raroh

Nezvyklé záběry, radikální montáž, dovženkovská lyrika, feminismus versus tradiční hodnoty mateřství na běloruské vesnici.

Takto skeptický pohled na státní reformy a ze zoufalství propukající vzpory a revoluce jsem snad jinde neviděl.

Fascinujících jsou označení údajných žánrů filmu, asi nikdo nikdy neslyšel o alegorii. Šinoda pracuje s touto metodou poměrně rozpoznatelně a mám dojem, že i docela tvrdě ve svém postoji k ženám (nebo jejich jisté kategorii) a jejich schopnosti ovládat muže.

Většina tvůrců má tendence realitu 19. století romantizovat, Bogdanovich ne (v čemž se drží ducha literární předlohy).

Zbytečnost po filmech jako Smrt si říká Engelchen a Kočár do Vídně.

Už tady je všechno z Felliniho (a došlo někomu, že Kristián je podobného, i když o hodně zjemnělejšího) druhu?

Spíše adaptace (a to příliš věrná) Kašparových ilustrací než Němcové, chybí i dramatičtějš rozměr / což je v Němcové Babičce záměrně potlačeno, aby vynikl příběh Viktorky a autorka zapomenula na krušnou dramatičnost svého života/ . Podle mě začátek uhlazené nudy současné produkce ČT. Preferuji Čápovo zpracování, Moskalyk je téměř neemocionální. Pozitivně hodnotím scény z umírání vojáků v závěru filmu, který dodávají snímku sílu. Mnoho lidí zapomíná, že do promluv babičky Němcová vkládala své sociální a politické názory. Mám dojem, že autoři této adaptace poněkud potlačili kontrastní stránku mezi babičkou a její dcerou, tedy kritiku mamoměšťáckých paniček, které Němcové celý život ničily život.

Markéta Zinnerová je autorkou neuvěřitelně papírových dialogů a scénáře, který sice leccos z reality odkoukal, ale ve skutečnosti je s realitou pouze vzdáleně příbuzný.

Vlastně je to dost Ibsen po americku , dost a ještě více psychologie, životních úvah a střetů, které reflektují realitu myšlení autora v promluvách postav. K tomu z jedné strany realistický civilismus, z druhé prožívání Stanislavského. Později tento přístup zdevalvoval v americkém vážném mainstreamu, který si většinové publikum představí ve škatulce kvalitní náročný film, tady je to ještě živé. Výborná je Rutterbergova hudba stojící na hranici mezi expresionismem a jazzovými ohlasy, úvodní bezeslovná kamerová sekvence, kdy si hlavní hrdinka prohlíží byt, v němž strávila noc, po odchodu své alkoholické známosti, řekne tolik o ní, že poté film už jen doříkává. Řekl bych, že inspirace Madame Buterfly je víc než nápadná.

Absolutní espresionismus.