DaViD´82

Nenadál bych se, že první Gošovo filmové zaváhání nastane u tak vděčného tématu, jako je zřejmě nejslavnější dobrodružství Tange Sazena. Čert vem, že Goša kašle na umělecké ambice či přesah a natočil blbinu na jedno použití. Jak dokázal v sérii o Kibem, tak i to mu jde k duhu. Ovšem tady se sešlo hned několik faktorů, které to shazují na úroveň rutiny. Jednak stylizace hlavní postavy, která je při vší úctě prostě směšná. Poté děj, který ač si pohrává s režisérovými obvyklými tématy, tak je hrubě odfláknutý a jde v něm jen o to, jak se co nejrychleji dostat k další scéně "Tange versus nespočet ninjů". A celé to podtrhuje fakt, že jde o vizuálně nejnezajímavější Gošův film. Jako by se ve své barevné prvotině tak opojil prostým faktem přítomnosti barvy, že zcela kašle na pro něj tolik typickou vizuální nápaditost a preciznost. Ve výsledku tedy tuctová a ničím vyčnívající chanbara žánrovka.

Velké (ne)přátelství dvou prostitutek (z nichž jedna je nóbl gejša a druhá nenóbl hampjzačka), které spojuje postava dobromyslného pasáka (toho času ve válce s ósackou jakuzou o živobytí), který je jedné otcem a druhé milencem. Goša si tradičně žádné servítky nebere a nebude vám mazat med kolem pusy, jak je gejša v úctě chované řemeslo s uměleckými vlohami. Naopak jeho pohled do zákulisí "továrny na gejši" města Kóči, kam se (pro)dávají či kam utíkají děvčata v dluzích a kde na ně nečeká nic jiného než tvrdá dřina, potraty, nenaplněné ambice, potraty, čekání na prince, potraty, rivalita, potraty a v neposlední řadě nějaké ty potraty je stejně tak tragicky nekompromisní jako fascinující; za což vděčí autorce předlohy Tomiko Miyao, jejíž rodina se živila zajišťováním živobytí právě pro gejši a prostitutky.

Nesbøho černohumorně absurdní styl à la Lovci hlav z toho sice cítit nesporně je, ale to je asi tak všechno. Je to ten druh filmu, o kterém se lépe mluví než se na něj v reálu kouká. Na vinně je, že velká spousta papírově kultovních scén je zabita nemastným neslaným zpracováním. A to co se přeci jen povedlo, je vykradené "jedna k jedné" odjinud. Nejzajímavější na tom ve výsledku tedy je, že v Lovcích hlav připomínal hlavní hrdina norského Walkena a ten zdejší připomíná norského Buscemiho. A že ten soused polda čte Nesbøho Leoparda v originále. I když od Nora bych nic menšího ani nečekal.

Japonský noir také noir. A to i přes svá specifika; například přes veškerý cynismus a pragmatismus je někdy až nemístně melodramatický. Každopádně dějem (zpočátku) překvapující, charaktery nejednoznačné a vizuálně tradičně "gošovsky" vypiplané a nádherné.

Výrazně méně špageťácké (až na hudbu) než první Gošův film o Kibovi a tentokrát již téměř pravověrná chanbara. Tam kde se v jedničce spíše sázelo na budování neklidné atmosféry ticha před bouří, tady se sází na častou akci. Ta byla minule efektně zpomalovaná a mezi několika málo aktéry a oproti tomu tady je frenetická a mezi div ne davy. Tam kde byl Kiba minule hybatelem dění a držel otěže pevně v rukách, tam se nyní nechává vláčet událostmi a Magobeiem. Nebýt hlavního hrdiny (a obráceného gardu se zraněním ruky ve finálním souboji), tak těžko poznat, že se jedná o pokračování téhož. Dobré, ne že ne, jen prostě jiné než poprvé. A tak je to ve výsledku spíše o tom, který z dílů se více trefí do vašeho vkusu a nikoli o tom, který je lepší/horší. Každopádně věčná škoda, že Goša tímto snímkem ukončil natáčení na černobílý film. Málokdo měl pro jeho specifika a přednosti takový cit jako on. A ostatně i škoda, že Goša s roninem Kibem nenatočil filmů více; přišel jsem tomu šibalovi na chuť.

Důrazně nedoporučuji všem milovníkům suši! Velmi pravděpodobně by po tomto měli tendence utratit veškeré rodinné celoživotní úspory za cestu za jednou večeří v restauraci bez záchodků v tokijském metru. Pokud však suši nikterak neholdujete, tak se bez obav podívejte, protože jde především o pojednání o starosvětské japonské nátuře, která skrze naprostý smysl pro detail a neskonalou pokoru vždy míří vstříc neustálému zlepšování sebe sama. A to i navzdory tomu, že jste již po desetiletí zdaleka nejlepší ve svém oboru. Ovšem poslechněme si co na tento výjimečný dokument o "filozofii suši", kterak ji praktikuje rodina Ono (v čele s Jirem, který to dotáhl až do sci-fi komiksu kulinářského dobrodruha Bourdaina) v jedné značně specifické tříhvězdičkové michelinské restauraci, říkají naše kuchařské celebrity? Zdeněk Pohlreich: No to sem voe nežral. Na to přímo před tebou šmatá těma svejma nemytejma hnátama a ještě ti drze čumí z pár cenťáků přímo do držky jak žereš! Jiří Babica: Tak zajímavý, to jo. Ale zbytečně hogo fogo kvalitní suroviny. Já bych tam dal na tu rejži kečup a párek. A ostatně místo tý rejže a párku taky kečup, protože kečup s kečupem se krásně chuťově propojí a je to mňamka, kterou si můžete dopřávat každej boží den. Jaroslav Sapík: Výborné! Delikatesní! Ale kde je hlavní jídlo se šesti? Kde je pívo na zapití? VydroBoušek: Je to morous, neumí česky a navíc to ani není vaření, vždyť to podává syrový. Ale musíme uznat, že zábavná aktivita masíruj si hodinu svou chobotnici byla nejlepší v tomto týdnu. Takže 5 bodů, ale na vítězství to nestačí a vyhrává tedy Jarka z Velké Bíteše se svojí šmakózní svíčkovou z konzervy. Roman Vaněk: To se mi nějak nezdá. Deset let tvrdé každodenní dřiny, aby si učeň osvojil aspoň základy? Tss, žabaři… To my v Prakulu ho to za čtyři tácy naučíme za pět hodin!

Goša stylově uzavírá pomyslný kruh, který se započal Leoneho přiznaným remakem Yojimba, čímž dal vzniknout spaghetti westernu, aby se vzápětí Goša inspiroval v Leoneho spaghetti westernu a přenesl ho do prostředí chanbary v dalším (nepřiznaném) remaku Yojimba. Tehdy ještě poněkud neotesaný styl Leoneho špageťácké prvotiny ovšem Goša odkoukal tak přesně, až je to již spíše na škodu. On je totiž tak svébytný a schopný režisér, že nemá zapotřebí pouze kopírovat styl jiných. Těžko mu to ale vyčítat, když je to ve své krátkosti a stylové přímočarosti tak zábavné i vizuálně nádherné.

Podobně jako Leone jednou provždy změnil tvář westernu, tak Goša tímto jednou provždy změnil tvář chanbara samurajáren. A ne nepodobně způsobu jakým toho docílil ve stejné době právě i Leone. Sice Goša odklon od klasického pojetí ctnostných bushido ctících asketických samurajů nakousl již ve své prvotině, ale až zde svůj podvratný přístup k žánru dovádí k naprosté cynické dokonalosti. Účel světí prostředky a to tu platí v každém okamžiku jak pro klan(y), tak především pro veškeré postavy, které svede dohromady zlatonosná řeka. Ve výsledku je jedno, zda to budete brát jako nastavování zrcadel společnosti (a o to Gošovi nesporně šlo) či čistou žánrovku bez přesahu. Dokonalé je to v obou polohách. Navíc je to celé vyšperkované vypiplanou režií a neskutečným citem pro kontrastní černobílou kompozici plnou nádherných exteriérových výjevů, hrátek s úhly kamery i vypiplaných soubojů, ve kterých se střídají dlouhé pasáže na jeden záběr s rychlými prostřihy z pohledu hlavního hrdiny. Prostě (nejen) žánrový klenot.

Spaghetti chanbara. Spřízněnost žánrů samurajáren a westernů je známá i mnohokrát prokázána (ostatně pro příklady netřeba chodit daleko; viz některé předchozí Gošovy počiny či mnohé westernové remaky chanbara klasik), ale snad nikdy jindy tu nebyla plnokrevná samurajárna, která by byla tak moc „špageťácká“. Kamerou, hudbou, hlavním hrdinou… No prostě vším krom zasazení je to typický špageták. A navzdory místy prapodivné skladbě scén a zbytečně přepáleného bubenického závěru je to výtečný špageťák, ve kterém si Goša vyloženě rochní ve vděčných kompozicích plných nekonečných ledových plání bičovaných větrem, průtrží mračen, bláta či zasněžených dálav u rozbouřeného moře. Vše dovršeno lahůdkovým závěrečným zúčtováním, které je navíc obohaceno o v žánrových filmech nevídaný závan reality; zahřívání rukou během souboje.

Hearn při svých cestách po Japonsku nesbíral a nesepsal pouze klasické kaidany, ale i malé velké příběhy ze života. Třeba tento ze školních škamen o tom, že držet naoko hubu a krok se vyplatí.