LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


21 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 15 30 44 58
    • 2.1.2020  17:23
    Cizí oběd (2013)
    ****

    Křehkost, jemnost, náznakovost, jakou by člověk čekal spíš od Korejců než od Indů. Indická pouliční realita notně učesaná pro oko západního diváka, ale o to univerzálnější vyznění. Moře promyšlených sdělných detailů, decentně krásná kamera nahrává vymazlenému střihu – nejen v efektních přechodech, ale i v rytmu scén, nenápadně významotvorných návaznostech a zvukových přesazích… Khan je indický Gabin. — Ech, píšu studeně technicky, ale to proto, že neumím jinak postihnout, co ta studená technika přenáší – rozechvění z lidskosti, z opatrného oťukávání a přibližování osamělých duší v přeplněném městě, hodinu a tři čtvrtě zamyšlených úsměvů. ****1/2

    • 1.1.2020  15:20

    Hravá, lehkonohá odysea ambiciózního hřebečka připraveného vysrknout svět jako ústřici (na což má ovšem svět úplně jiný názor), která mezi vršením čím dál bizarnějších epizod, neobvyklých filmařských postupů, jakož i po padesáti letech pořád dokonale aktuálních pošklebků nad všemožnými nevábnostmi moderní společnosti ani na chvíli nezapomíná na staré dobré vypravěčství. Anderson na absolutním vrcholu (vůbec nejvíc mi tu připadá jako takový přístupnější, veselejší brácha našeho Pavla Juráčka), McDowell dtto, mladinká Helenka Mirrenka k sežrání sladká – a vůbec, celé to několikrát symbolicky recyklované obsazení je typově jedna trefa vedle druhé, stejně tak Ondříčkova kamera a Priceovy písničky, všecko do sebe zvláštně zapadá, poutavě se proplétá a skládá v zábavný, břitký i zadumaný obraz lunaparku světa a letohrátek srdce.

    • 30.12.2019  17:05
    Joker (2019)
    *****

    Tak vida, ono jde natočit „seriózní“ film z batmanovského světa, ve kterém psychologizace a „hloubka“ nepůsobí nepatřičně až směšně jako u Nolana. Ovšem je to tak trochu trik, Joker totiž není komiksový film: žádné prvoplánově atraktivní akční scény, žádné hi-tech hračičky ani futuristické kulisy, z Batmana je tu jen pár vypůjčených postav a jedna dvě známé epizody s náznaky alternativního výkladu, ovšem sympaticky nedořečenými – nejde tu ani o žádné okázalé bourání kánonu pro potěchu či rozhořčení fanoušků. Nakonec i s tím propadáním do hlubin šílenství bych byl opatrný; Joker není o nic „šílenější“ než Arthur, je tím, co psychicky nalomenému Arthurovi vyšlo ze snahy smířit se sám se sebou a najít si k okolní realitě vztah, ve kterém by se cítil jako lidská bytost. Okolní realita je přitom ukazována jako svět plný arogance těch šťastnějších (obdařených vyšší inteligencí, nadáním, osvícenější výchovou nebo aspoň „lepším původem“ či většími svaly), kteří si přízeň štěstěny pletou se zaslouženými plody vlastní píle, vůči těm méně šťastným, odsouzeným k živoření a hromadění černého vzteku. Celé je to na hraně přitakání násilí a anarchii, ale za mě ne za ní, naopak, po dlouhé době film zamýšlející se po svém (třeba jednoduše, ale poctivě a s empatií k vyvržencům) nad neutěšeným stavem společnosti, který na mě nenastoupil s hotovými názory a nevnucoval mi svá idealistická řešení ani variace na téma „a proto si lidstvo zaslouží vyhynout“, jen nadhodil, že s kořeny zla se to dost možná má takhle triviálně, a ponechal mi svobodu udělat si vlastní závěry. K tomu Phoenix hrající živého člověka (ne tu trochu zábavnou, trochu politováníhodnou a trochu odpudivou figurku, jak se tak duševně narušení hrávají, aby se dostaly ceny a přízeň), šikovná neexhibující kamera, kontrastní muzika z Islandu – vlastně je mi ten kasovní úspěch skoro záhadou (Zlatý lev ani ne).

    • 28.10.2019  12:14

    Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči.

    • 20.10.2019  17:36

    Šli jsme na to s mým nejstarším (27) a bylo mi úplně líto, že se nemůžu aspoň chvíli koukat jeho očima, nezatíženýma vzpomínáním na Manhattan a vůbec na doby, kdy ještě Woody svoje repliky chrlil sám a nemuseli s nimi zápasit (jakkoli se ctí) o dvě generace mladší herci s už docela jiným herectvím; očima, které se právě pro tyto obrázky New Yorku – pro mě prostě jen hezké, snad až příliš pastelové, neobjevné – dokázaly nadchnout až k „poprvé v životě jsem si říkal, že by tam stálo za to zajet“. Dokázat tak nemyslet na to, kolikátou variaci na Bílého šejka prožívá Ashleigh, umět si nevšímat rutinně, skoro by se chtělo říct odfláknutě rozzáběrovaných dialogových pasáží, neskouzávat v myšlenkách k ročnímu odkladu premiéry a honorářům darovaným na charitu a k tomu, jak je to děsivé, když se takhle najednou udělá tolika lidem davově jasno, bez soudu a bez důkazů, v něčem, co se mohlo a nemuselo stát před čtvrt stoletím. — Ale přes všechny tyhle rozptylující elementy se mi ke konci srdéčko po allenovsku romanticky roztetelilo – a mnohem víc mému mladšímu společníkovi, kterému zatím žádný Woody takhle nesedl – čili jestli on to nakonec potvora nenatočil líp, než mi připadá, jenom už víc pro tyhle děcka než pro nás ufrfňané staříky. ***1/2 a nevylučuju, že časem ta půlhvězdička přibude.

    • 2.9.2019  21:30

    Největší půvab pro mě měla dlouhá expozice – hořkosměšný nadčasový obrázek dvojice lidí, kteří se k sobě nikdy moc nehodili a ani jeden se nikdy moc nehodil pro manželství, jen si toho ve víru pracovního a rodinného života jaksi nestačili všimnout a vlastně si to pořád nepřipouštějí, pořád se snaží každý po svém přispívat k tomu, aby jim spolu bylo hezky, ale jejich snahy se dokonale míjejí. Tahle část je opravdu tou „připomínkou, že Hollywood kdysi točil i filmy pro dospělé“, s řadou navýsost zábavně podaných trefných situací a postřehů o dlouhodobém partnerském soužití. Jak se ale věci začnou pootáčet k modelu „štramák továrník s takovými těmi roztomilými mužskými slabůstkami versus hrozná ženská, co neumí stárnout“ a na scénu vstoupí „ta pravá“, velká část dospělosti, realismu a modernosti se z toho pro mě vytrácí a stává se z toho konvenční limonádička, byť pořád výborně zahraná, zrežírovaná a ozvláštněná všemi těmi hloubkami ostrosti a víceplánovými záběry. ***1/2

    • 6.8.2019  23:59
    Kdyby... (1968)
    ****

    Milé shledání po letech – poprvé to bylo někdy na sklonku osmdesátek, nejspíš ještě v neoficiálním matfyzáckém filmovém klubu, byli jsme celí paf z toho, jak může film z úplně jiné země a úplně jiné doby tak přesně rezonovat s naším životním pocitem, jak jsou ti kluci z anglického intru úplně stejně v háji jako my na pražských kolejích, povinných vojenských katedrách etc., záviděli jsme jim, že si o tom mohli aspoň natočit takovouhle svobodnou taškařici. — Střih na letošní Filmovku o tři dekády později, míň ztotožňování a víc oceňování věcí, z kterých člověk s tehdejším kulturním rozhledem ani nemohl bejt moudrej, třeba jak se reálné absurdity tradičního školního systému míchají s těmi vymyšlenými surreálnými tak dovedně, až se mezi nimi stírá hranice a ty skutečné pak působí ještě absurdněji (připomíná to nějaký šamanský kult: generace vyhastrošených divochů stále stejnými, po staletí opakovanými tanečky přivolávají déšť civlizace a vzdělanosti). — Tehdy i dnes stejně uhranut tygřím monologem Christine Noonanové: Go on. Look at me. Look at my eyes. I'll kill you. Sometimes I stand in front of the mirror and my eyes get bigger and bigger. And I'm like a tiger. I like tigers. Rrrrah!

    • 6.8.2019  00:40

    Málo platné, další Greenaway, k jehož plnému docenění mi prostě chybí schopnost sdílet rozechvění studentek uměnovědy, odškrtávajících si v zápisníčku citovaná plátna holandských mistrů, nechat se strhnout opulentní vizuální a hudební složkou k něčemu víc než k uznalému pokývnutí, nacházet filosofické hlubiny v jednoduchých metaforách točících se kolem obžerství a konzumu. Tedy, on je ten manýrismus tak urputný, až je místy i zábavný, třeba nápad se změnami kostýmů při přechodu do jiné místnosti vyloženě potěšil, zrovna jako precizní herecké výkony, ale kdyby to kruci obsahovalo tu a tam taky nějakou neafektovanou emoci a nebralo to samo sebe tak směšně vážně, až jeden dóóst váhá, jestli je všechen nevkus opravdu vědomý a symbolický.

    • 5.8.2019  00:31
    Hud (1963)
    ****

    Westernově vyhraněné postoje k morálce a cti vtělené do newesternově životných, plasticky napsaných i zahraných postav. Moře nostalgie – za žánrem ustupujícím z někdejší slávy, za mizejícími hodnotami, ztracenými stády, promarněnými šancemi na porozumění a spolubytí. Nostalgie, ale ne ubrečenost, na tu je Newmanův ničema příliš zabejčený, jeho otec příliš hrdý, Alma příliš nezávislá, Lon příliš dychtivý vybrat si cestu a začít žít. Nejen Howeho kamera dala vzpomenout na Bogdanovichovo o pár let mladší Poslední představení – podobné obrazy ploché maloměstské krajiny, podobná nálada, podobné pocity vytrácení, ale u Ritta pro mě naléhavější a sdělnější, v neposlední řadě díky spolehlivému Bernsteinovi a jeho nevtíravě melancholickému soundtracku. — I'll remember you, honey. You're the one that got away.

    • 26.7.2019  02:25

    Atmosféra, výprava a kamera přepůvabné, emoce v prvním plánu fungují, technické hračičky OK, hudba OK, ale postavy a děj blockbusterově placaté (vždyť i ten Roden v Hellboyovi má komplikovanější vnitřní život a složitější motivace než zdejší stádečko padouchů!), s kartami rozdanými příliš průhledně a jednoznačně a s myšlenkami zčásti recyklovanými od Scotta, ve zbytku banálními – nevyvolalo to ve mně žádné nové otázky o podstatě lidství či androidství, o společnosti, morálce nebo technologiích, zkrátka nic, k čemu bych se měl potřebu vracet a domýšlet, jen se mi na to příjemně koukalo a neurazilo to. Trochu neproměněná šance. Je fakt, že důstojně navázat na Scotta, už bez P. K. Dicka v zádech, to byl olbřímí úkol, ale jestli takhle nemastně neslaně dopadne i Duna, budu se dost zlobit, Villeneuve má podle mě na víc.

    • 22.7.2019  00:35

    Možná i ty *** jsou moc, ale nechám je tam s ohledem na dva handicapy: Viděl jsem bezprostředně po (opětovném) dočtení skvělé předlohy a s odbytými českými titulky, vlastně ani ne titulky, ale doslovným přepisem dabingu s nevyhnutelným zjednodušováním a významovými posuny, ba tu a tam i s vysloveným překladatelským přehmatem, měnícím záměrný lehký chaos originálu v nezáměrné dada. — Vykostění zápletky a psychologie postav by se mi přijímalo snáz, kdybych měl pocit, že jsem dostal adekvátní protihodnotu a ne jen zlomyslnou dekonstrukci žánru na mozaiku (stylových, zábavných, místy až kouzelných) scének, mezi kterými se za doprovodu stále stejné melodie ve stu a jednom prvotřídním aranžmá pasivně potácí vyprázdněná, vykleštěná, anachronická, usilovně si pod fousy hláškující slupka nic nechápajícího detektiva. Aneb, jak už se mi to u Altmana párkrát stalo – chytím se na základní koncept, připadá mi třeba i fajn, čekám, co z toho bude dál, a ono už nepřijde nic navíc, jen další desítky minut hezky natočeného téhož.

    • 10.5.2019  00:44

    Z LGBT dramat mívám pocit, že být tentýž film o heterosexuálním vztahu, byl by úplně o ničem. Ne tak z Adèle, která vystihuje životní a osobnostní hledání adolescentních hrdinek tak univerzálně, že v ní člověk najde intenzitu vlastních pocitů z té doby bez ohledu na jinou orientaci, generaci nebo cokoli. Je opravdová v zobrazování rozechvění a závratí – až na hranu kýče, ale ne za ni – i mindráků, zloby a hořkostí – nemilosrdně, ale ne krutě – a v tom, jak nechává jedno prorůstat s druhým a vyprchávat (ta intenzita nemůže s člověkem zůstat, ani by se nedala přežít). — Tak docela mi do vší té opravdovosti nezapadají postelové scény – ne to, že jsou (patří tam, protože bez nich by prostě nemohl vzniknout tak věrný otisk tohohle životního období, kdy je objevování a prožívání vlastní sexuality východiskem, mírou a pozadím všeho ostatního), ani že jsou dlouhé a „na tělo“ (logicky, protože tak je stavěný celý film a z toho bere sílu), jenom přemýšlím, jestli jsou v kontrastu ke zbytku filmu inscenované tak odosobněně a na efekt proto, že Kechiche místo autentického lesbického milování točil mužskou fantazii o něm, jak tvrdí autorka předlohy, nebo proto, že z nich má čišet hlubinné zoufalství a sebepotvrzující přetvářka těch dvou, jak si myslí JitkaCardova.

    • 6.5.2019  23:30

    Dvě moc pěkné scény – návštěva u babičky (postava s větší jiskrou než všecky ostatní dohromady) a němohra s partnery při vystupování z lodi. Zbytek hromádka chatrně slepených roztomilůstek, jimž do nezapomenutelnosti chybělo víc jiskření i důvtipu, než jsme se ženou doufali.

    • 6.5.2019  23:16
    Holubice (1960)
    ****

    Ze začátku trochu jako s Červeným balonkem, lítost nad tím, že už se mi nedaří naladit na dětsky přímočaré vnímání obrazů a zvuků (čímž nechci říct, že bych jedno nebo druhé považoval za dětský film) a místo toho se durdím na autora, že má tu drzost předkládat mi „jenom“ obrazy a zvuky k obdivování. Ale jak se objevily siluety pražských věží (které po uhelných haldách a mořských pobřežích najednou vypadaly tak exoticky, že jsem chvíli nechápavě koukal, v které zemi jsme se to ocitli), začalo mě to pomalounku unášet, ještě jsem se trochu cukal u demonstrací výtvarných technik, ovšem Koblasova socha skvělá, nejpozději u ní jsem do toho přece vplynul a u panoramatu střech se zvukem příboje celý svět splynul v jedno a bylo dobře.

    • 28.4.2019  12:36
    Krize (1946)
    ****

    Je to prvotina, tu a tam patřičně neohrabaná, zbytečně ukecaná, divadelně inscenovaná či přepjatě melodramatická, ale raší z toho první výhonky bergmanovských témat i stylu, je v tom vtip, poezie i nejedna smysluplná myšlenka (zpětně ve mně uvízlo hlavně dilema slečny Ingeborg – nakolik se vlastně svým dětem dáváme nezištně a nakolik proto, abychom zaplnili prázdno v sobě?) a postavy jsou napsané i zahrané jako lidi plní života, žádní slamění panáci (opět v čele se slečnou Ingeborg v podání skvělé Dagny Lind, přesvědčivé a dojemné v celém spektru výrazů od laskavě škádlivých sousedských dialogů přes podehrávané utrpení ve ztrátě a nemoci až po mladistvou jiskru, probouzející se v blízkosti Uffeho a Jacka. Nejde mi do hlavy, že taková herečka má na kontě jen pár filmů). — Vlastní český překlad anglických titulků, původně s láskou pro mou dobrou ženu a teď i pro vás :-) zde.

    • 27.4.2019  12:44

    Drama archetypální síly s výraznou milostnou, společenskou i sociální rovinou schované přehluboko pod Gretinými zářivými úsměvy, dráždivým severským přízvukem a hereckým projevem uvolněným tak, až se z té uvolněnosti stává trochu macha (v Královně Kristýně mi připadala o poznání bezprostřednější), pod kodexovou krotkostí a načančanou rádoby francouzskou atmosférou, pod svižnými, místy i vtipnými, leč zhusta duchapráznými dialogy. Němé zpracování téže předlohy z roku 1921, které jsem objevil v bonusech na DVD, pro mě upřímně řečeno mělo větší kouzlo.

    • 26.4.2019  23:16
    Camille (1921)
    ****

    Kombinace futuristické výpravy, diluviálního herectví a Vantinova soundtracku dělá z tohoto zpracování jedné z nejzfilmovávanějších limonád v dějinách mimozemskou podívanou, blížící se místy spíš nějaké odrůdě tradičního orientálního divadla než filmu. Rozhodně nevšední zážitek a pro doplnění představy o stavu kinematografie v roce 1921 vedle Kidů a Vozků smrti naprosto k nezaplacení.

    • 22.4.2019  17:58
    Lolita (1962)
    ****

    Zvýšení Lolitina věku bych Kubrickovi s ohledem na nemilosrdnou doslovnost filmového média nevyčítal, Nabokovova slovní ekvilibristika na plátno přenést nešla, postrádal jsem ale sardonické společenské šlehy, jakož i hloubku zoufalství a sebereflexe Humberta Humberta, a výrazně mi přebývala samoúčelně nabobtnalá Sellersova postava, která možná mohla v předrůžovopanterských dobách působit tajemně a zlověstně, ale takto zpětně mají její převleky a přízvuky čistě komický účinek, aspoň pro mě – místo osudového soka prostě vidím komisaře Clouseaua a nemůžu se tomu ubránit. Z vrstevnatého, zneklidňujícího románu mi tak zbývá „jen“ po srsti hladící, zábavný, dojemný, výborně natočený příběh a je mi to přece jen trochu málo.

    • 22.4.2019  17:13

    Úplně bez emoční odezvy mě to nakonec nenechalo, ale průběžně mi na tom bylo příliš mnoho věcí protivných, strojených, nechtěně směšných – úvodní song, všeobecné operetní přehrávání (to zvlášť bolelo u jindy tak životné Bacallky), okázalá barevnost, celá ta dallasoidní milionářská sebranka… Solidní dialogy ano, zajímavé vedlejší postavy ano, psychologie, podvratná symbolika a špičkové řemeslo dejme tomu, přihodil bych ještě hezké auťáky, ale v tomhle nabubřelém balení na mě nic z toho pořádně nezabírá. ≤ 70 %.

    • 22.4.2019  16:08

    Víc než jen povedené soudní drama – plastický a velice lidský obraz klopotného skládání pravdy a jakés takés spravedlnosti ze známých útržků skutečnosti, dílčích zájmů a ambicí jednotlivých aktérů, jejich vzájemných přelévavých sympatií a antipatií a všemožných triků, které na sebe zkoušejí, v nejdokonalejším (ale přesto zoufale nedokonalém) světském stroji na spravedlnost, jaký si na sebe lidstvo dokázalo vymyslet, zvaném soudní proces s velkou porotou. Příběh jedné konkrétní vraždy tvořící pojivo i osu vyprávění je divákovi dávkován tak nejednoznačně, bez předem rozdaných kladných a záporných rolí a s neustálým zpochybňováním charakterů a motivací, aby ho nutil k zaujímání a průběžnému přehodnocování vlastních stanovisek a postupně i k obecnějšímu zamýšlení nad tím, jak to s tou pravdou a právem vlastně my lidi máme, a zároveň podáván navýsost zábavně, se spoustou atrakcí od bezchybného obsazení v čele s charismatickým Stewartem (rozeným to tahounem bijáků, které by se měly pouštět ve škole místo občanské nauky, viz též Pan Smith jede do Washingtonu) přes brilantní dialogy, nálož inteligentního humoru a rozjetý jazzový soundtrack (s drobným, ale výrazným cameem samotného maestra Ellingtona) až po to chundelaté psisko s baterkou, takže film šlape jako hodinky od začátku do konce navzdory nadprůměrné stopáži („Tak hodinu a půl, do dvou hodin,“ odpověděla mi druhý den má neposedná žena na otázku, jak dlouhý podle ní byl.). S označeními jako „nestárnoucí majstrštyk“ se snažím neplýtvat, ale k Anatomii vraždy po právu patří.

    • 18.4.2019  01:04
    Nájemník (1976)
    ****

    No, mrazivý thriller… taková zábavná šaráda to je, hororová škatulka tomu vyloženě škodí. Občasné strašení je jen jeden z prvků sarkastické hry, víc juráčkovsky vtipné než hitchcockovsky děsivé hyperboly na důvěrně známé trable se sousedy, točící se kolem ušlápnutého kafkovského úředníčka, ke kterému Polanského rozpačité herectví pasuje víc než dobře. Na rozdíl od Rosemaryina děťátka se nám tu nevnucuje žádná duchařina, i když tak úplně nevíme, co je realita a co halucinace, přicházejí k nám různé podivnosti v odlehčených náznacích a děj se dá číst více způsoby, aniž bychom si nutně museli jeden vybrat. Ta hra mě neurážela, nýbrž bavila (i díky Nykvistově kameře a Sardově muzice), a směle bych nevážně „ujetého“ Nájemníka zařadil k Polanského nejlepším (nebo minimálně nejosobitějším) kouskům.

    • 9.3.2019  21:38

    Holčičí ujasňování životních hodnot se mě dotýkalo, ne že ne, zvlášť když Carey M. tu svoji chytrou cácorku hraje tak, jak ji hraje, ale ústřední romanci jsem neuvěřil ani na okamžik (ostražitost otce jedné podobné?), šedesátá léta to vidělo leda v módních časopisech a na nějaký hlubší zásah to přes slibný úvodní diskomfort nakonec bylo příliš tezovité, příliš nalajnované, příliš bezpečné.

    • 8.3.2019  22:40

    Cainova předloha, to je plebejsky prostým jazykem vylíčený příběh naplněný živočišnými vášněmi, ve kterém se jeho jednoduchý vypravěč s předsudky vůči práci, policajtům, Řekům a Mexikánům sám místy trochu ztrácí a z kterého jakoby mimochodem vyrůstá pocit osudovosti a málem existenciální úzkosti. Garnettova verze podává tutéž zápletku v líbivém noirovém stylu, ve kterém stejné osudové zvraty najednou vyznívají vyumělkovaně, uhlazuje divákovi cestičku zjednodušováním a doslovností (pro jistotu po lopatě odůvodní i toho v románu nevysvětleného pošťáka z titulu), místo temných pudů nabízí kodexově krotký hollywoodský glamour 40. let: „Then I saw her. She had been out back, in the kitchen, but she came in to gather up my dishes. Except for the shape, she really wasn't any raving beauty, but she had a sulky look to her, and her lips stuck out in a way that made me want to mash them in for her.“ … „You think I'm Mex. … I may have dark hair and look a little that way, but I'm just as white as you are.“ vs toto. Ne že by se na to nekoukalo hezky, ale skoro bych řekl, že i ten studený čumák Visconti z toho tenkrát vymáčkl větší šťávu.

    • 8.3.2019  20:57
    Ohnivé vozy (1981)
    ***

    Tak britské, jak jen může film o sportovcích být, zároveň sympaticky své a nesympaticky upjaté; hoši (a děvčata) jsou víc za typizované ikony než za živé lidi, náboženské otázky se řeší tak moc a tak konzervativně, až se tím odcizuje to vřelé a inspirativní, forma je aristokraticky precizní až k sebeshlíživosti, hudba úspěšně maskuje neprokreslenost většiny charakterů (zaplať JHVH za zarputilého Abrahamse) a jen prostřední hloubku myšlenek. Na druhou stranu, na tom pojetí sportu jako cesty osobního rozvoje s minimálním komerčním cirkusem okolo, na dobových obrazech olympiády v málem spartánských podmínkách, na bezelstném opájení se těly v pohybu atp. je místy přece jen něco dojemného. ***1/2

    • 8.3.2019  19:18
    Gallipoli (1981)
    ****

    Weir si svoje Stezky slávy* natočil při vší velkoleposti (vyvzdorované na zoufale neadekvátním rozpočtu) prostě a účinně: V hlavní roli krajina, běžecká rivalita a sotva načaté životy kluků, kterým prodali jako prima dobrodružství a věc vlastenecké cti válku, k níž čerstvě založený australský stát (BTW ještě mladší než ti kluci) přišel jako slepej k houslím. Atmosféru dotváří divoká kombinace Jarra, neobaroka, Bizeta a Maye, účinná navzdory tomu, jak strašně to ty osmdesátkové synťáky vážou k době vzniku. ****1/2

    • 27.2.2019  22:07

    Mnoho milých momentů, břitkých replik i milostného napětí, ale tak nějak mi přišlo, že skvělé obsazení musí dotahovat nedostatky ne úplně dopečeného scénáře – tak třeba o Tracyině nepříjemných osobnostních rysech se toho sice hodně namluví, ale vidět na ní nejsou (asi se tu kalkulovalo s dobovou pověstí samotné Hepburnové), tudíž ani její „proměna“ nepřináší žádnou zvláštní satisfakci; chudák ženich je snad až příliš přímočaře za nesympatického šášu a novinářská zápletka vyšumí do ztracena… Zkrátka, ač to má ambici být něco víc než screwballovka z „lepší společnosti“, ty vážnější podtóny se mě nějak nedotkly. Možná jindy v jiné náladě, zatím tak max. ***1/2.

    • 26.2.2019  12:24
    Noc v opeře (1935)
    **

    Těšil jsem se, protože Kobylkáře jsem si docela užíval a ti měli být podle některých komentářů odvarem právě z Noci v opeře, ale buď s léty ztrácím poslední zbytky smyslu pro humor, nebo vůbec nejsem na takový způsob legrace stavěný – mám tu smůlu, že potřebuju, aby mě fór zastihl nepřipraveného. Když vím, že se může stát naprosto cokoli, resp. že se vždycky stane to nejšílenější, že do přeplněné kabiny budou přicházet další a další lidi, že Groucho někoho chytrácky setře každou větou atd. atp., místo hysterického smíchu se u mě dostavuje lhostejná apatie. V Kobylkářích mi řada věcí přišla vytříbenější a dotaženější – provázání skečů s dějem, načasování gagů, promíchávání slovního, fyzického a situačního humoru, ba i obligátní Chicovo číslo s klavírem a Harpovo s harfou. — Nepopírám, že párkrát jsem se přece jen zasmál, ale celkově ve mně zůstal vysloveně otrávený pocit a i když přičtu obdiv k množství nápadů a sympatie k anarchii, ve výsledku jsem s Nocí v opeře tak někde na **1/2.

    • 25.2.2019  21:52

    … a jsem v pokušení přihodit i pátou, tahle tak trochu variace na Chaplinova Kida je totiž roztomilost sama a jestli jsem u prvního Bogdanovichova filmu váhal, co mi vlastně chce říct, a z druhého chytl takovou depku, že už se mi k němu nechce vracet, Paper Moon jsem si naopak okamžitě zařadil do škatulky opakovaně použitelných psychických povzbuzovadel a už teď se těším, komu všemu ho pustím a jak mu taky udělá dobře. Láskyplnou retro stylizací „předstařený“ biják, který už tím pádem snad ani dál stárnout nemůže – dneska by se nedal natočit o nic moderněji – má možná jedinou paradoxní vadu na kráse, a sice že ta idylka je snad až moc idylická; každé potenciální větší drama nebo silnější emoce se hned obrátí v žert, tíživá realita hospodářské krize je tu sice v náznacích přítomná, ale jen jako rozostřené pozadí a odrazový můstek k dalším duchaplnostem, jako ta rodina s porouchaným autem, kterou ústřední dvojice míjí na silnici. Zmíněný Chaplin tyhle věci myslím dokázal bez újmy na roztomilosti vyvážit o něco líp.

    • 24.2.2019  22:01

    Eastwooda musel v půlce sedmdesátek pokousat nějaký humanistický chřestýš – místo tajemného málomluvného mstitele bez minulosti, popř. drsného policajta s ultrapravičáckými sklony, se najednou po plátně prohání coby tabák flusající měkkosrdcatá oběť unionistických vrahounů (ach, zas jednou ta identifikace samorostle čestných mužů s poraženým Jihem, táhnoucí se od Friga na mašině až k Benovi Hornovi z Twin Peaks), projevuje dojemnou chlapskou starost o různobarevnou partičku dobou semletých existencí (které mají bez výjimky vlastní charisma, chytlavé příběhy a touhy, jimž člověk nemůže nefandit) a drží k hrdým indiánským válečníkům dlouhé proslovy o hodnotě lidského života. Nevím, jestli je to nejlepší Eastwoodův film, jak se občas tvrdí, ale je to hřejivé, přístupné, díky střídání nálad dynamické, místy nadmíru humorné a přitom pořád skoro stejně stylové jako dolarová trilogie nebo Tulák.

    • 21.2.2019  18:30
    Kobylkáři (1937)
    ***

    Moje druhé setkání s pány bratry, proti Opičárnám kvalitnější fóry v méně smrtící kadenci (= mají čas vyznít), navíc se tentokrát jen tak nevrší jeden na druhý, ale vesměs posouvají dopředu děj, i v těch nejanarchističtějších scénách, čímž za mě prudce roste faktor zábavnosti. Není to ani tak poskákané co do stylu komiky, jednotliví Marxové dělají víc legrace spolu a míň každý sám za sebe – další velké plus. Jenom škoda, že to celé pro změnu padá na zadek v pěveckých a tanečních číslech, oč výpravnějších, o to nudnějších a zbytnějších, s čestnou výjimkou All God's Chillun Got Rhythm. Celkový dojem zkrátka lepší než minule, ale ani tentokrát mě to neláká k budoucím návratům, možná k pár nejvypečenějším výstupům. ***1/2

<< předchozí 1 2 3 4 15 30 44 58