Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Recenze (3 527)

plakát

White Rabbit Project (2016) (seriál) 

Duchovní nástupce původních MythBusters. Stejní komentátoři, stejný produkční tým, stejně populárně naučné zaměření, stejně ulítlé, stejné schéma i styl... No, prostě nemlich to samé v bleděmodrém; akorát s jiným názvem a pod patronací Netflixu.

plakát

Hej, Mistře! (2016) (divadelní záznam) 

Vše co je na tom špatné, nejlépe dokazuje d-l-o-u-h-á pasáž ve středu inscenace (před přestávkou), kdy za zvuků Rybovy hudby dobře více než tucet postav zpomaleně kolotá po jevišti se svíčkami v rukou, kde mermomocí předstírají neexistující činnost, a postupně předstupují na forbínu, aby zadeklamovali nějakou zcela prázdnou floskuli „jakože vánoční dojímavou vzpomínku na dětství“ z ranku „vygoogli tucet nejklišoidnějších vzpomínek na dětství a Vánoce“. Což má symbolizovat, jak na ně Rybovo dílo působí. K tomu kolem nich „jakože významně“ chodí páně učitel Ryba v podání Lněničky, který nemá celou tu dobu do čeho píchnout a tak vrhá přepáleně chápavé pohledy apod. Celé to následně vyšperkuje postava Rybova otce, který toto martyrium polopatě (vítěz o nejzbytečnější monolog v historii pardubických divadel) shrne v té době již nutně klimbajícímu publiku. Nutno uznat, že taková není celá inscenace. Jenže takovýchto „velká moudra“ proklamujících scén tam je vícero čili ona mozaika výjevů z nesporně zajímavého a rozporuplného Rybova života vystavěná kolem nich je nevyváží. Tuplem pak, když i v nich jde o hru příliš (a zbytečně) doslovnou. Korunu všemu pak nasazuje režie záznamu, kdy se ignoruje staré dobré pravidlo „režíruješ-li přenos divadelní hry na velkém jevišti, tak na rozdíl od malé scény nezabírej detaily herců, protože si to žádá jiný druh herectví“ kvůli čemuž pak herecké výkony chtě nechtě působí dosti ochotnicky.

plakát

Úkryt (2011) 

Vstříc podmanivým hlubinám šílenství skrze hřmění v Ohiu… Stěží říct, na co pět chválu dříve a více. Zda na nebývale skvostně gradovanou hmatatelnou podprahovou tenzi, Shannonův výkon v roli poctivého rodinně založeného dříče, který si uvědomuje, že takřka jistě propadá schizofrenii, ale „co když přeci jen ne“. Výsledkem je nejznepokojivější, nejreálnější a v neposlední řadě i zdaleka nejlepší filmová verze biblického příběhu o Noem. Mám snad jedinou titěrnou výtku; a to sice k samotnému závěru. Jde o typ snímku, který může skončit jen dvěma konci. A Nichols šel cestou toho filmově vděčnějšího a stylovějšího. Nemohu se však zbavit pocitu, že ten druhý možný by se pod kůži zadřel ještě o poznání více a k tomu by byl i interpretačně bohatší.

plakát

99 domovů (2014) 

O co více nedokonalý, o to více naléhavý film, který se umí svou nekompromisní syrovostí zadřít pod kůži jako málokterý jiný. Spolu s Margin Call a Big Short tvoří volnou trilogii „Vše co jste kdy chtěli vědět o finanční krizi, ale báli jste se zeptat“. První jmenovaný to bere z pohledu komorního dramatu jedné noci bankovního managementu, druhý zeširoka a ekonomickou optikou v zábavném hávu a tento naturalistickým „pohledem odspoda“ (budoucích) Trumpových voličů. Byť je jasné za koho tvůrci kopou, tak tu není žádná ze stran démonizována (tedy až na finále, ale o tom později). Jede se v začarovaném kruhu, kdy je vina stejnou měrou na nezodpovědných lidech, kteří v době zdánlivého blahobytu naivně (mnohdy kvůli pořízení si blbostí) zastavili své domy, stejně jako na finančních institucích, které s vidinou rychlého zisku nezodpovědně půjčovali nad možnosti své/klientů; jedno zapříčinilo druhé a naopak. Shannon tedy nehraje černobílého zloducha, ale pragmatického pokušitele (on vás neuškrtí, jen vám nabídne oprátku a vy se již zvládnete uškrtit sami), který neváhal jednat. Co filmu podráží nohy je již zmíněné vyznění. Respektive závěrečná čtvrthodinka, kdy se to přepne do moralizujícího módu, který popírá vše předtím. Ono je to i v této angažované podobě o jedné Sofiině volbě dobré, ne že ne, jen to jde proti původnímu vyznění, které nenabízí (a ostatně z podstaty věci neumožňuje) lehká vychodiska. Shannon vynikající, Laura Dern do počtu a Garfield mnohem lepší než byste čekali, byť jeho postava má tolik vrstev, že ne všechny zvládá stejně bravurně. Jednou rolí tedy paradoxně dokazuje, že umí sakra hrát a zároveň, že neuhraje vše.

plakát

Doba temna (2016) 

V úvodní hodině a půl rozvleklý mišmaš jakože commedia dell'arte a špionážního dramatu, kdy to každá z mnoha postav hraje na všechny strany. Aby se to od (vy)gradované cesty vlakem na závěrečnou hodinu překlopilo (skokově, nikoli postupně) v seriózní a řádně hutný osudový odbojářský biják se vším všudy, který se snaží (a s přivřením obou očí vlastně i obstojně) o „jihokorejskou Černou knihu“. Po technické stránce, kamerou i hudbou samozřejmě na výši; v tomto ohledu stěží od režiséra Jee-woon Kimova formátu čekat cokoli jiného. Vrcholem pak „tarantinovské scény“ vlakového zúčtování a večírku na policejní ambasádě (ta, pravda, dává na finále Hanebných panchartů vzpomenout možná až příliš). Ve výsledku zbytečně dlouhý film, kterému trademarkové jihokorejské mixování neslučitelných žánrů vyloženě škodí. A jakkoli to obsahuje nejednu scénu, na kterou nelze jen tak zapomenout, tak film vystavěný kolem nich je naopak zapomenutelný rychleji než by bylo záhodno.

plakát

Svět ve fotografiích (2015) (seriál) 

Šestidílná fotodokuminisérie „pohled do zákulisí vzniku National Geography like fotek", která neví čím chce být; respektive na co se soustředit dříve a více. Na ploše pětadvaceti minut na epizodu se tedy snaží honit příliš mnoho zajíců a tak jí ve výsledku také většina z nich uteče. I když je každý z dílů zaměřen na jiného top fotografa (jde výhradně o přírodovědnou, cestopisnou a outdoorovou fotografii, nikoli artovou), tak to o nich samotných, o tom co je formovalo či o jejich tvorbě zase až tak moc není. Ovšem trochu přeci jen ano. I když je každá z epizod natočena při výkonu jejich práce (plavání s kytovci, focení ohňového festivalu v Bhútánu, horských goril apod.), tak se do toho snaží vměstnat ždibec o nich, ždibec o tom, jak onu konkrétní situaci nafotí co se použitých fotografických technik (a techniky) týče, ždibec o daném místě a motivaci „proč zrovna fotím toto", ždibec o světomyšlenkách daného fotografa, ždibec o úskalích dané lokace a... A ždibec od onoho i tamtoho. Ve výsledku toho mnoho konkrétního nepadne, na to je to příliš hrrr (tři focení na epizodu, tedy cca osm minut na segment), ale je třeba uznat, že to vypadá k světu, byť k tomu hraje až nesedící pompézní soundtrack. Koncept je nesporně vynikající, jen by si to pro případné další série chtělo ujasnit, jestli se to bude zajímat o fotografy jako takové, jejich dílo či o tom jak konkrétně vznikají ty nejvíce dechberoucí fotky přírody, kolik netušené mravenčí práce zatím je a jak jsou ty nejlepší stejně výsledkem náhody a souhry okolností.

plakát

Černé zrcadlo - Nenávist národa (2016) (epizoda) 

#socialjusticewarriors #self_righteous #internet_anonymity #online_witchhunts #consequences #xfiles #feeling #conspiracytheory #scandinoir #policeprocedural #bloodydisturbing #a_bit_too_long_for_its_own_good

plakát

Černé zrcadlo - Muži pod palbou (2016) (epizoda) 

Doposud nejslabší příspěvek v rámci Black Mirror; a to nejen třetí řady. Nejslabší však nutně neznamená špatný. Ne že by to jakkoli zaostávalo v myšlenkách či působivosti. V tom problém není. Pouze se chodí příliš dlouho kolem horké kaše. A to i v momentě, kdy je dávno jasné jakým směrem se to bude ubírat, k jakému rozuzlení i co se to snaží sdělit (zvlášť pokud jste viděli jeho Wipe 2015). Hodinová stopáž je tentokrát přestřelená, sedla by tomu spíše původní třičtvrtěhodinová z úvodních sezón. Ovšem větším problémem je finální doslovnost, kdy mají tvůrci potřebu vše p-o-l-o-p-a-t-ě vysvětlit (paradoxně zrovna v tak přímočaré epizodě, kde to tuplem není třeba). Tedy přesně to, čemu se s úspěchem veškeré předchozí příspěvky vyhýbaly jako čert svěcenému kříži.

plakát

LEGO City (2011) (seriál) 

Každá epizoda sama o sobě je hravá i nápaditá a v nejlepším trhlém odkazu klasických němých animovaných grotesek. Problém je, že veškeré ty pětiminutové epizody, jsou jedna jako druhá; zloději zvláště vypečeným způsobem prchnou z vězení, páchají alotria, chtějí za pomoci "vychytralého plánu" vyloupit banku, policajti je však přechytračí a v honičce dopadnou. Jednu epizodu nerozeznáte od druhé. Dá se namítnout, že právě na faktu a práci s očekáváním, že je to stále to samé, stavěl nejeden animák (v čele s Kojotem a pozemní "mig mig" kukačkou). Zde je to však spíše na škodu. Je-li ovšem divákem capart, co má slabost pro Lego a policajty, zloděje, hasiče, potápěče apod. tak není co řešit, jelikož lepší a zábavnější spojení této kombinace nenajdete.

plakát

Kosmo (2016) (seriál) 

V politicko-satirické rovině o poznání lepší než v té čistě sitcomové vesmírné, která je však také solidní; jen pospolu jim to moc neštymuje a každá si vede tu svou. Ovšem i tak je to lepší drtivé většiny tuzemských situačních komedií. Jen zarazí o jak málo.