Goldbeater

Domýšlivý blábol. Původní Candyman výborně fungoval sám o sobě jako horor, tenhle reboot nefunguje jako zhola nic a o nějaké atmosféře a strachu o postavy si můžete nechat jen zdát. Jediné scény, které stojí za zmínku, jsou onen všemi velebený oddalovaný záběr na probíhající vraždu a podobné vizuální nápady. Celé se to však rozpadá jak v pokusech navázat na mytologii původního filmu (včetně naprosto náhodného a matoucího camea Tonyho Todda), tak i v šíleně doslovných pokusech o nějakou sociálně-kritickou výpověď.

V první půli Síla psa rozehrává velmi zajímavou a poutavou psychologickou hru ústředních postav, u nichž čekáte a přejete si, aby jejich frustrace uvnitř nich tiše vřely a nakonec razantně vybuchly na povrch. To se ale nestane, druhá půle to celé docela zahraje do kouta tak předvídatelným a nevzrušivým způsobem, že je vám až líto toho nadějného začátku. Benedict Cumberbatch mě každopádně poprvé přesvědčil, že je výborným hercem - jestli je jeden důvod, proč na tenhle film koukat, je to právě jeho výkon. Plus velmi působivá hudba.

Nového Spider-Mana jsem si v kině užil, bavil mě návrat starých známých a stejně tak jsem byl rád, že některým postavám, u kterých jsem předem prakticky nepředpokládal víc než cameo, bylo překvapivě dáno celkem dost prostoru. Nicméně na tomto snímku se krásně zrcadlí slova Martina Scorseseho o tom, jak MCU opravdu JE ekvivalentem zábavního parku. Tenhle film nemá i přes všechno své pozlátko o nic větší hloubku, než duté vozítko jedoucí po pevně položených kolejích, kolem nichž vyskakují atrapy dobře známých postav a hrají divákovi na city. A i když do určité míry jsem ochoten na tu nenáročnou fan-servisovou jízdu přistoupit, tak co prominout nehodlám, je fakt, že rozbuškou celého dění je to, že se dva naši ústřední „superhrdinové“ zachovají jako největší idioti v galaxii, nad čímž se po zbytek filmu nikdo ani jednou nepozastaví a obě postavy se téměř nijak nekají. Ano, rozumím, že film potřeboval nějakou zápletku, ale tady to celé (včetně rozuzlení) stojí na jedné scenáristické berličce za druhou. A k tomu opět trapný pubertální humor, ha... ha... Znovu říkám, v kině jsem si to užil, ale „19. nejlepší film“? To vám, drazí přátelé, k nadšení stačí opravdu málo.

Předchozí Post COVID TV film pobavil a nalákal na další dění, tento to celé jen bezpečně a uspěchaně dohrál do konce. Uvidíme, co si pro nás Parker & Stone připraví v příštím roce.

Eva Toulová je přírodní úkaz, který z čirého zápalu do biologických anomálií budu rád zkoumat i v budoucnu.

S drobnými výhradami spokojenost. Ono je potřeba jednou za čas v rámci české kinematografie vyjádřit podporu filmu, který opravdu vypadá jako film; s postavami, co opravdu připomínají živoucí postavy; s jejich problémy, které opravdu vyznívají jako civilní problémy; s prostředím, které opravdu působí jako existující prostředí; bez product placementu na nejmenovanou značku pánských obleků a podobný ksindl. Ono to možná zní jako samozřejmost, ale sami si řekněte, jaké procento českých filmů ročně tyhle podmínky splní.

Další politický thriller z osvědčené spolupráce Costa-Gavras + Yves Montand a zároveň jeden, co mě ponechal naprosto beze slov. Po dalším zhlédnutí (časem) nevylučuji zvednutí hodnocení na plnou palbu.

1917 je exhibicí technických možností a kameramanských dovedností, za což si všechny ty vyhrané Oscary zaslouží, jinak ale jeho námět vystačí sotva na atrakci do zábavního parku Universal Studios. Scéna, kde voják najde úkryt u krásné Francouzky, byla ohraným klišé už v 60. letech minulého století, natož v současné době...

Líbí se mi, jak pojem „Yves Montand v politickém thrilleru“ je prakticky samostatným subžánrem francouzské kinematografie nabízejícím spoustu velmi poutavých a kvalitních děl, mezi něž toto rozhodně patří. I jako Ikaros je strukturálně zajímavý thriller, který střídá několik poměrně jednoduchých expozic odkrývajících pozadí politického zločinu, z nichž každá je unikátní, napětím strhující a zároveň velmi doslovně poučná. Rázný závěr si vnímavý divák sice předem domyslí, ale nijak to snímku rozhodně neubírá na působivosti.

Skvělý námět, chabé provedení. S premisou připomínající 8MM v komunitě filmových cenzorů snímek nalákal na solidní podívanou, ale celé to postupně zabředlo v mnohokrát okoukaném schématu a hlavně hypnotické nudě (a to nemá film ani hodinu a půl). Podivné je i vyznění celého díla. Censor prakticky láká diváky na poctu „video nasties“, ale místo toho, aby nějak chytře pracoval s kontroverzí okolo tohoto fenoménu a zejména s otázkou, zda brutalita ve filmech může mít dopad na diváky, přichází s jednoduchým konzervativním závěrem, že ano, tyto filmy jsou výplodem extravagantních magorů a mají špatný vliv na psychiku diváků. To není pocta, to jsme jen mentálně zas někde mezi britskými puritány v 80. letech minulého století.