DaViD´82

Kdo chce, tak si v té olbřímí stopáži najde pětihvězdičkovou záležitost. Jen se musí obrnit trpělivostí a přežít Canetovu úchylku na nadužívání songů (v jeho mysli pravděpodobně náladotvorných), které do toho cpe co deset minut a zásadně je nechá zahrát celé. A přitom nic nikam neposouvají. Ano jsou zbytečné a ano zabírají (ne)pěkných pár desítek minut; a ne ani navzdory otravnosti celkový dojem zkazit nedokáží.

Pro skupinu lidí, kteří mají ke Kytlicím chorobně obsesivní vztah nutící je vystřihovat a do památníčků si vlepovat články, kde je o Kytlicích jakákoli zmínka… Tak pro tyto hypotetické dotyčné a ještě možná tak autorčino nejbližším příbuzenstvo to nějakou hodnotu (těžko ovšem kvalitu či smysl) čistě „pro zajímavost“ mít snad i může. Pro kohokoli jiného ovšem jen těžko.

Špátová se talentem sice nepotatila, ale to neznamená, že by byla neschopná dokumentaristka. Co lze vytknout, je místy prvoplánové hraní na city a politické odbočky. Ty jsou povrchní, nic neřeší a nic nového nepřinášejí. A do očí to bije o to více, že „proti nim“ autorka nasazuje otcův materiál z původních dvou dílů, který je v tomto ohledu ve všech ohledech působivější. V jejím podání je to prázdné tlachání (a ne není to v tom, že bychom žili v prázdné době), které zkoušce času jen těžko odolá; a tak zatímco zde použitý otcův materiál (ten je tu možná až nadužíván a stává se tak spíše obezličkou) je o náladě mladých i atmosféře doby stále vypovídající a působivý, tak z tohoto potomek Špátové za pár desítek let v případném čtvrtém dílu jen těžko něco použije. Nemá to co říci dnes a natož pak v budoucnu. Co naopak dcerce jde kromobyčejně k duhu jsou pasáže, kdy se nesnaží jít po „velkých otázkách“, ale nechá prostor osobním přáním a příběhům. V tom je silná a na to se měla soustředit především.

Nejde o regulérní třetí díl, ale o remake jedničky jedna ku jedné v jiném prostředí. Já jen abychom měli jasno. Co z toho plyne? Jednak určitá zbytečnost a pak to, že jak se vám (ne)líbila jednička, tak se vám (ne)bude líbit i "trojka".

Rozklepaná (a jak!) kamera a zběsilý (a jak!) střih ruku v ruce spolehlivě zabíjejí akci; stupidně a prvoplánovitě tlačené socialistické cítění by zase zabilo děj... Kdyby nějaký byl. Prostě děs běs. A aby to nebylo málo, tak to působí, že chybí polovina stopáže. A zrovna jako naschvál ta, ve které se Neill "točím filmy jako když Pejsek s Kočičkou dělají dort" Blomkamp věnuje příběhu, postavám, elementární vnitřní logice či propojení na sebe (ne)navazujících scén.

Není to zbytečné pokračování a vlastně to není ani nepovedené pokračování; jen jde o smutnou ukázku, jak by vypadala jednička, kdyby jí točil rutinér bez stylu, který by hlavní přednosti látky viděl primárně (a vlastně jedině) ve všech těch úchylnostech, kontroverzi, sprostých slovech a násilí pro násilí. Tam kde jednička byla o děckách, ale nebyla pro děcka, tak tam je dvojka o teenagerech a je pouze pro ně.

Vyjměte z druhých Mizerů hodinu zběsilé akce a nahraďte ji ještě větší porcí pro Baye tak typické infantilní zábavy utočící na první signální; tentokrát v provedení "yntelygenti sršící vychytralými plány". A sice bych raději viděl tento námět v rukách bratří Coenů, ale nedá se popřít, že svým guilty pleasure způsobem umí být i Bay, když ne přímo vtipný, tak minimálně zábavný. A to i navzdory délce a Marky Markyho návratu do trenýrek Calvin Klein.

K-klepal j-jsem s-se s-str-strachy; to bohužel nemohu říci. Napětí beze strachu s nefunkčními lekačkami. Což by nebylo na škodu, kdyby to právě na vyvolání strachu a lekačkách tolik nestálo. Wan sice v první polovině skvostně a ukázkově buduje i šponuje napětí (ostatně vychází ze žánrových klasik), ale naprosto nic z toho. I když něco přeci jen... Přeplácané finále, které honí tolik zajíců, že mu všichni do jednoho utečou. PS: Vřeštící Valena k nezaplacení!

Já věděl proč veškeré ty bazmekty k postýlce nebrat!

Tupost všech postav sice nezná mezí a je za hranou i v rámci žánru, ale díky nápadům i zběsilému tempu mi to začalo vadit až po projekci.