Ony

Jedinou docela ucházející scénou byl taneček mezi vystoupením na novém pódiu a tou hodně divnou souloží. Tam snad měla své opodstatnění i ta otřesná kamera. Jinak to byla čirá hrůza: laciný příběh, odporné a především naprosto odfláknuté charaktery postav, přetíženost šokantními záběry (asi dvouvteřinová felace apod.). Hnus.

Tak on už námět je napytel, ale bylo hned jasné, že tady jde o vyprávění an sich. A byla jsem připravená si to vyprávění užít opravdu ze všech úhlů pohledu, se všemi poletujícími auty, rozstřílenými lebkami i padajícími sanitkami. Jenže ono rozmáchnout se kamerou a pak film rozstříhat na cucky samo o sobě nestačí. Co vám budu povídat. Demence. Tohle na mě nemohlo zafungovat. Chování a dialogy lidí jsou tak strašně hloupé, až to bolí. O spoustě postav jsem vůbec netušila, o co jim jde. Jejich angažovanost v dané situaci, vzájemné vztahy, náhodná setkání, kontakt s rodinou atd. atd. jako by se snažily být klišé. Ale dokonce ani to nevychází. A hlavně je to tak zoufale jednotvárné! Škoda je tu některých scén se slušným potenciálem parodie. Kdybych viděla jen ten hláškovací konec, neuvěřím, že nejde o komedii. Nejdřív jsem se smála jen, když někoho zabili (a vůbec mi to nebylo blbý), ale v závěru už mi smíchy tekly slzy. Doprčic to ani nebyl patos, to byl zas jen pokus o patos. „You´re welcome.“

Tak jsem byla taky dojatá a napjatá a dokonce nalomená k nejvyššímu hodnocení. Ale Christinina poslední věta to úžasně zazdila. Achjo.

Jestli je možné mít radost z vlastní prohry, pak je to ve chvíli, kdy nade mnou vítězí film. Wanted mi doslova dalo do těla. A vůbec to neudělalo hned na začátku nebo v první polovině. Ó ne. Nechalo mě opájet se představou, jak vyjdu z kina a řeknu: „Jo, pěkná akce, místy vtipné, sakra stylové, ale vyšinuté kulky nejsou nic pro mě. Časem se začala jen lepit jedna scénka na druhou, začalo to nudit…“ Pěkně na mě nechalo zaschnout tuhle masku dospělého nepřekvapitelného diváka a pak mi ji nemilosrdně strhlo i s kusem ksichtu. Během závěrečných titulků a celé cesty z kina jen velmi pomaloučku vyprchávala euforie. Ano, tento film je zábavný, stylový a akční, ale také je to neuvěřitelná burcující vzpruha, něco víc, něco extra!

Všechno špatně: zombies, které nejsou zombies, lekačky, při kterých jsem se vůbec nelekala, efekty pro miminka, tupí hrdinové, z nichž jeden vypadá jako Michal Suchánek. A největší nesmysl a sprosťárna? Samozřejmě název. Kromě toho, že je úplně scestný, protože s Romerovou klasikou se to nedá srovnávat ani zdálky, byl také jediným důvodem, proč jsem tohle viděla (a asi nejsem sama). Dlouho mě nic tak neotrávilo.

Dopadla jsem na dno bezedné debility.

Žádný vyumělkovaný art ani laciný doják. Působí profesionálně po formální stránce a přitom je tak ohromně lidský. Nemám slov. Až na úplné výjimky, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, se mi u filmů nedaří plakat. Ale teď brečím i při psaní komentáře. Zásah.

Hned na úvod si odbudu chválu mistrovské formální stránky. Obraz i zvuk jsou zkrátka frajeřina, ojedinělý požitkek. Jinak je tento snímek vrcholnou ukázkou toho, co mám ve filmech snad ze všeho nejraději, tedy dokonalého herce v roli, kterou si netroufám popsat. Přívlastek "kaneovská" se mi docela líbí, ale raději to zatím nechme... Dál mě fascinuje, jak mě There will be blood intenzivně zaměstnávalo, dokonce bych z pohodlnosti uvítala, kdyby bylo ještě delší, ještě epičtější. Zkrátka to zdaleka není přímočará pohádka o tom, že ropa kazí charakter. Během filmu jsem měla silné pochybnosti, především mi nedocházelo, proč tolik prostoru dostává ta trhlá církev třetího zjevení. Ale posledních pár minut mi dalo za vyučenou. Konec je skutečně skvostný a připadám si hrozně malicherně, když si ještě vzpomínám na nějaké vady, jako zbytečný flashback, ne úplně uspokojivé skoky v čase, které narušují plynulost vyprávění, apod. Ještě pár maličkostí by se dalo vytknout, ale ty vážně vem čert, protože jsem na ně byla upozorněna až po filmu.

pseudopseudodokument

neškodná artová sériovka