LeoH

LeoH

Leo Hanuš

okres Zlín
překladatel-muzikant-knihomol


16 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 15 29 42 56
    • 13.12.2018  15:01

    Děj i chování postav místy podezřele připomínají jisté pasáže ze Saturnina, konkrétně vyprávění tety Kateřiny o Květince Martě nebo něco, na čem by si náramně zgustla Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru. Skutečnost, že jsem byl skoro proti své vůli a navzdory občasným pobaveným úšklebkům opakovaně vtahován a dojímán, ač nejsem americká hospodyňka ze 40. let, se dá vysvětlit snad jedině 1) tím, že kromě srdcervoucího vyprávění, kterak nebohá bohatá holka ke štěstí přišla, jde taky o příběh vnitřního osvobození, kde štěstím není spočinutí v náruči toho pravého (ostatně závěrečné uspořádání věcí má ke klasické červené knihovně hodně daleko), ale nalezení vnitřního smíru se světem a svého místa v něm, a 2) naprostým řemeslným mistrovstvím na všech frontách. Jinak řečeno ultimátní melodrama s přidanou hodnotou, kterému *** dát nemůžu, to byl bych snob a pokrytec.

    • 12.12.2018  23:33
    Vše o Evě (1950)
    ****

    Pletichy hereckých hvězdiček nejsou téma, které by mě bůhvíjak vzrušovalo, ale tahle konverzačka plná živoucích, byť patřičně divadelně stylizovaných postav a dialogů ostrých jako břitva je pojednává s tak inteligentním sarkasmem, přesahem do obecně lidských vztahů i tužeb a malou špetkou melancholie, že jsem se u ní tetelil blahem jak u nějakého povedeného kousku od Woodyho Allena. Pravda ovšem je, že Sunset Blvd. z téhož roku zpracovává podobné motivy neméně zábavně a přitom ještě o něco silněji.

    • 10.12.2018  17:26

    Tento způsob hollywoodizace dětské literatury shledávám velmi šťastným. Pod cukrkandlovou polevou jsou schované složitější emoce a vztahy, než je v žánru zvykem, základní hybnou silou příběhu je usmiřování konfliktů a sbližování lidí místo silových řešení a vymezování táborů (z potenciálních soubojů „dobra“ a „zla“ se nakonec vždycky stanou impulzy k vnitřním proměnám postav, včetně těch dospěláckých) a přesto celek nepůsobí školometsky ani prvoplánově výchovně, naopak, je to pořádná dobrodružná jízda, podpořená dodnes uvěřitelnými hereckými výkony i trikovými záběry v dramatických námořních scénách. Škoda, že jsem na Statečné kapitány nenarazil o pár let dřív, když byly děti ve verneovkovém věku.

    • 7.12.2018  17:50

    Trošku jako Formanovo Taking Off – čerstvý přesídlenec z Evropy se snaží vyhmátnout z ještě nevstřebaného kulturního a společenského kontextu v nové vlasti něco, k čemu se už dokáže nějak vztáhnout a vyprávět o tom tak, aby to místním něco říkalo, a podaří se mu jim docela slušně hrábnout do ledví. Stylově je výsledek nevyhnutelný kočkopes, ani úplně Německo, ani úplně Hollywood, ale to není nutně špatně, naopak, koukat na takové mísení kultur v přímém přenosu je docela vzrušující (až na místa, kde Lang snad z nedostatku zkušeností s angličtinou, snad v (oprávněném?) domnění, že americké publikum to takhle chce, nechal herce ve vedlejších rolích staromódně přepísknout naivitu, patos či komickou nadsázku). — Téma si, jak už řečeno, vybral skvěle a i když by s ním mohl pohodlně zakormidlovat do brečlavého melodramátka, šokantní přehlídky násilných výjevů nebo moralistního hřímání nad tupou mentalitou davu (prvky toho či onoho si rád vypomůže, ale žádný z nich není na filmu to hlavní), místo toho otvírá další otázky – co s člověkem (štvaným i lovícím) udělá přestálé (sebe)ponížení na úroveň zvířete, jak je to se spravedlivým trestem a zdalipak k němu světská spravedlnost vůbec umí dospět systémově a ne víceméně náhodou… Tedy, Dostojevskij to není, pořád jsme v americké kriminálce z 30. let, ovšem v takové, která dokáže na nejednom místě nadčasově zamrazit.

