LeoH

Historické souvislosti opravdu poutavé – další z mnoha střípků do mozaiky živé mnohonárodnostní kultury, kterou zdejší politika kdysi zadupala do země a dnes ji část obyvatelstva horko těžko oživuje a druhá by ráda pokračovala v zadupávání… Forma sice veskrze konvenční, ale nadprůměrné hodnocení si zaslouží už jen krásně zvukově zpracované archivní nahrávky a samotný Hrůša (kterého si jsme si se ženou zamilovali hned zkraje jeho působení u nás ve Zlíně a dneska jsme celí hrdí, že jsme už tenkrát poznali kvalitu :-) ).

Šli jsme na to s mým nejstarším (27) a bylo mi úplně líto, že se nemůžu aspoň chvíli koukat jeho očima, nezatíženýma vzpomínáním na Manhattan a vůbec na doby, kdy ještě Woody svoje repliky chrlil sám a nemuseli s nimi zápasit (jakkoli se ctí) o dvě generace mladší herci s už docela jiným herectvím; očima, které se právě pro tyto obrázky New Yorku – pro mě prostě jen hezké, snad až příliš pastelové, neobjevné – dokázaly nadchnout až k „poprvé v životě jsem si říkal, že by tam stálo za to zajet“. Dokázat tak nemyslet na to, kolikátou variaci na Bílého šejka prožívá Ashleigh, umět si nevšímat rutinně, skoro by se chtělo říct odfláknutě rozzáběrovaných dialogových pasáží, neskouzávat v myšlenkách k ročnímu odkladu premiéry a honorářům darovaným na charitu a k tomu, jak je to děsivé, když se takhle najednou udělá tolika lidem davově jasno, bez soudu a bez důkazů, v něčem, co se mohlo a nemuselo stát před čtvrt stoletím. — Ale přes všechny tyhle rozptylující elementy se mi ke konci srdéčko po allenovsku romanticky roztetelilo – a mnohem víc mému mladšímu společníkovi, kterému zatím žádný Woody takhle nesedl – čili jestli on to nakonec potvora nenatočil líp, než mi připadá, jenom už víc pro tyhle děcka než pro nás ufrfňané staříky. ***1/2 a nevylučuju, že časem ta půlhvězdička přibude.

Tak vida, ono jde natočit „seriózní“ film z batmanovského světa, ve kterém psychologizace a „hloubka“ nepůsobí nepatřičně až směšně jako u Nolana. Ovšem je to tak trochu trik, Joker totiž není komiksový film: žádné prvoplánově atraktivní akční scény, žádné hi-tech hračičky ani futuristické kulisy, z Batmana je tu jen pár vypůjčených postav a jedna dvě známé epizody s náznaky alternativního výkladu, ovšem sympaticky nedořečenými – nejde tu ani o žádné okázalé bourání kánonu pro potěchu či rozhořčení fanoušků. Nakonec i s tím propadáním do hlubin šílenství bych byl opatrný; Joker není o nic „šílenější“ než Arthur, je tím, co psychicky nalomenému Arthurovi vyšlo ze snahy smířit se sám se sebou a najít si k okolní realitě vztah, ve kterém by se cítil jako lidská bytost. Okolní realita je přitom ukazována jako svět plný arogance těch šťastnějších (obdařených vyšší inteligencí, nadáním, osvícenější výchovou nebo aspoň „lepším původem“ či většími svaly), kteří si přízeň štěstěny pletou se zaslouženými plody vlastní píle, vůči těm méně šťastným, odsouzeným k živoření a hromadění černého vzteku. Celé je to na hraně přitakání násilí a anarchii, ale za mě ne za ní, naopak, po dlouhé době film zamýšlející se po svém (třeba jednoduše, ale poctivě a s empatií k vyvržencům) nad neutěšeným stavem společnosti, který na mě nenastoupil s hotovými názory a nevnucoval mi svá idealistická řešení ani variace na téma „a proto si lidstvo zaslouží vyhynout“, jen nadhodil, že s kořeny zla se to dost možná má takhle triviálně, a ponechal mi svobodu udělat si vlastní závěry. K tomu Phoenix hrající živého člověka (ne tu trochu zábavnou, trochu politováníhodnou a trochu odpudivou figurku, jak se tak duševně narušení hrávají, aby se dostaly ceny a přízeň), šikovná neexhibující kamera, kontrastní muzika z Islandu – vlastně je mi ten kasovní úspěch skoro záhadou (Zlatý lev ani ne).

Od úvodní v detailech snímané předkoncertní toalety šňůra perfektně provedených banálních scének navěšených na přibližný obrys života chlapíka, který byl všechno, jenom ne banální. Freddie jako politováníhodná slabošská postava, zbylí Queen jako parta hodných strýčků, o muzice jen prázdné proklamativní tlachy, schematické vztahy, šablonovité postavy zhýralých homosexuálů, mezi kterými se snad, zcela výjimečně, může taky najít dobrá duše… Hodně dobře se na to v IMAXu koukalo, výborně zpracovaný a zužitkovaný soundtrack (i když očekávatelně postavený na těch nejprovařenějších flácích), toť tak vše. Chcete-li vidět životopisný film o zpěvákovi a kapele, který neplave po povrchu, neuhýbá před temnotami a jehož hlavní představitel sice do detailu nekopíruje každý pohyb svého předobrazu, zato vystihuje jeho charisma, osobnost a energii, dejte si Stoneovy The Doors.

Upřímně řečeno jediný důvod, proč jsme to doma vůbec dokoukali, je fakt, že se jedná o dosavadní vrchol maskérské kariéry mojí dobré ženy, ale z výsledku jsme rozpačití oba. První půle se strašidelně vleče, spoléhá se na brutalitu, která nešokuje, sex, který není sexy, samoúčelné kamerové a střihové efekty a monotónně dunící muziku, která nedává šanci jakýmkoli emocionálním kontrastům (a pokud se přece jen nějakou atmosféru povede navodit, vždycky ji spolehlivě zažehná nepochopitelný úlet v podobě titulkové písničky od Donovana – jinak jsou ale titulky z celého seriálu málem to nejkoukatelnější). V druhé půlce, když se konečně trochu vyrýsují postavy a docela zajímavá mystická zápletka, začne za skládačkou z Hry o trůny, Tolkiena a dialogů jako vystřižených z osmdesátkových buddy movies prosvítat sympatická podvratnost, ale jako by se tvůrci lekli vlastního záměru nebo ho nedokázali dotáhnout do konce (nízké hodnocení nejsvéráznějšího sedmého dílu ostatně ukazuje, že příliš si zahrávat s diváckými očekáváními by se jim nemuselo vyplatit) a než se člověk naděje, přijde konec, který tak okatě kalkuluje s druhou řadou a natolik se neobtěžuje s nějakou výraznější pointou, až by to jednoho skoro urazilo. Škoda, s dovařenějším příběhem a odvážnější/cílevědomější dramaturgií z toho mohl být prima celovečerák.

Až jsem se zastyděl, že tohle je první Pavlova věc, kterou vidím od časů Otevřené krajiny, i když mi byl svojí zemito-magicko-humanistickou poetikou v naší famácké generaci jeden z nejbližších a nejnadějnějších. Akorát mi přijde, že se za ty roky moc neposunul, pořád něco chybí, aby se půvabné, dobře myšlené jednotlivosti spojily do celku, který je přesáhne; nevím, jestli akademicky krásná černobílá širokoúhlá kamera, jaká by děsně slušela nějaké oduševnělé polské artovce, je to pravé i pro tenhle typ rozpustilého nehereckého undergroundu; Vráťa Brabenec sice udělá zábavnou hlášku z každé věty, kterou zavrčí, vitální bábrdle paní Langrové je zcela neodolatelná, příběh má své kouzlo i dobré poselství a takhle by se dalo pokračovat, ale hluchých míst a jakési nezralé rozpačitosti je tam na „dospělý“ biják pořád příliš. (Zcela privátní poznámka, kdyby to tu Pavel náhodou někdy čet': Nemůžu zapomenout na ten námět o cestě jistého amerického muzikanta s mrtvým Cikánem přes Slovensko; to bych jednou tak rád viděl natočené!)

Trochu škoda, že se ta pocta osmdesátkám krom rekvizit a sloganů víc neprojevila i po formální stránce, ale stejně potěšilo.

Atmosféra, výprava a kamera přepůvabné, emoce v prvním plánu fungují, technické hračičky OK, hudba OK, ale postavy a děj blockbusterově placaté (vždyť i ten Roden v Hellboyovi má komplikovanější vnitřní život a složitější motivace než zdejší stádečko padouchů!), s kartami rozdanými příliš průhledně a jednoznačně a s myšlenkami zčásti recyklovanými od Scotta, ve zbytku banálními – nevyvolalo to ve mně žádné nové otázky o podstatě lidství či androidství, o společnosti, morálce nebo technologiích, zkrátka nic, k čemu bych se měl potřebu vracet a domýšlet, jen se mi na to příjemně koukalo a neurazilo to. Trochu neproměněná šance. Je fakt, že důstojně navázat na Scotta, už bez P. K. Dicka v zádech, to byl olbřímí úkol, ale jestli takhle nemastně neslaně dopadne i Duna, budu se dost zlobit, Villeneuve má podle mě na víc.

70mm IMAXu nešlo odolat čistě pro tu vzácnou příležitost vidět zas na plátně klasickou technologii v plném lesku a navíc v dobré společnosti, ale těžko se mi na druhý den hledá, co ocenit nad rámec toho, jak je to udělané a co tam není (romantická vata, přemíra explicitního vlastenecko-politického nevkusu). Nabízelo by se chtít v tom vidět, jak se „velké události“ mozaikovitě skládají z „malých osudů“, leč to by ty malé osudy nesměly být tak povrchně „hezky“ nahozené jen skrz pár vnějších znaků. Takový Nolanův film pro Akademii, aby byl vážný, dospělý a přitom pořád nolanovský (šoupání s časovými rovinami čistě jako trademark a možná trochu formální ozvláštnění, aby tolik netrčel nedostatek obsahu). Podrobněji a vůbec líp tradičně JitkaCardova.

Příliš mnoho příliš zběsile za sebe nasekaných příliš hezkých obrázků s podmanivě načteným zoufale plytkým komentářem a nešťastně zvolenou muzikou. Se skutečným majestátním půvabem hor to mělo společného pramálo a s hlubším zamyšlením nad vztahem člověka a přírody ještě míň. Koyaanisqatsi na vás, pacholci.