Jirka_Šč

Dost mě bavilo, jak je to vyprávěné. Tedy, s použitím statistiky, čísel a s vypravěčkou, která se v průběhu celého příběhu vtěluje do celé řady vedlejších postav. Zajímavý nápad! Oliver a Hadley jsou navíc standarní, přirození, uvěřitelní a člověk jim emoce věří. ■ Začal jsem počítat, kolikrát se budu se svojí ženou milovat v následujících dvaceti letech. Je to normální? ■ Kdybyste někdo hledali tu dynamickou cover verzi I Wanna Dance With Somebady, co zní v závěrečných titulcích, tak je tady.

Trailer (ne příliš vysoké obrazové kvality, ale film vystihující). Itálie první poloviny 60. let, mladá učitelka hudby a nadšené děti, které baví zpěv. Také mě baví zpěv (zpíval jsem ve sboru). A oceňuji velmi příjemnou Matildu De Angelis a dětské herece, kteří tento film táhnou. Proto ignoruji určitý až pohádkově urychlený vývoj některých dospělých jedinců a dávám čtyři hvězdy. Mariele Ventre byla navíc skutečnou osobou, která déle než 30 let vedla sbor Piccolo Coro dell'Antoniano. Dnes se sbor jmenuje Piccolo Coro "Mariele Ventre" dell'Antoniano.

Výborně odvyprávěné! Celou dobu to táhne! Člověk je hozen do děje a až následně, postupně, díky početným flashbackům, odkrývá příběh. Stručně: Strýc mladé dívky spáchá sebevraždu, ona se vrátí z pohřbu, do domu se jí začne dobývat podezřelá žena, někdo jí udělá díru do baráku. Ocitne se pod palbou, ani neví jak, snaží se přežít a postupně zjišťuje, co obchod jejího strýce vlastně prodával. Nejvíc pro mě byla napínavá scéna, kdy se dívka rozhoduje komu věřit a komu ne. Přiznávám, že jsem v té chvíli také nevěděl. Trailer.

Jsem velmi zvědavý, co vlastně dělá důstojnice, kterou potkal Crosby. Věřím, že je minimálně Wafka, nepřekvapilo by mě (podle její rozhodnosti a vzhledem k tomu, že zná povahu pilotů), kdyby byla Attagirl.

Hlavní hrdinka byla v úvodu na můj vkus trhlá až moc. Nepřipadlo mi to vtipné, ale trochu hloupé (nebo nechápu thajský humor). Na druhou stranu to je jediné výrazné negativum. Všechny ostatní postavy mě zajímaly, svět s minimem mužů byl "jiný", na hry se dobře dívalo a kdybych nezačal sledovat ve 23:00 a nemusel ráno vstávat, dal bych všech 6 epizod na posezení (taky to má dost atraktivní vzhled a sympatickou hudbu - trailer). Finální dojem byl fajn. Za mě 71 %. ■ Podle toho, jak to skončilo, tipuji, že si tvůrci zadělali na druhou sérii.

Viděl jsem už dávno a ani s odstupem to neztratilo. Určitě lepší, než verze z roku 1997. Brutálně profesionální Jackal, o kterém se vlastně nedozvíme, kdo byl. Od začátku do konce napínavá a velmi realisticky vypadající hra na kočku a myš z časů neexistence internetu, kdy policie byla nejčastěji odkázána na fyzicky doručené zprávy a informace. Jediné mi vrtá hlavou, proč musela špehující dívka telefonovat zrovna z rezidence člověka, u kterého špehovala. P.S. Lidé, kterým film připadá nudný, asi nedovedou vnímat (nebo je nebaví) lidské emoce a myšlení.

Stokrát viděná romance jednoho nenávidícího se páru, ale na hlavní dvojici se celkem příjemně koukalo (chtěl jsem něco jednoduchého). Co mi nesedlo, byly vedlejší charaktery - vlastně žádný se mi nelíbil a byly spíš otravné (s výjimkou australského vikinga, který byl zábavný). Austrálie byla atraktivní, ale mohli ji využít mnohem lépe. Na druhou stranu se mi líbilo, když je tahají na laně do helikoptéry, on se bojí a ona mu zpívá. Parkrát jsem se zasmál. Když se to všechno posčítá, slabší 3 hvězdy jsou tak akorát. ■ P.S. Až s odstupem jsem zjistil, že Sydney Sweeney je ta holka z Angry od Rolling Stones - byla k nepoznání!

Úžasný a odvážný experiment o bytosti, která touží experimentovat! Porušování společenských norem je vždy velmi atraktivní! ■ Nebudu psát o hereckých výkonech a režii - o tom už dost napsali jiní. Za sebe bych upozornil na vizuál - perfektní exteriéry z paralelní reality (!), pohled skrz rybí oko, když se hrdinka dostala do zajetí, barvy jako z kolorovaných fotek La Belle Époque. ■ Můj první film od Yorgose Lanthimose.

Hayao Miyazaki si dovolil natočit jeden film pro sebe a své potomky, za což mu tleskám. 君たちはどう生きるか  (v překladu: Jak žijete?) je jeho nejkomplikovanějším a psychologicky nejabstraktnějším dílem. Divák je vložen do děje bez zásadního vysvětlování, informace se dozvídá postupně, některé se nedozví vůbec. Život a smrt jsou témata, která se Miyazakimu zcela jistě honí hlavou. Nemusíme všemu rozumět, stejně, jako zcela jistě všemu nerozumí ani on sám.

"Nepatří do rukou dětem." Věděl jsem, že tam bude trocha erotiky, ale ono to bylo spíš hippie porno. Takže jsem místy přeskakoval (zřejmě nejméně sympatický princ, jakého jsem kdy viděl, nevlastní sestry detto). Naštěstí to bylo i trochu zábavné. Asi nejvíc mě pobavila krátká scéna, ve které se černošský víla/sudička (který je mimochodem zloděj) přetahuje na chodbě plné lidí s králem o NAHOU Popelku (jeden ji drží za ruku, druhý za nohu). To se doopravdy jen tak nevidí!!!