    • 5.12.2018  22:46

    Jen tři poznámky: Teatrální herectví Vivien Leighové je v naprostém souladu s charakterem postavy, Brandovo metodické zase s charakterem jeho postavy a na tomhle kontrastu celý film stojí; komu to překáží, má stejnou smůlu jako ten, kdo s tou bez debaty nesnesitelnou ženskou nedokáže zároveň trochu soucítit jako s křehkou dušičkou ztracenou v pavučině vlastních sebeobranných lží. — Vůbec Kazanovi nezazlívám, že se nesnažil udělat z toho víc film a míň divadlo, naopak si říkám, jaký to byl kus machra, když se s takhle silnou předlohou a ještě silnějším obsazením dokázal držet zpátky; režijními zásahy směrovanými k větší filmovosti, civilnosti, modernitě nebo čert ví čemu by výsledek stěží mohl získat větší působivost (spíš by jí část vyměnil za pouhou stravitelnost). — Málo lidí si všímá, kolik práce odvádí Northův najazzlý soundtrack; to Miles Davis si všiml a nasál z něj inspiraci hned pro několik desek včetně mých milovaných Sketches of Spain.

    • 2.12.2018  17:50

    Na rozdíl od Terčů tady už nemám problém pochopit, co chtěl Bogdanovich říct, a nepopírám, že to řekl skvěle. Precizní černobílé záběry pusté maloměstské krajiny i vyprázdněné vyprávění postihují pekelnou bezútěšnost dospívání uprostřed „nudy v Texasu“ tak nasyrovo, že Formanovy nebo Jarmuschovy rané kousky jsou proti tomu rozjuchané taškařice, o Lucasových American Grafiti nemluvě, a to jediné, co zbývá, totiž postavy a jejich milostné a existenciální trable, má zatracenou naléhavost. Dávám-li nakonec relativně nízké hodnocení, je to proto, že pocit zmaru ve mně převážil nad potěšením ze způsobu, jakým byl vyvolán.

    • 1.12.2018  00:39

    Je to asi rouhačství, ale pro mě nejuspokojivější Welles: Žádná velká témata ani velké příběhy jako v Občanu Kaneovi, Ambersonech nebo Falstaffovi, místo toho šestáková historka jako záminka pro radostnou filmařinu, která neslouží vyšším cílům ani si nic nedokazuje — v Cizinci vzorně naplňoval žánr a podlézal divákovi, tady si s žánrem pohrává, zápletku moc neřeší, nedoříkává věci, klidně si dovolí být ukecaný a teatrální — může, protože atmosféra jak bejk protože nádherné a funkční kompozice a svícení, které se naučil na „větších“ filmech — a protože podmanivý hlas, který z těch monologů dělá poezii — suché komentáře, nadhled, humor, dialogy, všechno trošku předimenzované, ale proč by ne (realismus není jediná cesta a může taky pěkně nudit) — postavy nejsou „uvěřitelné“, ale mj. díky výrazným typům v obsazení mají velmi živoucí rysy, vlastnosti, slabosti, vzájemnost a smutky, kterými oslovují a přece jen cosi netriviálního o světě říkají — soudní scéna (tragédie uprostřed (povedené) frašky, střihy mezi šachovnicí a porotou už už na hraně symbolismu, který neměl rád) — pouťová scéna (hotovej Bergman) — extáze z drobností jako závěrečný odchod skrz turniket, který už nejde otočit zpátky — studio podle něj „zkazilo“ hlavně hudbu (jeden stokrát přearanžovaný motiv a spousta mikymauzování), ale ona funguje. Klenůtek, pocitovka, esence Wellesova stylu, dát si znovu, pustit ženě (poslední bod splněn se značným ohlasem).

    • 23.11.2018  14:08

    Od úvodní v detailech snímané předkoncertní toalety šňůra perfektně provedených banálních scének navěšených na přibližný obrys života chlapíka, který byl všechno, jenom ne banální. Freddie jako politováníhodná slabošská postava, zbylí Queen jako parta hodných strýčků, o muzice jen prázdné proklamativní tlachy, schematické vztahy, šablonovité postavy zhýralých homosexuálů, mezi kterými se snad, zcela výjimečně, může taky najít dobrá duše… Hodně dobře se na to v IMAXu koukalo, výborně zpracovaný a zužitkovaný soundtrack (i když očekávatelně postavený na těch nejprovařenějších flácích), toť tak vše. Chcete-li vidět životopisný film o zpěvákovi a kapele, který neplave po povrchu, neuhýbá před temnotami a jehož hlavní představitel sice do detailu nekopíruje každý pohyb svého předobrazu, zato vystihuje jeho charisma, osobnost a energii, dejte si Stoneovy The Doors.

    • 9.11.2018  21:49
    Barry Lyndon (1975)
    ****

    Mám velký problém s hodnocením, chvíli mám chuť dát ***** za provedení (když ze všech kladů vypíchnu nádherně nahrané a báječně využité dobové fláky napříč hudebními žánry, tak jenom proto, že o vizuálnu tu básní každý) a účinek jednotlivých scén (řeknu jenom „poslední souboj“ a dál nebudu vyjmenovávat, když si to tak v hlavě přehrávám, vyjmenoval bych nejspíš celý film), chvíli *** za celkové (ne)vyznění (v dr. Divnoláskovi kubrickovský sarkasmus miluju, ale tady je na mě nějak přepísknutý – jako by se tu v osobě jednoho oportunistického hajzlíka ironizovalo lidství jako takové, s chladnou, misantropickou věcností, svým způsobem ještě krutěji než v Mechanickém pomeranči, přitom nemám pocit, že by zrovna tohle bylo to, co jsem si měl z filmu odnést, ale co tedy? „Teď už jsou si všichni rovni?“ Není to vrchol cynismu?), nakonec dávám střed s tím, že k mým nejoblíbenějším Kubrickům se ze všech stran opěvovaný Barry Lyndon nezařadil.

    • 8.11.2018  23:25

    Sportovní bijáky to se mnou mají jako s absolutním antifanouškem koukání se na to, jak sebou na hřišti mrská někdo jiný, fakt těžký (i když zrovna baseball jsem si naštěstí jedno léto na vysoké párkrát zkusil zahrát a tudíž se v něm aspoň neztrácím); když už začnu nějaký ten zápas na plátně prožívat, musí za tím být ještě jiné kvality, v tomhle případě, lapidárně řečeno, pečlivé budování dějových oblouků i podobloučků, často sympaticky jen v nedoříkávaných náznacích pro pozorné, postupné gradování opakovaných motivů ve scénáři, obrazu i Newmanově muzice a netlačení na hrdinskou pilu, ale naopak důraz na obyčejnou, uvěřitelnou člověčinu, vedle kterého je těch pár neuvěřitelných odpalů naprosto bratelných a v pořádku – jsme přece v pohádce. A pak samozřejmě mocná skoropadesátnická identifikace se skoropadesátníkem Redfordem v roli pozdního třicátníka zabejčeně dohánějícího v životě věci, na které je i pozdní třicátník už moc starej.

    • 4.11.2018  21:20

    I když se tam jezdí hodně a daleko, road movie to není, neb to postrádá jakýkoli vnitřní pohyb postav; na celovečerní stopáž natažená filmová „povídka“ nám „jenom“ postupně představuje chlápka, který pořád odněkud utíká a přitom stojí na místě, uvízlý mezi vlastním nadáním a intelektuálsko-snobským původem, které nechce přijmout, a jednodušším a z jeho pohledu asi opravdovějším světem ohraničeným naftovými věžemi a bowlingovými drahami, který ale zase tak úplně nepřijímá jeho a on jím v hloubi duše zároveň tak trochu pohrdá, což nejvíc odnáší jeho nebohé prostoduché děvče, zkrátka zmítač k pohledání, s kterým se dá jakž takž sympatizovat jedině proto, že ho skvěle hraje sympaťák Nicholson. Rozhodně žádná oddechovka ani film pro zábavu (byť místy vtipný), zato jemná náznaková charakterokresba, konstruktivně depresivní pojednání o vzdálenostech mezi lidmi i výstižný obrázek post-hippie kocoviny přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

    • 3.11.2018  22:33
    Království (TV seriál) (1994)
    ****

    Aby bylo jasno, na Twin Peaks to nemá ani vzdáleně – zatímco Lynch dokázal krom ironizování popkultury taky mrazit do morku kostí, opravdově dojímat, probouzet zvědavost a rozněcovat fantazii a formální podivnosti mu k tomu byly „pouhým“ prostředkem, Trier je nad věcí tak ostentativně a s obrazovými filtry, ruční kamerou a skokovými střihy experimentuje tak snaživě (a samoúčelně), že skutečná hrůza ani jiné emoce nemají moc šancí. Zato sarkasmu rozdává na všechny strany, schytává to od něj věda i pavěda, evropská byrokracie i tajné spolky, kolegové filmaři i diváci a jejich očekávání, a i když je v tom velký kus prachsprostého exhibicionismu, nedá se mu upřít, že je v tom svém naschválníčkovství často nehorázně zábavný. Kdyby se po Lynchovi zaopičil ještě jednou a po 25 letech dotočil kdysi plánovanou třetí sérii, s chutí bych se zase podíval.

    • 30.10.2018  12:06
    Mary Poppins (1964)
    ***

    Méně lžic cukru a více fantazie, prosím.

    • 28.10.2018  22:41
    Záře (1996)
    ***

    Bohužel místo výletu na hranice geniality a šílenství jenom jeden z mnoha řemeslně vzorně odvedených bijáků pro dobrou náladu s roztomilým podivínem v hlavní roli. Kámen úrazu pro mě ve scénáři, který obsahuje příliš mnoho bezbolestného klouzání po povrchu – jediná postava s hloubkou je asi třikrát se mihnoucí matka, její unavené koncentráčnické oči mi toho řekly víc než všechny hysterické výstupy odbytě schematického otce-despoty a ostatní bezzubé náznaky protivenství, vůbec nemluvě o profesorovi Královské akademie recitujícím lehce stravitelná hudebně-zábavní moudra, o plejádě neživotně laskavých osůbek a pohádkově příznivých situací, vrcholící astroložkou a jejími zrušenými zásnubami… Odehráno je to skvěle, herecky i hráčsky, v několika scénách režie a střih velice úspěšně útočí na emoce, ale jinak plytko-prázdno.

    • 26.10.2018  01:03
    Komisařka (1967)
    *****

    Po všech těch historkách o filmu o těhotné vojandě, který chtěl bolševik pro jistotu spálit a jeho autora uvrhl do klatby tak důkladné, že už nikdy nic nenatočil, a podle rudých hvězd, uniforem, děl a zarputilých tváří na plakátech jsem čekal nějakou tu syrovou obžalobu řádění rudých hord, popř. přímočarou politickou satiru à la Abuladze, v každém případě něco komornějšího a formálně prostšího, zato s provokativním obsahem, a ono houbeles: Askoldov si vesele vykračuje v šlépějích ruské meziválečné avantgardy, komponuje obrazy a vrší symboly způsobem, za který by se rozhodně nestyděl Dovženko, Pudovkin, ba ani Ejzenštejn, a který by měl vlastně v šedesátých letech působit zastarale a směšně – a dělá to s takovou bravurou, že porodní scéna, ve které hraje hlavní roli dělo zapadlé do písku a svalnatá záda vojáků, u jednoho nevyvolá nutkání obracet oči v sloup, nýbrž tlumené hekání a orosené čelo (a jen tak mimochodem se u toho dozví i něco z minulosti hlavní postavy). Není divu, že soudruhy vyděsilo, když někdo, kdo si takhle účinně přisvojil nejlepší národní tradice „nejdůležitějšího ze všech umění“, postavil málem mystický obraz mateřství a rodiny vedle nicotnosti revolučního nadšení, tvořivou sílu vedle zkázonosné, a ještě do toho zapletl zatraceně citlivou židovskou otázku a dokázal přitom neulítávat do nesrozumitelné intelektuálštiny, zůstat neustále přístupnej, ba často i zábavnej. Že se novopečená matka nakonec (osobně, na rozdíl od té Čapkovy) znovu vydá s flintou v ruce prát za to, aby nově objevený způsob a smysl života měl vůbec nějakou šanci, cenzorům buďto uniklo, nebo nestačilo. — Což je ode mě všechno jenom neobratné slovní přešlapování kolem mimořádného potěšení, rozechvění a usebrání čili s prominutím uměleckého zážitku, který mi Komisařka způsobila. Někdy to přijde z fakt nečekaného směru.

    • 25.10.2018  00:56

    Ponenáhlu houstnoucí dusno v klaustrofobně přeplněných interiérech i stále mlhavějších ateliérových ulicích, brilantně napsané repliky zarývající se do paměti i s melodií hlasů, trochu starosvětské, ale precizní herectví, prostě vrcholná ukázka hitchcockovské totálně kontrolované filmařiny ve filmu o totální kontrole člověka člověkem. Věčná škoda, že se k tomu už dnes nedá přijít bez předchozí znalosti zápletky, až je z toho jeden občas netrpělivý, kdy už se věci posunou dál, ale i tak je úžasné sledovat, kam až se v posledním dějství vybičuje Paulina nejistota a jak si pak za všechny manipulované nebožačky světa vychutnává závěrečnou katarzi.

    • 23.10.2018  17:10
    Idiot (1951)
    ****

    I když je děj po řádění studiových nůžek mírně řečeno trhaný a Dostojevského předloha se smrskla v podstatě jenom na milostný příběh, zasněžené Hókkaidó má magickou atmosféru, film obsahuje několik mimořádně uhrančivých, snových scén a prostupuje ho zvláštní, křehká, udivená něha, která myslím dobře nahrazuje existenciální hlubiny románu a díky které si mě tentokrát Kurosawa získal víc než v některých svých slavnějších kouscích.

    • 15.10.2018  20:58

    Prudký nesouhlas se Šandíkovýmtvůrci (…) fatálně nepochopili psychologii lidí, žijících v tomto systému“ i s komentáři zatracujícími „tezovitost“ a „šustění papírem“, nad kterým prý naštěstí zvítězila bravurní režie. Právě naopak – konečně scénář, který vůbec vzal na vědomí, že „šedou zónu“ netvořily jen pelíškovské smějící se bestie a davy vypočítavých oportunistů (to by režim sotva někdy padl), ale taky spousta těch, kteří se ve světě kolem sebe buď (i) jednoduše nevyznali a z pudu sebezáchovy ignorovali všechny náznaky, že s ním něco není v pořádku, nebo (ii) docela upřímně snažili hledat smysl a pokoušeli se zaujímat morální postoje uvnitř systému, ba že existovali i tací, kteří ještě v osmdesátých letech opravdu dokázali vášnivě rozprávět s vlastní partnerkou třeba o tom, co řekl Lenin o Beethovenovi a co byl vlastně zač, i když to nebyli žádní kovaní soudruzi s vymytým mozkem. A taky že člověk se jako fízl ani jako disident nerodil, že i archivář od Stasi mohl být z pádu režimu blahem bez sebe… Ty jemné odstíny, zmatky v hlavách a momentální zachvění rozhodující o tom, na které straně a v jaké roli se člověk ocitne, to je jedna z věcí, které mi na porevolučních filmech o oné době vždycky chyběly, a Životy těch druhých mi udělaly radost tím, že si právě z nich udělaly jedno z hlavních témat. Že se ho často dotýkají v nedořečených náznacích (viz některými vytýkaná „nepřesvědčivost“ Wieslerovy proměny), je spíš dobře, jinak se obávám, že by film doplatil na doslovnost, která z něj tu a tam (když se snaží přímočaře vyučovat dějepis, thrillerově napínat nebo dojímat romantickou linkou) přece jen čouhá. — P. S.: Oproti Špačkovým Poutům minimálně tři zásadní rozdíly: 1) herci, kteří bez výjimky umějí hrát, 2) nenápadně přesná atmosféra doby bez anachronismů v chování a jazyce postav (i bez okatého nastrkování dobových rekvizit do popředí záběrů), a hlavně 3) tiché soustředění na celek, motivace a vnitřní logiku namísto rozpatlávání vedlejších motivů, zaujímání siláckých póz a honění se za vnější atraktivitou.

    • 14.10.2018  22:26

    Ten film je velice pečlivě, s nezpochybnitelnou inteligencí a dovedností vyváženej tak, aby si v něm každej našel to svoje, takže i já v něm mám fóry, které považuju za geniální, chvíle, kdy mi na postavách (i když ne nutně na těch hlavních) najednou začne strašně záležet, momenty, kdy neodolám dojetí, i postoje, nad kterýma uznale pokyvuju hlavou. Většinu času si ale ten kalkul uvědomuju příliš silně a je mi protivnej.

    • 11.10.2018  20:16

    Animovaná parodie na To Have and Have Not boží, vlk se zapalujícími se lejtky většinu času zoufale nevtipnej a bohužel je to hlavně o něm. Zde dvouminutový sestřih se vším podstatným.

    • 10.10.2018  21:42
    Terče (1968)
    ***

    Staroušek Karloff je k sežrání, nejen když se leká vlastního odrazu v zrcadle, podání příběhu o tom, kterak posedl amok pana T., je sympaticky strohé, Bogdanovich si hezky hlídá barvičky, střídá rychle stříhané pasáže s dlouhými nepřerušovanými kamerovými choreografiemi a vůbec všelijak dbá na to, aby diváka tu patřičně znepokojil, támhle šokoval a onde oslnil filmařskými ambicemi, odkazy a pocty klasikům vrší o sto šest, takže až tak neruší, když mu sem tam v těžké scéně nevyjde svícení nebo jiná drobnost; vadilo mi ale, že některé nápadné motivy (vytroušené zbraně) a postavy (otec) končí ve vzduchoprázdnu, že propojení obou vyprávěcích rovin je tak chatrné a že moc nevím, co mi (krom vágního kličkování kolem starých a nových strašáků) obě dohromady chtěly říct. ***1/2, vracet se k tomu asi nebudu.

    • 10.10.2018  00:08

    Občasné nutkání kontrolovat krom hodin na plátně i hodiny v reálném světě mi čirou radost z toho, jak chytře, drze a neotřele je tenhle film vystavěnej, nijak zásadně nezkazilo: Odložit si na začátku bandu padouchů na nádraží, nechat ji tam výhružně smrdět až do kratičkého finále a celou dobu úspěšně budovat napětí jenom na tom, jak na osamělého hrdinu (který proti všem tradicím osamělých celuloidových hrdinů potřebuje a hledá pomoc) všichni ctihodní spoluobčané čím dál víc kašlou, jak se kolem něj vybarvují povahy a vyostřují vztahy a čas se krátí (a na záběrech na ciferníky, hudebně stylizovaném a rytmicky zužitkovaném zvuku kyvadla, zdálky se vynořujícím a zase mizejícím ústředním songu etc.), to by byla strašná frajeřina i dneska, kdyby si na něco takového v komerčním filmu vůbec někdo troufl.

    • 9.10.2018  00:04

    Z čtveřice společných filmů Bogarta s Bacallovou se ke mně jako poslední dostal ten první, na jehož počátku prý stálo Hawksovo odhodlání zfilmovat „to nejhorší, co Hemingway kdy napsal“. Povedlo se náramně – z dialogů i pohledů ústřední dvojice lítají jiskry na všechny strany (jako všude, kde spolu ti dva hráli, ale tady zdaleka nejvíc), scénář inteligentně míchá svérázně emancipovanou romantiku s kousavým humorem, napětím, dojetím i lehce nahozenou politickou a morální rovinou, film je zalidněný živoucími postavami, kouzelně decentní tam, kde by člověk čekal koňské dávky patosu (jen ten konec – žádné letadlo nebo loď mizící v mlhách, oni prostě zajdou za roh!), a aby toho nebylo málo, je tu ještě absolutní pohodář Hoagy Carmichael se svým hotelovým bandem. Kam se hrabe Casablanca, Gilda nebo vlastně kterákoli podobná válečná romanťárna; tohle má tak svěží energii, jako kdyby to ani nenatočili ve 40. letech. Usmívám se od ucha k uchu ještě teď.

    • 7.10.2018  00:25

    Absolutní naplnění žánrové škatulky „klasický technicolorový muzikál“, ale to mi ke štěstí jaksi nestačí, když chybí aspoň kousek sebenadhledu, přesahu či podvratnosti (čili od toho chci něco, čím to ani na moment nehodlá být – ale znám pár muzikálů, které chtějí a jsou). V pochybné disciplíně „radost z pozorování cizí radosti z pohybu“ dám ovšem pohodáři Kellymu před exhibicionistou Astairem přednost kdykoli a Gershwin, ateliérová Paříž, obě dámy i kumpánství pánů mají svoje nepopiratelné půvaby, když už je ta ústřední romance tak zoufale odbytá a valná část legrace zase tak snaživě vysoustružená, až to k smíchu není. Zbytek viz Morien.

    • 2.10.2018  11:16

    Proti drsnému, neučesanému, avantgardnímu Sweet Sweetback's Baadasssss Songu je Shaft na první pohled jen takové lehce stravitelné spotřební zbožíčko, z dnešní perspektivy obyčejná, pomalá, ukecaná kriminálka s chytlavou muzikou a dějem jednoduchým tak, že překvapuje zvraty, které nepřijdou (nejvíc mě dostalo, že holka z baru byla prostě jen holka z baru a ne nastrčená vyzvědačka), ovšem ta pomalost (čti: ležérní lenivost) mě neznudila, nýbrž okouzlila, stejně jako pohodářské proto-buddymovie špičkování černého a bílého poldy a možná vůbec nejvíc to, jak si kamera vychutnává raně sedmdesátkové newyorské exteriéry i rozmanité interiéry, ty zaprášené a špinavé, ty almodóvarovsky barevné i ty s „nenápadně“ rozvěšenými obrovskými plátny a jinými kousky ušlechtilého výtvarna, půvabně kontrastujícími s těmi chlapíky v křiklavých hadrech, co se mezi nimi prohánějí.

    • 1.10.2018  00:21

    „Výprava k dračím slujím“, tenhle příměr z oficiálního obsahu sedí převýstižně. Kubrick se s dechberoucí upřímností pustil tak hluboko, až je z toho jednomu ouzko, na křehké území ovládané studem, sobectvím, věčně nezralou ješitností a pocity viny a nejistoty, kvůli kterým člověk nedokáže doopravdy přijmout ani sebe, ani toho druhého (v sexu ani v životě, a co z toho je prvotní a co druhotné, toť otázka, pokud tedy vůbec otázka takto stojí). Podařilo se mu odtamtud přinést zprávu explicitní, ale ne vulgární, vyvážit přízemnost mystičnem, paranoiu zdravou skepsí, moralizování příležitostným spikleneckým mrknutím. Dvojka nejslavnějších studených čumáků světa Cruise s Kidmanovou mu k tomu posloužila jako vynikající materiál a geniální klavírní motivek pomohl ponenáhlu vybudovat hypnotickou atmosféru horečnatého snu, za jakou by se nestyděl ani Bergman ve svém vrcholném období. — Do kompletní „kanonické“ Kubrickovy filmografie mi ještě dva tři kousky schází, ale vzhledem k dosavadnímu skóre 5x5*+2x4* začínám pomalu přemýšlet, který režisér mu u mě uvolní místo v topce.

    • 30.9.2018  01:51

    Pomalé tempo jsem si vychutnával, užíval si bezútěšnou atmosféru, elegantní kameru, nostalgický saxofonový soundtrack, úsporné herectví – nejenom Burtona, ale třeba i takového Cusacka, který mi svojí britskou čajíčkovou distinguovaností hrozně připomínal Gatissova Mycrofta Holmese – a nějakou dobu i zápletku a úvahy postav o nevděčném životě špionském. Ke konci, zhruba od nástupu Voskovcova až příliš snaživě mazaného právníka, už ale bylo těch řečí na mě moc, jak těch vysvětlovacích, kterými si film (zbytečně) pojišťuje, že se v něm divák neztratí, tak těch filosofujících (víceméně pořád na totéž téma). Potenciální čtvrtou hvězdičku pak u mě definitivně pohřbily „překvapivé“ zvraty v úplném závěru, které člověka s o půlstoletí delší diváckou zkušeností bohužel už tak nepřekvapí. ***1/2

    • 27.9.2018  00:23
    Byl jsem obviněn (TV film) (1955)
    ***

    Fascinující kapitola fascinujícího života v podání lehce umrtveném Voskovcovým idealizovaným pohledem na Ameriku (to není vypočítavá podlézavost, to je upřímné přesvědčení – viz Korespondence V+W: „… inteligence, talent, imaginace a kuráž jsou mezinárodní. Jenom blbost, uprdnutost, a zbabělost mají své národni barvy. … Jen to západní zabarvení víc mému oku lahodí, kdežto východní mne zebe, svrbí a působí mi pálení žáhy. … Amerika sice momentálně a hlavně mezinárodně je k pláči a ostuda – ale já jsem americký vlastenec a mávám hvězdnatým praporem ‚for better or worse‘.“) a Coopersmithovým/Corriganovým idealizovaným pohledem na Voskovce. — Mr. Bohatý je jasně „katolický radikál“ Bohdan Chudoba, ale kdo je hernajs Mr. Homola? Že by Kopecký?

    • 24.9.2018  23:14
    Tabu (1931)
    ***

    Po projekci na LFŠ s živým-mrtvým doprovodem od uspávačů hadů jménem Ångström jsem si to musel dát doma ještě jednou s původní muzikou, s kterou film notně ožil, ale hrome, stejně bych od posledního Murnaua čekal víc než (jak jinak) formálně suverénní jednoduché melodramátko ozvláštněné exotickými kulisami (vzhledem k značnému tahu na komerční bránu a vrchovaté míře manipulace bych se zdráhal použít pojem „etnografie“, i když tanečky hezký).

    • 24.9.2018  23:00

    Okolní kritické komentáře mají velký kus pravdy, ale bylo by ode mě neupřímné vynechat z hodnocení kvality samotného Čechovova textu, který mě s přibývajícími křížky na hřbetě oslovuje víc a víc, a neocenit Voskovce, který je tu fakt výborný – „velké“ divadlo mu na rozdíl od podměrečných štěků v různých filmových žánrovkách evidentně svědčilo, v jeho Váňovi je kus opravdové chlapské tragičnosti, směšnosti i touhy, čili života, najednou je znát, že si ho v Americe opravdu měli za co vážit a že ta lehká nafrněnost, s kterou se k tamní dramatické tvorbě vyjadřuje v dopisech Werichovi, není jen projev mindráku kompenzovaného autosugerovaným sebevědomím. Když se člověk hned zkraje smíří s tím, že nekouká na film, ale na jen lehce zcivilněný záznam divadelní inscenace v reálných kulisách, zážitek za slabší čtyři to díky dvěma výše zmíněným kvalitám nakonec je, aspoň pro mě byl.

<< předchozí 1 2 3 4 15 29 42 56
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace