Když se ve filmu Nevíte o bytě? odněkud z neznáma vynořil Josef Křikava a začal zpívat, připadalo mi to strašně vtipné. Když se úplně stejně vynoří v Panu Novákovi, už to zas tak vtipné není. Ale jsou tu, pravda, jiné perly. Třeba takové vyznání lásky mezi mladými soudruhy: "Já tě potřebuji. Politicky. Rozumíš?"
Je to trapný film. Možná by to jinak nebylo ono, ale to nic nemění na tom, že to prostě je trapné. K vysokému hodnocení mě vede hlavně výborná kamera, hudba a pocit, že kdybych bývala viděla Leona v takových patnácti letech, mohlo být všechno úplně jinak.
Skoro dvouhodinová cirkulace tří schémat: 1. Mezi dobrými přáteli nebo partnery se něco děje, ale oni si to nedokážou říct a řeknou si místo toho něco jiného. 2. Ronny se snaží chránit svého nejlepšího kamaráda a stane se mu u toho něco komického. 3. Sejde se víc lidí a stane se něco trapného nebo patetického. Přes tuto monotónnost to takové lítostivé krávě, jako jsem já, mohlo být sympatické. Bohužel se tam postupně nahromadila kupa vyložených chyb – nelogičností, přetažených scén a tak.
Je to někde mezi typicky předrsnělým srbským filmem pro západní publikum a oprávněnou společenskou kritikou, která si na rozdíl od jiných takových snímků všímá zcela konkrétních a aktuálních problémů. Vzhledem k tomu, že scénář stojí na poměrně vratkém klišé a hraje tam čím dál tím usedlejší Nikola a hollywoodská star Bojana, není to zas tak autentické, jak by mohlo. Násilí je ale natočeno docela slušně a je tu řada "vtípků", které podle mě docela dobře vystihují mentalitu srbských nacionalistických výrostků ("piši ćirilicom, dizelaši pišu latinicom"). Digitální kamera tomu moc nepřidává, ale nevadila mi (až na ty zoomy).
Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla...
Pro pořádek musím předeslat, že mé hodnocení nevyplývá ze srovnání s Hathawayovou verzí. Její dodatečné zhlédnutí mi však pomohlo alespoň částečně formulovat, čím mě Coeni neuspokojili. Velká část mého zklamání ale pořád zůstává nevysvětlena a možná dám Kuráži ještě někdy šanci. Třeba mi připadá škoda, že padouši zůstali stejně nevýrazní jako v Maršálovi a dialogů zůstalo stejně příliš. Obličej Jeffa Bridgese zdaleka nenese stejný význam jako ksicht Johna Wayna, čímž přicházíme o vtipný sebeironický charakter postavy Roostera. Zahrát starého ožralu není samo o sobě takový kumšt. A vůbec, ač je ústřední trio moc dobré, ve vzájemné interakci mi cosi scházelo. Konec je moc natahovaný (Někdo někoho flákne po hlavě, on pět minut leží a jde fláknout někoho jiného...) a závěrečné dovysvětlení pro ty, kdo si nevšimli, že to nemají brát jako "vážný" western, jsem vážně nepotřebovala.
Když teď intenzivněji sleduji naše seriály 70. a 80. let, uvědomuji si, že nejsou zdaleka tak sterilní, jak jsem si vždycky představovala. Třeba právě Inženýrská odysea je text plný pnutí, nerovností a trhlin, nad kterými mě baví dumat, nebo se alespoň pozastavovat. Třeba jen pozorovat, jaké se tam nosí brýle nebo jak se oblékají jednotlivé sekretářky, je velice výživné. Když už jsem si říkala, že vrcholem celého seriálu je nepochybně Zbyňkův vztah s Veronikou a takřka horrorové scény v přeplácané vilce jejího tatíčka a mamičky, přišlo velké japonské finále, a to mě dorazilo úplně. V něčem je to opravdu dobré (Císler!), v něčem zábavné a v mnoha ohledech samozřejmě dementní.
K příjmení hlavní hrdinky Monty bych neváhala připojit ještě přídomek Python. Jinými slovy, absurdita českých operetek nikdy nezklame. Tolikrát zatracovaná hláška "z lásky bolej vlásky" mi připadá, nemůžu si pomoct, geniální. Snad jediné, co mi vadilo, byly ty hnusné kožichy.
Nasnímané je to moc pěkně. Nejen, že každý záběr ohromuje svou kompozicí, ale celý ten tichý filmový svět je správně nepříjemný. Příběh do něj zasazený ale není nic extra a ve vedení (ne)herců nám tu trochu ujela hranice mezi minimalismem a tupostí.
Tohle je hrozně dobré (a opravdu to neříkám jen proto, že je to srbské). 140 minut jsem se culila jak blb na tenhle řemeslně precizní, herecky živý a optimismem nabitý film. Někdo by mohl namítnout, že umocňovat smutek deštěm, radost sluníčkem a nostalgii sépií je poněkud vulgární, ale já jsem teda rozhodně neodolala. Mimochodem, v novosadském kině Arena bylo natřískáno a na konci se tleskalo, přestože to tam dávají už tři týdny pětkrát denně. Dějí se prostě věci...
Jestliže se Ženě za pultem dnes vyčítají plné, nazdobené regály, Muže na radnici bychom asi za tu špínu a šeď měli pochválit. Tím však s chválou končím. Jinak jsem se nemohla rozhodnout, jestli budu radši umírat nudou nad tím schůzováním, trapností nad privátními problémy soudruhů nebo jestli mě z těch blábolů rovnou trefí jako pana učitele. Poslední díl to rozštíp. U toho jsem se nalomila smíchy.
Nemít u sebe basičku Jelenů asi bych měla problém to vydržet. Co do věrohodnosti obrazů je to dokonalé. Vůbec jsem si nebyla jistá, kdy můžu věřit, že je to „jen jako“. To můžu na filmu obdivovat, ale nemusím. Stejně jako nemusím vědět, jak vypadá zabití kozy kapesním nožem. Nelíbí se mi, jak se Ɖorđević odvolává na srbská národní traumata a jak mu to zahraniční diváci žerou. Je fakt, že přepálená sebeprezantace je problém u více balkánských filmařů, ale v tomhle případě už jsme nějak moc daleko. Dokonce dál než v pozdějším Spasojevićově Srbském filmu. Ten je dostatečně nechutný a znepokojivý, ale přitom snesitelný a přece jen „filmový“. Ɖorđević udělal nebezpečnou a podle mě zbytečnou věc. Jestli se mi ještě někdo opováží tvrdit, že je to pravdivá výpověď o Srbsku, useknu mu hlavu.
Už hodněkrát jsem u balkánských knížek a filmů přemýšlela, jak správně pojmenovat jedno z jejich nejčastějších témat. Hledání identity? Ble. Karanović tomu říká prostě „nešto između“ (něco mezi) a neobyčejně razantně to podává prostřednictím filmového vyprávění. Toto vyprávění obsahuje spoustu metafor, které z něj však neční, jen mile pomrkávají. Nešto između je chytré, civilní drama, jehož hrdinové se ocitají nejen někde mezi Východem a Západem, ale taky mezi lidskostí a zvířeckostí, mezi přátelstvím a láskou, mezi lhostejností a nenávistí a mezi nadějí a smrtí.
Brutální zacházení se zvířaty je jistě problém i v "civilizovanějších" zemích, nicméně pokud si chcete o Srbech myslet, že jsou národem prasat, opřete se raději o tohle než o mravouka Spasojeviće.
Z prvních dílů jsem byla velmi rozpačitá. Nebylo mi jasné, jak může být seriál o muži, který usouloží svou manželku k smrti, zároveň tak těžkou socialistickou agitkou. I z jiných důvodů to působilo strašně neohrabaně. Skoky v čase jsou příliš radikální, počet postav moc velký, dvaapadesátiletý Luděk Munzar hraje mladého vandrovníka. Jakmile však synové a dcery dospěli a rozjely se naplno jejich životní příběhy, seriál promluvil poctivou dietlovštinou, které je těžké odolat. Vyprávění se stalo plynulejším, a tím pádem i návykovým. Zároveň jsem si uvědomila, že zas tak těžká agitka to v rámci možností není (alespoň jsou tam hodní kapitalisté Krahulíkovi a sympatický živnostník Pepa). Potřeba obdařit každého sourozence rozdílným charakterem a osudem spojená s potřebou reflektovat historické události a období, nutně vede ke vzniku velmi náročného konstruktu. Scénárista, režisér i herci však konstruují tak šikovně, že si to ani nemusíte uvědomovat, když se o to nesnažíte. Takže po zhlédnutí všech epizod můžu říct, že jsem si u toho pěkně odpočinula a pitomé mi to přišlo jen chvílemi a jen trošku.
Jste-li Češkou v Srbsku, takřka denně se vás někdo snaží oslnit tím, že viděl Služio sam engleskog kralja a je to podle něj nejvtipnější film na světě (Pokud zrovna neviděl Povratne boce.). Tak jsem byla nucena se na to také konečně podívat, ačkoli už při četbě předlohy jsem tušila, že z ní nevznikne dobrý film. Tedy určitě ne v režii Jiřího Menzela, který sice kdysi natočil pár slušných až výborných adaptací, ale ne proto, že je génius, ale proto, že byl ve správný čas na správném místě. Teď už je naopak úplně mimo. I když se nějak vyrovnám s tím, že z hrabalovsky mrazivé a oplzlé knihy vzniklo uhlazené leporelo, se závěrem, jenž je regulérní reklamou na Prazdroj, která navíc vypadá jak z 90. let, se smiřovat nehodlám.
Fernanda Pessou miluji tak, že mu to někteří určitě závidíte, takže si dokážete představit s jakou skepsí přistupuji k počinům, jako je tento. Zároveň právě extrémní zájem o jednoho z dvou hlavních hrdinů (druhým je Mário de Sá-Carneiro) mi umožnil tuhle záležitost přežít. Je to něco jako hraný dokument, prokládaný výkladovými pasážemi a recitacemi. Vizuálem mi to hrozně připomínalo Kalendárium se Saskií Burešovou. Jenže Saskia ve studiu nekouří a nehází teatrálně papíry pod stůl. Celé je to takové křečovité a podivné. Nápad s 2D kulisami ujde. Informací tu taky pár je (pochytila jsem něco z portugalské výslovnosti). No, a čekám, že takhle nějak dopadne i Film neklidu, ale vlastně je mi to úplně jedno.
Že se dělá nějak takhle, ví asi každý. Že skoro každý asi ví i trochu víc, než říká tenhle dokument, je samozřejmě chyba. Že jsem na konci křičela "néé, to už je konec?!", je zároveň klad i zápor. Neinvenční, zjednodušující, ale přesto zábavné. A ok, v jednom bodě pro mě i poučné (přestrojení za bezdomovce). (Viděla jsem necenzurovanou verzi.)
Je to schematická agitka nejhrubšího zrna, ale přesto výjimečně zajímavý snímek. Zatímco témata jiných socrealistických filmů (jako pětiletky, ženy na traktoru, rozorávání mezí, nová úloha umění apod.) jsou z dnešního pohledu už čistě historická, v Mém příteli Fabiánovi se typické schéma přerodu v "nového člověka" setkává s dodnes velmi ožehavým problémem. Bavila mě naivní odvaha, s jakou je k tomuto problému přistupováno: Kde jinde uvidíte, jak se Cikáni přetahují o písanky a sní o pionýrských šátcích? Oldšetrhend Chudík a jeho ženský ekvivalent Bublíková jsou konstruováni jako švýcarští hodináři cikánských duší, ale je jim dopřáno i jedno významné škobrtnutí, které dokáže, jak křehké duše těch lidí jsou a jak malicherné jsou osobní záležitosti oproti velkým společným věcem.
Tenhle film se hodnotí sám hned na začátku, když se objeví titulek: "Je to film Oldřicha Kmínka." K tomu nemá smysl nic moc dodávat. Pod Kmínkovým vedením mě nerajcuje ani Zdeněk Štěpánek, a to je opravdu co říct. Docela mě pobavilo, že toho zhýralého mládence pojmenovali Jaroslav Goll. Proč ne rovnou T.G. Masaryk?
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
Další informace
Moje komentáře
Já, truchlivý Bůh (1969)
Miloš Kopecký je přesně to, čemu můj psychoanalytik říká "alfa plus".
Smyk (1960)
Chudák Pavel Kohout tehdy ještě netušil, že se za pár let v tom neonovém pekle octne taky. Ta emigrace musela být hrozná nemoc.
Pan Novák (1949)
Když se ve filmu Nevíte o bytě? odněkud z neznáma vynořil Josef Křikava a začal zpívat, připadalo mi to strašně vtipné. Když se úplně stejně vynoří v Panu Novákovi, už to zas tak vtipné není. Ale jsou tu, pravda, jiné perly. Třeba takové vyznání lásky mezi mladými soudruhy: "Já tě potřebuji. Politicky. Rozumíš?"
Leon (1994)
Je to trapný film. Možná by to jinak nebylo ono, ale to nic nemění na tom, že to prostě je trapné. K vysokému hodnocení mě vede hlavně výborná kamera, hudba a pocit, že kdybych bývala viděla Leona v takových patnácti letech, mohlo být všechno úplně jinak.
Dilema (2011)
Skoro dvouhodinová cirkulace tří schémat: 1. Mezi dobrými přáteli nebo partnery se něco děje, ale oni si to nedokážou říct a řeknou si místo toho něco jiného. 2. Ronny se snaží chránit svého nejlepšího kamaráda a stane se mu u toho něco komického. 3. Sejde se víc lidí a stane se něco trapného nebo patetického. Přes tuto monotónnost to takové lítostivé krávě, jako jsem já, mohlo být sympatické. Bohužel se tam postupně nahromadila kupa vyložených chyb – nelogičností, přetažených scén a tak.
Šišanje (2010)
Je to někde mezi typicky předrsnělým srbským filmem pro západní publikum a oprávněnou společenskou kritikou, která si na rozdíl od jiných takových snímků všímá zcela konkrétních a aktuálních problémů. Vzhledem k tomu, že scénář stojí na poměrně vratkém klišé a hraje tam čím dál tím usedlejší Nikola a hollywoodská star Bojana, není to zas tak autentické, jak by mohlo. Násilí je ale natočeno docela slušně a je tu řada "vtípků", které podle mě docela dobře vystihují mentalitu srbských nacionalistických výrostků ("piši ćirilicom, dizelaši pišu latinicom"). Digitální kamera tomu moc nepřidává, ale nevadila mi (až na ty zoomy).
Psi a lidé (1971)
Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla...
Opravdová kuráž (2010)
Pro pořádek musím předeslat, že mé hodnocení nevyplývá ze srovnání s Hathawayovou verzí. Její dodatečné zhlédnutí mi však pomohlo alespoň částečně formulovat, čím mě Coeni neuspokojili. Velká část mého zklamání ale pořád zůstává nevysvětlena a možná dám Kuráži ještě někdy šanci. Třeba mi připadá škoda, že padouši zůstali stejně nevýrazní jako v Maršálovi a dialogů zůstalo stejně příliš. Obličej Jeffa Bridgese zdaleka nenese stejný význam jako ksicht Johna Wayna, čímž přicházíme o vtipný sebeironický charakter postavy Roostera. Zahrát starého ožralu není samo o sobě takový kumšt. A vůbec, ač je ústřední trio moc dobré, ve vzájemné interakci mi cosi scházelo. Konec je moc natahovaný (Někdo někoho flákne po hlavě, on pět minut leží a jde fláknout někoho jiného...) a závěrečné dovysvětlení pro ty, kdo si nevšimli, že to nemají brát jako "vážný" western, jsem vážně nepotřebovala.
Inženýrská odysea (TV seriál) (1979)
Když teď intenzivněji sleduji naše seriály 70. a 80. let, uvědomuji si, že nejsou zdaleka tak sterilní, jak jsem si vždycky představovala. Třeba právě Inženýrská odysea je text plný pnutí, nerovností a trhlin, nad kterými mě baví dumat, nebo se alespoň pozastavovat. Třeba jen pozorovat, jaké se tam nosí brýle nebo jak se oblékají jednotlivé sekretářky, je velice výživné. Když už jsem si říkala, že vrcholem celého seriálu je nepochybně Zbyňkův vztah s Veronikou a takřka horrorové scény v přeplácané vilce jejího tatíčka a mamičky, přišlo velké japonské finále, a to mě dorazilo úplně. V něčem je to opravdu dobré (Císler!), v něčem zábavné a v mnoha ohledech samozřejmě dementní.
Děvčátko, neříkej ne! (1932)
K příjmení hlavní hrdinky Monty bych neváhala připojit ještě přídomek Python. Jinými slovy, absurdita českých operetek nikdy nezklame. Tolikrát zatracovaná hláška "z lásky bolej vlásky" mi připadá, nemůžu si pomoct, geniální. Snad jediné, co mi vadilo, byly ty hnusné kožichy.
Tiché světlo (2007)
Nasnímané je to moc pěkně. Nejen, že každý záběr ohromuje svou kompozicí, ale celý ten tichý filmový svět je správně nepříjemný. Příběh do něj zasazený ale není nic extra a ve vedení (ne)herců nám tu trochu ujela hranice mezi minimalismem a tupostí.
Montevideo, cesta za snem (2010)
Tohle je hrozně dobré (a opravdu to neříkám jen proto, že je to srbské). 140 minut jsem se culila jak blb na tenhle řemeslně precizní, herecky živý a optimismem nabitý film. Někdo by mohl namítnout, že umocňovat smutek deštěm, radost sluníčkem a nostalgii sépií je poněkud vulgární, ale já jsem teda rozhodně neodolala. Mimochodem, v novosadském kině Arena bylo natřískáno a na konci se tleskalo, přestože to tam dávají už tři týdny pětkrát denně. Dějí se prostě věci...
Muž na radnici (TV seriál) (1976)
Jestliže se Ženě za pultem dnes vyčítají plné, nazdobené regály, Muže na radnici bychom asi za tu špínu a šeď měli pochválit. Tím však s chválou končím. Jinak jsem se nemohla rozhodnout, jestli budu radši umírat nudou nad tím schůzováním, trapností nad privátními problémy soudruhů nebo jestli mě z těch blábolů rovnou trefí jako pana učitele. Poslední díl to rozštíp. U toho jsem se nalomila smíchy.
Vyrobeno v Srbsku (2005)
Jestli mi to nevyjde v žádném fruškogorském klášteře, stanu se pornohvězdou v jižním Banátu.
Život i smrt porno bande (2009)
Nemít u sebe basičku Jelenů asi bych měla problém to vydržet. Co do věrohodnosti obrazů je to dokonalé. Vůbec jsem si nebyla jistá, kdy můžu věřit, že je to „jen jako“. To můžu na filmu obdivovat, ale nemusím. Stejně jako nemusím vědět, jak vypadá zabití kozy kapesním nožem. Nelíbí se mi, jak se Ɖorđević odvolává na srbská národní traumata a jak mu to zahraniční diváci žerou. Je fakt, že přepálená sebeprezantace je problém u více balkánských filmařů, ale v tomhle případě už jsme nějak moc daleko. Dokonce dál než v pozdějším Spasojevićově Srbském filmu. Ten je dostatečně nechutný a znepokojivý, ale přitom snesitelný a přece jen „filmový“. Ɖorđević udělal nebezpečnou a podle mě zbytečnou věc. Jestli se mi ještě někdo opováží tvrdit, že je to pravdivá výpověď o Srbsku, useknu mu hlavu.
Nešto izmedju (1983)
Už hodněkrát jsem u balkánských knížek a filmů přemýšlela, jak správně pojmenovat jedno z jejich nejčastějších témat. Hledání identity? Ble. Karanović tomu říká prostě „nešto između“ (něco mezi) a neobyčejně razantně to podává prostřednictím filmového vyprávění. Toto vyprávění obsahuje spoustu metafor, které z něj však neční, jen mile pomrkávají. Nešto između je chytré, civilní drama, jehož hrdinové se ocitají nejen někde mezi Východem a Západem, ale taky mezi lidskostí a zvířeckostí, mezi přátelstvím a láskou, mezi lhostejností a nenávistí a mezi nadějí a smrtí.
Občanský průkaz (2010)
příliš martyrologické a roztahané, ale jinak moc hezké
Vidimo se u čitulji (1995)
Nashle na smutečním oznámení - srbská mafiánská reality-show z dob, kdy byla v Bělehradě ještě sranda. Razumeš?
Prenerazila se zimina (2010)
Brutální zacházení se zvířaty je jistě problém i v "civilizovanějších" zemích, nicméně pokud si chcete o Srbech myslet, že jsou národem prasat, opřete se raději o tohle než o mravouka Spasojeviće.
Dovidjenja, kako ste? (2009)
Nejpravdivější film, co znám. Možná jsme pro černé kočky černé kočky.
Synové a dcery Jakuba skláře (TV seriál) (1985)
Z prvních dílů jsem byla velmi rozpačitá. Nebylo mi jasné, jak může být seriál o muži, který usouloží svou manželku k smrti, zároveň tak těžkou socialistickou agitkou. I z jiných důvodů to působilo strašně neohrabaně. Skoky v čase jsou příliš radikální, počet postav moc velký, dvaapadesátiletý Luděk Munzar hraje mladého vandrovníka. Jakmile však synové a dcery dospěli a rozjely se naplno jejich životní příběhy, seriál promluvil poctivou dietlovštinou, které je těžké odolat. Vyprávění se stalo plynulejším, a tím pádem i návykovým. Zároveň jsem si uvědomila, že zas tak těžká agitka to v rámci možností není (alespoň jsou tam hodní kapitalisté Krahulíkovi a sympatický živnostník Pepa). Potřeba obdařit každého sourozence rozdílným charakterem a osudem spojená s potřebou reflektovat historické události a období, nutně vede ke vzniku velmi náročného konstruktu. Scénárista, režisér i herci však konstruují tak šikovně, že si to ani nemusíte uvědomovat, když se o to nesnažíte. Takže po zhlédnutí všech epizod můžu říct, že jsem si u toho pěkně odpočinula a pitomé mi to přišlo jen chvílemi a jen trošku.
Obsluhoval jsem anglického krále (2006)
Jste-li Češkou v Srbsku, takřka denně se vás někdo snaží oslnit tím, že viděl Služio sam engleskog kralja a je to podle něj nejvtipnější film na světě (Pokud zrovna neviděl Povratne boce.). Tak jsem byla nucena se na to také konečně podívat, ačkoli už při četbě předlohy jsem tušila, že z ní nevznikne dobrý film. Tedy určitě ne v režii Jiřího Menzela, který sice kdysi natočil pár slušných až výborných adaptací, ale ne proto, že je génius, ale proto, že byl ve správný čas na správném místě. Teď už je naopak úplně mimo. I když se nějak vyrovnám s tím, že z hrabalovsky mrazivé a oplzlé knihy vzniklo uhlazené leporelo, se závěrem, jenž je regulérní reklamou na Prazdroj, která navíc vypadá jak z 90. let, se smiřovat nehodlám.
Žena se zlomeným nosem (2010)
Jednoduchý film s málo uvěřitelnými charaktery. Lokace jsou ovšem vybrány i nasnímány moc hezky - ach, ty bělehradské mosty...
Žena za pultem (TV seriál) (1977)
Myslím, že o moc líp už se to natočit nedalo. Alespoň v hranicích žánru našich útulných normalizačních seriálů určitě ne.
Conversa Acabada (1982)
Fernanda Pessou miluji tak, že mu to někteří určitě závidíte, takže si dokážete představit s jakou skepsí přistupuji k počinům, jako je tento. Zároveň právě extrémní zájem o jednoho z dvou hlavních hrdinů (druhým je Mário de Sá-Carneiro) mi umožnil tuhle záležitost přežít. Je to něco jako hraný dokument, prokládaný výkladovými pasážemi a recitacemi. Vizuálem mi to hrozně připomínalo Kalendárium se Saskií Burešovou. Jenže Saskia ve studiu nekouří a nehází teatrálně papíry pod stůl. Celé je to takové křečovité a podivné. Nápad s 2D kulisami ujde. Informací tu taky pár je (pochytila jsem něco z portugalské výslovnosti). No, a čekám, že takhle nějak dopadne i Film neklidu, ale vlastně je mi to úplně jedno.
Jak se dělá porno? (2010)
Že se dělá nějak takhle, ví asi každý. Že skoro každý asi ví i trochu víc, než říká tenhle dokument, je samozřejmě chyba. Že jsem na konci křičela "néé, to už je konec?!", je zároveň klad i zápor. Neinvenční, zjednodušující, ale přesto zábavné. A ok, v jednom bodě pro mě i poučné (přestrojení za bezdomovce). (Viděla jsem necenzurovanou verzi.)
Můj přítel Fabián (1953)
Je to schematická agitka nejhrubšího zrna, ale přesto výjimečně zajímavý snímek. Zatímco témata jiných socrealistických filmů (jako pětiletky, ženy na traktoru, rozorávání mezí, nová úloha umění apod.) jsou z dnešního pohledu už čistě historická, v Mém příteli Fabiánovi se typické schéma přerodu v "nového člověka" setkává s dodnes velmi ožehavým problémem. Bavila mě naivní odvaha, s jakou je k tomuto problému přistupováno: Kde jinde uvidíte, jak se Cikáni přetahují o písanky a sní o pionýrských šátcích? Oldšetrhend Chudík a jeho ženský ekvivalent Bublíková jsou konstruováni jako švýcarští hodináři cikánských duší, ale je jim dopřáno i jedno významné škobrtnutí, které dokáže, jak křehké duše těch lidí jsou a jak malicherné jsou osobní záležitosti oproti velkým společným věcem.
Je t'aime moi non plus (1976)
Z dnešního pohledu už možná ne kontroverzní, ale stále poměrně bizarní film o mrtvém ptáku, teplých popelářích, bílém koni, igelitovém pytli a spol.
Dnes naposled (1958)
Úplně jsem dostala chuť se... nadýchat čerstvého vzduchu.
Její hřích (1939)
Tenhle film se hodnotí sám hned na začátku, když se objeví titulek: "Je to film Oldřicha Kmínka." K tomu nemá smysl nic moc dodávat. Pod Kmínkovým vedením mě nerajcuje ani Zdeněk Štěpánek, a to je opravdu co říct. Docela mě pobavilo, že toho zhýralého mládence pojmenovali Jaroslav Goll. Proč ne rovnou T.G. Masaryk?