Ony

Podivné a strašidelné (asi jako všechny filmy, co se odehrávají v cirkuse). Ovšem animace těch artistů na visuté hrazdě je úchvatná.

Filmařsky neobyčejně vynalézavé, padesátými lety nezatížené, ale pro uřvané herectví a přeplácanost některých scén téměř nesnesitelné. Alespoň pro mě teda.

"Nemají rádi rozepjatá křídla... Ještě štěstí, že nám žádný nerostou." Tenhle film má kritického ducha, který mi vůbec nepřipadá tak vyčpělý, jak se tady tvrdí v každém druhém komentáři. Jen je krz to vleklé vyprávění bohužel málo vidět.

"Tento muž říká: Když je ryba dobrá, je dobrá." Do toho voiceoveru jsem se prostě zamilovala. A samozřejmě to má, jako všechny Vasulkovy dokumenty, atmosféru jako bejk.

Je k nevíře, jak nádhernou podívanou udělá médium černobílého filmu z něčeho tak nechutného, jako je kuchání velryby.

V románové předloze je asi milion v úvahách zacyklených postav, které na více než pěti stech stránkách nedělají nic jiného, než že se chytají za spánky a vykouří v průměru kilo tabáku na jeden odstavec. Děj tak stojí na několika kolejích a až v úplném závěru se zběsile rozjede do velkolepého finiše, nad kterým nezbývá než si uvědomit, že by to bez něj asi tenkrát nevydali. Až do závěrečného zlomu jsem ale při četbě pociťovala jistý plaisir du texte, to rozhodně. Adaptace dopadla v rámci možností skvěle. Vyprávění je dynamičtější a více soustředěné na přemýšlejícího Brycha. V románu navzdory názvu i genezi Otčenáškova textu vlastně moc nepůsobí jako hlavní hrdina. Autor tam použil vševědoucího vypravěče, jehož perspektivě a zálibě v kádrování je nejblíž soudruh Bartoš. Narozdíl od do absurdna přetaženého konce knihy (teď mě napadlo, že by se klidně dal proti srsti číst jako závěr Třicáté Marininy lásky od Vladimira Sorokina, ale dost spekulací) vyvrcholení filmu je jen úsměvné. Plus psychedelická scéna s papírovými vlaštovkami.

„No, takhle to s Klimešem opravdu nepůjde. To tedy ne!“ Ale jo, tohle ještě docela šlo. Je to komponované jak případ Honzy Zemana (a koukám, že na scénáři se podílel tehdy začínající Jiří Sequens). Ideologie je vysoko nad prahem, místy jsem se musela smát, ale v jádru je to průměrná detektivka.

Už je to pár let, co jsem četla Olbrachtovu předlohu, ale pořád jsem přesvědčená, že to vůbec není špatná kniha. Pamatuju si, jak mi postava Anny připadala uvěřitelná a pochopitelná, jak byl její vztah k Toníkovi živočišný, jak jim postel voněla ocelí. Co se s tím vším stalo v režii Karla Steklého? Něco strašného. Anna je tu epizodní venkovskou husou, která se úplně ztrácí ve sledu davových scén. No, některé jsou docela působivé. Většinu té neskromné stopáže ale tvůrci vyplácali na úmorné schůzování a nejdebilnější dialogy v dějinách kinematografie.

Film o hloupých lidech, kteří dělají hloupé věci. A mně se líbil. Nejspíš to bude tím, že jsem taky dost hloupá. Pak možná ještě tou odvázanou kamerou a agresivní klavírní hudbou, která docela sugestivně ilustruje krizi hlavní hrdinky. Ovšem scénář vskutku za moc nestojí. Čtvrtou hvězdu přidávám za příjmení ústředních rivalů - Kučera a Kout. To je geniální!

Tenhle film je sice hezky natočený a herci podávají slušné výkony, ovšem z hlediska dramaturgického a morálního s tím mám problémy. Je nám postupně poskytnut pohled z perspektivy starých majitelů domu a novomanželů bez společného bydlení. Bývala bych chápala obě strany, kdyby mi nebylo tak nápadně podsouváno, že mám chápat jen jednu, že bytovou krizi způsobili prvorepublikoví profesoři, roztahující se se svými sbírkami kaktusů. Aby to nevypadalo, že je scenárista zaujatý jen proti starým lidem, elegantně vsunul epizodní postavu nájemníka, kterého utlačuje jeho mladší domácí. Naštěstí se tehdy už nelenilo s panelovou výstavbou, takže si film může dovolit maličko zahrát i na optimističtější notičku. Toto shovívavé mávnutí rukou nad starými pořádky je paradoxně z celého snímku to nejpříjemnější. Jinak jsem trpěla jak ten pokusnej pes.