LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


15 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 14 27 39 52
    • 20.10.2017  17:52
    Pod pískem (2000)
    ****

    Pravdu má kolega masr se „snad je to film pro lidi kolem čtyřicítky, padesátky“. Konkrétně u mě osmačtyřicátníka hodně zarezonovala rovina pokusů o navázání nového vztahu, vpuštění nového člověka do života, ve kterém už není zas tolik stránek k popsání a naopak spousta stránek už popsaných je a ten druhý by je musel napřed přečíst, velice pozorně a opatrně se přibližovat po cestách vzájemné úcty, určitě ne vrháním se po hlavě do tělesné intimity a do důvěrnosti každodenních kuchyňských rituálů jako ve dvaceti třiceti. — Samotné Mariino „bláznění“ mi připadalo víc jako abstraktní obrázek pochodů v duši než jako doslovně zobrazované situace, spíš jako obezřetný vnitřní výběr bližních, kteří mi stojí za bolestné sdílení reality vlastního rozbitého světa, než jako neschopnost se s tou realitou popasovat. Trochu mě zaskočil jen závěr-nezávěr, ale vlastně proč ne, obrázek jedné životní etapy byl namalován a proč ještě nahonem ukazovat konečné zpracování nebo nezpracování traumatu, aby se dospělo k jednoznačně útěšnému nebo bezútěšnému vyznění.

    • 19.10.2017  14:50
    Zákon touhy (1987)
    ****

    Zas a znova mě Almodóvar dostává dvěma věcmi – temperamentem a lidskostí. Tenhle relativně raný kousek má míň uhlazené hrany a víc provokuje (u prologu jsem tedy poposedával notně, i když má celkem jasné funkce – krom nesmlouvavého vhození diváka do homoerotických vod se představuje Juan, rozehrávají se témata fiktivních postav (zde odraz v zrcadle) a manipulativního režírování protějšků ve vztazích a nakonec je to i po svém způsobu vtipné, ladí nás to na svérázný humor celého filmu), ale nikde nesklouzne do samoúčelných bizarností, své postavy ani na chvíli neukazuje jako kuriózní zrůdičky; jejich jinakost, podávaná s takovou samozřejmostí, umožňuje na banálním půdorysu jedné žárlivecké historky vyjádřit cosi silného a důvěrně známého o vášních obecně lidských.

    • 18.10.2017  11:45

    Humory trošku těžkopádnější, než by člověk u Wildera čekal, ani z Ninočky recyklovaný motiv zaláskované funkcionářky tentokrát nevyznívá tak nenuceně, ale prostředí rozbombardovaného Berlína a zvláštní směs melancholie s drzou vůlí k přežití v postavě Marlene Dietrichové i mix pusté ironie s občasným výtryskem poezie v dialozích i obrázkách dodávají Zahraniční aféře velice specifické kouzlo.

    • 16.10.2017  18:48

    Životní pouť „protekčního děcka“ napříč kulturami a epochami – z po všech stránkách středověkého rituálního přepychu císařského dvora přes specificky dekadentní „mandžuské art deco“ třicátých let až do šedi dělnických tepláků v maoistické Číně let šedesátých –, naplněná neustálým přehodnocováním falešných představ o světě i o své vlastní roli v něm, toť fascinující materiál a Bertolucci to (na rozdíl od Scorseseho v Kundunovi) při vší velkoleposti nepřehnal s barvičkami a kudrlinkami, udržel si přiměřený odstup od hlavní postavy i od vlastních sympatií nebo nesympatií k jednotlivým režimům a ještě obsadil do vedlejších rolí sladkou Josie, totiž Joan Chen, a Petera O'Toola, hrajícího svého skotského gentlemana s milým nadhledem. Pro všechny tyhle klady odpouštím lehce chemickou osmdesátkovou mainstreamovost, jakož i jisté uhlazování historické reality, a vidím to na lepších ***1/2.

    • 15.10.2017  19:30
    Včelař (1986)
    *****

    Navenek dobrosrdečný bručoun, empatická, byť trochu rozjívená holčina a přívětivá krajina, kde se tuhle sezónu moc nevyvedlo počasí. Uvnitř ale v chlapovi, dívce i zemi vřou frustrace, nevyřešenosti a nepochopení a když vybublají na povrch, nastane Poslední tango po řeckém způsobu, urputné, paličaté, zemité, zoufalé. Mastroianni hraje, jako jsem ho nikdy hrát neviděl, nevěřím, že i tady se řídil mottem uvozujícím jednu z jeho zdejších biografií (volně parafrázováno: se Stanislavským jděte někam, hrát se má s lehkostí, ani mě nenapadne u toho trpět). A díky vynalézavé režii s ním a někdy za něj hraje i krajina nebo třeba jeho otřískaná dodávka (naprosto mě dostala scéna s netradičním způsobem vyzvedávání děvčete z kavárny – jak důvěrně známý auťák nejdřív jen nakoukne do záběru, pak váhavě objíždí okolo, zastavuje, dodává si odvahy, odjíždí, vrací se, pak se rozhodne… hrozně výmluvný, emotivní výstup, a přitom ho celý odehraje jenom to auto). Svérázný mix tulácké romantiky s hlubinnou, do morku kostí zalézající depkou (slova jako filosofie, meditace apod. jsou neadekvátně vznešená, nemají v sobě tu urputnost, opravdovost nenaplněných neurčitých představ a tužeb) – shodli jsme se s mou dobrou ženou, že bychom v tom ve věku mladším než středním viděli víc té romantiky, ale opravdu úchvatná a jedinečná je na tom ta depka.

    • 9.10.2017  21:39

    I na Hitche mimořádně bizarní svět mikroměstských cyniků a přesušený morbidní humor zjemňovaný podzimními barvičkami mi chvílemi připadal naprosto neodolatelný a chvílemi ve své jedinečné podivnosti konstruovaný až moc důsledně, po anglicku rezervovaný až do odtažitosti od diváka i od lidských vlastností, z kterých si střílí. Mám pocit, byť ne jistotu, že v určitém rozpoložení bych si to mohl nehorázně užít, ale protentokrát, i s přihlédnutím k síle jiných mistrových kousků, zůstanu s hodnocením při zemi.

    • 7.10.2017  14:21
    Most (1959)
    ****

    Filmů zobrazujících každodennost v německém zapadákově na sklonku druhé světové moc neznám; tenhle nabízí věrohodný obraz pomalého probouzení z celonárodního šílenství do všeobecné kocoviny v autenticky omšelých kulisách; ze závěrečné akce na mostě i okolností, které k ní vedou, mrazí jako v málokterém protiválečném bijáku. Z těch slavnějších se mi nejvíc připomínala Milestonova verze Im Westen nichts neues, na kterou Most přece jen malinko ztrácí kvůli řemeslu, hlavně kostrbatější režii a místy rozpačitým výkonům dětí i dospělých v náročných hereckých partech (vypjaté scény na konci fungují, civilní předtím ne vždycky). Přesto mimořádný film, už jenom pro kontrast s tím, jak jsme o válce točili v 50. letech my vítězové.

    • 30.9.2017  19:10

    Tady nejde o žádný paradox toho, že jedna totalita kritizuje druhou. Tady jde o zneužití tragédie milionů lidí k přihřívání vlastní propagandistické polívčičky, k naházení všeho měšťáckého, západního, buržoazního a vůbec nedělnického do jednoho pytle s Hitlerem, a pak už jen o banální zesměšňování vnějších znaků fašismu a jeho protagonistů, beze snahy aspoň trochu proniknout pod povrch otázky, jak se z nemyslitelného mohlo stát „obyčejné“. Paralely mezi nacismem a komunismem, které film podle některých nabízí, jsou jednoznačně v oku pozorovatele, a nic na tom nemění ani okolnosti vzniku, ani Horníčkova žovialita (teď čerstvě jsem to ovšem viděl z DVD se suchým neutrálním rychlodabingem přemluveným přes originální zvuk, v kteréžto verzi urputná tendenčnost vystupuje na povrch ještě jednoznačněji). Jedna hvězdička je za unikátní archivní materiály a za jejich ze začátku působivý, ke konci už nadužívaný kontrast se záběry ze současnosti a civilním komentářem; ze všeho ostatního je člověku jenom nevolno.

    • 29.9.2017  23:00

    Visconti neopouští svět upadající aristokracie, estétství ani revolucionářské motivy a hezké kluky, ale tentokrát z nich skládá neobvykle vřelou osobní výpověď o tom, že člověk svůj život konec konců potřebuje sdílet s druhými, ať jsou ti druzí sebevětší magoři a ať jsou vzájemné vztahy sebepodivnější. Je v tom cítit víc lidskosti než ve většině jeho starších, „vytříbenějších“ kousků, ba tu a tam i jakýsi trpce smířlivý úsměv, a tím je to mému srdci bližší.

    • 28.9.2017  11:05

    Jasně, všechna ta klišé a vykrádačky, zlí šmejdi z vesmíru, prezidenti usedající do stíhaček, striptérky za volanty náklaďáků, skromní géniové, temperamentní černoši, hláškující Židi, obětující se napravení ožralové, co deset minut americká vlajka, burácející hudba, nestydatě militaristické vyznění etc. etc., je to blbý, až to bolí, ale – nechť mi Alleni, Bergmani i Formani odpustí – ten koktejl blbostí je namíchaný tak dovedně a ty triky jsou tak boží, že mně i po letech dělá dobře se u toho naoko pohoršovat a v skrytu duše tetelit. — Mimochodem je téměř paranormální, jak to Burton dokázal tak kouzelně a hlavně do detailů (viz) zparodovat v Mars útočí!, které šlo do kin víceméně zároveň – ta představa, jak v Utahu na place Emmerich s vážnou tváří plácá dohromady ty samé stereotypy, z kterých si v tu chvíli Burton dělá v Kansasu srandu…

    • 27.9.2017  13:11

    Film, u kterého se jen těžko domýšlím, co chtěl říct a čím chtěl vlastně být: zároveň komedií politickou i romantickou a ještě rodinným dramatem, ztřeštěně dovádět i laskat po dušičce, na minulý režim vzpomínat kriticky a zároveň nostalgicky… Nic proti tomu, kdyby se to povedlo, byl by to docela trefný obrázek toho, jak jsme to s životem v komunismu a s jeho koncem jako jednotlivci i společnost měli, ale povedlo se to? Přijde mi, že tu nedrží pohromadě ani scény a postavy, natož bláznivý námět s vážným zamýšlením a Tiersenovým povrchně miloučkým klavírkem, a pod tím vším na mě vykukují (těžko říct, jestli plánované) náznaky úplně jiného filmu, o malém despotovi, který se sám nedokáže smířit se změnou režimu a chudáka nemocnou mámu si bere jako rukojmí, až nakonec v závěrečné scéně všichni hrají komedii kvůli němu, ne kvůli – to ale (naznačeno a nereflektováno) není obraz lásky a rodinné soudržnosti, to je potvrzení a oslava přetvářky.

    • 26.9.2017  16:18
    Letní sen (1951)
    ****

    Už hotový filmařský styl, zatím ještě jednoduchý příběh s jednoduchými emocemi, což ale (zvlášť po chmurami a řečmi přetíženém Vězení) na zážitku neubírá – díky odleskům vodní hladiny na dívčí tváři a jiným hrátkám s letním světlem (a posléze podzimním šerem), zošklivujícím baletním šminkám, závanům hudby a výřího houkání zaznívajícím vždycky v pravou chvíli, už tenkrát po bergmanovsku rafinovaným skládačkám z obličejů (třeba) a kdovíjakému ještě kouzelnictví se nejprostší možné melodrama proměňuje v slastně melancholickou meditaci o pomíjivosti a zdech, které je nutno stavět a pak zase bourat, aby se mohlo žít dál.

    • 24.9.2017  03:30
    Anna a vlci (1973)
    ****

    Politická alegorie z toho sice vyprchává úměrně zeměpisné a dějinné vzdálenosti od frankistického Španělska (a když si člověk někde přečte, jak to Saura myslel, připadá mu zas až příliš průhledná), ale naštěstí to sílu neztrácí ani při doslovnějším čtení (přehlídka chlapských neuróz/mindráků v konfrontaci se silným ženským živlem, emocionálně rozvibrovaná po specifickém španělském způsobu, jak to kromě Saury umí ještě třeba Almodóvar nebo Armendáriz). Nic dalšího nemá cenu psát, protože ke komentáři Adama Bernaua není co dodat. (V chápání návazné Maminky slavící 100. narozeniny jsem se ovšem moc neposunul.)

    • 24.9.2017  02:39
    Mamma Roma (1962)
    ****

    Podobné pocity jako u Accattoneho – obě pozdně učednické variace na neorealismus (tahle laděná malinko víc do Felliniho poetiky, ale pořád s příchutí písku skřípajícího mezi zuby) mi říkají víc než filmy z pozdější doby, ve kterých už byl Pasolini „svůj“. — Jinak taky můj první film s Annou Magnani, kterou jsem toužil v něčem vidět od té doby, co se nad ní tak rozplýval hlavní hrdina Aldolpho v americkém devadesátkovém nezávisláku In the Soup – čekal jsem křehkou bytost a dostal drsnou maminu –, ale neméně mě zaujala úplně neznámá Silvana Corsini, která tu ve svých čtyřiceti zakončila kratičkou hereckou dráhu (pouhé čtyři filmy) suverénně odehranou rolí pětadvacetileté cácorky vypadající na sedmnáct. Co se s tou ženskou asi stalo pak?

    • 20.9.2017  12:41

    To je tak smutný, sledovat inovátora a megalomana Ejzenštejna, jak tím nejčitelnějším možným způsobem skládá za sebe ty nejpřehlednější, nejpolopatičtější obrázky pořízené zalevno v aťasu, hlavně aby lid nebyl zmaten a vůdce se nehněval. Jenom v bitevních a davových scénách občas probleskne někdejší génius montáže a velký manipulátor s mizanscénou. A pak je tu samozřejmě propaganda, oproti té přesvědčené a tvořivé v Potěmkinech a Okťjabrech už jenom slouhovská, primitivní, nechutná. — Не в силах драться на чужой земле, неча делать тебе и на отчине. На чужой будем биться! Поняли? Póňali?

    • 19.9.2017  21:51
    Accattone (1961)
    ****

    Drsnější, maskulinní protipól o čtyři roky starších Cabiriiných nocí (na kterých měl Pasolini taky scenáristický podíl), bez Felliniho lyričnosti a o krok zpátky k neorealistickým postupům; jako asi zamýšlená obžaloba kapitalismu to moc nefunguje, na to jsou Accattone a parta flákačů kolem něj vykreslení příliš jako oběti vlastního odporu k práci a příliš málo jako oběti systému, ale coby deprimující, strohá společensko-existenciální sonda to má fakt sílu. Znovu jsem si potvrdil, že rané Pasoliniho kousky si dokážu vychutnat podstatně víc než ty pozdnější.

    • 18.9.2017  13:00

    Konečně mě Pier Paolo doopravdy potěšil, už jsem nad ním víceméně lámal hůl. Symbolismus a fraška v ideální rovnováze, nemorriconeovsky romantický (od romantismu, ne od romantiky) Morricone, ČB kamera krásně rozmáchlá po italské krajině, skvělý herecký výkon pochodujícího havrana, dokonce ani ty zrychlované záběry mě na rozdíl od RoGoPaGu neštvaly, neb ladily s celkovou potrhlostí. Koukám, že u Pasoliniho budu napříště lovit spíš v raném, nenamyšleném období.

    • 18.9.2017  00:33

    Ze všech těch desítek slavných filmů o tom, kterak tvrdý gangster a ještě tvrdší polda (nebo naopak) „dělali, co uměli nejlíp, každý na své straně zákona“ (jako by ty strany byly libovolně zaměnitelné), zatímco ženy jim nejdřív padaly k nohám a pak je buď opouštěly pro ženatost se zločinem/zákonem a vůbec celkovou nesnesitelnost, nebo při nich naopak (aby to mělo echt tragickou hloubku) stály do posledního vydechnutí, je tenhle možná nejlíp napsaný, zinscenovaný, nasvícený, obsazený, zahraný, ozvučený, testosteronem napumpovaný a tak vůbec, ale neumím si představit, že bych ho kvůli něčemu z toho někdy chtěl vidět znovu.

    • 16.9.2017  16:05
    Neúplatní (1987)
    ****

    Psychologie ani příběh pravda nejsou z nejsložitějších a historické věrnosti Neúplatní taky moc nepobrali, ale hrome, poctivě udělaná, tu a tam trochou humoru odlehčená gangsterka pojatá jako šablonovitý příběh o boji dobra a zla, která má tah od začátku do konce a kde krev není jenom rekvizita, je mi svým způsobem sympatičtější než glorifikace kariérních lumpů a estetizace násilí v Kmotrech, Casinech a Zjizvených tvářích, minimálně má stejné právo na existenci. Což tady výborně přijal za své De Niro, když zcela ve službách celku předvádí Al Caponeho místo složité charismatické osobnosti jako slizkou karikaturu; též Smithův cifršpiónský skrček užívající si v akci na mostě svou porci adrenalinu je za mě k zulíbání a žánrové skoky, které tu někteří kritizují, mi byly dostatečnou náhradou za chybějící překvapivé zvraty v příběhu. Zkrátka vedle Špinavých ulic, Mafiánů a Carlitovy cesty jedna z mála klasických amerických gangsterek ze 70.–90. let, ke kterým jsem si nemusel náklonnost hledat.

