DoneyGal

DoneyGal

Daniel Glas

okres Praha
pedagog


8 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Absolvent (1967)

  • poster

    Podraz (1973)

  • poster

    Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989)

  • poster

    Starci na chmelu (1964)

    „Soudružko... Masaryk, Marx a Seneca - jde to dohromady?“ Starci na chmelu ... komu by nepřeběhl mráz po zádech, když do úvodní scény „prvního českého filmového musicalu“ nastupují Josef Laufer, Josef Koníček a Petr Musil v černých tričkách, černých brýlích a s kytarami na krku? Trvalo mi třicet let, než jsem částečně pochopil, o co vlastně jde v tomto zdánlivě jednoduchém a srozumitelném příběhu o partě mladých lidí na chmelové brigádě. Konflikt mezi krásným a oblíbeným Honzou (mimochodem Miloš Zavadil byl homosexuál) a poněkud odstrčeným samotářským Filipem není vůbec tak jednoznačný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to konflikt mezi dvěma zcela odlišnými životními přístupy: „Čím víc veřejně buduješ, tím míň se ti koukají do soukromí.“--- „ Ty seš novej, historicky ještě nepodchycenej typ grázla, ty kryso s poctivou fasádou!“ Na jedné straně vysoce společenské ambice, cílevědomá snaha o budování kariérního postupu často bez ohledu na mravní normy, na druhé straně sebezpytování, pokora, snaha o pochopení podstaty života a o nekompromisní oddělení dobra a zla. Nejen v sedmnácti letech, ale v zásadě v každém věku člověk v současné civilizaci podstupuje neustále tento vnitřní souboj, kdy určit co je správné a co špatné, je minimálně velmi komplikovaný proces. Je skutečně natolik nemravné mít ambice tzv. veřejně „budovat“ a navíc tím chránit své soukromí? Nechová se tak celá současná civilizace? Na druhé straně mohou veškerý pokrok lidstva zabezpečit filozoficky orientovaní jedinci, kteří jsou sice potencionální „spasitelé“, avšak bez zdravě agresivního přístupu k řešení problémů a bez (jak se dnes uvádí) „tahu na branku“? Zdá se, že nejen kvůli mimořádně zdařilým písním z dílny Bažant – Malásek – Hála, ale i kvůli nadčasovému scénáři Vratislava Blažka bude film Straci na chmelu divácky atraktivní i za dalších sto let.

  • poster

    Jeden svět nestačí (1999)

  • poster

    Kulový blesk (1978)

    V 60., 70. a 80. letech vzniklo v naší kinematografii několik autorských dvojic (resp. trojic). K nejvýznamnějším patřili Forman - Papoušek, Svěrák – Smoljak, Vorlíček – Macourek, Menzel – Blažek – Hrabal a v animovaném filmu zejména Born – Macourek – Doubrava. Tyto autorské týmy určovaly hlavní trendy poválečné československé kinematografie a zapsaly se zcela neopakovatelným a nesmazatelným způsobem do historie nejen českého, ale i světového filmu. Přestože každá tato skupina pracovala ve zcela jiném žánru, všechny měly společného jmenovatele. Ve svých dílech vytvořily naprosto osobité, originální a nezaměnitelné – typicky české postavičky a figurky, které se staly hlavními protagonisty jejich filmů. Klíčový byl především výběr hereckých představitelů, kterým jakoby tyto role byly napsány na míru. Uveďme „excelenci“ pana Wassermana (M. Kopecký) nebo „strejdu“ Karla (V. Menšík) ve filmu „Jak utopit doktora Mráčka“, strýce Pepina (J. Hanzlík) a paní správcovou (M. Vašáryová) v „Postřižinách“, psychologa Knotka (J. Abrhám), doktora Radostu (R. Hrušínský) nebo nezapomenutelnou „směroplatnou“ paní Jechovou (M. Ježková) v Kulovém blesku. Tyto figurky a postavičky byly natolik svébytné, že nemohly vzniknout jinde než v malém státečku uprostřed Evropy, jehož umístění hledá průměrný Američan někde u Albánie. V čem spočívala jejich svébytnost a tím i originalita v rámci československé, ale i světové produkce? Sloučily totiž v sobě prvky, které se v takové kombinaci v žádné jiné kinematografii nikdy neobjevily a už zřejmě neobjeví – a bohužel už ani v té naší. Například to byl populární „vnitřní hlas“ Josefa Abrháma, který dobře známe z filmů Kulový blesk, Svatební cesta do Jiljí nebo Jára Cimrman, ležící, spící. Neodmyslitelnou součástí těchto filmů byly tzv. „hlášky“, reflektující typicky české dobové reálie. K nezapomenutelným patří „Chtěla jsem se vás zeptat - máte sklep?“ paní Jechové, „STS Chvojkovice Brod – no zřejmě slušnej oddíl!“ trenéra judistů Františka Peterky ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, případně „Já jsem vám říkal, ať mě k tomu nepouštíte!“, v reakci na klobásy, „sežrané“ Jiřím Krejčíkem ve filmu „Slavnosti sněženek“. Zásadní roli v těchto autorských snímcích hrála vždy hudba; zvláštní důraz na ni kladla zejména dvojice Smoljak – Svěrák. Mimořádné atmosféry Kulového blesku dosáhli autoři proložením vynikající hudby Zdeňka Lukáše áriemi Leporella z Mozartova Dona Giovanniho (také ve svébytném podání mistra Bílka, "zlobícího s dobrou brazilskou kávou“, jinak operního pěvce Karla Kalaše). Na závěr ještě úvaha nad samotnými důvody vzniku těchto filmů. Obecně vžitý je názor, že se tito tvůrci snažili svými filmy „bojovat“ proti socialistickému zřízení. S tímto názorem lze souhlasit jen částečně. Známé pravidlo říká, že umění je přímým odrazem doby, reflektujícím její specifika. V 70. a 80. letech byla v Evropě zcela mimořádná a zřejmě už se nikdy nezopakující atmosféra, vyvolaná řadou ojedinělých dobových reálií, kterých tito autoři dokázali mistrně využít. Mezi typicky československé patřily právě například výměny bytů. A za to, že tyto filmy tehdy v Československu vznikly, vděčíme právě tomu, že pánové Smoljak, Svěrák, Vorlíček a další byli ve správnou dobu na správném místě.

  • poster

    Čínská čtvrť (1974)

    Málokdo dokáže nosit obvaz na proříznutém nose s takovou nonšalancí jakoby to byl běžný doplněk garderoby v Los Angeles 30. let minulého století. Možná že jenom jeden - Jack Nicholson. A ve spojení s mýtickou Faye Dunaway je z toho jeden z nejlepších detektivních filmů všech dob.

  • poster

    Bourneovo ultimátum (2007)

  • poster

    Konec starých časů (1989)

    Když čas od času zhlédnu Konec starých časů, vždy mě znovu a znovu ohromí okouzlující síla jazyka, neopakovatelně zachycená Vladislavem Vančurou (podobně jako v dalším "klenotu", v Rozmarném létu). Je zřejmé, že Jiří Menzl, společně s Vančurou, scénáristou Jiřím Blažkem a hereckými protagonisty vystavěli monumentální pomník českému jazyku v jeho pravděpodobně nejvýraznější podobě v tisícileté historii Českého státu. Film však naplnil i mnohé další ambice; nejen že Menzl natočil jeden ze svých nejlepších filmů (možná vůbec nejlepší), stejně tak "skvělý zábavník" Josef Abrhám jako kníže Alexej Megalrogov zde pravděpodobně vytvořil svou životní roli. Ale zpět k hlavnímu tématu mého komentáře. Často se zamýšlím nad vývojem českého jazyka v posledních letech, který ovšem kopíruje vývoj v celé naší společnosti. Pokud použiji svůj častý příklad úrovně jazyka moderátorů komerčních rozhlasových stanic, pak je třeba si položit otázku, jaký je skutečný důvod totální devastace českého jazyka na komerčních vlnách. Je to opravdu domnělý (a nepochybně mylný) nástroj ke zvýšení poslechovosti a sledovanosti? Nebo snaha být více světoví, protože klasická čeština už prostě není "cool"? V každém případě (ve shodě s komentáři kolegů Radka99 a sportovce) se znovu a znovu zamýšlím nad symbolickým názvem snímku. Byl skutečně Menzl takový vizionář, že předpověděl nejen konec "staré" péče o češtinu, o jeden z klenotů a tradičních symbolů českého národa, ale také konec staré dobré české kinematografie, která po roce 1990 bůhvíproč opustila po léta budované pozice na světovém výsluní? Nebo to bylo jen užití části názvu původní Vančurovy novely "Konec starých časů na zámku Kratochvíle"? Můžeme jistě spekulovat; tak či onak pro oba zmíněné atributy platí totéž: pokud jak češtině, tak kinematografii nezačneme věnovat více pozornosti - avšak nikoliv v režii Stoklasů a Pustinů, ale Vančurů a Menzlů, pak příští generace Domkářů a Velkostatkářů budou o těchto někdejších národních klenotech slýchat již jen v pořadech pro pamětníky.

  • poster

    Sexmise (1983)

    Jsme zachráněni Alberte! Film Sexmise Juliusze Machulského z roku 1984 jsem obdivoval od uvedení do kin nikoliv pro - v době jeho vzniku - nezvyklé množství scén s odhalenými ženskými těly, ale pro mimořádnou kumulaci vysoce kvalitních filmových prvků. Pilířem snímku je Machulského tradiční inteligentní a profesionálně vybroušený scénář, který v každém dialogu až s pedantskou důsledností trvá na logických souvislostech, je napsaný s citem pro celkovou kompozici příběhu a se smyslem pro unikátnost okamžiku. Scénář, který nabízí tolik potřebné napětí i vtip ("Zajímavý otevření!"), dynamický leitmotiv i vedlejší epizody, temporytmus i gradaci k překvapivému rozuzlení ("Co je to za mystifikaci? Proč si s tím dávají takovou práci!?"). Nesporným přínosem byl také výběr hlavních protagonistů: do role nesmělého biologa Alberta Starskiho byl obsazen Olgierd Lukaszewicz a protikladnou postavu světoběžníka Maksymiliana Paradyse si zahrál Jerzy Stuhr - pro něj tato role znamenala odstartování skutečně hvězdné herecké kariéry. Film se natáčel ve zrušeném solném dole Wieliczska nedaleko Krakowa, kde je dnes sto metrů pod zemí muzeum, věnované právě filmu Sexmise (http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/661505). I díky zdařilým dekoracím se zde podařilo evokovat mimořádnou atmosféru fungujícího podzemního světa. Přestože film je zjevnou paralelou k tehdejšímu totalitnímu Polsku, jeho hlavní poselství je hlubší: o nikdy nekončící touze člověka žít, o schopnosti překonávat překážky, o věčné touze hledat nové a lepší světy, ale také o věčné naději, že je člověk jednou nalezne: "Jsme zachráněni Alberte, zachráněni!! Hele čáp! Tamhle je čáp! Když dýchá on, my můžeme taky!!"

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace