DaViD´82

DaViD´82

Libor Nývlt

okres Praha
(ne)Kulturní referent bez názoru

homepage

791 bodů

Moje oblíbené seriály

  • poster

    Odpočívej v pokoji (TV seriál) (2001)

    Absolutní srdcovka až za hrob. Doslova. Bravurně namíchaný absurdní a přitom tolik reálný koktejl Alana Balla plný černočerného humoru, cynismu, pesimismu i optimismu a především živoucích postav, které si do jedné zamilujete i navzdory jejich mnohých charakterovým vadám (či právě pro ně?). Žádný jiný seriál není tolik a tak trefně o životě jako právě tento a na málokteré audiovizuální dílo tak moc sedí ohrané "že nastavuje zrcadla", díky čemuž to bez problému ustojí i slabší (v kontextu seriálu jako celku; sama o sobě je v zásadě více než obstojná) třetí sérii. Prostě nezapomenutelných pět let ve společnosti rodiny Fisherových. A pokud si jejich osudy poctivě prožijete spolu s nimi (tady o pouhém sledování nemůže být řeč), tak teprve poté opravdu doceníte a plně pochopíte, proč je závěrečná desetiminutovka právem považována za jednu z nejemocionálnějších scén vůbec.

  • poster

    Policejní odznak (TV seriál) (2002)

    Conscience is a killer. Jsou policajti, kteří jedou striktně dle nastavených pravidel. Jsou policajti, kteří si taková pravidla ohýbají pro dobro věci. Jsou i policajti, kteří pravidla rovnou lámou přes koleno. A pak je tu Vic Mackey ("Good cop and bad cop left for the day. I'm a different kind of cop."), kterého nechávají veškerá pravidla krom jeho vlastních zcela chladným; on si je za pochodu vytváří, tak jak je zrovna potřeba bez ohledu na zákony, veřejné mínění, kolegy, politiky, morální zásady, gangy, mafie, rodinu... Prostě proti všem(u) s heslem účel světí prostředky a nesou-li ty prostředky i nějakou tu nezdaněnou škváru, tak tím lépe. Autoři se především v úvodních dvou sezónách nijak netají inspirací v událostech kolem skandálu protigangové jednotky LAPD. Vic je jedna z vůbec nejzajímavějších a nejkomplexnějších seriálových postav a jedno je jisté, bez ohledu na to zda ho budete milovat či nenávidět, tak ukradený vám rozhodně nebude. The Shield je nesporně amorální, drsný, pojetím navzdory určité scenáristické přepálenosti většinu času realistický, zároveň však i adrenalinem a akcí napumpovaný, strhující a nebývale nekompromisní. Veškeré akce tu mají bez výjimky odpovídající následky, byť to mnohdy několik epizod či sezón trvá. Celé to pohříchu začíná tuctově a nerozpoznatelně od mnoha jiných policejních dramat, ovšem velmi záhy se to začne stávat tím, co z toho dělá takový (žánrový) pojem. I ty zpočátku poněkud šablonovité postavy se podaří postupně rozehrát až do nečekaně propracovaných poloh a není to tedy pouze o Vicovi. Minimálně Aceveda, který naplňuje řčení "cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly", oprávněně ambiciózní a tak trochu arogantní ňouma Dutch, „buranský xenofog“ Shane či Whitakerův Jon Kavanaugh jsou neméně nosnými postavami. Škoda jen, že tvůrci do páté série odsouvají na vedlejší kolej Lema a Gardockiho. První čtyři série jsou koncipovány jako "drsná denní rutina členů policejní stanice v nejhorším, válkou gangů zužovaném okresku LA, se zvláštním zaměřením na speciální zkorumpovanou jednotku pod vedením Vica Mackeyho" a od páté série je to koncipované jako uzavřená trilogie "ještě drsnější denní rutina, která tentokrát slouží již jen jako křoví úplnému zaměření na pád a holý boj o přežití členů Strike Teamu Vica Mackeyho.“ Formálně bezchybné, jedna z mála záležitostí, kde má do dění vtahující dokumentárně roztřesená kamera opodstatnění a je nedílnou součástí bez níž by to prostě nebylo ono. Vyústění, které by Shakespeara určitě nenechalo chladným (byť "karmicky" stylovější by bylo, kdyby Vic dojel na to jedno jediné co by nikdy neudělal; viz počátek šesté série), toho všeho je jasné od začátku, což však nic nemění na tom, že ne nadarmo jsou právě závěrečné epizody tak často zmiňovány mezi kandidáty na nejlepší seriálové finále vůbec. Nicotnou připomínku bych měl snad jen k závěrečné scéně úvodního dílu a činu, který následně rezonuje celým seriálem. Ta postava by to tak hloupě nikdy neudělala, pokud by to vůbec kdy udělala. Nic to ovšem nemění na tom, že The Shield je novodobá klasika a pokud o tom snad pochybujete, tak si raději dejte bacha, aby u vás nezazvonil holohlavý týpek a morseovkou do vašeho ksichtu vám nevyhláskoval důvody, proč tomu tak je. PS: Se zde často zmiňovaným The Wire to nemá společného zhola nic, za to s Waltem či Tonym by si Vic mohl potykat.

  • poster

    Le Bureau des Légendes (TV seriál) (2015)

    Příběh muže, který se řítí do záhuby. Napsat, že jde o francouzskou odpověď na Homeland (ve stylu The Hour/Mad Men) je jako si několik hodin schraňovat v ústech chrchle a následně je nenávistně flusnout do tváře tvůrcům, jenže... Drobet pravdy na tom chtě nechtě je. Hlavní rozdíl je však v civilnosti pojetí (je to zcela prosto velkých slov, gest i činů) pohledu na chod oddělení náboru "známostí"; nejen přeběhlíků, agentů, teroristů, ale převážně běžných lidí, kteří by potencionálně mohli mít přístup k zajímavým/nebezpečným (dez)informacím. Je to o tom, jak si k nim najít cestu a dostat se jim na kobylku, nikoli o tom, jak je vydírat. Prostě denní rutina jedné nevšední kanceláře plná přetvářek, intrik, přechcávání, kutí piklů, ohlížení se přes rameno, papírování, přísných pravidel na pracovišti, přezdívek operativců převzatých z Tintina a... A ano, je to do morku kostí chladně procedurální „lecarréovina“ v tom nejlepším možném slova smyslu, která je navíc aktuální a ani byť jen v jediném bodě černobílá. Prostě nikam neuhánějící uvěřitelný špionážní majstrštyk, kdy mnohdy není jasné ani kdo je myší a kdo kočkou, s nervy drásající tenzí pramenící z chování a následných činů chybujících lidí dělajících svou práci i to v čem jsou sakra dobří a nikoli z přestřelek, vražd či hrozících teroristických útoků. Již první řada mnoho podobně kvalitních žánrových konkurentů nemá; nemluvě o ještě lepší druhé řadě, která pak nemá přílišnou konkurenci rovnou napříč celým seriálovým spektrem bez ohledu na žánrové škatulky. A ostatně ani třetí řada z nastoleného trendu "absolutní kvality" nevybočuje, byť v posledních dvou epizodách obsahuje zárodek něčeho, co by v budoucnu problém být přeci jen mohl; a to sice přílišné lpění na jedné z linií, která potenciálně hrozí mlácením prázdné slámy. Paradoxně však problém doposud „nejslabší“ čtvrté řady není ve výše uvedeném, to tvůrci ustáli více než se ctí, ani v kvalitě jednotlivých linií (ta je na shodné úrovni jako vždy), ale v propojení toho všeho do jednoho soudržného celku. Jsou tu tři samostatné linie; dvě se ještě jakž takž s přivřením očí doplňují (byť ta co se dlouho tváří jako hlavní nakonec vyšumí a slouží spíše/snad jako možná rozehrávka pro další řadu), ale jedna je zcela odstrčená od počátku do konce mimo veškeré dění, na jiném místě a s jinými charaktery. | S1: 5/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 | S4: 4/5 |

  • poster

    Perníkový táta (TV seriál) (2008)

    (s)Plnění amerického snu skrze periodickou tabulku prvků a Heisenbergův princip neurčitosti ve světě, který není černobílý, ale to neznamená, že by v něm nebyla bílá i černá. Když si krize středního věku zle dosedne na překvalifikovaného dobráckého zakomplexovaného učitele chemie, pro něhož je rodina vším (manželka je účetní z donucení i neúspěšnou spisovatelkou s několika málo publikovanými povídkami, syn má mozkovou obrnu a prochází si nepěknou pubertou a navíc je na cestě další neplánované dítě); je to nesporně silný námět sám o sobě. Když si k tomu svou přisadí i osud v podobě pokročilého stádia rakoviny; je to silné dvojnásob. Je jasné, že se tu bude hrát na kombinaci satiry i dramatu s přesně dávkovanou příměsí nekorektního černého humoru. A co teprve, rozhodne-li se tento do kouta zahnaný podpantoflák ve jménu zaopatření rodiny „shodit bačkory a vyhlásit osudu vendettu“; tedy vzít ho pro jednou (a naposled) v životě do vlastních rukou... Vydává se tedy na šikmou dráhu zločinu jako „vařič drog“ spolu se svým bývalým žákem, toho času flákačem a budižkničemu, Jessem; což má za následek nekompromisní syrovou cynickou kriminálku, kde budete samým napětím dýchat v rytmu, který určují tvůrci a nikoli v tom, které by si žádalo vaše tělo. Jediný oddech (což není výtka; sedne to tam) nastane na počátku třetí sezóny, kdy tvůrci dají jednu poslední možnost postavám vystoupit z rozjetého vlaku a navrátit se k původní "nezločinné" rutině. A ač to celé možná vypadá jako nesourodý mišmaš žánrů i témat, tak pravdou je pravý opak. Nebývale dobře napsané (postavy i děj; škoda jen výjimek potvrzujících pravidlo typu "lostovsky" propletených osudů během finále druhé série) i zprostředkované (prology snad všech epizod jsou něco, čemu se zatím nikdo ani nepřiblížil) a zároveň po celou dobu nezbaveného zneklidňujícího mrazivého nádechu i velmi filmového hávu (je to značně coenovsky-mccarthyovské); a to nejen v rámci televizní produkce. Každopádně to má zádrhel. Není to pro ty, kteří vyžadují ztotožnění se s nějakou postavou. Postavy a jejich počínání sice budete za všech okolností chápat (jakkoli neschvalovat), ale přeci jen čím více se učitelský pedant Walt, kterému byste dali na ulici pětikačku, „stává“ Heisenbergerem, který budí respekt a nahání nefalšovaný strach (If that's true, if you don't know who I am, then maybe your best course would be to tread lightly.), tím je jasnější, že ani jemu není možné fandit, protože pro strom přestává vidět les, čímž osudově ubližuje nejen okolí, ale i nejbližším. Především však nikdy a za žádných okolností není obětí shody okolností, okolí či scenáristů, vždy je plně zodpovědný za vše, co se mu děje. A tak je to tu se vším. Každopádně kdo se na vlnu seriálu naladí, ten má více než slušnou šanci, že objeví horkého favorita na tu svou jednu vůbec nejoblíbenější epizodu napříč seriály (kandidátů je tu v průběhu sezón nespočet, ale jasný vítěz je díl Ozymandias), nejlepší scénu napříč seriálovou tvorbou (kandidátů ještě více než u epizod, ale vítězem je finále Crawl Space) a ostatně i na ta vůbec nejpřednější místa seriálové topky.PS: A jak je úplný závěr prost jakéhokoli zklamání, tak přeci jen působí, že Walt z toho navzdory všem těm hrůzám oproti jiným vyšel přeci jen lacino. Úplnému závěru prostě chybí jistá neočividná nekompromisnost, která kupříkladu The Shield povyšuje na piedestal nejlepšího a nejpamátnějšího finále vůbec.

  • poster

    Dvojí spravedlnost (TV seriál) (2005)

    Co kdyby tu byl seriál, který by zpracovával vyšetřování kriminálních případů z reálného byrokratického pohledu à la The Wire? Takový seriál existuje a je kritikou adorován, diváky v Evropě milován a zvláště ve Francii/Británii záhy dosáhl kultovního statusu. Jde o seriál, který není podbízivý (žádné zatýkání "po americku" o dvou lidech s honičkou přes půl města, ale i při jen teoretické možnosti, že by dva výlupci mohli být ozbrojení, se na ně jde zásadně v deseti až patnácti lidech čili i ty případné pokusy o útěk se počítají sotva na metry) či líbivý (zapomeňte na "co případ, to jasné vyřešení a vše vysvětlující odpovědi"), protože tak nechodí. Vyžaduje se, abyste měli aspoň povšechný přehled o specifikách francouzského právního systému, tamním způsobu rozdělení pravomocí policie, prokurátora, advokátů či vyšetřujících soudců. Sledujeme totiž osudy a každodenní rutinu zaměstnanců právě tohoto systému, kteří musí spolupracovat, ale zároveň mají všichni zcela jiné cíle a protichůdné zájmy. Všichni tu mají osobní démony a práce si vybírá svou daň i s úroky; a je jedno zda v podobě drog, neexistujícího soukromého života či zcela jinak. Zároveň je to seriál temný (no, spíše znepokojivě naturalistický) a syrový. Případy jsou vesměs uvěřitelné, žádné papírem šustící překombinované zápletky neočekávejte; což ovšem neznamená, že by byly tuctové, nezajímavé, nenapínavé či bez nápadů. Pokud lze vůbec k něčemu přirovnat, tak ke svébytnému mixu výše uvedeného The Wire, The Shield ("účel světí prostředky"), Damages (Joséphine roste do dvojčete Patty Hewes) a klasické drsné francouzské krimi staré školy, kde se důkazy a řešení případu neodehrává za počítačem a v laboratořích, ale pěkně po staru ve výslechových místnostech a pečlivým sbíráním informací na ulici a sledovačkami. Ovšem není to derivát uvedených, ale zcela svébytný seriál, který postavám i divákovi servíruje nejedno ožehavé téma a morální dilema způsobem, na které neexistuje správná odpověď; pohled zákona se od toho lidského či toho "z hlediska vyššího principu mravního" zcela zásadně liší. Zažere se to, nedá to oddechnout, psychicky to vycucne až... Až budete chápat proč ty postavy vidí v drogách útěchu či východisko. Velmi pravděpodobně totiž sami budete mít po pár epizodách solidní depku. Není se co divit, co epizoda to instantní deprese. K tomu všemu je každá ze sérií výrazně jiná stylem i podáním. První série (2005; 8 dílů) je vynikající, ne že ne, ale přeci jen jako by se v tom originálním konceptu teprve hledala a zkoušela "co bude fungovat a co ne". Vyústění hlavní dějové linky bude pro mnohé možná až příliš mrazivě reálné, na druhou stranu je pravda, že některé linky vyzní poněkud neodůvodněně do ztracena (nemyšleno nutně případy jako takové, ale spíše ty osobní a kariérní záležitosti). Nic z toho však již není problém druhé série (2008; 8 dílů). Tříletá prodleva od té první a vznik díky koprodukci s BBC Four se podepsala na tom, že je to mnohem sevřenější (méně případů, ale o to podrobněji), vypjatější a osobnější, i když postav přibylo. Geniálním tahem se ukázalo především vypůjčení si nápadu z The Wire; podrobně se podíváme na zoubek i "druhé straně barikády". Distribuce drog a násilí přistěhovaleckých gangů. A jestli se minulá série nebála realisticky ukázat zkorumpovanost či amorálnost právního aparátu při snaze docílit "spravedlnosti", tak druhá do těchto témat tepe ještě mnohem odvážněji a nekompromisněji. Aniž by však sklouzla k laciné vykonstruovanosti či zjednodušování za účelem větší atraktivnosti. Veškeré činy jsou v každém momentu plně pochopitelné; nebudete pochybovat, že takhle to na ulici prostě chodí. To jestli s tím zároveň budete i souhlasit, je věc zcela jiná. Prostě takový The Wire; já vím, že jsem to již psal, ale ono to platí. Ve třetí sérii "The Butcher of La Villette" (2010; 12 dílů) tvůrci mírně ubrali na realismu ve prospěch filmovosti, ale nijak to nevadí. Nejtemnější, nejatmosferičtější a nejznepokojivější; i Sedm je proti tomuto ztělesněním optimismu. Rozšíření počtu epizod znamená sice pozvolnější rozjezd, který však není na škodu, protože jakmile se šlápne na pedál, tak už se oddechu nedočkáte. Tentokrát jsou veškeré postavy bez výjimky v kariérním i osobním životě v naprostých (a bez výjimky i zasloužených) sračkách, ze kterých cesta ven nevede. Tentokrát se již neřeší zda účel světí prostředky, tentokrát jsou tu již jen ty prostředky. Prostě noir, prostě deprese, prostě kvalita a škoda jen, že advokátní linie je v této sezóně spíše do počtu. Čtvrtá série (2012; 12 dílů)) je odklonem od minule nastolené „temně temné“ thrilleroidní stylizace zpět k civilnosti. Tentokrát si tvůrci vzali na paškál situaci kolem cunami přistěhovalců, xenofobních nálad ve společnosti a extrémismus z toho vzešlý v podobě anarchistické levicové buňky studentů "wannabe Andreas Baader", kteří výše uvedené používají jako záminku pro revoluci společenského řádu. Série má dva problémy. Jednak je jí dvanáct epizod málo, protože se toho děje tolik, že je to místy událostmi nahňácané a následkem toho v mnoha liniích nedotažené či vyznívající do ztracena. Druhý zádrhel je pak úplné finále, které je typicky seriálové (tak trochu hodně ve stylu Homelandu). A byť kvalitně a napínavě podané, tak naprosto nezapadající do koncepce uvěřitelnosti. Pátá série (2014; 12 dílů) se pak vrací zpět ke kořenům nastoleným druhou řadou. Tedy k procedurální kriminálce, kde vše souvisí se vším, o charakterech, co nemají nic jiného než svou práci, ať již stojí na jakékoli straně zákona. Tam kde se v minulých sériích stávalo, že některá z těch hlavních linií "vyšetřující soudce - policie - obhájci" byla na vedlejší koleji, tak tentokrát to neplatí; všechny jdou ruku v ruce a každá po svém. A jde tedy ve výsledku nejen o nejlepší sérii v rámci seriálu, ale i obecně ji řadím mezi vůbec ty nejlepší řady napříč kriminálními seriály. Tak moc dobře vystavěná, emočně zdrcující, z prstu nevycucaných zvratů plná, temná, osobní, zaměřená na postavy a nekompromisní je. Majstrštyk. Šestá série (2017; 12 dílů) "Don’t bother asking yourself what you’ve become and when you crossed the line, because you did that so long ago you’ve lost sight of where it is...” aneb Prohnilí proti prohnilým. Až na v druhé polovině nemístně upozaděnou a navíc do další série zbytečně otevřenou linii s Joséphine není co vytknout. Lehce zkorumpovaní jdou proti těžce zkorumpovaným a zaplete se do toho politika, pašování a tak nějak vše; včetně, jak u této série také jinak že, nemravokárného sociálního podtextu. Do toho padnoucím způsobem zapracované nosné a emočně silné osobní linie (především Robanova). Tentokrát o poznání méně temné (stále však naturalisticky syrové jako nic jiného v televizi), což je dáno i tím, že se do značné míry opustilo od thilleroidních žánrových prvků a tak celé vyústění i průběh odpovídá "šedé každodennosti". | S1: 4/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 | S4: 4/5 | S5: 5/5 | S6: 5/5 |

  • poster

    BoJack Horseman (TV seriál) (2014)

    In this terrifying world, all we have are the connections that we make. I navzdory notně rozpačitému rozjezdu, kdy si to hledá ksicht a humor se často láme přes koleno, se z toho postupně vyklube (od šestého dílu první série jde kvalita nahoru, ale onen kultovní/kvalitativní status „must see“ si to vysloužilo až od jejího závěru dále), černý kůň (ha ha ha) mezi animovanými seriály určenými výhradně pro dospělého neupjatého diváka, který neočekává, že mu tvůrci budou servírovat to samé v bleděmodrém epizodu za epizodou, sérií za sérií. Humor tu sice je (značně specifický, stavícím na hláškách, necpaný do popředí a díky absurdnosti toho všeho rozhodně ne pro každého) v množství větším než velkém, ale první housle hraje dramatická linie, která nebere ohledy na nikoho; tedy ani na postavy a rozhodně ne na diváka. Má to souvislý děj a plně to stojí na vývoji všech charakterů. Nastavují se satirická společenská zrcadla a celé je to spojeno každodenním přežíváním vyhořelého kdysi slavného narcistického koně (I´m not always the best at being not terrible.) s nepěknou krizí středního věku, který pro cynickou hlášku nikdy nejde daleko, je tak trochu nihilista se sklony k depresi, úzkostem a alkoholismu, sebezničující náturou a neutuchající zoufalou niterní touhou po uznání/přijetí. A to tak dobře (a mnohem lépe než třeba takové Californication/Koalafirnication či Mad Meni, ke kterým to má nejen hlavní postavou zdaleka nejblíže), že je třeba bez jakékoli nadsázky mluvit o regulérní (a především zdařilé) quality TV spíše než o komediálně-satiristické skopičině (což nemyslím jako urážku, naopak) typu Ricka a Mortyho. Nic jiného v historii televize nespojuje tak umně absurdní (meta)humor s brutální nepěknou upřímností o vztazích nás všech. Navíc jde (i díky kongeniálnímu dabingu) o vůbec nejemotivnější seriál současnosti (konkurovat můžou snad jedině Leftovers); ano, jsou to emoce veskrze posmutnělé, plné nepříjemných pravd co nikdo nechce slyšet, nenaplněných snů, nikdy nevyřčených vět, depresivní, alkoholem opojené, ovšem vždy a v každém momentě do morku kostí reálné a ze života. Ano, i toho vašeho. A čert vem že jsou to emoce zprostředkované skrze animovanou antropomorfní zvěř. | S1: 4/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 | S5: 4/5 |

  • poster

    Já, Claudius (TV seriál) (1976)

    "By dulling the blade of tyranny, I reconciled Rome to the monarchy." Seriál, který má v zádech nedostižnou knižní Gravesovu předlohu, hnusné papundeklové dekorace a unylou divadelní režii. Může taková televizní série být vůbec dobrá? Může a nejen, že je dobrá, ona je téměř dokonalá. Co téměř... Ona JE dokonalá. Geniality knižní verze nedosahuje, ale i tak jde o zcela výjimečné dílo. Nezapomenutelné herecké výkony a strhující svět intrik to jsou hlavní důvody proč je "Já, Claudius" i po třiceti letech nezapomenutelným seriálem.

  • poster

    Rick a Morty (TV seriál) (2013)

    It's-a good-a show! To nejlepší z Doctora Who, Návratu do budoucnosti, Futuramy, Podivuhodných dobrodružství Vladimíra Smolíka, Macourkovin, Rena a Stimpyho, Červeného trpaslíka, Douglase Adamse, hard sci-fi, smyslu pro absurdno, satiry, punku, popkultury a černého skoro až monty-pythonovského humoru. Neslučitelné? Ale kde že... Rick a Morty (tedy stařecký cynický übergeniální narcistní Bůh... ehm, vědec alkoholik a jeho poněkud jednodušší dobrosrdečný psychicky labilní vnuk) je kult i okamžitá klasika pro nedětské publikum, které však v srdci zůstalo stále dětmi. Dětmi se značně zvráceným smyslem pro humor, muhehe. Má to jednu jedinou chybu. A to sice hned pilotní epizodu, která dělá zbytku seriálu spíše medvědí službu než co jiného. Ovšem již od druhého dílu bezezbytku platí, že co epizoda, to absolutní perla humorem, narativní (meta)strukturou, odkazy, vývojem, nadsazeným nihilismem se srdíčkem na správném místě… Prostě vším. A přes veškerou hravost, cit pro ryzí klukovské dobrodružství, nápaditost, citlivý vývoj charakterů, postupně se zúročující kontinuitu, čtvrtou stěnu bořící momenty i popkulturní odkazy na kdeco, tak vůbec nejlepší na tom je, že se to nijak neštítí naprosto vážných (a řádně temných) vyspělých momentů. A kupříkladu temné vyznění šestého dílu je znepokojivé jako máloco jiného (tuplem pak v animácích). Ricka a Mortyho prostě beru jako jeden z vrcholů (nejen) současné animované seriálové tvorby. Nic víc, nic míň. PS: Rozhodně vyčkávejte na konce titulků. Bohatě se to vyplatí. | S1: 5/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 |

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace