Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (8)

plakát

Mary a Max (2009) 

Kdo viděl Harveyho Krumpeta, ten bude při sledování Mary a Maxe něčím překvapen jen velmi zřídka.

plakát

Bude to nahlas! (2008) 

Jediná věc, nad kterou by člověk mohl pozastavit je, proč, když It Might Get Loud má být srovnáním přístupů tří generací ke hře na elektrickou kytaru, tu jako zástupce „současnosti“ figuruje právě Jack White se svým, jak sám říká, „zpátečnickým“ přístupem k hudbě. Nakonec to ale smysl nabere, a je vtipné, byť je to možná jenom nešťastným střihem, že právě White, nejmladší ze tří legend, zde o hudbě mluví s největším přehledem a zdaleka nejinteligentněji.

plakát

Pouta (2009) 

„Konečně. Konečně někdo rozpáral mírumilovnému Hřebejkovi a jeho laskavému zobrazováním české předlistopadové minulosti p*del.“, konstatoval jsem, mimo jiné s velkým podivem na tím, že to přišlo tak pozdě. Nebylo totiž v podstatě nic „jednoduššího“. Když jsem nedávno shlédl Životy těch druhých, jako určitě spousta dalších jsem si jenom povzdechl domnívajíc se, že tohle češi nejspíš ještě dlouho nedokážou. Srovnávání s Donnersmarckovým oscarovým dílem se Pouta neubrání. Nicméně, jednak je nutno poukázat na fakt, že scénář Pout začal vznikat dlouho před uvedením německého snímku, což vyvrací kousavé teoretie o inspiraci u sousedů; a zároveň je nutné říct, že… že Pouta jsou prostě ještě lepší. Tam kde Životy servírovaly, když to přeženu (možná ani tolik ne), vybarvenou dobovou pohlednici, srdceryvné drama a ve finále těžkou citovou vydíračku, tam Pouta nasazují neokázalou a přesnou fotografii, vlastně vesměs dost nesympatické postavy (všechny) a spíše než příběh dění. Těžko v tomto filmu najít něco, co je v něm navíc, a jak je člověk už naučený odevšud jinud, pořád v něm nějakou takovou věc čeká/hledá. A když například poté, co hlavní postava značnou část filmu operuje s pistolí (jde mi teď čistě o její přítomnost a dusno s ní spojené), nejen že za celou tu dobu po nikom nevystřelí, ale v závěru, oproti všem očekáváním, tuto neobrátí ani proti sobě, musí každé nesamoúčelné srdce puknout rozkoší… Nenápaditý závěr: Skvělí neznámí herci (Ondřej Malý, …), nevtíravé dobové reálie a debut takových kvalit, že to snad ani není možné.

plakát

The Hire: Beat the Devil (2002) 

Zdaleka nejstylovější a nejšílenější kus z osmy „The Hire“ kraťasů. Tony Scott se osm minut vizuálně sebeuspokojuje tak překotně, že i ty nejvýraznější videoklipové prvky kdy kde použité pláčou na svou nedynamičností. Škoda, že se jedná jen o něco mezi sprostou reklamou a product placementem v hlavní roli oldschool glamové filmové ujetosti.

plakát

Andy Warhol (1987) 

Příjemně nemoderně a minimalisticky pojatý, rychlý a stručný průlet Warholovou kariérou. Prozaicky nazvaný dokument se příliš nezdržuje dramatizováním umělcových životních zlomů, ani rozebíráním jeho osobnosti, a celkově je přibližně tak suchý a přesný, jako tento komentář.

plakát

Beyond a Reasonable Doubt (1956) 

Zábavný a neokázalý kompromis mezi noirem a neorealismem, který si bohužel z obojího zvlášť vzal až bolestně málo.

plakát

White Stripes: Under Blackpool Lights (2004) (koncert) 

Černá, bílá, červená. Kytara, bicí, občas klapky. Jednoduché, a až geniální. White stripes nakroutili svá představení v Blackpoolu na šestnáctkový film a vznikl nádherně staromilský záznam. Meg sympaticky sjetě visí ze sedačky a bubnuje, jako by se jí vůbec nic netýkalo a Jack sebou třepe střídavě za třemi mikrofony a střídá, jak jinak, tři kytary, ze kterých loudí ty nejnečekanější zvuky. "Sourozenci" Whiteovi neradi připravují setlisty, a tak jako jejich koncerty, i celý vizuál záznamu působí příjemně nahodile, s minimem detailů dává možnost vyniknout těm pár efektním obrazovým zrychlením, zpomalením a smyčkám. Z převážně ručních, přesto povětšinou statických kamer, přehledně mapujících dění na střídmém podiu/jevišti, vychází krásně nekvalitní a neostrý obraz, se všemi možnými kazy, ruchy a zrněním. Oproti třeba Scorseseho vypilovanému, taktéž na filmový materiál točenému Shine a Light jsou Blackpool Lights v nejlepším slova smyslu exhibicí minimalismu. Celuloid zde dal život dílu nesoucímu se přesně v jednoduchém retro (, ….) stylu White Stripes (Jack např. ze zásady nehraje na nástroje a techniku mladší třiceti let) a z výsledku krásně dýchá atmosféra detroitské garáže, ze které kapela vyrazila na svou cestu kolem světa.

Ovládací panel
2 body