Zeebonk

Nerad bych si tahal info z prdele, ale po třitisícech filmech jsem došel určitému poznatku a ten je, že začátek, prostředek a konec je kurevsky důležitý faktor ve výtvorech jakéhokoli příběhového ražení. Každý dobrý film musí mít začátek, prostředek a konec či se aspoň skládat z pidizačátků, pidiprostředků a pidikonců. Když už se na to nějaký sebevědomí jožin rozhodne vysrat a dát tak sbohem gradaci děje, tak by si měl být setsakramenstky jistý, že byl políbený genialitou. Takoví tvůrci bezesporu existují. U nich se však všechny filmové aspekty snoubí v tak jiskřivé a koulelechtající symbióze, až má divák na ptáku, jestli dějová linka stoupá nebo jede vodorovně. Jeden příklad za všechny je Paul Thomas Anderson. Čímž se také menší oklikou dostávám k tomuto snímku. Mít to začátek, prostředek a konec, tak ho s neutrálním pocitem slupnu a za týden ho bezbolestně zapomenu. Takhle jsem však poměrně nasranej, na jazyk se mi dere výraz "rozbředlá sračka" a s nechutí si uvědomuju, o kolik života jsem v těch dvou hodinách přišel. Jo, robzředlá sračka je poměrně výstižné označení - rozbředlá sračka, kde tak hezky hrál Bryan Cranston.

První Jack Reacher se mi tuze líbil. Zápletka sice byla blbá jak tágo, ale žiďáckej Herzog jako záporák byl radost sledovat, Cruise byl šarmantní až na půdu, dialogy byly decentně odlehčené a akce byla inovativní, strhující a kurevsky dobře natočená. Druhý Reacher je na tom o poznání hůř. Scénář je dementní a děravý jako dowňák u popravčího kůlu. Cruisův šarm je utopen ve vaginálním odéru jeho nesnesitelné dcery a feministické čubky Robin. Nejhorší je na tom však akce - ten hlavní důvod, proč se každoročně vydáváme do kina na filmy Toma Cruise. Je jednoduše příšerná. Nový režisér si na plac přivezl nového kamerama a je to jako obvykle neumětelský čůrák stižený parkinsonem. Člověk má sice pocit, že se v tom nepřehledném víru epileptického střihu a zuřivého třesení kamerou mohlo skrývat něco skýtající velký potenciál, ale koho to kurva zajímá, když to vypadá tak, jak to vypadá. Když už jsem si mnul oči a říkal si, že to nemůže být nekoukatelnější, tak prijde uhovněná třešnička na dortu ve formě nekonečné ufňukané závěrečné pasáže, u které jsem odolával pokušení vypíchnout si bulvy klíčema od bytu. Když se to vezme kolem a kolem, tak je tento film jeden z hrstky Cruisových propadů do bahnitého akčního průměru za poslední bžilión let , což je stále pozoruhodné.

Překvapuje mě, jak málo lidí shledalo pilot naředěnou satanskou mrdkou. Rovněž mě překvapuje, že nikoho netrápí ono kokotské klišé, kdy se charismatický vošoust s různícím se množstvím nadpřirozenosti přidá k sexy emancipované čubce lokální kriminálky a spolu pak brouzdají po L.A. či New Yorku a řeší vraždy. A to hlavní - vono to mezi nima jiskří, ale na šuk si počkáte několik sérií. Komiks jsem nečetl, neboť mi na něj po pivu a cigaretách nezbývají chechtáky. Zato kolegu Sandmana mám v knihovně zastoupeného v kurevském štosu a už léta si nad ním leštím péro jako amiš nad trakařem plným obilí. Většina ohlasů tvrdí, že komiks Lucifer je v genialitě úměrný Sandmanovi a to je vše, co potřebuji. Pochybuji, že předloha byla smutný kříženec Mentalisty a Buffy, přemožitelky upírů a upřímně se divím, že tenhle tuctový kriminální sranec jakéhokoli fanouška předlohy uspokojil. Loňský Constantine byl ve své sebevědomé béčkovitosti alespoň krvavá a všehovšudy zábavná jednohubka. To Lucifer je jen podbízivej sranec vezoucí se na vlně všech těch Castlů, Mentalistů, Monků, Anatomií lží a Foreverů, které několikrát měsíčně necháme běžet v telce, abychom se necítili tak osaměle při žraní večeře. Po páté epizodě na to seru, jsou tisíce lepších způsobů, jak zabít čas.

Nedávno jsem sledoval podcast s Louiem CK a on tam uvědoměle pravil, že je potřeba dvacet let řemesla, aby člověk vyzrál v dobrého stand-up komika. A ono na tom asi něco bude. Já mám toho prťavýho čmouda rád. Líbil se mi v Parks and Rec a jeho nový seroš od Netflixu je dle mého skromného soudu jeden ze seriálů roku. Tento výstup byl však slabší než dětskej pšouk z dušený brokolice. Existuje určitý pocit, pro který stand-up komiky sleduji. Téměř vždy mu předchází vyřčení něčeho doposud nevyřčeného, pekelně osobního a kurevsky pravdivého. Je to pocit, kdy se mi do žil nažene adrelin, zabrní mě vnitřnosti a já roztáhnu chlebárnou, jako bych chtěl přeblafnout obřího černýho lamfase. Jsou tu tři pardálové, na které se můžu spolehnout - Louise CK, Bill Burr a Doug Stanhope. Takový pocit se dostavuje jen výjimečně a jelikož nejsem chamtivá mrdka, tak mi stačí přiblížit se k němu dostatečně, abych mu mohl očuchat kaďák. Čímž se menší oklikou dostávám zpět k Zizovi, jehož výstup je můj oficiálně první odklon od zmíněných veteránů. K onomu extatickému pocitu se nedostal na čuchací, chcací ani dostřelovou vzdálenost. Jeho vtipy o fejsbůčkových mrdkách rozbrnili mé vnitřnosti nanejvýš v paralyzující hrůze, že se taková tématika stane standartem v budoucnosti tohoto žánru. Z objektivnějšího hlediska by se dalo říct, že je na stopě reálných problémů, co se týče odcizení kvůli dotykovým píčovinám a buzerantských sítí, ale jelikož si stále odmítám přípustit, že jsem součástí takových ďábelských kyberpunkových sraček, tak ode mě Ziz dostává palec dolů. Oprava - palec dolů dostává navzdory mému nedostatku sebereflexe, neboť jakkoli můžou být tyto problémy reálné, jeho stand-up je rozbředlý a nepovedený.

Pomalý sugestivní thriller v prostředí prašné prdele americké, kde gigantičtí červi z Chvění dávají dobrou noc. Vytříbenému obsazení o fous vládne Kevin Bacon, jehož pedokřoví na horním pysku by bývalo patřičnější tenkrát v The Woodsman. Nad čím však mé srdíčko zaplesalo v povznášející nostalgické ejakulaci, byly neskutečně civilní a upřímné klukoviny dvou hlavních hrdinů. Toto vizuálně podmanivé dobrodrůžo mě rovněž tuze potěšilo absencí dětské přechytralosti, logických lapsů, přehršle bezpředmětných žvástů a všemožných ostatních filmových debilit, z kterých mi běžně bublá žluč jako prd ve vířivce. Dokonce i ten skrovný počet prostřelených slinivek nespustil alarm v mém krvelačném libidu.

Další šmakózní balíček od Netflixu, který mě ušetřil každotýdenního hryzání nehtů a netrpělivého žmoulání upoceného sáčku. Tím sáčkem myslím svá varlata, jenom pro pořádek. Samozřejmě to má své mouchy. Kupříkladu ufňukaná slečna Karen a lehce teatrální pan Kingpin. Rovněž krutopřísnost soubojů utrpěla po kulervoucí jednozáběrové řezanici oldboyovského rázu (s01e02) znatelný pokles do vod zkurveného průměru. Takový je ale život - ne každá kuřba končí výstřikem a ne každé hovno jde dobře ven. Po bryskní výměně čirých okulárů za ty růžové to však vidím tak, že nový Daredevil je jakýmsi prvním oficiálním mezníkem mezi superhrdinštinou pro slaboduchou omladinu a superhrdinštinou pro lidi, co mají rádi krev, šukání a středně sprostá slova. Krví se tu totiž šplouchá, až mému vnitřnímu Patricku Batemanovi modrají varlat, postavy jsou rozehrané do řádné hloubky, příběh je více než nosný a celé je to zabalené do vyžehleného fráčku precizního vizuálu. Plus fakt, že jsem celou první sérii (cca 13 hodin) sjel za necelé tři dny už něčemu napovídá. PS: Z komiksů mám o Daredevilovi přečtený snad jen Zmrtvýchvstání od Franka Millera a jednu dvoustránkovou konfrotaci s Punisherem od Gartha Ennise. Docela mě to i mrzí, neboť předražená série Muž beze strachu mě už dlouho kurevsky rajcuje.

Punková vyvražďovačka. Předevčírem jsem nevěděl, že něco takovýho existuje, ale dneska jsem ochotnej vošukat bezhlavou mrtvolu anglický královny, jen aby pro mě někdo vyrobil další. Jak přesně překonvertovat to makobrózní nadšení do písmenek, když odér z mý mrdkou ulepený klávesnice, ta pravá esence nadšení, nejde vecpat do jedniček a nul? Tak tedy - kurevsky epické obsazení v čele s Herr Picardem, v brutalitách ani kapka digisraček, nepředvídatelné pořadí chcípání lovné zvěře, soundtrack říznej až na půdu a perfektně vykreslený prostředí náckovskýho prdelákova, kde rotvajleři dávaj dobrou noc a kde červený tkaničky neznačí, že je čék teplouš. Yelchina je každopádně děsná škoda. Na tu jeho sympatickou držku týpka od vedle se mi hezky koukalo už někdy od Huffa a já doufám, že se mu v tý nekonečný temnotě neexistuje pohodlně.

V posledních letech mám takové nepříjemné dilema, který mě tíží jako sousto uhnilého hovězího surfující na vlnách mých žaludečních šťáv. A ono je nad slunce jasné, že se ho nezbavím, dokud ho nevybleju do nějakého komentáře. Jedná se o skutečnost, že soudobé blockbustery jsou jaksi idiotské a já mám takovou utkvělou představu, že kdybych jim cejchoval odpádek/hvězdičku/dvouhvězdičku na pravou půlku prdele, tak by to o mně něco značilo. Značilo by to o mě, že jsem nadutý kokot, který si potřebuje dokazovat vlastní neretardovanost tím, že dělá zářez největšímu Downovi ze střední. A pak taky - má vůbec smysl vyčítat stupiditu něčemu, u čeho dělají gigantické korporační pařáty fyzicky nemožné nebýt stupidní? Jenomže já si nemůžu pomoct. Mě debilita a šablonovitost těchhle zkurvených Avengerů, Spidermanů, Hobbitů, Rychlých a zběsilých čůráků, Transformerů, Pixarovských čuramedánovin a nakonec Jurských světů rok od roku sere víc a víc. A s dnešním datem mě sere makabrózně. Ale přece nebudu nadutý kokot, vždyť mě dohromady tak 12 minut a 39 vteřin skutečně bavilo.

Pro začátek bych rád poznamenal, že Malého prince tuze nesnáším a myslím si, že je to makabrózní mrdka. Exupéryho obliba v dětech a jejich pohledu na svět mi přijde idiotská. Na dětech není nic pozitivního a na jejich pohledu na svět nic poetického či jakkoli výjimečného. Děti jsou jenom miniaturní a kurevsky hloupá obdoba dospělých, co si neumí utřít prdel a vyslovit "ř". Nesnáším děti. Nesnáším sebe za to, že jsem někdy nějaké byl. A nesnáším autory dětských knížek, protože věřím, že to jsou pedofilové, kteří si nad svými výtvory každý večer leští ocas. Vlastně je nesnáším nezávisle na tom, že to jsou pedofilové. Proti pedofilům nic moc nemám. Kdo jsem, abych soudil lidi za nějaký zvrácený kód v mozku, který jim diktuje, aby se jim dělalo těsno v kalhotách zrovna z dětských prdýlek? Přes to všechno ve mně tento snímek nerozpoutal bouře spravedlivého rozhořčení. První dvě třetiny mě dokonce svým pohledným vizuálem a nepříliš idiotským dějem bavily. Vlastně nebýt té poslední třetiny, která může směle zastoupit libovolný pixarovský hnůj za posledních deset let, tak tomu vrazím čtyři hvězdy a na vteřinu přehodnotím svá protiinfantilní přesvědčení.

Ze samotného plakátu jsem měl nastříkano v trenýrkách ještě před prvním mrknutím. Tenhle první zběžný pohled mi totiž vnukl myšlenku, že se bude jednat o něco lynchovsky-coenovského. Přesněji o mého oblíbeného Dillona v absurdních spárech pensylvánského maloměsta s nějakou geniálně divnou přidanou hodnotou. Vylouplo se to ale úplně jinak. V první řadě je tu naprosto typická a vyblitě obyčejná technická stránka, která jako by se vyškrábala z prdele libovolné CW mrdky, což mě zamrzelo, byť to není v současnosti nic neobvyklého i u dobrých seriálů. Prvních pár epizod je slušně nadprůměrných. Je tomu tak kvůli libovému schizofrennímu prostředí, kterým se potácí charismatický kus hovězího Matt Dillon. Celé to samozřejmě kazí kreténské pasáže s jeho přechytralým třináctiletým synátorem a debilní manželkou. Té ksicht propůjčila Shannyn Sossamon, která se mi děsně líbila v Pravidlech vášně, kde ji paralyzovanou démonem alkoholem odpaňuje vožralý fotbalista, zvrací jí za krk a celé to natáčí nějaký geek na domácí kameru. Výborná scéna. Cítil jsem se lehce provinile za svou mírnou erekci. Zpět k Wayward Pines. Někdy ve čtvrté nebo páté epizodě se vykecá pointa a seriál ztrácí svou lahůdkovou schizofrenní atmosféru. Pointa je nadmíru přestřelená a debilní, ale to mě příliš nesralo, neboť jsem ji vnímal spíše jako nedůležitou berličku k vykreslení situace, která postavám zadává důležitá dilemata. Po dalších několika řídkých epizodách si pánové od výroby tímto nastaveným modelem utírají prdel. Model to byl bezvýchodný a oni mávnutým kouzelné hůlky rozevřeli svěrač jednoho východu, aniž by tento krok jakkoli logicky obhájili. Na to navázali ještě jedním idiotským krokem, čímž se to celé definitivně posralo, poslalo do prdele a vyústilo v bezmezně kokotský zbytek závěrečné epizody. Ta si nezadala s nějakou lacinou padesátiminutovou verzí Já, legenda. Ve výsledku jsem tedy rád, že druhá série zůstala v náplni scénáristických propisek, jelikož by bylo po tak čůráckém vyvrcholení neutratit výsledný produkt jaksi nehumánní. Nehumánní pro diváky.