Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Akční
  • Krimi

Oblíbené filmy (10)

Dobyvatelé ztracené archy

Dobyvatelé ztracené archy (1981)

Dodnes si pamatuji ten osudný den, kdy se mé cesty poprvé zkřížili s Indym. V necelých sedmi letech na škole v přírodě to bylo. Panovalo deštivé odpoledne a nebyly tedy žádné venkovní aktivity. Aby měli učitelé pokoj, tak se hordě děcek pustilo video. Akorát, že nebylo po ruce nic animovaného (vlna hmatatelného zklamání mezi námi prcky) a tak nezbylo než nám pustit něco hraného z ohrané kazety. Nejdřív se nějaký film rozběhl, ale byl záhy zastaven (největší záhada mého života; co to jen mohlo být?). Kazeta byla přetočena do své druhé půlky. Následně nám učitelský sbor pustil cosi s nějakým pánem v klobouku. Navíc divně nadabované jedním dospělákem, kterému nebylo moc rozumět. Nejdříve jsem byl strašně zklamán, ale pak se vyvalila koule, rozezněl se hlavní motiv a... A již nikdy nic nebylo jako dříve. Potkal jsem největší lásku svého života (manželka odpustí). Tento filmový zážitek byl v mých očích překonán jediným snímkem; a ne, Výprava to není. Druhý den po projekci bylo už sice krásně, ale za pískotu v rytmu hlavní melodie jsme si vydupali puštění druhého dílu. Reakce u scény s polévkou byly... Ne, to už je jiný příběh.

Věčný svit neposkvrněné mysli

Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)

Původně na tomto místě byl sáhodlouhý rozbor mé lásky k tomuto hravému, okouzlujícímu a pravdivému filmovému skvostu. Jenže po několika projekcích jsem si řekl "čert to vem". Takže krátce: Věčný svit neposkvrněné mysli JE to nejlepší co (nejen) v posledních letech vzniklo. Potřebujete vědět proč? Pokud ano, tak se na osudový vztah Joela a Clementine (... no jokes about her name!) budete muset podívat sami. Slovy totiž ten zážitek nejde ani popsat.

Tenkrát na Západě

Tenkrát na Západě (1968)

Nejlepší film svého žánru. To nemohu říci. Druhý nejlepší? To již s klidným srdcem mohu prohlásit. Každopádně osobně to mám vyřešené "à la Chytrá horákyně", kdy Hodný, Zlý a Ošklivý je nejlepší film vůbec čili Tenkrát za Západě mohu mít s klidným svědomím jako nejlepší western.

Mzda strachu

Mzda strachu (1953)

"Mzda strachu je asi nejlepším thrillerem světové kinematografie, protože jeho napětí nevychází z konstrukce, ale ze skutečnosti." Britský filmový publicista Basil Wright, 1972. Za sebe jen dodám, že toto tvrzení platí i po dalších více jak pětadvaceti letech. A je to lepší i předlohy, o které se také nedá mluvit jinak než v tom nejlepším.

Dotek Medúzy

Dotek Medúzy (1978)

Po zhlédnutí ve vás zůstane jediné... Znepokojivě mrazivý pocit "co když přeci jen". Odlitek Medúzy z úvodních titulků mě v dětství strašil ve snech déle než co jiného. K tomu dokonalá gradace děje (to napětí, TO napětí!), famózní herecké výkony všech herců (a to i ležícího Burtona; ten pohled, TEN pohled!), zajímavě uchopené originální téma, naprosto výtečná hudba (ten hlavní motiv, TEN motiv!) a především TEN nezapomenutelný závěr. Dodnes mě mrzí, že se mi do rukou nedostala knižní předloha tohoto britského skvostu. Nezapomenutelný film, který u mě formoval lásku k filmu. I když poněkud mrazivou cestou. PS: Ač je původní dabing nebývale kvalitní, tak v originálním znění s Venturovou francouzskou angličtinou a temnou Burtonovou dikcí je to zcela o něčem jiném.

Až na krev

Až na krev (2007)

"That was one goddamn helluva show." No, to teda byla... Často tu v ostatních komentářích padají silná slova typu film roku a podobně. Já bych se nebál jít v časové ose do poněkud širšího měřítka. Proč? Protože je to již pěkných pár hodin co projekce skončila, ale ještě teď se tetelím naprostým blahem. A něco mi říká, že ještě pěkně dlouho budu. Mám pocit jakoby to Anderson natočil přímo pro mě. Toto veledílo plně vystihují pouhá čtyři slova: cynismus (ohledně lidství), cynismus (ohledně náboženského fanatismu, respektive náboženství vůbec), cynismus (ohledně amerického snu) a cynismus (ohledně všeho ostatního). Prostě cynický egoismus jdoucí až na krev a dobrý pocit z toho, že se Anderson na Poklad na Sierra Madre díval pozorně. Doplnění: Podruhé a snad ještě lépe. Anderson mě i při druhé návštěvě kina utopil v černém zlatu. A já si to topení sakramentsky užíval. Je na čase podívat se TOPce na zoubek.

Master & Commander: Odvrácená strana světa

Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003)

Dokonalé spojení komorního artového snímku zaměřujícího se na charaktery i "jak to tenkrát na těch oplachtěných kráskách chodilo" s prostým chlapským dobrodružstvím o přátelství a povinnostech jak z šestákového románu pod školní lavici. Prostě dokonalý film, který si vůbec v ničem nezadá ani s neméně skvostnou předlohou (jde o mix převážně první a třetí knihy s desátou ze série o Aubreym a Maturinovi), ať již smyslem pro historickou věrnost, charakterizací postav či odkazy pro čtenáře (Jackův ustřelený boltec, dopisy Sophii, Maturinům "květinový" kabátec apod.). A za obsahem nezaostává ani technická stránka, ta je rovněž na nejvyšší možné úrovni. Zamrzí tak jedině neexistence režisérského sestřihu. Jak dokazuje čtyriadvacet minut vystřižených scén, tak krom balastu se do finálního sestřihu nedostalo i velké množství nadprůměrně kvalitního materiálu.

Hamilton

Hamilton (2020)

I'm never satisfied. Miranda je čiročirý génius; možná není až takový zpěvák (natožpak tanečník; tam to stojí na jiných), ale nápaditá a dotažená modernizace skrze (nejen) hip-hop, echt sofistikované libreto, kde v podstatě není plonkový či jen náznakem "na první dobrou" verš (a to se jede nonstop dvě a půl hodiny; motivy se proplétají a vrací v nových významech a konotacích), k tomu je i autorem hudby... Všechna čest. Obdobně zdařilá modernizace tu nebyla od první série Moffatova Sherlocka. Má to šmrnc, dotažené nápady (v podstatě v každém songu je nějaký podvratný originální prvek), nebývalý (zvláště s ohledem na žánr a stopáž) tah na branku, dokáže to odvyprávět strhující dobře známý příběh s gustem i svěžím pohledem (a ne, nespočívá to v onom kontroverzním obsazení rolí "na just" proti barvě pleti), kde je duo Burr/Hamilton stylizováno do shodné dynamiky jako Salieri/Mozart ve Shafferově Amadeovi. A to vše s nadhledem, aktuálně, dramaticky i emocionálně. A obejde se to přitom bez muzikálově přepálených emocí o "velké lásce/velké tragédii". Hamilton je důkazem, že i "až otravný nadměrný hype z největších" se může jednou za tucet uherských roků ukázat jako zcela nedostatečný a nevystihující.