cocrHeLL

Naprosto skvělá záležitost... obzvláště když je (alespoň částečně) v mých schopnostech porozumět přímo v originále, tak žádnej fór neztratí koule. Pravda, byly tam nějaké epizody, u kterých ani koutek neucukl, ale to se dá odpustit. Oceňuji teda zlatým brkem překladatele/titulkáře, který belzedupa i lucidupa přeložil jako belzeblba a luciprda - moc dobrý nápad. A ty narážky na ty polský šulky Behemoth jsou teda luxusní.

No určitě budu mít velice zesílený zážitek díky promítání v Káznici v rámci festivalu Barvy brněnského Bronxu, kde promítání asistovala výborná kapela Alphones a dotvořila tak absolutně dokonalou atmosféru filmu. Jejich hudba natolik, s Cikány velice silně kontrastní (přecejen je to téměř stoletý rozdíl), zastínila můj střízlivý pohled na samotný snímek. I bez tohoto doprovodu byl zajímavý a rozhodně bych řekl, že i nadčasový a chvílemi až brutální. Ten Mácha je tou stopáží plně prorostlej - romantické pukání zhrzených srdcí nebo silné gestikulace vyjadřující pocity (působící spíše hororově) - Romantismus jak vyšitej... Hodnotím asi spíš zážitek než-li samotný film. Nedokážu si tyto dva vjemy od sebe oddělit a vlastně nejspíš ani nechci. Zda-li se Alphones rozhodnou, že by kohout zakokrhal i počtvrté... Doporučuji nenechat si tuhle příležitost ujít.

Tak tady musí člověk plně zapomenout na atmosféru a genialitu prvního dílu. Na úkor atmosféry a vážnosti do filmu vstupuje komedie a víc brutality a to byl krok, díky němuž jsem se nesmírně bavil. Vůbec nebylo na škodu udělat takhle ráznou změnu oproti předešlému Řbitovu a namísto nuzného pokračování, kde by se nějaká nová rodinka klepala strachy a dostávala na prdel od tajemného místa indiánských předků, se rodinky objeví 2 a se smutkem ze ztrát se potýkali mnohem uvolněnějším způsobem a s nadsázkou. Věřím, že mnozí fanoušci Pet Sematary to budou však brát opačně a jejich pohled nezatracuji.

Naprostá jeba... Hanekeho rukopis je cítit na míle daleko a absence hudby (krom scén, kde Benny sám poslouchá thrash metaly a punky z přelomu osmdeátek/devadesátek) dodává jeho snímku ten správný punc uvěřitelnosti a reálnosti. Spolkl jsem mu to i s navijákem.

Jako dokument to naprosto selhává, ale víceméně bychom to mohli považovat spíš jako cestopis a souhrn informací o tom, jak se průřezem pohoří And žije od jihu k severu. Záběry jsou opravdu orgasmické, avšak příliš moc naivní a idylické vyprávění s absencí hlubších informací tomuto počinu odebírají jistý punc skutečnosti a uvěřitelnosti. Zkrátka, dívá se na to dobře, ale nic víc, než polohopis, Andes Mágicos nepřináší.

Takovej roztomilej rodinnej surviválek. Objevilo se tam jistě povícero logických chyb, ale působivost těch zvukově přecitlivělých, audiofilních, potvor tím o svou krásu příliš nepřišla. Fajn, že díky holčině s nefunkčním naslouchátkem (a díky komunikačním zkušenostem nabytím společným bytím) se mohli vyjadřovat alespoň ve znakové řeči hned od chvíle, kdy ty popraskaný ksichty napadli svět (kdo ví co to vůbec je - dost mi to připomínali Clickery z gamesy The Last of Us, kteří se taktéž orientovali podle sluchu a vydávali stejné mlaskavé zvuky, aby snímali echo). Ve výsledku fajn pokoukání s šablonovitým rámem, postupnou klesající inteligencí postav, situací i omáčky okolo a s finálním (ne)ukončením.

Je to nějaký den zpátky, kdy jsem měl možnost zkouknout tento "klenot". Musel jsem si to nechat v hlavě uležet, abych tady neplival špínu zbytečně. Co k tomu dodat. Po začátku, kdy zkoukneme v prázdném bazéně krokodýla, který vypadá velmi komicky a fyzicky absolutně nereálně (čivava v plyšovém oblečku aligátora by měla skutečnější vzezření), jsem tomu chtěl dát šanci. Buď mi již odzvonilo a špatné, vtipně působící, až se stupiditou se konfrontující filmy už ve mě nevyvolávají tolik radosti a sounáležitosti, nebo je to prostě opravdu neskutečná blbost, ve které se nedá nalézt nic, než docela zajímavej námět. Tento thajskej příběh, kde blbost střídá náhodu a náhoda střídá nehodu, jsem obdivoval hloupost každého činu, pablbost veškerého slova a všechny okatě nastražené důležité věci k přežití. Možná kdybych viděl tuhle "věc" v jiném rozpoložení (pod vlivem magických látek), nebo v jiném období, dal bych tomu víc. Blbostí to ale zůstane, jen záleží na úhlu pohledu, jak se k tomu divák postaví. Pokud jsem filmům z produkce Asylum mohl před lety dávat plné hodnocení, nevidím důvod, proč by tomu mělo být u tohoto 90minutového teroru jinak.

Borec, Jean-Yves Fredriksen, se rozhodl, že už toho po himalájích nachodil dost a je potřeba se na ně podívat z jiného úhlu. Z vrchu. Přelet přes celé Himaláje paraglidem s určitými komplikacemi. Tenhle cestopis nabízí hlavně pohledy z paraglideu a vysvětluje nám složitost, se kterými se můžeme setkat v zemích jako Tádžikistán, Pákistán i například hranice mezi Nepálem a Indií. Pěkný.

Bomba! Byť nejkratší, tak asi nejintenzivnější filmový zážitek festivalu Mountains on Stage. Zde se na svět, na lyžaře, na expedice, na člověka díváme z pohledu masivu Mont Blanc. Díváme se jak je masiv nemilosrdný a zároveň dokáže oplatit opatrnost a přirozený strach/autoritu nádhernými výhledy a zážitky. Za společnosti perfektních francouzských lyžařů a snowboardistů, tak máme za přítomnosti monologu Montblanského masivu možnost sledovat neuvěřitelné krpály, které lyžaři (snowboardisti) lezou jak nahoru, tak sjíždějí za doprovodu menších lavin. Celé se to vlastně opírá o myšlenku "co kdyby hory uměly mluvit?".

Jeden z nejlepších a nejpůsobivějších filmů Mountains on Stage. Tady se koukáme na výstup na severní stranu Changabang, obávaného vrcholu indické strany Himaláje, z pohledu dvou expedicí. Britů, kteří si vysloužili prvenství na tomhle vrcholu v roce 97 a o dvacet let pozdějších následovatelů, a to alpinistinckého vojenského spolku GMHM z Francie. Nádherná podívaná budící neskutečný respekt k těmto mohutným masivům takřka připomínajícím Lovecraftovy prastaré. Je to nejen příběh dvou úspěšných expedicí (první jen ze tří čtvrtin), je to hlavně příběh pokory a přirozeného respektu k něčemu prastarému, co se nezdráhá každou lidskou chybku, či přešlap, oplatit zabitím.