nmafan

Romance hárající feny a lupiče na útěku, jenž se v jejím domě skrývá před zraky policie a sousedů. A druhý den zcela nenápadně vyleze na střechu, aby vyčistil okapy. Misogynní koutek v mé duši ihned rozpoznal, že autorkou předlohy byla žena...

I ponurost může být kýč. Ale není to tak zlé, jak by reference napovídaly. Jen je to prostě film Susanne Bierové a ne "film s Bradleym Cooperem a Jennifer Lawrenceovou". Divná severská tragédie, která se nedopatřením odehrává v Severní Karolíně. A která by bez těch dvou superstár mohla mít méně zklamaných diváků.

Snídaně u Tiffanyho je zajímavým příkladem filmu, který – ač nevybočuje z mantinelů standardního diváckého mainstreamu a nedá se o něm říct, že by výrazným způsobem podrýval očekávání publika – dokáže tříštit divácké sympatie více než díla mnohých „odvážných“ a „provokujících“ režisérů. Pro mnoho diváků (a především divaček) je předmětem zbožňování, jiní se však k němu staví s kritickou zdrženlivostí a taky má až neobvyklé množství vyslovených odpůrců. Jejich argumenty jsou nasnadě – pro romantiky není dost romantický, neboť hlavní dvojice se ke svému citu propracuje od dosti neromantické vztahové současnosti; pragmatikům připadá kýčovitý a nerealistický; pro jiné není dost vtipný nebo nemá dost silnou zápletku. Čtenáři Capoteho samozřejmě potisící podotknou, že je to špatná adaptace skvělé knihy. A progresivisté budující prostřednictvím paragrafů krásný nový svět rovných příležitostí vyjádří svoje zhnusení ze způsobu jakým zde herec bílé pleti karikuruje postavu asijského původu... Já mám - po několikerém zhlédnutí v různých životních údobích - za to, že jde o skvělý film. Neslouží své předloze, není takový, jaký by jej ta či ona divácká skupina chtěla mít, ale přesto funguje. Nepostrádá naivitu a půvab klasické éry, zároveň už ale má modernější jazyk a střih. Má Blakeův charakteristický šarm a cit pro rytmus a některé úžasné obrazové kompozice. A samozřejmě má Manciniho a Audrey Hepburn. A taky ten nejikoničtější hollywoodský happy end v dějinách špatného počasí...

Filmový dokument v pravém slova smyslu nečekejte, spíše jen nadšenecky sestříhanou sérii rozhovorů, tu více, tu méně zajímavých. Názor autorů je jasný a škoda, že při jeho hájení občas sahají ke stejnému emočnímu vydírání jako jejich mainstreamoví oponenti. Na seriózní filmový příspěvek do diskuze o covidové "vakcinaci" si asi ještě počkáme, ale i tak samozřejmě redakci Svědomí národa chválím, protože každá snaha o vzdor je v dnešní době cenná a potřebná. :)

Malick je odvážný režisér, ale krotký filosof. Tedy lépe řečeno takovým byl ve svých nejlepších letech. Skrytý život svým nervním střihem a krátkou průměrnou délkou záběru vypadá jako vize uměleckého filmu pro konzumenty komiksových blockbusterů (aby si ajťáci mohli sledování marvelovek proložit něčím "hodnotným" a připadat si chytře). Ale nefunguje ani formálně ani obsahově. Dobro a zlo druhé světové války na tisící první způsob. A nekonečné omílání křesťanských banalit.

Ženy jsou slepice, které zajímá jen sex, a pokud některá z nich žije delší dobu sama, ostatní se na ni dívají jako na malomocnou. Muži jsou idioti, které zajímá jen sex, a pokud vidí ženu, která jde sama po ulici, okamžitě po ní vystartují. Ano, tento úhel pohledu na moderního člověka bych dokázal přijmout, byly-li by všechny ty idiotské postavy nahlíženy s jistým sarkasmem a zároveň smutkem. Jenže Rohmer nad nimi nepláče ani je neironizuje. On je má rád a "rozumí jim"...

Krásný film i přes všechny svoje chyby. Krásný ve své poctivosti, upřímnosti a lidskosti. A přitom nesmírně tvrdý, neúprosný a kritický. Ani se nedivím, že zdejší potrefené husy kejhají cosi o zjednodušeném pohledu.

Přesně takové melodrama, jaké byste od Minnelliho čekali. Plytké a barevné. S pěkným hudebním motivem a dobrými herci. A s jemnou kritikou maloměšťácké mentality. Tak, aby se maloměšťák neurazil, ale polepšil.

Můžete se vznášet nad troskami kdysi krásné civilizace nebo se trápit tyraniemi jakéhokoliv druhu. Otázka vůle. Andersson neztratil cit pro nenápadné groteskno, ale konečně se nebojí být opravdu tvrdý; poctivý k sobě i ke svojí tvorbě. Bez ohledu na to, zda to ocení oduševnělé studentky ve filmových klubech (s aplikací Tečka a nasazeným respirátorem).

Zásahem moci rozbité dílo, ze kterého namísto epicky sevřeného vyprávění zůstaly jen trochu ledabyle pospojované fragmenty. A přesto jakoby každý ten střípek ve své osamělosti zářil ještě silněji a s o to větší intenzitou, čistotou a průzračností vykresloval devastaci člověka svojí dobou. Banální osudy, žádná velká politika, prostí lidé. A litry alkoholu, potlačované agrese a utajené žádostivosti (až jsem si vzpomněl na Peckinpahovy Strašáky). A Helena Růžičková a její "the show must go on". Jeden z těch filmů, které jsou nádherné ve své nedokonalosti.