Ony

Celý děj je odvyprávěn v hudebním podkresu (ze kterého mi bude hučet v hlavě ještě asi týden). Obraz a dialogy jsou tu jen tak mimochodem, čemuž odpovídá jejich kvalita a důmyslnost. Herci, když už je jim rozumět, mluví v pořekadlech, prokládaných "vole" a "kurva". Bavilo mě sledovat kulisy a rekvizity (kancelář Alexe Holého je hotový Rudův byt ze Zítra se bude tančit všude), ale jinak to nemá v kinech co dělat.

Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře.

Tak zase nevím, jak to dopadlo s Rejzkem. U Řezáče se mi ztratil někde v půlce knihy, Vávra ho radši úplně vynechal. Ostatně on kromě Bagárova spaní v úřadu vynechal vše, co by nemuselo "být jasné".

T.T. Sindrom z modelíny!

"Právě proto, že nemáme ještě dostatek filmů, které by řešily otázky dnešní doby, je zcela na místě, že bude tento nedostatek vyplněn údernickou prací." (Rovnost, 27.3.1949) Vsadila bych se, že epizodní historky o selhávajícím individualistovi, norských svetřících a vrzajících dveřích vypracovala scenáristická úderka při zvláštní nedělní směně. Je chvályhodné, že se ani při tomto stachanovském tempu („normální doba potřebná k natočení dlouhého filmu – asi jeden rok – bude zkrácena na třetinu“, tamtéž) nezapomnělo na typické kuřácké synekdochy. Nejde přece jen o závod Pepíka s Harykem, tady závodí přímo dýmka s doutníkem, což si asi každý snadno dešifruje.

V Mamas & Papas se Nellis dostala s tím svým efektem přirozenosti na hranu a teď z ní spadla do bahýnka banálního vztahového kašpárkování. To je sice taky hrozné, ale alespoň se na to dá dívat. Ovšem s jednou obří výhradou - tenhle film vlastně říká, že je v pořádku, když se čtyřiačtyřicetiletá ženská rozhodne s náhodným kolemjdoucím počít dítě jen proto, že už jinak neví coby. To mi přijde až příliš nechutné na to, abych z jinak celkem vtipného filmu odcházela v dobrém rozmaru.

Miloši Makovcovi se asi moc nechtělo do čistokrevných budovatelských agitek o "nových" lidech a obcházel různými zajímavými způsoby okolo. Případ dr. Kováře je film o třídním boji, natočený tak trochu ve stylu sovětských montážníků, což v kontextu naší poúnorové tvorby působí zvláštně a z dnešního pohledu, pravda, až primitivně. Ale mě to docela bavilo - částečně zvráceně, ale částečně i normálně (film má slušné tempo a herecké výkony). Mimochodem, tříbí se nám tady nesmiřitelná dvojice Krejča - Plachý, která se o dva roky později objevuje v takřka identických úlohách v Makovcově majstrštyku Velké dobrodružství.

"Byl předváděn školní film. Přihlíželo mu na 400 študáků. Film se jmenoval "Revoluce krve a ducha" a ukazoval kontrast klidného vývoje v našem státě s krvavými převraty jinde. Bylo tam moc a moc zajímavých věcí. Ruská revoluce, německý převrat, čínské bouře, rakouská občanská válka, pětiletka, Stalin, Hitler, Mussolini, Beneš, Masaryk, československé legie, Ghandi, fašistická Italie, náš průmysl, armáda atd. atd. Přes hodinu to běželo a študáci klidně přihlíželi. Možná, že někteří podřimovali. Potom přišla tělovýchova. Objevilo se také footballové hřiště, na něž právě vbíhá jedenáctka s brankářem v čele. A tu pojednou hlediště oživlo a zaburácel hřímavý potlesk a nadšené volání. Duše študákova promluvila a pedagogy pojala hrůza." Takto v roce 1937 popsal projekci Revoluce krve a ducha Jaroslav Žák ve Študácích a kantorech. Vystihl to moc hezky. Když se tento film promítal o 70 let později u nás na fakultě, probíhalo to úplně stejně. Tedy až na to, že nás nepřihlíželo 400, ale asi 3.

Různé okolnosti mě donutily to vidět už třikrát (když nepočítám hrůzné noční projekce do sna), a stále nechápu, proč mi někteří (chytří a vzdělaní) lidé tvrdí, že jde přes ideologický nános o kvalitně natočený film. V čem? Tedy z čistě technického hlediska snad, ale to mě moc netěší, když scénář je úplně primitivní a přetížený nablblými dialogy (pro zajímavost jsem si vypsala ve filmu užívané nadávky: rošťáci, opatrník, ředkvička, čalouník), herci vypadají jak z plakátu a rvačky jak z grotesky. Jestli u tohoto filmu někdo dokáže být napjatý a pochybovat o tom, jak se která postava zachová, tak to je teda borec. Já jsem se dvakrát jen nudila, napotřetí se mi povedlo docenit srandistickou stránku věci.

J. Š. Kubín je podle mě nejlepší vypravěč v dějinách české literatury. A je skvělé, že zrovna Zdeněk Smetana a František Filipovský to zřejmě viděli podobně.