    • 16.9.2017  00:35
    Ninočka (1939)
    ****

    G. G. je o něco zábavnější jako z křemene tesaná soudružka komisařka, než když si začne okouzleně užívat pařížského života (v Královně Kristýně bylo její veselí i zamilovanost bezprostřednější a o to nakažlivější), a samotný okamžik přerodu je asi jediné mírně haprující/křečovité místo ve filmu, ale jinak Lubitsch dokázal vyhmátnout chmurnou podstatu bolševismu a obrátit ji ve šňůru velmi japných žertů se stejnou jistotou, s jakou o tři roky později v Být či nebýt učinil totéž s polským protinacistickým odbojem – aniž by měl s tím či oním přímou zkušenost. Podvratný živel par excellence.

    • 15.9.2017  17:54
    Moulin Rouge (2001)
    ***

    Zevnitř vykostit, zvenku nablejskat – děje se písničkám, postavám, emocím i myšlenkám; krása, pravda, svoboda a láska jsou jenom čtyři pompézní slova, nikdo v ně doopravdy nevěří, jen se s nimi efektně žongluje. Chvílemi zábavná provokace, po zbytek času oči v sloup. A důvod popularity leklé ryby jménem Nicole K. jsem zas neodhalil. Chlup přes 50 % za to opravdu efektní žonglérství.

    • 13.9.2017  20:19

    ***** za téma, maximálně ** za filmařské řemeslo (slova, slova, slova a k nim mechanicky ilustrující obrázky jak z okresního videožurnálu, minimum informačně hodnotných nebo aspoň vizuálně zajímavých záběrů, neschopnost vyhmátnout střihem na kratší ploše to podstatné, dodatečné „zatraktivňující“ berličky – černé rámečky, malůvky vkládané do obrazu, sekvence z počítačové hry, to všechno je naprosto zbytečný balast, zrovna jako chaoticky umisťovaná doprovodná hudba) a za následnou nepřesvědčivost celku, který se dá strašně snadno odmávnout jako tendenční propaganda, i když jí podle všeho není.

    • 13.9.2017  15:02

    (Anderson má na české distribuční názvy opravdu smůlu.) Svět s vlastními pravidly nevcucl tak jako v Tennenbaumových, asi proto, že Rushmore je ještě o něco odtrženější od reality, jako bychom se z toho úvodního puberťáckého snu o nadpřirozených matematických schopnostech až do konce tak úplně neprobudili, jenom matiku vystřídají nadlidské social skills (dle scenáristické libovůle prokládané okamžiky naprosté sociální zabedněnosti, přičemž trapnohumor není můj oblíbený typ humoru) a inscenování divadelních koláží poskládaných z profláknutých filmů, což je sice legrace, leč toho, co je jenom jako, je na mě tentokrát zkrátka příliš. Nepotěšilo vypiplaným formálním hračičkovstvím až tak jako Grandhotel, zajímavě vybraná muzika jako by stála tak trochu mimo film, Murrayho dojemný milionářský taťka to úplně nedohonil. Takže přes nepopiratelné mimoňské kouzlo oproti zmíněným dvěma o hvězdičku míň.

    • 12.9.2017  13:09
    Mefisto (1981)
    ****

    Sympatické je, že film ve vztahu k své hlavní postavě nesklouzne ani do jednoznačného odsudku, ani do úplné obhajoby – v tomhle smyslu je mezi snímky o nacismu vzácně životný. Míň sympatické a životné je, když vyzdvihovaný K. M. B. po divadelním způsobu „trhá kulisy“ i v civilních scénách – míněno určitě jako součást charakteru, ale přesto nepříjemně zcizující, stejně jako jiné trochu hysterické projevy snahy natočit cosi hodnotného, velkého, závažného, roztroušené v režijním pojetí, hudbě i výpravě. — BTW, Hendrik Hofgen není sám sobě Mefistem, jak tu v několika komentářích padlo – jeho Mefistem je uhlazený maršálek s citem pro divadlo v podání Rolfa já-pořád-kde-už-jsem-ho-viděl-a-on-to-pan-král-z-Vorlíčkovy-Popelky Hoppeho, jehož nenápadné „učím se od vás“ je tu jedním z vůbec nejsilnějších momentů.

    • 11.9.2017  19:20

    O uhýbání před blízkostí fyzickou i duševní, o jejich technologických náhražkách – dávno před érou Facebooku a internetového porna, čili z dnešního pohledu málem vizionářsky –, o strachu z vlastního vlivu na okolí a o tom, že před ním a před sebou nejde utéct do žádné osobní splendid isolation, a v neposlední řadě o tom, že nejúčinnější afrodiziakum je opravdový zájem o druhého. Natočeno se skoro (intelektuálové prominou) bergmanovskou úsporností a kořeněno hořkým woodyallenovským humorem. Od chlapíka, kterého jsem dodnes znal jen jako autora prázdné bubliny jménem Traffic a vydařené oddechovky Dannyho parťáci, věru nečekaný zásah do živého.

    • 10.9.2017  21:02
    Teoréma (1968)
    ***

    Nadějná předtitulková fraška na téma „bude-li každý z nás buržoa“, únavný hodinový prolog o tom, kterak nadsameček ex machina celou továrníkovic rodinu obskákal (tu hodinu jsem si připadal jako ve spárech neodbytného ožraly, který do člověka urputně hustí pořád dokola tutéž košilatou historku), a místy téměř geniální půlhodina o tom, co z toho vzešlo. Moje třetí setkání s Pasolinim a pomalu ve mně začíná uzrávat obrázek talentovaného fracka, který člověku sice nabídne magické či pronikavě kousavé momenty, ale utápí je ve spoustě nabubřelé, ostentativně „umělecké“ hlušiny (ty polopatické pouštní záběry a Tolstoj, uf uf), aniž by se obtěžoval aspoň s elementárním řemeslem (jen těch odfláknutých střihů co tam je). Třetí hvězdička převážně za epizodu s tvůrčím probuzením zrzavého výtvarníka a za těch pár skoro psychedelických pasáží s vydatnou dopomocí p. Morriconeho.

    • 8.9.2017  10:32

    Místy dojemné, magické, hypnotické, místy malinko Bakaláři z japonského slumu. Za mě tomuto konkrétnímu filmu moc neprospívají ani barvičky a vůbec obrazová opulentnost (kamera při sebemenší změně na scéně tak snaživě dorovnává na ideální kompozici, až to tu a tam ruší), ani silná divadelní stylizace (bláznova umná pantomima a její zvukový doprovod, přiznané líčení herců etc.) a hlavně málem dvouapůlhodinová stopáž, i když to všecko ke Kurosawovi patří. Na dně mi přišlo působivější a čistší.

    • 8.9.2017  00:25

    Kouzelně praštěná poetická variace na neorealistické téma, natočená radostně, s neskutečnou mírou nadhledu, suverenity, z řetězu utržené fantazie a smyslu pro absurditu našeho světa vezdejšího; Císařův pekař nebo Až přijde kocour jsou proti ní zapšklé agitky, o Zlodějích kol ani nemluvě.

    • 6.9.2017  22:28

    To by nesměl být Spielberg, aby vstupní premisa nebyla tak trochu pohádková a patos místy nepřetékal přes okraj, ale jako protiváha jsou tu tentokrát syrově zpřítomněné (zvuk!) bitevní scény bez přepísknutých „uměleckých“ stylizací Schindlerova seznamu, neřkuli Válečného koně. Navíc se u nás po rodinné projekci rozvinula živá otcosynovská debata o tom, jak je to teda s tím hrdinstvím a k čemu je dobrý konstrukt „národa“ a jak lidi jedním dechem prohlašují válku za zlo a válčení si idealizují, a tak všelijak podobně, a bijáky, které nás dokážou vyprovokovat k takovýmhle výměnám myšlenek, to u mě mají dobrý.

    • 1.9.2017  10:48
    Stud (2011)
    ****

    Jau jau, takhle vymáchaný čumák v prázdnotě už jsem dlouho neměl. Ono je mezi námi jedno, jestli se ten prostor po chybějící (zavržené, obávané nebo se prostě jenom nedařící) lidské blízkosti vycpává sexem, prací, stříháním trávníku nebo čučením na filmy. — Jako Mlčení ani Šepoty a výkřiky to nejsou, to zas ne, ale co by si odtažité 21. století s bergmanovskou intenzitou vůbec počalo? Rudě vymalované zdi teď zrovna asi nepotřebujem, k vykolejení nám úplně stačí občasný krvavý cákanec na útulně aseptických odstínech bílé, modré a hnědé.

<< předchozí 1 2 3 4 14 27 39 52
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace