LeoH

V době české premiéry jsem končil základku nebo možná byl čerstvě na gymplu a svět mých vrstevníků se dělil na ty, kteří z Pomády šíleli, na „metalisty“, kteří jí pohrdali z pozice síly, a na hrstku podivných samotářských individuí pohrdajících Pomádou i metalem z pozic intelektuálních. Do té poslední skupinky jsem patřil i já a pohrdal jsem tak důkladně, až jsem tenkrát na Pomádu vůbec nešel. Ach ty pózy – a přitom je to taková roztomilá ptákovinka, že dneska váhám mezi třemi a čtyřmi. Tož zavřu oči, řeknu si, že bez Pomády nebylo by taneční scény v Pulp Fiction, a tu čtvrtou tam napálím.

Scorseseho i Coppolovy mafiánské opusy se můžou jít zahrabat – takto účinně, protože zcela věcně, bez romantizujícího oparu a zároveň bez přehnaně zálibného rochnění v brutálním násilí a bezmoci obětí, na mě zatím žádný z nich nezapůsobil. Střihači ruce pozlatit za moderní, dynamickou a přitom dokonale přehlednou práci.

Fahrenheit je zábavnější, ale Bowling zas sympatičtější tím, že nepředkládá hotové závěry a o to účinněji provokuje k vlastnímu diváckému zamýšlení (i když i tady si jeden musí dávat bacha, aby se nenechal zblbnout v dílčích otázkách – což Mooreovi nezazlívám, když chci suchá beznázorová fakta, otevřu si statistickou ročenku). S odstupem body navíc za vyhmátnutí témat (adrenalinové zpravodajství, sociální nůžky, nepochopení mezi elitami a masami etc.), která o dekádu později na domácí půdě dozrála až k Trumpovi a na druhém břehu Atlantiku zase k jiným malérům.

Ve světlých chvílích to nejautentičtější z české kinematografie, s čím jsem měl po roce 2000 tu čest; současná česká herecká „elita“ by se měla důkladně zamyslet nad faktem, že není zásadního rozdílu mezi jejími hereckými výkony a touhle bandou amatérů, ba že jsou amatéři místy o poznání uvěřitelnější. Jako celek echtovní undergroundový film, kterým u mě Nikolaev odčinil zoufalost jménem Báječná léta pod psa, a navzdory občasným anachronickým detailům nesrovnatelně sugestivnější reflexe normalizačního období než všechna adorovaná Pouta, Hořící keře a spol. Škoda závěru zbrkle odhrkaného vypravěčem mimo obraz (člověk nemusí znát předlohu, aby měl pocit, že tu najednou něco zásadního chybí) a reziduí typicky české alibistické sebeshazovačnosti hlavně v davových scénách a v postavách řadových policajtů.

Ach, ty reklamní žblebty o strhujících hororech, nepřekonatelné hrůze a přesvědčivé přítomnosti zla. Člověk se na to připravuje jak na státnice z psychické odolnosti a pak je zklamanej, že to s ním nic neudělalo. Tedy – netrvám na tom, abych se u hororu bál v jednom kuse, ale uvítal bych aspoň cosi jako gradaci děsu. Když si mě film načne zdařilým bububu ještě před úvodními titulky, načež přepne na poklidnou spiritisticko-kriminalistickou historku s romantickým podtónem, není to tak úplně ono. Všecko mohl zachránit závěr, jenže ten se toliko snaží připravit půdu pokračováním tak průhledně, až je to úsměvné (přitom odpovědí na otázku „co jsem udělala jinak“ napadne člověka hned několik a kterákoli jiná by mu poskytla aspoň trochu materiálu k přemýšlení). Ještě že jsou tam aspoň tie milé japonské národné špecifiká.

S trochou nadsázky – je-li tato vypulírovaná pohádka nejpopulárnějším filmem (a tedy pro spoustu lidí prvotním zdrojem představ) o holocaustu, není se čemu divit, že přibývá jeho popíračů. A dál už bez nadsázky: Filmy, kterým se daří aspoň trochu představitelně zprostředkovat tehdejší peklo (namátkou Obchod na korze, Pasažerka, samozřejmě Šoa, nakonec s výhradami i ten Polańského Pianista), se vesměs zaměřují primárně na osudy konkrétních obyčejných lidí, ať už obětí nebo koleček ve stroji holocaustu; postavím-li doprostřed glorifikační příběh příslušníka elity podřízený každému myslitelnému hollywoodskému klišé, zatímco Židy i esesmany zobrazím jako masu (z níž se pravda pro názornost tu a tam vyloupne nitka jednotlivé osobnosti, ale těch nitek je příliš mnoho a příliš schematických – absolutní vrchol představuje červená holčička, u níž navíc Spielberg pro jednorázový efekt nesmyslně opouští formální hřiště „černobílého umění“, které si sám zvolil, vydává se na území kýčovitých pohlednic s londýnskými telefonními budkami a vyvolává absurdní zcizující otázky typu „vidí hrdinové Schindlerova seznamu svět černobíle? Pokud ne, čím děvčátko Schindlera na tu dálku zaujalo a podle čeho ji později poznal?“), může výsledek dojímat o sto šest (což taky dojímá, to mu nelze upřít), ale nemůže ani vyznít autenticky, ani jít na dřeň, nelze si z něj odnést žádnou zvnitřněnou zkušenost, maximálně tak povrchní pohnutí (a jistě diváckou slast, ale o tu by u tohoto tématu mělo jít až v druhé řadě).

Western o kolektivním svědomí trochu na způsob Krysaře, drsný nečekaně jako kočičí jazýček, se zpětným nádechem magického realismu pro ty, kdo ho tam chtějí vidět (já rozhodně ano, neb by mi to bez něj nedávalo psychologický smysl), hudbou ve stylu „Morricone meets Einstürzende Neubauten“ (od jazzového trombonisty(!) Deeho Bartona), v jednoduchých, skoro divadelních kulisách, které jen podtrhují atmosféru neskutečna. Čili docela lahůdka, ve svém nadhledu a nesamoúčelné provokativnosti zajímavější než leckterá dokonalá leoneovka. — What do we do when it's over? –Then you live with it.

Po 40+ letech filmového diváctví člověka už máloco nadchne tak, aby si to hned druhý den běžel dát ještě jednou, ale Crash se mnou přesně tohle udělal. Čekal jsem zlý, pesimistický film plný násilí, dostal biják, který sice nepříjemnými emocemi nešetří, ale jeho vyznění je úplně jiné; ze začátku se sice tváří jako přímočará protirasistická agitka s žvanivými gangstery opsanými od Tarantina, ale pak se skrz různé relativizace, zvraty a přesměrovávání vytvořeného napětí (to všechno by snadno mohlo působit samoúčelně a uměle, být to napsané nebo zahrané jen o málo jinak než takto… lidsky, jiné slovo pro to nemám) pomaloučku překlopí do nálad, myšlenek a meditací bližších takovému Jarmuschovi nebo Wendersovi, podaných ovšem modernějším jazykem, s významo- a náladotvornou kamerou i zvukem, nápaditým a chirurgicky přesným střihem a účelně navybíranou hudbou (no, bez Kathleen York bych se možná obešel), to vše v pokorné službě celku. — Nestačím se divit nad komentáři části svých oblíbenců, pro jednoho je Crash přesně tím naivním antirasistickým apelem, nad který se podle mě povznáší po pár desítkách minut, druhý si naopak libuje, jak je ve věci multikulturalismu totálně pesimistický (na mě působil optimisticky), třetí ho má za midcult (fakt v tom to tunelování vysoké kultury nějak nevidím), další dva by ho chtěli delší, aby toho řekl víc (co ještě nebylo řečeno?)… Tak široké spektrum mnohdy protichůdných reakcí vídám málokdy. Já si každopádně ponechám své ustrnutí a úžas nad křehkou nejednoznačností, která z mého pohledu osvěžujícně laskavým způsobem zrcadlí nejistoty počínajícího 21. století tam, kde jiní vidí černobílý podbízivý kýč.

Nenucené propoluvání mezi suverénně zvládnutými žánry, nadčasově úderné dialogy a hlavně brilantně vystavěný oblouk od nezávazných legrácek k smysluplnému sdělení; tady u mě stařičký Sturges vyhrává nad jiným, o šedesát let mladším „scenáristickým“ filmem, který jsem si dával před pár dny – Jonzeovou Adaptací, která naopak začíná od nadějných náznaků hlubší myšlenky a končí pouhými strukturálními hrátkami.

Švihlá symfonie č. 46 je řemeslně na výši, jak je u Disneyho zvykem, ale její poselství si mě věru nezískalo: Opovaž se mít sny, myšáku, opovaž se odlišovat. Ještě budeš rád, až ti ta tvá křidýlka pěkně přistřihnou. Tož toto ne, toto by se dětem do podvědomí podsouvat nemělo.