Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Recenze (3 526)

plakát

To Kill a Tiger (2022) 

"This is a village matter, we´ll settle it internallly." Když je toto v podstatě jednomyslný názor vesnice v případě hromadného znásilnění, ublížení a výhružek smrti nezletilé v rámci širší rodiny, tak by jeden čekal, že vezmou věc do vlastních rukou a dotyčným "domluví pěstmi". No, ne, řešení by bylo jednoho z násilníků provdat za znásilněnou, hlavně ať se chlapcům nic nestane, stejně si za to ona může sama a kdo by jí nyní chtěl, ještě na celou komunitu padne špatné světlo... Zoufalý boj rodičů, kteří se vzepřou zvyklostem a chtějí docílit spravedlnosti pro svou dceru, zatáhnou do řešení polici, soudy a dožadují se spravedlnosti. Jenže na to není připravena ani komunita, ani státní moc, a ostatně ani oni sami. Nejvíc woke, gender a neziskovkami prolezlý dokument široko daleko. A je to tak dobře. Z mnoha scén mrazí, vypovídající zoufalý pohled otce ve scénách jako "návštěva advokáta souběžně řešícího několik set kauz". Působivé, angažované, potřebné, přínosné.

plakát

Stovky bobrů (2022) 

Happy Tree Friends: The Movie meets O človíčkovi. S bobry; stovkami chundelatých bobrů. Svébytná, hravá, nápaditá (a především mrtě vtipná) ujetina pracující s poetikou němých grotesek. Autorům se se daří neustrnout na místě, videoherně gradují a neustále posouvají koncept i jeden každý vtípek.🎵La La La La La🎵

plakát

The Grannies (2021) 

„Asi jinej gang, co?“ Zdráhám se to označit za dokument, dejme tomu nezajímavá epizoda podcastu s obrázky, kterak se australská parta při online hraní Red Dead Redemption 2 dostala za hranice mapy/jsoucna.

plakát

Chudáčci (2023) 

Karel Zeman pro 21. století aneb emancipace Frankensteinovy nevěsty skrze originální "pornosatiru", která umí znovu a znovu tnout do živého; někdy i doslova. Emma Stone podává natolik suverénní výkon, že být jejím manželem, nebyl bych si dvakrát jist, zda tomu nepřidává i doma.

plakát

Bastard (2023) 

Jakože špageťák z dánských neútěšných vřesovišť meets červená knihovna při čekání na Godota (zde v podobě vyklíčení bramborové natě). Charismaticky slizký záporák jako životní pravdy do tváře metající hlavnímu "pro stromy nevidím les" klaďasovi, který zase takový klaďas není. Je to přímočaré, žánrové škatulky bezezbytku naplňující, kolem poloviny poněkud rozvleklé, především v první polovině sympaticky nekompromisní, dobře zahrané a... A to je tak vše. Což však není zase až tak málo.

plakát

Soumrak dne (1993) 

Politika appeasementu pohledem (ne)romance, kde vilné pohledy, věty vzájemné náklonosti či jakékoli přiznání citů nepřichází v úvahu. Veškerá pnutí vytvářející smyslnost se skrývá v prostých osloveních "pane/slečno" a distingovaných poklonách dobře odvedené práce. O co lépe napsaná, o to lépe zahraná charakterová studie jedince zdánlivě bez názorů, emocí a osobního života. Jedince, jehož osobností je "jsem tu, abych sloužil". Scénář lepší předlohy; byť i ta je nesporně vynikající, tak je vyprávěna Stevensem čili se ztrácí aura fasády nepřístupnosti ústřední postavy. Sofistikovaný a utlumený "jen tak mimoděk" pohled na velká životní i historická témata. Navzdory zdánlivé chladnosti (či díky ní?) je to předně o živoucích postavách a vroucích emocích. A to, paradoxně, bez jakýchkoli emocí; natož vroucích.

plakát

Netvor (2023) 

"Happiness is something anyone can have." Nedal bych z hlavy jiný snímek, kde je nejdepresivnější i nejtemnější možné rozuzlení podáno jako nádherně lyrická div ne feel-good tečka. A tento kontrast "povznášející mrazivosti" se do mě zahryzl natolik, že to nemůžu dostat z hlavy. Přitom je to takový titěrný detail, až blbost, řeklo by se. Přebíjí to pro mě veškeré ostatní dojmy. Kladné (výtečně vystavěno, navzdory závažnosti a velikosti témat sympaticky přízemní a utlumené, fenomenální Sakura Andó) i záporné (především třetí část, která přešlapuje na místě, protože divák už v tu dobu ví "kudy, kdo, proč" a je mu i jasné k čemu to nevyhnutelně směřuje). Tradiční a přesto v mnohém jiný Koreeda. Možná z důvodu, že tentokrát není i autorem scénáře? Jakkoli bych to nezařadil mezi jeho nejlepší díla, tak to ve mě paradoxně zůstává nejvíce. Což cením.

plakát

Pouto nejsilnější (1945) 

Laura hned zpočátku pro sebe utrousí k vlezlé drbně "I wish you'd stop talking." a já si v duchu celou stopáž jako mantru opakoval to samé směrem k ní. Její echt popisný vnitřní monolog je přesně ta knižně-rozhlasově-divadelní obezlička, která na plátně, kde vyprávíte obrazem, nemá co dělat. Je o prvek otravný, nikterak dobře napsaný, nadbytečný (Celia Johnson v podstatě vše vyřčené uhraje čistě pohledem) a přežitý již v době vzniku. Když se k tomu přičte, že necharismatický panák Trevor Howard, zde jakože uhrančivý jedinec, je v jedné každé scéně Celií herecky válcován jak látku neznající žáček u tabule, tak co naplat, že to ubíhá, vypadá k světu a všichni ostatní dobře hrají, když to nefunguje na emocionální úrovni.

plakát

Naše malá sestra (2015) 

Soužití kvarteta (ne)vlastních sester, veranda jejich starého dřevěného domu jako tmelící místo mezi nimi a uvozené je to dvěma pohřby. Koreedův nenapodobitelný talent (do)jímat bez byť jen nicotného náznaku jakékoli lacinosti, podbízivosti či citového vydírání (a že tady k tomu hned několik scén a témat vybízí, že by se slzopudnosti neubránila jinačí režisérská/scenáristická esa) je zde cítit více než kdy jindy. Žádné drama, žádný konflikt, žádné velké lásky či životní zvraty, žádná zápletka. Pouze to co zde v jiných komentářích erudovanější trefně označili za "utahanou poetiku každodennosti". Nemusí to sednout každému, a hrozí tedy, že dvě hodiny stopáže "nicnedění" se pocitově protáhnou na několik nekonečných dní, ale mě si to naprosto získalo. Jako bych na té verandě v mrazu, jarním rozpuku i během česání švestek seděl s nimi.

plakát

Kai (1985) 

Několik desetiletí (počínaje rokem 1914) v japonské "tiché domácnosti", kde ona by chtěla, aby on na ní bral ohledy a nebyla pouze v koutě klečící úslužnou manželkou z rozumu. A on by to možná ve skrytu duše chtěl také, ale buduje pro rodinu (jak jinak) impérium, které by ona chtěla, aby stavěl na jiných počestnějších základech. On však nesmí ztratit navenek tvář a její vzdorovitost nemůže tolerovat... K tomu propletenec osudů jejich (ne)vlastních dětí, zaměstnanců, sousedů a to vše na pozadí velkého hladomoru, vzestupu venkova, půtek jakuzáckých klanů apod. Pokud vám to na tvůrce Gošova formátu připadá jako příliš melodramatická historická telenovelová freska, tak budete mít pravdu. Ovšem díky tradičně příkladné charakterové drobnokresbě a nahlédnutí na běžný život v dané historické etapě je to povýšeno na "velký román" (ostatně je to na základě románu a je to poznat). Ona tichá domácnost není důsledkem hádek či zvýšených hlasů, ale naopak odvrácených pohledů a nevyřčeného. Silné, působivé, nadčasové, ale přeci jen to stojí ve stínu mnoha jiných Gošových snímků. Především kvůli tomu, že dějových linií a osudů postav kolem ústředního manželského páru je příliš. Ne všem se tak dostává potřebného prostoru (v polovině to kupříkladu vypadá, že se to překlopí v plnohodnotnou jakuzárnu, aby se od toho záhy zcela upustilo), mnohé vyznívá do ztracena či (i díky skokům ve vyprávění o celé dekády) působí nepatřičně zkratkovitě. V tomto ohledu to chtělo do předlohy (předpokládám, že v ní to problém nebude) tnout více, na postavy i celé linie se vykašlat, a jít pouze na dřeň ústředního nosného manželského pnutí.