LeoH

Только этого мало.

Žádný surrealismus, holá realita. Přesně takhle to vypadá v hlavě mladého muže, co se ve světě ještě moc nevyzná, vlastně se ho spíš bojí, a už se po něm chce, aby převzal zodpovědnost. Věřte mi, já tam byl, přesně v tom vesmíru, který tady Lynch ukazuje se všemi strachy, sny, bezútěšností i jiskřičkou naděje, že se strachy podaří překonat, že člověk vystoupí z kruhů bezmoci a octne se jó v nebi, kde je všechno fajn. Když jsem to viděl prvně coby po laciných podnájmech přespávající pětadvacetiletý famácký knihovník s čerstvě rozpadlým manželstvím, musel jsem se jít opít; o dvacet let později na mě tentýž film působí podivuhodně uklidňujícím dojmem, ale pořád pro mě zůstává jedním z těch vůbec nej.

Život lidskej se vší jeho směšnou absurditou i křehkou důstojností. Přijmout svou roli na tomto světě. Nechápu ani slovo z toho, co říkáš. Podprahový svist šípu těsně před zásahem. Jeden z největších filmů vůbec.

Pro mě jednoznačně nejlepší český film všech dob. Do kin šel poprvé měsíc před mým narozením, vidět jsem ho ale mohl až v necelých dvaceti a po tehdy celoživotní masáži produkty normalizační kinematografie to bylo jako rána mezi oči. Doba, země, lidé, osudy, vztahy, všechno přesně vykreslené a působící hluboko. Autenticita a zároveň lyrismus, trpkost a zároveň odpuštění, srdce svírající tragika i neodolatelný prostý humor. Pod povrchem pokora k až mysticky vnímaným silám, které poutají člověka k půdě a dávají rámec a směr jeho životu (bázeň boží, chtělo by se říct, kdyby byl člověk katolík). A zároveň hrdost na všechno, co je v člověku bytostně lidského. Zvláštní je, že po formální stránce je tam spousta zdánlivých nedokonalostí, třeba práce s neherci není ani zdaleka tak bravurní jako u Formana, taky ta protikomunistická agitkovitost z toho místy dost trčí, ale jako celek by to bez těch nedokonalostí snad ani nefungovalo. A funguje to i po dalších dvaceti letech – film, který vás zastaví a připomene vám myšlenky a hodnoty, na které v dnešní uspěchané době nebývá moc čas, přiměje vás k přemítání nad tím, odkud a kam ten náš národ, ale i vy sami vlastně doopravdy jdete.

Neprávem zapomenutá civilně hořkosladká komedie o přátelství, lásce a touze jít si za svým světu navzdory, s humorem inteligentním, nikoli však intelektuálským (marně vzpomínám, jestli jsem někdy někde slyšel svižněji odsýpající a přitom stejně přirozené dialogy, což předpokládám platí i pro originál, nejen pro skvělý český dabing – pravil zavilý nepřítel dabingu), s prostinkou lovestory, osekanou na dřeň a tím zcela odzbrojující, s jednou vynikající výrazově-taneční scénou a jedním krásně syrovým sólem na altku, prodchnutá pravým francouzským šarmem a hlavně pocitem bezbřehé svobody a volnosti. Nenápadný film, který umí pomoct, když je člověku zle po duši.

Na Woodyho nevídaná porce něhy, čisté, emotivní, nerelativizované ženství v postavě mladičké Tracy a nádherné černobílé obrázky plus nevídaný a nezapomenutelný způsob, jakým Allen s Willisem v mnoha záběrech plní smysluplným obsahem celou plochu širokého plátna, to jsou zhruba důvody, proč je tahle allenovka mému srdci z nejbližších.

7 let před nepoměrně slavnějším Big Lebowskim si Jeff Bridges střihl roli napravovaného egoisty ve filmové básni o tíze odpovědnosti, tenké hranici mezi bytím „nahoře“ a „dole“ a o věcech, kterými lze buď opovrhovat, nebo jim zcela propadnout. Nejlepší Gilliam a pro mě srdeční záležitost.

Poprvé viděno zcela bez varování někdy na sklonku osmdesátých let na pololegální projekci v matfyzácké posluchárně, narvané k prasknutí. Dodnes si dokážu krok za krokem vybavit svoje pocity, když film začínal: Pošmourné ráno kdesi na venkově, syrově šedohnědá tonalita obrazu, záběry z dálky, proběhne kůň, pak projede auto, dva muži vystoupí a prohodí spolu pár slov. Nerozuměl jsem ani ň, titulky nebyly (od té chvíle jsem věděl, že jestli si chci v životě něco užít, musím se naučit anglicky). Vnímal jsem jenom tu atmosféru, silnou už od prvního záběru. Mladší z mužů mávne na autobus, ještě se obejme s tím starším, beze spěchu nastoupí, autobus se rozjede a ozve se hudba. Bože, to byla muzika! Snad nikdy předtím jsem neslyšel takhle nadupaný zvuk baskytary ani takovýhle nekompromisní funkrockový rytmus; okamžitě mě to lapilo. A pak přišlo opravdové zjevení: Co to je za divnou partu v barevných hadrech, která tam provádí jakýsi rituál s ohněm? A jak to tancují? Je to neuspořádané, ledabylé, úplně jiné než všechno, co znám; vlastně by se mi to vůbec nemělo líbit, ale mně se to líbí, jak to? Černá holka začíná zpívat – nevím, o čem zpívá, ale zpívá naplno, hrdě, opravdově, živočišně, kamera kolem ní obíhá v kruzích, za pyšně vztyčenou hlavou se míhají větve stromů; co se to na mě z toho plátna valí za neznámou sílu? Je to jen ten otevřený prostor? Proč za ním najednou tuším celý vesmír? Může takhle vypadat svoboda? Celý zbytek filmu jsem zíral jako v horečce. — Některé věci, které nás takhle zasáhnou, časem vyšumí, v jiných si s léty nacházíme další a další poselství a významové roviny, až se stanou součástí nás samých; Vlasy jsou u mě ten druhý případ. Teď naposledy jsem si třeba teprve naplno uvědomil, co všechno tu stojí vedle sebe, ale málokdy proti sobě, spíš aby nacházelo společnou řeč: Lidé všech barev. Venkov a město. Samozřejmě holky a kluci. Rodiče a děti (a děti, z kterých se stávají rodiče). High society a společenská „spodina“. Zdánlivě primitivní patriotismus, bez kterého ovšem národy nepřežijí, a individuální svoboda, bez které přežívání národů ztrácí smysl. A Forman ničemu z toho nijak zvlášť nestraní (taky na něj byli pravověrní hipíci za jeho verzi Vlasů pěkně naštvaní), netočí jednoduchou ódu na šedesátá léta ani „jenom“ mimořádně působivý protiválečný doják, klade i spoustu dalších otázek a nedává na ně zrovna jednoznačné odpovědi; ano, vyzdvihuje osobní svobodu a osobní vřelost (vždycky znovu mě dojme prostá symbolika scény, v níž se z přátelství stříhají vlasy do toho okamžiku zuřivě bráněné proti establishmentu), ale zároveň skoro po hořímápanenkovsku demaskuje telecí neochotu dospět a přijmout zodpovědnost, která se skrývá za revolucionářskou rétorikou některých zvlášť charismatických hippies (první emocionální vrchol filmu Easy To Be Hard) a když Claude říká Hudovi, že jde bojovat i za něj, Hud se nezmůže na pádnější odpověď než „to nemusíš, já bych to pro tebe taky neudělal“; celá parta nakonec přijímá Claudův odchod do armády s nepřehlédnutelnou úctou, jako věc jeho osobního rozhodnutí, jeho svobody a jeho víry. To mi připadá hodně podstatné – každý tu má právo na svou volbu a svou hrdost, ani ten Sheilin brácha tu není za žádného komického otloukánka, ale s nemalou mírou osobní statečnosti reprezentuje svoji společenskou třídu; ano, prohrává a je k smíchu, ale nikdy není zesměšněn až k ztrátě důstojnosti. Jediný, kdo to od Formana schytává opravdu naplno, je armáda, ne ovšem smysl existence armády jako takové, ale absurdní, ponižující a nelidské stránky jejího provozu. Ne, tohle opravdu není žádná primitivní protiválečná agitka ani anachronické oživování naivních ideálů. — Inu, zjišťuju, že bych o Vlasech dokázal psát opravdu dlouho. Původně jsem se chtěl ještě rozplývat třeba nad tím, jak se tu technicky poučeně a přitom dravě a autenticky zpívá (z každého výstupu je cítit vášnivé zaujetí, neskrývané, ale zvládnuté vypětí a postupně budovaný vnitřní prožitek, není tu jediné pěvecké číslo, kde by se od začátku do konce s nezúčastněným nadhledem, respektive povrchním univerzálním patosem, exhiboval hlasový fond interpreta, jak je standardem dnes), nad tím, jak Forman ve svém třetím americkém filmu dokázal už dokonale vstřebat americkou kulturu a stát se jejím spolutvůrcem, ale taky jsem měl v plánu zauvažovat o tom, jestli tohle všechno rozplývání a hlavně pocit, že nic tak silného a hlubokého už dneska nevzniká, není až příliš podobné tomu, jak generace mých rodičů nostalgicky vzývá své Sinatry či Elvise (v lepším případě, v horším pak Simonovou s Chladilem) a v čemkoli novějším než raní Beatles už neví, čeho se emocionálně chytit. Snad to raději nechejme tak.

Geldof (jehož vlastní muziku zbožňuju skoro stejně jako pinkfloydí a nebýt Zdi, asi bych ji neznal) se tuhle vyjádřil zhruba v tom smyslu, že Zeď je taková zbytečná Watersova sebestředná kašpařina. S tou sebestředností má pravdu, s tím ostatním ale ne – to, co se tu za pomoci báječné hudby a spousty divoké scénické i výtvarné fantazie (půjčující si z Freuda, expresionistů i surrealistů) provozuje, je sice rýpání v duši jednoho individua hraničící se solipsismem, ale nějak se stalo, že podobné temnoty, běsy i naděje jako filmový Pink v sobě nosí nemálo dalších příslušníků lidské rasy. Hrdě se k nim hlásím. Zeď pro mě těch pět nebo sedm let po natočení, kdy jsem s ní přišel do styku (nejdřív v podobě poškrábané gramofonové dvojdesky půjčené od kamaráda a jeho zmateného vyprávění o nepochopitelných výjevech, které viděl někde na videu), byla zjevení, nahlédnutí do vlastního nitra, čirý smyslový zážitek, záhada provokující k rozluštění, důvod učit se anglicky a kdovíco ještě, a i teď s třicetiletým odstupem, kdy už z ní mám dávno rozebráno a do mozku vypáleno každé slovo, tón a záběr, mě dokáže vtáhnout a oslovit, což je malý zázrak. V doprovodném dokumentu si skoro všichni zúčastnění stěžují, jak se na place těžce rafali a jak to nakonec nedopadlo zdaleka podle jejich představ, Waters by tam chtěl aspoň trochu humoru, podle Scarfa to byla jenom práce jako každá jiná, Parker si dodnes stěžuje, že ho spoustu věcí Waters nenechal udělat po jeho, Geldof se málem stydí, že to vůbec vzal – dobře, že o to ti chlapíci tak bojovali a dobře, že žádný z nich úplně nevyhrál, protože takhle, jak to je, je to jedinečné a nebojím se říct, že dokonalé.

Odkud vůbec začít? Jak jsem na to první rok nešel, protože jsem si přečetl recenzi v Rock&Popu a dospěl k závěru, že nějaké brakové krváky nejsou nic pro mě? Jak jsem to pak zkoukl ve famácké knihovně na videu a musel přehodnotit životní postoje, protože jsem si nemohl nevšimnout, jak se u toho ošklivého násilí proti své vůli královsky bavím? Jak jsem už pár let předtím přemýšlel, jak by šlo uprostřed příběhu zabít hlavního hrdinu a přesto pokračovat ve vyprávění, a byl celej paf z toho, jak mi to Tarantino jen tak mimochodem předvedl? Nebo mám začít vyjmenovávat oblíbené scény („Chceš slyšet ten vtip z Liščí pětky“ s přehledem vede, to je tak dojemně důvěrnej moment…)? Nebo vzpomínat, jak jsme po klubech napodobovali Travoltovy taneční figury? Nebo popisovat, kolik pecek ze soundtracku, který byl v té době taky soundtrackem našich životů, máme dodnes s kapelou v repertoáru? Nebo chválit jeden z posledních opravdu dobrých českých dabingů? Nebo…?