Ony

Nebavila jsem se zas tak významně, ale je to roztomilé a nálepka banskobystrického zákazu na tom dojímá k slzám. A je tam Miloš Kopecký a sovička.

Čím je pro Formanovy a Papouškovy filmy ze 60. let obyčejný český člověk, tím je pro Trhák obyčejná česká popstar. Čím je v komediích nové vlny Josef Šebánek, tím je v Trháku Hanička Zagorová. Vydržet u filmu přes trapné scény všednodennosti je ovšem evidentně snazší než překousnout trapnost normalizačních estrád. Docela to chápu, vzpomínám si na svoje rozpaky z Krejčíkova Prodavače humoru, který stále čeká na mé docenění. V případě Trháku však problém nemám. Směju se takřka nepřetržitě a například zaražený pilot před hájovnou patří k těm scénám, kvůli kterým se občas probudím smíchy, když si na ně vzpomenu ve snu. Neuvěřitelně plný film.

Těžko říct, jestli je to spíš dokonale naivní film nebo film o dokonalé naivitě. Vzhledem k tomu, jak často sama zažívám svých 8 minut, si klidně myslím to druhé.

Podle mě zdaleka nejlepší kunderovská adaptace. I její předloha je mou oblíbenou směšnou láskou, ovšem film z ní nejen čerpá, ale i hodně přidává. Přidává vtipnou kameru, vtipnou hudbu a scenáristické srandičky, díky kterým se z dusného, až nepříjemně napínavého textu stává hravá komedie (ale ne že by u ní úsměv sem tam nezamrzal). To mě napoprvé velmi překvapilo, ale nevadí mi to. Ohromně se mi líbí, jak precizně je zrežírovaný pohyb postav v prostoru. To pronásledování, šmírování, přepadávání, schovávání se, kličkování,... To je prostě Ono.

Miloš Kopecký je přesně to, čemu můj psychoanalytik říká "alfa plus".

Chudák Pavel Kohout tehdy ještě netušil, že se za pár let v tom neonovém pekle octne taky. Ta emigrace musela být hrozná nemoc.

Když se ve filmu Nevíte o bytě? odněkud z neznáma vynořil Josef Křikava a začal zpívat, připadalo mi to strašně vtipné. Když se úplně stejně vynoří v Panu Novákovi, už to zas tak vtipné není. Ale jsou tu, pravda, jiné perly. Třeba takové vyznání lásky mezi mladými soudruhy: "Já tě potřebuji. Politicky. Rozumíš?"

Je to trapný film. Možná by to jinak nebylo ono, ale to nic nemění na tom, že to prostě je trapné. K vysokému hodnocení mě vede hlavně výborná kamera, hudba a pocit, že kdybych bývala viděla Leona v takových patnácti letech, mohlo být všechno úplně jinak.

Skoro dvouhodinová cirkulace tří schémat: 1. Mezi dobrými přáteli nebo partnery se něco děje, ale oni si to nedokážou říct a řeknou si místo toho něco jiného. 2. Ronny se snaží chránit svého nejlepšího kamaráda a stane se mu u toho něco komického. 3. Sejde se víc lidí a stane se něco trapného nebo patetického. Přes tuto monotónnost to takové lítostivé krávě, jako jsem já, mohlo být sympatické. Bohužel se tam postupně nahromadila kupa vyložených chyb – nelogičností, přetažených scén a tak.

Je to někde mezi typicky předrsnělým srbským filmem pro západní publikum a oprávněnou společenskou kritikou, která si na rozdíl od jiných takových snímků všímá zcela konkrétních a aktuálních problémů. Vzhledem k tomu, že scénář stojí na poměrně vratkém klišé a hraje tam čím dál tím usedlejší Nikola a hollywoodská star Bojana, není to zas tak autentické, jak by mohlo. Násilí je ale natočeno docela slušně a je tu řada "vtípků", které podle mě docela dobře vystihují mentalitu srbských nacionalistických výrostků ("piši ćirilicom, dizelaši pišu latinicom"). Digitální kamera tomu moc nepřidává, ale nevadila mi (až na ty zoomy).