Jirka_Šč

Starší dcera nám tento reality seriál doporučila a udělala dobře! Přestože je v mých očích Alone lepší pořad, nebyl tento projekt, organizačně připomínající Pevnost Boyard vůbec špatný! Šest týmů po čtyřech členkách musí zvítězit v hrách v aréně a v souboji o vlajky. Není přitom podstatné jen to, co uděláte vy, ale, co udělají ostatní. Je možné mít smůlu i štěstí. Vítězství nebo porážku mohou ovlivnit sekundy. Sledujete soutěžící, říkáte si: "toto je dobrý tah, který pomůže vyhrát", a vzápětí jiný tým udělá něco, co postaví předešlé kalkulace na hlavu. ■ V zásadě jsem spokojen. Nevadila mi přerušená hra, nevadily mi zvraty. Týmy, které se dostaly do finále, si to podle mě zasloužily. A občas je to překvapivě vtipné. ■ Trailer.

Vynikající! Lepší, než jsem čekal a lepší, než jsem po prvním díle myslel! Tvůrci měli nastudovanou nejen verzi z roku 1980, ale také clavellovu knihu a skutečný příběh Williama Adamse a šli absolutně vlastní cestou. První epizody jsem značně srovnával s verzí z roku 1980 a musel si zvykat - ve staré verzi se mi líbily mnohé postavy mnohem víc - Rodriguez, jezuité, Jabu, atd. Jenže postupně jsem si začal zvykat. Cosmo Jarvis byl totálně jiný Blackthorne, než Richard Chamberlain a Anna Sawai byla totálně jiná Mariko, než Yoko Shimada, pokud mám ale něco jejich vztahu vyčítat, pak, že netrval déle (což mě doopravdy zamrzelo - přál bych si ho stejně dlouhý, jako v seriálu nebo v knize). Na druhou stranu, mnohé věci byly přesnější v této verzi - například záchrana Rodrigueze, únik lodí z Ósaky, žádost o založení čajovny v Edu nebo takové detaily, jako plavání či napití z prázdného šálku. Od okamžiku, kdy se Blackthorne začal zabydlovat ve vesnici, mě seriál začal bavit víc, než stará verze - do značné míry i zásluhou postavy Fuji, kterou ztvárnila Moeka Hoshi. Sledoval jsem její charakter společně s Mariko a velmi se mi líbilo jejich jemné herectví - drobná gesta, výrazy tváře, hra očima (chvíle, kdy si vyžádá od Blackthorna pistole). Tehdy jsem si sedl a doplnil tady na ČSFD několik historických zajímavostí. Specifické bylo, že jsme seriál koukali doma všichni, včetně našich patnáctiletých Prťat. Prťata na rozdíl ode mě hned věděla, co je nattō - já musel googlit (viz zajímavosti). Epizodu 8, kterou by běžný divák ohodnotil jako díl, ve kterém nenastala žádná zajímavá akce, ocenila jako jednu nejlepších (nejvíc je pobavila scéna, ve které jezuité obhlížejí místo na kostel a zjišťují, že jejich sousedy budou gejši). Ale abych se vrátil k mému pohledu - od okamžiku střelby z kanónů jsem pochopil, že tvůrci adaptují příběh značně po svém a začal si říkat, že nevím, co bude. Velmi však oceňuji, že se příběh nakonec vrátil k originálu. Představuji si, že scénáristé prošli knihu, historii a verzi 1980 a řekli si: "Dobře, jak to asi mohlo realisticky vypadat doopravdy?" Mnohé důležité momenty z knihy zakomponovali, ale jinak, než kniha - nejvíc se mi líbilo, když v samotném závěru Toranaga vypráví Jabuovi, co se stane - toto bylo v knize také, ale jinak a současná verze to podle mě znázornila lépe. ■ Napsal jsem ještě dvě zajímavosti. ■ Velmi jsem si užíval Hiroyukiho Sanadu, kterého mám rád od doby, co jsem 15x viděl Soumračného samuraje. ■ Dodatečně googlím a zjišťuji, že Išido v seriálu vypadal téměř přesně stejně jako skutečný Mitsunari Ishida. ■ Pokud bych měl kritizovat, tak, že v knize Blackthorne komunikuje s Mariko portugalsky a latinsky (Mariko je podle knihy jedním z mála Japonců té doby ovládajících latinu). Angličtina mi překážela už ve verzi 1980. Nicméně jsem realista. Nedá se chtít vše.

Příběh už mnohokrát viděný - lhostejný teenager musí zachránit svět a postupně stoupá po levelech. V tomto případě Júsuke změní názor až poté, co zemře a zjišťuje, že po něm někdo truchlí. Velmi slušný japonský standard (dost jsem se bavil při představě, jak musel v komixu vypadat charakter s dudlíkem). Svět démonů nesmí proniknout do světa lidí (současně ale ne každý démon je zlý). "Trochu" akční :).

