Stanmi

Avengers musí opět spojit své síly, tentokrát proti robotu Ultronovi, který ač byl stvořen na ochranu míru, tak má s lidstvem zcela opačné záměry... Jeden z nejočekávanějších filmů tohoto roku to samozřejmě neměl a nemá vůbec lehké, protože ať už předchozí díl nebo dvojka Captaina America (kterou považuji za dosud nejlepší marvelovku) nastavili laťku poměrně vysoko, takže se naskýtá otázka, jestli se snímku Age of Ultron podařilo je překonat. No ano i ne, akce je dostatek a má svou kvalitu (především kraluje scéna Hulk vs. Hulkbuster), více prostoru dostali postavy, které momentálně nemají své vlastní filmy (Black Widow, Hawkeye, Hulk) a celé to působí o něco temněji, i když hlášky postavy trousí takřka na každém kroku (a nutno podotknout, že jsou opravdu vtipné). Ústřední herecké osazenstvo (Evans, Downey Jr., Hemsworth, Ruffalo, Johansson a Renner) pak podává tradičně kvalitní herecké výkony. Poněkud rozporuplnější je to s příběhem, o kterém rozhodně nemůžu říct, že by mne nudil, na to jsem se až moc dobře bavil, ale přece jenom místy až příliš připomínal jedničku (především tedy strukturou) a některé vedlejší dějové linky by asi mohli být o něco propracovanější a nebo tam neměli být vůbec, protože děj spíš jen rozmělňují, než aby jej výrazně obohacovali. Podobné je to i s hlavním záporákem Ultronem (kterého skvěle namluvil James Spader), u jehož postavy jsem také čekal poněkud větší propracovantost, ať už v motivaci a nebo také ve větším zaměření na jeho jednotlivé verze (v rámci snímku se jeho konečné podoby dočkáme možná až příliš brzy). Za co však Joss Whedon zaslouží pochvalu, tak je zpracování postavy Visiona v podání Paula Bettanyho, které dopadlo na výbornou. Když tak snímek zhodnotím komplexně jako celek, tak jsou Avengers: Age of Ultron povedenou komiksovou týmovkou, kde je dostatek akce, napětí, humoru a zábavy, ale přesto si člověk říká, že to mohlo být ještě o něco lepší.

Léonarda Monestiera (Louis de Funès) čekají doma po návratu z Paříže hned dvě překvapení, jeho manželka Cynthie (Jacqueline Maillan) mu k narozeninám dá koncesi na ropná naležiště v Jižní Americe, kterou však Léonard považuje za falešnou a navíc zjistí, že se jeho dcera během jejich nepřítomnosti vdala... Pouic Pouic je taková příjemná situační komedie, která sází především na kvalitní herecké obsazení a vtipné dialogy. Louis de Funès je již zde ve své tradiční herecké poloze, která mu naprosto sedí a Pouic Pouic je také jedním z prvních filmů, který režiroval jeho dvorní režisér Jean Girault, který k tomuto snímku napsal také scénář. Český divák si jistě všimne, že v tomto snímku Louise nedabuje František Filipovský, ale Jiří Krampol. Ten se samozřejmě ocitl ve složité situaci, ale myslím, že obstál se ctí (stejně jako v Rabínu Jákobovi). Jak jsem již zmínil, jednou z největších předností snímku je bezesporu herecké obsazení, kde se kromě Louise objeví hned několik známých francouzských herců a hereček, např. Mireille Darc, Christian Marin, Roger Dumas nebo Guy Tréjan. Prostředí ve filmu není příliš bohaté, většina stopáže se odehrává v domě Monesierových, takže i z tohoto pohledu snímek přípomíná jinou komedii Louise de Funès a to skvělého Oscara z roku 1967. Pouic Pouic tak sice není nejlepší komedií Louise de Funès, přece jenom se najde pár slabších pasáží, ale i tak se mi tento snímek líbil, především díky příjemné atmosféře, hereckému obsazení a sympatickému humoru.

Vítejte v dívčí taneční skupině slavného choreografa Evana Evanse (Louis de Funès), který po svých svěřenkyních vyžaduje (kromě tvrdého tréninku a diety) pouze jediné a to žádné muže... Piti Piti Pa je jedna z klasických komedií Louise de Funès a není se co divit, protože slavný herec je zde v nejlepší formě a plně využívá svého svého skvělého komediálního talentu a navíc jeho postava tanečního učitele je v rámci jeho kariéry celkem orignální, přece jenom v ni najdeme spíše představitele zákona nebo bohaté podnikatele. Samotnému příběhu o tanenční skupině, kde jsou pouze nezadané dívky nechybí různé gagy, humorné situace a vtipné hlášky, ale přece jenom jsou zde pasáže, které nejsou tak zajímavé a zábavné jako většina snímku. Samotnému Louisovi zde (kromě hereček z tanečního souboru) zdatně sekunduje jeho vlastní syn Olivier a v menší roli ředitele hotelu se zde objeví také tradiční herecký parťák Louise de Funès Paul Préboist. Podstatnou částí filmu je také chytlavá hudba, koneckoncůi samotný název filmu je součastí hudebního a tanečního čísla Evansovy skupiny. Piti Piti Pa je tak povedenou komedií se skvělým Louisem de Funès a výborným českým dabingem, která sice nepatří k úplnému vrcholu jeho tvorby, ale já se na tento snímek vždy rád a s chutí podívám.

V patnáctém filmovém dobrodružství agenta 007 čeká Jamese Bonda (Timothy Dalton) mise, ve které není nic takové, jak se zprvu zdá a z přátel se mohou stát nepřátelé a naopak... Dech života v rámci bondovek nabízí další podstatnou změnu a tou není nic jiného než nový představitel Jamese Bonda, kterým se stal waleský rodák Timothy Dalton. Ten se inspiroval původními Flemmingovými romány, takže v jeho pojetí už agent 007 není takový vtipálek (byť několik humorných situací se najde i zde), je méně promiskuitní a je více akční (což souvisí i s mladším věkem Timothyho Daltona). Jinak je však Dech života klasická bondovka se vším, co k tomu patří. Příběh je zábavný a napínavý a Bond opět procestuje pořádný kus světa, ale pro mne, jakožto českého diváka je nejpodstatnější, že úvod snímku se odehrává v Československu, konkrétně v Bratislavě (za kterou sice musela zaskočit Vídeň, ale musí nechat, že tvůrci byli poměrně přesní, aspoň co se týče různých nápisů nebo třeba aut). Když už jsem zmínit auta, tak se v tomto díle koná další návrat ke prvotním dílům série, protože jako bond-car zde vystupuje elegantní Aston Martin V8 Vantage. Roli bond-girl se tentokrát zhostila herečka Maryam d'Abo a i když se na začátku vypadá jako klasická dáma v nesnázích, tak postupem času se i ona dostane do akce. Záporáci jsou v tomto snímku hned dva, zahrála si je dvojice Jeroen Krabbé a Joe Don Baker, ale nedá se nic dělat, i když oba pánové dělají co mohou a nehrají vůbec špatně, tak kvalit těch nejlepších Bondových protivníků zkrátka nedosahují. Tato bondovka je také poslední, ke které složil hudbu skladatel John Barry, který opět vytvořil charakteristickou a zajímavou ústřední melodii, ústřední píseň pak nazpívala norská hudební skupina A-ha. Osobně tak mám Dech života celkem rád (možná díky té pasáži v Československu), Timothy Dalton je v roli Jamese Bonda naprosto uvěřitelný, příběh nenudí a dokáže pobavit, takže celkově se jedná o další povedenou bondovku.

