LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 14 27 39 52
    • 12.12.2017  00:45
    Zahrada (1995)
    *****

    Prvně jsem viděl někdy před nástupem na FAMU nebo krátce po a děsně jsem se těšil, že už někdy brzo budu dělat na něčem podobně naplněném něhou, poezií, magií, vtipem, vnitřním klidem, nadhledem, životem. Bohužel se takové filmy v našich končinách nějak přestaly točit. — Teď po letech radost, že to kouzlo nevyvanulo, že ta rafinovaně podehrávaná prostota pořád účinkuje – tu zprostředkování opilosti hlavního hrdiny malinko vypíchnutým ptačím zpěvem, tam nasměrování významu scény jedním nenápadným pohledem postavy mimo záběr, onde oživlá biela husenica ze sna, kterou divák může a nemusí uvidět – spousta drobností, které se člověku nevnucují, jen tak tiše zapadají na svá místa ve skládačce-básničce o znovuobjevených kořenech a opravdovém lidském spolubytí, spoluúdivu, pokoře a naslouchání. Malinkou šmouhou na kráse jsou pro mě s odstupem hudební motivy, sice kouzelné, leč vracejí se trochu příliš často a příliš doslovně. Nicméně to je šmouha opravdu drobná a bohatě vyvážená tím ostatním. — A abych nezapomněl, jelikož se mnou na Záhradu koukala naše šestnáctiletá a druhý den už ji měla v desítce oblíbených, troufal bych si tvrdit, že ten biják hned tak nezestárne.

    • 9.12.2017  21:27

    Zajímavé svědectví toho, jak se Západ prostřednictvím filmu vyrovnával s mocí bulváru v době, kdy u nás nic takového neexistovalo; zas jeden kus vývoje, který jsme od devadesátých let nestihli úplně dohnat. Jinak ale kombinace příšerně trčící ideologičnosti, paradokumentární strohosti, šablonovitých postav a nikdy ani malinko nepoodhaleného nitra hlavní hrdinky způsobuje, že i film sám je uzavřený, milostná linka příliš nevyznívá a politická s časem silně vyčichla.

    • 1.12.2017  01:58
    Kagemuša (1980)
    ****

    S Kagemušou definitivně vzala za své moje někdejší proklatě zjednodušená představa, že Kurosawa v začátcích kariéry pevně vězel v japonských kořenech a pak se postupně „pozápadňoval“ – tady si za americké peníze natočil jeden ze svých nejjaponštějších filmů, silně odkazující na historii, tradice, divadlo nó/kabuki etc., což sice působí trochu nepřístupným, ale zároveň v té důslednosti, ukázněné práci s barvami apod. povznášejícím, harmonickým dojmem. Na rozdíl od pozdějšího a za mě přeceňovaného Ranu se Kagemuša mezi pompézně inscenovanými bitevními scénami, osudy národů a vladařskými eskapádami dotýká i komornějších témat, která mě osobně oslovují víc – třeba toho, co vlastně dělá z konkrétního člověka jedinečnou lidskou bytost. A moc mě potěšilo, jak málo je tu očekávatelných příběhových klišé – žádné „podceňovaný nýmand všechny překvapí, získá si všeobecný respekt, ale nakonec podlehne intrikám“, vždycky se v pravou chvíli ukročí stranou a do větší hloubky. Zralý, silný, mnohovrstevnatý kousek, i když už ne tak omračující a vlivný jako Kurosawovy největší „klasiky“.

    • 23.11.2017  22:07
    Čisté nebe (1961)
    ***

    Docela cenný střípek do mozaiky dějin, konkrétně doklad pomalého tání ledů v sovětské kinematografii pět let po Chruščovově kritice stalinského kultu (zatímco u nás pomník na Letné pořád ještě stál). Jenže to tání (zde v jedné scéně vyobrazené symbolicko-doslovně) bylo opravdu hodně pomalé a opatrné, takže to, o co ve filmu opravdu jde a co popisují všechny obsahy a učebnice, je vlastně jenom krátká epizodka ve vcelku konvenčním milostném příběhu vyprávěném z perspektivy pilotovy mladičké ženy, i když s výmluvnými obrázky každodenního válečného a poválečného života v SSSR a s pár lahůdkově nasnímanými a sestříhanými scénami (průjezd vlaku). Spojovací linka ze „současnosti“ s mlhavě optimistickým závěrem je evidentní úlitbou schvalovacím komisím a na filmu je vůbec hodně vidět, že byl točený pod tlakem, ve spěchu a s nevelkou produkční podporou; sám jsem měl trochu problém se jím prokousat, a to jsem z generace, která ještě byla navyklá hledat ukryté jinotaje v sebemenším náznaku. Nadčasový přesah vlastní vrcholným filmům z té všivé doby jsem tu nenašel.

    • 16.11.2017  23:44
    Sanjuro (1962)
    ***

    Jedna z Kurosawových vzácných komorních oddechovek, sympaticky sevřená a odlehčená (ze všech rozšafných frajerů Toširóa Mifuneho to má Sandžúró Cubaki na háku vůbec nejvíc), ovšem zdaleka ne tak plastická jako Tři zločinci ve skryté pevnosti (devítka samurajských zelenáčů a dvojice štěbetajících dam jsou na můj vkus až moc přímočaře komické postavy a zrovna tak antagonistům chybí aspoň špetka padoušské důstojnosti), možná o něco zábavnější než slavnější Jodžimbo, ale o hvězdičku ne.

    • 13.11.2017  12:52
    Holy Motors (2012)
    ****

    Úplně nerozumím lidem, kteří se u toho artistně nudili – jednotlivé „povídky“ či „performance“ mají povětšinou strhující atmosféru, spojující „příběh“ je sice lehce surrealistický, ale rozhodně ne nečitelný a celé se to skládá ve svěží hořkohumorný pohled na život náš vezdejší s trochou té kinematografické sebereflexe a výbornou pointou. Zásadnější filosofické hlubiny bych v tom nehledal, ale tu hravost, originalitu a s odpuštěním formální vytříbenost jsem si užil neobyčejně.

    • 12.11.2017  20:05
    Cvok (1979)
    ***

    O dost vkusnější a inteligentnější kousek, než by člověk čekal z popisů, plakátů a většiny komentářů, místy dokonce s příjemně melancholickým nádechem a s několika vysloveně zabijáckými fóry (kornet v milostném duetu), ale taky s nejedním hluchým momentem – žádný Manhattan, ke kterému by se člověk vracel pro životní optimismus, ani nepřetržitá šílená komediální jízda, spíš jen mile praštěný filmeček na ukrácení jednoho odpoledne.

    • 11.11.2017  20:36
    Barton Fink (1991)
    ****

    Mladý muž s ideály bloudící v labyrintu existence s dalšími, o něco zorientovanějšími ztracenci – obyčejný pojišťovák, hotelový poslíček, excentričtí producenti, múza vypůjčená od obdivovaného kolegy – do tohohle světa jsem divácky vplul hodně snadno. Detaily nejen působivé, ale hlavně dějotvorné (vůbec mi připadá, že ve starších coenovkách je jejich styl jaksi míň samoúčelný, i když ho později dovedli k větší formální dokonalosti), dovedně poschovávaný thriller, velmi hořký černý humor, zrcadlo nastavené hollywoodské scenáristické mašinerii (celá tvorba se nakonec redukuje do otázky Orphan, or dame?), jízlivě absurdní vyznění toho všeho – u mě coenovská Top 5.

    • 7.11.2017  17:09

    Nepopsatelně trhlá, prudce sexistická kombinace Sněhurky s legendou o únosu Sabinek, lacinou výpravou, ambiciózní muzikou s texty tu obyčejně banálními, tu až montypythonskými (jsem osamělý tchoř, co nemá tchořici za rytmického doprovodu pomalu rubajících seker… no mrkněte – a všimněte si, že je to celé jeden záběr, mně to došlo až napočtvrté), sebeironickým herectvím (jen to chce vzít za své, že jde o poněkud staromódní humor servírovaný s vážnou tváří a ne o vážně míněný pokus o drama, s čímž může mít dnešní divák problém) a elegantně zapasovanými choreografiemi s tanečně-akrobatickými výkony hodnými Ruského národního cirkusu (vůbec nejvíc řádí v roli nejmladšího dřevorubce dvacetiletý Russ Tamblyn alias Dr. Jacoby z Twin Peaks). Když jsem si to pouštěl se slovy „dneska byl takovej den, že už zvládnu jenom muzikál o dřevorubcích“, potomstvo prchlo na druhý konec domu, ale ta starší (16) v půlce nakoukla a bavila se tak dobře, že zůstala do konce a pak si dala ještě tu první půlku, a já s údivem zjistil, že s ní u té ptákoviny sedím znova a vůbec se mi nechce pryč.

    • 5.11.2017  17:50

    Leninský kult je tu přítomný v obludné, groteskní míře, ale minimálně první „píseň“ s obrazy z východních částí země a hlavně s fascinující orientální hudbou východních „sovětských národů“ (silou vyznění místy ne nepodobnou archaickým nahrávkám prvních černošských bluesmanů) je unikátním zážitkem, nikdy mi takhle naplno nedošla šíře kultur, které SSSR pohltil. I Leninův pohřeb je nasnímaný, sestříhaný a ozvučený s obrovskou silou – to neskutečné množství tváří, některé až příliš důvěrně známé (ještě mojí generaci narozené skoro půlstoletí poté), většina anonymních, některé se jen mihnou, na některých kamera ulpívá, ale do každé z nich je vepsáno a svícením i rámováním neomylně zvýrazněno cosi strašně intenzivního… Už jenom kvůli zacházení s hudbou a tvářemi stojí tenhle film za to vidět. Nebo sekvence ztichlé země po slavnostních salvách, ta obrovská širá země, jen tak načrtnutá pár záběry, ze kterých je ale cítit celá její rozloha a rozmanitost. Kontrasty chýší a paláců, prastarého náboženství se zbrusu novým, tradičních „technologií“ s moderní technikou (kluk ladící před jurtou budovatelský pochod na obrovském elektronkovém rádiu – samozřejmě naaranžovaná, prvoplánově propagandistická scéna, ale v druhém plánu přesto závratná). Zajímavé je třeba i to, co s účinkem filmu dělá minimum mluveného slova, nahrazování komentáře mimo obraz – už hluboko ve zvukové éře – stručnými i méně stručnými mezititulky, nebo střídání autentické etnické muziky s různými mohutně dusajícími Internacionálami, Partyzány a spol. a pak zase s jemnou, rafinovanou symfonickou muzikou. Plus vědomí, co tu nebohou zemi, všechny ty lidi s těmi výraznými tvářemi vyzařujícími víru v lepší zítřky a opravdové hrdinské odhodlání (nebo ovčí poslušnost a ukrývaný strach?) čekalo dál… Zážitek silný emocionálně, esteticky i myšlenkově, i když poněkud jinak, než autor zamýšlel… nebo ne?

    • 3.11.2017  17:03

    Teprve někde v půlce Muže s kinoaparátem mi naplno docvaklo, že i když se Vertovovy týdeníky honosí názvem Kino-pravda, ve skutečnosti mu nikdy nešlo o to, že by kamera viděla pravdivěji než lidské oko. Všechny jeho manifesty a experimenty jsou o tom, že kamera je lidskému oku nadřazená v tom smyslu, že vidí víc, líp, objevuje pro nás pohledy oku nedostupné, s nasnímanými obrázky můžeme báječně kouzlit ve střižně a na plátně pak ukazovat svět jinak, bohatěji, ne nutně pravdivěji. Taky v tomhle směru nic nepředstírá – kameraman Michail se prodírá městem, lozí po komínech, zakopává se s kamerou mezi kolejnice, ale skoro nikdy nevidíme klasický přechod „kameraman přiloží oko k hledáčku, začne točit a v příštím záběru se objeví to, co právě natáčí“. Čili muž s kinoaparátem, potažmo kinematografie jako taková, je součástí všeobecného cvrkotu, ne objektivním pozorovatelem života. Bodejť by mu za to bolševická kritika nenadávala do formalistů. — A zas ta nešťastná novodobá hudba ke starým filmům. Restaurovaný obraz na BD od Flicker Alley z roku 2015 je úchvatný, ale muzika sdružení The Alloy Orchestra, byť zkomponovaná dle Vertovových poznámek, umělohmotně čpí 21. stoletím a místy snad ani není na obraz nasazená tak, jak být měla, některé efekty sedí na okénko a jiné jsou klidně o dvě vteřiny pozadu. A já teď úplně nedokážu odlišit, jestli můj nepětihvězdičkový pocit způsobuje ona nebo to, že bych k plnému uchvácení od obrázků přece jen potřeboval trochu víc té reality a trochu míň posedlého zaujetí možnostmi média.

    • 31.10.2017  23:31
    Kinoglaz (1924)
    ***

    Dětinská radost kinooků z moci kamery a střihu nad časem a prostorem se v dlouhých pozpátku běžících pasážích trošičku zvrhává, ideologie z toho čouhá ještě hodně naivně, chybí exotika první Písně o Leninovi, radikálnost Muže s kinoaparátem i suverenita a hypnotičnost Donbasu, s filmovým časem se vždycky nenakládá s péčí dobrého hospodáře, ale schopnost ulovit nadobyčej výstižné a působivé záběry lidských tváří a těl, pohybů člověčích i strojových, mlčenlivých krajin a jiných fascinujících výjevů a seřadit je za sebe tak, aby tvořily strhující tok obrazů, schopnost dokazovat, že pohled kamery a střihačské nůžky můžou přinášet víc (nerovná se nutně víc pravdy) než pohled prostého smrtelnického oka, ta už tam místy nepochybně je.

    • 31.10.2017  22:49

    Vertov rozšířil svoje radikální teorie z obrazu na zvuk a na jejich vzájemné střetávání a výsledek působí nejdřív jako přehlídka slepých uliček zvukové dramaturgie, ale po chvíli už jako naprosté audio-vizionářství. Když si ještě člověk uvědomí, s jak primitivními prostředky se tehdy pracovalo… — Hrátky s obrazem už na sebe neupozorňují tolik jako dřív, ale o to víc hypnotizují – malíř si osvojil novou techniku, přestal se ve sdělení zaměřovat hlavně na formu a začal ji používat jako nástroj a rozvíjet dál. Některé postupy jako by předznamenávaly Godarda, jiné Reggia. — Výjevy s lidovými masami prznícími pravoslavnou architekturu i s dělníky kouzlícími s rozžhaveným železem jsou mrazivé, každé jinak. — Od filmu o bolševickém obrazoborectví a údernictví bych to nečekal, ale většinu času jsem na něj zíral s otevřenou pusou a stříhajícíma ušima, propaganda nepropaganda, získal si mě z Vertovových kousků zdaleka nejvíc.

    • 31.10.2017  22:07

    Konvenční propagandistická nádeničina, zajímavá hlavně tím, jak nudně jsou tu k sobě poskládané tytéž záběry, které ve Vertovových experimentálnějších kouscích dokážou fascinovat, třeba tváře lidí z Leninova pohřbu, a jak některé jejich kombinace s oslavnými mezititulky působí skoro jako záměrná parodie.

    • 26.10.2017  22:36
    Playtime (1967)
    ****

    Myslím, že tady se Tati konečně dostal tam, kam směřoval ve všech předchozích filmech, teprve tady mi jeho styl dává doopravdy smysl. Člověk se nemůže neobdivovat té odvaze – zahodit všechny zdánlivě nezahoditelné konvence, vypustit zbytečnosti, jako je ucelený příběh, souvislé dialogy, návodné detaily, postavit si svůj vlastní svět plně podřízený výtvarné představě absurdního futurismu a zabydlet ho lidským cvrkotem zrežírovaným jako chaotický balet, nezničitelně humánními existencemi, nejdojemnějšími, když se po ránu vyhrnou mezi skleněné a železobetonové plochy a rozpoutají tradiční pařížský jarmark, ve kterém je opravdová Paříž přítomná už jen jako snové odrazy ve skle. Coby někdejšího adepta filmové zvukařiny mě nemohlo nenadchnout naprosto svébytné zacházení se zvukem, střípky rozhovorů skoro bez informační hodnoty na pomezí nesrozumitelné stylizované řeči, groteskně karikované ruchy, vrstvení atmosfér až k naprosté kakofonii, která ovšem nezahlcuje, ale hypnotizuje – a zase, náznaky tu byly už v předchozích filmech, ale teprve tady je ten koncept dotažený a jasně čitelný. — Navzdory intelektuálnímu nadšení se mi ale nechce dávat plný počet, pochopení a obdiv k unikátnímu počinu je jedna věc a srdíčko druhá, ani tentokrát úplně nezmizel pocit, že se do Tatiho dětsko-rafinovaného vidění světa musím malinko nutit. Každopádně si ho teď po Playtimu budu chtít projet celého ještě jednou, jestli se náklonnost neprohloubí.

    • 26.10.2017  21:32

    Strohá forma přesně vystihuje atmosféru akademického prostředí za bolševika – jako bych se zase ocitl na matfyzu koncem let osmdesátých se vší nejistotou, co si člověk může dovolit a kde narazí, s tanečky idealistů s pragmatiky a zvýšenou hladinou hormonů. Do toho faustovská linka s Mefistofelem znuděným a zhnuseným sebou samým. Psychologie jde do hloubky. Výtečná pointa. Nevím, jak moc to může fungovat na lidi, kteří tu dobu nepamatují, chtěl bych doufat, že principy budování vědeckých kariér se za ta léta aspoň trochu změnily, ale kdo ví.

    • 20.10.2017  17:52
    Pod pískem (2000)
    ****

    Pravdu má kolega masr se „snad je to film pro lidi kolem čtyřicítky, padesátky“. Konkrétně u mě osmačtyřicátníka hodně zarezonovala rovina pokusů o navázání nového vztahu, vpuštění nového člověka do života, ve kterém už není zas tolik stránek k popsání a naopak spousta stránek už popsaných je a ten druhý by je musel napřed přečíst, velice pozorně a opatrně se přibližovat po cestách vzájemné úcty, určitě ne vrháním se po hlavě do tělesné intimity a do důvěrnosti každodenních kuchyňských rituálů jako ve dvaceti třiceti. — Samotné Mariino „bláznění“ mi připadalo víc jako abstraktní obrázek pochodů v duši než jako doslovně zobrazované situace, spíš jako obezřetný vnitřní výběr bližních, kteří mi stojí za bolestné sdílení reality vlastního rozbitého světa, než jako neschopnost se s tou realitou popasovat. Trochu mě zaskočil jen závěr-nezávěr, ale vlastně proč ne, obrázek jedné životní etapy byl namalován a proč ještě nahonem ukazovat konečné zpracování nebo nezpracování traumatu, aby se dospělo k jednoznačně útěšnému nebo bezútěšnému vyznění.

    • 19.10.2017  14:50
    Zákon touhy (1987)
    ****

    Zas a znova mě Almodóvar dostává dvěma věcmi – temperamentem a lidskostí. Tenhle relativně raný kousek má míň uhlazené hrany a víc provokuje (u prologu jsem tedy poposedával notně, i když má celkem jasné funkce – krom nesmlouvavého vhození diváka do homoerotických vod se představuje Juan, rozehrávají se témata fiktivních postav (zde odraz v zrcadle) a manipulativního režírování protějšků ve vztazích a nakonec je to i po svém způsobu vtipné, ladí nás to na svérázný humor celého filmu), ale nikde nesklouzne do samoúčelných bizarností, své postavy ani na chvíli neukazuje jako kuriózní zrůdičky; jejich jinakost, podávaná s takovou samozřejmostí, umožňuje na banálním půdorysu jedné žárlivecké historky vyjádřit cosi silného a důvěrně známého o vášních obecně lidských.

    • 18.10.2017  11:45

    Humory trošku těžkopádnější, než by člověk u Wildera čekal, ani z Ninočky recyklovaný motiv zaláskované funkcionářky tentokrát nevyznívá tak nenuceně, ale prostředí rozbombardovaného Berlína a zvláštní směs melancholie s drzou vůlí k přežití v postavě Marlene Dietrichové i mix pusté ironie s občasným výtryskem poezie v dialozích i obrázkách dodávají Zahraniční aféře velice specifické kouzlo.

    • 16.10.2017  18:48

    Životní pouť „protekčního děcka“ napříč kulturami a epochami – z po všech stránkách středověkého rituálního přepychu císařského dvora přes specificky dekadentní „mandžuské art deco“ třicátých let až do šedi dělnických tepláků v maoistické Číně let šedesátých –, naplněná neustálým přehodnocováním falešných představ o světě i o své vlastní roli v něm, toť fascinující materiál a Bertolucci to (na rozdíl od Scorseseho v Kundunovi) při vší velkoleposti nepřehnal s barvičkami a kudrlinkami, udržel si přiměřený odstup od hlavní postavy i od vlastních sympatií nebo nesympatií k jednotlivým režimům a ještě obsadil do vedlejších rolí sladkou Josie, totiž Joan Chen, a Petera O'Toola, hrajícího svého skotského gentlemana s milým nadhledem. Pro všechny tyhle klady odpouštím lehce chemickou osmdesátkovou mainstreamovost, jakož i jisté uhlazování historické reality, a vidím to na lepších ***1/2.

    • 15.10.2017  19:30
    Včelař (1986)
    *****

    Navenek dobrosrdečný bručoun, empatická, byť trochu rozjívená holčina a přívětivá krajina, kde se tuhle sezónu moc nevyvedlo počasí. Uvnitř ale v chlapovi, dívce i zemi vřou frustrace, nevyřešenosti a nepochopení a když vybublají na povrch, nastane Poslední tango po řeckém způsobu, urputné, paličaté, zemité, zoufalé. Mastroianni hraje, jako jsem ho nikdy hrát neviděl, nevěřím, že i tady se řídil mottem uvozujícím jednu z jeho zdejších biografií (volně parafrázováno: se Stanislavským jděte někam, hrát se má s lehkostí, ani mě nenapadne u toho trpět). A díky vynalézavé režii s ním a někdy za něj hraje i krajina nebo třeba jeho otřískaná dodávka (naprosto mě dostala scéna s netradičním způsobem vyzvedávání děvčete z kavárny – jak důvěrně známý auťák nejdřív jen nakoukne do záběru, pak váhavě objíždí okolo, zastavuje, dodává si odvahy, odjíždí, vrací se, pak se rozhodne… hrozně výmluvný, emotivní výstup, a přitom ho celý odehraje jenom to auto). Svérázný mix tulácké romantiky s hlubinnou, do morku kostí zalézající depkou (slova jako filosofie, meditace apod. jsou neadekvátně vznešená, nemají v sobě tu urputnost, opravdovost nenaplněných neurčitých představ a tužeb) – shodli jsme se s mou dobrou ženou, že bychom v tom ve věku mladším než středním viděli víc té romantiky, ale opravdu úchvatná a jedinečná je na tom ta depka.

    • 9.10.2017  21:39

    I na Hitche mimořádně bizarní svět mikroměstských cyniků a přesušený morbidní humor zjemňovaný podzimními barvičkami mi chvílemi připadal naprosto neodolatelný a chvílemi ve své jedinečné podivnosti konstruovaný až moc důsledně, po anglicku rezervovaný až do odtažitosti od diváka i od lidských vlastností, z kterých si střílí. Mám pocit, byť ne jistotu, že v určitém rozpoložení bych si to mohl nehorázně užít, ale protentokrát, i s přihlédnutím k síle jiných mistrových kousků, zůstanu s hodnocením při zemi.

    • 7.10.2017  14:21
    Most (1959)
    ****

    Filmů zobrazujících každodennost v německém zapadákově na sklonku druhé světové moc neznám; tenhle nabízí věrohodný obraz pomalého probouzení z celonárodního šílenství do všeobecné kocoviny v autenticky omšelých kulisách; ze závěrečné akce na mostě i okolností, které k ní vedou, mrazí jako v málokterém protiválečném bijáku. Z těch slavnějších se mi nejvíc připomínala Milestonova verze Im Westen nichts neues, na kterou Most přece jen malinko ztrácí kvůli řemeslu, hlavně kostrbatější režii a místy rozpačitým výkonům dětí i dospělých v náročných hereckých partech (vypjaté scény na konci fungují, civilní předtím ne vždycky). Přesto mimořádný film, už jenom pro kontrast s tím, jak jsme o válce točili v 50. letech my vítězové.

    • 30.9.2017  19:10

    Tady nejde o žádný paradox toho, že jedna totalita kritizuje druhou. Tady jde o zneužití tragédie milionů lidí k přihřívání vlastní propagandistické polívčičky, k naházení všeho měšťáckého, západního, buržoazního a vůbec nedělnického do jednoho pytle s Hitlerem, a pak už jen o banální zesměšňování vnějších znaků fašismu a jeho protagonistů, beze snahy aspoň trochu proniknout pod povrch otázky, jak se z nemyslitelného mohlo stát „obyčejné“. Paralely mezi nacismem a komunismem, které film podle některých nabízí, jsou jednoznačně v oku pozorovatele, a nic na tom nemění ani okolnosti vzniku, ani Horníčkova žovialita (teď čerstvě jsem to ovšem viděl z DVD se suchým neutrálním rychlodabingem přemluveným přes originální zvuk, v kteréžto verzi urputná tendenčnost vystupuje na povrch ještě jednoznačněji). Jedna hvězdička je za unikátní archivní materiály a za jejich ze začátku působivý, ke konci už nadužívaný kontrast se záběry ze současnosti a civilním komentářem; ze všeho ostatního je člověku jenom nevolno.

    • 29.9.2017  23:00

    Visconti neopouští svět upadající aristokracie, estétství ani revolucionářské motivy a hezké kluky, ale tentokrát z nich skládá neobvykle vřelou osobní výpověď o tom, že člověk svůj život konec konců potřebuje sdílet s druhými, ať jsou ti druzí sebevětší magoři a ať jsou vzájemné vztahy sebepodivnější. Je v tom cítit víc lidskosti než ve většině jeho starších, „vytříbenějších“ kousků, ba tu a tam i jakýsi trpce smířlivý úsměv, a tím je to mému srdci bližší.

    • 28.9.2017  11:05

    Jasně, všechna ta klišé a vykrádačky, zlí šmejdi z vesmíru, prezidenti usedající do stíhaček, striptérky za volanty náklaďáků, skromní géniové, temperamentní černoši, hláškující Židi, obětující se napravení ožralové, co deset minut americká vlajka, burácející hudba, nestydatě militaristické vyznění etc. etc., je to blbý, až to bolí, ale – nechť mi Alleni, Bergmani i Formani odpustí – ten koktejl blbostí je namíchaný tak dovedně a ty triky jsou tak boží, že mně i po letech dělá dobře se u toho naoko pohoršovat a v skrytu duše tetelit. — Mimochodem je téměř paranormální, jak to Burton dokázal tak kouzelně a hlavně do detailů (viz) zparodovat v Mars útočí!, které šlo do kin víceméně zároveň – ta představa, jak v Utahu na place Emmerich s vážnou tváří plácá dohromady ty samé stereotypy, z kterých si v tu chvíli Burton dělá v Kansasu srandu…

    • 27.9.2017  13:11

    Film, u kterého se jen těžko domýšlím, co chtěl říct a čím chtěl vlastně být: zároveň komedií politickou i romantickou a ještě rodinným dramatem, ztřeštěně dovádět i laskat po dušičce, na minulý režim vzpomínat kriticky a zároveň nostalgicky… Nic proti tomu, kdyby se to povedlo, byl by to docela trefný obrázek toho, jak jsme to s životem v komunismu a s jeho koncem jako jednotlivci i společnost měli, ale povedlo se to? Přijde mi, že tu nedrží pohromadě ani scény a postavy, natož bláznivý námět s vážným zamýšlením a Tiersenovým povrchně miloučkým klavírkem, a pod tím vším na mě vykukují (těžko říct, jestli plánované) náznaky úplně jiného filmu, o malém despotovi, který se sám nedokáže smířit se změnou režimu a chudáka nemocnou mámu si bere jako rukojmí, až nakonec v závěrečné scéně všichni hrají komedii kvůli němu, ne kvůli – to ale (naznačeno a nereflektováno) není obraz lásky a rodinné soudržnosti, to je potvrzení a oslava přetvářky.

    • 26.9.2017  16:18
    Letní sen (1951)
    ****

    Už hotový filmařský styl, zatím ještě jednoduchý příběh s jednoduchými emocemi, což ale (zvlášť po chmurami a řečmi přetíženém Vězení) na zážitku neubírá – díky odleskům vodní hladiny na dívčí tváři a jiným hrátkám s letním světlem (a posléze podzimním šerem), zošklivujícím baletním šminkám, závanům hudby a výřího houkání zaznívajícím vždycky v pravou chvíli, už tenkrát po bergmanovsku rafinovaným skládačkám z obličejů (třeba) a kdovíjakému ještě kouzelnictví se nejprostší možné melodrama proměňuje v slastně melancholickou meditaci o pomíjivosti a zdech, které je nutno stavět a pak zase bourat, aby se mohlo žít dál.

    • 24.9.2017  03:30
    Anna a vlci (1973)
    ****

    Politická alegorie z toho sice vyprchává úměrně zeměpisné a dějinné vzdálenosti od frankistického Španělska (a když si člověk někde přečte, jak to Saura myslel, připadá mu zas až příliš průhledná), ale naštěstí to sílu neztrácí ani při doslovnějším čtení (přehlídka chlapských neuróz/mindráků v konfrontaci se silným ženským živlem, emocionálně rozvibrovaná po specifickém španělském způsobu, jak to kromě Saury umí ještě třeba Almodóvar nebo Armendáriz). Nic dalšího nemá cenu psát, protože ke komentáři Adama Bernaua není co dodat. (V chápání návazné Maminky slavící 100. narozeniny jsem se ovšem moc neposunul.)

    • 24.9.2017  02:39
    Mamma Roma (1962)
    ****

    Podobné pocity jako u Accattoneho – obě pozdně učednické variace na neorealismus (tahle laděná malinko víc do Felliniho poetiky, ale pořád s příchutí písku skřípajícího mezi zuby) mi říkají víc než filmy z pozdější doby, ve kterých už byl Pasolini „svůj“. — Jinak taky můj první film s Annou Magnani, kterou jsem toužil v něčem vidět od té doby, co se nad ní tak rozplýval hlavní hrdina Aldolpho v americkém devadesátkovém nezávisláku In the Soup – čekal jsem křehkou bytost a dostal drsnou maminu –, ale neméně mě zaujala úplně neznámá Silvana Corsini, která tu ve svých čtyřiceti zakončila kratičkou hereckou dráhu (pouhé čtyři filmy) suverénně odehranou rolí pětadvacetileté cácorky vypadající na sedmnáct. Co se s tou ženskou asi stalo pak?

<< předchozí 1 2 3 4 14 27 39 52
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace