LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 26 38 50
    • 10.5.2017  12:15

    Předně, pokud si to budete pouštět z DVD od Zóny, originální zvuková stopa je ta, co je označená jako italský dabing, a naopak (nějak se mi to nezdálo, i napsal jsem vydavateli, a prý je to opravdu prohozené a už jsme si toho za těch deset let všimli celí dva :-) ). A je to sakra rozdíl, dabing je sice udělaný pečlivě a originální zvuk taky nebude všude kontaktní, ale rozhodně je nesrovnatelně vrstevnatější, živější a působivější, i díky němu je evokace místa, doby a způsobu živobytí nejméně tak podařená jako ve Flahertyho Nanukovi a určitě stravitelnější než ve Viscontiho Chvějící se zemi – jako výlet v čase to nemá chybu, a pokud mě to nestrhlo až k plnému počtu, tak kvůli mému současnému zběsilejšímu životnímu rozpoložení, v kterém se mi špatně ladí na takto pomalý způsob existence (film sám je sestříhán docela dynamicky) a rezignovaná smířená pasivita nevolníků, byť svým způsobem obdivu- a možná i záviděníhodná, mi nedělá úplně dobře, na rozdíl od jejich vícehlasých zpěvů, ta specifická intonace a vedení hlasů mi zas jednou připomněla společné zpívání na rodinných oslavách z dětství, tenhle dávný pocit se mi tak silně vrátil naposled v Passerově Fádním odpoledni

    • 22.4.2017  19:43

    Bouzereau je takový spolehlivý rutinér, ve svých filmech o filmu pokaždé namíchá dobře koukatelný koktejl obdivu, nostalgie, historického kontextu, kuriózních historek a skutečně přínosných náhledů do tvůrčího procesu toho kterého filmového velikána, aniž by dával zbytečně mnoho prostoru obligátní křížové sebechvále členů štábu. Kvality jeho dokumentů tak bývají přímo úměrné kvalitám portrétovaných filmů – pokud patříte mezi ty, kdo v srdci řadí Lawrence z Arábie k vrcholům světové kinematografie, přimyslete si k mému hodnocení ještě jednu hvězdičku.

    • 22.4.2017  19:30

    Po Doktoru Živagovi se opět ukázalo, že Lean není megaloman pro mě, s čestnou výjimkou Mostu přes řeku Kwai. Dechberoucí pouštní krajiny, mistrně nasnímané na 65mm materiál, a dobrodružná dějová kostra způsobily, že jsem se ani na chvíli nenudil, v každém ohledu puntičkářskému provedení patří můj absolutní respekt (krom všeobecně vzývané Jarreho hudby – neustálé omílání hlavního motivu mi začalo připadat otravné ještě před úvodními titulky), ale pod dokonalým povrchem už jsem si nic dalšího nenašel – chybí mi zřejmě schopnost obdivovat tzv. velké muže a prožívat jejich hru na vojáky ve jménu osobně-kmenově-národní cti či čeho vlastně jako něco zásadního, notabene když se nijak nevztahuje k obyčejnému lidství ani není vyvážena ženským elementem (pustit si „slabší pohlaví“ na plátno jen ve dvou třech davových scénách, nejvýrazněji v podobě hromady mrtvol, to je pro mě opravdu těžko pochopitelné rozhodnutí). Když klasický filmový epos, pusťte mi raději něco, z čeho je cítit člověčina, třeba Wylerova Ben-Hura, Bondarčukovu Vojnu a mír nebo i stařičký Jih proti severu či DeMilleovo Desatero přikázání.

    • 21.4.2017  20:12

    Bez osobního vztahu k Dylanovi a jistého faktografického přehledu o jeho životě a kariéře (Pennebaker a Scorsese jsou tak zhruba nezbytné minimum) si to asi ani nemá smysl pouštět. Mě Dylan léta fascinoval svojí unikavostí, schopností vyjádřit svou dobu a přitom zůstávat mimo ni, zároveň se angažovat i neangažovat, hrát si na něco tak dlouho, až se tím doopravdy stane, a pak se plynule přehrát zase do jiné role, a jen tak mimochodem přitom ze sebe sypat jeden zvláštně sebevědomý, zároveň zemitý i intelektuální, s neotesanou muzikou neoddělitelně prorostlý text za druhým (budiž filmu ke cti, že na ty vůbec nejprovařenější hitovky dojde až v závěrečných titulcích) a Haynes pro mě natočil filmovou báseň, která těmhle mým pocitům z Dylana přesně odpovídá a ještě je rozvíjí dál, k věcem obecněji lidským; netuším, jak ho napadlo slepit ty střepy zrovna takhle, ale slepil je skvěle. Jo, a co do vyjádření ducha portrétované hudební éry je I'm Not There přesným opakem líbivě akademicky sterilního Llewyna Davise – v prostředcích klidně anachronické, ale v obsahu autentické až do morku kostí.

    • 16.4.2017  23:16

    Krásná to doba, kdy bylo možné předložit dospělému divákovi film s takto vyhroceně humanistickým vyzněním a nebýt obratem označen za naivního sluníčkáře. Ostatní už napsali třeba Hwaelos, Matty (s kterým ovšem nesdílím nadšení z dokumentu Fearful Symmetry a myslím, že dětské objevování temné magie dospělého světa film postihuje nemálo, i když idealizovaněji než knížka) nebo Radek99, já jenom ještě vyzdvihnu muziku svého oblíbence mezi klasickými hollywoodskými skladateli Elmera Bernsteina.

    • 16.4.2017  22:59

    Jeden z těch filmů o filmu, které jen nastavují a rozmělňují atmosféru a sdělení dokumentovaného díla a tu a tam k němu přihodí nějaké to banální „víte, že…?“. Byť se na to poměrně hezky kouká, za tu hodinu a půl života to tak úplně nestojí.

    • 12.4.2017  17:31
    Tootsie (1982)
    ****

    O několik řádů chytřejší, vtipnější, vkusnější a lidštější, než jsem si z dob české premiéry pamatoval (co z toho taky mohlo patnáctileté neviňátko vyrostlé ve východním bloku pobrat). Hoffmanův ponor do postav – obou postav – v „prachobyčejné komedii“ je něco, co si velká většina dnešní herecké elity (ale tehdejší vlastně taky), obávám se, neumí ani představit, což vynikne ještě víc, když ho pak člověk v (neméně výborném) filmu o filmu slyší rozebírat třeba rozdíly mezi mužskou a ženskou intonací (pokud jste Tootsie viděli v dabované verzi, jako byste ji neviděli) nebo ohnivě debatovat s Pollackem o povahách a motivacích, ale spousty nenápadné práce odvádí už scénář, ve kterém i ty nejdrobnější vtípky logicky plynou z promyšleného celku a zpětně k němu přispívají, a taky do puntíku vycizelovaný střih (jmenovitě třeba ve scéně závěrečného odhalení, kde děj i postavy drží absolutně vážnou tvář a veškerý humor si skromně odpracuje pořadí a timing záběrů). Nadčasová kvalita od party inteligentních lidí s vzácnou vášní pro řemeslo.

    • 12.4.2017  14:07

    Toto je ovšem nečekaná pecka. Jak se dozvíme v úvodu, jistý Juan Suárez Botas, časopisecký ilustrátor docházející na přelomu 80. a 90. let na nitrožilní léčbu komplikací spojených s AIDS do specializované ordinace v newyorské West Village, se zmínil před svým známým Jonathanem Demmem, režisérem Mlčení jehňátek a později Philadelphie, o zvláštní atmosféře banálních i vážných debat mezi tamními pacienty a o tom, jak je mu líto, že ty rozhovory mizí v nenávratnu (like tears in rain, chtělo by se dodat). Demme mu půjčil svoji Hi-8ičkovou kameru, ať z nich tedy zkusí něco zaznamenat, Botas během léčebných procedur nechával kameru kolovat mezi pacienty a výsledek po jednoduchém sestříhání a citlivém doplnění řídkými hudebními plochami předčí všechna očekávání, která by si člověk s takovým nápadem spojoval – svým způsobem nejčistší forma cinéma vérité, dokument bez režiséra, zobrazující svoje téma, dobu, osobnosti a uvažování pacientů a ošetřovatelů nejbezprostřednějším možným způsobem, tu věcně, tam jímavě, často s humorem (který kupodivu není cynický ani morbidní, ale spíš takový, jak naznačuje název Jednou nohou na banánové slupce, druhou nohou v hrobě). Dokonalá, atmosférická evokace místa a času – jako kdyby tam člověk seděl s nimi nebo ještě spíš jako by se jednalo o záznam z jeho vlastní domácí videotéky, tak silnou identifikaci ta forma vyvolává – a nosné, s prominutím všelidské sdělení. Kam se hrabe celá Philadelphia.

    • 12.4.2017  12:40

    Silné jsou hlavně pasáže přibližující dobové vnímání AIDS a homosexuality v raných 80. letech, osobní důvody tvůrců pro účast na projektu, nezbytné tvůrčí „kalkulace“ a v závěru pak úvahy nad tím, jestli byla Philadelphia ve své době „součástí problému“ nebo „součástí řešení“ (za mě jednoznačně to druhé), ale úplně od věci nejsou ani různé veselé historky z natáčení, třeba o tom, jak měli nejdřív Neil Young a potom Bruce Springsteen dodat úvodní rockovou vypalovačku a oba přinesli dojemné cajdáky – všecko se to k sobě výmluvně váže. Určitě jeden ze smysluplnějších filmů o filmu, i díky zásadnímu mimofilmovému tématu.

    • 8.4.2017  12:40
    Philadelphia (1993)
    ****

    Čistě filmově s bídou za tři, je to zjednodušující, klišovité (chápající rodinku by jeden zabil se stejnou chutí jako zástupy ukázkově zavilých homofobů), Hanks tam má hodně toporná místa atd. – jenže mám pořád v živé paměti, co tenhle obyčejný, nijak extra dobře natočený, neprovokující, středněproudý film s oblíbenými hollywoodskými hvězdami udělal se společenskou náladou, postoji a povědomím ohledně AIDS a homosexuality; žádné Zkrocené hory se s jeho dopadem nemůžou měřit. Dneska, když se v mnohém obloukem vracíme zase ke strachům a nenávistem, za to Philadelphii prostě musím jednu hvězdičku přihodit.

    • 7.4.2017  18:57

    Můj obdiv každému, kdo dal aspoň hrubý obrys děje napoprvé a bez nápovědy – nemyslím, že bych byl úplně hloupej nebo nepozornej, ale musím přiznat, že při odhalení krtka v konspiračním bytě jsem si pomyslel jenom: „A kdo je sakra tohle?“ Musel jsem si to pustit podruhé a pak ještě pár scén vrátit, aby mi do sebe všechny události plus minus zapadly (něco podobného se mi stalo naposled u Mementa), a stejně mám pořád mezery (třeba: Jak věděl Esterhase o říkance? Jak mohl Smiley vědět, co se stalo s Irinou, když ji Prideaux neznal? Kde se najednou vzala Paříž, to jenom že bylo potřeba odněkud poslat šifrovanou zprávu? …). Už jenom tohle nemazlení se s divákem, poskytování důležitých informací jenom jednou a často jen v náznaku, mi přitom ale bylo sympatické okamžitě, jakmile jsem pochopil, že se se mnou tahle hra hraje (tady o ní a o jejích principech píšou mnohem víc a líp, než bych zvládl já). Možná že jsem se napoprvé taky příliš nechával unášet muzikou a fantastickými obrázky, navádějícími pozornost spíš k prostředím a předmětným detailům, než k postavám a jejich vztahům. — Díky zmíněné lakoničnosti se do zdánlivě líného vyprávění vešel ohromně košatý děj, zároveň ale vedla k tomu, že ani dvě a půl zkouknutí nestačilo, abych si k filmu našel kromě silného racionálního zaujetí „vášnivého louskala detektivek“ a estétské náklonnosti taky nějaké emoční pouto (příliš málo času stráveného s jednotlivými vedlejšími postavami), a přisuzovat mu vyloženě rozvratné podtexty, jak činí JitkaCardova, se mi úplně nechce (mj.: v hloubi duše „vědět“ o kolegově zradě a nechtít si ji připustit lze i z lidsky jednodušších důvodů než z podvědomé nechuti k systému; ve filmu neukázané nemusí znamenat neprožité; krtkova finální scéna na mě nepůsobí jako kolektivní rozhodnutí, ale čistě jako osobní záležitost mezi dotyčnými dvěma, atd.), takže i když za mě TTSS dalece předčí všechny bournovky a drtivou většinu bondovek, pátou * zatím nemám za co dávat.

    • 5.4.2017  11:11
    Ženy sobě (2011)
    ***

    Spousta poměrně inteligentní legrace, když to chce dojímat, dojímá to, venkoncem je to o mnoho zábavnější než pánské ekvivalenty typu Hangover, natož taková There's Something about Mary, akorát čas od času přijde moment přetažený tak daleko za hranici humornosti i ústrojné trapnosti, že se člověku chce už jenom utéct, a teď nemám na mysli pozvracený a pokálený svatební salon, ale věci typu přetahovaná o mikrofon mezi Annie a její hlavní sokyní v představovací scéně. A pak by někdo mohl mít problém s tím (čti: dokážu odpustit, ale nemohl jsem si nevšimnout), že se to celé tváří strašně punkově, odbojně a dospěle, ale v jádru jde jen o variaci na klasická středněproudě středoškolská schémata – zcela v duchu ústředního songu od Blondie.

    • 4.4.2017  10:55

    Zábavná prudce originální (i když – nejen sedmapůlté patro čímsi připomnělo jistou prastarou povídku) scenáristická hříčka, příležitost pro Malkoviche si pořádně zařádit a sympatická úklona směrem k loutkářskému umění, ale nic navíc, přesah do našeho světa nula nebo téměř nula. Adaptace už byla v tomhle ohledu uspokojivější.

    • 3.4.2017  22:51
    Proti zdi (2004)
    ****

    The true True Romance. Ani jsem na tom moc neřešil ty střety kultur, tak živě mi to připomnělo vlastní pobyt v blízkosti dna, doby chytání se toho druhého jako příslovečného stébla, ke kterému člověk zároveň cítí bytostnou nedůvěru; turecko-německé kulisy to umožňují krásně nasyrovo ukázat, krom toho, že vypovídají o sobě samých a že v příběhu jsou jednou ze sil, které ústřední dvojici na to dno sráží. Ale to už se moc rozkecávám, hlavní pocit byl, že těm dvěma v sobě ztraceným sobcům, neschopným srovnat se se světem, dokonale rozumím, že v sobě mají něco pozapomenutého z mého vlastního života, co takto viděno zpětně očišťuje napříč kulturami.

    • 3.4.2017  00:12

    Další dlouholetý rest zhruba naplnil tušení, kvůli kterým jsem v době premiéry do kina dvakrát nespěchal. Má to hodně našlápnuto k opravdu hořké existenciální komedii, je z toho příjemně cítit citlivá ženská ruka netlačící na pilu, ale zároveň to za mě až příliš sází na tokijskou exotiku, na Murrayho ksichtejčky, Scarlettčiny božské rtíky a vůbec křivky (ještě že to děvče hraje stejně skvěle, jak vypadá) a na ochotu sociálně zabezpečeného diváka přelomu tisíciletí plně se ponořit do problémů prvního světa. Viděl bych to na pěkných 75 %.

    • 2.4.2017  23:40

    Po nečekaně výborné Romerově zakladatelské zombie-prvotině Night of the Living Dead bylo tohle trpké zklamání. Ústřední metafora trefná, ale čučet kvůli ní dvě a čtvrt hodiny na zmatené konání vnitřně nekoherentních postav v jedné mizerně napsané, zrežírované, zahrané i sestříhané scéně za druhou mě strašlivě nebavilo; pokud za tím byla ještě nějaká další sofistikovaná béčková hra s divákem, asi nejsem dostatečně sofistikovaný divák. Téměř 50 % za myšlenku a za zábavnou práci s hudbou.

    • 2.4.2017  23:29
    Killer (1989)
    ****

    OK, tak už vím, proč je JW tak slavnej (z Výplaty mi to tedy jasné nebylo a léta jsem neměl potřebu pátrat dál) a kde vzali Tarantino nebo Wachovští tu eleganci, o které jsem si tenkrát v devadesátkách myslel, že spadla z nebe. A už taky uznávám, že pojem „krvavý balet“ může dávat smysl (u Peckinpaha mi vždycky připadal nadsazený); nejkrásnější je ale stejně sekvence, která se obejde bez jediného výstřelu – totiž „policie si počíhala na zabijáka u slepé milenky“. Krveprolití dvou hrdinů je ve vizuální, pohybové, střihové a svérázně symbolické rovině tak krásně prokoumaný kus filmařiny, že mi u něj skoro nevadil šestákový děj, přepjaté dialogy ani soundtrack s šílenou orientální variantou synťákového 80s popu, ba místy jsem se tou exotickou směsí normálně dojmul.

    • 29.3.2017  01:25

    Nablblý český distribuční název, křiklavý plakát, uvádění komedie jako hlavního žánru, jména jako Ben Stiller, Owen Wilson nebo Gwyneth Paltrow i oficiální text distributora vytvářejí naprosto zavádějící dojem, ale ona se těžko hledají slova popisující, co tenhle film vlastně je – komedie v žádném případě (poprvé jsem se zasmál nahlas, když na displeji svítilo 22 minut 30 vteřin, a pak ještě asi třikrát), hlubokomyslné drama taky ne, ba ani žádná feelgood slaďárna o návratu ztraceného otce a znovuobjevování rodinných a životních hodnot, natož artová exhibice s okatě rafinovanými obrazovými kompozicemi; tohle všechno tam člověk sice najde, ale jen v utlumených náznacích; vidí uměřené herecké výkony od lidí, od kterých by je v životě nečekal, naprostou nepřítomnost jakékoli křeče, šklebu či urputné snahy rozesmát, dojmout, ohromit zásadním sdělením nebo brilantní formou, vlastně jako by se nic podstatného nedělo a neříkalo, ale někudy – snad skrz zvláštní hravě-nostalgicky-potemnělý výběr muziky (Nico, Ruby Tuesday, Paul Simon, Ramones, Clash, Dylan, Van Morrison a do toho Ravel nebo Satie…) – se v hlavě postupně začne skládat přívětivý, ale ne naivně optimistický, nahořklý, ale ne zapšklý, smířený, ale ne rezignovaný komentář k životu a jeho absurditám, lákadlům a snahám nějak v něm obstát, ať už si pod slovem „obstát“ představujeme cokoli. Po formalisticky hračičkovském Grandhotelu Budapešť teprve moje druhé setkání s Andersonem, ještě uspokojivější a úplně jiné – takže v tuhle chvíli vůbec nevím, co je ten chlap vlastně zač.

    • 26.3.2017  00:19
    Umberto D. (1952)
    *****

    A to já na rozdíl od kolegy gudaulina (jehož komentář jinak podepisuju od první do poslední věty) klidně řeknu, že za mě z De Sicy zatím to nejsilnější, právě díky tomu, jak se tu navzdory prudce neorealistickému tématu nedodržuje povinná puristická zachmuřenost (bez újmy na závažnosti celkové výpovědi – že se ťalo do živého, ostatně ukazuje dobové potrefené kejhání z politických kruhů) a hlavně se neberou vážně příslušná neohrabaná formální dogmata, klidně se točí v ateliéru, rafinovaně se komponuje i svítí, chudého penzistu nehraje chudý penzista, nýbrž úspěšný lingvista (zato famózně), do vedlejších rolí „lidí z lepší společnosti“ jsou s ohromně kontrastujícím účinkem obsazeni profesionální herci, zvuková stopa se neštítí přímočaře emotivní muziky – o to čistší, přístupnější a účinnější totiž ve výsledku je celé to zobrazování doby a prostředí skrz všednodennost, o to víc člověk s postavami (a jejich prostřednictvím s celou příslušnou sociální vrstvou, mnohem nenásilněji než v „žánrově čistších“ Zlodějích kol) prožívá houpačku nadějí a beznadějí, vnější pokoření i zbytky vnitřní důstojnosti – tuhle sílu nemá jen ve všech učebnicích (právem) citovaná scéna „služčino ráno“, ale celý film od tragikomické důchodcovské demonstrace až po sice tradičně otevřený, ale ve své nečekané nepochmurnosti ne-tak-úplně-neorealistický (neo-nerealistický) závěr, který spíš předjímá Cabiriiny noci, než by navazoval na Paisu či Chvějící se zemi.

    • 24.3.2017  12:55

    Tut mir leid, tentokrát ne. Přešlechtěná hipsta nápodoba raně šedesátkového hudebního i životního stylu se mnou nehnula a nezachránily to ani vtipné narážky pro znalce, ani lahůdkové déjà vu finále.

    • 22.3.2017  11:54

    Drogy jsou špatné, áno, ale ne, když o nich točí Gilliam a hraje mu v tom plešatý Depp. Morálka je tu ostatně v oku pozorovatele; jeden by taky mohl říct, že všelijaké ty Pařby ve Vegas zůstávají pokrytecky na půli cesty a proto jsou tak zoufale málo zábavné, kdežto Gilliam koneckonců proti drogám bojuje tím, že vám zařídí dvouhodinový trip i bez kouzelného kufříku. (Knižní překlad názvu – „Strach a svrab…“ – o mnoho onomatopoičtější a vůbec lepší.)

    • 21.3.2017  13:57

    Královské melodrama s životopisnými prvky sice není můj žánr, ale jelikož jsem před pár týdny Frearsově Královně nadělil tři hvězdičky, Mamoulianově musím čtyři; je sice o tři čtvrtě století let starší (a patřičně divadelní ve scénáři, herectví i výpravě), ale stokrát stylovější i životnější, nehraje si na víc, než je, a přesto zvládá pojednat téma symbolů, rolí a nesvobody mocných do zcela srovnatelné hloubky. K tomu hlavnímu – romantice – jen tolik, že předkodexově uvolněná epizoda v zájezdním hostinci je krásně čistá, ty prosté věci, co si ti dva o lásce říkají, sahají k podstatě s jakousi s prominutím nadčasově dojemnou jednoduchostí. A na rok '33 je to neuvěřitelně technicky vypulírované.

    • 20.3.2017  14:34

    Tak to vypadá, že si s Brooksem nakonec (po Producentech, u kterých mi ještě bylo do smíchu jen půl-napůl s trapností, a Mladém Frankensteinovi, kterého jsem si užíval z těch tří kousků zatím nejvíc) budeme přece jen spíš rozumět – prdící kovbojové sice nejsou můj šálek humoru, ale od tohohle chlapíka holt musí člověk pokaždé přetrpět pár hrubozrnnějších fórů, aby se mu dostalo i spousty mnohem rafinovanějších, mezi těmi drsnými snadno přehlédnutelných, a několika naprosto mimozemských. Vlastně je Brooks v těch jemnějších polohách, a v Ohnivých sedlech zvlášť, ze všech amerických parodií, které jsem zatím viděl, asi nejblíž evropské škole „láskyplného ohýbání žánru“, ne zas tak daleko od Adél a Limonádníků (jen o tolik, o kolik jsou Olinka Schoberová v Adéle a Květa Fialová v Limonádníkovi vzdálené zdejší Madeline Kahn – stejně všechny tak či onak hrají Marlene Dietrichovou). A Gene Wilder jako vždycky dokonalej, mám toho chlapíka čím dál radši.

    • 19.3.2017  17:27
    District 9 (2009)
    *****

    Bylo mi před časem nesmírným potěšením podstrčit tenhle kousek nejmladšímu potomkovi a jeho bratránkům bažícím po nějaké té přisprostlé krvavé řežbě „lidstvo versus šmejdi z vesmíru“ a pozorovat, jak v nich pracuje pootočená perspektiva, fahrenheitovský model „horlivý šmejdobijec dostává ochutnat svou vlastní medicínu“, podvratná přetaženost násilí a dalších stereotypů (podobně, jako to dělal Verhoeven v Hvězdné pěchotě, jenže čitelněji), převracení jiných (hlavní hrdina natvrdlý úředníček, sympatie s navenek odpornými hmyzovitými útvary) – klukům bylo krásně vidět na tvářích, jak jim to šrotuje v hlavách, jak cítí, že jim ten film servíruje cosi jinak, než jsou zvyklí, možná i mění pohled na věci, ale jak je přitom drží a nepustí tím, jak je z jejich hlediska dobrej, dynamickej, drsnej, trikařsky dotaženej etc. etc. Při vzpomínce na tuhle projekci ztrácí význam těch pár logických děr i fakt, že v druhé půlce filmu trochu dochází podvratnický dech, končí žonglování se žánry i podpultové pašování myšlenek a zůstává už jen ta akční slupka.

    • 17.3.2017  16:30
    Rio Grande (1950)
    **

    Jako ukázka základní podoby tzv. klasického amerického westernu poučné, obsahem veskrze odpudivé: JW se synkem si hrají na vojáčky, božská Maureen střídavě omdlévá a pere uniformy, odporní zrádní rudoši kapou jako mouchy a neschopné vrchní velení je hrdinné posádce nechce dovolit zmasakrovat jednou provždy. Že vizuální a režijní styl odpovídá zhruba Pyšné princezně by nevadilo, groteskní zrychlování honiček na koních je milý dobový prvek, písničkové vstupy pěveckého komanda vyloženě potěšily, a jestli je pravda, že to Ford natočil hlavně proto, aby měl z čeho zafinancovat skvělého Tichého muže, odpouštím mu, ale přes 50 % se u mě s touhle republikánsko-konfederačně-militaristickou propagandou nepřehoupne.

    • 16.3.2017  11:52

    Cohenovy písničky (asi že k nim mám hodně osobní vztah) tu na mě působí jako afterthought – dodatečný romantizující přílepek k možná až příliš nesentimentální variaci na western (kde ovšem nechybí prazákladní romantické klišé o osamělém vlkovi obracejícím naruby život v zapadákově, jinak už by tomu snad ani western nešlo říkat). Několik momentů (holka s kudlou, rozhovor s právníkem) je jen tak ledabyle hozeno do placu, bez příčin i následků. Zpětně do obrazu vkopírovávané víření sněhu v závěrečném dějství doslova bodá do očí (možná to bylo necitlivým doostřením na DVD). Přes tyhle dílčí rušivé elementy to ale jako celek šlape víc než dobře, ne vždy souvislé střípky jakoby nedotaženého děje skládají atmosférický rozmlžený obrázek postupně rostoucího městečka a komunity v něm, pro kterou jsou city, o nichž zpívá Cohen, nedostupným luxusem; obrázek mikrosvěta, který ve své ubohosti, nevyslovených snech a naivním fanfarónství stojícím proti nemilosrdné realitě „divokého kapitalismu“ odráží leccos obecnějšího o životě, i tom našem dnešním.

    • 14.3.2017  12:36
    Cyklo (1995)
    ***

    Normálně bych byl zaujat postupným přechodem od počátečního realismu k čím dál větší subjektivitě až psychedelii v závěru, tím, jak vizuálně přeplněné záběry reflektují přelidněnost města a jak ze začátku obtížně vstřebatelné dlouhé bezdějové scény (prvních deset minut je nekonečných) pomalu získávají obsah a dynamiku, potěšen básničkami a emocionálně silnou exotickou muzikou i třeba krásně barevnými a členitými ruchovými plochami, zkrátka po prvotních rozpacích (daných mj. tím, že jsem byl kvůli všude omílanému přirovnávání ke Zlodějům kol přednaladěný na úplně jiný film) bych se měl nechat tím vším unést a vysolit poctivé čtyři hvězdičky, jenže on se mě – přes momenty silného uchvácení – celek zas tak nedotkl, estétství bylo nakonec malinko přes čáru (vč. mého nepříliš oblíbeného estetizovaného násilí) a sdělení nakonec přece jen pomálu. Ale docela mám chuť se k tomu ještě někdy vrátit, nechat se víc vcucnout atmosférou a nečíhat pořád na sociální poselství, pustit si víc do hlavy slova básniček a písniček a míň řešit děj, dost možná bych pak Rikšu docenil líp.

    • 13.3.2017  00:07

    Komorně absurdní drama mj. o fanatismu, dospívání, zradě, identitě a pudu sebezáchovy, které toho s notnou dávkou humoru a ironie postihuje víc a klade víc otázek, než Schindlerův seznam s Pianistou a Spalovačem mrtvol dohromady, nepotřebuje k tomu drastické záběry (nakukování do ghetta skrz zabílené okno tramvaje je o tolik silnější než Polanského CGI doslovnosti!), nestaví na odiv uměleckou kameru, vystačí si se silným příběhem, ukázněnou režií, bezchybným herectvím a empatickou muzikou. Groteskní, místy jízlivý, ale nezlehčující, nezjednodušující, nepatetický, ideologie prostý, ohromně lidský film.

    • 8.3.2017  14:55

    Z obou témat – z všivé stránky tehdejší doby i z klukovského světa v ní zakletého – tam cosi postiženo je, ani jedno ale není rozvinuté natolik, aby vznikl pamětihodný film. Ad všivá doba: Omšelost zobrazovaných věcí a míst je posunutá – tehdy jsme kolem sebe měli nové, většinou (ale ne vždy) hnusné, věci a stavby vs. zanedbané staré, opečovávané soukromé vs. špatně spravované společné, ve filmu ale všude jen zanedbanost plus stáří, pocit muzea. Šedohnědá výtvarná stylizace se rozlezla příliš, anonymizuje a zvšedňuje i hlavní postavy, červené šaty s cedulkou doma u stolu jsou hezký náznak, ale chtělo to určitě víc. A ještě jedna věc – neznámí ve filmovém světě se chovají sice chladně a věcně, ale v jádru lidsky, málem chápavě; autobusy, vrátnice, čekárny a úřady té doby byly přitom natlakované nedůvěrou a zneužíváním sebebezvýznamnějšího postavení k demonstracím síly, k vylívání si frustrací na druhých. Aspoň náznak téhle stránky společnosti filmu k věrohodnosti a celistvosti obrazu prostě schází, i když chápu, že záměr byl emoce tlumit. Ad klukovský svět: Autisticky do země zahleděná kamera dává smysl, ale není krásná – klukovské oči si přitom i tehdy hledaly kolem sebe krásu, klidně v puklinách asfaltu nebo ve strukturách omítek, látek, rohoží na zdech, šlo to udělat v detailech – zas je tam jeden hezký náznak, když v úvodní scéně promítnou reflektory auta na holou zeď siluetu píšící mámy se záclonovým vzorem okolo, a druhý s prohlížením fotky, ale to je strašně málo. Ústřední dvojice skvěle typově vybraná, Lapčica má v sobě přesně tu umíněnou povrchovou tvrdost s řídkými záblesky potlačované vřelosti, kterou její postava potřebovala, kluk je taky výbornej, ale když už neherci s omezeným výrazovým rejstříkem, chtělo to o to víc si vyhrát se vším okolo, dodat do filmu kontrasty, které by držely diváka zainteresovaného i bez dramatického oblouku – jediný kontrast, který tam je, mezi venkovními jízdami/běhy a statickými interiéry, nestačí. Hudba klidně nemusela být vůbec, ale tak, jak je, neuráží. *** za koncept, odvahu jít na plátno s osobní „artovou“ výpovědí a za to, že se do ní zčásti opravdu povedlo dostat pocity, které tam měly být. (Disclaimer: V osmdesátém sedmém jsem v tom samém Zlíně maturoval, s hloubavým střihačem Pavlem Kolajou jsme kdysi cosi vymýšleli na FAMU – potěšilo mě zjištění, že se drží u fochu –, se zvukařem Honzou Čeňkem se potkávali tamtéž a se Zuzanou Lapčíkovou se malinko známe ze ZUŠkových soutěží našich dětí, nemluvě o tom, že na hudebním poli se mě hluboce dotýká jak její lidová poloha, tak cimbálovo-jazzovo-filharmonické výboje. O nějakém odstupu tudíž nemůže být řeč.)

    • 5.3.2017  22:32

    Úplně vidím, jak měli Topor s Lalouxem na začátku v hlavách hromadu krásně šílených surrealistických výjevů a jak se je urputně snažili poslepovat jakýms takýms dějem, ve finálním tvaru ze všeho nejvíc připomínajícím lehce zmatené, lehce infantilní, tu prorežimní, tu opatrně protirežimní vědeckofantastické (používá tohle slovo vůbec ještě někdo?) slátaniny ze všech koutů socialistického bloku, které jsem jako kluk hltal z dvojbarevných sešitů edice Karavana, když už mě v trafice na rohu přestal zajímat stojan s pohádkami. A scénář není na Divoké planetě to jediné neohrabané – jinak než se shovívavým úsměvem se nedají poslouchat ani křečovité dialogy, které v české verzi (francouzskou bohužel DVD z Levných knih nenabízí) i dobří herci odříkávají mechanicky jako našprtanou básničku, ani třeba vpád „erotického“ funění tenorsaxofonu do jinak čistě space-rockového soundtracku, když dojde na „noc zachování rodu“. A přesto jsou ode mě ty **** pocitově úplně čisté, za čímž je jednak určitě kusanec nostalgie po výše zmíněných rodokapsových sešitech, ale taky neoddiskutovatelné kouzlo výtvarné stránky a „efekt Ikarie XB1“ – jinakost, kterou v sobě mají tyhle staré fláky z dob, kdy sci-fi žánr ještě neměl vyšlapané cestičky a při osahávání možností, co dokáže vyjádřit a jak, popouštěl uzdu fantazii v jistém smyslu mnohem svobodněji než dnes.

<< předchozí 1 2 3 4 13 26 38 50
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace