Ony

Zpětně se sice dá dlouze dumat nad momenty, kdy to drhlo, nedávalo moc smysl nebo bylo trochu přitažené za vlasy, ale to nic nemění na tom, že těch 85 minut jsem byla úplně v transu. A až zas příště něco pokazím v práci a budu mít pocit, že je to konec světa, vzpomenu si na Asgera.

Od premiéry na LFŠ s choromyslným dovětkem RS už jsem stihla trochu vychladnout, ale film se mi pořád příčí. Opatrně a bez emocí konstruovaný Palach na jednoduchém retro pozadí nepůsobí ani tak realisticky a civilně, jako spíš nesoudržně a ploše.

Docela zábavné. Docela.

Přestože jsem Miladu viděla v podstatě pracovně a snažila se k ní podle toho přistupovat a přestože jsem v ní namísto tvůrčí invence postřehla těžkopádnou snahu o autenticitu skrze ztuhlé masky a obarvené archivy, moje emoce se rozhodly, že to pro tentokrát tak nějak stačí.

Taková příležitost a tak urputně překalkulovaný výsledek... To už mě víc dojala ta Margaret Mamma Mia Thatcherová před pár lety.

Tohle nostalgické vzpomínání beze hran bývá vošajstlich, ale evidentně se mu těžko odolává. Drhův film mi z neznámého důvodu připadal snesitelnější než třeba stejně starý Podzimní návrat. Asi že tu vypravěčovo dětské já nemá zas tolik prostoru a důležitý je tam hlavně ten barák. Možná Početí úplně nepotřebovalo velké plátno, ale krátkometrážní dokument O malém světě z roku 1967, který je vkomponován na začátek jako ustálený předfilm, si ho zaslouží.

Já v podstatě žiju v padesátých letech a soudruhy Svobodu, Bořuckého a další běžně vídám ve filmech, kde plní plány na tisíce procent a kde (a to je důležité) nemluví. Takže mě toto dost zasáhlo.

První sexuální zkušenosti na pozadí velkých dějin mě vždycky dost dojímaly, ale buď jsem už příliš zatrpklá, nebo to v tomto filmu prostě není úplně ono.

V ranějším mládí jsem měla pomyslný seznam filmových met, jejichž nedostupnost mě nezvladatelně frustrovala. A jedna taková velká touha mi zůstala do dospělosti – Kmínkova Perníková chaloupka. Neuvěřitelné se stalo skutkem a mám to za sebou. A je to fakt strašný. Ale přece jen jsou tam hudební motivy a momenty, které člověka vytrhnou ze stavu totální otupělosti. "Tebe si však nemusím vykrmovat."

Na jednu stranu mi bylo fakt potěšením narazit na jiný český film z devadesátek s tak mocnou atmosférou. Na stranu druhou na cukání a tepání po celou celovečerní stopáž přece jen nejsem stavěná.