Zeebonk

První Jack Reacher se mi tuze líbil. Zápletka sice byla blbá jak tágo, ale žiďáckej Herzog jako záporák byl radost sledovat, Cruise byl šarmantní až na půdu, dialogy byly decentně odlehčené a akce byla inovativní, strhující a kurevsky dobře natočená. Druhý Reacher je na tom o poznání hůř. Scénář je dementní a děravý jako dowňák u popravčího kůlu. Cruisův šarm je utopen ve vaginálním odéru jeho nesnesitelné dcery a feministické čubky Robin. Nejhorší je na tom však akce - ten hlavní důvod, proč se každoročně vydáváme do kina na filmy Toma Cruise. Je jednoduše příšerná. Nový režisér si na plac přivezl nového kamerama a je to jako obvykle neumětelský čůrák stižený parkinsonem. Člověk má sice pocit, že se v tom nepřehledném víru epileptického střihu a zuřivého třesení kamerou mohlo skrývat něco skýtající velký potenciál, ale koho to kurva zajímá, když to vypadá tak, jak to vypadá. Když už jsem si mnul oči a říkal si, že to nemůže být nekoukatelnější, tak prijde uhovněná třešnička na dortu ve formě nekonečné ufňukané závěrečné pasáže, u které jsem odolával pokušení vypíchnout si bulvy klíčema od bytu. Když se to vezme kolem a kolem, tak je tento film jeden z hrstky Cruisových propadů do bahnitého akčního průměru za poslední bžilión let , což je stále pozoruhodné.

Nerad bych si tahal info z prdele, ale po třitisícech filmech jsem došel určitému poznatku a ten je, že začátek, prostředek a konec je kurevsky důležitý faktor ve výtvorech jakéhokoli příběhového ražení. Každý dobrý film musí mít začátek, prostředek a konec či se aspoň skládat z pidizačátků, pidiprostředků a pidikonců. Když už se na to nějaký sebevědomí jožin rozhodne vysrat a dát tak sbohem gradaci děje, tak by si měl být setsakramenstky jistý, že byl políbený genialitou. Takoví tvůrci bezesporu existují. U nich se však všechny filmové aspekty snoubí v tak jiskřivé a koulelechtající symbióze, až má divák na ptáku, jestli dějová linka stoupá nebo jede vodorovně. Jeden příklad za všechny je Paul Thomas Anderson. Čímž se také menší oklikou dostávám k tomuto snímku. Mít to začátek, prostředek a konec, tak ho s neutrálním pocitem slupnu a za týden ho bezbolestně zapomenu. Takhle jsem však poměrně nasranej, na jazyk se mi dere výraz "rozbředlá sračka" a s nechutí si uvědomuju, o kolik života jsem v těch dvou hodinách přišel. Jo, robzředlá sračka je poměrně výstižné označení - rozbředlá sračka, kde tak hezky hrál Bryan Cranston.

Myslel jsem si s kdovíjak střízlivým náhledem na věc do tohoto dokumentu nejdu. Říkal jsem si, jak je pedofilie podceňovaná profese, protože člověk přece nemůže ovlivnit vkus svého vercajku. Jenomže ať se na to koukám, jak chci, pedofilové, které Louis se svým anglánským taktem zpovídá, jsou kurevsky odpudivá stvoření. Nejsem si jistý proč. Možná je to tím, že vypadadají odpudivě. Možná je to tím, že jejich styl mluvy nutí každého zdravého člověka zamknout si prdel na deset západů. A nebo je to tím sexuálním kontextem, díky němuž se divák nemůže ubránit představě, že v jednom ze záhybů té hnusné obstarožní člověčiny se skrývá zaprášenej žilnatej pinďour páchnoucí po samotě, smutku a dětských prcinách. Možná je pedofilie prostě jedna z těch věcí, které máme hluboko v našich opičáckých mozkovnách vyryté jako něco nepředstavitelně zvráceného (hned vedle žraní hoven a šukání ovcí) a chybí nám vůle a empatie přepsat své naprogramování. Ať už se k píchání předškoláků stavíte jakkoli, Louis Theroux se svým týmem odvedl jako obvykle moc dobrou práci. Nenásilně ukazuje všechny úhly pohledu a já mu s mírným úsměvem tleskám, zatímco se snažím zbavit husiny. PS: Po bližším zamyšlení se argument, že člověk nemůže ovlivnit, z čeho se mu dělá těsno v trenkách, jeví jaksi nepřesvědčivě. Snad každej z nás kundolibých gentlemanů zažil období, kdy žádná vagína nebyla v dohledu. A všichni jsme se se svýma modrýma koulema popasovali jako praví muži - neznásilnili jsme nikoho v parku, kanceláři či domově důchodců, ale šli si vyhonit. Zkurvit celej život desítkám usmrkanců jen proto, že mi nevoní anča dlanča, je poměrně nehezký chování.

Zabijáci osamělých srdcí mají v obsazení rekordní počet mých oblíbených herců. Za předpokladu, že Travolta vydá za tři a Gandolfini za osm, jsem jich napočítal patnáct, což je něco vskutku nevídaného. Ve vesmíru však vládne tendence, že každé pivo na účet podniku zákonitě následuje zprzněný anál. A zde tomu není nijak. Jared Leto, můj oblíbený buzík ze sračkové kapely, předvádí výkon hodný buzíka ze sračkové kapely. Selma ztratila naděje na můj obdiv v momentě, kdy se vyškrábala z kundy své matky bez chromozomu ypsilon. V tomto filmu však ztrácí obdiv i zbytku diváctva, neboť ji pan režisér nechal mluvit. Ani Travolta si nemohl zamračeně odříkat své repliky, ti zkundyksichti jeho postavě museli našťouchat mezi půlky nějaké homotrauma a on musí vést homodialogy se svým homosynátorem a předstírat, že v poválečné Americe existovalo cosi jako vřelý otcovsko-synovský vztah. Jediný Tony Soprano tu září ve své nejlepší poloze - žere, funí a fuckuje. Celé je to pěkně natočené, brutality jsou šťavnaté... Ale jinak to čpí dojmem, že pánové od výroby z příběhu, který napsal sám život, vytáhli pouze momenty, které spadají do kolonky "nudná a nepřesvědčivá homosračka", a tak bych ocenil, kdyby mi ty uzívané tři hvězdy přinesly alespoň pivsona na účet podniku bez zprzněného análu.

To je tak, když se sejdou tři chlapíci středního věku a rozhodnou se své názory na mužnost a lízání kund vecpat do celovečeráku. Však já s nimi i souhlasím. Záliba v mikinách s kapucí, horoskopech a míchaných drincích je bezpochyby výsada mrdkosrků, co si nezaslouží protilehlý palec. Jenomže ono existuje pravidlo, že vypiplané světonázory, co fungují v pidiyoutubeskečích, skoro pokaždé kurevsky pohoří na plátně. Strčit patnáct řízných dialogů do toho nejopotřebenějšího dějového schématu a pak očekávat, že si diváctvo nebude nudou drbat kaďák, je vskutku debilní přístup. Sračkově vykreslené vztahy mezi postavami, které se vyvíjí se scénáristovou pravačkou zaraženou v análu. Sračkový a pěkně odfláklý film, kde Gavin McInnes třikrát ukáže péro. Sračkový film, nad kterým plejtvám písmeny, ale trochu mě bavil.

Punková vyvražďovačka. Předevčírem jsem nevěděl, že něco takovýho existuje, ale dneska jsem ochotnej vošukat bezhlavou mrtvolu anglický královny, jen aby pro mě někdo vyrobil další. Jak přesně překonvertovat to makobrózní nadšení do písmenek, když odér z mý mrdkou ulepený klávesnice, ta pravá esence nadšení, nejde vecpat do jedniček a nul? Tak tedy - kurevsky epické obsazení v čele s Herr Picardem, v brutalitách ani kapka digisraček, nepředvídatelné pořadí chcípání lovné zvěře, soundtrack říznej až na půdu a perfektně vykreslený prostředí náckovskýho prdelákova, kde rotvajleři dávaj dobrou noc a kde červený tkaničky neznačí, že je čék teplouš. Yelchina je každopádně děsná škoda. Na tu jeho sympatickou držku týpka od vedle se mi hezky koukalo už někdy od Huffa a já doufám, že se mu v tý nekonečný temnotě neexistuje pohodlně.

Stát po boku primitivního alfabouchače má své plusy i mínusy. Sice jste na vrcholu žebříčku popularity u místních indiánských socek, ale k čemu je vám to dobré, když skončíte na tekuté stravě, než stihnete odkojit první děcko, poněvadž vám pěst vašeho alfabouchače poztrácela zubiska po huňatém koberci. Už dlouho se popadám smíchy za břicho u vtipu, že neexistuje domácí násilí, ale jenom ženský, co neuměj držet hubu. U téhle sondy mezi indiánskou spodinu mi však nejednou zamrzl úsměv. Samozřejmě to má své mouchy - závěr působí poněkud vyhroceně a nelogicky, ale po všech ostatních stránkách je to záležitost kurevsky sugestivní a povedená. PS: Vím, že má jejich rasa vhodnější název než indiáni, tento mírně rasistický vtípek však příjemně stimuluje vercajk mého zlovolného já. Všimli jste si někdy, že jsou indiáni nejoblíbenější česká rasa? Tak oblíbená rasa, že pro ně mimo laškovného "rudoši" nemáme rasistické označení. Můj tuze smělý odhad je, že výraz "prérijní negři" přišel až někdy v roce 2013, kdy u nás poprvé vyšly Skalpy. Teď mě napadá, že ty indiány máme tak rádi, že jsme měli absolutně na párku, že je ve Vinnetouovi hráli balkánští cigoši. Jestli se tomuhle neříká láska, tak už fakt nevím.

Skutečně si nejsem na sto procent jistý, co se mi ten vodrbanej tloušť snaží říct. Na druhou stranu si jsem absolutně jistý, že jeho prostředky jsou tak vykundozmrděně podbízivé, až se nezdráhám říct, že bych se radši udávil na čůrákovi plejtváka vobrovskýho, než abych poslouchal jediný další slovo z jeho mrdkou ulepený držky. Ono se to o něm sice tvrdí na každým rohu, ale rozsah jeho neprofesionality mi vyrazil dech. Část, kdy dochází k závěru, že se v USA člověkové střílí víc než v jakýkoli jiný pokrokový zemi, protože jsou jejich média založeny na šíření strachu, je udělaná chvályhodně a dává smysl. Ta tsunami sraček, co následuje, je však něco neskutečnýho. Co to mělo kurva bejt? s dvěma poďobanýma prosťáčkama, který postřelili při masakru na střední, se vydá do K-Martu a snaží se přemluvit manažerku, aby obchod přestal prodávat střelivo? CO TO MĚLO KURVA BEJT? Sofistikovanej způsob, jak přimět diváctvo udávit se na vlastních blitkách? A i kdyby, tak netvrdil snad předtím, že v Kanadě mají úměrně dostupné zbraně a žádné masakry, tudíž v tom ten zakopanej čokl není? Není náhodou střílení, kdy mačkají spoušť vymrdaný psychoušové, tak trošku kategorie sama pro sebe? Na to, kolik času strávil šukáním mých slzných kanálků s cílem vzbudit ve mně sympatie vůči jeho tvrzení, je to jeho tvrzení kurevsky nejasný. Vlastně je docela očividný, že smysl tohoto dokumentu není sdělit něco inteligentního či přelomového, nýbrž jenom vošukat nějakej ten slznej kanálek. Žížalí čůrák pana režiséra by totiž v jakýmkoli jiným lidským otvoru poskakoval jako lentilka v třílůžkovým kupé. A aby toho nebylo málo, tak se vecpe do domu Charltona Hestona, začne se tam ohánět fotkou zastřelený šestiletý holčičky a křičet na toho nebohýho filmovýho velikána v počátečním stádiu Alzheimera "Podívejte se na ní! Podívejte se na ní!" Jakoby Charlton Heston mohl za to, že se nějakej šestiletej uzlíček hoven a soplů rozprskl ve školní jídelně. Zajímalo by mě, kolika lidem by ukápla slzička, kdyby se podobný incident udál o patnáct let později, kdy by dívenka jakožto zralá perníková šlapka kouřila za pět babek čůráky kamioňáků. Za tragédii národního měřítka je však z nějakých idiotských důvodů považována smrt šestiletý protrhlý šprcky, jejíž největší životní úspěch byla matičky vyplandaná kunda a spánkovej deficit celý rodiny. Co je to kurva za měřítko, když slast smrdutých chlápků na odpočívadlech znamená hovno? Tohle systémový selhání v naší šedý kůře mozkový ten nemytej pytel sraček za pochybným účelem vykořisťuje a já upřímně doufám, že ho zabije masivní výbuch hemeroidů, protože takovou bouři nasrání ve svým pupíku jsem už dost dlouho nezažil. A mně nasrání nedělá dobře, blbě se mi po něm spí a hnědnou mi z něj zuby.

Nedávno jsem sledoval podcast s Louiem CK a on tam uvědoměle pravil, že je potřeba dvacet let řemesla, aby člověk vyzrál v dobrého stand-up komika. A ono na tom asi něco bude. Já mám toho prťavýho čmouda rád. Líbil se mi v Parks and Rec a jeho nový seroš od Netflixu je dle mého skromného soudu jeden ze seriálů roku. Tento výstup byl však slabší než dětskej pšouk z dušený brokolice. Existuje určitý pocit, pro který stand-up komiky sleduji. Téměř vždy mu předchází vyřčení něčeho doposud nevyřčeného, pekelně osobního a kurevsky pravdivého. Je to pocit, kdy se mi do žil nažene adrelin, zabrní mě vnitřnosti a já roztáhnu chlebárnou, jako bych chtěl přeblafnout obřího černýho lamfase. Jsou tu tři pardálové, na které se můžu spolehnout - Louise CK, Bill Burr a Doug Stanhope. Takový pocit se dostavuje jen výjimečně a jelikož nejsem chamtivá mrdka, tak mi stačí přiblížit se k němu dostatečně, abych mu mohl očuchat kaďák. Čímž se menší oklikou dostávám zpět k Zizovi, jehož výstup je můj oficiálně první odklon od zmíněných veteránů. K onomu extatickému pocitu se nedostal na čuchací, chcací ani dostřelovou vzdálenost. Jeho vtipy o fejsbůčkových mrdkách rozbrnili mé vnitřnosti nanejvýš v paralyzující hrůze, že se taková tématika stane standartem v budoucnosti tohoto žánru. Z objektivnějšího hlediska by se dalo říct, že je na stopě reálných problémů, co se týče odcizení kvůli dotykovým píčovinám a buzerantských sítí, ale jelikož si stále odmítám přípustit, že jsem součástí takových ďábelských kyberpunkových sraček, tak ode mě Ziz dostává palec dolů. Oprava - palec dolů dostává navzdory mému nedostatku sebereflexe, neboť jakkoli můžou být tyto problémy reálné, jeho stand-up je rozbředlý a nepovedený.

Má křehká iluze o tom, že ženy serou motýlky a chčijou duhy, byla definitivně rozmetána na kousky. Obvious child je civilní indie se všemi svými klady a zápory. Jako ryze kladný prvek se dají považovat výkony hlavních představitelek. Dámy statečně přemohly handicap svého pohlaví a vagínosračky, co vypouštějí z úst, jsou díky jejich až "lidskému" úsilí nadmíru přirozené, imaginativní a poslouchatelné. Rovněž je tu otázka politické korektnosti, která ve víru zmíněných vagínosraček dostává pěkně na frak, což je chvályhodné, neboť politická korektnost je popkulturní alternativa kapavky. Na druhou stranu je zde typický žánrový nešvar- plytká a přímočará dějová linka, která snímek řadí do dlouhé linie nezávislých srágor, jež nás nenadchly ani neurazily. Dobrá, nebudu kecat, trochu mě to nadchlo - poslouchatelné vagínosračky jsou přece jev, co se vidí jen párkrát za život.