Mlle

Mlle

veronika jelinkova

Česko

5 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
    • 4.2.2018  19:43

    No vida že to jde i bez toho měšťáckého, nepříjemně pokryteckého a všudypřítomného „medu kolem huby“ v pořadu Winterové a Rybové… Skvělý formát, perfektní výběr hostů, věcný obsah a atmosféra přitom nechybí. Za první díl maximální spokojenost, neobvykle příjemné překvapení! Též oceňuji snad první program podobného typu, který z výroby kvásku nedělá vědu – každý si snad může jednoduše vyzkoušet, že dobrá mouka s vlažnou vodou prostě zkvasí, bez ohledu na přesné podmínky i exaktně navážené množství, a pak už stačí jen přidávat (případně pokud děláte kvásek poprvé a neznáte přesné podmínky v místnosti, tak i kontrolovat a eventuelně přesunout do většího tepla či zimy). Ta jaderná fyzika, ve kterou se tak základní věc proměňuje na tisíci a jednom blogu, je legrační :)

    • 30.1.2018  10:57

    Ukřičený, protivný nesmysl, taková čtvrtá cenová v prevorepublikovém podání.

    • 30.1.2018  10:49

    Nenápaditý příběh o tom, jak může mladická nerozvážnost a nedostatek rozmyslu zničit hned několik životů. Hlavní hrdina útěkem nic nedokáže, nikomu nepomůže, zlikviduje celé rodiny, a to vše pro vlastní „svobodu“, která spočívá v nutnosti pobývat ve vězení skal a být závislý na kamarádovi a jeho donášce jídla. Nejedná se ale o žádné drama. Texty i scénky jsou kostrbaté, nereálně čítankové. Scénická hudba je ukradená. Herecké výkony zasluhují ocenění, historický kontext je věrný, vývoj zápletky realistický i provedením. 2,5

    • 30.1.2018  10:41

    Schematický, zkratkovitý děj s přísně redukovanými psychologickými profily – čistokrevně zlá adoptivní matka v Londýně; eskapický, slabý a sobecký manžel – kariérista, kterému nepochopitelně nezáleží na svých dětech; vše snášející, obětavá manželka, odhodlaná nést na svých bedrech břímě celé rodiny. Postavy jsou buď překotně nesympatické, anebo neomylně ideální. Tvůrci si dali práci s pěknými lokacemi, produkční a potprodukční prací, ale celkově je příběh prediktabilní a nezajímavý – stejně jako reálný život těchto patologicky neukotvených kariéristů. II. světová válka tu hraje jen roli nadhazovače.

    • 20.1.2018  16:20

    Ta z trouby čerstvě vytažená, právě upečená buchta hodné, starostlivé maminky, ke které zasedne trochu zmatený, avšak snaživý a v jádru bodrý český táta, je v tomto posledním svěrákovském počinu extrahována ve svou základní esenci. Jako by to bylo obráceně a teprve v tomto filmu si Svěrákové načrtli základní lajny a mustry pro všechny své předcházející postavy i děje. Prototypy nepříliš pečlivě, ale nesmlouvavě a repetitivně typizovaných charakterů rozehrávají prototypický děj v prototypickém prostředí všech svých předchozích filmových dojíren citů. Jediný psychologický i dějový model, se kterým si toto slavné autorské duo vystačilo po celé 20. století. A přece je to první film, ve kterém mě tato jejich manipulace s divákem neuráží, neunavuje, a ona jalová česká nátura plná chyb a lží, kterou je dle tvůrců lepší omlouvat než napravovat, mě neatakuje se silou, s níž ji Svěrákové protežují v předchozích dílech. Může za to scéna venkovského prostředí. Svěrákové se tu vzdali normalizační poetiky a utonuli plně v náruči odkazu Jana Herbena či Marcela Pagnola. Žádný jejich film není tak pagnolovský jako Po strništi bos – samozřejmě s výjimkou chybějících hodnot, které, mírně a umně, avšak nelítostně akcentované, jsou právě tím, co činí z Pagnolových děl nadčasová poselství, jejichž kvalit nemůže Svěrákova zahleděnost do šosáctví nikdy dosáhnout. Ale i tady je venkov opravdovým venkovem, místem setkávání, reálných věcí i reálného prožívání všedních banalit i morálních dramat. A to je balzám na duši. Bez ohledu na malost českých postav, k nimž Svěrák vzhlíží s úctou a nabádá k jejich laskavému přijetí, utvrzujíc tím nevědomě bídný stav našeho národa i lidstva. Obklopena pokusy o virtuální náhradu světů v dnešní „moderně“, vnímám toto dílo jako lék, anebo aspoň jako přívětivou podívanou. A ano, abych nezapomněla – Kaiserova postava i um, s nímž ji ztvárňuje, je fenomenální.

    • 20.1.2018  16:17

    Pro ty, kdož se hodlají postavit, či spíš již předem stojí na jedné ze stran soupeřících ve filmu o právo na Pravdu, může snímek postrádat přesvědčivost, tah na brnku, důvtipnou emocionalitu i zajímavou argumentaci – to vše je zde notně omšelé a recyklované. Atmosféru má ale film velmi pěknou, prožívání filozofického i vztahového sporu zarámované možnostmi doby před třiceti lety je příjemným osvěžením.

    • 20.1.2018  16:02
    Můj strýček Archimedes (TV film) (2018)
    *

    Ne-ne. Bohatě mi stačí tyto šílené (české!) rodiny poslouchat v sousedství, ještě se na to dívat ve vysílání, proboha jen to ne. Donutilovských typů je příliš, i když jen tiše sedí na židli a tváří se důležitě. Natož když promluví. Nutno uznat, že mu tyto role líných a neustále nespokojených seladonů a protivných budižkničemu náramně sedí.

    • 20.1.2018  15:56

    Teprve při krásném, noblesně autentickém závěrečném čtení z fiktivního deníku mi došlo, že na vině celkové zbytečnosti jako nejsilnějšího dojmu z tohoto filmu není námět, ale jeho zpracování a režie. Tuctový příběh o manželce a matce, která se během války zamiluje do jiného, když svého manžela považuje za mrtvého, ačkoli ten se se salvou osvobozující armády objeví na prahu domu, aby tak utopil již téměř jistou naději na vznikající nový vztah i život znovu v přehlušující bolesti, mohl být v jiném režisérském pojetí příslibem vzrušujíího dramatu. Hřebejk z něj však vysochal zcela pomíjivou, ordinérně periferní banalitu, v níž se díváme čtvrt hodiny na to, jak se rodina shromažďuje u vánočního stolu. Kulisy snímku jsou navíc více než nedůvěryhodné.

    • 20.1.2018  15:44
    Habsburkové (TV seriál) (1992)
    *****

    Stručná historie mocného evropského rodu. Brutální připomínka neopravitelnosti lidské povahy, cyklicky propadající nemoci z chamtivosti napříč historií. Okřídlené Platonovo rčení o tom, jak nám kdesi ve strašlivé budoucnosti budou vládnout ti nejhorší z nás, zcela bledne závistí před tím, co už máme za sebou. Nic se nemění a vše už tu v nějaké variantě bylo. Naše historie je od dob civilizací historií nesmiřitelného zápasu o moc a pomíjivost je nakonec její nejlepší vlastností. To vše na pozadí rodu, s nimž se Rakušané sami rozhodně nijak nemazlí.

    • 20.1.2018  15:41
    Smrtihlav (2017)
    *

    Tolik peněz a taková esa na takhle špatný film? Nesmyslný scénář se v mnohém nedrží reality, ani hlavní charakter není dobře vybrán, možná je v souladu s režisérovou představou o zlém muži, ale určitě v rozporu s tím, kým Heydrich byl, což mohlo být úderným, kontroverzním potenciálem životopisného snímku.

    • 20.1.2018  15:26

    Nebudu opakovat již napsané – zcela v tomto případě souhlasím s komentářem xxmartinxx a vpodstatě i s komentářem Othello (až na to, že délka sběru materiálu pro dokument na něm dle mého soudu vidět je). Snad jen doplním, že srovnání s postupy běžnými u jiných zemědělců a detailnější záběr pod pokličku právě u nich, kde je to dostupnější, by byly bývaly výrazně obohatily natočenou látku a odhalily, jak jsou tyto a podobné podvodné praktiky i u jiných podnikatelů běžné, a v jakém měřítku – monokulturní Morava rozparcelovaná mezi velké zemědělské hráče v tomto ohledu skýtá téměř nepřeberný materiál. Velmi ale chválím za nasazení při práci, s nímž dokument vznikal, a za umění emočně námět vystylizovat (jakkoli to Stabat už bylo asi trochu moc), a podtrhnout tak skutečně fatální důležitost problému pro nás pro všechny. Rozhodně se jedná o dokument potřebný a funkční i v této podobě.

    • 3.1.2018  21:44
    Marie Terezie (TV film) (2017)
    ***

    I. díl: **, II. díl *** //////////// Odhlédnu-li od historických fals (která nebudu pro účely filmového díla řešit, jakkoli v takto významném biografickém snímku bych přeci i já vznesla přísnější požadavky), mám před sebou v prvé řadě neuvěřitelně kýčovitou produkci jakéhosi zavilého nadšence osmdesátkového stylingu. Ten je tak špatný a tak dramaticky snižuje celkový dojem z filmu, že jsem se musela podívat, kdo za něj zodpovídá – začátečník (Jehlár) a stylista muzikálové Kleopatry (Kocman). Dobrý Bože. Špatná, nebo spíš neexistující postprodukce nechává chemlonové paruky chemlonovými, nylonové krajky čínskou lácí, polyesterové peří syntetikou prosycenou fosforeskující barevností umělé současnosti, dokonce ani kůže, kterou přitom není třeba vylepšovat, není kůží. Neškrobené ubrusy zůstávají napospas očím šlechticů I. ligy uprostřed zahrady, za jejíž zeleň by se nestyděl ani meč rytířů Jedi. Z dobře typizovaných kostýmů vytváří tento nedostatek diskotékové maškarní, vhodné pro vykřikující prodejce lístků na Královské cestě, a z palácového zlata cikánskou maringotku. Součinnost s odstrašující grafikou a střihem titulků i trailerů je zarážející – kéž by tento sehraný duet zůstal do budoucna u svých studiových pohádek a českých a slovenských seriálů, na něž je zvyklý. Inspirace postprodukcí tuctů existujících vydařených zahraničních historických filmů by měla moc vyzdvihnout efekt díla minimálně o polovinu výš – rádoby ledabyle vyhozená sláma na zcela vyčištěné dlažbě ve zbytku ostrých barev na sterilním pozadí to nezachrání. Dílo trpí infantilním scénářem, nevhodně stylizovanými dialogy a scénami i bulvárně archetypizovanými psychologickými profily – první dámy jako výhradní kurtizány, rádci jako staří nekňubové, zachránce trůnu jako císařčin svůdník, manžel jako rozzlobený podpantoflák – podpis televizní představy o historickém dvoře v jakékoli epoše je tu kompletní. A právě jím nikdy dílo nevykročí ze svého televizního stínu. Nezralí tvůrci dobových snímků jsou navíc nejednou přesvědčeni, že bez vnímání sexu prizmatem 21. století by historická látka nebyla soudobým divákem přijata, jakkoli zdařilá světová historická velkoprodukce ukazuje opak. Vedeni touto utkvělou představou vetkávají vulgární zábavu tam, kde uráží historické reálie – kdežto jinde jim v témže celku chybí. Zatímco první díl je seriálovou I. republikou na císařském bále, II. díl je již vyzrálejší a historicky sdělný. Bezesporu velmi slušní herci v čele s podmanivou Marií-Luisou Stockinger (s výraznou výjimkou Vojtěcha Kotka, který neladí nejen dikcí a hlasem) zde tak mohou zazářit v patřičnějším kontextu. Scénář však jakoby stále poskakoval od dynamičnosti k trapnosti – jejímž vrcholem je závěrečný proslov plačící Marie Terezie poté, co se stane uherskou královnou. V tuto konkrétní chvíli (a hýří jimi i zejména I. díl) film nezaslouží nic než odpad. Prospělo by více rafinované diplomacie, zákulisních politických dramat a nakonec i lásky!!! Na kterou tu pro samé obscénní hrátky už nezbývá místo – a která patří k srdci Marie Terezie jako dítě k matce. Režisér Dornheim to s ní přitom umí na výbornou, jak předvedl v pro mě dosud nejlepším seriálovém zpracování Vojny a míru. Pro srovnání tedy: Little Chaos, The Other Boleyn Girl, Marie Antoinette, Queen Elisabeth I. a II. atd. – i takhle to mohlo vypadat. Na místní poměry dobré? S přivřenýma očima a s úctou k Marii Terezii, jejíž památka se dočkala alespoň jakéhos takéhos zpracování, nakonec je to snad možno takto uzavřít. I když jsou to právě pozdější léta její vlády, která mohla v dobrých rukou snímek proměnit ve velkofilm.

    • 10.12.2017  19:07

    Druhý díl velebené Strachovy pohádky se povedl podstatně lépe. Autorovi se podařilo zprostit se těžkopádnosti historické předlohy, která pro úspěšné podání vyžaduje zcela jiný typ práce s archetypy, a ve zpracování sjednotil současnější příběh se současnými myšlenkami. To mu rozhodně prospělo, drobné moralismy, očištěny od historických nánosů, vyznívají takto snad možná trochu paradoxně uvěřitelněji, potřebněji a samozřejměji. Třeskuté i milé vtípky provází dynamickým dějem sympatické postavičky. Snad jediným škraloupem na dobře poskládaném vánočním hlavolamu je závěrečné skřehotání Lucie Bílé, to si mohl Strach pro lásku Boží ;) odpustit…

    • 10.12.2017  19:07

    Pár dobrých vtípků na začátku to nezachrání, že není příběh nápaditý by mohlo být v pohádkovém vyprávění spíše ku prospěchu, ale pro takové vyznění postrádá námět tajemství, hlubokou sílu poselství i obraz trpké, avšak o to přínosnější a trvalejší zkušenosti. Jako by se tvůrce nemohl rozhodnout, zda chce psát pro současného člověka v intencích jeho mysli, anebo zda-li v ní touží otevřít i nadčasové mysterium. Může to být způsobeno ne úplně vydařenou snahou po moderním uchopení hlubinného, prastarého tématu. Ve filmové pohádkové mašinérii je výsledek přesto spíš nadprůměrný.

    • 10.12.2017  19:06
    Tři bratři (2014)
    odpad!

    Zábava na povel, hloupé písničky a komunistická herecká chátra v plné polní. Silnější reminisenci na povinné kolektivní radovánky minulého režimu by člověk sotva kde pohledal. Ano, je to ta podbízivá a laciná duše českého mainstreamu, která není obětí a výsledkem normalizace, ale jejím stále živým tvůrcem. Co jiného by takový typ entertainmentu mohlo dokreslovat lépe než rádoby vtipné vyprávění rádoby dobrého strejdy Svěráka. Ach, ta nepřirozená dikce číšící veškerou falší světa a lidičkové plné „drobných“ lidských chyb, kterými se pospolu tak rádi kochají…

    • 10.12.2017  19:05
    Johančino tajemství (TV film) (2015)
    ***

    Opravdu klasická pohádka, kde se navíc vše odehrává v důvěryhodných a sympatických kulisách – reálný venkovský statek, skutečný hrad, sklepení, stáje, původní nábytek i nádobí, poměrně realistické oblečení venkovanů a tak dále – to je v pohádkách obecně velmi příjemná změna. Děj sice není nijak výjimečný, ale pro děti, které všechny pohádkové příběhy ještě neznají a nepředjímají, to určitě není na závadu, a pro dospělé je to nakonec milé repeté. Klasický příběh dobra a zla a mladistvé lásky s typicky vykreslenými postavačkami. Spíše lepší ze současné pohádkové produkce.

    • 11.10.2017  00:39

    „Neberme autismus jako lékařskou diagnózu. Pokusme se mu porozumět jako fascinujícímu, byť často jen obtížně rozluštitelnému způsobu myšlení. Neboť kdo má určit, co je normální: žít ve spěchu a stresu a přehlížet absurdity moderní doby, nebo spíš ve světě toužebně hledat řád, ticho a klid, tedy podmínky, které kdysi bývaly normou?“ Miroslav Janek o autistech a svém filmu.

    • 10.9.2017  12:22
    Peur de rien (2015)
    ****

    Nenáročný, příjemný film o životě dospívajících v Paříži v devadesátých letech pro milovníky francouzského espritu. Nejlepším popisem filmu jsou asi slova samotné Danielle Arbid: „C’est une période qui m'a marqué parce qu'il y avait à la fois Pasqua et une certaine forme d'innocence encore. On se projetait beaucoup sur l'an 2000 tout en étant toujours marqués par l'héritage persistant de Mai 68. La page n'était pas encore tournée. Aujourd'hui, c'est différent, … les problèmes sont devenus mondiaux. A l'époque, on vivait encore dans une sorte de cocon. … J’ai voulu montrer les choses de manière résolument optimiste.“ Spoiler: Franck Black. A Manal Issa uchvátí jistě nejen svým půvabem.

    • 31.8.2017  15:20
    Život a doba soudce A. K. (TV seriál) (2014)
    *

    Sterilní. Typizované, vyhlazené, nudné, povrchní, nezáživné či místy disgustivní a svírající svou průměrnou, ale pečlivě stanovenou i udržovanou neměnností, podle pravítka a hlavně ne jinak než podle normy. Upřímná radost, nápad, bezprostřední entuziasmus i opravdově prožívaná emoce nahrazené sobeckou, avšak neuspokojující, nenáročnou zábavou pro frivolní výplň večerů a volných chvil (typicky různá nenápaditá mimomanželská extempore zakončovaná rozvodem, pravidelná účast na hodinách jógy či na tenisovém kurtu, disputace na téma „Já“, nezbytná dovolená na pláži v hotelu s nálepkou „luxusní“, apod.). Ale také umně gravírovaným psychickým či rodinným problémem, následně hýčkaným za rozsáhlé spoluúčasti příbuzných, kolegů i profesionálů, nikoli však za účelem řešení – hodí se spíše jako omluvenka pro jalový život. Taková je ostatně většinová představa východní Evropy o „něčem lepším“, o vyšších sociálních metách, včetně lékařství, právnictví, soudnictví, … i s nimi spojeným životním stylem. A takto také průměrní lidé záměrně žijí, když se svých met dočkají. Jako by sterilizovaný průměr mohl byl něco jiného než průměr lidově ledabylý, z něhož vychází a do něhož se opět vrací – je takovým však patrně v očích aktérů, jeví se jim tak asi srkz vytvořená specifická gesta a symboly, která pak hnidopišsky provozují a střeží, jako by gesta byla tímtéž, čím je život samotný. Celkové vyznění stejné jako dojem z kariéristického Česka středního proudu všude okolo – v oblékání, designu, architektuře, zábavě, filmu, písni, prožívání, zkrátka ve všem. Zoufale nudný průměr, který na víc prostě nemá, šplhoun, který chce být šlechticem, nula, která chce vést firmu, neurotik, který chce rozhodovat o životech ostatních… telenovela, která chce být analýzou, Ordinace v růžové zahradě, která chce být sociální sondou. Průměr se chce odlišovat a věří, že ho různé formy sterilizace oddělí od zbytku, v tomto případě seriálové produkce. Neoddělí. Ani za tisíc generací. A nepřekvapí. „Asi jsem měl být ptákem, ale byl bych jako pták šťastný?“ – věří autoři podobných zvolání tomu, že je jejich dílo „dobré“, nebo to píší na objednávku a mají řekněme jen trochu méně vyvinutý stud?

    • 31.8.2017  14:53

    Postavy v této sérii se vesměs chovají, myslí i cítí jako pomatení, otrávení lidé s vyřazenými celými nervovými okruhy, a to aniž by je navzájem jejich vlastní reaktibilita znepokojovala, jako by již dlouho žili ve virtuální, chemicky modifikované realitě, kde je jejich příkladná asociálnost normou, která ani okolí nijak nepodněcuje. Matka–policajtka nechá bezstarostně na svobodě pobíhat šéfa bordelu plného nezletilých a zneužívaných Asiatek ze zranitelných sociálních skupin, a to poté, co ji samotnou napadne a zraní, poté, co vyšetřuje případ zavražděné z jeho skupiny, a poté, co dobře ví, že dotyčný jako prostitutku využívá její vlastní biologickou dceru? V jakém světě se tohle děje? Kde taková věc proběhne, jako by se nic nestalo, okořeněná jen několika slzičkami rozplunyvšími se v návalu nového vína, sexu, dne… ? V nějakých australských Bohnicích? Anebo způsob, jakým spolu řeší na pracovišti dospělí lidé – příslušníci policie, zodpovědní za bezpečnost celé společnosti – problémy mezi kolegy: jako kdyby to byla nedělní mateřská školka rozervaných pacientek, jež se učí namíchat optimální koktejl ze své pubertální hysterie, chronického přechodu a posttraumatického syndromu. Máme věřit tomu, že je něco takto zoufale nemocného kdesi v australském zapadákově běžné a všichni tomu přihlížejí, jako by sami jen sledovali seriál? Psychohry hnané do extrému už mě ve filmu unavují. Tvůrci se možná snaží o originalitu za každou cenu, ale copak si nevšimli, že jsou si ta absurdní šílenství a psychické zmatenosti všemožných filmových postav již tolik let v seriálech nápadně podobné? Série je nudná, chybí jí příběh či náznak čehokoli reálně uchopitelného a zajímavého. Pospojovat šest dílů špatného pocitu a různých druhů psychické nevyrovnanosti „temnou atmosférou“ není filmové dílo, ani jeho základ, o který by se mohlo opřít, kdyby snad obsahovalo to, co zdejší sérii chybí – děj, napětí a především nápad. O kolik zábavnější jsou realistické příběhy typu Happy Valley, kde žádná, v reálu nikde neexistující psychotická kancelář plná single cvoků, ani rodina nacpaná pokud možno co největším množstvím osvojených dětí, lidí se všemi existujícími sexuálními orientacemi i dysfunkcemi a co nejhlouběji narušenou minulostí, kteří nechávají ostatní bez mrknutí oka páchat všemožné zločiny, aniž by se angažovali, kvůli chabému příběhu vzniknout nemusí. Škoda, první série byla pozoruhodná, hluboce lidským způsobem propojovala prinicipální životní emoce s neotřelou zápletkou. Tohle je jen pytel nesourodé špíny, která se snaží zaujmout žalostným způsobem vynucovanou pozorností – rádoby soudobým angažmá obrovské hromady psychických úchylek na jedné pláži. Zaujmout se nakonec povedlo jen excelující šedovlasé Nicole Kidman. Vedle již tradičně oslňujícího hereckého výkonu tu poprvé vypadá jako člověk, ne jen jako hnidopišsky cizelovaný obraz sebe sama coby Barbie na klíček, který v jiných filmech i v reálu unavuje svou neživotností a kýčovitostí. Třeba nás léta dvacátá z tohoto všetečného filmového psychobalastu konečně vysvobodí?

    • 31.8.2017  14:44
    Brooklyn (2015)
    *

    Prototyp zbytečného filmu. I tu škatulku „romantika“ splňuje jen s hodně odřenýma ušima.

    • 31.8.2017  14:41
    8 žen (2002)
    *****

    Oddychová, humorná „Poirotovka“ s mírně eskalovaným vyústěním, v rozšafně hysterickém, ženském vydání, která jako by svou pozitivní náladou a bezchybnou dramatizací diváka přenášela do bezstarostných časů vytříbených děl kinematografie i Evropy předcházejícího století. Stěžejní nápad soustředit hereckou špičku různých generací v jednom filmu by se mohl neméně úspěšně zopakovat i v jiném žánru – je zárukou povedené podívané sám o sobě, tím spíše, když se v případě Francie jedná o koncentraci výjimečného ženského půvabu. Divadelní konverzačka podmanivě vtahuje do zápletky v luxusně exponovaném, avšak příjemně domáckém prostředí, podbarvena přímočaře funkční poetikou prostého lidového nápěvu, která stojí v pozadí úspěchu francouzského šansonu, a které se, ku svému vlastnímu prospěchu, ani soudobá francouzská populární hudba téměř jakéhokoli žánru zatím nehodlá vzdát. Ženy si nakonec po svém poradí i bez Hercula Poirota, i když to každou chvíli vypadá, jako by se měl tajemně vynořit zpoza některého z brokátových závěsů.

    • 31.8.2017  14:31

    Mohlo to být kontroverzní drama, je to přitom zjednodušující melodrama. Neopírá se o filmové kvality, o děj, o netradiční psychický profil ani o zajímavý detail. Je to spíš takové plýtvání podnětným materiálem a hereckým talentem, nechybí ani klasická bohatá sexuální vložka, která je po ruce vždy, když tvůrci neví kudy kam. Dialogy kopírující doslovně myšlenky z deníkových záznamů jsou strhující. Stačilo by vydat je knižně, vznikl by kulturní vklad pozoruhodnější tohoto filmu. Dílo, a zejména pak dokumentace k případu, ve filmu nedostatečně zachycená, přesto napovídá, že kdyby bylo Olze Hepnarové umožněno trávit život mezi lidmi, kteří by ji lépe rozuměli (coby například studentce filozofie), nic z toho, co se stalo, se stát nemuselo. To je ale práce okolí, nikoli mladého, nezralého a narušeného člověka. Škoda, že kontroverzi tlaku, ve kterém musela Olga Hepnarová žít, film snad záměrně nezachycuje, a tím jej krutě bagatelizuje.

    • 31.8.2017  14:17
    Nájemník (1976)
    **

    I když je jasné, že temná sedmdesátá léta ve stylu „nahoře huj, vespod fuj“ skýtala mnoho podnětů k mrazivému strachu ze skrývaného – a tvůrci se s touto specifickou dobovou atmosférou chtě nechtě vyrovnávali, tahle koláž je jen ubohá skládanka nemocného člověka. Předznamenává podivuhodně zmatené thrillery plné násilí bez děje následujícího století, které se podobně jako tento snímek horečně snaží tvářit jako záhadný art, aby zakryly pohou obsesivní onanii krutými divnostmi, které své tvůrce patologicky přitahují. Je až s podivem, jak masově byl očividný rozdíl mezi paskvilistou nesmyslných puzlle Polanskim a skutečným mistrem temného filmového děsu, maestrem Hitchcockem, diváckou veřejností přehlížen, ale ona se ta masa předstírající kulturní publikum od jiných principem leckdy tolik neliší… Čas toto síto však poskytne zcela nelítostně.

    • 31.8.2017  14:01

    Filmová špička 20. století. Inspirativní, „konstelační“ film plný zajímavých charakterů, od duší hluboce svobodných, plných neklidu, po zdánlivě zcela ordinérní tmely společenství dvou francouzských venkovkých rodin, pevně usazených na vlastní temné minulosti. Svou nerafinovanou lidskostí, které nechybí moudrost všedního prožitku, přirozenou atmosférou, strhujícím odkrýváním rodinných bolestí na pozadí každodenního děje a v neposlední řadě mistrovskými výkony všech protagonistů je snímek výjimečný a přitažlivější než většina produkce století jednadvacátého.

    • 31.8.2017  13:33

    Důležitý kousek pro pochopení toho, že bláznovství nesnižuje důstojnost člověka. Skvělá Sandrine Bonnaire.

    • 31.8.2017  13:28

    Rappeneau je člověk, který umí točit filmy, v nichž je přítomna esence krásného. To je výjimečně vzácné. Bylo-li by třeba definovat krásu, bylo by možné doporučit ke shlédnutí kterýkoli z jeho filmů. Kdo je nadán schopností vnímat krásu, ten záhadný lep držící pohromadě přitomnost v pozadí všeho, co plyne, ten se musí v jeho filmech rozplývat blahem. Tak blízko k jejímu postižení bývá člověk málokdy, a to se jí Rappeneau dotýká jen tak mimovolně, bez záměru, se kterým ani dostupná není. Film je pochopitelně i báječnou, vtipnou i něžnou komedií protkanou od začátku do konce vynikajícími herci, bujarou zápletkou a svižnými situacemi.

    • 31.8.2017  13:22

    Poetický film s kouzlem romantických zátiší a všedně překrásných krajin, ve kterých voní každodenní prožívání domova. Pamatujete? Kdo žil, ten skutečně existoval. Film se skvělými hereckými výkony, klasicky vystaveným syžetem a svěže pramenitým dějem invokuje ducha doby horečnatých lidských srdcí a očí schopných vnímat krásu. Napětí zdrženlivosti. Scény, které probouzí niterný děs a strach naturalistickými maličkostmi bez efektů a virtuální reality. Mnohem víc. Film lidský. Kde je to propadliště, do kterého odešly takové filmy? A kde jsou ty emoce, kterými člověk vládl?

    • 29.8.2017  13:10

    Komické schema: zakopaný oddíl russkoj armii náhodou operuje v odlehlé vsi, stranou hromadných zásahů. Náhodou je právě jeho velitelem člověk supermanovských vlastností, avšak sympaticky lidové nátury, který na vše vždy přijde jako první, oplývá nápady, je v podstatě geniální, kromě toho má dobré srdce, čistou a chápavou duši, a protože by se v posvátné úctě žádné ženy nikdy nedotkl, přidělí mu do týmu několik výjimečně ambiciózních účastnic Miss Russia 2015, pečlivě přefiltrovaných etnickým sítem bílých Rusů tak, že Židovka je ta „ošklivá, ale chytrá“ do počtu. Není divu, že „herečky“ jsou ve skutečnosti modelkami, porno stars a zpěvačkami, či nejlépe vším tím dohromady (což jim samozřejmě v Rusku nikdy nebrání studovat školy, zejména ty prestižní právnické). Jak se vzápětí ukazuje, jejich primárními až téměř jedinými vklady ospravedlňující účast v seriálu jsou jejich dokonalé postavy – jejich vzájemné pohovory se proto nutně odehrávají v sauně, a jakmile se při vojenském cvičení objeví na kterékoli cestě vodopád či řeka, všechny se musí okamžitě vykoupat. Tato patmatovská rota vystřílí 12 plných nábojnic na jediného muže, tomu se však nic nestane. Skupina se proto rozhodne pokračovat dál ve zbytečné akci, toho bohdá nebude, aby postupovala strategicky a počkala na posily, raději jen tak zničí celý útvar. Vše probíhá za doprovodu standardně tklivé hudby plné lítosti a široké duše národa země, kde nikdy nezbývá nic jiného než bojovat, a kde je Rus vždy nevinnou obětí a náckové jediné bestie páchající zrůdnosti. Rok 2015 se od roku 1950 odlišuje množstvím použité brutality a „filozofických“ promluv, důrazem na gender, emoce a prožívání, lidskoprávnými tematy a exaltovaným prožíváním. Archetyp dítěte je nahrazen archetypem křehké, ale odvážné, prsaté ženy, důležitý archetyp rodiny (pořízené s těmito prsatými ženami) zůstává. Veškeré nedostatky mimo precizně vyostřenou osu jsou z filmu vypreparovány a odřezány s obdivuhodnou ruskou důkladností. Zůstává tak zcela ryzí, čistě utopický materiál neživých postav a zkoušených Meresjevů, u nichž si nikdo neláme hlavu nad tím, že slouží největší zrůdě všech dob, svůj příklon k báťuškovi dokonce postavy ve filmu několikrát explicitně artikulují, rovněž tak jako obdiv ke komunismu, jehož je seriál apologetikou, zcela v duchu nebezpečně nesrmtelné myšlenky Velké Rusi: komunismus je to nejlepší, co tu mohlo vzniknout. Tvůrci bohužel ve svém typickém rozmachu nevědí, kdy přestat, a tak se dramatický spád, kterého umějí danými prostředky dosáhnout, v průběhu proměňuje spíš ve vlastní nemilosrdnou karikaturu. Děvčata opláčou mrtvé Němce a upletou si pár copánků, protože Váňové to tak rádi. Pubescentní dílko, ale proti příbuznému The Attackers (Istrebiteli, 2013), který je jen repetitivní ruskou obdobou Beverly HIlls, přece jen odpočinkově vstřebatelné.

    • 29.8.2017  12:46

    Příjemná romance s postavami sympaticky a nostalgicky ušlechtilého ducha a několika mrazivými scénkami. Znám příběh dvou reálných postav, který se skutečně za II. světové války odehrál podle scénáře, ve filmu bohužel smyšleném (skutečný císař byl Hitlerův obdivovatel a vlastnostmi prezentovanými ve filmu nevládl). Budiž tento film poctou všem, kdo se chovali jako důstojník v tomto filmovém příběhu, a kterých nebylo zase tak málo, jak by se mohlo zdát.