Stanmi

Občanská válka sice Avengers rozdělila, ale brzy se budou muset opět spojit. Titán Thanos (Josh Brolin) se totiž rozhodl uvést do pohybu svůj dlouho připravovaný plán na nastolení rovnováhy v galaxii, k tomu však potřebuje šest mocných Kamenů nekonečna… No sice to trvalo deset let, ale nakonec jsme se dočkali. Infinity War jsou totiž skutečně prvním filmovým crossoverem, který je jako vystřižený z komiksových stránek a je opravdu radost na něj pohledět. Hned na úvod musím dodat, že film rozhodně nevychází vstříc běžnému divákovi, ale naopak je určen pro ty, kteří už nějakou tu marvelovku viděli (osobně doporučuji především Občanskou válku, Ragnarok a aspoň jedny Strážce galaxie), protože na nějaké dlouhé objasňování tady prostě není prostor. Samotný příběh je totiž jedna velká jízda, kde se pořád něco děje, objevují se staré známé postavy (ale i zbrusu nové), díky kterým se příběh rozdělí do víceméně třech samostatných liní, které však mají jedno společné a to, že všichni se snaží zabránit Thanosovi v získání všech kamenů (snad nebudu příliš prozrazovat, když napíšu, že se sice snaží, ale moc jim to nejde). A to vše spěje k velkému finále ve Wakandě, kde příběh vyvrcholí a závěr prostě člověku vezme dech a to moc nepřeháním, protože tvůrci se s tím opravdu nemazali (no však se podívejte sami). Ale pořád je to marvelovka, takže nechybí i onen pověstný humor, kde si většinu hlášek i vtipných situací berou pro sebe Strážci galaxie (ale jedním dechem je třeba uznat, že si pro sebe berou i ty vážnější chvíle, především tedy Star-Lord a Gamora). Tím se dostávám k postavám, kde si dovolím předně zmínit toho nejdůležitějšího a to samotného Thanose. Je trochu nezvyklé začínat hned záporákem, protože ti u Marvelou jsou (až na pár výjimek) jen takoví generičtí panáci na jedno použití, ale Thanos je úplně jiná liga, protože je naprosto plnokrevnou postavou se vším všudy, což je zásluha nejen Joshe Brolina či trikového oddělení, ale také scénáristů, kteří mu poskytli velice kvalitní péči a může se tak pochlubit příběhovým pozadím jako málokterý padouch z poslední doby a tak je to správně, protože díky tomu jsou třetí Avengers skutečným zážitkem na který se jen tak nezapomíná. No a pak tady máme samozřejmě naše staré známé hrdiny, kterých tu je bezmála dva tucty, což. také znamená, že ne každý dostane stejnou porci. Z těch, kteří si rozhodně nemůžou stěžovat na nedostatečnou stopáž, jsou především Iron Man (heh vzhledem, že to Tony před deseti lety rozjel tak není divu), Thor (inu proti mocnému mimozemšťanovi je třeba nasadit jiného mocného mimozemšťana) a Strážci galaxie (což vzhledem k tomu, že je Gamora „dcerou“ Thanose není zase tak překvapivé), v těsném závěsu za nimi jsou pak Dr. Strange, Spider-Man, Vision, Scarlet Witch a Bruce Banner (schválně nepíšu Hulk, protože…no to už by byl asi spoiler). Co mě naopak překvapilo bylo upozazdění Capa a Black Widow, kteří ze všech původních Avengerů mají nejméně prostoru (heh ano Clinte já vím), snad tedy dostanou více prostoru v dalším díle. Když už jsem u těch postav tak hned zmíním pár slov i o hereckých výkonech, které prostě mají pořád tu stejnou úroveň jako prakticky ve všech marvelovkách, na Oscara to není, ale každý ze zúčastněných od Paula Bettanyho přes Stana Leeho po Benedicta Wonga odvedle velmi dobrou práci. Pochválit musím ještě hudbu, tu má na svědomí samotný Alan Silvestri, který se musel popasovat se spoustu superhrdinských znělek, ale zvládnul to na výbornou a díky němu tak Avengers znějí správně heroicky, monumentálně a osudově, jak se na takový snímek sluší a patří. Režisérští bratři Russové měli před sebou nesmírně obtížný úkol, ale zvládli ho s přehledem. Jasně, můžeme klidně říct, že třetí Avengers z hlediska filmového umění nejsou žádný zázrak, ale z hlediska čisté filmové zábavy jsou naprosto luxusním kouskem a na poli komiksových adaptací (ale nejen u nich) se jedná bezpochyby o jeden z nejvýznamnějších filmů, které kdy byly natočeny.

Uvězněnému černokněžníku Gellertu Grindelwaldovi (Johny Depp) se podáří uniknout během jeho převozu ze Spojených států do Evropy a vydává se do Paříže, kde se chystá shromáždit své spojence. Mlok Scamander (Eddie Redmayne), který asistoval při Grindelwaldově zajetí je požádán svým bývalým učitelem Albusem Brumbálem (Jude Law), aby zastavil Grindelwaldovy plány dřív, než bude pozdě... Když jsem se před pár lety dozvěděl, že se chystá adaptace knížky Fantastická zvířata a kde je najít, tak jsem jen nevěřícné kroutil hlavou a říkal si, jak sakra chtějí vytvořit podle fiktivní kouzelnické učebnice funkční příběh? J. K. Rowling mi však ukázala, že to jde a vytvořila poutavý a zábavný příběh o mládem magizoologovi Newtovi Scamanderovi, který si prostě nešlo nezamilovat. K tomu je třeba připočíst kvalitní zpracování, zajímavé prostředí New Yorku dvacátých let a sympatické obsazení v čele s Eddiem Redmaynem a příjemné filmové překvapení bylo na světě. Ovšem producenti z Warner Bros si řekli, že když už, tak rovnou plnotučný pětidílný prequel k Harry Potterovi, protože prachy. Takže dva roky nám utekly jako voda a máme tady první pokračování s názvem Grindelwaldovy zločiny. No už z trailerů bylo jasné, že tentokrát už nepůjde jen o uprchlá magická zvířátka, ale o temnější kouzelnické dobrodružství. Což o to, nic proti tomu, ale bohužel tentokrát J. K. Rowling vzala za ten horší konec. V rámci klasického "syndromu druhých dílů" tak v rámci filmu vrší stále nové a nové postavy, vedlejší zápletky a šokující odhalení, čímž tříští celou hlavní příběhovou linii, která však i sama o sobě za moc nestojí. Jasně svým způsobem musela nějak zabydlet svůj magický svět, ale celé je to takové uspěchané, mnohdy nadbytečné a třeba finální odhalení Creedencovy minulosti (no jo náš obskuriál to přežil), tak spíše naštve, než překvapí. Eddie Redmayne je v roli podivína Mloka opět výborný a je jen škoda, že tentokrát vlivem přílivu nových postav a podzápletek dostal v konečném účtování méně prostoru než minule. To samé se dá říct i o Danu Foglerovi, který je zde v jistém smyslu trochu nadbytečný. Bohužel co se týče ženských hrdinek tak z Alison Sudol respektive její postavy Queenie udělala J. K. víceméně naivní blbku a Katherine Waterston je stejně nezajímavá jako v jedničce. Johnny Depp jako záporák Grindelwald se sice snaží, ale co naplat, stejně působí jen jako vlasatější kopie Voldemorta. To Jude Law má síce poměrně malou avšak významnou roli samotného Albuse Brumbála, kterou mimochodem zvládl naprosto s přehledem a opět tak dokázal, že umí velice elegantně přebíhat mezi kladnými a zápornými postavami. Ani tomuto snímku se nedá upřít jisté kouzlo, pár zajímavých scén a celkové zpracování je pořád na vysoké úrovni, ale jako celek to prostě moc nefunguje. Grindelwaldovy zločiny jsou tak pro Warnery, Davida Yatese i samotnou J. K. Rowling varovně zdviženým prstem, který jasně naznačuje, že takhle by to nešlo, jakožto fanoušek potterovské série upřímně doufám, že to příště vyjde lépe.

Earl Stone (Clint Eastwood) se celý život věnoval hlavně své práci a výsledkem toho je to, že s ním jeho vlastní rodina nemluví a navíc jeho dům kvůli dluhům zabavili exekutoři. Proto, když se naskytne možnost, pracovat jako kurýr, ihned ji přijme. Zdánlivě ideální situace má však jeden háček, jeho zaměstnavatelem je mexický drogový kartel... Tak jednu věc je třeba si vyjasnit hned na začátku - Clint Eastwood je prostě frajer. Natočit v 88 letech film a ještě k tomu si v něm zahrát hlavní roli, to chce mít pořádné cojones a ty Clint pochopitelně má a k tomu ještě pořádnou dávku zarputilosti, tvrdohlavosti a odhodlaní. Zkrátka Clint ty své postavy nemusí ani moc hrát, je to prostě v něm. Každopádně o Clintovi by se dalo psát ještě dlouho, takže se raději zaměřím na samotný film. Ten je v zásadě prostý, a to jak ve svým příběhem tak i zpracováním, ale v tom je právě jeho síla. Prostě starý chlap nemá prachy, tak začne převážet zásilky pro mexický drogový kartel a v mezičase se snaží napravit pošramocené vztahy se svou rodinou, nic víc, nic míň. No abych nezapomněl, ještě tu máme vedlejší linku s agenty DEA v čele s Bradleyem Cooperem, Michaelem Peñou a Laurencem Fisburnem, kteří kolem Earla pomalu stahují smyčku, ale marná snaha největším tahounem filmu je sám Clint. Ten už sice je vetchý stařík, který se pomalu pohybuje a jeho hlas už není tolik jasný, ale i tak pořád umí hrát jako pán a především má skvělý timing na hlášky a ty správné grimasy. Jasně nebyl by to Clint, aby nemoralizoval a nezanádával si na mladou generaci (mobily asi vážně nemá moc v lásce), ale od někoho jako je Clint to nezní otravně, ale člověk spíš souhlasně pokývá hlavou, protože to co říká, dává smysl. Co si budeme povídat, Pašérák určitě není Clintův nejlepší film, ale je to velmi sympatický snímek, kterému nechybí vtip, který nám připomene, co je v životě opravdu důležité. Nevím jak vy, ale já odcházel z kina spokojen.

Expert na zabezpečení věznic a profesionální „útěkář“ Ray Breslin (Sylvester Stallone) se po svém útěku z tajného vězení známé jako Kobka věnuje rozvoji své bezpečnostní společnosti. Poté co záhadně zmizí jeden z jeho svěřenců Shu (Xiaoming Huang), Ray a jeho tým zjistí, že někdo vybudoval nové supermoderní vězení… První Plán útěku sice nebyl úplně dokonalý, ale i tak se jednalo o zábavnou podívanou, která těžila především ze spolupráce dvou nejslavnějších akčních borců - Slye a Arnieho. Proto, když jsem se dozvěděl, že se natáčí dvojka (a dokonce hned i trojka), tak radostí jsem sice neskákal (protože bylo oznámeno, že to bude již bez Arnolda), ale jako Slyův dlouholetý fanda jsem byl poměrně zvědavý. O to větší překvapení pro mě bylo, že se nakonec film prodral i do našich kin. Ačkoliv ohlasy moc nadějí nevzbuzovaly, rozhodl jsem se zajít do kina a udělat si vlastní názor a po zhlédnutí mohu s klidem konstatovat, že druhý Plán útěku je kravina, jaká se jen tak nevidí. Začnu třeba samotným příběhem, který je už od prvních minut nezáživný, hloupý a zmatený, čemuž ještě dopomáhá ryze béčkový vizuál (no spíš céčkový), který na velkém plátně ještě o to víc vynikne (hlavně samotná věznice je oproti jedničce strašně odfláklá). Co však ještě víc naštve je typický marketingový trik, dle kterého to sice na plakátech, fotkách a trailerech vypadá, že hlavními hrdiny jsou Sly a jeho nový parťák Dave Bautista, ale ve skutečnosti je to čtveřice hereckých dřeváků ve složení Xiaoming Huang, Chen Tang, Jesse Metcalfe a Wes Chatham. Samotný Sly (stejně jako další navrátilec Curtis "50 Cent" Jackson nebo Jaime King, která nahradila Amy Ryan z jedničky) se tak ve většině filmu víceméně jen tak mihne v několika scénách a větší prostor dostane až zhruba v závěrečné třetině filmu, ale i zde působí značně unaveným dojmem (ale holt prachy jsou prachy), no a účast Davea Bautisty je regulérní cameo, ten své scény musel mít natočené za pár hodin. Ale abych jenom nekritizoval, třeba hudba od The Newton Brothers nebyla zase tak špatná, ale to je opravdu jedno z mála pozitiv, které na tomto filmu nalézám. Plán útěku 2 je tak vyloženě zbytečným a špatným filmem, který dělá Slyově povedené filmové kariéře akorát ostudu.

Sylvain Marot (Franck Gastambide) je elitní pařížský policista, ale také potížistka, který je za své prohřešky přeložen do Marseille k tamní městské policii. Ve městě právě řádí banda lupičů klenotů, kteří jezdí ve Ferrari a aby je Sylvain dostal musí se spojit s Eddym (Malik Bentalha), synovcem legendárního taxikáře Daniela, protože jedině se strýcovým Peugeotem 407 může nebezpečné zločince chytit… Jeden by ani neřekl, jak ten čas běží, ale od prvního dílu populární série Taxi už uběhlo dvacet let. A Luc Besson si nejspíš řekl, že v době, kdy i osmý díl Rychle a zběsile vydělá v kinech více než miliardu dolarů, by nebylo špatné zkusit nějaké to pokráčování/restart/remake, koneckonců posledně jsme bílý Peugeot 407 viděli v kinech před dlouhými jedenácti lety. Režisérské otěže tak po Gerardu Krawczykovi přebírá většinovému publiku (takže i mě) prakticky neznámý Franck Gastambide, který si rovnou uzmul i hlavní roli. Těžko říct jestli on, Luc Besson nebo někdo jiný se vzhlédl právě v sérii Rychle a zběsile, protože mnohé trademarky téhle miliardové série vcelku úspěšně kopíruje. Takže máme tady atraktivní prostředí, rychlá auta, hezký holky, kamerové nálety a holohlavého hlavního hrdinu, který háže skoro ty samé pohledy jako Vin Diesel (Franck zdá se poctivě trénoval). Na druhou stranu pořád je to francouzská komedie, ve které nechybí neschopný řidič Uberu (inu moderna), policejní stanice plná pochybných existencí, kde je nejschopnějším policistou liliput (tedy člověk malého vzrůstu, abych byl korektní) a nechybí také stálice série Bernard Farcy (jehož komisař Gibert to dotáhl až na starostu) a Edouard Montoute (který je v průběhu filmu, poněkud necitlivě odhozen do pozadí). Jasně nové Taxi lze určitě vnímat jen jako další Lucův pokus jak vyždímat úspěšnou sérii, ale aspoň za mě musím uznat, že film byl mnohem lepší, než jsem čekal (i když pravda skoro nic jsem od něj nečekal). Taxi 5 je určitě filmem, u kterého se člověk zasměje (u některých vtipů se celkem dlouho smálo celé kino), ale rovnou je třeba dodat, že vtipnost jednotlivých gagů a hlášek je značně proměnlivý a bohužel si tvůrci neodpustili gagy se zvracením (to sice má v této sérii určitou tradici) a psími exkrementy, což jinak vcelku pozitivní dojem z tohoto filmu poněkud kazí. Hlavní dvojka Franck Gastambide a Malik Bentalha k sobě pasují, sice ne tolik jako Samy Naceri a Frédéric Diefenthal, ale není to špatný, Bernard Farcy nezklamal, Edouard Montoute byl fajn i na omezeném prostoru, Sand Van Rooy a Sabrina Ouzani jsou fakt pěkný holky, akorát italští záporáci v čele se Salvatorem Espositem byli takoví nemastní, neslaní. Taxi 5 je tak v zásadě zcela zbytečný film a pokud by nevznikl, asi by se nic nestalo, nicméně pokud vám nevadí poněkud jednodušší, hrubozrný humor, tak vás tento výlet do prosluněné Marseille nezklame.

Barry Seal (Tom Cruise) je jeden z mnoha pilotů létajících na pravidelných linkách po celých Státech. Až do dne, kdy se potká s agentem Schaferem (Domhnall Gleeson), který Barryho naverbuje do tajné služby. Barry tak začne lítat do zemí Střední Ameriky a jednoho dne se dostane až k nechvalně proslulému Medelínskému kartelu v Kolumbii, pro které začne za velké peníze pašovat kokain do Spojených států… Toma Cruise mám celkem rád, protože je to jeden z těch herců, kteří s postupujícími léty zrají jako víno, takže jeho filmografii z posledních let mám docela dobře nastudovanou a nyní do ní můžu počítat i jeho poslední novinku Barry Seal: Nebeský gauner. Zde se Tom opět spojil s režisérem Dougem Limanem, se kterým natočil velmi povedené sci-fi Na hraně zítřka a i tentokrát svoji společnou práci neodflákli. Samotný film a jeho příběh mi hned několikrát připomenul De Palmův gangsterský opus Scarface (ale klidně zde můžete dosadit jakýkoliv jiný film o budování amerického snu ne zcela legální cestou). Jinak je Barry Seal prostě pilot, který se na nic neptá a nemá přehnaně morální postoje a celý film je o jeho cestě za bohatsvím. Ve většině filmů Toma Cruise platí, že on je za tu největší hvězdu, ovšem zde je to prakticky dokonalá one-man show. Samozřejmě je to dané scénářem, kdy postava Barryho prakticky neopustí filmové plátno (dokonce je samotným vypravěčem) a trochu toho prostoru tak dostává jen prohnaný agent Schafer v podání Domhnalla Gleesona a Sarah Wright v úloze Barryho manželky (ale i ti jsou zde víceméně do počtu, což je trochu škoda). Celý film má vcelku příjemnou retro atmosféru, který jenom podtrhují různé videokazetové nahrávky. Hlavním problémem celého filmu tak je onen prostý fakt, že i když je dobře napsaný, zahraný i natočený, tak přesto nemá to pověstné „něco navíc“, co zkrátka odlišuje ty opravdu povedené filmy od těch dobrých. Možná je to tím, že je film na můj vkus (vzhledem k celkové tématice) až příliš odlehčený, osobně bych uvítal o něco vážnější ráz, který by mohl umocnit celkový dojem z filmu. Navíc Barry sice má sympatickou tvář Toma Cruise, ale jinak je to pěkně vypočítavý chlapík, kterému všechno vychází (a když ne tak prostě změní stranu), což z hlediska napětí a zábavnosti není úplně to pravé, a když dojde už v závěru konečně dojde na pořádné drama, tak to celkový dojem z filmu sice vylepší, ale úplně nezachrání. Přesto můžu Barryho Seala s klidem doporučit, protože i když se nejedná o žádné filmové veledílo, tak je to solidní film, který stojí za zhlédnutí.

V blízké budoucnosti jsou lidské schopnosti vylepšovány kybernetickými implantáty. To však není nic s porovnání s Major (Scarlett Johansson), která je dokonalou kombinací člověka a robota. Jejím úkolem je najít tajemného kyberteroristu, který zabíjí představitele jejího stvořitele – společnosti Hanka Robotics… Ghost in the Shell je filmovou adaptací slavné mangy stejného jména, kterou jsem nečetl, takže k samotného filmu jsem tak přistupoval zcela nezaujatě. A už první scény futuristického Tokya se všemi těmi holografickými reklamami, kybernetickými vylepšeními a robotickým gejšami mě jakožto fandu sci-fi nenechali úplně chladným, a když se k tomu přidala solidní detektivní zápletka a oděná/neoděná Scarlett Johansson, byla má pozornost na maximu. Ale jak postupně plynula stopáž snímku, tak jsem už nebyl tolik ohromen světem Ghost in the Shell (holt člověk si zvykne), ale především příběh postupným odhalováním, jako by přišel o své počáteční kouzlo a stalo se z něj v zásadě standardní akční sci-fi, což na jednu stranu není vyloženě špatně, ale k dokonalému diváckému zážitku už to má přece jen dál. Nicméně Scarlett Johansson a především její parťák Pilou Asbæk jsou v pohodě, ostatní představitelé podstatných rolí jako Juliette Binoche, Michael Pitt nebo domácí Takeši Kitano, také nehrají špatně, ale nejsou to žádné výkony, na které by se i po letech vzpomínalo. Vizuální efekty, ať už postav nebo prostředí mají svoji úroveň (inu Weta) a povedl se také hudební podkres, který má na svědomí dvojka Clint Mansell a Lorne Balfe. Takže abych to nenatahoval, Ghost in the Shell měl určitě potenciál (a možná i ambice) být významným příspěvkem do cyberpunkových sci-fi filmů, to se sice (díky průměrnému příběhu) úplně nepovedlo, ale i tak je to dobrý film s poutavým vizuálem, slušnou akcí a několika zajímavými a myšlenkami, což v konečném součtu není zase tak málo.

Květen 1940, přístav Dunkerk. Několik set tisíc britských vojáků čeká na evakuaci z Francie, dobyté německou armádou. Čas se krátí, Němci postupují, Francouzská armáda jen s velkými obtížemi drží obrannou linii a evakuačních lodí je málo. Na záchranu vojáků se proto z Anglie vydává flotila lodí tvořená převážně dobrovolníky, kteří dávají v sázku svůj život i majetek, aby obklíčené vojáky dostali zpátky domů… Jo v dnešní době už jméno známého režiséra není automaticky záruka slušných výdělků (a mnohdy také kvality samotného filmu), ale i zde existují výjimky, nebo aspoň výjimka a ta se jmenuje Christopher Nolan. Tenhle chlapík, jehož filmy mně z nějakého důvodu často míjejí (a přitom bych je rád viděl), je prostě fenomén, který umí natočit film, který se líbí kritikům i divákům a především umí vydělat pořádný balík peněz. Ale když rozhlásil, že chce natočit válečný snímek, ve kterém se hlavně prchá z boje, tak jsem si řekl, jasně bude to povedené, ale bude to vlastně někoho zajímat? Bude, protože Nolan. Ten si vybral zfilmování slavné operace Dynamo, tedy evakuaci britských vojáků od Dunkerku, což je téma, které se filmovým zpracováním spíše vyhýbá (výjimkou je třeba solidní Víkend na Zuydcoote s J. P. Belmondem), ale přesto má svoji sílu a potřebnou osudovost. Christopher rozdělil samotný příběh do tří linií (vojáci na pláži, dobrovolníci na moři a piloti ve vzduchu), postupně se tak jednotlivé pasáže prolínají, až se nakonec spojí. S tím sice souvisí jeden problém (viz níže), ale podstatné je, že i když se zde objevují prakticky neznámé postavy o kterých se skoro nic nedozvíme (dokonce mnohdy ani jméno) a spousta scén je jen s mninimem dialogů, tak přesto je snímek zajímavý, záživný a napínavý od začátku do konce. Nejspíš je to dané tím, že Christopher má minimálně v tomto snímku (a věřím, že i ve všech, které natočil) skvělý cit pro to, aby zdatně balancoval mezi snímkem, který má svou uměleckou hodnotu a snímkem, který má bavit (a teď nemyslím, že by se u toho člověk měl řezat smíchy). Snímek sice nemá hlavního hrdinu (nebo se tak aspoň tváří), ale pro mě jím byl hrdinný pan Dawson ve skvělém podání Marka Rylance, který si mě získal už v Mostu špionů, ale zde jasně dokázal, že to nebyla náhoda. Pochvalu zaslouží také Kenneth Branagh, Tom Hardy a můj oblíbenec James D´Arcy a vlastně všichni ti méně známí (no dobře Cilliane Murphy ty sem tak úplně nepatříš) až neznámí herci a herečky, protože všichni do jednoho odvedli kvalitní práci. Značný podíl na skvělém budování atmosféry má samozřejmě hudba Hanse Zimmera, která by sice bez odpovídajícího obrazu byla neposlouchatelná, ale v kombinaci s děním na plátně je ten tikot hodin naprosto přesně trefený motiv. Geniální je ovšem zpracování celého filmu, protože tady jde jasně vidět, že se pracovalo poctivě bez zeleného plátna (nebo aspoň s minimem), samotná výprava filmu je prostě perfektní, a když se to spojí s bezchybnou kamerou Hoyte Van Hoytemy, tak je to naprosto jedinečný zážitek. Na Dunkerku se tak opravdu těžko hledá něco, by stálo za kritiku, osobně bych snad jenom nerozděloval příběh do tří časových linií, protože jsem v tom nenašel žádný pozitivní efekt (osobně jsem byl naopak místy celkem zmatený, protože jsem myslel, že se vše na plátně odehrává ve stejném čase). Takže je Dunkerk nejlepším válečným filmem všech dob? No asi ne, přece jenom za ty desetiletí filmové historie, je tu mnoho stejně schopných kandidátů, nicméně to nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších filmů posledních let.

Král Black Bolt (Anson Mount) spolu se svou manželkou Medusou (Serinda Swan) vládnou malému národu známém jako Nelidé ve městě Attilan na Měsíci. Králův bratr Maximus (Iwan Rheon) se však rozhodne získat trůn pro sebe, což se mu záhy podaří a Black Bolt a jeho rodina jsou nuceni uprchnout na Zemi… Pokud nejste zrovna fanoušci Marvelu, tak vám Nelidé nebo spíše Inhumans (to zní přece jenom lépe) asi mnoho neřeknou, takže nejdříve troška historie (nikoho nezabije). Tihle superhrdinové totiž nejsou žádní nováčci, protože je stvořilo v 60. letech legendární tvůrčí duo Marvelu Stan Lee a Jack Kirby a původně se jednalo o protivníky Fantastické čtyřky, ale záhy se z Inhumans stali regulérní hrdinové a dočkali se i vlastní komiksové série. Možná si říkáte, co jsou vlastně zač? Jednoduše řečeno, jsou to takoví X-Meni, akorát se se svými schopnostmi nerodí, ale získávají je během procesu tzv. terogoneze. A nyní už k samotnému seriálu. Na úvod zmíním jednu zajímavost (já vím, jsem hrozný), a to že s Inhumans se původně počítalo jako s regulérním celovečerním filmem (koneckonců dostal své vlastní logo i termín), ale někomu se to zkrátka nepozdávalo a tak se páni producenti rozhodli natočit „jenom“ televizní seriál. Což by zase tak nemuselo vadit, protože žijeme v době, kdy televizní seriály mají štědrý rozpočet i hvězdné herecké obsazení, bohužel v tomto případě se producenti rozhodli pro tu levnější variantu. A když píšu levnou tak opravdu levnou, takže žádné bombastické scény, vymazlené efekty ani spektakulární herecké obsazení, zkrátka je tu seriál, který po všech stránkách vypadá jako chudý příbuzný filmových marvelovek. A nezachrání to ani úvodní dvojdíl, který byl s velkou pompou uveden do kin, ale kromě pár efektních záběrů a pár slušných cover verzí slavných skladeb tady člověk nenajde nic co by ho odlišovalo od ostatních šesti dílů. Obsazení je vyloženě seriálové, hlavní hvězdou je tak trochu paradoxně záporák Maximus v podání Iwana Rheona, který je zároveň nejzajímavější postavou celého seriálu, na straně těch „hodných“ tak najdeme Ansona Mounta (němý král Blackbolt), Serindu Swan (královna Medusa), Kena Leunga (rádce Karnak) nebo Eme Ikwuakora ("bodyguard" Gorgon), kteří aspoň vizuálně nevypadají vůbec špatně a v zásadě ani špatně nehrají, ale nohy jim podkopává především chabý scénář, což lze krásně doložit u samotného královského páru, kdy Blackbolt se v prvních epizodách chová jako slabomyslný a Medusa poté co přijde o své vlasy, už prostě nemá jakožto postava moc čím zaujmout. A to bohužel platí o celém seriálu, kde za něco stojí prakticky jenom začátek a konec a vše mezi tím je jenom vata, ve které se postavy hledají po celém havajském ostrově a "šílený" Maximus skrze své přisluhovače je opakovaně zkouší sprovodit ze světa, sem tam se sice objeví nějaká solidní scéna, povedený zvrat, odkaz nebo vedlejší postava (překvapením pro mě bylo, že se zde objevil Lockjaw a zajímavý byl také záporák Mordis, který paradoxně nepochází z komiksové předlohy). Celkově vzato jsou tak seriáloví Inhumans prostě zklamáním, což mě celkem mrzí, protože potenciál tady rozhodně byl, ale chtělo by to více času, peněz a především lepší scénáristy, kteří by z postav a příběhu dokázali vytěžit maximum, takhle jsou Inhumans jen průměrným seriálem, který sice vyloženě neurazí, ale ani nijak nenadchne, snad kromě pravověrných fanoušků královské rodiny z Attilanu, ale i ti určitě naleznou lepší zábavu na stránkách komiksů.

Ústředí nezávislé zpravodajské agentury Kingsman je zničeno, stejně tak i jejich výcvikové středisko. Většina agentů je mrtvá, přežili pouze Galahad (Taron Egerton) a Merlin (Mark Strong). Několik stop naznačuje, že za útokem stojí tajná organizace známá jako Zlatý Kruh. Aby útočníky dopadli, nezbývá Kingsmanům nic jiného, že se spojit se svými americkými protějšky Statesmany… No jo, tak už i věčný odpírač sequelů Matthew Vaughn povolil a natočil pokračování svého hitu, za což jsem rád, protože na tuhle práci není nikdo povolanější než právě Matt. Kingsman: Tajná služba byl fajn film plný skvělých a originálních nápadů a zároveň s velmi příjemnou staromilskou stylizací, no a taková je vlastně i dvojka. Zároveň je třeba dodat, že Zlatý kruh je stejně jako jeho předchůdce také sprostý, násilný, nechutný a kontroverzní (i když sexuální preference švédských princezen se už tak moc neřeší). Zatímco první díl byl plný britského stylu a šarmu, tak zde nám do příběhu vstupuje americká kultrura v podobě Statesmanů (takoví američtí Kingsmani, akorát svou činnost kryjí výrobou alkoholu) a s nimi přichází na scénu jejich šéf Champagne (Jeff Bridges), vědecká pracovnice Ginger (Halle Berry) a duo agentů Tequila (Channing Tatum) a Whiskey (Pedro Pascal). A právě posledně jmenovaný dostává v rámci příběhu největší prostor, protože Channing je až překvapivě rychle odstaven od hlavního dění (a Halle s Jeffem jsou už z principu vedlejšími postavami). Taron Egerton i zde dokazuje, že pro roli Garyho Unwina, teda Eggsyho (vlastně Galahada, ale však vy víte, koho myslím) prostě narodil a umí stejně dobře zahrát mladistvého delikventa z ulice, tak tajného agenta – gentlemana z ranku Jamese Bonda. Z prvního dílu se vrací, kromě princezny Tilde (Hanna Alström), především Merlin (stále skvělý Mark Strong) a snad nebudou příliš spoilerovat (ono stačí se podívat na plakát), ale zpátky je i Colin Firth, ačkoliv tentokrát (snad kromě závěru) hraje spíš druhé housle. V Tajné službě jsme měli za záporáka nerdovského miliardáře S. L. Jacksona, co nesnáší pohled na krev, tak zde máme pro změnu šéfku drogového kartelu s tváří Julianne Moore, která vypadá jako obyčejná americká hospodyňka, co má snad až příliš ráda styl 50. let (a krev ji rozhodně nevadí). Ani ve dvojce se Matthew neostýchá citovat staré bondovky, takže nechybí ponorko-auto nebo horské středisko ve stylu Piz Gloria (znalci vědí). Podstatnou roli opět hraje také hudba, která obsahuje hned několik známých hitů jako Word Up, Saturday Night's Alright For Fighting nebo country klasiku Také Me Home, Country Roads, která je prakticky ústřední skladbou celého filmu. Zlatý kruh je tak alespoň pro mne fajn film, ale k dokonalosti mu přece jen něco chybí. Některé pasáže by se rozhodně daly zkrátit, především závěr filmu byl až moc nastavovaný a scény se Sirem Eltonem na mě také působili krapet nadbytečně. Samozřejmě i zde platí obecná pravidla o sequelech, takže snímek je místy možná až přestylizovaný (typickým příkladem je ústředí hlavní záporačky, které vypadá jako americká ulice z 50. let, což je aspoň skvělý nápad) a tak trochu zahleděný do sebe, takže je přístupný spíše pro fanoušky starých bondovek a špionských filmů obecně (takže pro někoho, jako jsem já) než pro většinového diváka (v tomhle ohledu byla na tom jednička přece jenom lépe). Přesto se, podobně jako u Strážců Galaxie, ani u Kingsmanů nemůžu rozhodnout, který díl je lepší. Tajná služba totiž rozhodně působí kompaktněji (a tomu kostelnímu masakru se jen tak něco nevyrovná) a u dvojky pro změnu zase odpadlo ono utváření hrdiny (no prostě origin), takže se jde rovnou na věc. Zlatý kruh tak pro někoho může být trochu zklamáním, ale já osobně jsem dostal skoro dvě a půl hodiny stylové zábavy, přepálené akce, popkulturních narážek a netradičních nápadů, které jsem si parádně užil, inu Matthew holt ví jak na mě.