LeoH

Věčně aktuální téma zrádcovství nebo, z jiného pohledu, odvahy vystoupit z řady, otevřu-li po letech pohodlného plynutí s proudem jednoho dne oči a zjistím, že se mi nelíbí, co jsem a na čí straně stojím. Sociální drama rozevláté po přístavních exteriérech, hospodách a střechách činžáků (v jistých scénách si nešlo nevzpomenout na jiného chovatele holubů) a do stísněnějších interiérů zaplouvající jen pro chvilkový pocit intimity. Brandova herecká tour de force, jinak to nejde nazvat – blíže viz Matty. Teď koukám, že překvapivě taky jediný (a nepřekvapivě výborný) počin Leonarda Bernsteina na poli původní filmové hudby (když nepočítáme West Side Story a pár televizních inscenací). Bez ohledu na Kazanovu roli v mccarthyovských procesech i na můj vlastní pravostředový náhled na svět mi tenhle přes šedesát let starý levičácký film vzal dech v každém směru.

Čtyřicátník slavící ve svých předchozích filmech a skečích s převážně nevkusným puberťáckým humorem extrémně rozkolísané intelektuální úrovně takové úspěchy a vzbuzující takové sympatie, že tentokrát zlanařil do cameo roliček Spielberga, Travoltu i Cruise a do jedné nemalé role samotného Michaela Caina – zdá se to stejně neuvěřitelné jako fakt, že MTV v téže době ještě vysílala hlavně muziku. Zhlédnutí na vlastní nebezpečí a raději ne s dabingem.

Několik absolutních gagů, můj nejoblíbenější je Sullyho jemná manipulace se zrcátkem – čistá autorská radost z ovládnutí nul a jedniček do té míry, že se s nimi dokážu dostat nad rámec napodobení fyzikální reality, až k vyjádření hromotlucké něhy a stoického přijetí neúspěchu v dokonale zvládnuté komediální „podehrávce“ jako od Bustera Keatona. Takové málem zenové momenty nejsou ani u Pixarů na denním pořádku. V jiných kraťasech ale dokážou na minimální ploše nejen navršit pár skvělých fórů, ale ještě přijít s překvapivou myšlenkou nebo trefným aforismem, a teprve ty jsou u mě pětihvězdičkové.

Na to, že šlo o vysněný projekt režiséra Mad Maxů a Čarodějek z Eastwicku, to mohl být mnohem větší úlet, i když své zářné momenty to rozhodně má, jak dokládá volání staršího (15letého) potomka, že máme novou vánoční pohádku, po scéně „Christmas means carnage“. Ideový obsah od „dobrým slovem dokážeš víc než řevem“ přes „větší překážkou v komunikaci než hloupost druhé strany jsou oboustranné předsudky“ až po „tvé předurčení není dáno tělem, v kterém se narodíš, ale touhou, kterou máš v srdci“ je z pohledu dospělého idealisty zcela v pořádku, jenom si nejsem jistý, kolik z těch ponaučení v této formě prosákne do hlaviček mrňatům, kterým by měla být určena, a nakolik šlo spíš o cílené dláždění cestičky k Oscarům.

Zakladatel novodobé tradice uplakaných komiksových filmů bez nadsázky, kombinací vážného patosu, dětinské „psychologie“ a pouťové estetiky místy nechtěně směšný, navzdory utraceným milionům tak staromódní, že se nechce věřit, že mladší než Matrix. Když se přes to všechno člověk přenese, pořád ještě zbývá docela ucházející zábava.

Druhé setkání s Brooksem už dopadlo o poznání líp, že bychom si na sebe zvykali? I tady jsou gagy tak zvláštně proti srsti načasované, ale už mi to nepřipadá nepovedené, jen nezvyklé, leč po svém konzistentní. Během filmu jsem sice smíchy hulákal jen na pár místech, při zpětném pohledu v něm ale bylo zabijáckých fórů daleko víc (a proti Producentům v podstatě zmizely ty vyloženě laciné a přibylo jazykových hříček i momentů téměř montypythonovských), což by mohlo slibovat umocněný zážitek při opakované projekci. Láska k předloze z toho přímo tryská, což mám rád, má to i své momenty skoro čisté krásy, bez kterých pro mě parodie ztrácejí jeden důležitý rozměr (melodie transylvánské ukolébavky Johna Morrise je Mladému Frankensteinovi tím, čím je Gabriela Beňačková Tajemnému hradu v Karpatech), a minimálně Marty Feldman se stěhovavým hrbem je jednoduše k zulíbání, nemluvě o téměř nepoznatelném Genu Hackmanovi v roli slepého poustevníka.

Začátek: Strašně tvrďácky se tvářící chlapík s očividně namalovaným tetováním očividně markýruje foukání do trumpety mezi očividně simulovanými plameny… a tak to jde celý film, kterému se nedá věřit ani nos mezi očima (pun intended), natož nějaká emoce nebo dějový zvrat (bóže, všimne si to kdejakého univerzitního prstenu a odrazu v zrcadle, ale neví to, jestli si to koupilo osmiranný nebo devítiranný revolver – jestli to měl být odkaz na Drsného Harryho, moc se nepovedl) a navíc se nemůže rozhodnout, jestli bude spíš Pulp Fiction, 8 mm nebo Trainspotting. Hvězdičky za mírnou zábavnost plus povedené jednotlivosti – historické vařičské okénko, slušnou (byť často neorganicky exhibující) kameru, Walk on the Wild Side, nosové pískání Medvídka Pú.

Ale to se podívejme, Brandovi režie vážně docela šla. A i když měl pocit, že mu studio sestřihem z pěti hodin do dvou a čtvrt zplacatělo charaktery postav, pořád je jejich zamýšlená morální ambivalence, naznačená v originálním názvu („one-eyed jacks“, pikový a srdcový kluk, ukazují na kartách jen jednu tvář a druhou skrývají), znatelná a na tu dobu osvěžující podobně jako přímořské scenérie nebo orchestrální muzika postavená na žestích, takže působí víc jako z Hitchcocka než jako z westernu. — Na DVD z LK mimochodem není ořez, ale open matte verze – víc obrazu nahoře a dole, ne míň vlevo a vpravo, i když na levé straně v tomhle případě přece jen kousek chybí. Barvy jsou ovšem opravdu pekelné, z Technicoloru zbylo cosi, co vypadá jako ručně kolorovaný ČB film, takže atmosféra notně posunutá.

Málokteré večery si pamatuju tak přesně jako ten, kdy jsem se dozvěděl, že Kalandra umřel, a s málokterým úmrtím někoho „slavného“ mám spojený tak silný pocit životního zlomu – snad ještě s Ivanem Wünschem a Filipem Topolem, ale Kalandra byl pro mě ten příslovečný první padlý strom z našeho lesa a myslím, že nás takových běhá po světě víc. Že to bylo loni v září dvacet let, to zní jako špatný vtip. Pár let nato o něm natočili tuhle krátkou vzpomínku, ve které se vzpomínající vozí v „jeho“ bílém Broukovi s obrázky minulosti ve zpětných zrcátkách – hezký drobný nápad, který pomáhá účinně vyvolat ducha doby a ukázat Petra takového, jaký asi opravdu byl. Co chtít od vzpomínky víc.

Mlčenlivý bezejmenný hrdina toho tady ještě docela dost namluví a říkají mu Joe, ale na převrat v žánru je zaděláno – ne že by šlo o vůbec první spaghetti western, jen se ho poprvé chopil opravdový režisér se zkušeností ze sandálových dramat, ambicí věci někam posouvat a starým kámošem jménem Morricone. A opět se projevuje mé beznadějné evropanství – zatímco sedmici pistolníků mám jen o něco radši než stejný počet samurajů, do Jodžimba jsem se musel ve srovnání s touhle předělávkou skoro nutit.