Helmutek

Helmutek

J. Cevarom

Česko


17 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
    • 14.1.2019  15:14

    Za mě společně s Hulkem a Doctorem Strangem z nejslabších MCU filmů. Stylizaci rozumim a problém s ní nemám, ale tady to na mě působilo jen nepatřičně - ať už vyběleně, digitálně a vyretušovaně (k vizuální stylizaci - a to vč. animací, předevšim zvířat), nebo jen trapně (třeba takový ty rádoby tajemný nebo patetický hu-hu momenty, kdy si tam černošký kmeny navzájem prezentujou svou intelektuální úroveň). Příběh byl nezajímavej a jsem přesvědčenej, že za měsíc si nebudu pamatovat vůbec nic, nezajímavý až ochotnický byly i postavy a jejich repliky (kromě teda Bosemana a jedinejch výrazně zábavnejch postav, Freemana a Serkise) - třeba ta jeho žoviální ségra mě teda iritovala až na půdu. Hloupě a šroubovaně na mě působilo i to prostředí - třeba celá (dokonalá a navoněná) Wakanda, berličky typu "dáme jim vysílačky s neomezenym dosahem!", nebo třeba scény typu představování Pantherovskýho obleku, jehož hlavní funkcí má bejt kumulace přijatý energie - proč teda o 10 sekund pozdějc máme bejt překvapený a pobavený zábavností scény, kde se to prezentuje jako šokující překvapení? atd. Rozumim tomu, že Afrofuturismus může pro někoho bejt velký téma (byť já jsem o tom slyšel poprvý až tady), nevim ale, proč kvůli němu připisovat filmu zásluhy na něco, co s nim nesouvisí - jakejkoli válečnej film taky přece nebude do nebes vynášenej jen proto, že se týká šoa. Vzhledem ale k tomu, že na rottentomatoes má film skoro 100%, tak je to asi rovina, která mi nějak uniká... Nicméně ve výsledku mě Black Panther prostě jednoduše nebavil, nepřipadal mi autentickej a znovu si ho určitě pouštět nebudu. A ten dvojí "konec záhadných úsměvů" mě taky moc nepřesvědčil - první tajemnej úsměv je na basketbalovym hřišti po otázce, kdo že vlastně T'Challa je, a druhej je na konferenci v OSN jako reakce na otázku, co může světu rozvojová země nabídnout - jako fakt, tohle někomu přišlo super? No, tak mně ne.

    • 8.1.2019  09:23
    Prázdniny (2006)
    **

    Důvod, proč film vidět? Skvělá Kate Winslet, Jude Law a bezprostřední Eli Wallach (jsem tatar, ale měl jsem z toho druhý Vánoce, když mi došlo, že to ON je přece ten the Ošklivej, že to ON přece hrál v Sedmi statečnejch atd.). Důvod, proč film nevidět? Všechno ostatní... A bohužel fakt téměř všechno (s přepíčenou Cameron Diaz v čele) - je to dějově plochý, nezajímavý, stylizovaný, a obsahuje to všechny ty nechutný a předvídatelný klišé americkejch romantickejch komedií, který si člověk dokáže představit - bez toho, aby je jiná kvalita vyvažovala nebo kompenzovala (dojemnej osud vdovce a jeho malejch dcerek, zpovykaná bohatá snobka na venkově nalezne smysl života a o pár dnů pozdějc se společně se zbylejma hlavníma postavama /kterejm se za ty dva tejdny taky všechno včetně vztahů vyřešilo/ v jednom romantickym bytečku poplácávaj na Silvestra po ramenou, jak jim to všechno hezky dopadlo a jak všichni ty jejich nehodný a podlý expartneři dostali po zásluze na prdel, všechno je čisťounký, běloučký, ukilzený a navoněný, z každý scéný čuměj maskéři a retušéři, prvoplánově a k momentálnímu vtipu ohejbanej scénář /např. jednou jí k domu taxík zavézt nemůže, aby se tam samozřejmě musela ve sněhu, s kufrem a v lodičkách plahočit sama, nikdy potom už to ale najednou pro taxikáře problém neni/ atd. atd.). Obsazení obecně je luxusní, ale co z toho - z hovna bič neupleteš, a tak to nezachrání ani ten Jack Black s jeho nezajímavou postavou, ani jinak povedený cameo Hoffmana. Tl,dr: Celkově vzato - tuctová a nezajímavá americká romanťárna v naleštěnym a navoněnym hávu, bez jakýkoli špetky nápadu, autentičnosti nebo přirozenosti. Ten britskej vánoční film, na kterej má tohle údajně bejt americká odpověď, ani nebudu rouhačsky zmiňovat, protože to srovnání je naprosto nepatřičný.

    • 31.12.2018  00:37

    Gone Baby Gone se nejdřív tváří jako obyčejnej thriller, nakonec ale toho v sobě má tolik, že se to jen tak nevidí - a mě osobně to ťalo do živýho. Je to vlastně film o třech částech (aspoň takhle na etapy jsem to prožíval já), z nichž každá je nadstavbou nad tou předešlou a každá filmu přidává jednou takovou kvalitu. První část, tak první půlka filmu, je detektivní thriller o zmizení holčičky, a končí uzavřenim případu - fajn, ale nic extra objevnýho v tom nebylo. Druhá část ale případ znovu otevře a závěrečný rozuzlení začne nabírat hodně zajímavejch rozměrů - ty obraty jsem fakt nečekal a to rozřešení pro mě bylo fakt překvapením. Touhle částí by většina filmů skončila, tvůrci by se spokojili s vyřešenou zápletkou, lidi by dostali, co by chtěli, svět by to sice nezměnilo, ale na slušný 4* jako hodně zajímavej thriller/detektivka by to mělo určitě (a zařadilo by se to někam vedle třeba Heat, LA Confidential nebo Prisoners). Posledních dvacet minut ale přinese rozměr, kterej mi vyrazil dech a kterej pro mě film katapultuje mezi díla naprosto mimořádný. Tenhle epilog dá rámec a opodstatnění už proběhlýmu ději i zápletce a dokáže, že nešlo o samoúčelnou detektivku - a myšlenka, resp. dilema, který přináší, je mnohonásobně silnější než bych kdy u takovýhodle filmu čekal. (POZOR, TROLEJ) Hlavní hrdina se totiž rozhodne zachovat "správně", jenže člověk by nejradši dodal, že správně možná tak podle slepý litery zákona. Každej asi podvědomě fandí stavu, v jakym je situace teď - nebylo by přece spravedlivý, aby holčičku zpět dostal ten, kdo si jí neumí vážit a kdo se o ní neumí postarat nebo jí milovat. Jenže Ben Afflec (resp. Dennis Lehane, autor předlohy) na to v posledních minutách řiká - A CO KDYŽ NE? Je možný brát spravedlnost do vlastních rukou, jakkoli jsou za tim ctnostný úmysly, jakkoli je silný naše přesvědčení, že tak to bude spravedlivější? Všichni si vybíráme to, co se nám zrovna hodí, a na co si připadáme, že přece máme právo... Jenže ono to tak nakonec bejt nemusí, a tohle rozlišení a tenhle nadhled je asi to nejtěžší a zároveň nejpodstatnější, co v životě vůbec řešíme. Stejně jako to bylo těžký pro Patricka - věděl sice, že se nemůže zachovat jinak, byl v tom ale osamocenej a jedinej - ani jeho přítelkyně, svědkyně celýho příběhu, nedokázala stát na jeho straně. Postavením se za svoje přesvědčení navíc krutě a nespravedlivě zaplatil - připadal si jako blázen, znamenalo to konec jeho vztahu ("Musela bych tě začít nenávidět, a to bych nechtěla"), znamenalo to postavení se proti učebnicovýmu klaďasovi, znamenalo to odcizení se i s rodinou Amandy, která mu zase nemohla odpustit, že nechal Doyla zavřít... A to všechno za situace, kdy tim sází všechno na druhou šanci pro někoho, kdo už prokázal, že si jí (podle našeho morálního soudu) zasloužit nemá. No ale co když jo? Nezodpovězená otázka a neuzavřenej konec je ale namístě, protože tohle (jakkoli se to našemu smyslu pro lidovou "spravedlnost" příčí) podstatný neni a bejt ani nesmí. To finále bylo fakt svělý a rámec, kterej tohle dilema zbylýmu předešlýmu příběhu dává, je něco, co aspoň u mě vyvolalo přesně tu myšlenku a tu pochybnost, která nejspíš už nikdy nezmizí. A tohle je hodnota, který si na filmech vážim snad ze všech nejvíc.

    • 30.12.2018  15:19

    "Chceš zachránit sebe, nebo Yana?" Jestli si Trier představuje Boha takhle, tak se neni čemu divit, že točí tak depresivní filmy. Stejně jako u ostatních jeho filmů i tady je něco špatně a něco zkaženýho už od úplnýho začátku - ale z nějakýho důvodu mě tenhle příběh vtáhnul a nakonec i rozsekal. Labilní a svejma bludama(?) vláčená Bess, nečitelnej a sebestřednej Yan, odporná, sexistická, středověce bigotní církevní komunita, matka uzkoprsá pedantka, všechno je prostě špatně. Co chce Trier těma psycho rozhovorama s údajnym Bohem ukázat (a proč se spíš zdá, že to je výplod Bessiny chorý mysli - nebo to jen chci, aby se to spíš takhle zdálo?), to je otázkou - já osobně to šacuju na to, že ve filmu má bejt prostředí, kde zdravej vztah a zdravá láska neexistuje. Matka nemiluje svou zoufalou a tápající dceru bezvýhradně (je schopná jí dokonce i ve stavu nouze neotevřít dveře), církevní komunita vylučuje a odmítá, místo aby přijímala a milovala, o Yanovejch motivech ve vztahu s Bess by se taky dalo mluvit dlouho - láska je tady prostě rozbitá a nefunguje: ani ta milostná (Yan-Bess), ani ta lidská, rodinná (dcera-matka), ani ta církevní, ani ta Boží (Bůh tak, jak ho slyší Bess, je brutální, zlomyslnej a věčně nasranej křivák, kterej za vyslyšenou modlitbu za Yanovo navrácení vydává to jeho zranění /"Chtělas to, tak tady ho máš"/ nebo kterej staví svojí služebnici před dilemata rozměru Sofiiny volby /třeba právě to "Chceš zachránit sebe, nebo Yana?"/. Přitom ale chci věřit tomu, že i od Triera jde o záměrnou deformaci ad absurdum - protože třeba věta "Hloupá husička Bess se mnou pořád chce mluvit a mně se pak hromadí práce" snad nejde chápat jinak než jako cíleně přehnaná hyperbola)... Snad jen Dodo o Bess má skutečnej a nezištnej zájem, což je snad jedinej opravdově ryzí a zdravej motiv v celym filmu (když nepočítám Yanovy rozpustilý kamarády z plošiny, tam ty vztahy jsou ale jiný). Všechno dokresluje záměrně zrnitej a nekvalitní obraz, neutěšený a nepřikrášlovaný interiéry, ale naprosto zásadní je výkon Emily Watson - on to sice řiká každej druhej, ale to, co tady předvedla, je fakt něco nepopsatelnýho (všechno ve škále mezi krásná a roztomilá versus totální psycho). Jako do absurdních rovin vyhnaný zamyšlení se nad tim, co všechno ještě je (nebo co už neni) láska, je film obrovsky zajímavej - ale ze všeho nejvíc je znepokojující. Může bejt skutečnou láskou i něco, co nesleduje zdravý motivy (I'm evil in my head")? Nakonec totiž to její finální sebeobětování skutečně k Yanově uzdravení vede, a to navzdory jeho předchozímu umírání a stavu, o kterym doktoři řikali, že z něj neni východiska - skoro jako kdyby Trier řikal, že opravdu i tohle byla skutečná láska, ta že nemá žádný hranice a že jí může bejt v zásadně všechno, pokud je za tim víra (jakkoli znásilněná a pokřivená), a že to tak prostě mělo všechno bejt a že i to její sebeobětování bylo v pořádku a mělo smysl. Finální záběr na astrální zvony byl pro mě už možná trochu zbytečně popisnej, ale nakonec i ten dokazuje, že pár Yana s Bess líčí Trier přece jenom v jinym světle než jen tom suše racionálnim - a že ňáký metafyzický nebo nadpřirozený pouto mezi nima skutečně bejt mělo a fungovalo. Sám si každopádně v zájmu zachování svýho duševního zdraví chci svojí odpověď pojmenovat - ano, láska klidně může bejt největší síla ve vesmíru, ale musí to bejt produktem zdravě postavenýho vztahu. Jinak by to i v životě totiž mohlo vypadat třeba jako tady v Breaking the Waves, a to fakt nechceš. Jo a ještě - hrozně mě bavily a líbily se mi ty předěly kapitol: písničky byly vybraný krásně nepatřičně, živý obrazy scenérií mi přišly přímo podmanivě úchvatný (a ta jejich přebarvenost až na hraně kýče byla v bezvadnym kontrastu se zbylou šedí a nebarevností filmu), a navíc ty názvy kapitol člověku dávaj celkem příjemný vodítko, jak se na příběh koukat.

    • 30.12.2018  11:26
    Blade Runner (1982)
    *****

    (Directr's Cut) Mnohem spíš než klasickym sci-fi je Blade Runner rozervanym zamyšlenim nad tim, co člověka(?) dělá člověkem - o bolesti někoho, kdo žít chce, ale není mu to dovoleno, o touze po přijetí a po svobodě méněcennejch, o odpovědnosti nebo vztahu stvořitele a stvořenejch. S tim souvisí křesťanská symbolika (Zhora jako anděl, holubici vypouštějící Roy) a paradoxy toho líčenýho postmoderního světa, což už ale skvěle popsal Ghoulman. Vůbec nechápu, jakej smysl moh film dávat bez scény s jednorožcem u klavíru, ale pro sebe to budu brát tak, že žádná jiná než DC verze existovat ani neměla. Upršeně špinavou a nehostinnou atmosféru vykreslovanýho světa opravdu zajímavě doplňuje Vangelis, kde bych teda hned nemluvil rovnou o hudbě, ale spíš o takovym (skvěle padnoucim) elektronicky neukotvenym náladovym podkresu. Zajímavý (a nakonec na celym filmu asi to nejzajímavější, nejnosnějí a nejspíš i důvodem, proč takovejhle film přežívá dodnes) je pro mě ale to přenesení toho existenciálního boje ze stroje na člověka, na čemž se projevuje ve filmu jinak mnohokrát řešený prolínání a zaměnitelnost obou rolí (člověk x stroj) - přestože Roy dostal Deckarda do situace, kdy měl nad jeho životem moc (a obrátily se tak role, kdy se z někoho určenýho k likvidaci stal pánem osudu svýho určenýho likvidátora), ukázalo se, že ho nežene nic jinýho než frustrovaná a zoufalá touha po životě - právě po tom, co mu právě Deckard jako ztělesnění a vykonavatel vůle společnosti lidí měl vzít. Roy se ale zachoval víc lidsky, než jak se kdy lidi zachovali k němu - nechal žít. A v momentě, kdy chvíli potom dá Deckardovi Gaff najevo, že ví víc, než by správně vědět měl, převezme tenhle existenciální boj po Royovi androidovi Deckard člověk, ať už tim bojuje i o svou vlastní existenci(?), nebo "jen" o svobodu pro někoho, koho miluje. Neni proto vlastně podstatný, jestli Deckard člověkem je nebo neni (a i proto to jednoznačně vysvětlený nebylo a nejspíš ani nebude), protože to prostě přestává bejt určující a rozhodující. Naopak mě při poslednim zhlídnutí napadlo, že ne tak nápadně zajímavou postavou je pravě Gaff (navzdory tomu, kolik místa jeho postava ve filmu má), a že právě jeho postava by mohla ve skutečnosti mít ňákou zajímavou (a obecně tolik nepropíranou) úlohu - neřikám, že by měl bejt rovnou replikantem, ale třeba ta teorie o tom, že Gaff ve skutečnosti moh celou dobu řídit test novýho typu replikantů, je celkem zajímavá. Přestože se Blade Runner vůbec nesoustředí na žádný technikálie nebo monumentálně efektní triky, je to ve výsledku opravdovější sci-fi (ve smyslu skutečný vědecký fikce) než většina ostatní žánrový produkce.

    • 30.12.2018  11:26

    Druhej Blade Runner se ještě víc než ten první zabejvá vztahem člověka a umělejch bytostí, podstatou lidství a tim, co lidi a stroje od sebe odděluje nebo neodděluje. Vidíme víc do nitra replikantů, který už nejsou žádnou tajemnou neznámou (jako v jedničce), ale naopak běžnou součástí lidský společnosti - až na to, že status člověka nemaj a podle toho je s nima nakládáno. S cílem stvořit stroj "lidštější než lidský", jak hlásalo už Tyrellovo motto, se vytvořily bytosti jako lidi cítící, myslící i prožívající - s frustrovanym vědomím ale, že s nima jako s lidem rovnejma nikdy zacházeno nebude. Ten vztah podřízenej x nadřízenej, méněcennej x nadřazenej se tady ale nově posouvá ještě na další (a ještě zajímavější) úroveň - právě mezi stroje. (POZOR, TROLEJ) To ukazuje hned první scéna, kdy replikant-Blade Runner (tedy zaměstnáním lovec jinejch nežádoucích replikantů, ač sám stroj) má díky svý otrocký a špinavý službě v lidský společnosti tolerovanou, i když méněcennou úlohu - je tím ale navíc stavěnej nad ostatní svýho druhu, který má právo ve jménu lidí (Společnosti, Systému) likvidovat. Ukazuje se to ale (v pro mě jedný z nejsilnějších scén filmu) třeba i v K-ově bytě (že by odkaz ke Kafkovejm "hrdinům"?), kdy sám "lidsky" vyhledává rozptýlení, nebo možná přijetí a lásku u další úrovně umělý inteligence, ještě podřízenější a jako standardizovanej produkt vytvořený jen pro účel sloužit tomu, kdo si jí předplácí / kdo jí používá. A ukazuje se to ještě silnějc v momentě, kdy mezi těmahle dvěma (tedy méněcennym strojem a ještě méněcennější umělou inteligencí) vznikne opravdový "lidský" a živý pouto. Obrovsky silnou myšlenkou, která filmu v mejch očí dává právo označovat se za rovnocennýho pokračovatele jedničky, je ale ten prvek spojení člověka(?) a replikanta a z nich vzešlýho novýho života - ani ne tak timhhle samotnym momentem jako spíš tim, co vědomí tadytý možnosti musí udělat právě s těma, co doposud byli braný za podřadný nelidi a za někoho, kdo právo reprodukce nemá a ani mít nemůže. Co pro ně bude znamenat vědomí, že se můžou stát původcem novýho, tentokrát opravdovýho života - vzniklýho ne výrobou a uměle, ale "přirozeně"? Znamená to, že ač lidský oni sami nejsou, můžou se stát předkama někoho, kdo už lidským a skutečně živým bude? Nebo už samotnej fakt, že nakonec podle všecho schopni zplodit život jsou, mění doposud zaběhlý mechanismy a může jim dát právo za "lidi" se považovat? Tyhlety myšlenky ve filmu explicitně vlastně vyslovený nejsou, replikanti si je ale pochopitelně kladou a celej film visej ve vzduchu - a legendy o zrození někoho takovýhodle z údajnýho (a až bájnýho) spojení mezi Deckardem a Rachael před třiceti lety jsou předpokládatelnou rozbuškou pro replikantskej "odboj", pro zápas o jejich vlastní sebeurčení a pro boj za právo na vlastní existenci. Ale hlavně: K-ovi stačila víra, že by mohl být tím vyvoleným, že by mohl být tím Dítětem, jenom tahle víra mu stačila k tomu, aby se cejtil lidsky, aby se cejtil jako člověk. Stačilo mu jenom, aby uvěřil tomu, že možný to je, že může bejt někym víc. O to zajímavější je pak následnej obrat, kdy se zjistí, že ono prd - nejenže tim Vyvolenym neni, dokonce ale že je ještě míň - byl vytvořenej jen proto, aby dělal krytí a kouř, aby mátl stopy a znesnadňoval cestu k tomu skutečně "důležitýmu", k Dítěti - že vzpomínky, který má, nejsou jeho, že on sám o sobě neni nic, že je vlastně ještě míň než ostatní. Tohle byl pro mě obrovsky silnej moment v celym filmu. Nakonec ale, stejně jako Roy v jedničce, i K tady dokáže překročit vlastní stín a zachovat se víc lidsky než spousta lidí - obětovat se. Ve výsledku teda právě tohle je pro replikanty nejhodnotnější skutečnost - že Dítě je pro ně nakonec důležitější jako symbol, jako princip, k jakýmu vzhlížet; že k tomu, aby sebe sami viděli v lidskym světle, stačí jenom ta víra, že můžou bejt něčim víc - bez ohledu na to, jestli ten status někoho skutečně exkluzivního maj, nebo ne, bez ohledu na to, jestli Dítě viděli, nebo ne, bez ohledu na to, jestli skutečně existuje, nebo ne. Už jenom ta víra v to, že by mohli bejt něco víc, z nich někoho víc dělá. Chápu jinak, že někomu může vadit dlouhá stopáž, mně se to tak ale naopak líbilo - přestože film je opravdu pomalej, vůbec mi to (když pominu samozřejmě skvělej scénář) díky dechberoucímu vizuálu i zvuku nevadilo. Celkově vzato je 2049 jednoznačně úctyhodnym nástupcem a pokračovatelem jedničky, o celkově dobrym propojení a navázání na původní film už bylo napsáno dost - snad jen ten zloun mi tady (přestože Leto tu roli hraje skvěle) připadal lehce zbytečnou a místy až moc doslovnou postavou, ale to jsou opravdu marginálie. Jo a z těch scén z testů replikantský integrity mi až běhal mráz po zádech, jak nechutný a děsivý byly. Za mě mezi 4 a 5*.

    • 27.12.2018  13:38
    Rédl (TV seriál) (2018)
    *****

    Tak jsem si chtěl začít zdůvodňovat, proč že to je skvělej seriál, kterej je za silný čtyři, ale protože je přece jenom českej, tak že na ty úplně top věci to samozřejmě mít nemůže, a zjistil jsem, že vlastně nemůžu řict nic. Rédl je českej dramatickej seriál bez typickejch českejch nešvarů televizní výroby, až mě to samotnýho zarazilo a odzbrojilo. Narozdíl od ostatních (očividně) mi nevadil ani překvapivě přesvědčivej Sokol (ten mi naopak přišel jako obrovský pozitivum), ani první díl resp. rozjezd (ten mě naopak na celej zbytek navnadil), takže pro mě seriál vlastně nemá výraznější slabinu. Daly by se sice hledat dílčí otazníky (třeba jako bohorovný nekrytí se před paralyzujícím sprejem, ty v sešitě až příliš úhledně psaný poznámky o vlacích, Novotný s až podezřelou lehkostí a rychlostí a jen tak mezi řečí porcující ležící krávu, nebo ten jeho bezchybnej a chladně profesionální improvizovanej výstup v gay baru atd.), ale to jsou takový marginálie, že vyznění série nijak neovlivněj. Líbilo se mi fakt úplně všechno: obsazení (už zmíněnej skvělej Sokol, ale i výborná Holoubková; oba psychopati Novotný i Hofmann, a to včetně téměř všech epizodních roliček typu Brettschneiderový nebo Kyšperskýho), tematika (zasazení do kraje devadesátek je úžasný a pořád ještě čerstvý a neokoukaně nezvyklý, to smekám - přitom silný téma je to /jak se potvrzuje i tady/ dost), vykreslení postav (vnitřně rozervanej a trpící Sokol, kterej chce dělat věci správně, nikdo kolem něj na to ale neni zvědavej, doba tomu taky nenahrává a tak díky jeho urputný snaze zachovat se správně kromě něj trpěj i všichni kolem; třeba ale i Holoubková, která se prostě umí zařídit s těma, kdo jsou zrovna na koni; jsou to ale třeba i Pechlát, Sokolův šéf snažící se hlavně nečeřit vody a bejt zadobře, nebo ten estébáckej prasák - u něho člověk i díky tý Sokolově poznámce opravdu nějakej ten účet na konci čeká, ale stejně mě to jeho zmrdství nasralo a zklamalo - rád bych, stejně jako Sokol, věřil spíš v ty lepší lidský stránky), líbilo se mi i nemilosrdně krutý, ale skvěle padnoucí a vlastně i příhodný zakončení, a líbila se mi v neposlední řadě i dýlka minisérie - opravdu nebylo třeba natahovat to víc, a to setrvání u střízlivýho čtyřdílnýho formátu tý síle celkovýho vyznění dost pomáhá. Celej ten seriál vlastně dokresluje celou tu (byť děsivě nedávnou) dobu, ale i nás jako společnost a národ - sice nám začínala demokracie, ale vlastně jí nikdo moc neuměl a ani moc umět nechtěl, výhodnější přece pořád bylo (a je) dělat si to dál tak trochu do šuplíku a zrovna s tim, s kym se mi to hodí nejvíc. Tu změnu administrativní samozřejmě nestíhala dohánět odpovídající změna společenská, a tak u tý měnšiny, která to s těm ideálama vážně myslela, přišel náraz a deziluze - a katalyzátorem a zosobněním tohodle všeho je právě postava Sokola, jehož příslušnost k týhle menšině je znásobená ještě příslušností k další, v tý době ještě o hodně nechápanější a ostrakizovanější menšině, k homosexuálům. Jeho největším zločinem bylo, že se choval, jako kdyby žil ve svobodný společnosti - snažil se dodržovat spravedlnost, chovat se správně a i v soukromí si dovolil žít s tim, s kym chtěl; jeho zločinem bylo, že mu věci kolem sebe nebyly jedno a že byl ochotnej to říct. Jenže na to tenkrát nikdo zvědavej nebyl, a to včetně státu a jeho orgánů, a tak ho na tom nakonec i dostali - i proto, že v takovymhle prostředí on vlastně fungovat nechtěl a nemoh, takže tu svojí hořkou cestu dojel sebedestruktivně až do samýho a předpokládatelnýho konce. Rédl je takovej Don Quijot po česku - ne z pohledu tý švejkovsko-hrabalovský poetiky, ne z pohledu, kdy si ze všeho děláme srandu a všechno zlehčujeme, ale z pohledu tý krutý a lidský životy ničící reality - marnej boj za ušlechtilý ideály, ale bez jakýhokoli dobrýho konce. Rédl neni hezkej ani veselej seriál, je krutej, nespravedlivej, zlej a brutální - a všechny tyhle aspekty na mě osobně zapůsobily fakt silně. I s tou varovnou otázkou, jestli jsme se za těch dalších pětadvacet let opravdu z tohodle bahna vyhrabili, nebo jestli jdeme aspoň správnym směrem - já idealisticky věřim tomu, že jo, že se tady dneska opravdu žije svobodnějc než dřív, ale je dobrý si připomínat, že zadarmo ani samozřejmý to fakt neni. A mementem tohodle je Rédl nezpochybnitelně. "Tohle od tebe nebylo hezký." "To nemělo bejt hezký."

    • 21.12.2018  09:45
    Most - Série 1 (série) (2011)
    ****

    Za všim hledej ženskou - aneb desetidílný vysvětlení, proč neni dobrý podvádět, natož brousit ženu nejlepšího kámoše... To, co se v průběhu série ukazovalo jako zajímavá detektivka, se na konci ukázalo jako skvěle promyšlená detektivka. Ale pořád je to "jen" detektivka a nic jinýho. Zvládnutá je ale asi tak dobře, jak se něco takovýho vůbec zvládnout dá, takže před tim všechna čest - stylizovaná a přes filtry hnaná kamera se mně v zásadě líbila, timelapse záběry mě nerušily; postavy jsou napsaný a obsazený dokonale (dvojice Saga-Martin je fakt výstavní a oba jsem si opravdu oblíbil, třeba ty občasný Martinovy wtf užaslý výrazy při rozhovorech se Sagou mě bavily obrovsky - stejně jako některý brutálně asociální hlášky Sagy, který zvláštnim způsobem šly až na tu nepříjemnou dřeň problému, o který jsme si my ostatní už ve společnosti i mezi sebou dávno odvykli mluvit - atd.), ale kromě hlavních rolí se to skvělý obsazení týká i těch epizodních - třeba August, Mette, nadřízenej Hans, mladá Anja... A ty postavy se navíc vyvíjej: Týká se to jak Sagy, která se polidšťovat fakt snaží, tak i Martina, kterej se z naprostýho sympaťáka vykreslí v daleko lidsky komplexnější postavu, týká se to i Augusta a jeho vztahu s tátou, týká se to i Martinova a Mettinýho vztahu... Obecně mi první série vlastně spoustou věcí připomíná Hru - tim, jak je to všechno tak rafinovaný, i tim, jak vlastně po dokoukání už nejspíš kdy nebude důvod dívat se znovu, protože (samozřejmě kromě skvělý atmosféry atd.) je to téměř výhradně o tý pointě a rozluštění. WTF moments: (POZOR, TROLEJ) Ten hlavní bedes byl teda až moc dokonalej a až podezřele moc mu všechno hladce procházelo a vycházelo. Sice pár poznámek stran toho, že nerad improvizuje (a že právě to je jeho slabina) tam bylo, ale na ten jeho ďábelsky geniální a mnohaletej plán to vlastně nakonec žádnej zásadní dopad nemělo, a milýmu zlounovi vyšlo všechno přesně tak, jak si to naplánoval, a to včetně takovejch neodhadnutelnejch nuancí, jako byly reakce Augusta nebo Mette, který nijak zvlášť neznal a kde by to všechno ve skutečnosti muselo bejt neuvěřitelnym způsobem na vodě, i včetně nekonečně mnoha kombinací na základě různejch dílčích vývojovejch odboček a zádrhelů, který nutně nastávaj (známe to všichni) v čemkoli triviálnějšim a vždycky - jen teda očividně ne tady. Záporákovi prostě vždycky všechno zafungovalo tak, jak mělo, ostatní vždycky všechno, co chtěl, aby našli, skutečně našli a taky na to přišli až v čas, kdy chtěl on; telefon vždycky fungoval, maily vždycky přišly, nikdy mu nenastala žádná vážnější komplikace - nikdy myšleno nikdy za těch pět(!) let. Očividně tak bez tréninku (jasně, byl to dřív elitní policajt, ale to je úplně jedno) dokázal jako elektrotechnik nebo inženýr konstruovat složitý technický řešení v cizim autě, který se místo nastartování zamkne, nejde odemknout a celý je to napojený na bombu, případně to v danej okamžik vypustí plyn atd., jako chemik dokázal vymyslet to s tim autobusem a chemickou sloučeninou, jako hacker dokázal nezanechávat digitální stopu bez jediný chyby, jako doktor dokázal píchnout člověku žilou tak, aby to odkapávalo přesně takovou dobu, jakou potřeboval; jako elitní zabíják v uniformě zásahovky kdovíjak dlouho čekal před obchodem, než z něj (možná, někdy) vyjde někdo, koho pak prostě bez komplikací nebo svědků odstřelí; jako zkušenej stavař dokázal během pár hodin zazdít někoho do falešný stěny takovym způsobem, že si čerstvý stavby nikdo nevšim - atd. atd. Jens je tak vlastně takovej druhej Cimrman, kterej nejenže umí úplně všechno ve všech myslitelnejch odvětvích, ale navíc to umí v podstatě na první dobrou téměř bezchybně a dokonale. Ale chápu, že pro vystavění příbehu tohle potřeba bylo - jen je to prostě věc, která mě občas zarážela.

    • 17.12.2018  12:13
    Na kometě (1970)
    *****

    Takový Kdyby tisíc klarinetů... ale pozor, hrnců. A teda bez písniček a na kometě, no. Pro mě naprostý překvapení a naprostý nadšení - tohle je jednoznačně komedie úrovně Limonádovýho Joeho, ale ani z desetiny tak známá; přitom co do hlášek je na tom Kometa přinejmenšim stejně, co do hereckýho obsazení zrovna tak (skvělej Francouz Filipovský, šejk Větrovec, krásná Vášáryová...), a co se nápadů týče - jejich množství, originality, zábavnosti nebo vtipu -, tak tady je to dokonce úplně jinej svět. Daj se vyjmenovat třeba ty hrnce na tyčích místo děl, úvodní sekvence s objevitelem v koši rozsévajícím vzdělání a dobro barbarským civilizacím (po způsobu radícího Pepina z Postřižin), Effovo imaginární vaření, sklápěcí komíny parníku nebo plašidlo na dinosaury, ale i cokoliv dalšího - a to včetně tý hlavní myšlenky, že celá ta realita s kometou a krásnou Angelikou byla vlastně jen vlhkym (doslova - hahaha) snem fantazírujícího poručíka Servadaca - a že skutečnost má nejspíš daleko prozaičtější (a Effovsky ošklivou) podobu. Z Verna si teda Zeman vzal to nejlepší, co moh, aby z vážnýho námětu udělal skvělou komedii o malichernosti a malosti lidskejch půtek, a povedlo se to dokonale - v tomhle mi film připomínal třeba Podskalskýho Bílou paní, kde teda tim katalyzátorem byla domnělá bílá paní, v Kometě je to zase ten "jinej svět" na cizím, nepozemskym prostředí. Možná filmu drobně nahrává to, že to je takový snový a fantaskní, ale co ten Zeman dokázal bez počítače vyrobit, to je něco nevěřitelnýho - přitom to není o tom, že by si člověk měl začít hned myslet, že to je realita a že to má bejt maximálně vyžehlený, ale je to o tom, že ty koláže a kompozice, který Zeman skládá (z přidanejch obrázků, barev nebo kulis a toho, co je na scéně reálně), ty jsou prostě tak přirozeně pochopitelný a nenásilný (přestože přiznaný), že si pak už jde jen užívat to, JAK to udělal - bez pocitu, že by to mělo bejt míň obrázkový, míň nabarvený, míň cokoliv - protože ta scéna prostě funguje a hlavně je krásná a zajímavá(!), tak všechno ostatní je najednou úplně jedno. Z pohledu dnešní filmový tvorby je pro mě fakt zajímavý si uvědomit, jak různě film může bejt vyrobenej a jak různě může vypadat a působit - po tomhle zážitku si budu muset Zemanovy filmy projít nějak víc, doteď jsem vlastně znal jen Cestu do pravěku, a asi je to chyba, protože i u takovejchhle filmů je očivině úplně jedno, že byly natočený před padesáti lety. Britové! Zapomněli jsme na Brity." "Jsou všude, i v prvohorách..." / "Jestli konec světa nebude, tak ale musíte zaplatit, pani!" / "A nemohli bysme dál žít v klidu a míru? Vždyť doteď nám to tak šlo!" "Nojo, ale to jsme mysleli, že bude konec světa." / "Nebojte, nebude to první bitva, kterou jsem prohrál."

    • 15.12.2018  01:11
    Psí ostrov (2018)
    ****

    Psí ostrov je předevšim hrozně hezkej film - nejenom tou zajímavou a doslova nádhernou stop-motion animací, ale (stejně jako v jinejch Andersonovejch filmech) i tim morbidno-absurdnim humorem, skvělou hudbou, padnoucím dabingem, a konkrétně tady třeba i tim "obyčejnym" povyšováním špíny a odpadu na něco osobního, důvěrnýho a vlastně příjemnýho... Film hrozně hezkej jednoduše v tom svym celkovym pojetí - v tom, čem je Anderson skvělej jindy, je skvělej i tady: Způsob vyprávění, malebný a natisíckrát výtvarně zajímavý a nápadama našlapaný záběry, hra se světlem, kamera pohybující se jak po pravítku a postavy zabírající zásadně z ánfasu, ale i takový ty hračičky, co si Anderson v každym tom filmu vymejšlí, jak se mu zrovna zachce (tady třeba hraní si s tou Japonštinou - co se kde jak přeloží nebo naopak nechá nepřeloženo, komu a jak rozumíme atd.). Příběh zrovna tady sice moc zamotanej neni, ale ono to je tak dobře - člověk to aspoň opravdu může brát jako takovou špinavou animovanou pohádkou pro dospělý. Krásnou a zajímavou. O vyvržencích na okraji společnosti, o izolaci a odloučení, ale i o sounáležitosti, o touze po svejch milovanejch; a tady přestává bejt jedno, jestli jde o psy nebo o lidi - protože žít a k někomu patřit chce každej živej tvor. Jen teda jediná věc - strašlivě mě rozčilovaly zuby lidskejch postav... Jo a I Won't Hurt You je písnička, která mě zase po dlouhý době odpálila úplně do astrálu - to je taková krása! Holt šedesátky...

    • 9.12.2018  01:10

    Ona už ta myšlenka, že si ženská na Vánoce k sobě domů pozve všechny svoje bejvalý s jejich novejma rodinama (a že oni na Štědrej večer nemaj nic lepšího na práci, než opravdu přijet), je stejně vystřelená jako děsivá. Ale že z toho pak vznikla směs, ve který každej přítomnej chlap někdy předtim vojel dvě až tři další partnerky teď už někoho po levici nebo po pravici, a že se o tomhle vzájemnym prosouložování všichni vesele bavěj před svejma dětma, to už je další level - rád bych věřil, že film o takovejchhle hovádkách opravdu bude komedie, ale ono to nakonec je vtipný asi tak jako pomalý prořezávání si zápěstí: Občas jsem se samozřejmě zasmál, ale nakonec mě spíš mrazilo z toho, jak moc je v tomhle filmu všechno špatně - nemyšleno zpracováním nebo herecky, ale všim ostatnim. Nejenže jsou (skoro) všechni naprosto necharismatický typy, oni se ale ještě k tomu jako debilové i chovaj, jednaj se sobeckejma motivama, vyjebávaj se svejma dětma a spousta dalších hřejivě rodinnejch věcí. To by všechno mohlo bejt i docela vtipný, kdyby to ale bylo vtipný - Tomten je spíš ten seversky vlídnej humor typu "hahaha a vystřelení si mozku z hlavy" - přestože to zábava vlastně je a ten film se mi celkem líbil, tak hezkýho na něm neni vlastně vůbec nic (třešničkou na dortu a důkazem tohodle budiž ta sousední rodinka s adoptovanou Vietnamkou, která nakonec, ač ve všem vlastně nevinně, se z toho všeho štěstí a lásky nakonec odstěhovala pryč). Nakonec tak morálně i charakterně nejzdravější postavy jsou ty, co ve filmu dostaly prostor nejmenší, jen na pár replik - všechno a všechny hejtující adoslescentka t.č. natruc chodící s Arabem, a ta kozatá personalistka, která ve filmu jako jediná byla schopná prezentovat nezvrácený hodnoty: Jak se můžete takhle bavit? Buď se dětem posmíváte, nebo je přezíráte. -A kolikpak dětí máš ty? -Žádný! Ale taky jsem byla jednou dítě! Jako dospělí myslíte jen na sebe a vyměňujete si partnery jak spodní prádlo." Jako tip na netradiční Vánoční konverzačku je to ale rozhodně super.

    • 8.12.2018  14:47

    Ten moment překvapení z jedničky se sice už neopakuje, jinak ale celkově rozhodně lepší než dvojka - těch scén, který byly zábavný, tam bylo dost na to, aby to jako příjemná odpočinková komedie obstálo. A mně osobně sedla i ta sázka na motiv starý vs. nový, resp. analogový vs. digitální atd. - sice tim nikdo Ameriku neobjevuje, ale k věku i stylu Englishe nedůvěra k novejm technologiím víc než sedne a ve filmu to jako leitmotiv smysl dávalo. Třeba u scény s floppy disketama jsem úplně nostalgicky zjihnul... Líbilo se mi i znovuangažování (zase oproti dvojce) parťáka Bougha, ta dvojice přece jenom funguje mnohem líp než Johnny samotnej. I ta Kurylenko byla celkem fajn, i když celkově samozřejmě platí, že film nic novýho nepřináší, děj je v zásadě plochej a předvídatelnej, a že za měsíc si toho už moc asi zase pamatovat nebudu - v tomhle mi jak Malkovich, tak nakonec i ta Imbruglia z jedničky pořád přijdou o ligu jinde.

    • 26.11.2018  09:50
    Mafiáni (1990)
    ****

    To, co pro mě z Casina dělá film výjimečnej a ne jen skvělej, to mi tady v Goodfellas chybí. Pořád mě to bavilo a jako film o Mafiánech je to skvělý, ale to něco navíc, co by mě chytlo nebo nadchlo nad rámec "jen" postupně se odvíjejícího příběhu, to jsem tady prostě nenašel a naopak to bylo právě tohle, co mě v Casinu nakonec tak rozebralo. Herci jsou samozřejmě skvělí i tady (pro mě zase předevšim dvojice rozvážnější Pesci - psychopat De Niro), ale třeba Liotta mi byl vlastně hrozně nesympatickej a žádnej extra vztah jsem si k němu teda nevytvořil - a to se týkalo i malýho Henryho, kterej tam byl sice jen chvíli, sral mě ale o to víc. Ten film se odvíjí tak nějak hezky pozvolna, stejnym tempem vypráví o dalších a dalších Henryho životních obdobích, až to nějak takhle bez nějakýho většího zvratu nakonec i skončí - to neni nutně negativum, jen se to pro mě osobně prostě nezvrátilo v to nadšení (narozdíl právě od Casina - nakonec ale vlastně, abych byl upřímnej, jsem v rámci žánru větší emoce cejtil třeba i u Kmotrů) a ten celkovej dojem je tak pro mě ne mimořádnej, ale "jen" nadprůměrnej. Abych ale nežral, tak scéna, kde Jimmy (De Niro) posílá Karen za roh pro kabáty, ta byla fakt hnusná a sám jsem, stejně Karen, měl pocit, že to nevydržim a za chvíli se z toho zbláznim - stejně jako mě odrovnalo odprásknutí chudáka Spideyho (kym jinym, než psychoušem Pescim) nebo "How am I funny?" scéna v casinu (s kym jinym, než s psychoušem Pescim). "Žít nějak jinak nám připadalo praštěný. Všichni ti slušňáci, co se dřeli za pár halířů a vláčeli se metrem do práce, nám připadali jako mrtvoly. Byli to ubožáci, slaboši. Když jsme my něco chtěli, prostě jsme si to vzali."

    • 24.11.2018  00:38

    Film, kterej sice neni vlastně průserovej, ale obdivuhodnym způsobem v něm neni vůbec nic ani zajímavýho, ani zapamatovaltenýho, ani novýho - což je pro mě oproti jedničce obrovskej rozdíl. Obsazení je skvělý (West, Pike, Anderson...) a všichni hrajou vlastně slušně, o to větší je ale nakonec škoda, že kromě asi tak dvou scén (z nichž jedna je honička nad silnicí ve vrtulníku) si za tejden už nejspíš nebudu pamatovat zase nic - stejně jako jsem si teď vůbec nic nepamatoval z toho prvního zhlídnutí před sedmi lety. Nicméně jako docela příjemná vypínačka, při který člověk nemusí řešit vůbec nic, to funguje celkem spolehlivě.

    • 23.11.2018  14:52
    Domovoj (2017)
    ****

    Tak trochu se sice už po první půlminutě dá čekat, co a jak se asi bude dít dál, ale poslední záběr pro mě celej filmek žene o ligu vejš. Upřímně mě ale překvapuje ta kvalita, ta řemeslnost - studentskýho na tomhle toho už moc neni, naopak třeba za scény s přeseklou achilovkou jsem teda měl co dělat, abych oči udržel na obrazovce. A vůbec celkově je to kvalitní kraťas s dobře nadhozenym motivkem dalšího z českejch/slovanskejch strašidýlek, dobrou hudbou a (kupodivu) hezkou rýmovačkou - právě tahle mi k tomu Erbenovskýmu odkazu sedne nesrovnatelně víc než "jen" venkovsky syrová atmosféra Lesapána. Společně s tim koncem pro mě zpečetěním skvělýho dojmu byl ten Přeučilův poeticko-pohádkovej přednes v celý tý svý nepatřičnosti vzhledem k odehrávajícímu se - nakonec možná právě tohle je na celym kraťasu ten nejvýraznější a nejzajímavější moment. Už aby se Soukup dokopal buď k tý předělávce Péráka (se kterym byl údajně tak nespokojenej, že se k tomu dneska nikde nedá dostat), nebo k nějakýmu tomu většímu mytologickýmu projektu - tyhlety česko/slovanský motivy mě (a určitě nejen mě) bavěj moc. Když si představim, že Domovoj by třeba byl jakymsi úvodem k nějakýmu filmu nebo seriálu, jsem z takový představy vlastně hrozně nadšenej.

    • 21.11.2018  11:15

    "Oni ty komunisti, jak je známo, ten venkov naprosto zničili, a zničili ho dvojím způsobem. Především vyhnali ty elity, a ty elity už se tam nikdy nevrátily ani nevrátěj, takže ta věc je nevratná. Na druhý straně se začaly dít hrozný věci - rozorávání mezí, meliorace, narovnávání řek... A samozřejmě, že už byl plně vystavený ten těžký průmysl bez jakéhokoliv čištění. Zemědělská krajina v té době, před tímhle tím manévrem byla nějakým způsobem stabilizovaná. Byla tam prostě síť cest, síť mezí, remízků, malých rybníčků, nebesáčků, byla tam rozsáhlá síť vodních toků, které se tam různě prostě meandrovaly a podobně. A to všechno ti komunisti, zkrátka a dobře, zracionalizovali. To znamená, že se ty pole zcelily, že se ty meze rozoraly, že se ty cesty zrušily, prostě celý ten přirozený život té zemědělské krajiny se velmi zásadně narušil. Prostě ta kolektivizace nebyla jenom to, že vyhnali takzvaný kulaky, že jo, ale prostě, že tam nastoupila ta mechanizace a všecky tyhle věci." / "Každou chvíli (ve fabrice na zpracovávání benzinu) tam byl nějaký smrťák, že jo. Jako když tam bouchnul ten líh - jenom kvůli tomu, že nějaká studentka, co tam pracovala, měla nylonovou nebo nějakou silonovou podprsenku, a ta udělala tu jiskru statickou. A tenkrát tam zahynulo kolem 21 lidí." / "Já myslím, že konec 80. let byla doba, kdy číše trpělivosti obyvatelstva právě přetekla. A kdy opravdu byly čekárny dětských lékařů, ale už i pro dospělé, plné lidí, kteří chrchlali, slzely jim oči a měli těžké problémy s plícemi a s dýcháním. Ty koncentrace škodlivin v ovzduší dosáhly takových hodnot, že už to nebylo přehlédnutelné a ty lidi, kteří nás předtím kolikrát mohli považovat za nějaké zbytečné kverulanty, tak najednou pochopili, že vlastně ty ekologické iniciativy jednají v jejich zájmu."

    • 21.11.2018  11:13

    "Ruku Rusákům (po vyhranym hokejovym zápase pár měsíců po srpnový okupaci) nechtěl podat nikdo, jakmile to ale ČST neodvysílala, řekli jsme, že na příští zápas na to musíme jinak, že zalepíme na dresu tu hvězdičku - a tam už došlo na lámání chleba, někdo to chtěl udělat, někdo už ne, každej měl svoje svědomí, takže nakonec nás těch pět to zalepilo." / "Měl jsem rodinu, chtěl jsem sportovat, nebyl jsem takovej hrdina, že bych se kvůli tomu nechal persekuovat až na hranici nějakého kriminálu, nebo něčeho takového, tak jsem prostě ze sebe udělal takového toho, který teda držel hubu, aby neměl problémy. A můžu vám říct, že se za to dodneška stydím."

    • 21.11.2018  11:11

    "Cesta do protikomunistické opozice byla u každého jiná; nevedla nutně přes podpis Charty 77, ale vždycky vyžadovala odvahu vzdát se klidného života v zájmu svobody." / "To byla ta víra, že se ten systém změní, když tam budou dva tři slušný lidi - to je nesmysl. Naopak, kdo tam přišel, toho ten systém semlel." / "Já jsem šťastnej, že se poměry změnily, ale mně se nelíbil ten charakter té sametové revoluce. Jaké předznamenání nám to dává, když ten Václav Havel se nechal zvolit komunistickým Federálním Národním shromážděním? Vždyť ho zvolili komunisti, on přísahal na komunistickou ústavu!" (hosté Miroslav Vodrážka - hudebník, publicista, Rudolf Kučera - filozof, politolog)

    • 21.11.2018  11:10

    Faktická likvidace člověka, mámy od rodiny (nervový zhorucení, pokus o sebevraždu, Bohnice, nemožnost pokračovat v obyčejnym nebo rodinnym životě) jenom kvůli tomu, že děti na nějaký besedě kladly pro režim nevhodný otázky, a ona zrovna byla kulturní referentkou? (otázky typu "Proč jsou na našich hranicích ty zátarasy dělaný tak, aby ne lidi zvenku nemohli sem, ale aby my jsme nemohli ven?") Člověk zlikvidovanej jenom proto, že někdo to odnést musel, někdo za to musel trpět. Tečka. A táta od tý samý rodiny (Hauptmann) byl zase vězněnej kvůli "nedovolenýmu opuštění republiky" ♥... a nakonec obviněnej z vyzvědačství(!) na 10 let - a to pro změnu zase jenom pro to, že mu komouši dali sežrat, že v Německu u azylovýho řízení neřek jen to, jak se jmenuje, ale i kde pracuje, o čemž nevěděl, že to řikat nemusí. A další (Stavinoha) zase seděl za odbouchnutí Gottwaldovy sochy v Příbrami - s Hauptmannem jsou to oba obrovský sympaťáci. Krutý osudy - a takovejchhle byly statisíce. Ničim zajímavý, ničim výrazný, prostě "jen" obyčejný lidi, který komunisti zničili.

    • 21.11.2018  11:07

    "A tam jsem zjistil, že ti havíři a oceláři jsou úplně jinej svět. A že to je něco úplně jinýho, že maj úplně jinej charakter než to, o čem třeba píše Hrabal - nemluví, jsou sprostí, často cizinci nebo s nějakým dialektem, že nepijou pivo (to jim tam celou dobu někde stojí), ale rumy - a neřešili nic než baby a tu práci." / Byli to podivní lidi - podivní v tom smyslu, že na nich byla vidět ta únava, ošuntělost a namnoze i zlomenost, občas opilost. Kdo v životě pije, tak ví, že pití, to je dřina. To je námaha, která tělu, ani duši nakonec nijak neuleví. Takže oni šli z jedné námahy do druhé. A potom krátký vyčerpaný spánek. A potom znovu dolů do té šachty." / "Tam dole na té šachtě člověk, tam člověk už jakoby nežil - říkalo se "risk, pysk". Jenom se soustředil na tu práci a prostě... čekalo se, až vyfáráme. Buď jo, a nebo ne. To už člověk tak otrne." / "Jak může někdo pracovat na 140%? To je nesmysl, když se to vezme. Já udělám dokonale svou práci, ale 140 procentní práci neznám. Čili tam jsou buď měkké normy, že ti chlapi tam leží půl směny, a nebo to je podvod." / "Svým způsobem těm lidem tady v Ostravě ten systém vyhovoval. Tady nebyla nějaká touha po kulturní svobodě, po základních lidských právech, svobodě shromažďování, svobodě slova. To bylo každému jedno. K čemu, taky?"

    • 21.11.2018  11:06

    Podvodníci, zlodějíčci, vychcánkové, hnus. Ale svym způsobem typickej produkt socialismu. "No dobře, no, tak přijde o dvě stě marek. Ale furt má dalších osum set. A jak dlouho my musíme dřít na sto marek?!" / "Problém s policií žádnej nebyl - oni k nám sami chodili, to se všechno vědělo a tolerovalo." / "Pak na to udělali zákon, že je to podvod." Tak takhle ty lidi totiž přemejšlej - do tý doby to pro ně podvod očividně nebyl. / "Byl takovej režim, tak co jsem měl dělat? Kdybych to nedělal já, tak by to dělal někdo jinej." / "Všichni kradli, ne? Ten dělal šroubky, tak rozdával šroubky, ten dělal cement - tak se to dělalo, a všichni měli všechno. Oni vlastně nekradli, oni to přesouvali a tak si vzájemně vypomáhali." - to je přesně ono. Neschopnost převzít osobní zodpovědnost za to, že jak to tady vypadá, můžu i já, i já to spoluvytvářim, i já jsem toho součástí - do omezený míry, ale jsem. Tohle komunisti 40 let lidi odnaučovali tak úspešně, až nás to poškodilo víc, než by se dalo čekat - a tak nám po 30 letech vládne lhář a estébák, podvádí a krade, ohání se přitom pravdou a láskou, a nikomu to vlastně nějak zvlášť nevadí: Dyť je to jedno, všichni kradou, ono to nějak dopadne, dycky to nějak dopadlo, a my se prostě zařídíme - hlavně že je na pivo a párek.

    • 21.11.2018  11:03

    "On ředitel měl strach. Ten jeho strach se v něm násobil a předával ho dál - byla to taková ta cesta strachu, i v té škole to bylo. Ti učitelé to přenášeli na žáky, žáci mezi sebou..." / "Z těch 35 kantorů snad jenom 5 nebo 6 hlasovalo proti mýmu vyloučení. Všichni se báli a měli asi oprávněnou starost o svojí existenci - když kantor nemůže učit tu svou ruštinu nebo frančtinu nebo zeměpis, tak co má jít dělat, žejo." / "Neměla jsem dobrej pocit, že jsem se nevzepřela. Ten Mirek, on byl takovym našim svědomím - my jsme si říkali, že nejsme tak stateční jako on. My jsme chtěli normálně žít, dostat se na ty vysoký školy..." / "S hrůzou a úzkostí si řikám, co bych asi dneska dělal, kdybych je tenkrát poslechl a držel hubu a krok." - tak tadyta poslední Mirkova věta se do mě zaryla jako dlouho nic; protože tohle ohhnutí páteře, který tak děsí jeho, tenkrát udělalo 99% lidí. A tohle je ten národ, ve kterym dneska žijeme; tohle jsou ty lidi, který tvořej společnost.

    • 21.11.2018  11:02

    Jak ho nemám pro to jeho současný patolízalský anoferťácký angažmá rád, tak tady mě Komárek mile překvapil - upřímnej, přímej, nevymlouvá se, jde k jádru věci... Sám se (nejen nad jeho líčením doby) nepřestávám divit tomu, jak téměř všichni tvrděj, jak ten komunismus nenáviděli a nikdo mu nevěřil, a stejně mu všichni přisluhovali a drželi hubu a krok - to by bylo, aby aby nás takováhle čtyřicetiletá schizofrenie nepoškodila! / "Prostě všechno to: 'z dělnické rodiny', 'harmonické prostředí', že 'naším cílem je budování socialismu...' Tyhle kecy se prostě člověk naučil, s tím, že je musí v určitý čas říct. A že to je pak dobrý, že to je jakási mantra, která člověku umožňuje v tý společnosti žít." / "V Mladý frontě tehdy byla parta velice chytrých, svobodomyslných novinářů. Všichni ale věděli, jde to odsaď podsaď. Smíme to napsat až k tý hranici a tu hranici nelze překročit, protože by byl člověk vyhozený. Gottwaldův odkaz není zdaleka pouze na papíře, je i v myšlení a práci těch, kdo o něm dokáží přemýšlet, kdo se dokáže řídit jeho příkladem." / "Udělal jsem to, protože jsem tam chtěl zůstat. Když člověk udělal tohle, že vlastně znásilnil svoje přesvědčení, tak jinak mu ten režim nechal velkou volnost. Možnost i trošku cestovat, jezdit, žít si, jak chce. Jo, je to něco za něco. / "Samozřejmě že jsem věděl, že to je šaškárna (působení v komunistický Mladý frontě). Že to je jakási šaškárna, kterou dělám z nějakýho důvodu, kterýžto důvod ale asi nebyl dost silnej. Neměl jsem to dělat. Určitě to člověka poškodí. Nepochybuju o tom, že mě to poškodilo." Jak se takovejhle člověk dneska moh stát Andrejovou čubičkou, to nepochopim... Dyť to jsou tak hezký věci, co tady řiká! Anebo že by to právě byl výsledek toho poškození, o kterym mluví? Že už je člověk za celej život tak bytostně navyklej na nějakej vzorec chování a hodnot, že už ani neumí žít v ničem jinym... Že by takovej ňákej princip Stockholmskýho syndromu? Protože je pravda, že právě v tomhle těch 40 let komunismu nasekalo největší paseku - právě v týhle morální a osobností integritě člověka jako takovýho.

    • 21.11.2018  10:59

    "Na vojně člověk musí trpět - to bylo základní východisko, kterému podřídili úplně vše. Na vojně jste zjistili, že soudruhům se neodmlouvá, ale bezvýhradně podřizuje." Tolik k tomu dneska tak oblíbenýmu divnonázoru, že dnešní chlapi jsou změkčilí a zrovna vojna že je prostě tou skvělou věcí, která jim chybí a jejímž znovuzavedením by se spousta problémů najednou vyřešila.K tomuhle bych doporučil kouknout se právě i na tenhle díl Příběhů - každýmu, kdo nad tim nebude přemejšlet zidealizovaně nebo zromantizovaně, to musí bejt okamžitě jasný.

    • 21.11.2018  10:56

    F. R. Čech: "Buď chcete dělat svoji práci, nebo bejt hrdina. My jsme hrdinové bejt nechtěli." / M. Prokop: "Byla to věc odvahy, která prostě u mě nebyla. Já měl rodinu. Bylo to takový, že si člověk myslel, že když to neudělá, tak je vlastně konec. Ale možná ne." / Jirounek: "Když člověk miluje Karla Högera a Jiřinu Šejbalovou a ví, že jsou to velcí herci, a taky tam byl bohužel Werich a jiní a jiní, a pak je člověk vidí sedět zahanbené a se skloněnou hlavou v tom hledišti Národního divadla, tak si říká, "Tak k čemu celá česká kultura slouží a co nám to vlastně ti herci chtějí z prken jeviště sdělovat? To je, ať se na mě nikdo nezlobí, to je zrada na národu. A teď tam seděli všichni jak beránci, jak spráskaní psi, a nenašel se jediný, který by se aspoň zdvihl a odešel." / Paul Wilson: "Já jsem to okamžitě pochopil tak, že to je takový... takový jako spektakulární úkaz, jak se má chovat celý národ. Když toto dělá Werich, tak proč bych to nedělal já, že jo? A jedna žena mi říkala: 'Když už jsme podepsali tolik věcí, s kterými jsme nesouhlasili, tak jsme dost dobře nemohli odmítnout ani tohle.'" / "V roce 2003 myslím, když Havel jako postprezident konečně šel do důchodu, tak byla oslava zase v Národním divadle, kde oslavili jeho působení jako prezidenta těch 12 let, nebo kolik to bylo. Tam byly spousty lidí, kteří podepsali tu Antichartu, a ti samí lidi tam najednou oslavovali toho Havla. Takže jsem seděl v lóži a viděl jsem to, jak Vondráčková a Gott a tihle všichni lidi oslavovali člověka, kterého svými podpisy kdysi v podstatě podrazili - a ještě se to stalo na tom samém místě, kde se kdysi ty samí lidi tak podělali. Bylo to velice trapný." / Hvížďala: "Protože většina těch lidí si myslím, že si uvědomila, že udělali blbost. Jako jsem si to uvědomil já. Ono už tohle stačí, aby se člověk začal sám sobě ztrácet. Taky to byl potom samozřejmě jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli z té republiky odejít. Protože jsem si uvědomil, že když jsem už dal ten malíček, že bych musel dál ustupovat a že bych se ztratil sám sobě." / Potužil: "Základní věc, kterou je potřeba pochopit, je, že nikdo nevěděl, že to tu skončí. Ten Brežněv tu byl navěky, ti komunisti se Sovětským svazem na věčné časy, tak i když jsi věděl, že Reynek je velký básník, a Ivan Skála, že je hovno, tak stejně nikdo nevěděl, že to skončí. A když ti bylo dvacet, chtěl jsi tady souložit a bejt zamilovanej, mít divadlo, dělat divadlo, tak jsi to dělal i za cenu nepochopitelných, hrozných ustupků." // A na závěr ještě jedna nasírací od F. R. Čecha: "Všichni jsme věděli, že to (s podpisem anticharty) není pravda! Pochopte, to je... to je... to byla ta švejkovina. Tohle přece nemůže nikdo vzít vážně." Jenže komouši to vážně brali - lidi dál buzerovali, šikanovali, pronásledovali a zavírali, mučili je, ničili jim rodiny, deptali je a zabíjeli je. Vážně to nemuseli brát jen ti, co šli s proudem a nekoukali se napravo nalevo - takoví, jakej je očividně FRČ.

    • 21.11.2018  10:51

    Jan Sedláček byl obyčejnej zemědělec, kterej jenom chtěl obhospodařovat svůj kus země, aby uživil rodinu. Upřímnej, bezprostřední, jednoduchej, ale maximálně charakterní člověk - kterej měl "jenom" tu smůlu, že život prožil za komunistů, jejichž násilná kolektivizace lidi jako Sedláček nekompromisně zadupala do země. Ty lidi, který se o půdu uměli starat a rozuměli jí; ty lidi, který k ní měli vztah a který věci dělali nebo nedělali proto, že buď fungovaly nebo nefungovaly - a ne proto, že by jim to nařídilo nebo nenařídilo ústředí anebo proto, aby si odkroutili směnu obdělávání erárního majetku a konečně mohli jít na pivo. A Sedláček byl ještě k tomu člověk, kterej se s tim s úsměvem na rtech a rodinou na krku nesral ještě o něco víc - jako křesťan schovával zakázanou literaturu, což mu teda nakonec srazilo i vaz. Teda vlastně spíš naopak - do tepláků sice šel, ale při pohledu na Sedláčkovy štěstím zářící oči je zřejmý, že charakter ani elán mu to nevzalo (teď samozřejmě nemluvim o rodině, která si musela x let poradit bez něj), což by možná paradoxně dokázala právě ta případně ohnutá páteř. Opravdu odvážný obyčejný lidi, takový, jakej byl právě Sedláček, upřímně a hluboce obdivuju - bojim se, že já bych podobnejch činů a gest schopnej nebyl.

    • 21.11.2018  10:49

    "Je pravda, že Horákový ten Gottwald smrt dávat nemusel, moh jí dát doživotí. Ale ona se přiznala!" (J. Ondráček) To je krásně vystižená obludnost a zvrácenost komunismu ve dvou větách: zaprvý pohrdání hodnotou lidskýho života (jinýho než mýho = diverzantů), zadruhý odvolávání se na vyšší instance (jakkoli účelově a nelidsky vytvořený) a odmítání převzetí vlastní odpovědnosti: Protože šéf řek, protože komunistická ústava řekla, protože tehdejší zákony řekly, protože se někdo při mučení přiznal, protože tohle nebo tamhleto... "Jak dycky řikala moje žena: Prahu oplotit pětimetrovym plotem a nechat je tam všecky vychcípat. Protože ta revoluce, ta se vždycky vyvážela odsud." / "Když jsem v Praze v listopadu 89' potkal lidi, který se rozplývali štěstim, že komunisti padli, tak tam jsem pochopil, že jsem prohrál. Když jsme jeli autem z Prahy domů, celou cestu jsem brečel. (...) Já jestli můžu, tak z této pozice bych se chtěl omluvit všem občanům této země za tu mojí komunistickou minulost, ale hlavně bych chtěl vyjádřit upřímnou, hlubokou lítost těm, kteří trpěli, a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni." - to je kruva frajer! Bohumil Řeřicha, prostě jeden obyčejnej, "nevýznamnej" člen KSČ, kterej se dneska za všechno omlouvá - tohle je pro mě charakter naprosto obdivuhodnýho formátu. Takhle se umět stavět k vlastnim selháním, to bych taky chtěl umět.

    • 21.11.2018  10:47

    V 50. letech pronásledovali komunisté každého faráře a řeholníka. Každý třetí skončil v pracovním lágru. A lidé přesto stále chodili na bohoslužby. / "Maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle § 178 - za to se šlo klkidně na 2 roky do vězení." / "On přijal Boha, stal se křesťanem, a pak došlo k bytostné proměně, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit." / "Nevím, jestli bych to na sebe měl takhle říkat, ale on jestli ten pasivní přístup, který jsem měl... jestli to vlastně taky není napomáhání režimu. Nevím."

    • 21.11.2018  10:44

    Původně vystudovaný zootechnik vedl oddělení proti církvím. Své působení u StB považuje za jednu z nejhezčích (sic!) částí svého života. "Byl to (u SNB) takovej svobodnější život - pro mě. (...) Přesvědčovat ty lidi, aby mi řekli, co já potřebuju, nebo vyhodit nějaký tý dezinformace a pak čekat, odkud se to vrátí zpátky na stůl, sledovat, jaká je ta provázanost - je to prostě hezký, no, hezká práce. Čím jsem byl, tím jsem byl rád." Vypsat by se dala KAŽDÁ JEDNA věta Ulče, toho komunistickýho prasáka a despoty - tzn. přesně toho typu lidí, který z komunismu těžili nejvíc a na kterejch byl komunismus postavenej, který vyhledával a který spoluvytvářel. Jediný, co na tom všem podle Ulče v pohodě neni a co je podle něj odporný a co se teda vážně nedělá, je to, že ho Strana podle jeho slov po roce 1990 "hodila přes palubu a že jeho práce přišla vniveč". Srdíčko. // "Když ti agenti potom řikají 'Já jsem nikomu neublížil', tak si neuvědomují, že právě tím, že poskytovali tyhle informace, tak umožnili té StB toho člověka skutečně skřípnout a zničit. Tohle bylo to, s čím oni hráli: 'My vás můžeme zničit. A můžeme zničit nejenom vás, ale celou vaši rodinu.' Takhle vytvořili dojem, že zatkli mojí manželku, moje děti že rozvezli po dětských domovech, a že už je nikdy neuvidím." / "Stačilo jenom, aby ten člověk řekl 'Ano, jsem ochoten vám podávat informace.' A tím pádem se udělal spis na agenta. Každej, kdo je v seznamech agentů StB, agentem byl a věděl o tom. Neexistuje výjimka, aby o tom nevěděl - že by jednal s orgánem StB a že nesouhlasil se spoluprací." / "Přestože jsem si stoprocentně jistej, že za 10 let služby u StB jsem nikomu osobně neublížil, tak tutově mám podíl viny v tom, že jsem to pomáhal udržovat."

    • 21.11.2018  10:44

    "Lidi mají představu o tom, že to, že někdo je homosexuál, že to je jeho volba. Oni nechtěj vidět, proč je ten člověk homosexuál. Nemají ty vědomosti, ty znalosti, protože... protože nečtou, neposlouchají nezáživný besedy odborníků. Zajímají je různé show, drby, bulvár... Ale proč se to děje, to je nezajímá." / "Já jsem celý ty roky měla sen, že jednou nastane den, dejme tomu, že jsem znova mladá, a přijdu někam žádat o zaměstnání, a řeknu" Helejte, ale já jsem lesbička", a oni řeknou No a co? Tak tohle už se dneska děje a já mám z toho strašně obrovskou radost." Mimochodem - to, že homosexualita byla v Čechách trestná až do roku 1961, to mě teda docela dostalo.

<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace