Traffic

Traffic

Ondřej Pavlík

okres Brno
cinefilní kavárna

homepage

179 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 8 12 15
    • 27.2.2020  19:08
    Rizi (2020)
    *****

    Rizi je vcelku překvapivě kombinace nového a starého Tsaie. Podobně jako v raném filmu Ať žije láska režisér zkoumá letmá a pomíjivá queer setkání, ale pojednává o nich více minimalistickým, dějově vyprázdněným stylem typickým pro nedávnou tvorbu. Je to samozřejmě vynikající film, nesmírně taktilní, hmatový, sluchový, obrazový - všemi smysly jsem se vpíjel do obrazu. Unese to i motiv, který by v klasičtějším filmu vyzněl sentimentálně, ale tady působí dokonale a navíc souvisí s časovou i senzuální rovinou filmu. Reflexe filmu ze 70. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4843

    • 26.2.2020  13:56
    Malmkrog (2020)
    *****

    Cristi Puiu adaptuje Vladimira Solovjova a je z toho ukrutně těžký, hutný kolos, který jednoduše nelze pojmout napoprvé. Je to vše velmi literární a divadelní, ale vůbec ne statické. Snad poprvé Puiu přechází od realismu k lehké teatrální stylizaci, kde tím spíš vynikne jeho mistrovský inscenační um. Nenechte se zmást těmi, kdo budou prohlašovat, že je to jen nekonečné úmorné filosofování. Malmkrog je monument, režisérův nejnáročnější a dost možná nejlepší film. O něco víc jsem se pokusil rozepsat ve festivalové reflexi z Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4839

    • 16.2.2019  12:43
    Olanda (2019)
    *****

    Čistá etnografie z jihokarpatského údolí, kde mlha je větší než kolem Brčálníku a kde bivakuje malá komunita sběračů hub a lesních plodů. Navíc je to moc pěkně zasazené do mytologicko-fantazijního rámce, který nečekaně vyústí ve famózní spirituálně-psychedelickou montážní sekvenci, při níž akorát sedíte s pusou dokořán. Víc v reportu z 69. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4562

    • 16.2.2019  12:36

    FIlm, po jehož skončení jsem jen krčil rameny "no a co", ale po té smršti převážně odsuzujících reakcí mám spíš tendenci jej obhajovat. Na rozdíl od tezovitých festivalovek s průhledným statementem je Zlatá rukavice doopravdy provokující dílo, které před vás bez vetších vysvětlivek a návodných ukazatelů staví pečlivě inscenovanou brutální řezničinu, nechutný červivý eklhaft, s nímž se prostě musíte vyrovnat sami. Nepokrytě hororová, výsměšně exploatační stylizace není jen nihilisticky pobuřující, ale dává smysl i coby autorské ztvárnění vraha coby monstra, které v Akinově paměti a fantazii (režisér sám jako dítě bydlel v Hamburku kousek poblíž) odmala setrvává jako odporný děsivý bubák. Recenze filmu z 69. Berlínale: http://cinepur.cz/article.php?article=4561

    • 16.2.2019  12:29

    Troufám si říct režisérčino mistrovské dílo, které korunuje celou její dosavadní filmařskou kariéru. Podrobněji v textu z 69. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4564

    • 12.2.2019  11:55
    Die Sieger (1994)
    ****

    Restaurovaný director's cut (69. Berlinale)

    • 26.12.2018  20:09

    Podruhé se mi povedlo celkem náhodně chytnout kolem Vánoc tenhle film v televizi a jenom jsem se utvrdil v tom, že je to famózní, a přitom zjevně dost nedoceněná věc. Na jednu stranu nepřekvapí, že Hledá se táta! nemá místo někde v kánonu českých filmových hitů - raná 60. léta se pořád chápou primárně skrze nástup nové vlny, kam tahle vztahová komedie rozhodně ani náznakem nepatří. Věhlasný Frank Daniel, pro kterého jde v podstatě o solitérní počin, nad kterým měl coby scénárista i režisér největší autorskou kontrolu, sem totiž vpašovává narativní a stylistické postupy typické hlavně pro hollywoodskou kinematografii. Přirozeně užvaněného Menšíka zasazuje do rámce kulometné screwball komedie, kde mu hlavní sparring partnerku dělá Gabriela Vránová, a skvěle proplétá a vzájemně dynamizuje romantickou linku s detektivní pátračkou. Z Hollywoodu sem Daniel přenáší i na naše poměry nezvyklou vypravěčskou úspornost a preciznost, brilantní je hlavně celkové inscenování předkamerové akce (to vrcholí v přelidněném závěru uvnitř stísněné kanceláře) a práce s hloubkovými kompozicemi nebo svícením. I vzhledem k hořkému "happy-endu" mi to připadá jako výtečný pokus o neobvyklý transfer cizorodé poetiky do našeho prostředí. K něčemu podobnému dřív směřovali třeba Kolár s Lamačem nebo pak částečně i Frič, ale tenhle Danielův nenápadný majstrštyk si myslím zaslouží minimálně stejně velkou pozornost.

    • 18.12.2018  10:09
    King Skate (2018)

    Cool Socialism: The Movie

    • 16.12.2018  11:12
    Cukr a sůl (studentský film) (2018)
    ****

    Pointou samozřejmě není jen "autenticita sama". Spíše než s věrohodným, tu máme co dočinění s velmi subtilním vykreslením postav, českých mužů ve středním věku, a to se vší jejich křehkostí i (předstíraným) chlapáctvím. Pokud naši kinematografii dlouhodobě pronásleduje přízrak "chcípáků", Martinec se mu v Cukru a soli suverénně vyhýbá a dosahuje v našich končinách mimořádně nuancovaného pohledu. Z toho, co jsem v posledních letech viděl, mi to nejvíce připomnělo Western Valesky Grisebachové, což je dost velký kompliment. Jakkoli je asi ještě brzo, věřím a doufám v režisérův celovečerák.

    • 6.7.2018  13:12
    Vzplanutí (2018)
    ****

    Doteď si nejsem jistý, do jaké míry je interpretační otevřenost a intelektuální vyzývavost filmu (odkazy na Faulknera atd.) skutečně podnětná, a do jaké míry jde o cynickou hru s festivalovými porotami a filmovými kritiky, mezi kterými přesně takové věci tradičně rezonují. Protože se ale domnívám, že Lee Chang-dong, který je spíš svátečním účastníkem festivalů než pravidelným sběratelem cen, nějakou vypočítavost nemá zapotřebí, přikláním se spíš k té první variantě. Z toho, co jsem letos ve Varech viděl, určitě jeden z opravdu mála filmů, u kterých jsem nevěděl, na čem jsem.

    • 6.7.2018  12:52

    Při sledování jsem si chvílemi vzpomněl na německý film Divná kočička, který hravou formou zachycuje víkendový provoz jedné domácnosti - proplétání dětí, dospělých a zvířat v těsné kuchyni, zvuky pračky, hluk z venku... Ne že by Chata na prodej byla tak radikální jako Zürcherův film, ale v té hravosti, pestrobarevnosti a přístupu k postávám se mu trošku podobá. S příslušníky vícegenerační rodiny Pavlíček nezachází jako s vnitřně prokreslenými hrdiny (ani by na to tady neměl prostor), ale spíše je využívá jako figurky, s nimiž hraje škatulata. Různě je vedle sebe přeskládává (několikanásobné přesedání v autech), jako by chtěl vyčerpat všechny možnosti vzájemných interakcí. Pohrává si s incenováním prostředí a jednotlivými motivy (knihy, medvěd), které se v průběhu filmu proměňují. Ačkoli to vypadá, že Chata na prodej jen nostalgicky navazuje na typicky české rodinné výletnické komedie (Na samotě u lesa a další), ve skutečnosti k nim přistupuje sebeuvědoměle a zdůrazňuje trochu jiné věci. Místo hlášek je tu zásadnější struktura filmu, supraphonové songy znějící z gramofonu rozvíjejí vztahy mezi postavami. Asi jediný český film, co jsem ve Varech viděl, na který bych se v dohledné době rád podíval znovu. Přijde mi, že za ním stojí hodně mravenčí práce, která ve výsledku není tolik vidět, ale je tam.

    • 16.3.2018  20:15

    Farhádí lite, se vším všudy. Navrch desaturovaný vizuál a festivalový úspěch zajišten. Neznat Rozchod Nadera a Simin hodnotím to výš, takhle je to fakt jen solidní derivát.

    • 9.1.2018  22:04

    Společně se čtvrtým dílem jednoznačně nejlepší epizody celé série, člověk si říká, proč to takhle nejde celou dobu. Těžko říct, každopádně obě dvě shodou okolností režíroval Benjamin Caron a ten kvalitativní rozdíl zdaleka není ve vyšších production values, ale právě v té zcela suverénní, místy dechberoucí režii. Ačkoli jsou v obou těch zmíněných epizodách pasáže, které by se pro svoji okázalost a strhující tempo daly označit za exhibicionistické (focení v ateliéru, montáž mezi divadlem / soudem / vlakem...), ve skutečnosti to jsou jen skvěle natočené klimaxy. Když je potřeba zvolnit - jako v emotivních dialozích na skotském panství - seriál zvolní a místy se až skoro úplně ztiší, protože to zrovna slouží probíhajícímu dramatu. Ve výčtu nejrůznějších detailů a režijních vychytávek by se dalo pokračovat, nicméně... Pokud jsem po první řadě o The Crown psal, že je to na poměry Netflixu vzácně vyrovnaný seriál, po té druhé to, obávám se, platí o poznání míň. Mezi několika výbornými epizodami jsou i takové, které považuju v některých ohledech za selhání. Jako z mého pohledu nepochopitelně nadhodnocený díl s Kennedyovými, kde se natolik komplexním historickým figurám seriál věnuje silně povrchně až karikaturně, čemuž bohužel ani nepřispívá nezvládnutý výkon herců, hlavně Michaela C. Halla v roli Kennedyho. Zároveň je tu bohužel trochu patrná i Morganova zaujatost jako scénáristy, který si z pozice člověka fascinovaného britskou monarchií tak trochu "vyřizuje účty" (a opět na ploše jedné hodiny!) s americkou rádobymonarchií, tj. Kamelotem. A pak jsou tu takové předvídatelné části jako ta s princem Charlesem. I když chápu, proč tam je - s tou postavou se bude v dalších řadách dál pracovat, takže je asi nutnost se jí aspoň částečně věnovat už teď. Summa summarum je pro mě The Crown v současné televizi asi nejzajímavější tím, jak je každý díl fakt úplně jiný, jinak vyprávěný, jinak vystavěný, s unikátními postavami, na zcela jiné téma. V tomto ohledu se sledování seriálu opravdu blíží jakémusi vyzobávání pozlacené bomboniéry, kdy člověk neví, na co příště narazí - co ochutná. Nicméně právě pro ty závratné výšiny - pro ty momenty, kdy mě to zcela nekontrolovatelně dojme, nebo strhne svojí řemeslnou brilancí, to pořád rozhodně patří mezi moje oblíbené televizní věci.

    • 5.11.2017  16:15
    Wind River (2017)
    ***

    Issue film o pohřešovaných a znásilňovaných indiánkách pro chlapíky z města, co si pod pojmem "feminismus" představují "badass girl" a snadno se dojmou spolu se slzícím Rennerem. Někdo by měl Sheridanovi vysvětlit, že ty jeho "osudové" repliky, co vpisuje snad do každého svého scénáře, vyznívají v kontextu jeho civilních žánrových dramat spíš pateticky. Jinak ten scénář je tady vystavěný solidně, ale tu velkou chválu nechápu.

    • 13.8.2017  18:04
    3/4 (2017)
    *****

    4/5

    • 26.3.2017  21:14
    Cesta snů (2016)
    ***

    Z Angely Schanelec se definitivně stal německý Bresson. Což ale v tomhle případě nevěstí nic moc dobrého. Do této chvíle si režisérka kultivovala unikátní styl, z nějž kromě jiného vyčnívaly neobyčejně promyšlené, rozvětvené dialogy a nejednoznačné herectví, balancující mezi autentickým projevem a divadelní stylizací. V Cestě snů najdeme opravdu jen tu stylizaci, navíc fakt typicky bressonovskou - všechny postavy jsou echt "modely", což ještě umocňuje to, jak se některé z nich záměrně (ne)vyvíjejí napříč časem. Na jednu stranu je to posun, ale podle mě ne dobrým směrem. Mám totiž pocit, že jsem sledoval jeden z prvních filmů snaživé Bressonovy studentky, ne xtý snímek vyzrálé režisérky. Schanelec tady evidentně směřuje k co nejčistšímu stylu, tentokrát dost oproštěného od dialogů (nebo jen osekaných na nezbytné minimum), ale ten známý pohlcující efekt se tu dostavuje jen zřídka. Problém je, že vyprávění je tady buď extrémně nesrozumitelné, nebo naopak relativně banální - dřív se A.S. dařilo tenhle poměr napříč filmy vybalancovat. Pořád jsou tu některé fascinující scény a třeba užití rekvizit (oblečení, batohy, boty) je fakt výborné. Celkově to ale nemůžu hodnotit jako úspěch.

    • 26.3.2017  15:27

    Kdybych chtěl použít efektní přirovnání, řekl bych, že je to jako kdyby Smrt pana Lazaresca natočil Wes Anderson. Grandhotel Sanatorium prostě. Je to zjednodušující, ale částečně to fakt sedí. A nejde jenom o akademický formát, případně puntičkářskou práci s aranžováním mizanscény nebo zvláštní tragikomický tón. Stejně jako Anderson, i Jude tady vytváří pohlcující svět, v tomto případě složený z archaických léčebných procedur, ale hlavně odkazů k politické situaci konce 30. let (postupující fašizace nejen Německa) a dobovému umění. Takže pochopitelně nejde jen o ta "zjizvená těla" v sádrových tubusech, ale vůbec o obraz zjizvené Evropy, která se nezadržitelně blíží ke katastrofě a v tu chvíli není jasné, jestli to dokáže přežít, nebo ne. Líbila se mi nápaditá práce s postupy němého / raně zvukového filmu, jejichž úloha/důvod pro užití se tu ale mění. Jude si při inscenování statických záběrů často pomáhá zrcadly, ale ne proto, že by bylo moc náročné hýbat s kamerou (jako ve 20./30. letech), ale protože protagonista je po drtivou většinu filmu ležák. Mezititulky na rozdíl od němého filmu nezprostředkovávají dialogy nebo důležité dějové informace, ale prostřednictvím Blecherových útržkovitých zápisků spíš děj komentují, dodávají mu další rovinu. Líbila se mi citace Dreyerova Vampyra. Formálně rozhodně nejvýraznější z rumunských filmů posledních let, doporučuju neminout.

    • 26.3.2017  08:58

    Chápu, proč jsou Piñeirovy filmy pro řadu lidí těžko stravitelné. Nevypráví lineární děj, u kterého je důležité, jak skončí, ale spíš na sebe vertikálně vrství různé roviny vyprávění (sen/realita, minulost/přítomnost, několik možných variant téhož), kdy spíš dochází ke zpochybňování a/nebo přepisování výchozí situace. S tím je spojené další, tentokrát intertextuální vrstvení, kdy se shakespearovské hry (příp. další díla, zde Milenec Lady Chatterleyové) propisují do osudů postav. Může se to zdát jako nesrozumitelná, zbytečně zamotaná hra bez pointy, ale není to tak. Konkrétně Hermie a Helena je o tom, jak se postavy v reálu neustále míjejí, takže onen Sen (noci svatojánské) je v první řadě nedostižnou vizí jejich společného stabilního soužití - asi nejvtipněji vyjádřený Greggovým filmem, v němž Camilla (Greggova představa o ni) vypadá jako krásná blond herečka z 1930s. Stojí mimochodem za zmínku, že jde o první Piñeirův dvojjazyčný (anglicko-španělský) film, takže jednak se tu logicky objevuje motiv překladu Shakespeara do španělštiny, a za druhé jde (hlavně v druhé polovině) o režisérův zřejmě nejpomalejší film. Souvisí to přitom právě s tím, že se tam hodně mluví v angličtině, která má oproti španělštině přece jen pomalejší tempo. Chvílemi jsem byl na pochybách, ale nakonec se to uzavřelo pěkně.

    • 14.3.2017  17:00
    Jackie (2016)
    *****

    Brilantní expresionistická óda na žal a okázalé truchlení. Larraínův film je mytizující, stejně jako je dekonstrukcí mýtu. Uvědomuje si, že "pravda" je něco, co nelze nikdy plně uchopit a spoutat, a tak se místo toho hluboce noří do "performance" - v první řadě Jackiiny, ale v obecnějším smyslu "performance dějin." To vše v naději, že z obnažené brutality historie a jejího stylizovaného zmatku se vynoří kousek "pravdy", který budeme schopni ne pochopit, ale pocítit.

    • 15.1.2017  11:50
    La La Land (2016)
    *****

    Po nadhodnocovaném, exhibicionistickém Whiplashi se u mě Chazelle plně rehabilitoval. Pokud La La Land byl tím, k čemu doteď směřoval (debut Guy and Madeline on a Park Bench by o tom vypovídal), pak je všechno odpuštěno. Bál jsem se, jak to bude s tím záměrným amatérismem a autentizací, ale podle mě to funguje výborně - třeba vypadávání z role při společném zpěvu u piána, které by se jindy dostalo až na DVD/Blu-ray do gag reelu, je fakt kouzelné. Zároveň se to pod roušku "nezávislého" pojetí muzikálu nijak nerozpadá, ale naopak to má precizně načasované vyprávění a skvělou kameru a střih. Popravdě nevím, co proti tomu kdo může mít, pokud není zapšklý cynik nebo úhlavní nepřítel jakýchkoli muzikálů. Po velmi dlouhé době hollywoodský film, na který bych s chutí šel do kina několikrát po sobě - takovouhle ryzí dávku dopaminu jsem od továrny snů nedostal ani nepamatuju.

    • 11.1.2017  22:12

    Je to taková docela jednoduchá povídka, která navíc zřejmě dává kompletní smysl až v souvislosti dalších dvou dílů. Ale šlo to natočit líp? Podle mě ne. Petzold je mistr civilních dramat s hororovými podtóny.

    • 28.10.2016  21:03

    Normálně jednotlivé seriálové epizody nehodnotím, ale tahle je tak dobrá, že si to zaslouží. Neviděl jsem ještě díly pět a šest, ale shodou okolností je to právě San Junipero, které znamená největší proměnu Black Mirror oproti předchozím dvěma sezónám (a předchozím dílům sezóny třetí). Zatímco až doteď bylo v každém dílu poměrně brzy jasné, podle jakých pravidel ten který fikční svět hraje a pak v průběhu epizody docházelo často jen ke stupňování jeho společensky negativních aspektů (místy až k hysterické nesnesitelnosti), tady je to všechno mnohem pozvolnější a nejasnější. Napřed to vypadá, že je to fakt 80s retro, do kterého se po vzoru Stranger Things zatoulá "mimozemšťan" - Yorkie. Až po delší době (někdo to na základě vodítek možná odhadne dřív) začne být jasné, že "umělý" je celý ten retro fikční svět. K emocionálně vypjatým scénám, kde se křičí a padají slzy, se dospěje i tady, ale je to všechno díky citlivému odhalování klíčových informací mnohem účinnější a opravdu emotivní. Jinými slovy, konečně jsou tady hlavní dobře prokreslené POSTAVY a ne jen loutky, které by sloužily tématu. Pomáhá samozřejmě i to, že nejde jen o další technofobní satiru, která by jedno "poselství" s malými obměnami omílala až do konce, ale o významově značně ambivalentní kus, který je ve finále spíš hořkosladký. Všechny tyhle změny jsou přitom přesně tím, co by se dalo chápat jako vliv Netflixu, který rozjetý seriál přebral (vzkřísil) právě až s touto třetí sérií. Je to výpravné minoritní retro, které navíc progresivní technologii neportrétuje nutně jako zlo - to jsou přesně ty posuny, které tady s přechodem na novou "televizi" dávají smysl. Občas jsem si během toho říkal, že je to v těchto ohledech maličko vykalkulované a uvědomoval jsem si ten koncept, ale i tak. Pokud normálně Black Mirror sleduju spíš s masochistickou distancí a občas útrpně čekám, až to skončí, tohle jsem si fakt "odžil" a trochu si zastýskal, že častěji nevznikají takovéhle sci-fi romance ve stylu Věčného svitu neposrkvněné mysli. Nádhera.

    • 11.7.2016  20:20

    "Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to.

    • 15.6.2016  21:57

    Zřejmě nikdo dnes nepracuje s odkazem Resnaisova Loni v Marienbadu tak nápaditě. Nechápu, proč všichni oslavují Hong Sang-sooa, když Piñeiro dělá něco velmi podobného, ale mnohem líp, a zachází přitom ještě dál.

    • 29.5.2016  14:47

    Proč české dobové drama podle skutečných událostí dokázalo uspět v zahraničí? A není Já, Olga Hepnarová akorát vykalkulovaný film pro festivaly? Píšu o tom v článku pro Revue Filmového přehledu.

    • 29.5.2016  14:38
    Pět mrtvých psů (TV seriál) (2016)
    **

    O Hřebejkově sérii se v kontrastu s Taušovými Modrými stíny mluví jako o rutinérské, zakázkové práci. Podle mě je problém Pěti mrtvých psů trochu někde jinde. Víc v recenzi na Cinepuru.

    • 7.5.2016  16:29

    Festivalový film-produkt, který sice není úplné naleštěné lejno, ale nemá k němu daleko. Trier a spol. pochopil, co je potřeba k tomu, aby se jeho dílo dostalo do hlavní soutěže Cannes, tzn. natočil takzvaný europuding, který odškrtává snad všechna povinná políčka pro přijetí. 1. Mezinárodní casting včetně festivalového miláčka Isabelle Huppert - check. 2. "Reflexe" současných médií (videohry, skype) a jejich vlivu na odcizenost mládeže ála Slon, vítěz Zlaté palmy - check. 3. Obrázky z třetího světa, abychom ukázali, že si uvědomujeme relativní banalitu problémů, které tady ty privilegované postavy řeší - check. 4. Dialogy plné jakoby ambivalence a nejednoznačnosti, které ale ambivalenci jen umně předstírají a ve finále se k ničemu skutečně podnětnému nedoberou - check. 5. Eklektické přepínání mezi ich formou, efektními představami, abychom setřeli hranici mezi záznamem a skutečností, minulostí a přítomností, "realitou" a snem, ale ve skutečnosti nic z toho pořádne nerozvinuli - check. Jakkoli normálně považuju cinefily z Cahiers du Cinema za zastydlé provokatéry a pošuky, tady s nimi v podstatě souhlasím. Tohle není autorský film, který by měl co dělat v hlavní soutěži Cannes, ale spíš jeho falešná, dokonale dutá nápodoba, která připomíná dlouhou reklamu na New York Times a Skyrim.

    • 20.3.2016  16:20
    James White (2015)
    ****

    Az po filmu jsem zjistil, ze kameru delal Matyas Erdely (Sauluv syn) a vsechno to zacalo davat vetsi smysl. Klaustrofobni snimani v makrodetailu na oblicej protagonisty s rozostrenym okolim ale dobre funguje i tady a od zacatku (famozni uvod v klubu) dava filmu nervni, intenzivni feeling. Navic rada dejovych motivu, kterym by jine filmy venovaly samostatny zaostreny zaber, jsou tady resene jen tak bokem, coz odmenuje pozorne sledovani. Na druhou stranu se to zda byt jako Simon Killer revisited, ale Borderline kolektiv si podle me jen dal buduje nezamenitelny tvurci rukopis, v jehoz stredu stoji rozervani mladi muzi dneska. James White navic urcite neni Simonovou kopii, neni to vylozene slaboch nebo vycuranek; lze s nim snadno soucitit. Oproti Camposovu filmu je to bohuzel mene ucelene, nakonec to vyzni do ztracena jako takova narusena, glitchova etuda, ale do pameti se vryje raz dva. Misty to ma velkou energii, kterou dnes na indie scene malokdo umi.

    • 18.3.2016  23:27
    Carol (2015)
    *****

    Stezovat si, ze jde o sablonovity pribeh, ktery je "pouze" audiovizualne vypiplany nebo v nem nedejboze "vitezi forma nad obsahem" (nejhorsi floskule ever), znamena nepochopeni zanru melodramatu. Predevsim u Sirka, na ktereho Haynes navazoval uz v minulosti, je nesmirne dulezity povrch, nejruznejsi textury, latky, at uz dekor nebo kostymy, do kterych se tradicne projektovala sesnerovanost spolecnosti, a pusobila tak podvratne vuci lehce sablonovitym pribehum. Carol na tuto tradici nepochybne navazuje, ale zaroven ji aktualizuje, vede s ni dialog. Je to nesmirne taktilni, smyslovy (a smyslny) film, v nemz nejruznejsi povrchy (sklo, snehovy poprasek, obleceni) neustale odrazi vnitrni rozpolozeni postav. Zaroven ale Haynes oproti 50. letum tezi z toho, ze muze byt nepokryte queer a soucasne muze jit "pod povrch" (alespon fyzicky) mnohem snaz nez Sirk. Prave ta tvurci svoboda, ktera umoznuje natocit lesbickou romanci se vsim vsudy, v kombinaci s duslednym retrem, resp. takrka meta-aktualizaci toho retra, z Carol dela uchvacujici podivanou, ktera vam na konci rozbusi srdce jak o zavod a provokativne to utne driv, nez by mohla sklouznout ke klise. Tearjerker roku a na platne velka slast.

    • 28.2.2016  21:53

    Lepší než Taxi a Tělo dohromady, jenže takovéhle filmy holt na festivalech ceny nevyhrávají. Renč by se u Jacquota mohl inspirovat, jak natočit kvalitní a záměrně zábavnou historickou exploataci.

<< předchozí 1 2 3 4 5 8 12 15