Dnes jsem viděl už poněkolikáté, ale poprvé s našimi dcerami (15). Velmi to ocenily jako film. Vyprávěly, jak byly ještě se základkou v Osvětimi (ve scéně, kdy vlak s ženami omylem dorazí do Osvětimi, jim bylo velmi zle). Na konci hodně brečely. Jsem hrdý, že máme takové děti.

"Okay dokay!" ■ Hru neznám (na rozdíl od mých dětí), přesto se mi ztvárnění tohoto post apokalyptickéh světa hodně líbilo. Je to svérázné, praštěné, růžové, prosluněné, masivně zakrvácené, s hromadou ghúlú a koster. Podobenství společnosti, která pro trh a zisk svých akcionářů udělá cokoli. Na rozdíl od jiných nepovažuji postavu ghúla za vyloženě negativní - má motivaci, logické myšlení a stále určitou lidskost - přestože ji často využívá, aby někoho odbachnul. Na Lucy MacLean se mi zase líbily velké oči - až tak velké, že jsem si říkal, zda je nevylepšovali digitálně. Samozřejmě se mi líbil i její charakter, se kterým se pouští do nových aktivit (například sex nebo odřezání hlavy motorovou pilou). Tyto dvě postavy (a jejich občasná interakce) mě bavily nevíc. ■ Těším se na druhou sérii.

Podíval jsem se na to kvůli omylu. V seriálu One Piece hrál Taz Skylar, v mých očích až k nerozeznání podobný Tomu Blythovi. Že jsou to dva různí herci (přestože stejně staří) jsem zjistil až po shlédnutí filmu a brouznání po ČSFD. Hm. Ale nebylo to zlé. Z původních Hunger Games jsem viděl jen první dva filmy, už si je skoro nepamatuji a proto mi nic nevadilo. Děj se vyvíjel jinak, než jsem čekal - minimálně v druhé polovině. A říkám si, že kvůli Rachel Zegler možná nakonec přeci jen vezmu na milost nové West Side Story. Slabší 4 hvězdy.

Na první pohled typická červená knihovna a sonda do hlubin dívčí duše. Příjemná dívka a "zlý" mladík s muskulaturou, které by se ráda dotkla každá žena (a brutálně mužně širokou dolní čelistí). Proč dávám 4 hvězdy? Takovýto příběh se dal natočit tuctově, Slzotvůrce však tuctový není. Oba hlavní hrdinové pochází z dětského domova, zažili tyranii, chtějí žít jinak a neví, zda je to možné (příběh má v sobě cosi z Olivera Twista). Mají touhu osvobodit svoji duši. Velmi příjemná klavírní hudba a pár dobře vybraných popových songů. Osobně mě také zaujala určitá časová nedefinovatelnost - sirotčinec vypadá jako z první poloviny 20. století, svět (automobily, interiéry) by mohl být kdykoli z posledních 40 let, je to celé v sépiovém odstínu, jako z šedesátých let, ale přitom tam lidé telefonují smartfony. Kdybych nevygooglil, že je kniha zcela nová (2021), myslel bych si, že je to úprava nějaké 60 let staré předlohy. Dost dobře se mi na to dívalo.

Ed Skrein je perfektní, ale vše ostatní je trochu nepřesvědčivé, zjednodušené a limonádoidní. Není mi úplně jasné, jaký autizmus ten kluk měl, protože se občas choval na autistu překvapivě normálně. Kupodivu na to, že to má být hudební film, tam bylo málo hudby, která by se mi líbila.

Naštěstí jsem už zapomněl obsah knihy, přistupoval v Duně 2 s otevřenou myslí a nemusel porovnávat knihu a film. Denis Villeneuve to po Duně 1, která byla víceméně úvodem do světa a děje, definitivně rozbalil! S manželkou jsme zůstali tiše sedět celé závěrečné titulky. Pokud příští rok přikráčí nějaký Oskar, nebudu se divit! ■ I patnáctiletá dcera, která na tom byla stejný den, ale nezávisle na nás, říkala, že je to lepší, než jednička. ■ Btw.: První film, na který jsem kupoval lístky do kina dvakrát. Napoprvé jsem koupil tři lístky - jenže omylem na termín o den dřív a zjistil to až den poté. Ztráta 30 euro naštve. Na a druhou stranu, dá se chybovat i na horších (a dražších) věcech.

Miluji létání. Krásný seriál, na který se určitě rád podívám znova. Přestože je pravdivě krutý. Po každé epizodě jsem googlil a zjišťoval podrobnosti k obsahu.