DaViD´82

"Happiness is something anyone can have." Nedal bych z hlavy jiný snímek, kde je nejdepresivnější i nejtemnější možné rozuzlení podáno jako nádherně lyrická div ne feel-good tečka. A tento kontrast "povznášející mrazivosti" se do mě zahryzl natolik, že to nemůžu dostat z hlavy. Přitom je to takový titěrný detail, až blbost, řeklo by se. Přebíjí to pro mě veškeré ostatní dojmy. Kladné (výtečně vystavěno, navzdory závažnosti a velikosti témat sympaticky přízemní a utlumené, fenomenální Sakura Andó) i záporné (především třetí část, která přešlapuje na místě, protože divák už v tu dobu ví "kudy, kdo, proč" a je mu i jasné k čemu to nevyhnutelně směřuje). Tradiční a přesto v mnohém jiný Koreeda. Možná z důvodu, že tentokrát není i autorem scénáře? Jakkoli bych to nezařadil mezi jeho nejlepší díla, tak to ve mě paradoxně zůstává nejvíce. Což cením.

Laura hned zpočátku pro sebe utrousí k vlezlé drbně "I wish you'd stop talking." a já si v duchu celou stopáž jako mantru opakoval to samé směrem k ní. Její echt popisný vnitřní monolog je přesně ta knižně-rozhlasově-divadelní obezlička, která na plátně, kde vyprávíte obrazem, nemá co dělat. Je o prvek otravný, nikterak dobře napsaný, nadbytečný (Celia Johnson v podstatě vše vyřčené uhraje čistě pohledem) a přežitý již v době vzniku. Když se k tomu přičte, že necharismatický panák Trevor Howard, zde jakože uhrančivý jedinec, je v jedné každé scéně Celií herecky válcován jak látku neznající žáček u tabule, tak co naplat, že to ubíhá, vypadá k světu a všichni ostatní dobře hrají, když to nefunguje na emocionální úrovni.

Soužití kvarteta (ne)vlastních sester, veranda jejich starého dřevěného domu jako tmelící místo mezi nimi a uvozené je to dvěma pohřby. Koreedův nenapodobitelný talent (do)jímat bez byť jen nicotného náznaku jakékoli lacinosti, podbízivosti či citového vydírání (a že tady k tomu hned několik scén a témat vybízí, že by se slzopudnosti neubránila jinačí režisérská/scenáristická esa) je zde cítit více než kdy jindy. Žádné drama, žádný konflikt, žádné velké lásky či životní zvraty, žádná zápletka. Pouze to co zde v jiných komentářích erudovanější trefně označili za "utahanou poetiku každodennosti". Nemusí to sednout každému, a hrozí tedy, že dvě hodiny stopáže "nicnedění" se pocitově protáhnou na několik nekonečných dní, ale mě si to naprosto získalo. Jako bych na té verandě v mrazu, jarním rozpuku i během česání švestek seděl s nimi.

Několik desetiletí (počínaje rokem 1914) v japonské "tiché domácnosti", kde ona by chtěla, aby on na ní bral ohledy a nebyla pouze v koutě klečící úslužnou manželkou z rozumu. A on by to možná ve skrytu duše chtěl také, ale buduje pro rodinu (jak jinak) impérium, které by ona chtěla, aby stavěl na jiných počestnějších základech. On však nesmí ztratit navenek tvář a její vzdorovitost nemůže tolerovat... K tomu propletenec osudů jejich (ne)vlastních dětí, zaměstnanců, sousedů a to vše na pozadí velkého hladomoru, vzestupu venkova, půtek jakuzáckých klanů apod. Pokud vám to na tvůrce Gošova formátu připadá jako příliš melodramatická historická telenovelová freska, tak budete mít pravdu. Ovšem díky tradičně příkladné charakterové drobnokresbě a nahlédnutí na běžný život v dané historické etapě je to povýšeno na "velký román" (ostatně je to na základě románu a je to poznat). Ona tichá domácnost není důsledkem hádek či zvýšených hlasů, ale naopak odvrácených pohledů a nevyřčeného. Silné, působivé, nadčasové, ale přeci jen to stojí ve stínu mnoha jiných Gošových snímků. Především kvůli tomu, že dějových linií a osudů postav kolem ústředního manželského páru je příliš. Ne všem se tak dostává potřebného prostoru (v polovině to kupříkladu vypadá, že se to překlopí v plnohodnotnou jakuzárnu, aby se od toho záhy zcela upustilo), mnohé vyznívá do ztracena či (i díky skokům ve vyprávění o celé dekády) působí nepatřičně zkratkovitě. V tomto ohledu to chtělo do předlohy (předpokládám, že v ní to problém nebude) tnout více, na postavy i celé linie se vykašlat, a jít pouze na dřeň ústředního nosného manželského pnutí.

Rozhárané až na nebeskou půdu. Nesourodá sbírka televarietních pěvecky-stepovacích segmentů, které spolu dohromady neštymují, byť většina je sama o sobě vynikající ukázkou umu dua Kelly-O´Connor. Jakoukoli spojitost či relevanci pro děj u čísel nehledat (v čele s "Broadway Ballet", to je segment jak z úplně jiného filmu i doby), prostě měl Kelly nápad na další opulentní číslo, tak si ho tam na sílu zakomponoval. V celém filmu jsou přesně dvě čísla, která rozvíjí postavy/posouvají děj, zbytek je čistě "poslouchejte a čučte, co a jak umím, a pak se vrátíme k filmu". A že Gene i Donald sakra že umí. A to tak, že chuděra Debbie je během vystoupení do počtu (až na "Good Morning"). Dějová linie mimo "stopněte příběh filmu, teď si chvíli zatančíme" je klasicky vystavěná screwball comedy. Bohužel trestuhodně bez chemie mezi Genem a Debbie (krom úvodních scén, tam to mezi nimi patřičně jiskří). Jean Hagen je použita čistě jako karikatura jednoho vtipu, který přestává být vtipný již během prvního použití. A to jich diváka čeká ještě tak 1623. Jak jsou některá čísla dynamická, hravá a nápaditá (v čele s groteskám holdy vzdávající "Make 'Em Laugh"), tak je tu i unylá zastavovačka času (pocitově tak šest hodin trvající, byť nemá snad ani pět minut) sonáta "You Were Meant for Me". Úvod je dlouho písní prostý (dvě krátké, zakomponované do děje jako divadelní/párty vystoupení) čili se to tváří jako muzikál, který nebude porušovat "realitu", aby následoval segment, kde jedna střídá druhou a narušuje se "realita" jako by se nechumelilo. V podstatě co deset minut to jiná stylizace a jiný samostatně stojící segment. Čili v jednotlivostech právem nadčasové (lepší showreel Kellyho jako tanečníka/pěvce/choreografa/kaskadéra/vizionáře aby pohledal), jako celek nefungující romanťárna/muzikál/hold počátkům zvukového filmu... No, prostě jako film.

"Thick with irony." Echt sorkinovské; zákulisní politika, vztahy na pracovišti, odsýpající dialogy, neustále v pohybu. Stojí i padá to právě na dialozích a postavách. Obojí však bez jakýchkoli výhrad obstojí nejpřísnějším měřítkům, vždy se tak navíc děje v kontrastu (politické obnažování duší během noční vyjídačky lednice apod.). Jediným zádrhelem je ústřední dějová linie, která je jak z pera rutinního konspiračního thrilleru a některé (čti veškeré krom ústředního dua a jejich "sňatku z rozumu") nadbytečné vztahové peripetie. Vůbec to nesedne k jinak velmi dobře trefené diplomatické linii, kdy se jede linie "bavíme se o něčem, ale podstatné je to, co zůstává nevyřčeno mezi řádky" a skutečná politika se "sama neudělá bez nějakého toho mytí rukou, kamarádšoftů a šedozónních kompromisů v zákulisí". | S1: 4/5 |

Jako by scénář k ritchieovce zfilmoval svým "lidumilsky-asertivním" stylem Koreeda. Čili ne zase až tak kriminálka o příslušnících galérky živořících na nižších pozicích žebříčku. Nejvíce tomu ubližuje závěr, kdy se po všem tom složitém zamotávání vše rozčísne až příliš jednoduše. Jeden by řekl, že s ohledem na předchozí dění, až neadekvátně lacině.

Skrze režijně i herecky bravurně gradovanou uhrančivou sociopatickou dekadenci vstříc... No, to je problém snímku. Vstříc čemu vlastně?

Zkazkám o nejhorším příběhu v sérii není radno věřit. Vrchol sofistikovanosti to je; cestuje se časem (bez jakýchkoli pravidel a logiky, prostě jak je zrovna třeba), zachraňují dinosauři, mutují monstra, bojuje v Pacifiku, do toho krhavá verze Návštěvníků, android "T-1000 je proti němu hadr", cyborgovská tříhlavá zlatá saň a Godžirák na válečné stopě. No dobře, splácané to poněkud je, ale není to nechtěně směšné. Ve vší té stupidnosti půvabně bezelstné. Kaiju akce je však velmi dobrá, je to sympaticky švihlé a destrukcí se nešetří. Béčko co má jediný cíl; (za)bavit. A to se mu daří výtečně.

Polští Seveřané meets Co děláme v temnotách aneb hrdý, a především zdařilý, slovanský pokračovatel "trapnodokuhumoru". | S1: 4/5 |