LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 26 38 50
    • 10.8.2017  21:03

    Sedlo o mnoho víc než Divoká banda nebo třeba Bonnie a Clyde, neb méně okázalosti, cool póz, akce pro akci a drsnosti pro drsnost, více člověčiny, uchopitelných motivací a v neposlední řadě opravdové špíny. Taková oživlá písnička od Toma Waitse.

    • 7.8.2017  00:14
    Spectre (2015)
    ***

    Hmm, historicky nejdelší úvodní scéna s rekordním počtem komparsistů, historicky největší výbuch, historicky nejzralejší bondgirl, postupující zlidšťování agenta, rozvíjení stínů minulosti, novátorské kombinace tradičních postupů, to je všecko v pořádku, ale Bond chránící křehké děvče tím, že rozmašíruje auto s únosci i s ní a spoléhá se, že ona jediná přežije? Kde je elegance a profesionalita, 007? A ty krásné káry v krásných kulisách Říma jsou nevyužité skoro stejně trestuhodně jako chudák Waltz.

    • 6.8.2017  23:14

    Formálně předběhlo svoji dobu, vůbec to nepůsobí jako přes dvacet let starý biják, temnota i energie na jedničku, výborný kyberpunkový motiv se záznamem a reprodukcí prožitků, jenom škoda, že naražený na kopyto tak neinvenčního příběhu s tak slabým myšlenkovým nábojem, spějícího k tak šablonovitým koncům, až se mi u toho vynořila věta z přibližně stejně starého manifestu sdružení přátel surrealismu Surrotek: Sci-fi (čti zky-fi) znamená zkyslý finty. 70 %, půl hvězdičky navrch za PJ Harvey a za „memories are meant to fade“.

    • 5.8.2017  15:54

    Ultimátní klučičí romanťárna (přístupnost od patnácti let byl největší z mnoha úletů tohoto druhu na LFŠ 2017, ale aspoň jsme si s dětmi užili taky trochu partyzánštiny a ještě si popovídali o tom, kdy je třeba pravidla dodržovat a kdy právě naopak). Tedy – naservírovat mi stejnou dávku přepjatých emocí, pestrobarevných planetárních ekosystémů, explicitních moralit, patetických smyčců, útěků po bortících se konstrukcích, zjizvených pirátů, statečných hrdinů, éterických hrdinek obětujících se pro lásku atd. atp. kdokoli z euroamerického světa, budu se hodně ošívat, ale v podání téhle party Japonců to po krátké aklimatizaci zafungovalo dokonale, srdíčko se mi tetelilo jako kdysi u komiksů o Martinovi a kocourovi Kolumbovi. Dal bych plný počet, kdybych se nebál, že mnou intelektuálně opovrhne vlastní dítě (to starší, které naplnilo věkový limit stanovený LFŠ, kterýmžto pádem z filmů tohoto druhu zrovna vyrostlo).

    • 4.8.2017  00:25
    Brazil (1985)
    *****

    Konečně jsem si doplnil tenhle zásadní rest a obratem si ho mezi Gilliamovými filmy řadím na druhé až třetí místo za Krále rybáře a po bok Dvanácti opic – ty jsou sice přístupnější, ale Brazil je o to gilliamovštější, hravě mrazivá steampunková depka rozkročená mj. mezi Orwellem, Kafkou a Barbarellou ve slušivě velkovýpravném kabátě se spoustou hadic a hadiček, která funguje jako vizuální orgie, fantasmagorický akční biják, veselá balada o touze po svobodě i chmurné civilizační podobenství.

    • 3.8.2017  23:26

    Carpenter u mě roste s každým viděným filmem a jeho celovečerní prvotina se nedá popsat jinak než jako vesmírný meganářez. S pozdějším vetřelčím scenáristou O'Bannonem si tu s kamennou tváří inteligentně a naprosto vědomě utahují nejen ze žánrových postupů a rekvizit, které v té době už existovaly, ale i z těch, které měli teprve později sami zavést. Humor je to absurdní, ale vůbec ne podbízivě „huličsky lidový“, jak sugeruje popis a některé komentáře. Všeobecný šlendrián na palubě, zlomyslný nafukovací vetřelec (otázka „kdo půjde nakrmit mimozemšťana?“ už má v naší rodině nakročeno k nesmrtelnosti), mražený velitel, zneškodňování inteligentní bomby pomocí fenomenologické rozpravy (při které nechybí obligátní odtikávající displej s velkými červenými číslicemi), fousatá posádka mimovolně kývající hlavou do rytmu při odpočítávání, Carpenterova elektronická hudba versus ústřední countryový(!) motiv, velkolepý divnoláskovsko-vesmírnoodyseovský závěr… Perly a perličky se sypou jedna za druhou, Červený trpaslík se tu evidentně nemálo inspiroval. S ironickým obsahem navíc ještě dokonale ladí na koleně zflikovaná výprava, tlačítkové panely z podsvícených formiček na led, už zmiňovaný míčoidní ufon, modely jen o málo věrohodnější než pověstné automobilové poklice z Plánu 9… Vrtá mi hlavou jediné – jak asi vypadala původní verze před distributorskými dotáčkami a střihovými zásahy, které podle O'Bannonových slov „z nejvelkolepějšího studentského filmu na světě udělaly nejnevelkolepější profesionální film na světě“.

    • 3.8.2017  21:59
    Temnota (1998)
    *****

    Čistá pocitovka, málem něžný film o masovém vrahovi jako obrazu temnoty v nás, obrazu do krajnosti vyhnané nemožnosti/strachu být sám sebou a zároveň být s druhými lidmi, přes všechnu touhu po spolubytí. Aspoň jsem si ho tak pro sebe přečetl, bez nároku na obecnou pravdivost a úplnost (rozmlžená kamera, postavy, příběh, časová osa i význam). Dojem extrémní krutosti vyvoláván bez krve a jiných obrazových doslovností, jenom nejasnými stíny a znepokojivými zvuky z území nikoho mezi rozkoší a utrpením. Nejsem vůbec přítelem New French Extremity, takového Irréversible považuju za afektovanou pseudoavantgardní banalitu, ale tohle byla mimořádnost, která ve mně bude dlouho doznívat.

    • 3.8.2017  21:36

    Těch filmů inzerovaných jako „tak nepovedené, až jsou zábavné“, je letos na LFŠ nějak hodně; tenhle za mě ale jenom nepovedený, snůška opsaných nápadů a klišé, která by chtěla být komerční, ale je toliko otravná; v pár momentech (hlavně závěrečné pekelně-nebeské výjevy) absurdita překročila kritickou hranici a dalo se přece jen od srdce zasmát, ale většinu času člověku zbývaly jenom ironické škleby a oči v sloup. Pozor, nezaměňovat s Carpenterovou Temnou hvězdou, to je navzdory podobnému názvu, popisům i hodnocení nedoceněná perla.

    • 1.8.2017  23:08
    NewGame (2016)
    ****

    Nad očekávání příjemná hodinka s tvořivými inteligentními lidmi a spoustou prudce koukatelného výtvarna; zvlášť jsem ocenil (a pro děcka bylo doufám poučné), že je vidět všechny ingredience nutné k dotažení věcí do konce – kromě nápadu, talentu a pracovitosti i správný mix naivního nadšení, bez kterého by to člověk nutně vzdal hned na začátku, a čirého obchodnického pragmatismu, bez kterého sebevětší nadšenci troskotají v půli cesty. Filmeček je i řemeslně zvládnutý, jde odněkud někam, ještě by se asi dalo tu a tam krátit, ale jinde jsou zas střihově vysloveně lahůdková místa. Jako někdejší středně náruživý hráč, nyní již nehrající kapitán rodiny, v nejmenším nelituju, že jsem se na tenhle studentský dokumentík nechal od plavčíků zatáhnout.

    • 1.8.2017  22:44
    Eolomea (1972)
    ***

    Nadprůměrný exemplář toho druhu východoevropské sci-fi, kterých jsem jako kluk absolvoval nespočet, protože nic jiného nebylo k mání; zvláštní, jak byly v tomhle subžánru v oblibě filosofické rozpravy na vrcholcích hor (viz též Zkouška pilota Pirxe). Scenáristicky ani řemeslně nic nehapruje, budovatelského nadšení je jen snesitelně mnoho, i potomstvu se to na LFŠ 2017 líbilo, zkrátka málem bych tomu z nostalgie nasolil čtyři hvězdičky, jenže o pár hodin později jsme se spolu šli kouknout na restaurovanou Solaris a tím věci dostaly, ehm, poněkud jinou perspektivu.

    • 1.8.2017  22:37
    Tetsuo (1989)
    ****

    Mejdan Švankmajera s Lynchem a partou zfetovanejch Japonců s kleštěma a letlampou. Pět hvězdiček tomu s čistým svědomím dát nemůžu, protože brutalita překračuje mez, kterou jsem si schopný vnitřně odůvodnit, ale ve svém specifickém oboru je to ohňostroj fantazie a filmařského umu a z nějakého důvodu jsem se po tom výplachu hlavy cítil vyloženě osvěženě.

    • 1.8.2017  22:25
    Vozka smrti (1921)
    *****

    Letos má LFŠ šťastnou ruku na muzikanty k němotám – B4 sice nebyli tak kongeniální jako den předtím Tomáš Palucha u Häxan(u), ale ani si z toho nedělali koncert s doprovodnými obrázky, jak se zhusta stává. — K samotnému filmu těžko dodat něco, co už by nebylo stokrát řečeno; úplně stoprocentní osobní zásah to pro mě nebyl, ale musím říct, že ta „naivně mravoučná“ rovina se mě dotkla víc, než jsem čekal a než by bylo třeba před deseti lety možné, a že to je po tolika stránkách (mnohočetná flashbacková a přesto dokonale čitelná struktura, herectví, svícení, dvojexpozice a vůbec vizuálno – v restaurované kopii na velkém plátně pastva pro oči) (nejen) na svou dobu tak dotažené, že tomu ten plný počet nejde nedat.

    • 29.7.2017  21:14

    Živagové a Lawrencové mě nechali víceméně chladným, ale v posledním Leanově filmu mi jeho věkem lehce zkrotlá stará velkofilmová škola sedla. Cesta do Indie je na jeho poměry málem komorní, ale oč míň se v ní staví na odiv formální bombastičnost a osudovost, o to opravdovější jsou charaktery a o to víc si člověk vychutnává drobné filmařské pamlsky, jako je třeba ten s pohledem postavy na noční nebe a střihem na úplněk, o kterém se hned neprozradí, že se odráží ve vodní hladině (těchhle „matoucích“ momentů je tam víc a dobře souznějí s tématem i atmosférou), o to víc vynikne odkládané odhalování tajemství (trochu připomnělo Piknik na Hanging Rock), různá zrcadlení vztahů v rovinách společenských, náboženských i lidských nebo Woodym Allenem ještě neadoptovaná Judy Davisová, která svou postavu vystřihla jako neobyčejnou osobnost s vnitřním ohněm spoutaným vnější upjatostí, při vší křehkosti suverénní a hrdou.

    • 29.7.2017  19:51

    Před závorku vytýkám výborný živý hudební doprovod Tomášů Paluchů na LFŠ 2017 (a to je prosím první živý hudební doprovod v historii LFŠ, o kterém to říkám) – budovali atmosféru, ale neuspávali, neexhibovali, sloužili filmu v celku i detailech. Bravo, pánové. — Kdyby prostřední pasáž nesklouzla do zálibně natahovaného předvádění trpících žen a mučicích nástrojů pod záminkou „vědeckého pojednání“ (takhle nějak si představuju vnitřek všelijakých těch muzeí tortury pro turisty), bylo by to jednoznačně za pět, protože formálně je to pecka, střídání „výkladu“ a „ukázek“ středověkých kosmologických i démonologických představ (resp. představ raného 20. století o středověkých představách) bezchybně funguje i dnes, nechybí vkusné odlehčující momenty a všechno korunuje závěrečná reflexe nikdy nekončícího kruhu bludů nahrazovaných jinými bludy a sem tam jiskřičkou poznání – napřed neúmyslná („v temném středověku se čarodějnice upalovaly, ale my pokrokoví lidé 20. let už díky vědeckému poznání víme, že za všechno může ženská hysterie“) a posléze i zamýšlená. ****1/2

    • 29.7.2017  19:19

    Provizorní hodnocení. Na letošní LFŠ na to navzdory výslovné otcovské přímluvě nechtěli pustit našeho domácího čtrnáctiletého animefila, což otci připomnělo doby dávno minulé a tak ho to rozhodilo, že se pořádně nesoustředil. Dáme si to holt brzo ještě jednou.

    • 28.7.2017  15:01
    42. ulice (1933)
    ***

    Rojení divadelního úlu v první cca třetině mě nadchlo, stejně jako závěrečné využití filmových prostředků k nenápadnému nafouknutí jeviště, kde se show odehrává, na prostor zvící menší městské čtvrti. Bavila i průběžná dialogová palba, která mě po dlouhé době donutila přepnout z anglických titulků na české (což se mi myslím naposledy stalo u Zkrocenky s Taylorovou a Burtonem). Samotné jádro filmu, když se z nepřehledného hemžení nakonec přece jen vyloupnou hlavní postavy a jakýs takýs příběh, ale poněkud jalové, písničky toliko ucházející a choreografie (s čestnou výjimkou těch pár proslavených záběrů na nadkritická množství geometricky uspořádaných lýtek) spíš jen velkolepá než nápaditá či dokonce strhující (srv. třebas jen o osm let mladší Hellzapoppin'), takže navzdory historickým zásluhám a úctyhodnému poměru stáří / technická kvalita za mě ne víc než 70 %.

    • 26.7.2017  14:09
    Vysvobození (1972)
    ****

    Všudypřítomná tíseň z dobíhajícího času – údolí má skončit pod vodou, chlapi přicházejí do let a v moderním světě jim ubývá příležitostí projevit samčí přirozenost. Ideální výchozí pozice pro realistický „outdoorový“ thriller (žádný hipsterský Útěk do divočiny) o zkouškách charakterů a morálních dilematech při pokusu jen si tak na chvíli idylicky po chlapsku zasouznít s přírodou a následném boji s těmi, kdo s ní opravdu souznějí a žádnou idylu přitom nezažívají ani nesymbolizují. Spousta paradoxů, spousta myšlenek. 90 %. (Trefná poznámka na okraj: UncleG)

    • 24.7.2017  13:36
    Poltergeist (1982)
    ***

    E.T. mezi horory, naleštěné zdravotně nezávadné středostavovské strašeníčko špikované legrací a trochou lehce stravitelného tepání do konzumu pro rodinky s (odrostlejšími) dětmi a pro ty, kdo jsou ochotní brát vážně paranormální „vědu“. 70 %.

    • 23.7.2017  22:33
    Muška (1967)
    ****

    Pro mě od Bressona zatím (po Kapsáři a Baltazarovi) nejlidštější a tudíž nejsdělnější kousek; kromě formálních dogmat se tentokrát našlo místo i na malinko komplikovanější vztahy, touhy a city a obvyklá režijní strojenost se díky tomu dá odpustit snáz. Ale stejně jakoby člověk pořád místy slyšel Bressona za scénou: „Ještě krok… teď vyndej nohu z boty… teď šlápni do toho největšího bláta…“

    • 20.7.2017  23:08

    Ani napodruhé (po Kapsáři) jsem Bressonovi na kloub nepřišel. „Žádní herci. (Žádné vedení herců.) Žádné role. (Žádné učení rolí.) Žádná režie. Ale používání modelů převzatých ze života. BYTÍ (modely) místo ZDÁNÍ (herci).“ (Z Bressonových Poznámek o kinematografu.) No dobře, ale proč přesně a co za to? Tu a tam na mě probleskne intenzivnější okamžik (většinou díky zvířatům, která před kamerou nemůžou být za „modely převzaté ze života“, jsou prostě sama sebou), ale většinou probleskávají spíš strojené dialogy, násilné střihy uvnitř scén i mezi nimi, berličky dodatečně přidávaných, neadekvátně naléhavých zvířecích zvuků, střídání odtažité nesdělnosti s příliš okázalým sdělováním příliš jednoduchých myšlenek. Tolik superlativů (Sarris: „Jeden z nejvzácnějších vrcholů umělecky ztvárněných emočních zážitků“) a já nemůžu najít nic, v čem by se Baltazar silou obrazů, emocí nebo podobenství aspoň přibližoval třeba Personě, Zvětšenině nebo Sedmikráskám, když zůstaneme v šestašedesátém a omezíme se na tzv. „umění“. Hm.

    • 17.7.2017  23:43

    Jemnůstka, jejíž preciznost ještě vynikne u nepoužitých scén – jedna každá z nich by drobnou těžkopádností či doslovností tu křehkou stavbu rozbila. Hořkost nad nenaplněným vztahem? Nejsem si úplně jistý, jestli jsem necítil hlavně úctu a obdiv a jestli by naplnění opravdu přineslo víc krásného a silného (míň zármutku asi ano). A ještě bych chtěl vypíchnout dobové kulisy a atmosféru, člověk se zdráhá uvěřit, že je to točené až na přelomu století. Zbytek hezky napsal Zóna.

    • 15.7.2017  21:22
    Jin-Rō (1999)
    ***

    Působivé noirové obrázky vtahují, náznaky alternativní historie přítomné hlavně v občasném použití němčiny dodávají lehké tajemno, dívčí hlásek předčítající Rotkäppchen v drsné předgrimmovské verzi zamrazí v kostech, jenže neohrabaně zašmodrchané soupeření několika tajných organizací moc nemotivuje k rozplétání a ledově studené melodrama ani romantizovaný militarismus nerozechvěly moje evropské srdíčko natolik, aby se ho dějové a emoční zvraty nějak podstatně dotkly. Nedá se to ale v žádném případě odmávnout jako spotřební brak a synek, který nám to doma pustil, si v tom ve svých citlivých čtrnácti to intenzivní našel.

    • 14.7.2017  13:01
    Idioti (1998)
    ****

    Tolik vrstev falše, až je to zajímavě znepokojivé: Herci předstírající normální lidi předstírající postižené. Syrová forma hraného filmu předstírající dokument. Jiní herci předstírající(?) napálené. Manipulativní hovádko si hraje na filosofa. Manipulovaní nešťastníci si hrají na rovnocenné partnery. Dětinská recese je vydávána za hlubokomyslnou obžalobu společnosti. Typologie situací, charakterů a vztahů ze všeho nejvíc připomíná pionýrský tábor s ponižujícími „sociálními hrami“ nebo prostředí sekty; různě nalomené dušičky tu můžou na chvíli najít únik i jakousi formu terapie, iluzi smyslu, náhradní empatii, ale v kontaktu s realitou – reálnými postiženými, skutečným „měšťáckým“ světem – se iluze bortí, sebevědomý vůdce se proměňuje ve vzteklého nedůležitého fracka, z „je nám tu tak dobře“ zbývá jenom prázdnota a zjitřené emoce. Nekouká se na to příjemně, ale vytahuje to na světlo málokdy zobrazované spodní proudy lidství a mezilidství; Idioti mě proto oslovili víc a připadají mi smysluplnější než Prolomit vlny i Tanec v temnotách, i když je z nedostatku jemnější škály hodnotím stejným počtem hvězdiček.

    • 10.5.2017  12:15

    Předně, pokud si to budete pouštět z DVD od Zóny, originální zvuková stopa je ta, co je označená jako italský dabing, a naopak (nějak se mi to nezdálo, i napsal jsem vydavateli, a prý je to opravdu prohozené a už jsme si toho za těch deset let všimli celí dva :-) ). A je to sakra rozdíl, dabing je sice udělaný pečlivě a originální zvuk taky nebude všude kontaktní, ale rozhodně je nesrovnatelně vrstevnatější, živější a působivější, i díky němu je evokace místa, doby a způsobu živobytí nejméně tak podařená jako ve Flahertyho Nanukovi a určitě stravitelnější než ve Viscontiho Chvějící se zemi – jako výlet v čase to nemá chybu, a pokud mě to nestrhlo až k plnému počtu, tak kvůli mému současnému zběsilejšímu životnímu rozpoložení, v kterém se mi špatně ladí na takto pomalý způsob existence (film sám je sestříhán docela dynamicky) a rezignovaná smířená pasivita nevolníků, byť svým způsobem obdivu- a možná i záviděníhodná, mi nedělá úplně dobře, na rozdíl od jejich vícehlasých zpěvů, ta specifická intonace a vedení hlasů mi zas jednou připomněla společné zpívání na rodinných oslavách z dětství, tenhle dávný pocit se mi tak silně vrátil naposled v Passerově Fádním odpoledni

    • 22.4.2017  19:43

    Bouzereau je takový spolehlivý rutinér, ve svých filmech o filmu pokaždé namíchá dobře koukatelný koktejl obdivu, nostalgie, historického kontextu, kuriózních historek a skutečně přínosných náhledů do tvůrčího procesu toho kterého filmového velikána, aniž by dával zbytečně mnoho prostoru obligátní křížové sebechvále členů štábu. Kvality jeho dokumentů tak bývají přímo úměrné kvalitám portrétovaných filmů – pokud patříte mezi ty, kdo v srdci řadí Lawrence z Arábie k vrcholům světové kinematografie, přimyslete si k mému hodnocení ještě jednu hvězdičku.

    • 22.4.2017  19:30

    Po Doktoru Živagovi se opět ukázalo, že Lean není megaloman pro mě, s čestnou výjimkou Mostu přes řeku Kwai. Dechberoucí pouštní krajiny, mistrně nasnímané na 65mm materiál, a dobrodružná dějová kostra způsobily, že jsem se ani na chvíli nenudil, v každém ohledu puntičkářskému provedení patří můj absolutní respekt (krom všeobecně vzývané Jarreho hudby – neustálé omílání hlavního motivu mi začalo připadat otravné ještě před úvodními titulky), ale pod dokonalým povrchem už jsem si nic dalšího nenašel – chybí mi zřejmě schopnost obdivovat tzv. velké muže a prožívat jejich hru na vojáky ve jménu osobně-kmenově-národní cti či čeho vlastně jako něco zásadního, notabene když se nijak nevztahuje k obyčejnému lidství ani není vyvážena ženským elementem (pustit si „slabší pohlaví“ na plátno jen ve dvou třech davových scénách, nejvýrazněji v podobě hromady mrtvol, to je pro mě opravdu těžko pochopitelné rozhodnutí). Když klasický filmový epos, pusťte mi raději něco, z čeho je cítit člověčina, třeba Wylerova Ben-Hura, Bondarčukovu Vojnu a mír nebo i stařičký Jih proti severu či DeMilleovo Desatero přikázání.

    • 21.4.2017  20:12

    Bez osobního vztahu k Dylanovi a jistého faktografického přehledu o jeho životě a kariéře (Pennebaker a Scorsese jsou tak zhruba nezbytné minimum) si to asi ani nemá smysl pouštět. Mě Dylan léta fascinoval svojí unikavostí, schopností vyjádřit svou dobu a přitom zůstávat mimo ni, zároveň se angažovat i neangažovat, hrát si na něco tak dlouho, až se tím doopravdy stane, a pak se plynule přehrát zase do jiné role, a jen tak mimochodem přitom ze sebe sypat jeden zvláštně sebevědomý, zároveň zemitý i intelektuální, s neotesanou muzikou neoddělitelně prorostlý text za druhým (budiž filmu ke cti, že na ty vůbec nejprovařenější hitovky dojde až v závěrečných titulcích) a Haynes pro mě natočil filmovou báseň, která těmhle mým pocitům z Dylana přesně odpovídá a ještě je rozvíjí dál, k věcem obecněji lidským; netuším, jak ho napadlo slepit ty střepy zrovna takhle, ale slepil je skvěle. Jo, a co do vyjádření ducha portrétované hudební éry je I'm Not There přesným opakem líbivě akademicky sterilního Llewyna Davise – v prostředcích klidně anachronické, ale v obsahu autentické až do morku kostí.

    • 16.4.2017  23:16

    Krásná to doba, kdy bylo možné předložit dospělému divákovi film s takto vyhroceně humanistickým vyzněním a nebýt obratem označen za naivního sluníčkáře. Ostatní už napsali třeba Hwaelos, Matty (s kterým ovšem nesdílím nadšení z dokumentu Fearful Symmetry a myslím, že dětské objevování temné magie dospělého světa film postihuje nemálo, i když idealizovaněji než knížka) nebo Radek99, já jenom ještě vyzdvihnu muziku svého oblíbence mezi klasickými hollywoodskými skladateli Elmera Bernsteina.

    • 16.4.2017  22:59

    Jeden z těch filmů o filmu, které jen nastavují a rozmělňují atmosféru a sdělení dokumentovaného díla a tu a tam k němu přihodí nějaké to banální „víte, že…?“. Byť se na to poměrně hezky kouká, za tu hodinu a půl života to tak úplně nestojí.

    • 12.4.2017  17:31
    Tootsie (1982)
    ****

    O několik řádů chytřejší, vtipnější, vkusnější a lidštější, než jsem si z dob české premiéry pamatoval (co z toho taky mohlo patnáctileté neviňátko vyrostlé ve východním bloku pobrat). Hoffmanův ponor do postav – obou postav – v „prachobyčejné komedii“ je něco, co si velká většina dnešní herecké elity (ale tehdejší vlastně taky), obávám se, neumí ani představit, což vynikne ještě víc, když ho pak člověk v (neméně výborném) filmu o filmu slyší rozebírat třeba rozdíly mezi mužskou a ženskou intonací (pokud jste Tootsie viděli v dabované verzi, jako byste ji neviděli) nebo ohnivě debatovat s Pollackem o povahách a motivacích, ale spousty nenápadné práce odvádí už scénář, ve kterém i ty nejdrobnější vtípky logicky plynou z promyšleného celku a zpětně k němu přispívají, a taky do puntíku vycizelovaný střih (jmenovitě třeba ve scéně závěrečného odhalení, kde děj i postavy drží absolutně vážnou tvář a veškerý humor si skromně odpracuje pořadí a timing záběrů). Nadčasová kvalita od party inteligentních lidí s vzácnou vášní pro řemeslo.

<< předchozí 1 2 3 4 13 26 38 50
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace