LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 15 29 42 56
    • 15.10.2018  20:58

    Prudký nesouhlas se Šandíkovýmtvůrci (…) fatálně nepochopili psychologii lidí, žijících v tomto systému“ i s komentáři zatracujícími „tezovitost“ a „šustění papírem“, nad kterým prý naštěstí zvítězila bravurní režie. Právě naopak – konečně scénář, který vůbec vzal na vědomí, že „šedou zónu“ netvořily jen pelíškovské smějící se bestie a davy vypočítavých oportunistů (to by režim sotva někdy padl), ale taky spousta těch, kteří se ve světě kolem sebe buď (i) jednoduše nevyznali a z pudu sebezáchovy ignorovali všechny náznaky, že s ním něco není v pořádku, nebo (ii) docela upřímně snažili hledat smysl a pokoušeli se zaujímat morální postoje uvnitř systému, ba že existovali i tací, kteří ještě v osmdesátých letech opravdu dokázali vášnivě rozprávět s vlastní partnerkou třeba o tom, co řekl Lenin o Beethovenovi a co byl vlastně zač, i když to nebyli žádní kovaní soudruzi s vymytým mozkem. A taky že člověk se jako fízl ani jako disident nerodil, že i archivář od Stasi mohl být z pádu režimu blahem bez sebe… Ty jemné odstíny, zmatky v hlavách a momentální zachvění rozhodující o tom, na které straně a v jaké roli se člověk ocitne, to je jedna z věcí, které mi na porevolučních filmech o oné době vždycky chyběly, a Životy těch druhých mi udělaly radost tím, že si právě z nich udělaly jedno z hlavních témat. Že se ho často dotýkají v nedořečených náznacích (viz některými vytýkaná „nepřesvědčivost“ Wieslerovy proměny), je spíš dobře, jinak se obávám, že by film doplatil na doslovnost, která z něj tu a tam (když se snaží přímočaře vyučovat dějepis, thrillerově napínat nebo dojímat romantickou linkou) přece jen čouhá. — P. S.: Oproti Špačkovým Poutům minimálně tři zásadní rozdíly: 1) herci, kteří bez výjimky umějí hrát, 2) nenápadně přesná atmosféra doby bez anachronismů v chování a jazyce postav (i bez okatého nastrkování dobových rekvizit do popředí záběrů), a hlavně 3) tiché soustředění na celek, motivace a vnitřní logiku namísto rozpatlávání vedlejších motivů, zaujímání siláckých póz a honění se za vnější atraktivitou.

    • 14.10.2018  22:26

    Ten film je velice pečlivě, s nezpochybnitelnou inteligencí a dovedností vyváženej tak, aby si v něm každej našel to svoje, takže i já v něm mám fóry, které považuju za geniální, chvíle, kdy mi na postavách (i když ne nutně na těch hlavních) najednou začne strašně záležet, momenty, kdy neodolám dojetí, i postoje, nad kterýma uznale pokyvuju hlavou. Většinu času si ale ten kalkul uvědomuju příliš silně a je mi protivnej.

    • 11.10.2018  20:16

    Animovaná parodie na To Have and Have Not boží, vlk se zapalujícími se lejtky většinu času zoufale nevtipnej a bohužel je to hlavně o něm. Zde dvouminutový sestřih se vším podstatným.

    • 10.10.2018  21:42
    Terče (1968)
    ***

    Staroušek Karloff je k sežrání, nejen když se leká vlastního odrazu v zrcadle, podání příběhu o tom, kterak posedl amok pana T., je sympaticky strohé, Bogdanovich si hezky hlídá barvičky, střídá rychle stříhané pasáže s dlouhými nepřerušovanými kamerovými choreografiemi a vůbec všelijak dbá na to, aby diváka tu patřičně znepokojil, támhle šokoval a onde oslnil filmařskými ambicemi, odkazy a pocty klasikům vrší o sto šest, takže až tak neruší, když mu sem tam v těžké scéně nevyjde svícení nebo jiná drobnost; vadilo mi ale, že některé nápadné motivy (vytroušené zbraně) a postavy (otec) končí ve vzduchoprázdnu, že propojení obou vyprávěcích rovin je tak chatrné a že moc nevím, co mi (krom vágního kličkování kolem starých a nových strašáků) obě dohromady chtěly říct. ***1/2, vracet se k tomu asi nebudu.

    • 10.10.2018  00:08

    Občasné nutkání kontrolovat krom hodin na plátně i hodiny v reálném světě mi čirou radost z toho, jak chytře, drze a neotřele je tenhle film vystavěnej, nijak zásadně nezkazilo: Odložit si na začátku bandu padouchů na nádraží, nechat ji tam výhružně smrdět až do kratičkého finále a celou dobu úspěšně budovat napětí jenom na tom, jak na osamělého hrdinu (který proti všem tradicím osamělých celuloidových hrdinů potřebuje a hledá pomoc) všichni ctihodní spoluobčané čím dál víc kašlou, jak se kolem něj vybarvují povahy a vyostřují vztahy a čas se krátí (a na záběrech na ciferníky, hudebně stylizovaném a rytmicky zužitkovaném zvuku kyvadla, zdálky se vynořujícím a zase mizejícím ústředním songu etc.), to by byla strašná frajeřina i dneska, kdyby si na něco takového v komerčním filmu vůbec někdo troufl.

    • 9.10.2018  00:04

    Z čtveřice společných filmů Bogarta s Bacallovou se ke mně jako poslední dostal ten první, na jehož počátku prý stálo Hawksovo odhodlání zfilmovat „to nejhorší, co Hemingway kdy napsal“. Povedlo se náramně – z dialogů i pohledů ústřední dvojice lítají jiskry na všechny strany (jako všude, kde spolu ti dva hráli, ale tady zdaleka nejvíc), scénář inteligentně míchá svérázně emancipovanou romantiku s kousavým humorem, napětím, dojetím i lehce nahozenou politickou a morální rovinou, film je zalidněný živoucími postavami, kouzelně decentní tam, kde by člověk čekal koňské dávky patosu (jen ten konec – žádné letadlo nebo loď mizící v mlhách, oni prostě zajdou za roh!), a aby toho nebylo málo, je tu ještě absolutní pohodář Hoagy Carmichael se svým hotelovým bandem. Kam se hrabe Casablanca, Gilda nebo vlastně kterákoli podobná válečná romanťárna; tohle má tak svěží energii, jako kdyby to ani nenatočili ve 40. letech. Usmívám se od ucha k uchu ještě teď.

    • 7.10.2018  00:25

    Absolutní naplnění žánrové škatulky „klasický technicolorový muzikál“, ale to mi ke štěstí jaksi nestačí, když chybí aspoň kousek sebenadhledu, přesahu či podvratnosti (čili od toho chci něco, čím to ani na moment nehodlá být – ale znám pár muzikálů, které chtějí a jsou). V pochybné disciplíně „radost z pozorování cizí radosti z pohybu“ dám ovšem pohodáři Kellymu před exhibicionistou Astairem přednost kdykoli a Gershwin, ateliérová Paříž, obě dámy i kumpánství pánů mají svoje nepopiratelné půvaby, když už je ta ústřední romance tak zoufale odbytá a valná část legrace zase tak snaživě vysoustružená, až to k smíchu není. Zbytek viz Morien.

    • 2.10.2018  11:16

    Proti drsnému, neučesanému, avantgardnímu Sweet Sweetback's Baadasssss Songu je Shaft na první pohled jen takové lehce stravitelné spotřební zbožíčko, z dnešní perspektivy obyčejná, pomalá, ukecaná kriminálka s chytlavou muzikou a dějem jednoduchým tak, že překvapuje zvraty, které nepřijdou (nejvíc mě dostalo, že holka z baru byla prostě jen holka z baru a ne nastrčená vyzvědačka), ovšem ta pomalost (čti: ležérní lenivost) mě neznudila, nýbrž okouzlila, stejně jako pohodářské proto-buddymovie špičkování černého a bílého poldy a možná vůbec nejvíc to, jak si kamera vychutnává raně sedmdesátkové newyorské exteriéry i rozmanité interiéry, ty zaprášené a špinavé, ty almodóvarovsky barevné i ty s „nenápadně“ rozvěšenými obrovskými plátny a jinými kousky ušlechtilého výtvarna, půvabně kontrastujícími s těmi chlapíky v křiklavých hadrech, co se mezi nimi prohánějí.

    • 1.10.2018  00:21

    „Výprava k dračím slujím“, tenhle příměr z oficiálního obsahu sedí převýstižně. Kubrick se s dechberoucí upřímností pustil tak hluboko, až je z toho jednomu ouzko, na křehké území ovládané studem, sobectvím, věčně nezralou ješitností a pocity viny a nejistoty, kvůli kterým člověk nedokáže doopravdy přijmout ani sebe, ani toho druhého (v sexu ani v životě, a co z toho je prvotní a co druhotné, toť otázka, pokud tedy vůbec otázka takto stojí). Podařilo se mu odtamtud přinést zprávu explicitní, ale ne vulgární, vyvážit přízemnost mystičnem, paranoiu zdravou skepsí, moralizování příležitostným spikleneckým mrknutím. Dvojka nejslavnějších studených čumáků světa Cruise s Kidmanovou mu k tomu posloužila jako vynikající materiál a geniální klavírní motivek pomohl ponenáhlu vybudovat hypnotickou atmosféru horečnatého snu, za jakou by se nestyděl ani Bergman ve svém vrcholném období. — Do kompletní „kanonické“ Kubrickovy filmografie mi ještě dva tři kousky schází, ale vzhledem k dosavadnímu skóre 5x5*+2x4* začínám pomalu přemýšlet, který režisér mu u mě uvolní místo v topce.

    • 30.9.2018  01:51

    Pomalé tempo jsem si vychutnával, užíval si bezútěšnou atmosféru, elegantní kameru, nostalgický saxofonový soundtrack, úsporné herectví – nejenom Burtona, ale třeba i takového Cusacka, který mi svojí britskou čajíčkovou distinguovaností hrozně připomínal Gatissova Mycrofta Holmese – a nějakou dobu i zápletku a úvahy postav o nevděčném životě špionském. Ke konci, zhruba od nástupu Voskovcova až příliš snaživě mazaného právníka, už ale bylo těch řečí na mě moc, jak těch vysvětlovacích, kterými si film (zbytečně) pojišťuje, že se v něm divák neztratí, tak těch filosofujících (víceméně pořád na totéž téma). Potenciální čtvrtou hvězdičku pak u mě definitivně pohřbily „překvapivé“ zvraty v úplném závěru, které člověka s o půlstoletí delší diváckou zkušeností bohužel už tak nepřekvapí. ***1/2

    • 27.9.2018  00:23
    Byl jsem obviněn (TV film) (1955)
    ***

    Fascinující kapitola fascinujícího života v podání lehce umrtveném Voskovcovým idealizovaným pohledem na Ameriku (to není vypočítavá podlézavost, to je upřímné přesvědčení – viz Korespondence V+W: „… inteligence, talent, imaginace a kuráž jsou mezinárodní. Jenom blbost, uprdnutost, a zbabělost mají své národni barvy. … Jen to západní zabarvení víc mému oku lahodí, kdežto východní mne zebe, svrbí a působí mi pálení žáhy. … Amerika sice momentálně a hlavně mezinárodně je k pláči a ostuda – ale já jsem americký vlastenec a mávám hvězdnatým praporem ‚for better or worse‘.“) a Coopersmithovým/Corriganovým idealizovaným pohledem na Voskovce. — Mr. Bohatý je jasně „katolický radikál“ Bohdan Chudoba, ale kdo je hernajs Mr. Homola? Že by Kopecký?

    • 24.9.2018  23:14
    Tabu (1931)
    ***

    Po projekci na LFŠ s živým-mrtvým doprovodem od uspávačů hadů jménem Ångström jsem si to musel dát doma ještě jednou s původní muzikou, s kterou film notně ožil, ale hrome, stejně bych od posledního Murnaua čekal víc než (jak jinak) formálně suverénní jednoduché melodramátko ozvláštněné exotickými kulisami (vzhledem k značnému tahu na komerční bránu a vrchovaté míře manipulace bych se zdráhal použít pojem „etnografie“, i když tanečky hezký).

    • 24.9.2018  23:00

    Okolní kritické komentáře mají velký kus pravdy, ale bylo by ode mě neupřímné vynechat z hodnocení kvality samotného Čechovova textu, který mě s přibývajícími křížky na hřbetě oslovuje víc a víc, a neocenit Voskovce, který je tu fakt výborný – „velké“ divadlo mu na rozdíl od podměrečných štěků v různých filmových žánrovkách evidentně svědčilo, v jeho Váňovi je kus opravdové chlapské tragičnosti, směšnosti i touhy, čili života, najednou je znát, že si ho v Americe opravdu měli za co vážit a že ta lehká nafrněnost, s kterou se k tamní dramatické tvorbě vyjadřuje v dopisech Werichovi, není jen projev mindráku kompenzovaného autosugerovaným sebevědomím. Když se člověk hned zkraje smíří s tím, že nekouká na film, ale na jen lehce zcivilněný záznam divadelní inscenace v reálných kulisách, zážitek za slabší čtyři to díky dvěma výše zmíněným kvalitám nakonec je, aspoň pro mě byl.

    • 24.9.2018  01:19
    27. den (1957)
    ***

    Spoilery. A teď schválně, který úspěšný, originální, chytrý sci-fi film z posledních let vám to připomíná? Technologicky nadřazená návštěva z vesmíru, ze světa ohroženého budoucí katastrofou, zanechá na strategicky zvolených místech po celém glóbu „dary“ hrozící vyhladit celé lidstvo, ale naštěstí se najde západní vědec s neortodoxním myšlením, který navzdory všeobecné hysterii rozdmýchané sdělovacími prostředky správně rozluští mimozemský jazyk, přiměje mocnosti, aby každá poskytla svou část kódu, a pochopí, že to, co ti barbaři z Ruska a Číny mylně považovali za ultimátní zbraň, se při vhodném přeprogramování promění v nástroj světového míru, načež mezi po- a mimozemšťanstvem zavládne bratrství a vzájemně prospěšná harmonie… Ano, uhodli jste, to je přece celý Arrival! Bohužel tedy s šíleným padesátkovým patosem, řadou kulturních absurdit, kterým vévodí Číňanka páchající seppuku před oltářem se soškou Buddhy (jinak ale elegantní způsob, jakým obě dámy vyřeší svou část problému, s kterým se pánové patlají celý zbytek filmu, patří k světlým stránkám scénáře), a neskutečně hloupou pointou, ale pořád Arrival jako vyšitý, 60 let před Villeneuvem. Opravdu hodně mě udivuje, že jsem o té do očí bijící analogii, možná dokonce nepřiznané inspiraci, našel na webu jenom jedinou zmínku. — BTW, Jiří Voskovec mi tady přišel uvolněnější a jaksi organičtější než v jiných svých amerických filmech, snad že celou tu patálii považoval za tak stupidní („O tom učenci s meziplanetárními pilulkami se přece nikde nemůže nikdo zmiňovat seriósně (…) to se pohybujeme v oblasti nikoliv ‚B‘, nýbrž ‚Ž‘ pictures (…) ještě blbější, ale absolutně komický a bezvýznamný (…)“), že v ní ani neměl potřebu zazářit.

    • 24.9.2018  00:28
    Bravados (1958)
    ****

    Na Bravados jsem šel kvůli Voskovcovi; stejně jako u jiných jeho amerických filmů, o kterých tak sebevědomě psal Werichovi, jsem i tady cítil smutnej kontrast mezi malým prostorem, který jeho figura má, a urputným nasazením, s kterým se z ní svými lehce starosvětskými prostředky snaží udělat něco většího. Američani ho za to zdá se aspoň částečně ctili co klasického dramatického herce, mně většinou mezi ostatními jaksi vyčnívá. Pamětihodný je na tomhle bijáku ale hlavně závěrečný morální veletoč, kterým se do té doby příjemný stopařsko-mstitelský standard s hezkými exteriéry rázem vyšvihne mezi atypické westerny posunující žánr výš i hloub.

    • 22.9.2018  22:13

    To mě zas jednou na něco vytáhlo dítě na filmovce, za odměnu mu musím pustit ty původní universalovské horory z 30. let, s kterými si to tak laskavě pohrává. Zbytek za mě řekl kamarád Martin Č.: „Kolik takovejch filmů jsme ještě tenkrát neviděli? A proč jsme neměli ty dětský vysílačky? Nenávidím komunisty ještě o něco víc.“

    • 22.9.2018  21:52
    Videodivers (2018)
    ***

    Trochu škoda, že se ta pocta osmdesátkám krom rekvizit a sloganů víc neprojevila i po formální stránce, ale stejně potěšilo.

    • 22.9.2018  21:31

    Systém „vezmu partu kvalitních herců, nadhodím výchozí situaci, zavřeme se pár měsíců na zkušebně a uvidíme, kam nás to až zanese“ je zjevně hodně závislý na štěstí; Další rok viděný před sedmi lety v Projektu 100 mě neurazil, ale na hlubší zkoumání Leighovy fimografie moc nenalákal, zato toto byl onačejší zážitek, tady emoce pracovaly fest, nitra se odhalovala, sociální poselství rezonovalo, humor jemně perlil, žádná postava nebyla do počtu a film k nim nebyl krutější, ale většinu času ani milosrdnější, než bylo třeba. Menšinu času jsem si říkal, že je škoda, že to v tomhle stavu nedostal do ruky nelítostnej dramaturg, nevyházel tu zbývající trošku balastu a nenabrousil pár příliš ohlazených hran, a pak se to teprve nenatočilo. Jenže pak by se z toho nejspíš vytratila ta paradokumentární syrovina (a třeba taky ne).

    • 22.9.2018  20:42

    Do stylového noirového rámečku zasazený mix feministické variace na americký sen, depresivního rodičovského dramatu a kvalitní moderní červené knihovny (což zní jako oxymoron, ale tentokrát není), kde ovšem ústřední třecí plochu (vedle opičí lásky nebohé úspěšné Mildred k její zpovykané dceři) tvoří téma, které si člověk spojuje spíš s romány z 19. století – nevraživostí mezi šlechtou a buržoazií, v americké verzi mezi starými a novými zbohatlíky, z nichž první druhými pohrdají za to, že pracují, a druzí prvními za to, že oni ne, přičemž se bez sebe vzájemně neobejdou. Jednotlivé roviny by mohly působit banálně, takto „postmoderně“ propletené a okořeněné detektivní zápletkou ovšem člověka nejdřív strhnou a posléze zanechají v hlubokém zadumání. Velice svébytný kousek.

    • 5.9.2018  11:09

    Abych měl potřebu to někdy vidět znovu (a tím pádem třeba i dát víc než tři hvězdy), muselo by mě to přimět aspoň trochu se zabývat tím, co mi to říká a jaké pocity to ve mně vyvolává, a ne pořád jenom tím, jak dovedně jsou naaranžované záběry, jaké jsou tam ňuňu střihy (autíčko!) a kolikrát to cituje Tarkovského. Nebo by vyprávění muselo být opravdu těžko rozšifrovatelné a ne se jenom strašně tajemně tvářit a furt strkat člověku před obličej oslí hlavy. Nicméně sodíková vyšisovanost, všudypřítomný rozklad a rozmlženost, mumlající vnitřní hlasy a vůbec atmosféra prima, moc prima, za ***1/2.

    • 4.9.2018  22:16

    Až jsem se zastyděl, že tohle je první Pavlova věc, kterou vidím od časů Otevřené krajiny, i když mi byl svojí zemito-magicko-humanistickou poetikou v naší famácké generaci jeden z nejbližších a nejnadějnějších. Akorát mi přijde, že se za ty roky moc neposunul, pořád něco chybí, aby se půvabné, dobře myšlené jednotlivosti spojily do celku, který je přesáhne; nevím, jestli akademicky krásná černobílá širokoúhlá kamera, jaká by děsně slušela nějaké oduševnělé polské artovce, je to pravé i pro tenhle typ rozpustilého nehereckého undergroundu; Vráťa Brabenec sice udělá zábavnou hlášku z každé věty, kterou zavrčí, vitální bábrdle paní Langrové je zcela neodolatelná, příběh má své kouzlo i dobré poselství a takhle by se dalo pokračovat, ale hluchých míst a jakési nezralé rozpačitosti je tam na „dospělý“ biják pořád příliš. (Zcela privátní poznámka, kdyby to tu Pavel náhodou někdy čet': Nemůžu zapomenout na ten námět o cestě jistého amerického muzikanta s mrtvým Cikánem přes Slovensko; to bych jednou tak rád viděl natočené!)

    • 2.9.2018  23:26

    V přímé konfrontaci s o tři roky staršími Zlatokopkami z roku 1933 to u mě Swing Time letos v Hradišti projel po všech stránkách – táákhle fousatej humor, herectví i chatrná zápletka slouží jen jako nezbytná výplň mezi staticky snímanými (protože prý „buď bude tančit kamera, nebo já“) Astairovými tanečními exhibicemi, které sice umí vzít dech, ale mistr se je ani neobtěžuje trochu vygradovat – největší šťávu a lehkost má hned první číslo. Diváci Stardance nechť si hvězdičku přidají.

    • 2.9.2018  23:06

    Že si nejmilejší vzpomínku na letošní Hradiště odnesu zrovna z 85 let starého amerického muzikálu, to jsem věru nečekal; může za to zcela současný nadhled nad příběhovými i žánrovými klišé, břitký, lehce feministický předkodexový humor, Berkeleyho sborové, místy až abstraktní choreografie (to, co naznačil v závěrečné scéně 42. ulice, v tomhle bezprostředně následujícím kousku rozvinul do neskutečných orgií nápadů, fantazie a vtipu), chytlavé, nikoli však vlezlé hudební motivy a nejvíc ze všeho možná unikátní ohlasy hospodářské krize, naplno propuknuvší ve zvážnělém finálovém pochodovém blues Forgotten Man (jestlipak ho znali V+W, když s Fričem točili Strejčka Hlada do Hej-rup!?). Co bych zapíral, šel jsem na to dvakrát, a nebýt trochu rozpačitějšího rozjezdu hlavní zlatokopecké zápletky uprostřed filmu, z kterého na člověka přece jen trochu dýchne stáří, dal bych plný počet.

    • 2.9.2018  22:15
    Leviatan (2014)
    ***

    Škoda že film po formální stránce nepobral trochu z těžko čitelné urputnosti hlavního hrdiny a že tolik spoléhá na emocionální účinek křivdy, kolem které je děj vystavěný; estetizující záběry, úzkostlivě kontrolovaná barevnost, okázalé biblické a živlové metafory a další pentle demonstrující filmařskou suverenitu za mě příběhu i herectví na síle víc ubraly, než přidaly, a snad kvůli nim místy docela intenzivní dojmy rychle vyvanuly. (Můj první Zvjagincev, možná jsem měl sáhnout po něčem starším.)

    • 2.9.2018  21:48

    Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly.

    • 30.8.2018  23:31
    Hora (2017)
    **

    Příliš mnoho příliš zběsile za sebe nasekaných příliš hezkých obrázků s podmanivě načteným zoufale plytkým komentářem a nešťastně zvolenou muzikou. Se skutečným majestátním půvabem hor to mělo společného pramálo a s hlubším zamyšlením nad vztahem člověka a přírody ještě míň. Koyaanisqatsi na vás, pacholci.

    • 30.8.2018  23:20
    Maratónec (1976)
    ***

    Slibný šmodrchanec, rozpletený bohužel do šestákové banality, stojí na stylové sedmdesátkové atmosféře, výborných hercích a několika opravdu silných scénách, k nimž spíš než tu zubařskou počítám třeba Oliviera prchajícího z židovské čtvrti.

    • 30.8.2018  22:58

    Konfrontaci s Formanem jsem si odložil o 30 let a nemám jasného favorita, Frears je krásně nelítostnej, nebojí se ošklivosti, hrabe ústředni dvojici hloub do ledví a vychází mu z toho drama jako řemen, Forman je proti němu laskavej povrchní bavič, ale pod tím zábavným povrchem ta hloubka taky probleskuje, některé vedlejší postavy (madame de Tourvel) se mu dokonce povedly plastičtější a některé sváděcí scény přirozenější, krásnou kameru mají oba, s výpravou a hudbou pracují oba po svém a oba skvěle (přičemž formanovská rozevlátost je mi bližší než frearovská preciznost), vlastně teprve oba dohromady naplňují celý potenciál předlohy. OK, kdybych si musel za každou cenu vybrat, Frears tam toho asi má víc, ale o celou hvězdičku toho není.

    • 25.7.2018  13:26
    Collateral (2004)
    ***

    Tehdy hlavně zvědavost, jestli už se digitální kamera opravdu vyrovná klasickému filmu, a pocit, že spíš ne, že prokreslenější stíny nestojí za to ochuzení barevné palety. Vývoj tím směrem stejně šel, takže co. Dneska lítost nad tím, že všechna ta práce s lokacemi, světlem, atmosférou, pečlivě volená hudba, mistrně budované napětí, puntičkářské vedení herců atd. atp. přichází napůl vniveč kvůli nedotaženému scénáři, stavícímu na příliš mnoha náhodách (i když třeba okamžik, kdy Vincent poprvé nastupuje a málem nenastoupí, je kouzelný) a příliš mnoha slovech, v nichž se postavy navzájem rozebírají, vysvětlují a poučují o životě. <70 %

    • 23.7.2018  00:14
    Loulou (1980)
    ***

    Film, který je tak usilovně autentický a tak urputně nezaujímá stanoviska, až ho od naprosté netečnosti zachraňuje jenom ruční kamera, nervní skoky v toku minimalistického příběhu, bezprostřednost mladinké Isabelly Huppert (po všech těch vnitřně nalomených rolích z pozdějších let je zvláštní vidět její tvář tak často rozesmátou) a Depardieův bezelstný chuligánský frňák.

<< předchozí 1 2 3 4 15 29 42 56
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace