Misterioso

Každý máme mezi filmy nějakou tu srdcovku, pokud bych měl já hledat tu svoji a ještě k tomu tu úplně největší, patrně bych nalezl Tanec s vlky. Když mě kdysi dávno jako kluka, který o filmech nevěděl takřka nic, zaujalo na pultech DVD s tímhle filmem, nevěděl jsem, že po jeho zhlédnutí naleznu už asi navždy mnou nejvíce milovaný film. A to u mě se tenkrát jednalo o něco výjimečného, abych si koupil DVD s filmem, který jsem nikdy neviděl, ba dokonce o něm ani neslyšel. Ale nelitoval jsem toho. Nikdy. Byla to zkrátka osudová koupě. Filmů, které miluji, mám, shrnu-li to několik, nicméně dovedu pochopit, pokud se někomu nelíbí nějaký film z oné kategorie až na Tanec s vlky, protože ten považuji za dokonalý, a stál bych si za tím, i kdyby se mě o tom snažil kdokoli přesvědčit. Kde začít a kde skončit s chválou tohohle filmu? Kevin Costner, co se týče režie, odvedl prostě neuvěřitelnou práci (kam se jeho režisérský talent poděl pak?) - všechno, každá scéna, každý kousek příběhu, každý detail do sebe úžasně zapadá, a tak byl stvořen překrásný "lidský" příběh poručíka Johna Dunbara/Toho, co tančí s vlky z doby, kdy se udály činy "bledých tváří", za které bychom se (hlavně pak Američané) měli dodnes stydět. Protože to, jak to díky bílým osadníkům dopadlo s velikou indiánskou kulturou, je jedna z největších křivd v historii. Právě ono poselství, připomínka toho, co se vlastně kdysi událo, považuji za největší výhru tohohle filmu, a myslím si, že hned po penězích a Oscarech to bylo také cílem Kevina Costnera. Zvláštní, trochu nostalgická atmosféra Divokého západu, který už nikdy neměl být jako dřív, člověka pohltí na ty tři hodiny (pozor, naposledy jsem zhlédl i čtyřhodinovou verzi, která je o ždibek méně údernější než "normální" verze (pár scén je přidaných, některé jsou pro změnu prodloužené), ale i tak se na ní dá s velikým zaujetím dívat), ani nestačí mrknout. Tak a už bych měl začít s tou chválou trochu konkrétněji. Kevina už jsem jako Pana režiséra pochválil, nicméně pochválit ho musím i jako herce, kdy procítěně, uvěřitelně a ještě k tomu s trochou jeho osobního charismatu zahrál člověka, který hledal a našel své pravé já. Pochválit je ale třeba celý herecký ansábl, kde jsou všichni Indiáni opravdu praví severoameričtí Indiáni a nutno říci, že jsou všichni hlavní indiánští představitelé výborní! K tomu nádherná, opravdu dokonalá (Oscarem oceněná) hudba legendárního Johna Barryho, překrásný vizuál tohohle filmu (exteriéry, kostýmy, celá výprava) a několik nezapomenutelných scén (tatanka, buffalo hunt, závěr). Western? Ne spíše antiwestern, který mnohonásobně překročil hranice svého žánru a film, ze kterého dodnes čerpají další snímky (Poslední samuraj, Avatar). Tanec s vlky je však jen jeden a já si jsem, co budu žít, jistý, že víc už mě žádný film do srdíčka více nezasáhne. Děkuji, Kevine!

Ridley Scott stvořil před mnoha lety jeden z nejpůsobivějších sci-fi filmů všech dob, ke kterému se pokaždé s obrovskou chutí vracím. A nejen já. Ale miliony filmových fanoušků po celém světě, protože Blade Runner se řadí k nejkultovnějším filmům "ever". Kdybych měl popsat své neuvěřitelně barvité pocity, které prožívám pokaždé, když zhlédnu tenhle film, nebo jen zaslechnu Vangelisovu nadpozemskou hudbu či si prostě vybavím nějaký střípek z tohohle filmu, nedovedl bych to. Ty pocity jsou totiž tak nepopsatelné a zvláštní, až se sám divím, co jeden film dokáže udělat s mými emocemi. Na svědomí to má hlavně atmosféra tohohle filmu - posmutnělá, s postavami, kterým většinou moc času do konce jejich "životů" nezbývá, dotvářená neuvěřitelně nádherným vizuálem (ano, opravdu je to film z roku 82!) a již zmíněnou hudbou řeckého hudebního mága Vangelise (hudbou, která je výborně zužitkována). Při každém dalším zhlédnutí si z Blade Runnera odnesu trochu více, protože díky hloubce zdánlivě jednoduchého příběhu a různým vychytávkám je pokaždé co nacházet. Kacíři, kajte se, protože pokud u tohohle filmu přivíráté víčka, věřte, že je to jedině z důvodu oné magické, "snové" atmosféry. Já se nicméně s chutí budu do L.A. 2019 vracet dál a dál, abych zase jednou okusil něco z atmosféry, která mě pokaždé pohltí a naplní i na dobu, kdy už dávno odezní závěrečné titulky.

Alexander Veliký - nenáviděný, kontroverzní, ultradlouhý životopis jedné z nejvýraznějších postav světových dějin. A nebo také zajímavě pojatý životopis s výbornou psychologií postav, který se nebojí kout žhavým železem do ožehavých témat. Záleží, co si vyberete. Já se rozhodně přikláním na stranu druhou, ale bohužel nás takových moc není. Mohl bych tenhle film považovat za mou guilty pleasure a vše by bylo v naprostém pořádku, ale já si i přes všechny kritické názory myslím, že je to film dokonalý. Už jako poměrně malý (když jsem tenhle film viděl poprvé) jsem z něho byl unešen a nadšení mi naštěstí vydrželo až dodnes. Alexanderův život by vydal přinejmenším na jednu sezónu běžného seriálu, o to těžší měl Oliver Stone práci, když ho musel vtěsnat do tříhodinového filmu. A tak se zaměřil především na osobnost Alexandera. A myslím si, že prostřednictvím výtečného Colina Farrella (ten nám toho ještě v budoucnu hodně ukáže), se mu to povedlo na jedničku s hvězdičkou. Ostatní postavy jsou také napsány výtečně. Jsou nejednoznačné, nikdo není jenom ten "hodný", ani jenom ten "zlý". Kromě samotného hlavního hrdiny mne dostávala především Olympiada, kterou si s chutí zahrála Angelina Jolie, která tyhle mrchy prostě umí. Po poměrně dlouhé době pro Hollywood hudbu skládající řecký mág Vangelis stvořil jeden z nejkrásnějších soundtracků, které jsem kdy slyšel. Tuhle pastvu pro uši můžu kdykoli. Je však zajímavé, že i tahle nádherná hudba se stala stejně jako mnoho dalších částí tohohle filmu terčem kritiky. Rýpalové (a že se takovýchto supů sletěla na Olivera spousta) nemohli unést mimo jiné prazvláštní přízvuky (uznávám, že to chvílemi zní trochu zvláštně) postav, blond Colina Farrella (proč by nemohl být tenhle "Makedonec" blonďák, zvlášť když Olympiada dává tolik podnětů k tomu pochybovat, kdo byl otcem), vypravěče či naopak fakt, že Anthony Hopkins se ve filmu příliš neohřeje, bitevní scény (ty jsou ovšem výborné a překvapí třeba netradiční pohled na bitvu očima orla) a především Alexandrovu homesexualitu (či chcete-li bisexualitu). Ta odpůrcům asi nejvíce nahrála do karet. Některým zarytým puritánům se asi těžko představuje to, že jeden z nejvýjimečnějších lidí, kteří kdy obývali naši planetu, miloval muže. Vizuální stránka filmu také nepokulhává, a pokud se dokážete dostat pod slupku tohohle filmu, bude vás nejen bavit, ale i dojímat. A budete chtít víc Alexandrova života. Oliver Stone zkrátka zase jednou ukázal, že má koule a stvořil neobyčejné dílo, které ale zůstalo neprávem nepochopeno. Já jsem však rád, že mezi tu hrstku "pochopivších" patřím. Chce to trošku více soustředění a ochoty dostat se pod povrch a Alexander se vám za to bohatě odmění. Srdcovka. PS: The Final Cut dodává Alexanderovi novou hloubku, jde ještě více (pokud si to lze vůbec představit) do jeho nitra. Je možná trošku zdlouhavější, ale o to více silnější. Jen scény (a že těch nových bylo přidáno poměrně dost) byly podle mne seřazeny lépe v normální verzi. I tak ale můžu s čistým svědomím The Final Cut doporučit. PS2: Ultimátní sestřih je asi úplně nejlepší. Scény zůstávají seřazeny podobně jako ve "finálním" sestřihu, nicméně až nyní jsem úplně docenil provázanost "současnosti" s flashbacky. Navíc mi, jak se Stone dušuje, jeho poslední verze přišla stejně tak silná, avšak více sevřenější, než předchozí Final Cut.

Zcela neprávem nedoceněné velkolepé dílo Ridleyho Scotta, které má hned několik ES v rukávu. Ať už se jedná o výborné herce (skvěle vykreslenou postavu Kolumba zahrál neméně skvělý Gérard Depardieu, úžasný záporák Michael Wincott či "královna Isabella" Sigourney Weaver), výbornou atmosféru Nového světa, nádherně "malujícího" Ridleyho či opravdu famózní Vangelisovu hudbu. Nuda? Ani náhodou! Příběh je budován pomalejším tempem, které ovšem k filmu perfektně sedí a díky postupné gradaci mám pokaždé pocit naprosté spokojenosti. Kdyby takhle Ridley uměl odvyprávět každý svůj historický epos, tak si pomyslím, že je to ten nejlepší vypravěč na světě! Impozantní podívaná, dobrodružný film přesně podle mého gusta. Dokonalost bez jediné chybičky! Koho po zhlédnutí tohohle filmu nepřepadne nostalgie po časech, kdy ještě bylo co objevovat? :-)

Jak a proč vlastně okomentovat Společenstvo Prstenu a Pána prstenů celkově, když ho vlastně každý viděl? Peter Jackson natočil údajně nezfilmovatelnou knihu J. R. R. Tolkiena přímo neskutečným způsobem, který navždy změnil svět filmu. Superlativů by se našlo tolik, že se mi ani nechce je všechny vypisovat. Peter Jackson a celý štáb si totiž dali na každém detailu tak neskutečně moc záležet, že výsledek musel být dokonalý. Snová hudba Howarda Shorea, díky které se snadno ponoříte do víru Středozemě, dokonalá kamera (podle mého dosáhla vrcholu v celé trilogii právě zde), úžasná výprava podpořená přenádhernými scenériemi Nového Zélandu, jeden lepší herecký výkon vedle druhého (dokonalý casting!)... Musel bych pokračovat do nekonečna. K tomu kupa přenádherných a zapamatování hodných scén (je jich tolik, že mám pocit, že celý film je v podstatě jedna úžasná, dokonalá scéna). Proč právě první díl mám nejradši? Zřejmě kvůli tomu, že příběh je zde asi nejvíce pohádkový a poetický a nabízí asi tu nejkrásnější atmosféru z celé trilogie. Škoda, že ten nespočet Oscarů nezískalo také Společenstvo. Na Pánu prstenů jsem vyrůstal, a má láska z dětství k němu mi vydrží zřejmě napořád. Epika v celé své kráse. Filmový svět Ti děkuje, Petere!

Tenkrát na Západě – jak popsat tenhle film a nesklouznout pouze k vychrlení obrovského množství superlativů? To asi nedovedu. Je až neuvěřitelné, jak dokázali Italové, především pak Sergio Leone, změnit ryze americký žánr, jakým western nepochybně je a stvořili tak dokonalou obrazovou (krásné kulisy, exteriéry, rekvizity, které dělají tenhle film epickým) a hudební (hudba – dar od Boha) symfonii. Ve filmu snad ani není potřeba slov, protože zmiňované dvě složky (krása obrazu a nepopsatelně božská hudba Ennia Morriconeho, ze které máte každou chvíli husí kůži) všechno důležité obstarají sami za sebe. Když se ale ke slovu dialogy dostanou, je to samá hláška. Do toho úžasní herci, kteří jsou k dotvoření atmosféry často snímáni v obličejích. Atmosféra je sama o sobě neuvěřitelně precizně a pečlivě vybudována (hlavně první hodinu a pak už není šance jí utéci) – to se jen tak nevidí. Atmosféra je správně „zápaďácká“, ale zároveň toho má v sobě mnohem více – zvláštní formu smutku, zklamání a nostalgie po době, která už je dávno pryč. Scény jsou naprosto výborně vygradovány! A pověstnou třešničku na dortu jsem si nechal na konec. Nadpozemsky krásná Claudia Cardinale – to je kapitola sama pro sebe. Ona je tím, co mnoha westernům chybí, je tím, bez čeho by se tenhle film neobešel. To obrovské množství superlativů zkrátka na tomhle filmu musí najít i naprostý filmový laik, stejně tak jako si každý musí užít celý tenhle úžasný film, který už se mi před nějakou dobou řádně vryl pod kůži a do srdíčka.

Dodnes je podle mého Vetřelec jeden z nejstrašidelnějších filmů všech dob. Což je naprosto úžasná vizitka pro film, který je už více než třicet let starý. A kdo má na tom největší zásluhu? Ridley Scott, který dokázal vystavět neuvěřitelně hutnou, děsivou atmosféru, která není závislá na děsivosti monstra (byť monstrum je sakra děsivé!), ale paradoxně se celá atmosféra odvíjí od toho, že zlo nemůžeme spatřit. Kdo se o působivost atmosféry zasloužil dále? Jerry Goldsmith a jeho dokonalá hudba a též H. G. Giger, bez kterého by Vetřelec nebyl nikdy tak působivý. Režii Ridleyho Scotta na sklonku 70. let už asi nemusím více komentovat, film mluví sám za sebe. Čeho si na tvůrcích ještě vážím je fakt, že scénář nedává jasně najevo, kdo nakonec (ne)přežije. Díky Vetřelci se také stala hvězdou Sigourney Weaver, která ztvárnila největší ženskou akční hrdinku všech dob (a vrátila se bojovat s vetřelci ještě třikrát). Po mém první zhlédnutí Vetřelce (v roce 2009, kaji se) jsem byl z něho naprosto unešen a bývám stále, když se "náhodou" Alien objeví v mém přehrávači. Dokonalost.

Přenádherný film Sydneyho Pollacka Vzpomínky na Afriku jsem měl rád už jako poměrně malý. Africká příroda, dokonalá hudba Johna Barryho a k tomu Meryl Streep jako baronka Karen Blixen... To jsem si zkrátka musel zamilovat. Možná jsem byl zvláštní dítě, které neulítávalo na obrovských akčních scénách v nějakém sci-fi spektáklu, ale radši vyčkávalo na každoroční opakovačku "Vzpomínek" v televizi, ale vzpomínky na tenhle film už nikdy z mé paměti nevymažu. Tenhle masterpiece již zmiňovaného režiséra ověnčený sedmi Oscary toho divákovi nabízí skutečně hodně. Ať už to jsou zmiňované klady (přenádherné exteriéry a vůbec celá výprava, nezapomenutelná Oscarem oceněná hudba) nebo klady, které jsem ještě zmínit nestačil. Dokonalé herecké výkony (Robert Redford jako ikonický lovec Denys, Meryl Streep neprávem ochuzená o třetího Oscara), chemie mezi ústřední dvojicí, několik nezapomenutelných emocemi napěchovaných scén (let za doprovodu burácející hudby, lvi na hrobě, pokleknutí a prosba...) a hlavně celkově velice silný příběh, který z velké části napsal sám život. Pro někoho je odvyprávění tohohle příběhu možná příliš pomalé, pro mě to ale je, jak je to u Pollacka zvykem, dokonale vyvážený, citlivě odvyprávěný příběh, jehož tempo je mně absolutně vyhovující. Navíc Karen ve filmu vyslovuje jedno moudro či myšlenku za druhou, takže film také vybízí k přemýšlení. Vzpomínky na Afriku zkrátka právem patří mezi největší romantické velkofilmy všech dob. A také mezi mé největší srdcovky.

Postava Judy Ben-Hura se stala životní pro Charlton Hestona, kterého si s tímhle hrdinou už navždy spojil nejeden divák. A právem získal Oscara. Jednoho z celkových jedenácti (což je dodnes nepřekonaný počet)! William Wyler, jeden z předních režisérů zlaté éry Hollywoodu, dokázal stvořit filmový kolos, který i přes svou délku (tři a půl hodiny) a stáří (více než padesát let!) nepřestává překvapovat i dnes. A nemluvím teď jenom o nepřekonatelně úžasné scéně závodu čtyřspřeží. A že já jsem pořádně "úchylný" na "historické" eposy s obrovskými davovými scénami! Zvlášť když dřív v davech stáli skuteční lidé a ne počítačem vytvoření panďuláci. Když pominu monumentální výpravu (což je něco, při čem pravidelně prožívám orgasmus) či skvělou atmosféru dotvářející hudbu, musím jako největší pozitivum tohohle filmu označit příběh samotný. (Ne)obyčejný příběh pomsty neprávem odsouzeného člověka totiž dostává největší hloubku v poslední části filmu, kdy se do něho zamíchá jistý pán z Nazareta. Zkrátka k dokonalosti dovedený historický epos, který bude možná ještě omračovat generace v daleké budoucnosti. Promyšlené od první do poslední minuty.

K tomuhle filmu těžko hledat slova. Apokalypsa v pravém slova smyslu. Jeden z nejlepších filmů, které kdy byly natočeny. Těžko se dohadovat, jestli je Coppolovo vrcholným dílem Kmotr nebo právě Apokalypsa. Jen co se rozezvučí hudba a slova "The End" od The Doors a sledujeme otáčející se větrák v přítmém pokoji nebo sťatého Martina Sheena, je jasné, že tenhle zážitek nebude jen tak ledajaký. A pak se to všechno rozjíždí. Kapitán Willard dostává důležitou misi, musí najít plukovníka E. Kurtze (jeden z další řady geniálních výkonů Marlona Branda, který se v podstatě jen skrývá v přítmí, a přesto dokáže způsobit mrazení v zádech), který "zešílel." Postupem času proti proudu řeky Mekong příběh houstne, a divák obklopený peklem tak může zažít ledacos zajímavého. Jedna z nejlepších kamer "ever seen", výborný hudební podklad (bombardování vesnice za zvuků Jízdy valkýr), famózní režie (v 70. letech měl Coppola prostě neskutečnou formu) a výborní herci (jak evergreen Brando, tak Robert Duvall a jeho "I love the smell of napalm in the morning" či o nic horší Martin Sheen jako hlavní hrdina příběhu). K tomu silný filosofický podtext, který rád budu s každým dalším zhlédnutím více a více poodhalovat a zamýšlet se, co všechno tím chtěl básník říci. Na první zhlédnutí doporučuji spíše normální verzi, z vlastní zkušenosti totiž vím, že napoprvé není úplně nejlepší sledovat "redux". Apokalypsa je prostě zážitek, který musíte prožít, byť vás po jejím zhlédnutí čeká pravděpodobně pěkná depka. Já si tu depresi ale rád prožívám při každém zhlédnutí jednoho z mých nejoblíbenějších filmů. EDIT Jednoznačně sahejte po rozšířené verzi, ta atmosféra je totiž natolik omamná, že ty více než tři hodiny utečou jako voda.