Mlle

I po 23 letech stále nejlepší film ever! Neskutečná pětka Ridley Scott + Hans Zimmer + Russell Crowe + Joaquin Phoenix + Connie Nielsen, samozřejmě se vší úctou ke scénáristům. Fenomenální, neopakovatelné! Určitě neexistuje film, který jsem viděla vícekrát :)

Film je perlou předválečné české kinematografie. Neprávem zapomenutou a upozaděnou, o to však překvapivější. Fascinující rurální drama se sice drží věrně svého klasického, převídatelného syžetu, který se v drobných obměnách opakuje napříč staletími v mnoha románových i filmových freskách, ale to mu nic neubírá z jeho emotivnosti, napětí i naléhavosti. Přičinili se o to zejména vynikající herci vedeni bravurní režisérskou rukou. Nutno zmínit i působivou kameru a architekturu. Doslova tu září Světla Svozilová, je to snad její nejpovedenější role. Svůj dramatický part sehrál skvěle i výborný František Kreuzmann. Lascivní prvorepublikové snímky jako by připomínala jen přítomnost neotesané herecké novicky Gabrielové, jejíž žákovsky afektované hraní tu však lze pro mocnost příběhu snadno přehlédnout. Otázkou hluboké venkovské ságy o pomstě a vině zůstává, jaké bude její rozuzlení. Bude se mstít vrah, anebo odsouzený? O čí život se bude bojovat? Konec však smíří posmtychtivost nespravedlivě odsouzeného i viníkův útěk před vlastním svědomím, když vše přenechá v rukou Božích… Pro dobro duší i dobro budoucích generací.

Nejlepší je to tam, kde je to Shakespeare. Což je docela nezřídka a to filmu jen přidává. Jeho hloubka ovšem leží hlavně na skvělých hereckých výkonech. A na klasickém aranžmá, bez kterého by to také nebylo ono. Takže jsme opravdu v Benátkách, opravdu v 16. století, opravdu u Židů doma a opravdu mezi obchodníky (i ty lehké děvy s vystrčenými prsy sem patří). V roce 2004 ještě nemusel každý režisér pojímat hned  všechno inovativně jako Rusalku v Národním, změn v kulisách nebo obsazení jsme tu proto, díky Bohu, ušetřeni. Zazářili všichni, ale osobně bych nejraději vypíchla Al Pacina, který je v Shylockovi vskutku mistrovský.

Překvapivě povedený film o vzpouře ve vězení v Leopoldově v roce 1990, o prohnilosti polistopadových politiků a o lidské povaze vůbec s přesahem, který u „revoluce“ v roce 1989 rozhodně nekončí. Bere karty z rukou všem, kdo svět rádi černo-bílý. Mezi unylými sladkobolně-melancholickými vzpomínkami na dobu totality v ČR, k níž se filmoví tvůrci rádi vracejí, ční jako ojedinělý maják kvality nejen pro svou možná spíš sekundární snahu o realismus a objektivitu, ale také pro perfektní a profesionální zpracování, ve kterém asi nenajdeme chybičku v režii, kameře, produkci, herectví všech zúčastněných i akčním spádu, když dojde na vzpouru samotnou. Určitě jde o jeden z nejlepších polistopadých českých filmů. V záplavě nevydařených a sobě si tolik podobných pokusů české filmové reflexe tohoto období téma už možná tolik nepřitáhne pozornost, a tak film zatím zůstává lehce opomenut. Byla by škoda, aby to tak zůstalo i do budoucna.

Neobvyklý dokument o varšavském ghettu, který ho zasazuje doslova a do písmene do současného kontextu. S několika z 10 % těch, kteří ghetto přežili, se vracíme na místa jejich utrpení, která se změnila tak jako v žádném jiném evropském městě. V dokumentu byly odvysílány do té doby nepublikované historické záběry. Kromě několika zajímavých podrobností o přeměně spáleného města a přiblížení konkrétních osudů přeživších je dokument příjemným setkáním s vyspělou polskou intelektuální elitou.

Kvalitně zpracovaný, vyvážený dokument. Připomněla bych, že stejně jako Němci uvěřili Hitlerovi, uvěřili Češi Benešovi. A v kterémkoli z dalších dějinných okamžiků mohou uvěřit dalšímu lháři nebo ideologovi, který jejich hlasy – a také jejich nenávist – využije jen pro dosažení konkrétních cílů – ty tedy skutečně důsledně zpytujme. S menšími následky se to zatím děje i dnes každým dnem…

Je skvělé vidět dobrou vůli a také její výsledky. Ne všichni ji mají, ale bez ní se podobné problémy překročit nedají. Díky moc aktérům i dokumentarisům.

Zajímavý příběh člověka, ženy, která bez mrknutí oka posílala na smrt tuneláře a hochštaplery ve straně. Čistitelka strany… Nechápala, že o ideály, které sama sdílela, ve straně skoro nikomu nejde. Jiřina Taussigová-Potůčková měla přirozený cit pro dobro a zlo, avšak chyběla ji záklopka, která by ji nabídla situační reflexi a znemožnila ji ve jménu dobra páchat zlo. Teprve společenství s nekomunistickými vězni totalitního režimu v komunistickém lágru jí otevřelo oči, nazřela, že strana, které věřila, od začátku lidem nic dobrého přinést nechtěla a brzy po svém vzniku se stala jen další variací na způsob, jak se mít lépe na úkor druhých. Jiřina Taussigová-Potůčková tak mohla klidně zůstat věrná svým ideálům, ale přitom se vzdát víry a lásky ke straně, která nakonec ublížila nejen těm, jež sama poslala na smrt, ale i jí samotné. Ušla tak alespoň nějaký kus na cestě k sebereflexi, který já osobně oceňuji. Pro mě je dokument zajímavý především tím, že představuje první ženu, prvního člověka vůbec, o kterém je mi známo, že se nepodvolil komunistickým prokurátorům a odmítl odrecitovat nadiktovaný text před soudem a hlasem lidu. Tím pro mě trumfla Miladu Horákovou. Nikdy jsem nechápala, jak bylo možné, že se desítky čestných a statečných lidí podvolily a povinné texty nakonec vždy odrecitovaly. Včetně zmíněné Horákové. Bylo jim vyhrožováno perzekucí dětí, ale copak je studium nebo bohaství člověka něco víc než život v pravdě? Byli mučeni a trýzněni, ale copak by nebyli mučeni, odsouzeni a zabiti tak jako tak? Nemohla jsem věřit tomu, že se opravdu nenašel jediný člověk, který text odmítl recitovat – a hle, on se našel. Ecce homo. A co se stalo? Vůbec nic. Jiřina Taussigová-Potůčková jednoduše nebyla před soudní divadlo vůbec vpuštěna a masy tak nemohly být – alespoň jejím prostřednictvím – oblbnuty falešnou výpovědí. Copak by se asi stalo, kdyby takto postupovali všichni? Jiřina Taussigová-Potůčková se tak stává vedle vražedkyně paradoxně i hrdinkou svého druhu. Jedinou připravenou říct zkorumpovaným komunistům před celým národem odhodlané NE.

Z cyklu must see. Jsem proti centrálnímu brainwashingu ve školách, ale dokumenty tohoto typu by měly být součástí povinných vysílání na ZŠ, a to s následnou, nenásilnou diskuzí. V té by neměly být meritem věci ani tak různorodé politické názory (nebo snad, chraň Bůh, jeden politický názor považovaný za nadřazený), ale schopnost člověka nechat se obelstít, morálka, totalita, dobro a zlo – nejsou to černobílá ani jednoduchá témata. Dokumenty jako tento jsou varováním před další totalitou, mimo jiné nám říkají, jak a proč se rodí šiřitelé totalitních ideologií a jak se z „obyčejných lidí“ stávají ze dne na den bezskrupulózní vrazi. Nejsou to psychopati, jsou to lidé, kterým vadí nespravedlnost, něco, co je reálně a skutečně špatné. Ve snaze po narovnání špatného ale nemají zábrany, nejsou natolik přemýšliví a empatičtí, aby jim došlo, že zlem dobro na světě nevytvoří. Na začátku totality je vždy „dobrý úmysl“. Jejím propagátorům ale chybí schopnost lidské sounáležitosti, smysl pro míru a intuice. Je zajímavé, že Ludmila Biedermannová (Brožová) pocházela z měšťanských kruhů, protože se slovně i písemně od počátku projevuje jako relativně dost nedostatečně chápající i vyjadřující se osoba (ač používat nespisovné výrazy u soudu nejspíš také patřilo k dobovému bonmotu). Ano, uvěřila komunismu a jeho ideálům, takových bylo – být důvěřivý samo o sobě není chyba. Ale byla to také kariéristka, které bylo jedno, že k vlastní hvězdě stoupala skrze perzekuci nebo dokonce smrt ostatních, živých lidí. Jak svědčí její závěrečné věty pronesené na sklonku života, nebyla schopna zhodnotit rozdíl mezi činem proti zlu a činem proti pravidlům. Překvapující je, že ji její rodina ze střední vrstvy patrně neposkytla žádné vzdělání. Kombinace nedostatku vzdělání a kariérismu se jí nakonec stala osudnou a její život proměnila ve zlo, kterého neumí ani litovat. Je to ovšem lidsky velmi jiný případ než případ Jarmily Taussigové-Potůčkové. Ve školách by mohlo být fajn vysílat dokumenty o obou těchto ženách současně. Ludmila Brožová byla jednoduchá, nebyla to idealistka. Jarmila Taussigová-Potůčková myslela na lidi a pro lidi, jakkoli ji to nakonec dovedlo k tomu, že i ona způsobila smrt mnoha z nich, Ludmila Brožová měla spíše přízemní cíle a asi nikdy nemyslela na ostatní lidi jako na bližní své i bližní ostatních. I proto jí nedělalo problém držet se principu a nepřemýšlet o něm. Jarmila Taussigová-Potůčková vnímala nativně dobré a špatné, což ji nakonec při konfrontaci umožnilo poznat vlastní pochybení. Ludmila Brožová si ovšem nechala velice jednoduše napovídat, co tím dobrým a špatným je, nedokázala to přizpůsobit situaci, a v této iluzi setrvala až do smrti. A v tom je největší nebezpečí také současných, teprve vznikajících totalitních ideologií.

Výborný seriál, u kterého oceňuji kromě hodnotného souboru informací podávaného velmi příjemnou formou i to, že nám zde varhaníci nástroje rovnou představí, takže je můžeme slyšet a udělat si vlastní názor na to, zda jsou nejslavnější varhany nejslavnější oprávněně, a podobně.