Mlle

Mlle

veronika jelinkova

Česko

5 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Otec prasátek (TV film) (2006)

  • poster

    Životy těch druhých (2006)

  • poster

    Rychlý běžec (2001)

  • poster

    Pád Třetí říše (2004)

  • poster

    Gladiátor (2000)

  • poster

    Jean od Floretty (1986)

    Upřímně řečeno, pokud jde o ryze klasický syžet, neznám ve světové kinematografii nic povedenějšího. Po všech stránkách mistrovské dílo.

  • poster

    Volání vlků (1983)

  • poster

    Barbar (2009)

  • poster

    Marie Antoinetta (2006)

  • poster

    Válečná generace (TV film) (2013)

    "Každá válka je jiná, než ty předchozí, a úplně jiná, než ta, kterou si představujeme." Počet obětí padlých na frontách II. světové války: 22 756 700, počet obětí padlých v koncentračních táborech II. světové války: 5 754 000 ********************************************************************************************************************************* Film, tedy správně třídílnou sérii, se až bojím komentovat, jakoby každé slovo mohlo být poskvrnou dokonalosti vybroušeného skvostu. Toto dílo tu chybělo celé dvacáté století, a tak jsme ho potřebovali. Pro mě osobně je každý válečný film filmem protiválečným. Tento je jím však závratně hyperrealisticky, bez patosu, na který ve sledu událostí není čas, avšak nikoli na úkor niternosti pocitů, jež dopadají uprostřed strhujícího víru bez uspěchání do stejné hloubky, do které se kdysi propadly životy mnoha lidí, aby se od ní pak pomalu a těžko odrážely celé následující generace. Generace našich otců, matek, a nás. V tomto smyslu je film výpovědí o válkách obecně, o stopách, jež léčí děti a vnuci, o zátěži, kterou každá válka uvalí vždy na mnoho generací, uvnitř v poznamenaných duších a venku v překotnosti, jíž se svět na oko snaží s minulostí vypořádat. Dílo dává podrobně nahlédnout do procesu proměny psýché pod tíží války, což je v době míru, plných talířů a televizních estrád nepoznatelná a neocenitelná zkušenost, a velký dar. Noříme se do duší lidí na frontě a zažíváme spolu s nimi duševní zvraty, poznáváme dosud neznámá epicentra nových zkušeností, jiskry nového vědomí (doslova), náš mozek roste spolu s nimi a my chápeme, poprvé od poslední války chápeme - co vede lidi do válek, a co je z nich odvádí nenávratně pryč. Mně samotné film pomohl zodpovědět několik otázek, na které mi odpovědi dosud chyběly. Například, co nutí davy vojáků na frontách k tomu, aby na sebe opravdu útočili, i když po určité době strávené na bojištích řada z nich ve válce pokračovat nechce a povely nadřízených ani původní ideje nejsou již skutečnou motivací. Vždy jsem se domnívala, že jde o davovou psychózu, v níž tón udává hrstka doživotně přesvědčených, ale vůbec to není tak jednoduché. Důvody leží víc v osobní než v kolektivní úrovni. Zdá se, že tváří tvář nevyhnutelné smrti je boj tady a teď, plnění rozkazů, dokončení úkolu, pokračování ve známém, v bytí na místě, ke kterému jinak chybí vztah atd., za určitých okolností to jediné, co dává celé situaci smysl. Zoufalá snaha mít onen opěrný bod, tj. smysl života, i v takovém životě, který se jím již často nezdá být, je stvořitelem činů, hybatelem, skutečným důvodem, motivací. Smysl člověku dává řád a bez řádu je psychologicky velmi obtížné žít i v mírových podmínkách. Ochraňuje také před strachem ze smrti. Vložit umělý smysl do nesmyslné situace je sice iluzorní, virtuální, nepravdivé, a často v rozporu s původním přesvědčením, ale může to být to jediné, co v dané situaci zbývá. Proto se nakonec dobrovolně a třeba až fanaticky účastní vykonávání rozkazů, útoků i bojů i ti, proti jejichž vůli ony situace původně vůbec vznikly. Vzniká úplně nový smysl života, jinde nepoužitelný, tady je ale jedinou záchranou. I proto se člověk někdy ve válce stává někým "úplně jiným". Tato linie příběhu mladšího z bratrů Friedhelma (Tom Shilling) je ve filmu jednou z nejhlubších a mně osobně přináší největší poznání. Dílo zdaleka nevyznívá tak beznadějně, pesimisticky a rezignovaně jako většina filmů o hrůzách koncentračních táborů. Spíše je tomu, přes všechen ten děs, naopak. Je v něm pohyb, směřování do budoucna, vývoj, zkušenost, očekávání, zítřek. To, že se děj filmu neodehrává ve známém a často prvoplánově pojatém prostředí koncentráků, je paradoxně osvěžující. Právě na frontách zemřela velká většina obětí války (viz čísla nahoře), a to v morálních dilematech a hororech nesrovnatelných se zcela jiným typem břemene pomalé smrti v koncentračních táborech. Je nespravedlivé vydávat za největší a jediná utrpení ta z koncentračních táborů, stávající filmovou tvorbou takový obraz skoro vzniká. Unsere Mütter, Unsere Väter je divoká, pružná a kolotavá směsice příběhů, jako řeka se valí pořád dopředu, vtahuje do děje jako skvělá detektivka, postavy se vyvíjejí v dramatické rychlosti, která odpovídá rychlosti, s níž poslední válka nenávratně akcelerovala vnímání času a umožnila tak mentální nástup toho, čemu dnes říkáme pokrok. Skvělé je i realistické vykreslení pozadí partyzánských venkovských skupin (zde polských), které v detailech (včetně militantního antisemitismu) až mrazivě odpovídá osobnímu vypravování mých příbuzných, jimž bylo dáno podobná prostředí za války také poznat. Zajímavá je namátkou také postava ukrajinské Židovky, doktorky Lilijy a jejího vypořádání s pomstou vůči Charlotte, která ji vlastně jen z nedospělosti a nezralosti poslala na smrt. Nedalo mi nezamyslet se nad tím, jak by se takový zajímavý osud vyvíjel později za stalinských čistek. V závěru nezbývá než zmínit omračující výkony německých herců, kteří dnes patří dle mého soudu k tomu nejlepšímu, co světové herectví má. Nejvíce mě osobně zaujal tradičně vynikající Tom Schilling, jeden ze současných největších světových talentů, a pro mě dosud neznámý Ludwig Trepte.

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace