Ony

Dokonalost. V rámci Rouchovy retrospektivy v Jihlavě bylo možné zakusit, jaké to je bez kongeniálního tlumočení DČ – samozřejmě o dost chudší, ale smích až k slzám přišel i tak.

Na sychravé říjnové odpoledne je prosluněná age gap romance se Švábem jak dělaná. Našinec se i dojme.

Kolega mě předem upozorňoval na přiblblý scénář a nemravný výstřih hlavní hrdinky, ale očekávání pseudopohádky o kozách a oslintaném prstenu nakonec bylo překonáno. Nejsem z toho sice nijak odvázaná, ale výprava a poselství jsou celkem zdravé.

Viděla jsem to uprostřed noci přímo v jedné z cel želivského domu ztracených duší, ale domnívám se, že i jinde by atmosféra dalece předčila všechno ostatní. Děj mi připadal trochu nepřehledný. Po několika hodinách už bych nedokázala říct, kdo byl na oddělení, když zmizel Moose, přestože to nezvykle žoviální Adamíra opakoval pořád dokola.

Osm hlav je vyprávěno filmařskou makarónštinou, která je ve výsledku srozumitelná, chvílemi překvapivě humorná v dobrém slova smyslu a chvílemi ve špatném. Nejde o přímočarou honbu za silným biografickým příběhem, což se mi líbí, ale na druhou stranu mě film nechal poměrně chladnou. Silněji než cokoli jiného ve mně rezonuje "odrhovačka" Lagernaja v podání Jevgenije Rubilina. Asi bych se nebránila druhé projekci – v jiném rozpoložení to třeba budu vnímat jinak. PS: Trochu podobný závan čehosi jako Hlava-ruce-srdce.

Prvních asi dvacet minut jsem viděla v IMAXu, pak "se porouchal", tak jsem si vystála frontu na prachy a jako veliká bojovnice na to šla hned znovu. Už tedy bez maxima obrazu, ale stejně je tam pro mě zásadní zvuk (+hudba). Celé je to samozřejmě dokonalé, až na ty dojímavé civilní hrdiny a roztahaný konec.

Nevšední vizuální zážitek trochu kazí sice krásná, ale příliš šedesátková Olivera.

Trochu se ve mně ozývala koumpounofobie. Ale jinak je to roztomilá "konstruktivní satira".

Pokud jde o komunistickou proticírkevní propagandu, jsem asi trochu přecitlivělá. Kálmán Mikszáth a jeho román, odehrávající se někdy za Metternicha, s ní samozřejmě nemají nic společného, ale u adaptace z roku 1951 se člověk tíživým myšlenkám na případ Mindszentyho a dalších prostě ani dnes neubrání. Navíc je to takový barvotiskový kýč, který urážel i moje estetické cítění. Na druhou stranu musím uznat, že lepší svatební scénu jsem ve filmu ještě neviděla, Jiří Kára hadr. A pak mě rozněžnily žáby.

Mé první setkání s dogville comedies. Šok. Smích. Pohoršení.