V posledních pár letech jsem filmy Liama Neesona poněkud zanedbával, nicméně na Nočního běžce jsem vyrazil do kina a po shlédnutí snímku musím uznat, že tato nová neesonovka se povedla. Hlavním hrdinou příběhu je Jimmy (Liam Neeson), bývalý gangster, který je nyní úspěšným alkoholikem a jeho jediným opravdovým přítelem je gangsterský šéf Shawn Maguire (Ed Harris). Shodou okolností je Jimmy donucen zabít Shawnova syna, aby zachránil svého vlastního syna Mikea (Joel Kinnaman), čímž poštve Shawna proti sobě a všechny zúčastněné tak čeká opravdu dlouhá noc... Noční běžec nezapře určitou podobnost s trilogií 96 hodin, protože i zde má Liam více než solidní střelecké a bojové schopnosti a snaží se ochránit/zachránit svého potomka před nelítosnými gangstery. Ale tím veškerá podobnost prakticky končí, protože kromě toho, že Noční běžec je akčním filmem, tak je také rodinným nebo spíše vztahovým dramatem, protože se snímek také věnuje vztahům mezi Jimmym a jeho synem Mikem a jeho nejlepším přítelem Shawnem. Ale není třeba se bát, že by to bylo na úkor akce, protože různých bitek, přestřelek a honiček je zde dostatek. Režii snímku si vzal na starost Jaume Collet-Serra, pro kterého to byla již třetí spolupráce s Liamem Neesonem, bohužel předchozí dva kousky jsem neviděl, takže se nemůžu pustit do nějakého srovnávání, nícméně u Nočního běžce odvedl dobrou prácí, protože snímek funguje prakticky ve všech ohledech ať už je to kamera, příběh, akce, herecké výkony nebo hudba. Liam Neeson podává svůj standardně kvalitní herecký výkon, stejně jako Ed Harris. Joel Kinnaman také nehraje špatně, ale jeho výkon Robocopovi se mně přece jenom líbil ještě o něco víc. Samozřejmě snímek není úplně dokonalý, nějaké to příběhové klišé se najde a například postava nájemného vraha Pierce, kterého si zahrál rapper Common, byť v rámci příběhu má svůj smysl, tak místy působila poněkud nadbytečně. Takže nějakou tu chybku síce Noční běžec má, ale přesto se jedná o poctivou akční gangsterku ze staré školy, která umí pobavit.

Mladý Perseus (Sam Worthington), rybář a Diův syn se společně s hrstkou vojáků a dobrodruhů výdává na dalekou cestu, aby pomohl zachránit princeznu Andromedu (Alexa Davalos)...Od původního Souboje titánů už uběhlo skoro třicet let, což je dost dlouhá doba, aby se na plátnech kin objevila nová, modernější verze. Ta má však (stejně jako prakticky každý jiný remake/restart/sequel/prequel) tu smůlu, že bude vždy srovnávana se svým předchůdcem (a ani já se tomu ve svém komentáři nevyhnu), protože sám o sobě není nový Souboj titanů zase tak špatný, ale ve srovnání s orignálem přece jenom ztrácí. Začnu tedy u hereckého obsazení, zde nová verze nijak neztrácí na tu původní, minimálně co se známosti jednotlivých herců a hereček týče. Prim v tomto snímku hrají především Britové (kromě Sama, Liam Neeson, Ralph Fiennes, Gemma Arterton, Pete Postlethwaite, Liam Cunningham, Hans Matheson a další) a společnost jim dělají (mimo jiné) Mads Mikkelsen nebo Alexa Davalos. Sam byl v té době díky Avataru na vrcholu popularity, takže jeho obsazení dává jistý smysl a mně osobně nijak nevadil, byť jeho krátký sestřih a hladká tvář působila mezi všemi těmi vlasatými a vousatými postavami poněkud podivně (asi to bylo proto, aby jej divák snáze identifikoval, jinak nevím). Samotný příběh pak oproti tomu původnímu doznal jistých změn, některé byly ku prospěchu, některé si tvůrci mohli odpustit a některé jsou ryze kosmetické (např. to, že Pegas je černý). Samotnou kapitolou jsou pak vizuální efekty, které hrály důležitou roli už v původním Souboji titanů, ty sice dnes už působí poněkud zastarale, ale stále mají své kouzlo. To tvůrci nového Souboje titánů se již mohli plně spolehnout na počítače, takže všechny možné bytosti a monstra působí velice dobře, horší je to třeba s prostředím, které místy působí až moc uměle. Další poněkud rozporuplným prvkem tohoto filmu je samotná délka, protože čistý čas snímku je něco kolem devádesáti minut, což znamená, že film sice slušně odsýpá a nenudí, ale na druhou stranu je děj často až příliš zkratkovitý a z tohoto hlediska by si tak snímek zasloužil o něco delší stopáž. Nový Souboj titánů je tak snímkem, který neurazí, ale nijak zvlášť nenadchne, film sází především na hvězdné obsazení, akci a digitální efekty, ale oproti předloze však nabízí slabší příběh a také mu schází ona poetika, kterou i po všech těch letech má původní Souboj titánů (ale kdo ví, třeba ji časem také získá).

Ve svém čtrnáctém filmovém dobrodružství se agent 007 James Bond (Roger Moore) vydává do Francie, aby zjistil proč jsou závodní koně vlastněné bohatým podnikatelem Maxem Zorinem (Christopher Walken) tak rychlé, ale postupně Bond zjišťuje, že Zorin chystá mnohem větší a nebezpečnější akci... Vyhlídka na vraždu je mimo jiné také rozlučkou Rogera Moorea s postavou agenta 007, kterou ztvárnil v rekordních sedmi filmech a je třeba zdůraznit, že se jedná o rozloučení důstojné a stylové. Tvůrci filmu po exotické Chobotničce vsadili opět spíše na tradiční lokace, první část filmu se tak odehrává na francouzském zámku a ta druhá v Kalifornii. První půlka snímku tak právě díky prostředí připomíná snímek Moonraker a v té druhé je už zcela jasné, že se tvůrci v čele s režisérem Johnem Glenem příběhově inspirovali u klasické bondovky Goldfinger, což není vůbec špatně, už jenom proto, že ústřední záporák Zorin v podání Christophera Walkena rozhodně žádnou ostudu svému předchůdci nedělá a po trochu slabších záporácích v minulých dvou bondovkách se tak jedná o návrat k bondovskému padouchovi tradičního stylu. Je to snímek o Bondovi, takže také musím zmínit ženy, bond-girl tentotkrát ztvárnila herečka Tanya Roberts a ačkoliv není zrovna herečkou oscarových kvalit, tak má půvab i krásu, což je u této role také důležité a zajímavá je také postava Zorinovy pomocnice May Day v podání herečky/zpěvačky/modelky Grace Jones. Opět zde nechybí scény, které jsou pro mooreovky typické, takže se dočkáme jak lyžařské scény, tak jízdy s autem, které zrovna není typicky bondovské, tuto úlohu zde plní Renault 11. O hudbu se postaral tradiční John Barry a ústřední melodie je opět velice povedená, o samotnou ústřední píseň se pak postarala skupina Duran Duran, což sice nejsou zrovna obvyklí interpreti pro Bonda, ale na druhou stranou k osmdesátým létům zkrátka patří. Vyhlídka na vraždu tak sice kvalitativně nestačí na ty nejlepší bondovky, ale na druhou stranu je to zábavná, klasická mooreovka se vším, co k tomu patří a to není zase tak málo.

V závěrečném díle trilogie Návrat do budoucnosti se Marty McFly vydává do roku 1885, aby zde zachránil svého přítele Dr. Emmeta Browna (Christopher Lloyd)... Tentokrát to režisér Robert Zemeckis a scénarista Bob Gale příliš nekomplikovali a tak se většina příběhu odehrává pouze v jednom období a to v roce 1885, což znamená, že náš čeká pořádné westernové prostředí se vším, co k němu patří, takže nechybí Indiáni, vesnické tancovačky a pistolnické souboje v pravé poledne (no dobře, tady je to kolem snídaně). Stejně jako v předchozích dílech i zde opět máme skvělé herecké obsazení, kterému vévodí Michael J. Fox a Christoper Lloyd a tradičně nesmí chybět třeba Thomas F. Wilson nebo Lea Thompson. Tvůrci si opět připravili trefné hlášky, vtípky, odkazy a náražky (takže například se Marty na Divokém západě představuje jako Clint Eastwood a na vesnické tancovačce hrají ZZ Top). Osobně tak mám tento díl raději než třeba lehce překombinovanou dvojku a to především díky westernovému prostředí, které mám rád a také jsem se v tomto pokračování více pobavil, přesto je trilogie Návrat do budoucnosti krásným příkladem, kdy si jednotlivá pokračování udržují stále vysoký standard a diváka tak nečeká pokles kvality, jak tomu bývá u mnoha jiných sequelů či trilogií.

Druhý díl sci-fi trilogie Návrat do budoucnosti začíná přesně tam, kde končil jeho předchůdce, takže Dr. Brown (Chritopher Lloyd), Marty McFly (Michael J. Fox) a Martyho přítělkyně Jennifer (Elisabeth Shue) se vydávájí do budoucnosti roku 2015, aby zachránily syna Martyho a Jennifer. Během jejich chvilkové nepozornosti však starý Biff (Thomas F. Wilson) zneužije stroj času pro své vlastní obohacení a trojice se tak vrací do alternativního roku 1985, kde Biff je boháč a ovládá celé město a Marty s Doktorem tak budou mít spoustu práce, aby svět byl zase takový, jak si jej pamatují... Režisér Robert Zemeckis a scénárista Bob Gale se rozhodli děj tohoto poněkud více zamotat, takže nás čeká nejenom výchozí rok 1985, ale také budoucnost roku 2015 (a je celkem zajímavé sledovat, co všechno už vlastně mělo existovat), alternativní rok 1985 (kde je Martyho město plné hazardu, korupce a zločinu) a v druhé polovině se dostane také na rok 1955, který figuroval už v předchozím díle. Takže je pravda, že místy je děj snímku poněkud zmatený a ne zcela jasný, ale pokud člověk dává průběžně pozor, tak se dá v příběh celkem dobře orientovat. Michael J. Fox a Christopher Lloyd opět podávají velice kvalitní herecké výkony, prakticky totožné jako v prvním díle, což platí také pro Thomase F. Wilsona a Leu Thompson. Opět se také dočkáme několika narážek, vtípků a odkazů (např. na producenta Stevena Spielberga nebo na předchozí díl). Takže ačkoliv se Návrat do budoucnosti II Robertu Zemeckisovi opět povedl, tak mně (v rámci trilogie) nepřišel zase tak vtipný, přece jenom mě jednička nebo i westernová trojka pobavila ještě o něco více.

Středoškolák Marty McFly (Michael J. Fox) se jde podívat na nejnovější vynález Doktora Emmeta Browna (Christopher Lloyd), kterým je automobil schopný cestovat v čase. Marty a Doktor jsou však přepadeni, a tak Marty sedne do auta, rozjede se a ocitá se v roce 1955... První díl trilogie režiséra a scénáristy Roberta Zemeckise je vskutku povedená dobrodružná sci-fi komedie. Jedním z největších kladů je bezesporu samotný příběh, kterému nechybí originalita, napáditost a vtip (koneckonců v jakém jiném snímku se hlavní hrdina snaží dát dohromady své rodiče, aby se vůbec narodil). Další předností snímku je obsazení, kterému vévodí sympaťák Michael J. Fox a Christopher Lloyd, který skvělě ztvárnil postavu geniálního, avšak trochu bláznivého vynálezce, ale pochvalu zaslouží také ostatní herci např. Lea Thompson, Crispin Glover nebo Thomas F. Wilson, protože ti museli ztvárnit své postavy hned ve dvou časových obdobích. Tvůrcům se navíc podařilo stylově zachytit atmosféru malého amerického města padesátých let ve kterém se značná část snímku odehrává a navíc přidali do filmu hned několik zábavných odkazů a náražek. A zapomenout nesmím ani na ústřední melodii Alana Silvestiho, která má ten správný dobrodružný nádech. Návrat do budoucnosti, tak sice není třeskutě vtipnou komedií, ale nabízí kvalitně zpracovaný, zajímavý a zábavný příběh se sympatickým hereckým obsazením.