně ohavný projekt. Čiré zlo a brblání nad neschopností dělat ještě větší zlo. Nenávidím to tu. Filmové ztvárnění lidstva. Depresivní. Moudré.