Hafran

Malý klučina se odmala touží vydat jako kosmonaut na Mars. Dědeček mu jeho sen splní a vezme ho tam v otřískaném pickupu. Když mu ale nikdo jeho zážitek neuvěří a spolužáci se mu smějí, opustí svoje dětské touhy a začne se živit spravováním aut, až do dne, kdy dojde k přistání prvního člověka na Marsu. Ale dětské sny mají velkou sílu a dědečci obrovskou moc. Režisér Juan Pablo Zaramella zde předvádí klasickou plastelínovo-loutkovou animaci a snímek zaslouženě obdržel několik cen, například z Cordoby či Havany.

Poslední film Marina Karmitze jakožto režiséra vypráví neotřelou a skoro dokumentární formou průběh francouzské stávky dělnic v textilce nedlouho po Pařížském máji. Pracovnice z továrny, nespokojeny se zacházením, životními podmínkami a neschopností odborů přebírají situaci do svých rukou. Vyhlásí stávku, celou továrnu obsadí a nakonec unesou i svého šéfa, majitele továrny. Po roce 1968 velmi ožehavé téma revolty proti buržoazii Karmitz stupňuje jednak netradičními okolnostmi stávky (jež je vedena pouze ženami, stupňuje se až po "bossnaping" = tedy únos šéfa), ale i samotným přístupem k filmu jako médiu. Natáčené dělnice totiž mohli mluvit i do veškerého tvoření filmu, od scénáře po záběry kamer. Výsledná filmová směsice je tak i přes veškerou svoji politickou a lidskou naivitu neuvěřitelně realistická, dobová a syrová a dává nám tak vynikající možnost pochopit, jak vypadala situace ve Francii po Pařížském máji.

Může člověk vystopovat sled náhod, které vedly k jeho narození? A lze najít inspiraci někde venku nebo musíme všechno hledat ve svém nitru? O tom vypráví příběh o vyhořelém dánském básníkovi, který se vydává na pouť do Norska, aby načerpal nové podněty. Jako správný poeta nachází inspiraci v ženě a během patnácti minut nám režisérka Torill Kove předvede zmenšenou severskou ságu o romanci a neuvěřitelných náhodách, které vedou k setkání dvou mladých lidí. Vyprávění se zhostila Liv Ullmann (dvorní Bergmanova herečka).

Bizarní, drsná a vulgární animovaná podívaná nás zavede do společenství zvířat, které je vázáno vegetariánským paktem – tedy, že žádné zvíře nesmí zabít a sežrat jakékoliv jiné. Nereálný politický systém se zvířatům však začíná ze všech stran rychle rozpadat, jakmile několik vychytralých jedinců začíná sledovat vlastní zájmy a strhává na svoji stranu pracující "stádo". Drsný humor celého filmu vychází z rozmanité fresky lidských charakterů schovaných do svých zvířecích protějšků, z velmi nevybíravého slangového jazyka a z ostré politické satiry. Film natočil ve španělském znění v roce 2007 režisér Pedro Rivero.

Sedmáct minut dlouhý vítěz Oscara za krátký animovaný film (2010) nás přivádí do světa složeného pouze z reklamních značek. Figurky a maskoti známých firem se prohánějí ve funkčním světě, kde se v zoo chová tučňák od Linuxu se lvem od MGM, domy jsou à la Pizza Hut a Mr.Muscle je zženštilý řidič dětského vláčku. Najednou ale propuká chaos, když se na scéně objeví Ronald McDonald - šílený terorista, jemuž jsou v patách policisté - Michelini. Bláznívá přestřelka a honičky městem jsou doprovázeny sledem přírodních katastrof, které se po svém vypořádávají se světem, kde vládnou loga. Logorama byla vytvořena francouzskou společností H5, o produkci se postarali Autour de Minuit. V dlouhém seznamu ocenění figuruje kromě Oscara ještě třeba Kodak Prix z Cannes, či různá ocenění z festivalů Cinanima či z Bilbaa nebo Stockholmu.

Moderní adaptace klasické ruské pohádky s originální hudbou Sergeje Prokofjeva z roku 1936. I když se od předlohy v mnohém odklání (hlavně jiným zakončením), je zde užita originální hudba a animace je citlivě stavěna kolem ní. Zkušená režisérka animovaných filmů Suzie Templeton (Dog, Stanley) používá svoji starosvětskou stop-motion loutkovou animaci k vytvoření estetické a velmi pečlivě zpracované pohádky. Kromě mnoha jiných ocenění získalo toto dílko i Oscara za krátky animovaný film za rok 2007.

Silně subjektivní pseudobiografický snímek, který představuje život Luciena Ginsburga, neúspěšného malíře, výborného pianisty, umělce slyšícího cizí hlasy, neúnavného milovníka a rebela, jednu z největších francouzských ikon a nejvlivnějších popových zpěváků, zfilmoval dle své grafické novely (komiksu) režisér Joann Sfar. Je to patrné z důrazu kladeného na výtvarné zpracování, v použití loutek a animace pro vytváření Gainsbourgova alter ega, jež ho pronásleduje celý život - obřího ďábelského nosáče, který ho permanentně přivádí na scestí.

Pan Muž (The Man) se rozhodl, že je načase vymalovat si svůj dům namodro. Jeho soused Růžový panter má však poněkud odlišný názor na jeho barevný vkus. Tak začíná šestiminutová epická bitva se štětci a kyblíky barvy, podpořena hudbou Henryho Manciniho, během níž nezůstane žádné oko, ani stěna suché.
Specifický styl humoru a nezvyklá kresba, která se jasně vymezila proti seriálům W. Disneyho či Warner Bros. zařadila Růžového pantera mezi nejdůležitější "Cartoons" 60. let. V roce 1964 obměkčila epizoda The Pink Phink i porotu Akademie a byla odměněna Oscarem za nejlepší krátký animovaný počin. Po ohromném úspěchu kreslené postavičky Růžového pantera, která se prvně objevila v roce 1963 v titulcích prvního filmu Blakea Edwardse, se režisér Friz Freleng rozhodl své popularity využít. v roce 1964 začal vydávat sérii šest minut dlouhých animovaných kraťasů, které zhruba každý měsíc pouštěl do kin jako předfilm. Hned první díl (Pink Phink) zaznamenal obrovský ohlas a byl odměněn mnoha cenami. Na komerční úspěch navázal roku 1969 seriál The Pink Panter Show, dělaný už přímo pro televizi.

Milovala a vzala si nejobdivovanějšího muže fašistické Itálie, ten ji však zapřel a pokusil se ji vymazat z dějin. První manželka Benita Mussoliniho však neúnavně bojuje za svou pravdu a za uznání Duceho prvorozeného syna. Kdy se však ideál pravdy mění v sebezničující posedlost, která ohrožuje životy nejbližších? A proč by něco znamenala pravda v období rozkvětu fašismu?
Strhující drama o zoufalství, kde je všechno tak trochu špatně a kde žádná postava, stejně jako žádný člověk v totalitním režimu, není úplně kladná a bez poskvrny.