DoneyGal

DoneyGal

Daniel Glas

okres Praha
pedagog


8 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 6.1.2013  05:51
    Odcházení (2011)
    *

    Možná by bylo už konečně třeba najít v sobě odvahu a říci nahlas, že Havel nikdy nebyl dramatikem, stejně tak jako se nikdy nestal politikem - přes veškerou snahu a ambice ve skutečnosti nebyl ani jedním. Jeho osobní a naší národní tragédií je, že za 20 let se nenašel nikdo, kdo by to - jemu i ostatním - řekl nahlas. Jako národ jsme nepoučitelní. "Slavný" Týden Havlových her v New Yorku dopadl tak, že v sále se nacházelo v průměru 9 diváků (reportáž odvysílala ČT). Ale ani to nestačilo, normální člověk by po takovéto ostudě rok nevytáhl paty z bytu. Pana Havla naopak tento "významný úspěch" motivoval natolik, že natočil ještě úspěšnější film. Jaké je z toho poučení? Český národe, pokud nepřestaneš neustále sám před sebou hrát oblíbenou hru "Císařovy nové šaty" (což činíme úspěšně již 20 let), pak si ale stěžuj sám na sebe. A tímto komentářem se s vámi, kolegyně, kolegové a uživatelé databáze ČSFD loučím, také totiž "odcházím". Za 107 komentářů jsem obdržel 3 body, za které děkuji. Bohužel za současné situace nevidím smyl a důvod psát neustále další a další komentáře o českém - zejména novodobém - filmu, ve kterých stále píšu totéž dokola, a to proto, že situace je stále stejná. Zatímco česká filmová veřejnost oslavuje pány Hřebejka a Jarchovského a jejich tvorbu vynáší do nebes (a dnes se těší na další reprízu Horem Pádem), mě se z těchto filmů zvedá žaludek. Mě nebaví tyto filmy komentovat a vás nebaví číst mé komentáře - upřímnost za upřímnost. Kolegům, kteří zde budou pokračovat, přeji mnoho úspěchů. A českému filmu ... ?

    • 3.1.2013  05:09
    Kufr plný nadějí (TV film) (1977)
    *****

    Kurz odvykání kouření - snadno a rychle. Slovy klasika: "Jak primitivní ... ale jak účinné!" A vynikající Petr Svojtka: "... Tak jsem konečně našel místo v životě. V zemi, kde jsem se narodil a mezi lidmi, které mám rád".

    • 1.1.2013  18:38
    Princezna ze mlejna 2 (1999)
    odpad!

    Pokud se najdou "odborníci", spekulanti nebo nevím jak jinak označit tento druh producentů, a vydají finanční prostředky na takovouto katastrofu, budiž. Soudný divák si vždy sice rve vlasy, jestliže stále řada našich zejména mladých filmařů marně shání peníze na své projekty a už i veřejně se hovoří o likvidačním nedostatku peněz na české filmy, ale budiž, jsou to soukromé zdroje a nedá se s tím nic dělat. Ale poté je tu druhá a mnohem důležitější stránka věci a tou je projekce a vysílání. A zde je třeba znovu a znovu otvírat otázku veřejnoprávního média a vyššího principu mravního. Veřejnoprávní médium má dle svého kodexu, v základním poselství, diváka - a především diváka mladého - vychovávat, zušlechťovat jeho mysl, zvyšovat úroveň národa v jeho celkové, zejména estetické úrovni. Z hlediska vyššího principu mravního pak podporovat především skutečnou a prokazatelnou kvalitu. Nevím, co sledovala dramaturgie ČT, jestliže na první den vysílání v novém roce zařadila tento "počin". Více však nejen výše uvedené poselství, ale i vyšší princip mravní skutečně nemohla zhanobit.

    • 1.1.2013  13:47

    Jiří Strach je režisér nové generace, která přišla do vod české kinematografie po roce 1990, o kterém se nebojím říci, že je skutečně režisérem. A takových věru nemáme na rozdávání. Už jeho předchozí snímky Na zámku a Vyvraždění rodiny Greenů avizovaly zrod (konečně!!) tvůrce, který má skutečné ambice něco v českém filmu dokázat. Na Strachovu režijní tvorbu měla významný vliv mj. i jeho poměrně rozsáhlá herecká filmografie, která obsahuje řadu výborných snímků (Ex offo, Bumerang) a která nepochybně zásadně ovlivnila Strachovo vnímání režijních postupů. O filmu Anděl Páně si dovolím říci, že po mnoha letech je to skutečně pohádkový příběh s významnou přidanou hodnotou. Vymyká se zcela zavedeným současným modelům - vybrat vhodný objekt pro exteriéry, ve skladu kostýmů přehrabat hromady, vytáhnout pár atraktivních kusů a hurá "na plac" a poté pro honorář. Velkou zásluhu na úspěchu filmu má nepochybně Lucie Konášová, autorka scénáře. Její dialogy jsou vtipné, svižné a udržují diváka v napětí až do závěrečné klíčové scény, ve které při svatbě Dorotky s Maxmiliánem Petronel (i přes předchozí negativní zkušenosti) překvapivě použije zakázané kouzlo čertovské mošny, aby nejen umožnil svatbu obou zamilovaných, ale především zachránil sám sebe. K naprosté dokonalosti filmu - ovšem výhradně mým subjektivním pohledem - chybí kvalitnější obsazení Pána Boha, kdy JIří Bartoška dle mého soudu není vhodným představitelem. Dovedl bych si představit např. Josefa Abrháma nebo Josefa Somra. Dominantní a excelentní výkony odvedli Ivan Trojan, který se propracoval mezi absolutní hereckou extra třídu a Jiří Dvořák v roli čerta Uriáše. Jiřímu Strachovi přejme neméně tvůrčí invence i do dalších jeho příspěvků do stále skomírající české filmové produkce.

    • 1.1.2013  13:01

    Na dobu, kdy se - již pouze - česká kinematografie pozvolna chystala na svůj zánik, natočil Jaroslav Soukup velmi slušný film. Nemohl sice konkurovat jeho nejlepším kusům, jako byly Romaneto a Záchvěv strachu, ale i tak se rozhodně jednalo o dobový nadprůměr. Jednu z životních rolí vytvořil Viktor Preiss a i Hrušínský nejmladší ve své prakticky poslední větší roli nezklamal. Jednoznačně základním pilířem byl velmi kvalitní původní námět a scénář autorů Miroslava Vaice a Jaroslava Vokřála, kteří zde zúročili své rozsáhlé filmové zkušenosti. Bohužel to také byl na dlouho jeden z posledních českých filmů, které měly určité ambice divákovi něco nabídnout. (hodnocení 70 %).

    • 26.11.2012  22:15

    Knížky dnes již téměř zapomenutého, kdysi však velmi populárního spisovatele Stanislava Rudolfa, se v 80. letech staly předlohou k několika oblíbeným filmům. Byl to například Pinkavův známý „Metráček“ nebo Hanibalovo „Údolí krásných žab“. Dramaturg Jaroslav Petřík, autor scénáře „Kopretin“ rozhodně neměl v úmyslu vytvořit průlomový film československé kinematografie. Ba možná právě naopak. Ani Pinkavovi a Hanibalovi jistě nešlo o to točit oscarové filmy (tak jako některým našim současným "tvůrcům"). Spíše chtěli divákům nabídnout oddychová příjemná dílka s typicky dobovou poetickou atmosférou a sympatickými populárními herci. Vsadili na jednoduchost a vyšlo jim to. Pinkava u Kopretin zkombinoval jako vždy vynikající hudbu Karla Svobody, krásné exteriéry hradu Bouzov a příběh s jednoduchou zápletkou o letní lásce dcery kastelána (v podání nadějné Sylvy Julinové, dnes úspěšné dentistky) ke studentovi historie (Jan Hartl). Možná že až časem, srovnáním se současnou produkcí, pochopíme co je tou hodnotou, která dělá z těchto filmů nikoliv megafilmy, ale sympatické milé snímky, na které se vždy rádi znovu podíváme. Tou hodnotou je upřímnost. Tyto příběhy si na nic nehrají, nemají ambici být "cool", nic nepředstírají a nedělají z diváků hlupáky. Možná, že dnes nám to ještě připadá málo, ale jsem přesvědčený o tom, že za pár let na to přijdeme. (hodnocení 70 %)

    • 15.11.2012  05:03

    Chtěl bych oficiálně požádat osoby, odpovědné za správu této databáze, aby při své práci začali používat mozek. Je mi opravdu líto, ale film Prodloužený čas není komedie a to v žádném případě. Jakkoli chápu, že používat zjednodušené škatulkování je populární a možná i pohodlné. Pan Kopecký s panem Jirešem by zřejmě nevěřícně kroutili hlavou nad tím, jak jsme dokázali pokřivit a zdevastovat schopnosti svých úsudků a to zejména v kontextu s obsahem tohoto filmu. Můžeme mluvit o tom, že je to psychologický film, možná poetický film, ale nikoliv komedie. Byl bych velice rád, aby autoři tiráží k filmům přestali uživatele obtěžovat těmito nesmysly. Děkuji.

    • 24.10.2012  18:55
    Jestli jednou odejdu (TV film) (1985)
    ****

    Je to skutečně pozoruhodná bilance naší filmové a televizní tvorby: místo toho abychom rezolutně zabouchli pomyslné dveře za počiny, vyprodukovanými před rokem 1989 a zhluboka si oddechli, že máme konečně tuto dobu za sebou, děje se spíše pravý opak. Jaká byla ve skutečnosti tato epocha našich dějin z pohledu jak československých tvůrců, tak televizních a filmových diváků? Na straně jedné rádi o této době říkáme, že byla plná cenzurních zákazů, děl natočených na politickou objednávku, preferovaných a také zakazovaných umělců, na straně druhé pořady jako Televarieté nebo Hitparáda televizní zábavy stále lámou rekordy sledovanosti a to i přesto, že je ČT vysílá prakticky nepřetržitě už 20 let. Rozum nám říká, že bychom se s chutí měli podívat na současné inscenace a příběhy a blahořečit jejich tvůrcům. Často se nám ovšem nad soudobou produkcí doslova zvedá žaludek – z neúčelné agresivity a brutality, z neustálých vulgarismů, nemajících v příběhu a ve scénáři žádný funkční důvod, z prázdných dialogů a lascivních gest. To co mě osobně nejvíce chybí na současné tvorbě je, že postrádá byť sebemenší pozitivní náboj. Přestali jsme zcela vnímat krásu a zobrazovat příjemné hezké věci. Bonmot "čím hůře tím lépe" začíná nabývat doslova děsivých rozměrů. A tak si raději otevřeme youtube (a tímto děkuji všem uživatelům, díky jejichž nezměrnému úsilí máme stále tyto klenoty k dispozici) a pustíme si takové rodinné stříbro jako například Jestli jednou odejdu. Na doslova televizním mikroprostoru dokázali scénáristka Bohumila Zelenková a režisér František Filip rozvinout inteligentní, důstojný a přitom poutavý příběh postarších manželů a jejich moderně progresivních dětí. Úspěšnost takového dílka byla vždy záležitostí hvězdného obsazení a ani zde tomu nebylo jinak – pokud se jména jako Janžurová, Brabec, Maciuchová, Císler nebo Brzobohatý objevila na titulcích, byla kvalita snímku prakticky zajištěna. Často si kladu otázku, proč je současná generace tak jiná. Protože srovnávat uvedená jména s „herci“ typu Liška, Macháček, Mádl, Geislerová, Vilhelmová, Holubová, vnímám opravdu jako zásadní problém. Nepříznivá je nepochybně celková atmosféra současné doby, která je příliš rychlá, příliš nervózní, prestižní... Těžko říci, snad budoucnost přinese televizní a filmové zábavě lepší časy. Zatím se ale současná generace tvůrců má od té předchozí stále hodně co učit. Například to, že poctivé řemeslo se nedá nahradit ani PC animací ani 3D technologií. Zůstává stále jen a jen ta „obyčejná“ práce a schopnost ovládat řemeslo, která se bohužel vytrácí nejen z oblasti českého filmu .

    • 16.9.2012  11:05
    Návštěvníci (TV seriál) (1983)
    ***

    Seriály Pan Tau, Arabela, Kamarádi nebo Návštěvníci, byť obsahově zcela odlišné, mají jeden společný rys: každých pět let usedá k televizním obrazovkám další nová generace desetiletých dětí, která znovu a znovu touží být součástí těchto příběhů a znovu oceňuje jejich poetiku. Bylo to tak a nestane-li se něco mimořádného, bude to tak i za sto let. Dalším nezpochybnitelným přínosem těchto seriálů (a u Návštěvníků na tom byla postavena zápletka), je hodnota faktografická – už i my dnes často vzpomínáme na dobové reálie 70. a 80. let a zejména u Návštěvníků si milovníci „osmdesátek“ doslova přijdou na své. Při hlubší analýze (které děti samozřejmě nejsou schopny) dospějeme ale i k negativům. Jak již bylo mnohokrát řečeno, mezi hlavní patří disproporce mezi stopáží a nosnými nápady, kterých bylo podstatně méně. Důvod známe: veškeré projekty autorské dvojice Hofman – Polák byly realizovány ve spolupráci se západoněmeckou televizí Westdeutscher Rundfunk, která si jako podmínku spolupráce dala minimální počet dílů, případně stopáž. Na tento problém si často stěžoval v rozhovorech i Václav Vorlíček (který se s tímtéž potýkal u Arabely), je ale pravdou, že bez jejich prostředků by tyto seriály nevznikly vůbec. Asi to byl neřešitelný problém, je ale faktem, že tato podmínka „pohřbila“ druhou polovinu jak Návštěvníků, tak zejména Arabely, která už byla vařená doslova z vody. Zejména z hlediska scénáře byly některé díly Návštěvníků skutečně špatné. Dalším problémem lingvistickým, který já osobně tomuto seriálu vytýkám je, že Hofman s Polákem se vůbec nepokusili vytěžit z námětu daleké budoucnosti rozdíl v komunikaci a slovníku – podobně jako to dokázali v případě oblečení, či nápadu s nemravností v podobě holé hlavy bez paruky. A při tom to situace doslova nabízela: lidé v roce 2484 budou s vysokou pravděpodobností mluvit poněkud jinak, než my a bylo by velmi zajímavé se pokusit tento rozdíl zachytit. Určitě by to ještě umocnilo "vzdálenost" mezi rokem 2484 a 1984. Takto osádka expedice ADAM 84 mluvila naprosto stejně mezi sebou tak, jako mezi lidmi v roce 1984, což by za normální situace určitě nedělali. Jistě by stálo např. za pokus zadat návrh způsobu komunikace v daleké budoucnosti takovým mytologickým kapacitám, jako byli Dr. Ludvík Souček nebo Vojtěch Zamarovský. Leč nestalo se. Ale to jsou možná drobnosti; seriál Návštěvníci patří určitě i tak do zlatého fondu České televize. (hodnocení 70%)

    • 5.9.2012  20:50
    Ententýky (TV seriál) (2012)
    odpad!

    Nový seriál = další propadák. Opravdu pozoruhodná, stále dokola opakující se rovnice. K pojišťovnám, ulicím, ordinacím a dalším populárním kusům českého televizního šoubyznysu se s chutí začíná přidávat také Česká televize. Již dlouho jsem nepsal komentář k něčemu, kde není co hodnotit: žádná dramaturgie, žádná režie, žádný scénář, žádné herecké výkony, žádné technické prvky. Snad něco na způsob hereckých etud v rámci jakési imaginární zkoušky, které slouží spíše k odreagování a odpočinku. Je to zvláštní úkaz a divák při tom tak doufá. Vždy při shlédnutí posledního dílu si říká, že už snad ani technicky není možné natočit něco ještě horšího (marně jsem se takto utěšoval při závěrečném dílu seriálu Život je ples). Avšak po shlédnutí dalšího prvního dílu je bohužel třeba tuto teorii znovu a znovu opravit.

    • 25.8.2012  20:08

    V kontextu hodnocení ostatních filmů je pět hvězdiček pro film Lidé na kře opravdu málo. Přestože o genialitě Maca Friče už bylo napsáno mnoho, pokusím se i já přispět svým počinem. V době, kdy filmová plátna ovládaly salónní komedie, natočil Frič film, který je zvláštně nadčasový a z historicko-společenského hlediska zaujímá mimořádné postavení. Je smutně podivuhodné, jak jeho nadčasovost dokonce stoupá. Bída, zmar, nezaměstnanost, beznaděj – to byly pojmy velmi aktuální před 75 lety, tedy v době vzniku filmu. Lze jen konstatovat, že lidé se za tuto dobu nikterak nepoučili; ty samé pojmy dnes po 75 letech opět kolují Evropou a díky převratnému vývoji lidstva je vnímáme v mnoha ohledech dokonce daleko silněji, než ve 30. letech prvorepubliková generace. Je paradoxní, že novodobý československý divák si na správné pochopení filmu musel počkat až na dobu po roce 1990 – v době socialistického Československa pojmy jako bída a nezaměstnanost nikdo neznal. Koho by před 25 lety napadlo, že i my budeme jednou řešit problémy, které zužovaly rodinu gymnaziálního profesora Junka. Profesora, který se marně snaží porozumět svým dětem a který ve filmu zosobňuje kontrast starého a nového; jak sám říká – stojím rozkročen mezi dvěma stoletími. Pro ilustraci uveďme několik jeho výroků; je opravdu neuvěřitelné, jak i po tolika letech nám z těchto aktuálních vět běhá mráz po zádech: “Děti jsou nevinné, byly dobré, dobře se učily. Chyba je tedy v nás, kteří jsme dali této generaci život, kteří jsme vyvolali tuhle nešťastnou dobu.“ „Čím jsme se provinili my rodičové, že naše děti jsou tak nešťastné.“ Konfrontace s onou mizérií 30. let je o to varovnější, že dnes ve 21. století jsme nuceni čelit stejným a v mnoha směrech horším problémům. Jaké je poselství tohoto vynikajícího filmu? Pomůžeme si citátem francouzského básníka Francoise Villona: „Bída z lidí lotry činí, vlky z lesů žene hlad“. Nejhorším přívažkem těžké doby je, že se mění lidské charaktery – obvykle právě k horšímu. Jak říká profesorova dcera Pavla, jedna z největších rolí Lídy Baarové: „Lyrické veršování vypudily z hlavy starosti o zítřek. Budeme mít opět kus chleba anebo podaří se nám opět kus chleba urvat?“

    • 24.8.2012  21:06
    Láska rohatá (TV film) (2009)
    odpad!

    Proč točíme takovéto zrůdné filmy a pro koho (je vůbec možné, aby na takovýto film někdo přišel do kina)? Proč do nich obsazujeme herečky, které už na první pohled vyvolávají v divákovi odpor a čím film trvá déle, tím je to horší (Naďa Konvalinková)? Kdo na tyto filmy dává peníze a jaký může být skutečný záměr (je to snad praní špinavých peněz, protože na jiný důvod ani nelze přijít)? Proč se ve filmu každých 10 minut mění žánr (takovéto chyby by nedělal ani student 1. ročníku FAMU)? Proč diváci hromadně neprotestují proti takovémuto zamořování a znesvěcování vod české kinematografie (pokud se vůbec ještě o "české kinematografii" dá hovořit)? A na závěr kdy už konečně skončí tato doba temna českého filmu, kdo se o to postará a je vůbec nějaká změna reálná? (příznačné komentáře: WANDRWALL, Enšpígl, Canakja, viperblade)

    • 12.8.2012  18:11
    Jan Hus (1954)
    *****

    Zajímalo by mne, zda dnes odpoledne pan kardinál Dominik Duka sledoval kanál CS FILM, kde opět po letech běžel vynikající film Jan Hus. Po shlédnutí jsem musel objektivně konstatovat, že jeden z nejlepších Vávrových snímků se Štěpánkem a Pivcem v rolích ústředních rivalů po téměř 60 letech neztratil zhola nic ze své působivosti a stále znovu a znovu ohromuje silou svědectví o významné epoše dějin českého národa. Pokud pan Duka film sledoval, o čemž upřímně pochybuji, musel být skutečně notně nervózní a s ním i řada dalších církevních a politických hodnostářů naší země. Film je totiž i po tolika letech až nepříjemně aktuální, tak aktuální až z toho naskakuje husí kůže. A to se zejména vládnoucí politické garnituře jistě vůbec nezamlouvá a dobře ví proč. Jeden z nejvýznamnějších požadavků Husa i jeho přátel bylo odebrání statků a důchodů církevním hodnostářům, a to proto, aby žili v souladu s tím, co sami káží, totiž chudobu těla a bohatství ducha; ve skutečnosti to samozřejmě bylo naopak. Ta aktuálnost je skutečně nepříjemná, řada našich předních politiků má totiž od představitelů katolické církve slíbeno za směšný peníz mnoho různých nemovitostí, které církev obdrží za předpokladu, že se politické garnituře podaří prosadit restituční zákon. Je to opravdu smutně komické, jak Češi svým rebelantstvím a kacířstvím dělali vrásky církvi před 600 lety a dělají je stále; v tomto jsou Češi (naštěstí) asi opravdu nepolepšitelní. Dle vyjádření Ministerstva kultury ČR se na rok 2015 připravují ve spolupráci s městem Kostnice a švýcarskou vládou velkolepé oslavy 600 let výročí upálení Mistra Jana Husa. Musíme si na na tyto přípravy dát velký pozor. Pokud by se totiž na této akci měla podílet katolická církev, byla by to obrovská blamáž a mezinárodní ostuda. Nevím jak švýcarská církev, ale česká katolická církev se ani po 600 letech v ničem nezměnila, snad jen s tím upalováním je to v současnosti přeci jen o trochu obtížnější, než tomu bylo za dob Mistra Jana z Husince.

    • 12.8.2012  10:03

    Od premiéry nejslavnější české filmové pohádky Pyšná princezna, natočené na motivy původní pohádky Boženy Němcové „Potrestaná pýcha“, uplynulo letos 60 let. Možná že toto výročí je vhodné k zamyšlení nad současnou českou filmovou pohádkou a její srovnání právě s Pyšnou princeznou. Abychom pochopili samu podstatu pohádkových příběhů, je třeba se v historii vrátit o 200 let zpět, tedy do období konce 18. století. Zejména v této době se formuje moderní český pohádkový příběh, utvářený a šířený ústní lidovou tvořivostí a později zpracovaný právě Němcovou nebo Erbenem. Jaký byl základní smysl vzniku těchto příběhů, prvoplánově určených především dětským posluchačům? Nepochybně to bylo morální poselství, beletrizace určitého hodnotového kodexu, který se odcházející generace snažila populární příběhovou formou předat generaci příští. Proto také pohádky téměř vždy končily určitým ponaučením, závěrem, ze kterého si potomci měli vzíti patřičný vzor pro svůj život. Samotný příběh pak byl pouze kostrou, prostředkem pro ono poselství – naději, že život příštích generací bude šťastnější. Diváci Pyšné princezny – a je to patrno i ze zveřejněných komentářů – se vždy dělili do dvou vcelku vyrovnaných skupin. Jedna viděla film jako pouhou socialistickou agitku, určenou k propagaci tehdejších stranických dogmat, podobně jako i další soudobé snímky Císařův pekař a Dovolená s Andělem. Druhá skupina se pak nenechala odradit scénami, které někdy možná příliš akcentovaly určitá klišé, poplatná tehdejším dobovým zvyklostem. Ve filmu nacházela právě onu morální hloubku, převzatou z původních příběhů Němcové, totiž lásku k člověku a bezmeznou víru v dobro, v onu naději, že tak, jako se králi Miroslavovi podařilo napravit pýchu princezny Krasomily, se jednou podaří napravit pýchu a zlo i u ostatních lidí. Bohužel srovnání současné tvorby pro děti s těmito příběhy nevychází dobře. Je smutně komické či komicky smutné jak se ze současných pokusů (uveďme Nejkrásnější hádanku, Čert ví proč, Peklo s princeznou a další) šmahem vytratil veškerý obsah, o kterém zde píši a zbyl pouhý obal, tedy nablýskané kostýmy, atraktivní prostředí hradů a zámků, emotivní souboje, trikové scény a efekty. Je to vlastně přesná definice kýče, pokud ho chápeme jako dokonalou formu bez obsahu a vnitřního poselství. Svůj komentář – zamyšlení – bych zakončil zopakováním známé skutečnosti, že umění je vždy odrazem doby. Jaké tedy můžeme chtít současné umění, jestliže doba, ve které žijeme je tak nepřízniva veškerým skutečným hodnotám? Jak bychom mohli po režisérech typu Zdeňka Trošky chtít pohádku s morálním poselstvím, když od producentů dostane stejně dobře zaplaceno (ba dokonce možná lépe) za příběh, který naopak diváka tímto nebude příliš obtěžovat? Čtenář – bude-li nějaký – si jistě na tyto otázky odpoví sám.

    • 25.7.2012  22:29
    Romaneto (1980)
    ****

    Film Romaneto ze Soukupovy volné historické trilogie o významných literárních postavách 19. století nabízí zcela mimořádný divácký zážitek a současně nasazuje vysoko uměleckou laťku, kterou Soukup ve svých pozdějších snímcích (zejména po roce 1990) již nebyl sám schopen překonat. Přesto ještě ve dvou filmech dokázal Soukup své režisérské umění: na film o spisovateli Jakubu Arbesovi navazuje o tři roky později děsivá sonda do zákulisí Rakousko-Uherské monarchie Záchvěv strachu, personifikovaná v postavě domnělého konfidenta, dramaturga a novináře Karla Sabiny a posledním snímkem je pak příběh o závěrečných okamžicích života Alexandra Sergejeviče Puškina Divoká srdce. Film Romaneto je pro současného diváka cenný i proto, že o Jakubu Arbesovi toho ze školních škamen mnoho nevíme. Známe jeho povídky, ne tak už to, že byl mj. neúnavným bojovníkem za svobodu a práva dělníků v době rakouského mocnářství, což ho mnohokráte stálo i pracovní uplatnění (přesto se Arbes dožil na svou dobu úctyhodných 73 let). Ústřední postava spisovatele Arbese byla napsána přímo na tělo Viktoru Preissovi, který v ní ztvárnil životní roli své kariéry (zcela diametrální rozdíl oproti nešťastné roli Karla Hašlera z Paukertova seriálu Pražský písničkář, která se naopak s mentalitou Preisse zcela rozchází a postava působí smutně komickým dojmem). Zde se ale Preiss po boku vynikajících kolegů Lukavského, Brzobohatého, Ráže a dalších zasloužil o vytvoření unikátních oživlých vedut z prostředí Prahy v poslední čtvrtině 19. století. Působivou atmosféru příběhu, orámovanou tajemstvím Balkova obrazu Smrt sv. Xaveria, dokreslují vynikající kamera Richarda Valenty a hudba Zdeňka Bartáka. Opět je třeba si klást otázku, proč představitele současné české filmové školy nelákají tyto náměty, které i přes dobový odstup mají divákům stále co říci a i v dnešní době jsou (opět) velmi aktuální.

    • 23.6.2012  13:59

    Jen doplnění ke komentáři kolegy Honze, jehož zamyšlení v několika větách velmi pregnantně vystihuje hodnotu tohoto filmu. Příběh poskytl první větší příležitost pozdějším hvězdám dvanáctiletému Václavu Postráneckému a o rok staršímu Vladimíru Pucholtovi, na druhé straně se zde objevili matadoři jako stárnoucí a životem těžce zkoušená Nataša Gollová, Josef Bek a Rudolf Deyl ml. Film je v dnešní době cenný především jako polodokument o životě dětí z padesátých let minulého století, o jejich hrách, chování, myšlení, o způsobu řeči a dalších dobových reáliích. Jako bývalý pedagog si nemohu nepovzdechnout nad tím, jakou autoritu měli pedagogové před 60 lety na základních školách, jaký byl při hodinách pořádek a klid, jakou úctu prokazovaly děti dospělým obecně, nejen učitelům. O tom všem se nám, kteří se snažíme vidět a slyšet to, co většina současných, zejména mladých lidí vidět a slyšet nechce, může nyní již jen zdát. Kolegu Honze bych doplnil v tom, že nejen, že se podobné filmy téměř nevysílají, daleko horší je, že se netočí podobné nové snímky. Mladí filmaři zřejmě mají pocit, že by se stali terčem posměchu a bohatí producenti typu NOVA a spol. by s nimi ani neztráceli čas. Jen se modleme, aby páně Klausova magická ruka trhu nakonec tento národ nepřivedla k záhubě. Možná že už zbývá méně, než si vůbec uvědomujeme.

    • 19.6.2012  06:31

    Opět klasický příklad davové psychózy. Ono je to skutečně velmi snadné: po roce 1990 se rozběhla vlna kritiky všeho, co bylo „před tím“. A každý správný Čech, aby obstál v nově nastolených pořádcích, se musel zapojit, skutečně jako ta ovce ve stádu. Čili když všichni kritizují spartakiády, tak já samozřejmě musím taky, protože když to neudělám, tak by si o mně někdo nedej bože mohl myslet, že jsem přítel starých pořádků. Bohužel to není o starých pořádcích, ale o faktech a selském rozumu. A jaká jsou fakta? Taková, že před rokem 1990 nám celý svět záviděl vysokou úroveň našeho základního školství a zdravotní stav našich dětí do 15 let, zatímco tajně opěvovaná Amerika řešila vážné problémy s agresivitou a současně i obezitou právě u dětí mezi 10 – 15 lety. Nevěříte? To je ale váš problém, od toho jsou obecně dostupné statistiky. Čili kritizovat spartakiády a situaci na našich základních školách před rokem 1990 všeobecně může jen opravdu mimořádně hloupý člověk, který není schopen objektivně vyhodnotit reálnou situaci. Protože tam jsou ta fakta nekompromisní a bohužel – jak jinak – nepříjemná. Ve věkové kategorii 10 – 15 let přibývá narkomanů, alkoholiků, kuřáků a obézních dětí. http://www.novinky.cz/domaci/271617-tri-ctvrtiny-deti-v-cesku-se-malo-pohybuji-petina-chlapcu-ma-nadvahu.html. Doufejme, že podobné statistiky budou napříště pro nás více než varovné a než budeme opět něco kritizovat, tak si to důkladně rozmyslíme.

    • 11.6.2012  21:42

    Právo, pátek 1. června 2012: "Mladí Češi pijí a kouří víc než Dáni". Článek v Právu ovšem rozhodně "neobjevuje Ameriku". O tom jak nastupující generace, aby byla patřičně "cool", jde stále víc s dobou, což vyžaduje zejména příslušný trénink v pití alkoholu a vykouření co největšího množství cigaret, bylo v posledních letech napsáno již mnoho studií. Obávám se, že i mentálně retardovaný chovanec ústavu sociální péče by si byl schopen položit otázku "čím to asi bude?" Pokud mě paměť neklame, již před 25 lety, v souvislosti s filmem Proč?, se rozvíjely např. diskuse na téma, zda je film návodný a bude sloužit jako vzor mladým lidem. Dnes s vysokou mírou spolehlivosti můžeme odpovědět: ano, filmy jsou návodné. A jaké filmy točíme dnes jako příklad zejména mladému publiku? Filmy jako Mistři, Horem pádem, Samotáři, Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí, Občanský průkaz atd., filmy jejichž hlavním obsahem jsou litry vypitého alkoholu, desítky vykouřených cigaret a stovky vulgárních výrazů. Možná, že ani mentálně retardovaného jedince by nepřekvapilo, že podobně se chová zejména ta část populace, která hledá své vzory, své místo v životě. Protože napodobit postavy z plátna je pro mladé lidi to nejsnazší a nejpřitažlivější, vždy tomu tak bylo. Zřejmě přišel čas poněkud přehodnotit, co nastupující generaci předkládáme. Zda by opět po letech nebylo užitečnější točit filmy o tom, že někdo překonal sám sebe, že lze také něco dokázat vůlí a vytrvalostí a že existují i jiné způsoby trávení času, než s cigaretou, půllitrem piva a "cool" výrazem na tváři, například sportem. Třeba o takových lidech jako byl Radek Chaloupka ve filmu Bloudění orientačního běžce.

    • 9.6.2012  18:27

    Dvě věci mi vytanou na mysli, když opět - po kolikáté už? - vidím původně slovenskou pohádku ze sbírky Boženy Němcové Sůl nad zlato ve filmové úpravě Bořivoje Zemana. Milena Dvorská, která zde jako 15ti letá debutovala před filmovou kamerou, byla jedním z největších hereckých talentů a nadějí stříbrného plátna nejen v rámci Československa, ale zcela jistě i Evropy. Bohužel čeští filmaři paradoxně nedokázali jejího talentu vlastně nikdy skutečně využít. A tak prakticky jedinou větší rolí byla postava poštovní úřednice ve Fričově Nejlepší ženské mého života po boku Jiřího Sováka. Ani její divadelní kariéra nemohla přinést uspokojení, když 30 let strávila na prknech divadla E. F. Buriana, která opravdu neznamenala svět, aby nakonec v pouhých 58 letech, zklamaná životem předčasně ukončila svou hereckou dráhu. Druhým postřehem je pak malá politická glosa na závěr: Jan Werich v postavě krále Já I. říká: "Koupil jsem si přece dalekohled, abych všecko viděl. Ale dalekohled asi nestačí. Je třeba jít mezi lidi, do chalup a poznat jak žijí a co je trápí." Od natočení filmu uplyne za 2 roky 60 let. 60 let je dlouhá doba, na svět přijdou tři generace, bohužel nikoliv pro české politiky, kteří se stále nechtějí poučit. Možná, kdyby vyšli mezi lidi, do chalup, aby poznali jak se lidem žije, co je trápí... Možná, že bychom zase mohli být hrdí na své vládce, na svou zem. Možná, že by se tu konečně žilo lépe.

    • 17.5.2012  22:24

    Komentář k filmu Údolí krásných žab začnu netradičně. Před rokem 1990 jsem řadu let pracoval s dětmi v turistickém oddíle, nejprve jako instruktor, později jako zástupce hlavního vedoucího a prožil jsem takto několik táborů. Po roce 1990 jsem poznatky z dětských táborů získával již jen jako pasivní účastník – jako rodič nejprve se synem, posléze s dcerou. Bohužel musím konstatovat, že zkušenosti, získané z tohoto pozdějšího období byly poměrně negativní. Před dvěma lety jsem prožil doslova šok, když na návštěvním dnu pro rodiče tábora agentury Expedice Natura byl na tábořišti doslova nepořádek, volně se povalovaly odpadky a na táborovém stožáru visela roztržená česká státní vlajka. Co k tomu dodat – snad jen to, že na - tolik v pozdějších letech kritizovaných - táborech PO SSM by si takovéto zhanobení základního symbolu české státnosti prostě nikdo nedovolil. K filmu samotnému: Jiřímu Hanibalovi se podařilo natočit skutečně sympatický oddychový příběh, který dodnes řadě lidí (tak jako mě) evokuje vzpomínky, které jsme si jako děti z táborů odvážely – viz komentář kolegy Enšpígla. Příjemnou atmosféru doplnily i krásné písně populární skupiny Plavci, dnes Rangers. Hanibal měl šťastnou ruku při výběru hereckých protagonistů: do dvou hlavních dětských rolí obsadil talentované „hvězdičky“ Miladu Vnukovou jako Janu a Zuzanu Fišerovou-Svátkovou do role Madly (později známou z filmu Vrchní prchni!). Postavu hlavního vedoucího tábora Vikiho velmi přesvědčivě a sympaticky zahrál Vítězslav Jandák, kterého jsem osobně pokládal za velkou naději českého filmu; bohužel jeho pozdější role tato očekávání nenaplnily. Jiří Hanibal se dopustil pouze několika menších a především zbytečných chyb, když například ve scéně u táboráku nahradil v písni hlas Vítězslava Jandáka hlasem Karla Zicha; těžko mohl očekávat, že to u diváků tzv. „projde“. Jinak je z dnešního pohledu film Údolí krásných žab mimo jiné i filmem, který tak trochu dokumentuje vynikající a obětavou práci lidí, kteří před rokem 1990 působili v oblasti dětí a mládeže a nikdy jsem nepochopil, proč se v pozdějších letech stali terčem tak ostré a především zcela nesmyslné kritiky.

    • 5.5.2012  09:06
    Perfect Days (2011)
    ***

    Je pravdou, že v 90. letech Ivana Chýlková svou až do extrému vyhnanou emancipovaností, lacinými gesty a samolibou namyšleností patřila k mým nejneoblíbenějším herečkám. Tato neoblíbenost vygradovala naprosto tragickým Vorlíčkovým seriálem On je žena! z roku 2005, kdy jsem opravdu nepochopil proč Chýlková, která nepochybně jistými obecnými hereckými kvalitami oplývá, bere roli, jejíž neúspěch musel ze scénáře "vylézat" doslova na každé straně. Proto jsem byl rolí podnikatelky Eriky v nejlepších letech pozitivně překvapen. Je to nepochybně zásluha Nellis, která ji dokázala vytáhnout z jejího - mě nepříjemného - osobního image, kterým Chýlková stylem copy-paste "střihala" v posledních 15 letech jednu roli za druhou. Najednou Chýlková dokázala, že umí být přirozená, civilní a především v rámci postavy věrohodná. Z dalších herců jednoznačně dominovali Ondřej Sokol, který v roli homosexuála Richarda doslova exceloval a tradičně kvalitní výkon nepřekvapil u Vojty Kotka, který je lepší role od role a osobně ho pokládám za jednu z velkých nadějí naší nové mužské herecké generace. Bohužel - dle mého názoru - Nellis celý film bojovala se scénářem. V první polovině ještě jakž takž zvládla z hlediska temporytmu a zápletky typově nesnadný příběh ve stylu Nancy Meyers, ve druhé polovině už ale nad scénářem naprosto ztratila kontrolu. Nevím, kdo je autorem modelu, že když si ve scénáři nevím rady s dalším vývojem příběhu, tak nechám zemřít jednu z klíčových postav. Zde takto scénář předčasně ukončil účinkování matky Eriky (Zuzana Kronerová), jejíž casting navíc pokládám za velmi problematický, protože fyziognomicky nemá s Chýlkovou absolutně nic společného. Každopádně by tento model, který "úspěšně" použil i Cieslar ve filmu Láska je láska (Petr Nárožný), už bylo třeba nahradit něčím duchaplnějším. Závěrečné scény - v bytě Eriky po pohřbu nebo rozptylování popela z urny - svědčily o tom, že finále z hlediska gradace příběhu Nellis naprosto nezvládla. Tohoto problému je si ale Nellis podle mého názoru vědoma: Nellis je velmi dobrá režisérka, ale daleko horší scénáristka. Bohužel na současné české filmové scéně se dobří scénáristé prakticky nevyskytují.

    • 1.5.2012  20:30
    Máj (2008)
    odpad!

    Takovou devastaci nádherné Máchovy básně jsem tedy skutečně nečekal. S kolegou Tosimem jsme měli naprosto stejnou asociaci: když Rudolf Hrušínský přednášel ve "Vesničce" tyto okouzlující verše, kochaje se při tom krásou krajiny, člověk měl pocit, jako by se sám dotýkal těch oblaků, co "po blankytném nebi plynou". Pan Tříska měl raději zůstat v Americe a hrát v reklamách na vitamín C, tam odváděl nepochybně daleko kvalitnější hereckou "práci". O výkonech jeho kolegů se už ani nechci zmiňovat, jsou detailně ohodnoceny v ostatních komentářích.

    • 30.4.2012  22:29
    Katapult (1983)
    ****

    Po „Mladém muži a bílé velrybě“ sáhl Jaromil Jireš po další Páralově novele „Katapult“. V roce 1983 Jireš rozhodně nebyl žádný začátečník, měl za sebou dvě desítky filmových pokusů. V Katapultu se vcelku zručně zhostil stále věčného a zřejmě nikdy nekončícího tématu útěku od každodenního stereotypu a všedností reálného života. Je zcela lhostejno, zda se píše rok 1983 nebo 2012, problém je stále stejný. Inženýr Jošt v mimořádně kvalitním podání Jiřího Bartošky řeší tytéž problémy, se kterými se potýká i řada současných třicátníků a čtyřicátníků. Tím problémem je zcela nevyjasněná a někdy i doslova převrácená hodnotová orientace. Jošt má hezkou sympatickou milující manželku (Kateřina Macháčková), krásnou zdravou dceru, má (na dobové poměry) zajímavé zaměstnání a přesto není spokojen, není schopen vidět hodnoty a krásy života v rámci svých vlastních životních reálií. Pomocí dobové výpočetní techniky hledá jakési náhradní partnerky, z nichž některé jsou doslova bizarními postavami (dívka, vždy doprovázená výrazně mladším bratrem, chodícím stále v obleku). Je evidentní, že Jošt tyto ženy rozhodně nehledá z důvodu sexuálního uspokojení (snad s výjimkou Báry Štěpánové). Je to spíše jakási forma současných adrenalinových sportů typu bungee-jumping nebo zorbing. V konečném důsledku je to totiž stejné – nikdy jsem nepochopil, proč – když je tolik lidí na vozíku po úrazu páteře – se další nechávají přivazovat na lano, aby posléze skočili do propasti, případně se nechají zavřít do koule a spustit ze svahu (což už také stálo několik lidí život). Evidentně se jedná o stejnou poruchu vnímání standardních hodnot života. Života, který přece nabízí tolik krásných věcí, tolik nádherných zážitků, z nichž některé jsou doslova na dosah ruky (stačí vystoupat na Petřínskou rozhlednu a podívat se na Prahu). Drastická, avšak výstižná filosofická teorie k tomuto říká, že už dlouho nebyla válka. Protože za války se lidé naučí jedné základní věci a to vážit si života. Ty, co přežili, by ani ve snu nenapadlo si nechávat přivazovat na nohy lano a skočit do hlubiny. Snad leda někoho, kdo ve válce přišel o rozum. Pro všechny ostatní je Jirešův film stále platným mementem, že života je třeba si vážit vždy, nejen po válce.

    • 23.4.2012  22:34

    V 60., 70. a 80. letech vzniklo v naší kinematografii několik autorských dvojic (resp. trojic). K nejvýznamnějším patřili Forman - Papoušek, Svěrák – Smoljak, Vorlíček – Macourek, Menzel – Blažek – Hrabal a v animovaném filmu zejména Born – Macourek – Doubrava. Tyto autorské týmy určovaly hlavní trendy poválečné československé kinematografie a zapsaly se zcela neopakovatelným a nesmazatelným způsobem do historie nejen českého, ale i světového filmu. Přestože každá tato skupina pracovala ve zcela jiném žánru, všechny měly společného jmenovatele. Ve svých dílech vytvořily naprosto osobité, originální a nezaměnitelné – typicky české postavičky a figurky, které se staly hlavními protagonisty jejich filmů. Klíčový byl především výběr hereckých představitelů, kterým jakoby tyto role byly napsány na míru. Uveďme „excelenci“ pana Wassermana (M. Kopecký) nebo „strejdu“ Karla (V. Menšík) ve filmu „Jak utopit doktora Mráčka“, strýce Pepina (J. Hanzlík) a paní správcovou (M. Vašáryová) v „Postřižinách“, psychologa Knotka (J. Abrhám), doktora Radostu (R. Hrušínský) nebo nezapomenutelnou „směroplatnou“ paní Jechovou (M. Ježková) v Kulovém blesku. Tyto figurky a postavičky byly natolik svébytné, že nemohly vzniknout jinde než v malém státečku uprostřed Evropy, jehož umístění hledá průměrný Američan někde u Albánie. V čem spočívala jejich svébytnost a tím i originalita v rámci československé, ale i světové produkce? Sloučily totiž v sobě prvky, které se v takové kombinaci v žádné jiné kinematografii nikdy neobjevily a už zřejmě neobjeví – a bohužel už ani v té naší. Například to byl populární „vnitřní hlas“ Josefa Abrháma, který dobře známe z filmů Kulový blesk, Svatební cesta do Jiljí nebo Jára Cimrman, ležící, spící. Neodmyslitelnou součástí těchto filmů byly tzv. „hlášky“, reflektující typicky české dobové reálie. K nezapomenutelným patří „Chtěla jsem se vás zeptat - máte sklep?“ paní Jechové, „STS Chvojkovice Brod – no zřejmě slušnej oddíl!“ trenéra judistů Františka Peterky ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, případně „Já jsem vám říkal, ať mě k tomu nepouštíte!“, v reakci na klobásy, „sežrané“ Jiřím Krejčíkem ve filmu „Slavnosti sněženek“. Zásadní roli v těchto autorských snímcích hrála vždy hudba; zvláštní důraz na ni kladla zejména dvojice Smoljak – Svěrák. Mimořádné atmosféry Kulového blesku dosáhli autoři proložením vynikající hudby Zdeňka Lukáše áriemi Leporella z Mozartova Dona Giovanniho (také ve svébytném podání mistra Bílka, "zlobícího s dobrou brazilskou kávou“, jinak operního pěvce Karla Kalaše). Na závěr ještě úvaha nad samotnými důvody vzniku těchto filmů. Obecně vžitý je názor, že se tito tvůrci snažili svými filmy „bojovat“ proti socialistickému zřízení. S tímto názorem lze souhlasit jen částečně. Známé pravidlo říká, že umění je přímým odrazem doby, reflektujícím její specifika. V 70. a 80. letech byla v Evropě zcela mimořádná a zřejmě už se nikdy nezopakující atmosféra, vyvolaná řadou ojedinělých dobových reálií, kterých tito autoři dokázali mistrně využít. Mezi typicky československé patřily právě například výměny bytů. A za to, že tyto filmy tehdy v Československu vznikly, vděčíme právě tomu, že pánové Smoljak, Svěrák, Vorlíček a další byli ve správnou dobu na správném místě.

    • 20.4.2012  23:33
    Hříchy pro pátera Knoxe (TV seriál) (1992)
    ***

    Čeští diváci, na počátku 90. let vyhladovělí po několikaletém půstu v oblasti původní televizní tvorby, přijali toto dílko, natočené podle povídek Josefa Švoreckého vcelku pozitivně a to hned z několika důvodů. Především se na obrazovce po delší době sešla téměř kompletní sestava tehdejšího hereckého nebe. Z nich připomeňme zejména výborného Vladimíra Dlouhého v roli poručíka Kolína, Zlatu Adamovskou jako nenucenou, přirozenou a přitom šarmantní zpěvačku Adamovou, vždy kvalitního Petra Kostku v roli Kapitána Maliny a mnoho dalších. Naopak zcela selhal Viktor Preiss (ve 3. pokračování ve dvojroli narkomana Pirkla a obchodníka Jandáka), který měl v devadesátých letech výrazné zdravotní i psychické problémy, což se odrazilo téměř ve všech jeho rolích tohoto období. Přestože jiné televizní přepisy Škvoreckého námětů, zejména Prima sezónu, považuji za slabé, zde se projevila Škvoreckého schopnost napsat svižný, inteligentní scénář, neopakující donekonečna obehraná klišé, ale přicházející s neobvyklými zápletkami (muž, který má být zabit, odhalí záměr a ještě před plánovaným činem sám zabije svého potencionálního vraha). Jednoznačně nejslabším článkem byla bohužel režie Dušana Kleina, který kromě "básníků" na režijním poli nikdy ničeho významného nedosáhl. Inscenace stále kolísala mezi rádoby dramatem, komedií a parodií a sotva se divák "usadil" v jedné z těchto poloh, přišla nelogická změna. Za další problém považuji stavby, výpravu a kostýmy. Původní povídky Ronalda Arbuthnotta Knoxe, které Švoreckému sloužily jako předloha, se odehrávají ve 30. letech minulého století. Výprava seriálu však příběhy zasadila do časového vakua - ani 30. ani 60. ani 90. léta, což mě jako divákovi poměrně vadilo (scény byly podivnými hybridy - od každého trochu). Atraktivním diváckým prvkem byl naopak jakýsi typ "kinoautomatu", kdy diváci v závěrečné fázi mohli sami telefonicky tipovat pachatele. Vzhledem k tomu, že v dalších 20 letech se České televizi nepodařilo natočit z oblasti detektivního žánru téměř nic, co by mohlo "Hříchům" konkurovat, mají i po tolika letech tyto příběhy své kouzlo a tím i své diváky.

    • 15.4.2012  22:27

    Na úvod svého komentáře bych rád řekl, že se stydím a to poměrně dost, za všechny uživatele, kteří tento film ocenili 17 % a tím ho umístili na pozici 131. nejhoršího filmu. Z mého hlediska je to pouze důkaz o tom, jak generace současných 30ti letých lidí (neboť předpokládám, že takový je zhruba věkový průměr hodnotících) je zcela morálně vykolejena, jak zcela ztratila soudnost a ve svých duševních schránkách naprosto pohřbila základní životní hodnoty, které nám naši předkové v dobré víře předali, abychom je následně díky "sametovému" porevolučnímu vývoji úspěšně zlikvidovali. V databázi ČSFD jsou desítky a stovky naprosto zbytečně natočených filmů, kde jedinou "hodnotou" jsou vyteklé hektolitry krve a vystřílené tuny nábojnic, ovšem těmto filmům nikdo 17 % nedá, ty jsou totiž "cool", "trendy", "in" a nevím jaké ještě další "moderní" výrazy dnešní nastupující generace používá. Zde bych vyzdvihl komentáře kolegů Dobytka a WANDRWALLa, kteří velmi pregnantně vystihli aspekty tohoto filmu. Já osobně vysoce hodnotím především výkon Jiřího Krampola, který zde vytvořil jednoznačně životní roli, z dalších herců zaujali Teplý, Vlasák a Zounar. Naopak zcela propadl "básník" Pavel kříž, který bohužel hraje celý život jedinou postavu a to Štěpána Šafránka. Režiséru Balíkovi se minimálně povedlo věrně zachytit atmosféru velké stavby a jak již bylo řečeno, postavám filmu jsem bez problémů uvěřil jejich každodenní peripetie, které na této stavbě prožívali. Na závěr malou glosu: dnešní generace mladých lidí je skutečně obdivuhodná tím, jak vysoce kriticky se staví k době socialismu. Vše by bylo v pořádku až do doby, kdy takový člověk velmi rád přijme možnost pronájmu bytu v panelovém domě, postaveném právě za socialismu. Opravdu se divím tomu, že raději nevyndá z kapsy 3 miliony korun a nekoupí si nový moderní byt. Nebo že by ty 3 miliony zrovna náhodou neměl po ruce?

    • 9.4.2012  22:39
    Smrt mouchy (1976)
    *****

    Především je třeba konstatovat, že zde uvedený oficiální text distributora nevhodnými a sugestivně volenými výrazy zcela nepatřičně mystifikuje potencionálního diváka. Režizér Kachyňa zde - tak jako mnohokrát - projevil své téměř nadpřirozené schopnosti vytvořit dokonalou a místy až mrazivou sondu do psychiky dospívajících středoškolských studentů. "Chorobný strach z much ", tak jak nám jej předkládá text distributora, je ovšem až druhoplánové a vlastně okrajové téma. Film v základním schématu řeší problematiku jakéhosi českého "Absolventa" a nutno říci, že 17ti letý Milan se v mnoha směrech skutečně Benjaminu Braddockovi nápadně podobá. Svou nejistotou co dál se svým životem, svými vnitřními konflikty s milujícími a pečujícími rodiči, svou rozpolcenou láskou ke zidealizované Magdaleně (Jana Pehrová), která ho střídavě svádí a odmítá, aby nakonec stejně jako Hoffmanův Ben podlehl svodům okouzlující sousedky paní Kodetové v podání Mileny Dvorské. Z řemeslného hlediska, což u Kachyni ovšem nepřekvapuje, film vyniká i po realizační stránce. Na prvním místě je to hudba Zdeňka Lišky, který se zejména u Kachyňových filmů propracoval do světové filmově-hudební extratřídy. Také výborným způsobem vybrané kladenské exteriéry se staly jedním z dalších klíčových protagonistů tohoto filmu. K zajímavým postavám příběhu patřil především do té doby (ale i potom) neznámý Luboš Knytl (Milan), který se navzdory popularitě snímku stal úspěšným pražským architektem. Z dalších herců zaujaly Jana Pehrová- Krausová a Miroslava Šafránková, výborný byl také Jaroslav Satoranský v roli profesora Votruby, postavu "záporňáka" Honzy, Milanova spolužáka svým standardním způsobem zahrál Otakar Brousek mladší. Filmu snad lze vytknout jediný, spíše ale okrajový moment a to několik scén až příliš akcentujících ochranu životního prostředí, které poněkud narušily jinak kompaktní zážitek z tohoto neprávem opomíjeného filmu z poloviny 70. let, tedy z doby, kdy se česká kinematografie právem nacházela na světovém filmovém výsluní.

    • 27.2.2012  10:05

    Když čas od času zhlédnu Konec starých časů, vždy mě znovu a znovu ohromí okouzlující síla jazyka, neopakovatelně zachycená Vladislavem Vančurou (podobně jako v dalším "klenotu", v Rozmarném létu). Je zřejmé, že Jiří Menzl, společně s Vančurou, scénáristou Jiřím Blažkem a hereckými protagonisty vystavěli monumentální pomník českému jazyku v jeho pravděpodobně nejvýraznější podobě v tisícileté historii Českého státu. Film však naplnil i mnohé další ambice; nejen že Menzl natočil jeden ze svých nejlepších filmů (možná vůbec nejlepší), stejně tak "skvělý zábavník" Josef Abrhám jako kníže Alexej Megalrogov zde pravděpodobně vytvořil svou životní roli. Ale zpět k hlavnímu tématu mého komentáře. Často se zamýšlím nad vývojem českého jazyka v posledních letech, který ovšem kopíruje vývoj v celé naší společnosti. Pokud použiji svůj častý příklad úrovně jazyka moderátorů komerčních rozhlasových stanic, pak je třeba si položit otázku, jaký je skutečný důvod totální devastace českého jazyka na komerčních vlnách. Je to opravdu domnělý (a nepochybně mylný) nástroj ke zvýšení poslechovosti a sledovanosti? Nebo snaha být více světoví, protože klasická čeština už prostě není "cool"? V každém případě (ve shodě s komentáři kolegů Radka99 a sportovce) se znovu a znovu zamýšlím nad symbolickým názvem snímku. Byl skutečně Menzl takový vizionář, že předpověděl nejen konec "staré" péče o češtinu, o jeden z klenotů a tradičních symbolů českého národa, ale také konec staré dobré české kinematografie, která po roce 1990 bůhvíproč opustila po léta budované pozice na světovém výsluní? Nebo to bylo jen užití části názvu původní Vančurovy novely "Konec starých časů na zámku Kratochvíle"? Můžeme jistě spekulovat; tak či onak pro oba zmíněné atributy platí totéž: pokud jak češtině, tak kinematografii nezačneme věnovat více pozornosti - avšak nikoliv v režii Stoklasů a Pustinů, ale Vančurů a Menzlů, pak příští generace Domkářů a Velkostatkářů budou o těchto někdejších národních klenotech slýchat již jen v pořadech pro pamětníky.

    • 19.2.2012  19:59

    Nazval jsem to "český syndrom druhé poloviny". Je to poměrně bizarní, avšak stále stejný model - v tomto případě současných českých filmových artefaktů. Na počátku vše vypadá velmi slibně: zápletka se nadějně rozvíjí, na scéně se objevují zajímavé postavy, které diváka spontánně naladí na vlnu příběhu a divák s napětím očekává, co bude dál. Začíná druhá polovina a náhle přichází zlom - zlom neuvěřitelný a jen těžko pochopitelný. Divák má najednou pocit, že se teleportem přenesl do jiného kina. Najednou jako kdyby scénář psal jiný scénárista, z neznámých důvodů se změnil režisér, herci hrají jiné role v jiném příběhu, dialogy ztrácí tempo - zkrátka všechno je jinak. Je to pozoruhodný filmový efekt, který si nedovedu vysvětlit, ale bohužel se dotýká mnoha českých filmů posledních 15 let. Připomněl bych Ženy v pokušení, Román pro ženy, Venkovský učitel a mnoho a mnoho dalších. Ve filmu Láska je láska je mi především líto Simony Stašové, jednoznačně jedné z nejlepších českých hereček všech dob, která díky nekvalitním scénářům a režisérům byla v posledních letech - a nelze jí upřít maximální profesní nasazení - herecky "sesazena" do pater, kam rozhodně nepatří. Věřme, že nejen ona, ale i další protagonisté (zejména Aneta Krejčíková) dostanou brzy nové a lepší šance, než byly v tomto filmu.

    • 24.1.2012  22:02

    Opět jsem v opozici, už z toho začínám být unavený a přesto se nebojím ohodnotit 80ti procenty film, který osobně považuji za jeden z nejlepších českých počinů za posledních 10 let. Pročítaje ostatní komentáře tak trochu ztrácím přehled, co považujeme za kvalitu a co vlastně od filmů chceme. Já jsem v tomto snímku zaznamenal precizně a profesionálně napsaný scénář, dialogy mistrně postihující dobovou atmosféru jednotlivých etap strhujícího příběhu na pozadí 23 let vývoje Československa a to vše umocněno hereckými výkony z nichž řada z nich je vstupenkou do herecké síně slávy: Ondřej Vetchý, Veronika Žilková, Zlata Adamovská a Jiří Langmajer podali jeden z nejlepších výkonů svých hereckých kariér - Vetchý snad vůbec nejlepší. Vynikajícím způsobem vygradovaný scénář byl navíc podpořen dokonalou kamerou Josefa Špeldy, který ani jinou než profesionální kameru neumí. Dobová hudba, kombinovaná s pasážemi od Karla Svobody byla již jen třešní na tomto filmovém dortu. Zajímavé komentáře: kleopatra, Brouk, Kimon

<< předchozí 1 2 3 4
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace