LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 15 28 42 55
    • 18.7.2018  00:22
    Birdman (2014)
    ***

    Můj třetí pokus najít si k Iñárrituovi nějaký vztah (po Amores perros a Babelu) končí zase třemi hvězdičkami, přičemž ty první tři byly skoro čtyři, ty druhé tři skoro dvě a tyhle jsou někde mezi. Má to všechny vnější atributy dobrého bijáku, kameraman se vyřádil (dlouhé záběry mají ve spojitosti s divadlem dokonce jakýs takýs smysl, není to čistě jenom spartakiáda), fóry jsou vtipné, herci hrají jako o život, takže navzdory jednorozměrnosti a jednoúčelovosti většiny postav jsou jednotlivé situace vypjaté a místy i dojemné, bubenický doprovod strhující… jenže když zašátrám za touhle nablýskanou fasádou, nahmatám stejně málo života, člověka a vůbec jakékoli hloubky jako v úryvcích ze hry inscenované hlavním protagonistou (která měla být doufám takhle nabubřele blbá schválně). Rozhodně jsem u toho netrpěl, ale taky jsem si nic zásadního neodnes' – čili jsme s Iñárrituem zase tam, kde jsme byli. (Když o tom tak přemýšlím, připadají mi jeho filmy jako takoví „vysoce funkční sociopati“, úspěšně předstírající stavy/děje/myšlenky, které neprožívají.)

    • 17.7.2018  23:35

    Umělina umělá nepřirozená to je. Holčička recitující new age moudra, tatík, který se chvíli chová jako magor od přírody a chvíli se reflektuje jako divoch z filosofického přesvědčení, komunita sice dobrovolně odříznutá od světa a světem údajně odepsaná, ale s nepřerušenou dodávkou plynu, elektřiny, pohonných hmot, jakož i pyrotechniky zábavní i důlní, kde se ryby loví holou rukou z vody, zatímco kuřata se vytahují z chlaďáku, nulový pud sebezáchovy většiny zúčastněných, zkrátka tezovitý idealizovaný svět pre-apokalyptických vyděděnců, jaký mohl vzniknout právě a jedině v hlavě bílého synka z Manhattanu; to už opravdu i ta komiksová společnost v Mad Maxech je promyšlenější a uvěřitelnější. Pak tu máme fantazijní rovinu s pratury, která se podle všeho má odehrávat v dětské fantazii, případně nás znejisťovat otázkou, jestli náhodou nejde přece jen o realitu, ale působí místo toho jako těžkotonážní in-your-face symbolika, kterou tam autor chtěl stůj co stůj mít, ale nedokázal ji do toho organicky zapasovat. — Zas ale na druhou stranu, když se přes tohle všecko člověk přenese, řekne si, že to přesně takhle mělo být, protože (třeba) se na život party ze skládky díváme očima oné holčičky, která si věci tak trochu přikrašluje a tak trochu nic jiného nezná, začne ledacos emočně a občas i myšlenkově fungovat; hodně si na tom odpracuje opravdu vymazlený zvuk, nejen hudba, možná ještě víc ruchy, o něco míň obrázky (jsou místa, kde bych za nadužívání ruční kamery škrtil) a někde mezi tím vedení a výkony (ne)herců, místy bravurní, občas zbytečně extrémní. — Zajímavé je, že přibližné obrysy výše napsaného vyslovila moje dobrá žena už při pohledu na název a obal DVD a než jsem ho stačil pustit, prchla na druhý konec domu s tím, že taky nemusí být u všeho. Asi bych měl víc věřit její intuici. — Ty *** dávám s odřenýma ušima, ale mám pocit, že filmu patří, řekněme za to, že mě značně originálním způsobem nenechal chladným.

    • 11.7.2018  16:20
    Podraz (1973)
    ****

    Podvodnická retro-idylka v tongue-in-cheek ragtimovém rytmu se scénářem vysoustruženým tak precizně, až je to skoro na škodu, ale tak poctivě odvedená a tak pozitivní (až na těch pár mrtvol, ehm), že i starému skeptikovi, co už nějaký ten povedený heist viděl, zaručuje nemálo spokojeného culení během i po. — BTW, zakladatel žánru to není, ten je minimálně o 22 let starší. ***3/4 :-)

    • 7.7.2018  14:06
    Věc (1982)
    ****

    Chjo, jako celek jsem to určitě viděl poprvé, ale všechny scény s potvorou si pamatuju z televizních ukázek, rozborů a filmů o jiných filmech, pak to má na člověka pořádně zabrat. Což nic nemění na tom, že Carpenter je v oboru jeden z největších frajerů; jedna taková velká frajeřina je natočit horor, ve kterém je primární barvou místo černé bílá, další frajeřina je muzika, kterou si píše – nikdo mi nenamluví, že ústřední basovosynťákový motiv je od Morriconeho –, další obratnost, originalita a samozřejmost, s jakou svými béčky hrabe do kolektivního podvědomí a pod strohým, suše drsňáckým povrchem do nich v druhém plánu pašuje zcela nebéčkové metafory… Chytrej chlap, tenhle Carpenter.

    • 6.7.2018  21:04

    Vždycky jsem si pod tím fantazii jitřícím názvem představoval mimořádně extravagantní úlet, originální, drzou, málem undergroundovou jízdu, a po pravdě jsem z reality trochu zklamanej; problém bude nejspíš v tom, že mě samotný fenomén travesty show ani disko popíky nijak zvlášť nefascinují (v dobrém ani špatném), rozjařenost z toho, s jakým stylem a chutí své drag queens hrají Hugo Weaving a hlavně blazeovaný Terence Stamp, trousící krásně přisprostlé sarkasmy, mi vydržela jen chvíli, a pak už mi ke koukání zbyla jen nevzrušivá idylka v půvabných kulisách australské pouště s občasným krotkým náznakem dramatu či mírného dojáku o intenzitě zdařilé telenovely. Tenkrát před čtvrt stoletím to možná bylo větší zjevení, ale na druhou stranu, takové nesrovnatelně podvratnější, šílenější i zábavnější Rocky Horror Picture Show má ještě o dvě dekády víc, a o Almodóvarových komediích nebo Snídani na Plutu se snad ani není fér zmiňovat.

    • 5.7.2018  13:27
    Vlčí jáma (1957)
    ***

    Skoro jsem chtěl napsat „přehrávající Šejbalová, nedohrávající Doležal s Brejchovou“, ale tak to úplně není, Šejbalka je tu vážně dobrá, jenom je to její megerství od samého začátku režijně tak vyšponované, zbylé dvě hlavní postavy tak potlačené a karty tím celou dobu tak jasně rozdané, že vlastně není kam stavět nějaké větší dramatické oblouky a film tak sice má svoje mrazivé chvilky, ale celkově podle mě zdaleka nenaplňuje potenciál předlohy ani scénáře. Mluvit pak o psychologickém díle světové úrovně, v roce Sedmé pečeti, Lesních jahod, Cabiriiných nocí a dalších, to mi přijde trochu úsměvné.

    • 5.7.2018  00:13

    Viděl jsem v tom zdá se něco jiného než většina mých zdejších oblíbenců – výpravnou, nikoli však snobskou, prudce aktuální konverzačku o podvodnících a podvádění bez glorifikace mafiánství, s hravou nadsázkou, vkusným humorem a nekašírovanou lidskostí, sympatizující se všemi postavami bez rozdílu (i ta jednoduchá Rosalyn má svoji hloubku, uvěřitelnou motivaci a kus důstojnosti), místo geniálně vykonstruovaných lstí a nečekaných zvratů soustředěnou na touhy, slabosti a vášně běžné u normálních smrtelníků. Možná je to rouhání kinematografickým božstvům, ale takhle laskavě zkarikovaný, lehce komiksový svět (po)chybujících „small time crooks“, přemotivovaných úředníků a lokálních politiků lavírujících na hraně zákona s jen částečně hraným přesvědčením, že tak činí ve jménu vyššího dobra, má pro mě v sobě víc života, upřímnosti, lesku i stylu než většina všeobecně vzývaných žánrových klasik od Scorseseho & comp. Čistě za sebe bych snad ještě malinko ubral na uměleckých ambicích (zbytečné přeskakování v čase), zjemnil pár přece jen klišovitých momentů a vrátil zpátky jednu vystřiženou scénu.

    • 4.7.2018  21:04
    Ip Man (2008)
    ***

    Černobílá ideologie jak z českých válečných filmů 50. let, jednoduchoučký příběh „člověka z mramoru“ (na kung-fu filmech mě nejvíc bavívá vnitřní vývoj hlavní postavy, tady jsem se ho nedočkal, když pominu prozření ve věci služby vlasti). Propagandistickou pachuť ovšem neutralizuje vypiplané provedení, hezoučké obrázky, strhující akční scény, čili nebudu se tvářit, že jsem u toho trpěl, dám lehký nadprůměr a příležitostně si zopáknu Hrdinu, na kterého jsem náhle dostal chuť.

    • 2.7.2018  14:22
    Řeka (1933)
    ***

    Půvabný oblázek z horního toku říčky jménem „český poetický film“, jehož sledování vyžaduje mocnou dávku shovívavosti s typickými nedostatky rané zvukové éry – tápavé zacházení s herci, nadužívání hudby, ospalý střih neúnosně natahující jinak výborné scény (třeba tu s bezdětným kupcem). Krásy Stallichovy kamery se z DVD od Filmexportu dají spíš jen tušit, chuť a vůně odlehlého posázavského života v meziválečném bezčasí je ale dodnes intenzivní.

    • 24.6.2018  20:05
    Řek Zorba (1964)
    ****

    V Zorbově příběhu se toho dá najít hodně – třeba u nás ve zlínském divadle z něj druhdy udělali poměrně odpudivou oslavu drobného podvodníčkovství – a to, co v něm našli Kakojannis s Quinnem, mi dává smysl, hlavně to o blahodárném vlivu šílenství na život chlapskej. Ale pro optimismus si k nim chodit nebudu, záchvat smíchu nad jedním inženýrským debaklem a závěrečný taneček na pláži mě ze smutku nad sugestivně vylíčenými temnotami lidské povahy tak úplně nevyléčil.

    • 21.6.2018  23:38

    Ze začátku se to tváří jako přihlouplá romantická komedie o ošklivém káčátku, končí to jako trochu naivně optimistická óda na přátelství, provozují se v tom tanečky na Abbu a navštěvují svatební salóny, ovšem v jádru toho všeho je čistokrevné sociální drama v nejlepší britské tradici. Až se jeden diví, jak něco tak málo povrchního mohlo tak komerčně uspět.

    • 13.6.2018  23:22

    Slibný prolog – noční jízda na traktoru jako by z oka vypadla nějaké lynchovině –, dál už ale malinko akademicky bezkrevné, byť jednotlivé řemeslné ingredience a závany křehkosti i věčnosti tam jsou. Kdybych ovšem za výsledné pocity měl dát za čtyři, musel bych přihodit po hvězdičce Létu s Monikou, Letnímu snu, Lesním jahodám a kdo ví ještě kterým Bergmanům, v kterých nacházím tytéž motivy a tytéž pocity v nesrovnatelně čistší, intenzivnější a vrstevnatější podobě; a když o tom tak přemýšlím, i v české kinematografii (nejen) 60. let se láska, smrt a přírodní lyrika scházejí v nejednom filmu se silnějším a trvalejším účinkem.

    • 13.6.2018  21:45

    Věci, z kterých jsem byl jako kluk zmatený a rozpačitý (míchání komedie s – na tu dobu – brutální hard boiled detektivkou, pochybná morálka hlavního hrdiny, ne zrovna přehledná zápletka, nekonvenční formální finty v obraze), se teď s odstupem času ukázaly být důvodem, proč Policajt nebo rošťák ani po mnoha letech nepřestává být zajímavý. Plus samozřejmě nezničitelné konstanty: Belmondovo charisma, Caterham Super 7 a trumpeta Cheta Bakera.

    • 7.6.2018  00:51
    Rituál (1973)
    ****

    Horor? Vůbec ne. Černočerná až makabrózní komedie křížená s detektivkou a hippie muzikálem znějícím tak, jak by zněla hudba ze semaforské Kytice, kdyby byl Havlík sedmdesátkový bigbíťák s keltskými kořeny. Není to sice tak nepředvídatelné a hluboké, jak si to o sobě myslí, a dnes už asi ani příliš provokativní, ale rozhodně je to naprosto své, sympaticky rozpustilé a velmi, velmi zábavné.

    • 7.6.2018  00:12
    Dogville (2003)
    *****

    Vůbec poprvé mě von Trier naprosto dostal, příznačně v momentě, kdy hodil za hlavu většinu bodů Dogmatu '95, přestal provozovat pusté dojení emocí špatně maskované za nepřikrašlovanou realitu, předhodil mi vyabstrahované lidské typy v stylizovaném ne-prostředí, které umožňuje soustředit se na herce tak mocně, že člověk místy zapomíná dýchat, a svůj obvyklý motiv křehké ženské bytosti válcované nepřízní osudu/okolí dovedl o krok dál, k překvapivě nekompromisní katarzi. A vůbec poprvé mě přesvědčila i Nicole K. jako herečka.

    • 6.6.2018  23:52

    Šťastná kombinace dobové stylizace, nepřepálené romantiky, elegantní nadsázky a krásné poetické kamery, které nedokázal zásadně ublížit ani obrazový ořez na DVD z Levných knih. Kdo tvrdí, že z mladičké Heleny Bonham Carter nejsou dostatečně cítit emoce, nechť se odpoutá od záměrně rezervované fasády a zaposlouchá se do klavíru, tam to všecko je. To spíš Julianu Sandsovi vyšel jeho volnomyšlenkářský bouřlivák trochu jako bezkrevný uvzdychaný ňouma a důvod Lucyina uhranutí tak zůstává malinko záhadou; toť ovšem má jediná výhrada.

    • 6.6.2018  22:47

    Čtrnáctiletý kluk ve mně střídavě vrněl blahem a proklínal železnou oponu, kvůli které to nemohl vidět v roce vzniku, protože tenkrát by to byl vedle pilotů Pirxů, článků v Ábíčku, Oken vesmíru dokořán a zachmuřeně budovatelských dokumentů o Gagarinovi životní zážitek. — Kam se hrabe sterilně vypulírovaná trojrozměrná Gravitace na závrať, kterou dokážou vzbudit zrnící záběry z prvních kratičkých návštěv člověka na oběžné dráze, když se k nim film takhle propracuje přes svižně natočené pozemské scény, napínavou linku „obyčejných“ rychlostních rekordů v letadlech, výběr, výcvik i rodinný život kosmonautů, sarkastický pohled na politiku a rusko-americké kosmické závody, citlivě dávkovanou muziku a všudypřítomný humor, pro který člověk rád odpustí nadržování zábavnému rebelantství frajerů ve skafandrech na úkor „sucharských“ vědců i další drobné historické licence, protože navzdory tomu jde o zemitý, bezprostřední a barvitě lidský obraz počátků dobývání kosmu vzbouzející mj. lehký smutek nad tím, jak se nám hvězdy od těch pionýrských dob jaksi zase pocitově vzdálily.

    • 21.5.2018  17:58
    Nebeské dny (1978)
    ****

    Malick s Almendrosem (a Wexlerem!) hltají svět kamerou jako dítě očima a umožňují ho tak znovu vidět i nám. A vůbec, v Malickově umění tentokrát cítím (ze zatím čtyř viděných filmů) zdaleka nejmíň umělého: sociálního podtextu je tak akorát, abych dokázal porozumět každé postavě a drama nepůsobilo samoúčelně jako v Badlands; širší perspektiva „božího světa“ je přítomná přímo v příběhu (nebo spíš on v ní) a nebylo kvůli tomu třeba vytvářet diskutabilní odbočky jako ve Stromu života. Přesto mě Malick ani tentokrát napoprvé úplně „nevzal s sebou“, a tak i tentokrát zaokrouhluji dolů s tím, že příště, v jiné náladě, ten odstup možná prolomíme. Už by to za tím účelem asi chtělo osobní malickovskou retrospektivu.

    • 20.5.2018  19:27

    Zlatokopecké drama lehce křísnuté zaoceánským neorealismem, v rozporu s dobovými mravy natočené skoro celé mimo ateliér, v reálném mexickém vedru, neředěné zbytečnými milostnými linkami a mj. taky prokazující ne zcela obvyklý respekt původním obyvatelům Ameriky. Bogart v když ne nejzdařilejší, tak určitě nejsložitější roli kariéry, neodolatelně temperamentní bezzubý Huston starší, nádherně slizký Alfonso Bedoya. Nadčasovost certifikována lakonickým „super film“ z úst našeho patnáctiletého hltače japonských animáků.

    • 20.5.2018  17:22

    Vlasta Burian si dvanáct let po smrti monarchie odvážně tropí šprťouchlata z poměrů v rakousko-uherské armádě, ostatní postavy vyrábějí humor pro hospodyňky (paní Monczáková terorizuje uťápnutého manžela, důstojnický sluha omdlévá při spatření špiona etc.), k tomu jedna povinná romance a několik pěveckých čísel, mezi tím spousta vaty – a první česká zvuková komedie byla na světě a byl to panečku sukces. Ukoukat to celé je dneska spíš za trest, ale dávám tři hvězdičky z respektu k tomu, jak se autoři statečně poprali s možnostmi nového média (dokonce je tam i pár neumělých zvukově-obrazových gagů – a pak ovšem ten dojemný zvukařův výkřik „Pššt, ticho!“ zapomenutý uprostřed milostné scény).

    • 20.5.2018  16:04

    Člověčenství osekané na dřeň. Starost o obživu, střechu nad hlavou, zachování rodu a společné bytí, udržované v chodu drsnými tradicemi a nelítostnou morálkou založenou na holé nutnosti. Přesto i tady je místo pro empatii a dokonce humor. Vyprávěno je s ryzí čistotou a tak sugestivně, že se na konci přistihnete, jak posuzujete čest postav podle kritérií, která by váš civilizovaný rozum na začátku těžko napadala.

    • 13.5.2018  19:57

    Víc než vzletnými výroky o mravních principech mě Krejčík uhranul typologií maloměstské společnosti pod tlakem, kterou se Vyšší princip řadí po bok Obchodu na korze a Všech dobrých rodáků, dvou nejvýstižnějších filmových svědectví o postupném křivení charakteru „malého českého člověka“ v prostřední třetině minulého století. Pořád tu sice vystrkuje růžky bolševická propaganda (zatímco advokát, živnostník, profesorský sbor – krom Smolíkova latináře žijícího ve svém vlastním světě a nevěřícího, že by rozpad hodnot mohl dojít až tak daleko – víceméně selhávají, dělnická třída si víceméně udržuje ryzí charakter), ale tupá šablonovitost let padesátých je ta tam, kolektivní portrét obyvatel městečka postihuje množství jemných odstínů jednání a uvažování lidí v extrémní nesvobodě, kterou přinesla okupace a později v různé míře a podobách další -ace (kolektivizace, normalizace). — Silnému účinku pomáhá i skvěle strukturovaný scénář s rafinovanou hrou neúplných informací, které mají k dispozici jednotlivé postavy, a na nich vystavěnou pavučinou nedůvěry a náznakových sdělení, často předávaných jen pomocí kamery a chytrého aranžmá scény – mimo jiné je s nebývalou účinností využito vizuálně vděčné, v českém filmu tradiční až klišovité prostředí školní třídy s řadami lavic plnými studentů, přímo vybízející k rozehrávání několika dějových plánů v jednom záběru. — Vyšší princip je v mnohém (kolektivní osudy a morální dilemata obyvatel zapadákova za 2. světové, konfrontace studentské naivity s drsnou skutečností a pragmatickým světem dospělých) zrcadlovým obrazem o rok staršího a ve světě slavnějšího německého Mostu, kterému se přitom myšlenkovou i vyprávěcí silou minimálně vyrovná a řemeslně ho nepochybně předčí; oproti tematicky příbuznému (ve smyslu „studie malé komunity pod vnějším tlakem“), mladšímu a abstraktnějšímu Schormovu Dnu sedmému, osmé noci zase nabízí obecnou sdělnost a srozumitelnost. Zkrátka, i když jde ještě o film konzervativního „starého stylu“, který u nás měla brzy smést dravá nová vlna, patří určitě k tomu nejsilnějšímu, co se nejen u nás na dané téma kdy natočilo.

    • 13.5.2018  15:19
    Pinocchio (1940)
    ****

    Collodiho předloha učí dítka dobrým mravům vyděračskými metodami devatenáctého století: Drsně bourá dětskou důvěru v přívětivý svět, cupuje představu o rodičích jako nesmrtelných dobrých božstvech, s káravě vztyčeným prstem činí chudáka malého čtenáře zodpovědným za zdraví a životy jeho blízkých, každé šlápnutí vedle má osudové následky – zotročení, nemoc a smrt přátel či tělesné deformace se střídají jak na běžícím páse. O tom, v jak zoufalém stavu mě knížka v dětství zanechala, jsem ostatně už něco naznačoval pod (svým mimoidním způsobem podařenou) Benigniho adaptací. (Zas ale připouštím, že já byl mimořádná citlivka – nevím aspoň o jiném dítěti, které muselo být po hodině hudební výchovy na zbytek dne uvolněno z výuky pro nepřekonatelné záchvaty hysterického pláče nad osudem mláďátek v písni Letěla husička.) — V Disneyho podání jsou sice prvky dětského hororu notně zjemněné, ale to, co zbývá, pořád ještě stačí zdravě sabotovat povinnou cukrkandlovitost; do „krásné pohádky o plnění snů silou přání“, jak se nám snaží nakukat distributor, má výsledek opravdu daleko, a to je moc dobře – když nic jiného, díky temnému podtónu jsou napínavé scény protentokrát opravdu napínavé. Veliké plus je taky výtvarná a animátorská stránka – propracovaná poetická pozadí nebo odlišení Pinocchiových pohybů jako loutky / oživlé loutky / živého kluka, to jsou věci, s jakými se ani Disney v pozdějších filmech už tolik nepáral. Trošku minusem zůstává unylá hudba a zastavování děje kvůli pěvecko-tanečním číslům, ale pořád jde o jednu z nejpozoruhodnějších starých disneyovek, jejíž drsné půvaby přetrvávají navzdory unifikovaně vyhlazeným obrázkům na obalech moderních vydání.

    • 2.5.2018  12:01

    Fabrika na roztomilost semlela další materiál, tentokrát opravdu hodně na jemno. Závěrečná scéna u řeky: „Tatí, ty se teď tváříš přesně stejně jako Mauglí!“

    • 1.5.2018  21:00

    Z trojice tarkologických dokumentů roztroušených po discích od Zóny (krom R. A. T. ještě Jeden den Andreje Arseňjeviče a Sätta ljus, věnovaný hlavně Nykvistovi) mi tento přiblížil svého protagonistu nejvíc, jednak díky tomu, že se soustředí na různé stránky tvůrčího procesu na půdorysu jednoho filmu (několika scén z jednoho filmu) a příliš se nepouští do analýz Tarkovského poetiky ani do životopisných odboček, jednak díky pohledu ne sice přímo kritickému, ale řekněme neuhýbajícímu před temnějšími projevy Tarkovského tvůrčího temperamentu, leckdy výmluvnějšími než jakýkoli obdivný rozbor nebo autorský výklad.

    • 1.5.2018  20:31
    Oběť (1986)
    ****

    Nykvist, švédština, gotlandské pobřeží a Josephson s Edwallem – člověk by místy váhal, jestli nekouká na Bergmana, což není výtka, s Tarkovského stylem jde tohle všechno výborně dohromady. Cestu ke stejnému vytržení, jaké jsem zažil u Stalkera, Solaris nebo Nostalgie, mi tentokrát zkomplikovaly dvě věci – pocit, že úsilí o filmařskou dokonalost místy lehce přebíjí obsah i atmosféru, a podezření, že pro Tarkovského zcela netypický situační humor nebyl tak úplně autorským záměrem.

    • 1.5.2018  19:38

    Možná bych vydržel koukat dvě hodiny jenom na to, jak se Tovoliho kamera mazlí s těmi fantasticky navybíranými lokacemi. A on se v nich navíc prohání ultracharismatický mladý Nicolson chycený v pasti mezi dvěma identitami, aniž tak úplně víme proč – možná ho na začátku opravdu postrčila nespokojenost s vlastním životem, možná ucítil šanci na Pulitzera, do hlavy mu vidět není a přesto mu člověk někde uvnitř rozumí (nejenom slabost pro Marii Schneider). I když jsem poslední dobou značně zostražitěl vůči všemu, co třeba jen zlehka zavání formalistickou exhibicí, a z podobných příčin jsme si s Antonionim v minulosti ne vždy sedli, tentokrát jsem se v jeho vyprávění-nevyprávění rozpustil, ani jsem nevěděl jak.

    • 1.5.2018  18:50

    Tichá 25minutová loupež je veliká laskomina, překonávající všechny pozdější napodobitele, halucinogenní scéna s ještěrkami potěšila stejně jako proti svému typu obsazený André Bourvil, ale jako celek za mě na gangsterku příliš mnoho umění a na umění příliš málo přesahu nad rámec samotného nápadu udělat pomalou nemluvnou existenciální žánrovku. Navíc jsem si až na pár výjimek (Rocco a jeho bratři, Dva muži ve městě) nějak nikdy nesedal na zadek z Delona, takže přes uznalé pokyvování hlavou těžko někdy najdu důvod těch 140 minut absolvovat znovu.

    • 22.4.2018  16:51
    Žert (1968)
    ***

    Knížkou uchvácen někdy v devatenácti-dvaceti, krátce před převratem, filmem viděným brzy nato dezorientován a zklamán. Dneska už na něm dokážu leccos ocenit, včetně té kdysi matoucí střihové skladby, a rozhodně jde o jedno z výrazných svědectví doby, ale pořád mám problém s tím, že je to (byť třeba logicky a záměrně) film bez vášně, naplněný jenom odtažitým cynismem a trpkostí – trochu mi to potvrzuje Somrův vlastní výrok, že se na Žert dívá nerad, protože cítí, že zůstal Ludvíkovi cosi dlužen. ***1/2

    • 22.4.2018  00:02
    Záskok (divadelní záznam) (1997)
    ****

    Ochotnický spolek zkouší a předvádí hru, která je i se svým autorem, s celým spolkem, s hostující hvězdou, průběhem zkoušky i představení a všemi průšvihy s tím spojenými fikcí autora, který je sám fikcí onoho ochotnického spolku, který zkouší a předvádí hru, která… Divadelní perpetuum mobile, jevištní singularita, metaúrovně zakousnuté do vlastního ocasu, až by se jednomu kebule zamotala. — Na záznamu je znát, že v době natočení šlo o prakticky nový kus, psaný už pro porevoluční časy a odehraný s čerstvou neopotřebovanou energií. Stejně ale, jak se tak po letech vracím k druhdy bezvýhradně milovaným „cimrmanům“, přijde mi, že u nich vedle chytře reflektované české malosti vidím i kus nereflektované, lehce alibistické malé českosti, mírné podkuřování publiku, které se rádo pobaví intelektuálně na výši, zvlášť když se mu ta intelektuální zábava tu a tam prošpikuje nějakým tím vtípkem ze čtvrté cenové. Dlužno ovšem jedním dechem dodat, že nikdo se na tomhle specifickém hřišti nikdy nepohyboval s větší grácií než Smoljak, Svěrák, Brukner, Čepelka a spol.

<< předchozí 1 2 3 4 15 28 42 55
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace