Helmutek

Helmutek

J. Cevarom

Česko


16 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 7.8.2018  13:44
    Trabantem z Austrálie do Asie (TV seriál) (2016)
    ***

    S bezprostřednim a nenucenym kouzlem z Jižní Ameriky (aspoň tak to působilo na mě) se to nedá srovnat. Nelíbí se mi odklon od cestovatelskejch a cestopisnejch reálií a popisů směrem k vztahovejm peripetiím a k dalším jepičím marnostem - ve výsledku člověk často ani neví, kde vlastně momentálně jsou, kterou zemí zrovna projížděj nebou kterou už projeli, kolik a co je ještě čeká a tak. Nečekám žádnou druhou Cestománii, ale na formátu dvánáctidílnýho seriálu se toho dá zvládnout spousta, i kdyby to měla bejt jednoduchá infografika nebo jen nějaký krátkce, i když systematicky zmiňovaný doplňující informace. No nic - sledovat novou reality show o škorpení se Dana s Dominikou a šroubovaný řešení dalších problémů (typu "zmizení" Marcina sloužící jen jako lacinej cliffhanger pro sledování dalších dílů, kde se to už jen nějak odflákne stylem "dobrý, tak se našel") mě prostě tolik nebaví. Mohli by si taky odpustit ten všudypřítomnej (obzvlášť Danův) trpitelskej výraz - nikdo je nenutil expedice se zúčastnit (tim nijak nesnižuju obdivuhodnost všeho, co účastníci zvládaj, já bych to nejspíš nedal, nepotřebuju ale pořád dokola poslouchat, jak to maj chudáci těžký a že to ty Trabanti už fakt asi nezvládnou). Taky tomu tady v Austrálii nijak nepřidává debilně vybíraná užitá hudba, všechny ty provplánově bulvární teasery na konci dílů a v neposlední řadě nakonec (mně) nesympatická posádka, ke který jsem si pouto jako v Jižní Americe teda rozhodně nevytvořil. Za mě mezi 2 a 3*.

    • 2.8.2018  10:32

    Mně se to líbilo - stejně jako jednička. Stejně jako u jedničky to ale u mě absolutní záležitostí neni. Je rozhodně sympatický, že film se nesnaží bejt akčňárnou s filozofickym přesahem nebo s nějak promyšlenym dějem, a že si celkem čitelně jede to, co mu jde nejlíp - tu svojí odlehčeně idiotskou linku (jak hezky napsal KNTRFKT). Nadsázky, hlášek a zábavy tam je spousta, zápletka a příběh jsou ale samozřejmě nezajímavý. Za mě to ale obrovskym způsobem zvedá jak stylovej Firth, tak hlavně skvělej (SKVĚLEJ) Elton John - ta parádní, barevná, děsivě roztomilá i přepíčeně přihřátá věc, která nejenže obdivuhodně skvěle hraje(!), navíc je ale schopná dělat si prdel sama ze sebe (někdy i doslova, jako třeba ten poslední vtípek o zadnim vchodu). Elton je můj fakt nejvýraznější zážitek z celýho filmu. Za mě mezi 3 a 4* - protože ale pochybuju, že ve mně za měsíc zůstaně výraznější dojem ještě z něčeho než jen z toho Eltona, tak nakonec stejně jako u jedničky zůstávám na 3* (což je pro mě furt dobrý hodnocení).

    • 2.8.2018  09:13

    Když to vemu vzletně, je to stylovej akční thriller - ne brutální, ale nemilosrdnej, chladnej a syrovej. Když budu hnusnej, dějově je to vlastně obyčejnej revenge film z prostředí, kde i strážci zákona zjišťujou, nic neni tak jednoduchý. Jednoznačně to ale vytrhává parádní atmosféra, minimalstická nerušivá hudba, autentický a chladnokrevný zpracování (včetně uvěřitelnejch akčních scén, přestřelek bez zbytečně efektních efektů atd), a samozřejmě skvělí herci - za mě teda předevšim Del Toro a Brolin. Emily Blunt tam celou dobu, jak řiká klasik, vlastně jenom sedí a permanentně neví (co si myslet, co dělat, na jaký straně vlastně stojí a na jaký chce stát), což mě vlastně ve výsledku lehce rozčilovalo (protože jsem samozřejmě fandil Del Torovi), byť nezpochybňuju, že ta její role měla smysl a jejím dilematům vlastně rozumim. Celkově ten film je ale pro mě zajímavej ne scénářem, ale atmosférou, vizuálem a syrovostí zpracování, takže za mě mezi 3 a 4*.

    • 1.8.2018  10:12
    Jméno (2012)
    ****

    Já myslim, že je jasný, kde se Naprostí cizinci inspirovali - naštěstí vidět nejdřív je a až potom starší Jméno ničemu nevadí, protože každej film na to šel trochu jinak a každej jinak i vyznívá. To peklo, který se rozpoutá a ta špína, která se začne prát momentem, kdy se vtipálka kamarádi zeptaj, jak se bude jmenovat jeho syn, je strhující a mě to teda bavilo moc (POZOR, TROLEJ) - právě i kvůli těm myšlenkám, jak moc je nebo neni v pořádku (nebo jako moc je to odsouzeníhodný, nebo jak moc to koho má zajímat) pojmenovat svý dítě Adolf; jak jmoc je v pořádku chodit s někym, koho miluju, i když je tam generační rozdíl a ještě je to matka mýho kamaráda; ale bavilo mě to třeba i pro ten krásnej domácí rozměr hostujícího páru: chlap - snob, kterej si nad nepříjemnejma domácíma pracema i nad "špatnejma" názorama svýho okolí povýšeně meje ruce, a ženskou - frustrovaná, i když dobrosrdečná máma smířená s tim, že líp už asi nebude... A líbilo se mi, že jako největší bigota a omezenec se nakonec asi přece jenom ukázal právě tenhle snob-intelektuál, i když to nebylo nijak ostentativně nebo efektně podávaný - o což líp to možná nakonec fungovalo. Oproti Cizincům tohle dopadne vlastně docela dobře (smířením), ale úplně nepatřičně to nepůsobí asi i proto, že prádlo, který se na každýho vytáhlo, bylo vlastně "jen" typu "Smrdí ti z huby, nemeješ si nohy a pastu vymačkáváš od prostředka - ha, a máš to, hajzle!" - což nakonec ostatně představuje 90% partnerskejch nebo přátelskejch neshod, který vlastně smírem skončit můžou a nakonec by upřímně řečeno smírem skončit asi i měly, i když překročit Rubikon ve vztazích jde samozřejmě i v sebemenší prkotině (v Cizincích se řešily vlastně mnohem extrémnější a zásadnější situace, kterejm zase konec právě v Cizincích padnul líp). Upřímně řečno jsem se ale trochu ztrácel v Améliovskym úvodu, i v rodinnejch vazbách pozdějc už během návštěvy - kdo se zná s kym odkud, jak dlouho a kdo je s kym jak spřízněnej jsem v tý francouzštině a v tom tempu chytal prostě těžko. Ale to je malej problém - jinak je to skvělá konverzačka se spoustou zajímavejch myšlenek.

    • 1.8.2018  09:34
    Dabing Street (TV seriál) (2018)
    *****

    Zelenka někde prohlásil, že jeho cílem je, aby se lidi u DS mohli zasmát a odreagovat po náročnym pracovnim dni. Nevim úplně, co si Zelenka představuje pod vkusem průměrnýho diváka vyhledávajícho průměrnou zábavu u televizních seriálů, ale je evidentní, že Zelenkův typ humoru neni (viz hodnocení atakující "modrou" hranici), nemůže bejt a nebude blízkej ani zdaleka všem - většina zábavy, která je se sledováním DS spojená, souvisí buď s rozkladem osobnosti, smrtí a koncem obecně, s omezeností a maloměšťáctvím nebo plácáním se od ničeho k ničemu, souvisí se snahou udržet při životě něco, co vlastně moc přežít nemůže a nakonec to ani nepřežije (to neni žádnej spoiler, protože sám Zelenka seriál popisuje jako "příběh zkázy dabingovýho studia") - seriál je postavenej na všech těchhle "krásnejch", hnilobou páchnoucích věcech, a z toho celkem jasně vychází i ten druh humoru, kterej je často zhruba stejná řachanda jako třeba topící se koťátko. Člověk se často i zasměje, častějc ale spíš ani ne (i když se zrovna odehrává absurdní nebo komediální scéna), protože z většiny odehrávajícího se je cejtit zarážející mrazení z tý vykukující pokroucenosti. Ale mě je tenhle styl blízkej a sedne mi to; líbí se mi, jak s tim Zelenka pracuje, že se s ničim moc nesere a točí si svůj chytrej netradiční seriál masám navzdory. Typově mi DS často připomínal Čtvrtou hvězdu - možná to bylo zčásti hercema, spíš ale vidim souvislost v podobně smutnym kolektivu různě poškozenejch lidí různejch motivů a zájmů, podobně polodiletantskou práci a podobnou neschopnost vymanit se ze začarovanýho kruhu ať už smůly, svý neschopnosti nebo všeho tohodle dohromady. Jakkoli mám Čtvrtou hvězdu opravdu a upřímně rád, něco málo mi k absolutnímu hodnocení chybělo (možná právě to, že tam o moc víc než ta uvolněná komediální rovina nebylo), u DS ale naopak nějak cejtim, že v tom je mnohem víc, než je na první pohled patrný. Je z toho znát, že scénář je promyšlenej, že nad nim někdo opravdu přemejšlel a dlouho ho piloval (možná tomu pomáhá to, že vychází z divadelní hry); je z toho znát, že nechtěl napsat jen komedii, ale dal do ní něco víc. Postavy jsou komplexní a vykreslený, v seriálu se zajímavym způsobem prolínaj dabovaný scény s realitou (dabing je vlastně hraní nad hranim někoho jinýho - herci vstupujou nejen do filmů jako takovejch, ale i do rolí herců, který dabujou...), často se řeší role nebo smysl dabingu nebo jazyka obecně (což je taky strašně zajímavý) - těch hlubších myšlenek je tam prostě moc na to, že seriál se vlastně tváří jako celkem nevinná komedie o konci dabingovýho studia. Skvěle vybraní jsou i herci - dokonce mě bavila i ta Melíšková, která mě jinde spíš rozčiluje - role přepíčený poloblbky, kariéristky a vlezdoprdelky jí teda za mě jde mnohem líp než role vážený policejní komisařky (třeba její hloupost ty nádherně ilustrující schůzky a motivační promluvy s kamrádkou Lenkou v kabelkárně v centru Prahy, skvělejch scén ale měla jinak spoustu). O Neužilovi s Čermákem neni třeba mluvit, oba jsou dle očekávání skvělí a oba je mám čim dál radši (překvapuje mě, že jsem se dočet, že herci byli nevýrazní); a dokonce i ten Adamczyk do týhle dabingový partičky padne skvěle. Úžasnej je i psychouš Krobot a alkáč Myšička, epizodní roličky asi vypisovat nemá moc smysl (Trojan, Preiss, Bartoška, Lichý...), ve skutečnosti jsou ale skvěle napsaný a každá z nich posílá seriál ještě o kus vejš (Preissova obrana češtiny a celý jeho duo s Krobotem, Bartoškovo blekotání v krematoriu, Trojanova trapná chvilka v rádiu...). Jediná kaňka na celym castingu, a vlastně na seriálu jako takovym, je pro mě zase ta Voříšková - sorry, podle mě fakt neumí hrát, neumí ani mluvit, takže působí jen učebnicově a jak kdyby četla spisovnej scénář, jindy zas přehrává jak na školní besídce (třeba jak si hraje s kazeťákem, když je ve studiu poprvý atd.). S ostatníma, který jsou skvělí a přirozený, se to podle mě srovnávat nedá a ten rozdíl je prostě viditelnej a minimálně pro mě rušivej - jediný, kde mi přijde, že i ona funguje výrazně dobře, je interakce s bratrem (Čermákem). S tim chytrym scénářem ale souvisí i neskutečný množství hlášek - těch prvoplánovejch a zábavnejch na první dobrou ("Dvacet let nic nenatočil. "Protože je mrtvej. Neni mrtvej?!" "Ale neni mrtvej, bydlí někde za Prahou."; "Lidi mě serou. To asi víš."; "Chceš říct tajemství? Jako, chceš, jo? Dabovat může každá lemra."; "Jak, co je internet? No to je to, kde máš ty kozy."; "Co by byl Harrsion Ford bez Štěpničky?" "Co by byl Štěpnička bez Harrisona Forda?" "Ále, Štěpnička bez Forda by byl pořád Štěpnička!"), ale i takovejch, který se spíš zažíraj a mrazej - což jsou někdy celý dialogy (Krobotova popisující scéna, jak nadabovat větu "Jeď napřed, já se ještě projdu", nebo ty úseky, kdy se v jejich životech opakujou scény, který dřív dabovali, alkoholická epizodka Myšičky ještě předtim, než se ožere úplně); jsou to ale i skvěle napsaný hádky (Eva s Pavlem - i přes telefon a přes Karla, Karel s Ladou, Eva vlastně s kymkoli...), jindy jen gagy (Eva na policajta "A vy byste mi jedno platíčko neuměl sehnat?") a jindy je to vyznění tý scény jako celku. Na druhou stranu je tam dost vtípků na hraně, ať už je to tou hrou s jazykem a záměrnejma vulgaritama (mně ale ta otázka přijde zajímavá a legitimní: Může se krása češtiny zachovat nebo projevit i v mluvě, která je extrémně vulgární? Může to bejt nositelem jakýkoli vyšší hodnoty?) nebo záměrnejma extrémama obecně (ten díl plnej koz mladejch hereček), nebo ať to jsou vyslovený bizáry jako třeba Krobotovy vidle zapíchlý v Čermákově autě, pití chcanek z lahve (u toho jsem si vzpomněl na Blbý a blbější), ale mě to nakonec v rámci seriálu prostě smysl dává - v zásadě je to celý o vztahu protikladů, krýsnýho a hnusnýho, vznešenýho a přízemního... Ten seriál je ukončenej, má hlavu a patu, a i když jsem jedinej z mejch oblíbenejch, kdo si to očividně myslí (zatim všichni dali 3* nebo 2*), přijde mi to jako fungující celek s koncepcí a záměrem, kde vlastně nevnímám výraznější slabší místa. Nemá asi smysl čekat, že všechno se bude líbit všem, a ostatně Zelenkova tvorba je sama o sobě důkazem, že on úplně snadno přijímatelný a jednoznačný věci netočí (ani mně se třeba Ztraceni v Mnichově nelíbili; oproti tomu Knoflíkáři nebo Rok ďábla zase naopak strašně moc), ale to, že by seriál skončil v modrejch csfd vodách, to by mě nenapadlo. Za mě je to jeden z nejzajímavějších, nejpodnětnějších a nejkoplexnějších seriálů, který jsem za dlouhou dobu viděl - a upřímně řečeno jsem rád za cokoli, co je jakymkoli kvalitnim způsobem svý - a to Dabing Street je naprosto jednoznačně. Osobně se víc než těšim na to, jestli Zelenka ještě někdy nějakej seriál natočí. A naposled - kverulant by možná ještě zmínil, že seriál se má odehrávat v roce 2001, tedy ještě před přečíslováním telefonů (a přesto jsou občas vidět plakáty atd. s novejma formátama), nebo že občas zabíraný auta jsou evidentně novější, ale já to dělat nebudu - nejsme HBO s neomezenejma produkčně-finančníma možnostma, a hlavně o těchhle detailech seriál vůbec neni.

    • 23.7.2018  16:20
    Tupíři (2010)
    **

    Celkem předvídatelná Scarymovieovská parodie - o nic víc, a asi ani o nic míň. Na deset pokusů o humor připadal jeden, kde se ten vtip fakt poved, ale v tom nepřetřžitym proudu i tenhle poměr znamená, že jsem se párkrát zasmál (rvačka jejího táty s vlkodlakem vozejčkářem, segway, jógalates, ten její noční úprd...). A jedna z těch povedenějších věcí byl kupodivu i soundtrack. Jo a ten trpitelsky vypíčenej výraz Beccy je fakt jak z pravýho Stmívání.

    • 20.7.2018  11:32
    Ponorka (1981)
    *****

    Jsem masochista, kterej viděl nejen DC verzi, ale nakonec i tu pětihodinovou(!) SE verzi - kterou je teda docela oříšek sehnat (napoprvé mi totiž až v půlce filmu došlo, že se nedívám na tu nejobsáhleší verzi, kterou jsem myslel a chtěl, ale "jen" na ten DC, tak mi nezbylo, než se k tomu o pár let pozdějc vrátit znovu se skutečnou SE). Když jsem nedávno po Magnolii přemejšlel nad dlouhejma filmama, který jsou schopný táhnout tak, že stopáž člověk ani nevnímá, vybavilo se mi ještě třeba Casino, ale to jsme pořád u tříhodinovejch klasik - asi by mě nenapadlo, že něco podobnýho nakonec budu moct říct i o filmu, kterej je ještě o další dvě hodiny delší. Ponorka je ale opravdu neuvěřitelná - všim: Námětem (knížku jsem hlatal jako máloco) a jejim zpracováním pro film, autenticitou prostředí (hrálo se v replice ponorky) i technickejch postupů při jejím řízení a obsluze, hereckejma výkonama, zachovanou němčinou, atmosférou i detailama (zažloutlý obličeje se strništěma byly podpořený režisérovym zákazem chodit během natáčení na Slunce) atd. Film nemá žádnej snadno uchopitelnej lineární děj a odehrává se až na výjimky výhradně v těsnym prostoru jedný ponorky, a stejně člověk očima visí na obrazovce a hltá každou vteřinu (nebo aspoň já jo). Ani mezi posádkou se neděje žádný uměle vyvolaný drama, z filmovýho pohledu nic mimořádnýho ani extra "zajímavýho" (kromě samozřejmě toho, že všichni si pořád lezou na nervy způsobem, kterej se asi v tomhle prostředí dá očekávat), a stejně je člověk do filmu vtaženej a vůbec nic mu nechybí. To, co z knížky úplně crčelo (čtení Ponorky pro mě bylo jednim z nejhnusnějších, nejsyrovějších a nejsilnějších knižních zážitků, co jsem zažil), totiž ten úplně obyčejnej a přízemní strach, ubíjející rutina, vlhko a slaný mokro, smrad, tma, plísně, filcky a další nemoci, špatný a plesnivý jídlo, ztráta soukromí až důstojnosti, špína a hnus, nedostatek světla a nemožnost větrat, frustrace, ocelový šedo v ponorce a studený šedo atlantiku na můstku, bezútěšný a monotónní masy šedý vody všude v dohledu, vlhký vedro dole a slaná zima nahoře, otupění z neustálýho střídání nudy nekonečnýho čekání a strachu v akci, kdy je každej odkázanej jen na svůj vlastní svět a svý vlastní myšlenky na smrt, protože nikdo nic nevidí a nemá o situaci žádnej přehled - jakákoli konfrontace s okolím je zprostředkovávaná jen zvukově (vybuchujícíma hlubinovkama nebo pinkáním sonaru), a tak každá vteřina je jen čekáním na to, jestli náhodou nebude s další hlubinovkou tou poslední... - tohle všechno bylo do filmu zanesený asi nejlíp, jak vůbec mohlo (i když i tady samozřejmě platí obecně známý pravidlo, že film může bejt sebelepší, ale knížka je vždycky knížka a přenést úplně všechno se už z podstaty věci ani nedá). Postavy se z původně pohodovejch, navoněnejch nebo zidealizovanejch kluků a chlapů stávaj kolečkama v soukolí, otupěnejma lidskejma troskama s cílem ne bojovat ideologickou válku, ale nejdřív se hlavně tady dole nezbláznit - a pak ideálně přežít, nebo přinejmenšim bejt součástí aspoň náký akce. Nádherně děsivej je technik od dieselů, kapitánovi (Prochnow) jsem zobal z ruky a žral každej jeho pohled a slovo - a všichni hrajou, jak kdyby nehráli, ale jako kdyby byli skutečnou ponorkovou posádkou, a celej film je ještě navíc završenej jednim z "nejzbytečnějších", nejpřízemnějších a nejneheroičtějších konců válečnejch filmů, který si vybavuju. Společně s Bratrstvem neohrožených je tohle podle mě jednoznačnej vrchol válečnýho žánru.

    • 20.7.2018  10:12
    Kruté moře (1953)
    ****

    Válečnej film, kterej by dneska (po 65 letech!, uh) už možná ničim zvláť pozoruhodnej bejt nemusel, nebejt ale toho jeho provázání se skutečnou dobovou technikou a polodokumentární nebo polopopisnou rovinou. Tyhle věci Kruté moře posílaj ne o úroveň, ale o dvě vejš - autenticitě filmu (tim spíš filmu točenýho technikou začátku 50. let) přidá neskutečně moc, pokud se nepoužívaj jen kulisy v bazénu, ale skutečný lodě - dokonce skutečná za války sloužící korveta (kterou si Britové museli pro natáčení přivézt zpátky z Řecka, kam byla po válce prodaná). Ale dokonce i ty scény, který se s modelama točily, jsou v zásadě uvěřitelný a zvládnutý skvěle (znovu, tim spíš na rok 53). A pozoruhodně dobře a zajímavě byl zvládnutej ten výslednej mix hranejch a dobovejch záběrů - nic nepůsobilo nepatřičně nebo slepovaně, provoplánově nebo naopak vytrženě z konetxtu... - to jsem fakt koukal. Líbilo se mi, že se film vyhejbal heroizování a jakýmukoli patosu - snažil se popisovat hnusnou a strachuplnou realitu války na moři, i když na způsobu hraný části filmu je (navzdory skvělejm hercům) pořád prostě patrná tehdejší doba, kdy se hrálo víc divadelně, deklamačně nebo dramaticky - což mě osobně nesedne tolik jako autentičtější styl. To ale žádná skutečný výtka neni, spíš jen konstatování - film jako celek je totiž opravdu výbornej.

    • 20.7.2018  09:24

    Za mě to teda na jedničku rozhodně nemá, ale i tak to je super oddechovej letní marvelovskej blockbuster. Ve skutečnosti to je ale jeden z mála MCU filmů, kterej má výrazně pohádkovej (místama až hloupoučkej děj) bez jakejchkoliv ambicí řešit něco vážnějšího nebo komplexnejšího, ale o to v takovymhle filmu samozřejmě na první místě nejde, takže to mi nijak nebránilo si film v kině parádně užít - a zábava je to nesporná. Upřímně, někdy možná až moc - třeba celá úvodní scéna až do titulků (Scott v domácim vězení) je tak třeskutě vtipná, až to občas připomíná nějaký estrádní pásmo. Ale za mě nou hejt, mně je u marvelovek tenhle směr stokrát bližší než pseudofilozofování třetích Avengerů. Stejně jako v prvním Ant-Manovi, tak i tady skvěle funguje duo Peña-Rudd, Evangeline Lilly už je tady dokonce znova v pořádku (= krásná; fakt nevim, co to v tý jedničce bylo za úlet) a je tady fakt hodně zajímavejch nápadů spojenejch se změnou těch velikostí (to zní trochu úchylně, ale myslim třeba důsledky zaseklýho Scottova tlačítka, malý autíčka kvíčící si to dvacítkou silnicema velkoměsta, náklaďák-odrážedlo, autokino na konci atd.). Na druhou stranu je tam spousta zkratek (Pozor, most do kvanotvý reality otevřenej jen x minut, takže velký drama!, nebo třeba vyvystávající otázka, proč se spolu s laboratoří nezmenšovali i oni - takhle uklizený někde v přírodě by byli absolutně nedohledatelný atd.), ale to už holt k takovejmhle filmům patří, že se podobnejm oslím můstkům prostě nevyhnou. Upřímně mě moc nebavila ta haluškoidně barvitá kvantová úroveň, ale jasně - leccos se dá svést na to, že tak moc nevíme, jak to tam může vypadat, že to klidně může vypadat třeba i takhle, blabla, ale nějak se mi nepozdává např. myšlenka, že bejt součástí základních fyzikálních struktur na atomový úrovni se nevylučuje s tim, že tam ve vzduchu poletujou ňáký podivný kusy čehosi. Ale vodevr - znovu, o tomhle ten film fakt bejt nemá, a zbytek jako letní oddechovka funguje skvěle.

    • 20.7.2018  01:16

    Americkej válečnej film se všema klišé a dílčíma stereotypama, který člověk u americkýho válečnýho hollywoodu může čekat (hodný Amíci vs. zlí nepřátelé, náprava zprvu nepřátelskýho kolegy...). Nechci to nijak hanit, to vůbec, ale docela jsem překvapenej celkem jednotně pěnou ódou většiny mejch oblíbenejch - mně to teda tak výrazně dobrý nepřišlo. Čim je film (aspoň pro mě) opravdu zajímavej, to je ta "životopisná" linka, totiž to popisování Dossova charakteru a hlavně jeho skutků, ne triky (často jen na efekt) nebo "realistická" syrovost, která na mě spíš než autenticky působila hlavně efektně a filmově (profesionální provedení efektů a skvělou kameru nijak nezpochybňuju, jen to má podle mě i se všema těma svejma bullet-time scénama prostě blíž epickýmu filmu než válečný realitě /a že jsem hodně válek zažil, já vim, no/). Nepopírám, že ryzost Dossova charakteru, věrnost a humánní síla jeho víry se mi občas pokoušela vehnat slzy do očí, zas takovej cynik nejsem, ale patos z toho crčel teda až do pláče, a to mi trochu vadí - jakkoli je skvělý o takovejchhle morálních ikonách točit filmy. WTF moments: Vrcholem tý za vlasy přitažený heroický "filmovosti" byla scéna, kdy tam Doss na nějakym plátně namotanym na pušce veze přes rozmbombardovaný kráterový peklo svýho seržanta s prostřílenejma nohama, kterej v sedě a za jízdy pohodově kosí zlý japončíky za sebou. To bylo roztomilý. Ale zase, kde jinde člověk potká ve válečnym filmu skvěle hrající Vince Vaughna s Hugo Weavingem?

    • 17.7.2018  16:12

    Neni moc režisérů, který by byli tak schopný a zároveň tak autorsky autentický, jako je Gilliam - i kdyby mělo zůstat jen u tohodle, šel bych na Quijota rád a byl bych spokojenej jen proto, že jdu na opravdově zajímavej a osobitej film. Imaginárium i Opice mě vodpálily, takže na Quijota jsem se těšil - a čekávání nakonec ten film ještě předčil, i když... Ten film se nezdá: Vypadá nejdřív jako celkem nezávažná skorokomedie se sympatickejma, i když možná trochu pošetilejma postavama a ještě lepšíma hercema, ale ve výsledku podle mě neni vůbec snadno uchopitelnej, a nakonec asi ani to sledování neni nijak odpočinkový - rozhodně to vyžaduje maximální pozornost a člověk si k němu asi musí trochu najít cestu. Z prvních tří čtvrtin jsem byl vysloveně nadšenej a bavilo mě sledovat, co všechno že se to na plátně zrovna děje, ale ta poslední část mě nejdřív trošku zarazila - přišla mi moc dlouhá, moc snová, moc delirická, moc neukotvená, moc blouznivá a bláznivá - takže po konci jsem si spíš řikal Aha, a co teda vlastně z toho? Jenže aspoň pro mě ten film je jako nějakej chlast, kterej se nejdřív po člověku rozlije, ale působit začne až za nějakej čas - nebo jako trojskej kůň, kterej v masce vlastně nevinnýho zvířátka vnese člověku do mozku časovanou bombu, která pak tiká čim dál rychlejc, až najednou vybouchne... a já se nestačil divit, co to ve mně udělalo. Jako všechny další vynikající filmy, tak i Muž mi ani několik dní po zhlídnutí nedává klid a pořád ve mě bují a doutná, pořád mě překvapuje, jak mě napadaj další souvislosti, a pořád nad nim musim přemejšlet. A to jsem ještě Cervantese ani nečet (samozřejmě už prohledávám antikvariáty, teď už to nejde jinak) - nepochybuju o tom, že pak by mě v tom dostalo ještě mnohem víc věcí. A dokonalý jsou i herci - ve výsledku mi absence ani Deppa, ani snad toho Palina, Cleese nebo McGregora vůbec nevadila, protože ústřední duo Driver-Price pro sebe snad bylo stvořený a nedá se ani jednomu (aspoň podle mě) vytknout vůbec nic, oba naopak ty svoje postavy posílaj ještě o ligu nebo dvě dál, než kde by byly jen podle scénáře - a to ještě vůbec nemluvim o skvěle vybraný nejzásadnější ženský postavě, roztomile/krásně/astrálně/děsivý Angelice. (POZOR, TROLEJ) Možná ve filmu Tobyho dohání zrcadlo vlastních hříchů (stejně, jako on dřiv nutil nový role jiným, tak je teď nová role nucena jemu; stejně jako on dřív bezskurupulózně a od základu měnil život lidem kolem sebe, tak stejně tak teď i on je do jinýho života vláčen ideálama někoho jinýho; stejně jako on se choval arogantně ve vztazích, tak teď se lidi odvracej od něj...), ale ze všeho nejvíc je to podle mě o touze uniknout - a o tom, jak takovejhle únik bejvá zhoubnej nejen pro toho, kdo uniká, ale i pro prostředí a lidi kolem něj. Je to o sobectví, který tak moc slepě sleduje svůj cíl, až boří všechno kolem sebe (Toby poprvé - točící studentskej film, a i když zatim ještě bezelstně a idealisticky, tak stejně dává nerozvážně planý naděje a mění/kazí život nejen lidem kolem sebe, ale dokonce celý vesnici jako místu; Toby podruhé - snažící se vrátit se do starejch časů, když hledá místo, kde jako student natáčel svýho prvního a ceněnýho Quijota, ale jediný, čeho při týhle křečovitý snaze navázat na doby dávno minulý je, že celou vesnici jenom podpálí; a Toby potřetí - kdy nakonec právě toho dědu, kterýho kdysi při sledování svejch cílů bezohledně donutil uvěřit, že ve skutečnosti neni obyčejnym spokojenym ševcem, ale rytířem bojujícím za slabý a utiskovaný, a tak ho zabil duševně, tak nakonec tohodle samýho chudáka nechtěně zabije rovnou i fyzicky). Ale donkichotskej duch a donkichotská myšlenka navzdory všemu žije dál, a tak žezlo přebírá další vtělení důmuslnýho rytíře Dona Quijota a jeho další Sancho, kteří jdou bojovat s dalšími neexistujícími obry, zbytečně zachraňovat další princezny a soupeřit s dalšími smyšlenými větrnými mlýny. Nebo to je splácení starejch dluhů pomatenym šílencem? Až se na film budu dívat znova (a to bude hodně brzo), budu se víc soustředit i na epizodní roličky - manažer Skarsgard, jeho manželka a Tobyho milenka, otec Angelicy i ona samotná, všechno a všechny si kupující nechutnej rusák... Protože o tom, že v tom filmu je spousta perliček, který mi napoprvý unikly, nepochybuju ani na vteřinu. Vždyť na tom Gilliam dělal jenom pětadvacet let, žejo.

    • 16.7.2018  00:48

    "Uvědomuju si všechny výhody abstinence, tak proč i přesto mám pocit, že bez alkoholu nebudu kompletní?" Mrazivě autentická výpověď vyléčenýho (= t.č. abstinujícího) alkoholika Josefa Formánka (doporučuju rozhovory na DVTV nebo ČRo Plus) v interpretaci skvělýho Davida Švehlíka. Ono vůbec to obsazení bylo dokonalý (až na řídký a epizodní výjimky - třeba ta zpěvačka-manželka jednoho z pacientů, Josefova nevlastní dcera...) a překvapila mě i skvělá hudba, nebo v tomhle případě možná spíš líp řečeno hudební podkresy - u takovýhleho filmu je rozhodně lepší nasadit podobně alternativní styl s nápadem, než se pokoušet o nějakou patetickou symfonickou filmovku (o hudbě užitý ani nemluvě), která by tady stejně byla jen nepatřičná. Zní to jako klišé a klišé to asi pro každýho, kdo se s tím nijak nesetká, nakonec nejspíš i je, ale po detailnějším seznámení se s podobnejma osudama si z toho já odnášim to, že je namístě alkohol repsektovat jako něco, co sice punc smrtelný drogy nemá, ve výsledku ale oproti jinejm návykovejm látkám nijak mírumilovnější neni a vzhledem k tý vší masivní společenský toleranci je o to plíživě nebezpečnější. A jakmile do toho člověk jednou spadne, dostat se z jeho spárů ven je podobně složitý až nemožný jako u tvrdejch drog - a přesně o tomhle ten film je. Jak řiká Josef, "Nás alkoholiky od lidí bez závislosti dělí jediná sklenička" - právě ta jedna jediná, kterou si tyhle lidi už nikdy dát nemůžou; a smířit se s tim, že tahle věc už pro člověka neexistuje, to je asi jedna z nejtěžších věcí na celý léčbě. Ten film je žánrově špatně zařaditelnej - je hranej, ale charakter dokumentární osobní zpovědi jednoho účastníka odvykačky to má nespornej a přiznanej; filmům jako Requiem za sen, Trainspotting atd. nejsou Úsměvy podobný ani trochu. Vůbec to ale neni na škodu, nehraje si to totiž na nic, čim to neni, 90% dramatu tady plyne ne z nějaký megalomanský a epicky efektní kamery, ale ze skvělýho Formánkova scénáře (resp. z Josefovejch promluv, příp. ze slov ostatních pacientů). Ten film neni nijak zvlášť dramatickej, nemá propletenej děj ani šokující pointu, nepřináší žádnou novou látku - jeho smysl a jeho kvalita je v tý osobný zkušenosti, v tom líčení a příběhu toho jednoho zúčastněnýho člověka. Přesně v tom, co se nedá nastudovat ani imitovat, ale co se musí prožít, jinak by to na plátně nefungovalo a nebylo by to uvěřitelný. A pohled a příběh Josefa Komárka tady ještě nebyl, i když zdramatizovanejch filmů o alkoholicích bylo už tisíc - tenhle ale ne. A smysl to má: Ne každej tim bojem totiž dokáže projít vítězně, ne každej o tom pak dokáže mluvit, a ještě míň je těch, kdo jsou schopný hodit to nakonec i na papír - pokud se to ale povede, ten výsledek pak neni standardizovanej, ale naopak jedinečnej a svébytnej. Vlastně se tomu filmu dá (podle mě) vytknout fakt máloco - vzhledem k tý síle vyřčenýho a celý výpovědní hodnotě se to těžko dalo udělat nějak výrazně líp. Ze mě jednoznačný "nadšení" a mezi 4 a 5*.

    • 1.7.2018  13:55
    Magnolia (1999)
    ****

    Bál jsem se trochu, jak budu u takovýhodle filmu dávat ty tři hodiny, ale obavy byly zbytečný - očima jsem hltal každou minutu bez pocitu, že by to bylo delší, než by mělo. Nebo aspoň ty první tři čtvrtiny, ze kterejch jsem měl fakt 100% pocit - mozaika devíti osudů převážně poškozenejch lidí, ve kterejch jsem se ale nějakym záhadnym způsobem dokázal úplně samozřejmě orientovat (za to před Andersonem fakt klobouk dolů) - a tahle koláž byla těma svejma příběhama tak obdivuhodně silná, krutá a opravdová, že jsem očima na obrazovce doslova visel. (POZOR, TROLEJ) Ale pak přišly ty žáby. WTF? Po dosavadnim tvrdě realistickym průběhu a racionálnim líčení najednou začal absolutní a čistej bizár - déšť miliard a miliard mrtvejch žab, který fatálnim způsobem vstoupěj do osudů všech devíti linií. Fór je v tom, že ne vždy tenhleten vyšší zásah znamenal spásu - pokud by to tak totiž bylo, pak by mě takovejhle Deus ex machina jednoznačně znechutil, napálil bych tomu max. 3* za skvělý první tři čtvrtiny a nazdar. Ono to ale nakonec (asi naštěstí) tak jednoduchý neni, a já upřímně řečeno moc nevim, co to se mnou vlastně udělalo (kromě teda toho zmatku, na co že se to vlastně najednou dívám a co že se mi tim kdo snaží říct). Byly linie, kde to vývoj jednoznačně stočilo šťastnějšim směrem (policajt + feťácká dcera moderátora), byly linie, kde to bylo jen pokračovaní v tom načatym WTF ("geniální" kluk - “This happens. This is something that happens.”) a byly i linie, kde to naštěstí nevyřešilo vůbec nic, což mě upřímně potěšilo (moderátor soutěže). Celkově vzato ten film teda zajímavej byl, rozhodně a moc; o absolutnim hodnocení ale přesvědčenej (aspoň takhle po prvnim zhlídnutí) teda nejsem. Co tomu ale upřít nemůžu a co mi naopak přišlo výrazně povedený, to bylo vykreslení všech těch devíti liní - jejich hloubka, lidskost, nečernobílost, často krutost (lovec kund Cruise, zamilovanej tragéd Macy, s otcem rozhádaná dcera...) versus upřímná naivita netitulovanýho vypravěče filmu, policajta Reillyho, a spoustu dalších nepopsatelnejch nuancí a rozměrů. Třeba u jedný z těch závěrečnejch scén, kdy otec "dojící" synovu schopnost vyhrávat v televizní soutěži leží v posteli a kluk za nim přijde přijde se slovy "Tati, musíš na mě bejt hodnější", tam se mi chtělo brečet. I kvůli otcově rekci, kdy se na něj jen koukne a řekne "Jdi spát." -"Tati, musíš musíš na mě fakt bejt hodnější." -"Jdi spát." Ech. Nebo ta scéna, kdy se v tý soutěži počůral a pak se už tý svý otročině nadobro vzepřel - ty jeho otázky k tomu moderátorovi typu "Proč jsme takoví?"... Brrr. No, silnýho a zajímavýho tam toho bylo dost. Tl,dr: První tři čtvrtiny neuvěřitelně silnej zážitek, po kterym přijde absurdní a zvláštní konec - je to zvláštní ale spíš tim zajímavym než tim blbym směrem. Jo a Cruisova role cunt-huntera byla naprosto úžasná - stejně jako mě výrazně bavil Macy, policajt Rilley a ze ženskejch hlavně zajímavá Melora Walters.

    • 21.6.2018  00:30

    Jak málo stačí k tomu, aby svět byl trochu míň podělanym místem. Nebo jak moc? Stačí jenom, aby každej, byť je jen malym kolečkem v monstróznim soukolí společnosti, uměl ty svý přidělený zoubky použít a využít. Neposrat se, když jedenáct (nebo sto nebo tisíc nebo milion) dalších dělaj něco, co mně v pořádku nepřijde. Ptát se, hledat, nepřistupovat k věcem dogmaticky a nebrat je černobíle... Pak je sice davová psychóza jedna věc, často ale může stačit jeden jedinej, kterej zůstane stát tam, kde má, a ono to zafunguje. Podstatný ale je, že Davis s ostatníma porotcema mluvil, naslouchal jim, argumentoval - všechno s respektem a úctou, nepohrdal jima ani pro místama evidentní omezenost; možná i proto to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo - což by mělo bejt obrovskou školou pro všechny z nás, kdo často maj sebespravedlivě přezíravej spasitelskej komplex v evangelizování těch "hloupějších". Eh. Tohle je asi nejtěžší životní výzva vůbec - umět bejt aspoň v tý svý svěřený oblasti tim jednim z dvanácti, kdo se zachová správně a to způsobem, kterej ostatní nejen pochopěj, ale kterej můžou i následovat. Mě by jen zajímalo, kolik takovejchhle svatejch a na jakejch místech je třeba k poražení masy strhávajících zlopolitiků a obchodníků s teplou vodou Zemana, Babiše, Okamury, Trumpa a dalších. A jinak - film je koncentrovanou esencí toho, proč je špatně nejen trest smrti, ale i ten pitomej porotocovskej systém plnej obyčejnech "slušnolidí" s okamžitym názorem, na čemž bohužel (malej detail) vždycky závisí život někoho dalšího.

    • 19.6.2018  10:02
    Delirium (2018)
    ***

    (POZOR, TROLEJ) Na můj vkus docela psycho lekačka, nakonec ale aspoň s celkem racionálnim rozuzlením a vlastně asi i docela hepáčem. Trošku mi to srážej nevysvětlitelný nebo nedoladěný chyby, jinak to ale vůbec špatný nebylo - i když žánr to nikam neposouvá, nic novýho to moc nepřináší a život to asi taky úplně nezmění, i tak je ten film slušnej. Upřímně řečeno mi bylo Toma fakt líto, zažívat něco takovýhodle může bejt docela na kulku; navíc ještě s tak idylickou rodinkou v zádech, jako měl on. Mimořádně mě ale těšila postava tý jeho holky, Lynn (Genesis Rodroguez je mimochodem fakt stylový jméno) - nejen, že se na ní dobře koukalo, navíc ale byla schopná sympaticky přiložit ruku k dílu (nebo spíš k židli) v tom rodinnym sklepnim finále, takže to celý nepůsobilo jen pitomě a jako kdyby scénář psal nějakej blbeček chtě všechny vydat zlounovi na porážku (samozřejmě je další otázkou, jak by se kdo v takovejchhle situacích asi choval a co je vlastně přirozený, ale vodevr, to v tomhle filmu asi úplně řešit nemáme). WTF moments: Telefon v baráku je ze sklepa slyšet krásně, ze shora ale nic slyšet neni? Proč ta matka nevolala neustále, když už jí muselo dojít, že tatík to před pár dněma zabalil? A taky takový věci jako až moc zlá a úchylná dohlížitelka, až moc na efekt ve tmách se zjevující bratříček apod.

    • 18.6.2018  09:54
    Trhák (1980)
    *****

    "Na konci bude svatba a všichni se musej oženit." - asi tak. Trapnost, bizár, kýč a nevkus... Předevšim ale nadsázka, což mám pocit, že zdejší hodnotící nějak bohužel nechápou. Trhák neni jen "parodie", je to parodie na druhou - člověk se nemůže koukat jen za roh a pak to svrchovaně označit jako sračku; je potřeba se koukat za dva rohy, byť člověku zezačátku, než si na ten styl zvykne, asi může chvilku dělat problém díky tý nepolevující smršti nápadů držet tempo... Ale mně to teda sedlo okamžitě a je to pro mě jednoznačně jeden z nejlepších a nejoblíbenějších filmů evr, jde to vidět dvacetkrát a stejně se to neokouká. Zmiňovat výrazný, zajímavý nebo kultovní scény ale prostě jednoduše nejde - protože je to hned ta první (konkurzy a casting), druhá (operní pásmo na návsi), třetí, čtvrtá, pak pátá... všechno přes strašidelnej les, nahánění nevěst nebo odpalování hnoje dynamitem až po závěrečný titulky. A taky - jsou tam snad úplně všichni, takovýhle obsazení se snad fakt nikde nenajde (kromě teda toho, že se tam stane skoro všechno a že tam je skoro všechno, samozřejmě), ještě k tomu Podskalskýho režie, scénář Svěráka a Smoljaka, Uhlířovy písničky, Matuškův zpěv... atd. atd. atd. Naprostej unikát.

    • 18.6.2018  09:19
    Uteč (2017)
    ****

    Takový filmový něco mezi náladama Dahlovejch povídek, Shyamalana a Black Mirror (doslova, hahaha). Konečně zase jednou slušnej mysteriózní film, kterej si navíc úroveň drží celou stopáž a zabitej nakonec neni ani tim koncem - ono takovejch filmů totiž zas tak moc neni. Skvělou atmosféru si to drží hned od začátku, navíc díky Chrisovejm přiřozenejm a racionálním reakcím na všechny ty vynořující se wtf Rosiny rodinky se jde s Chrisem lidsky ztotožnit a tim se (aspoň pro mě) zážitek ještě umocňoval. A na konci mě se zadostiučiněním potěšilo i to, že navzdory tomu, že to chvíli vypadalo na opak, tak nakonec policejní auto (POZOR, TROLEJ) "záchranu" pro Rose neznamenalo a konečně to byla situace, ze který se ven už nikdo z Williamsů nevymanipuloval ani nevylhal - zajímavější by možná bylo zakončení přesně na tý frustrující rovině, že nic z toho, co se tam stalo, by Chris samozřejmě nikdy nikomu nevysvětlil, ale z toho skutečnýho "pohádkovějšího" konce jsem měl tak nějak větší radost. Je potřeba samozřejmě pominout různý rejpání se ve "sci-fi" rovině (transplantace mozků přece jenom asi trošku oříšek bude i v odhledný budoucnosti) a taky se dá spousta divností svádět na efekt nebo na to neurčitý "vždyť se v nich perou dvě osobnosti, tak kdo by se nechoval divně". Na druhou stranu ten rámec aspoň pro mě celkově rozhodně obstává, těmhletěm kompromisům rozumim a vlastně mi vzhledem k celkovýmu vyznění filmu nevaděj, takže to uvádim spíš tak pro úplnost - když totiž začnu nad filmem přemejšlet zpětně, ono pro skoro všechno aspoň nějaký a aspoň obstojný vysvětlení existuje, takže nakonec je to za mě ještě promyšlenější, než se na první pohled zdálo - a to je znova něco, co neni vůbec samozřejmý; vždyť i tomu mistrovi skvělý atmosféry Shyamalanovi to pro mě v určitejch aspektech pokulhává. Takže za mě společně se španělskym La Cara occulta je to v poslední době už druhý mysteriózní překvapení "nezávislejší" tvorby.

    • 3.6.2018  00:34

    Masaryk, Marx a Seneca - soudružko, jde to dohromady? - podobně i film vedle sebe skládá na jedný straně zvrácený komunistický teze ("Je přece v zájmu společnosti oddělit plevy od zrna") a na druhý velký humanistický ideje, Senecu vedle budování socialismu brigádnickou prací, na jedný straně představuje Systém a Společnost a na druhý se vysmívá jejich pokrtecký hodnotový plytkosti (předseda obhajující svůj soud nad Filipem "Co myslíš, že jsem v jeho věku dělal já, když jsem dostal holku na seník?") a ukazuje, že v nich neni místo pro lidskost nebo pro toho, kde nad věcma chce přemejšlet, kdo řiká, co si myslí, pro toho, kdo sní... Nejlíp tenhle nelidskej paradox (nejen) minulý éry možná vystihuje Hančino hodnocení Filipa a Honzy: "Filip má jeden obrovskej klad, čoveče. Je úplně jinej než ty. Ty to ovšem asi dotáhneš dál". Přestože Starci můžou působit jako neškodnej komediální muzikál typu "nic proti ničemu", je plnej velkejch myšlenek, který aspoň pro mě dokazujou, že to obyčejnej film ani omylem neni - a to navzdory hereckejm rezervám některejch členů chmelový party (Pucholt je ale naprosto dokonalej). Hudba Bažanta (klavíristy ze slabý doprovodný kapely Šlitrova klipu ke Klokočí), Maláska (otce skladatele Petra /např. Záhada Hlavolamu/) a Hály (bratra bigbanďáka Kamila) je oproti tomu jednoznačně geniální od začátku až do konce - a třeba celý to snový pásmo "Filipova metoda" mě vysloveně nadchlo (to jsem si třeba z dřívejších zhlídnutí pořádně nepamatoval). Kromě charakterovýho souboje Filipa a Honzy byl ale zajímavej i ten obrat zprvu osvícenecky působící učitelky ("Ty je lituješ, Honzo? Vždyť si to ani nezaslouží") - a předposlední výstup kytarovýho tria zpívajícího o soudu je doslova mrazivej; jenom tenhle sám o sobě stačí k morální obžalobě komunismu jako takovýho - upřímně řečeno nechápu, jak tohle tenkrát mohlo soudruhům nevadit (obzvlášť po bratrský pomoci o čtyři roky pozdějc, odkdy na příštích dvacet let stát násilím nevyžadoval nic než přesně to, o čem kytaristi v černym zpívaj jako o bláznovství - ono "bylo by velmi pošetilé pro život hledat jízdní řád").

    • 28.5.2018  09:44
    Trans (2013)
    ***

    Tl,dr shrnutí: Za všim hledej ženskou. A jo - film je to zajímavej a bavil mě, ale (POZOR, TROLEJ) ten konec je opravdu trochu přepíčenej a překombinovanej a trochu celej ten film sráží (vrcholem byla ta scéna v docích, sražení dodávkou do řeky... - celý se to vlastně tvářilo jako součást plánu, přitom už to bylo ale jenom neuvěřitelný). Nicméně vyholená pinda Dawsonový je v pořádku - upřímně řečeno si nevybavuju jinej film, kde by se toho takhle nebáli a nebyl tam záběr jen na chlapa, ale gendrově vyváženě jednou taky i na ženskou.

    • 28.5.2018  09:15
    Deadpool 2 (2018)
    ****

    Jo, jo, jo, kurva jo!!! Paráda, TOHLE přesně je marvelovka podle mýho gusta (jojo, mířim na poslední Avengery). Život mi to nezmění, vnitřní proměnou si asi neprojdu, ale zábava je to absolutní a bezvadná, a nic jinýho cílem neni; Deadpool si fakt na nic nehraje (což se pro mě nedá srovnat s položalostnym pokusem o jalový filozofování a mlácení prázdný slámy všema tak do nebes vynášenejch posledních Avangerů). Přestože ani nemám načtený komiksový předlohy, ani nejsem nijak znalej celýho toho knižního univerza a muselo mi proto utýct další tři prdele věcí (jak třeba popisuje i Wysch), přesto ten film funguje skvěle i na ignoranty mýho typu. Má to tah už od prvních minut (úvodní titulky ve stylu "Vy jste jí fakt kurva zabili?" jsou doslova lahůdka) a jízda je to s výjimkou tý gaučový scény až do úplnýho konce. Stejně jako jednička, tak i dvojka vlastně celou dobu balancuje na hraně, daří se jí to ale skvěle - protože právě oproti jedničce, kde jsem měl pocit, že něco bylo přece jen trochu na sílu (i když pořád v toleranci), tak v tý dvojce snad nešlápli vedle ani jednou - dobře, jednou přece jen jo (právě ta gaučová scéna s dorůstajícíma nohama, ta byla až moc dlouhá a až moc zbytečná). Těch nápadů a skvělejch scén tam ale bylo tolik, že je ani nejde zmínit, je to prostě celej film - za všechny ale třeba inzerátovej nábor týmu (Peter!!!), pak i ten týmovej paravýsadek, scény ve vězení a pak i ta honička, úchylně přihrátej hnědák Dopinder... Skvělej byl Thanos Brolin, o Reynoldsovi se ani nemá smysl zmiňovat, ale skvěle vybraná byla i ta černoška Domino (myšlenka se štěstím jako superschopností je skvělá - včetně těch Deadpoolovejch hejtů ve stylu "Co to je, to štěstí, dyť je to k ničemu, to neni žádná pořádná schopnost..."). Hnusnej chlapeček Firefist byl učebnicově napěst, ale ten konec s nim (resp. celý to zakončení trojlístkem Firefist-Deadpool-Cable) včetně toho vrácení času byl vlastně nakonec ještě o parník lepší, než bych u takovýhodle filmu čekal - což jen potvrzuje to, že Deadpool mi přijde opravdu mimořádně zdařilej (o likvidaci hlavního bedesa narváním elektrickýho kabelu do prdele ani nemluvim). Kéž by se marvelovky držely právě tohodle směru a radši se vykašlaly na nějaký pokusy o existenciální dramata shakespearovskejch rozměrů... Ať se Doctor Divňoch učí od Cablea, jak se stylově cestuje časem! Jo, a u scény, kde Deadpool tváří v tvář Cableovi mává těma svejma mečíkama a jakože odráží kulky, tam jsem se smál tak, jako už jsem se v kině nesmál tak deset let. Zatim dávám čtyři, ale pokud i podruhý z toho budu stejně nadšenej jako poprvý (jakože ňáky podruhý tady zcela jistě bude), tak s pěti váhat rozhodně nebudu.

    • 23.5.2018  13:16

    Upřímně řečeno nerozumim diametrálně odlišnýmu obecnýmu hodnocení v porovnání s mnohem exponovanějším Walk the Line - I Saw the Light mi v ničem slabší nepřijde. Film je to samozřejmě jinej a trochu jinak pojatej (míň popisnej, míň exaktní, míň dokumentární), týká se ale stejnýho období, podobnýho stylu, podobnejch lidí (pozdější Cashovu June Carter jde i vidět na některejch Hankovejch videích, třeba právě sborovýho zpívání I Saw the Light - Williamsovi byli kromě s Cashovejma kamarádi i Presleyovejma atd.) a nakonec i podobnýho životního stylu - chlast, prášky, drogy, odvykačky, sláva, kolotoč osobních selhání... Mně osobně přijde moc dobře, že se IStL nesnaží Walk the Line kopírovat - určitě jsou věci, který by se daly udělat podrobnějc, jinak (možná i líp), ale jestli se víc soustředit na to nebo ono, to je věčná polemika životopisnejch filmů bez jasnýho závěru - film dycky existuje jen tak, jak je natočenej, a všechno ostatní můžou bejt jen spekulace, jak by to asi mohlo nebo taky nemuselo dopadnout. Za mě platí to nejzásadnější - a nakonec je to vlastně to, co se Cashovi ve Walk the Line nepodařilo: Hankův příběh mě rozsekal, fakt mě to zasáhlo; rozumněl jsem jeho zoufalství, vnímal jsem jeho samotu. A z těch textů těch jeho písniček, který se tak trochu tvářej jako nevinný táborákový hity, mě vysloveně mrazilo (Why Don't You Love Me(!), Move It On Over, ale i Lovesick Blues nebo to I Saw the Light) - bylo mi smutno a mrazilo mě z toho zoufalství, strachu a všudypřítomnýho rozkladu skrytýho pod krásně melodickym a optimisticky znějícim povrchem naoko pozitivních písniček. A od podobnejch filmů já víc nechci - Hankův osud mě zasáh, je mi z něho smutno, a hlavně už dneska o nějakym Hankovi Williamsovi nejen vim (před filmem jsem znal akorát tak titulní písničku bez toho, aniž bych tušil, kdo za ní stojí), ale díky Hiddlestonovi na něj ani nezapomenu. A to je ta poslední podstatná věc - herci: Hiddleston je neskutečnej borec, to opravdu všechna čest. Nejen před jeho herectvím, ale hlavně před schopností zahrát i zazpívat všechno tak, jak si to film o takovymhle gigantovi hudebního světa zasluhuje - to znamená autenticky, profesionálně, přirozeně a hlavně skutečně(!) a bez playbacku, což se nakonec týkalo i těch jeho skvělejch doprovodnejch skupin: Hiddleston nehrál, že hraje na kytaru, ale hrál na kytaru - nehrál, že zpívá, ale zpíval; kapely nebyly komparsem a křovím, ale skutečnejma živejma kapelama hrajícíma i na autentický pedálový kytary. Byl to případ i Walk the Line, kde byli podobně skvělí Phoenix s Witherspoon, a je to případ i stejně famózního a obdivuhodnýho hereckýho dua Hiddleston - Olsen. Možná mě IStL tolik zasáhlo zčásti i proto, že Williamse oproti Cashovi žádnej hepáč nečeká, ale i kdyby to bylo proto, tak je to jen o důvod víc, proč film vidět. // Je pro mě zajímavý, že Williams o folku řikal to samý, co o pár let pozdějc vlastníma slovama v podstatě zopakoval Dylan: "Rokenrol mi prostě nestačil. Má chytlavé fráze a energický rytmus, ale písně nebyly vážné ani neodrážely skutečný život. Když jsem začal s folkem, věděl jsem, že to je vážnější. V těch písních je víc zoufalství, smutku, více jásotu, více víry v nadpřirozeno, jsou v nich daleko hlubší city." - vs. Williamsovo "Folk music, it's sincere. There ain't nothing phony. Man sings a sad song, he knows the sad." /z interview pro Tribune - kterej je teda ve filmu celej silnej a skvělej/. I'm sorry, babe. - Sorry for what? - For everything.

    • 23.5.2018  13:13

    Řemeslně mimořádně kvalitní životopisnej film o písničkáři, kterýho vlastně moc nemusim. Takovýhle filmy ale oproti tomu jo a jen se mi potvrdilo, že i když se tak úplně nemusej týkat mejch vyslovenejch oblíbenců, vidět to rozhodně má smysl - za mě jen ať se takovýhle filmy točej dál. Největší problém s Walk the Line mám ten, že mně osobně život Johnnyho Cashe ani jeho hudba nijak k srdci nepřirostly - přes nesporný kvality filmu jako takovýho (jeho život neni nakonec tak rozdílnej od většiny jinejch celebrit - problémy s rodičema, následně ve vztazích a s dětma, s drogama atd.). Celou dobu jsem čekal na to, že se v tom kolotoči "klasickejch" životních failů a přešlapů sebere, ukáže v sobě nějakou dosud neviditelnou charakterovou kvalitu a já k němu konečně získám nějaký sympatie... ale ono ne. Nevadí, film je to výbornej i tak - předevšim ale díky výkonům jak Phoenixe, tak Witherspoon; bez nich dvou by ten film byl poloviční. A stejně tak se tady naštěstí nenaplnily moje obavy z hudebních čísel, který často bejvaj i u podobně exponovanejch filmů trestuhodně nedotažený a odfláklý, bez jakýhokoliv důrazu na autenticitu apod. Tady je to naštěstí přesnej opak: Phoenix i Witherspoon se kvůli filmu učili (a naučili) zpívat i hrát a jde jim to kurva dobře - před tim klobouk dolů. Obzvlášť skvělý byly jejich společný čísla, kdy se na pódiu do daný písničky promítaly jejich aktuální konfilkty - a to působilo tak opravdově a ryze, že se na to nedá říct vůbec nic. Jo - a scéna, kdy si JC dá pár těch svejch prášků a pak jde na pódium, kde to s nim po chvíli sekne, ta byla natočená tak svěle, že se mi u ní fakt dělalo blbě. A mimochodem, verzi Dylanovy It Ain't Me Babe si radši pustim v tomhle filmu od Phoenixe a Witherspoon než přímo "originál" od Cashe a Carter.

    • 22.5.2018  16:35

    Výbornej nápad, zajímavá atmosféra minimálně první poloviny filmu, nakonec ale trestuhodně nevyužitá šance udělat z filmu něco mimořádnýho. Ten film můžu brát buď jako atmosférickej thriller (za horor bych to já neoznačil), ale na to je tam obdivuhodný množství logickejch chyb a oslích můstků, anebo tam tohle hledat nemáme, a pak by to mělo bejt nějaký podobenství nebo prostor pro něco jinýho - jen nosič, díky kterýmu by se mohlo rozvíjet třeba nějaký rodinný nebo komunikační drama... Jenže nic takovýho se neděje, film je v zásadě plochej a v tomhle smyslu tam moc zajímavejch momentů neni (ňáký samozřejmě přece jo, ale nic, na čem by to mohlo stát) - rodinný drama je to zhruba stejnym způsobem jako třeba Přátelé nebo Simpsonovi (to je samozřejmě nadsázka, jde mi ale o to, že i tam je v hlavní roli rodina, to ale ještě automaticky neznamená, že to bude kdovíjak hluboký) - celý to sice vlastně o rodině a o vztazích v ní je, nic novýho ani extra zajímavýho film ale nepřináší. Co je na něm nejzajímavější a co mě bavilo fakt skoro celej film, to byla samozřejmě bezesporu ta atmosféra - už jen ten nápad, že je potřeba vzdát se skoro všech zvuků, ale ona i ta filmařská práce s tichem v některejch scénách (hlavně teda v první půlce - v druhý už to vlastně nějak vymizelo), nebo vůbec ta potřeba rodinný interakce beze slov - to je fakt pěkný a zajímavý, ticha je ve filmech málo, tak to mě fakt bavilo. Parádní byla třeba scéna tý tichý hádky táty s dcerou, líbilo se mi i vyřvávání se do vodopádu a pár dalších drobností, ty všechny jsou ale nakonec celkem spolehlivě spláchnutý do hajzlu lacinejma lekačkama stavěnejma jen a pouze na efekt, neochopitelnym množstvim nesrovnalostí a nesmyslů (je sice fajn, že ohledně Jejich příchodu tvůrci zbytečně do ničeho nezabrušovali, ale ono -jak se ukazuje- to vlastně neznamená, že se v tom nakonec stejně neutopěj, žejo), nekonzistentnost v rámci děje (jednou nějakej zvuk vadí, pozdějc už najednou záhadně ne) a celková neuvěřitelnost toho, že by se takhle nějaká rodinná jednotka opravdu někdy v podobný situaci mohla chovat (na to, že zvuk je to jediný, na čem záleží, jsou třeba obdivuhodně bezstarostný při tom svym vandrování světem) nebo neuvěřitelnost toho, že by tak mohli fungovat i ty emzáci (jasně, jsou to emzáci, tak co my víme, blabla, ale pokud nám tvůrci sami řeknou, že ty příšerky v jejich okolí (nejmíň několika stovek kilometrů čtverečních) jsou nejspíš přesně tři, tak pak moc nedává smysl, že u zdroje zvuku /kterej se teda tvůrcům zrovna hodí jako hodnej emzácký reakce/ jsou spolehlivě do dvou vteřin - očividně se teda pohybujou téměř rychlostí světla, ale to je asi oukej a nemáme do toho rejpat, protože mimozemšťani!). Film mi tak nakonec připomíná třeba Promethea - film taky na jednu stranu zajímavej (v případě Promethea vizuálně, u Tichýho místa nápadem), přitom ale tak zbytečně zakopnutej do prdele, až to člověka fakt mrzí - asi jako když si fotbalista udělá nádherný sólíčko přes celý hřistě, obehraje všechny obránce i brankáře, před prázdnou bránou ale míč zakopne třicet metrů nad. Takže celkově: Nápad je to víc než zajímavej, to bezesporu. A bavilo mě to, to taky nezastírám. Jinak je to ale zase takový navoněný nic - na konci akorát zjistíme, že nic víc v tom filmu vlastně fakt nebylo; že nemá smysl přehlížet celej ten seznam WTF (kterej následuje níž), protože prostě ten film o žádný hluboký komunikaci nebo vztazích prostě neni; kromě tý atmosféry (kterou tomu ale neupírám) to vlastně nemá nic zapamatovatelnýho nebo pozoruhodnýho. Neni to žádnou alegorií nebo podobenstvim, neukazuje to na žádný jiný roviny, než který jsou patrný na první pohled (to potvrzujou i ty trapný prvoplánový lekačky typu mývalové na zahradě, chytající ruka ze sýpky atd.), takže mi nezbejvá, než se smířit s tim, že je oprávněný poukazovat právě i na ty logický nesmysly a nehledat v tom pseudovýznamy rodinnejch komunikačních dramat, který tam podle mě nejsou. I přes tyhle logický nesmysly ale nikomu neupírám to, že u něj může převládnout nadšení z atmosféry minimálně první poloviny filmu, a že jen pro ni se mu film nakonec může celkově spíš líbit - nou hejt, fajn, za mě ale jen ta atmosféra (přes neoddiskutovatelnej kinozážitek) dostatečná neni. Howgh. WTF moments: Jo ahááá - takže celýmu lidstvu(!) trvalo jenom 500 dní(!!), než pani Abottový(!!!) došlo, že ty obludky stačí brokovnicí střelit do držky? A taky že jim vaděj určitý zvuky? Jak nečekanej způsob obrany, to určitě nikoho ze sedmi milard lidí včetně x mocnejch armád nenapadlo! (jasně, nikde se tam neřešilo, jestli někde bokem nepřežívaj nějaký obrněný civilizační zbytky, můžeme to ale se vší myslitelnou jistotou vyloučit už jen proto, že z novinovejch ústřižků se dozvídáme leccos, ale o doporučený obraně byť jen puškama, která by byla první věcí, co by každej hyperaktivní amík na příšerky vyzkoušel, v nich samozřejmě nic neni). Stejně jako je nemyslitelný to, že by až rodinka Abottů přišla na to, že těm dobrejm stvořením vaděj vysokofrekenční zvuky - ano, těm stvořením, který jedině reagujou právě na zvuky - kdyby to tak bylo, už dávno by na to (i jen náhodou díky lidský technologický činnosti týkající se spousty věcí produkujících různý zvuky) narazily miliardy lidí před nima - a znova, byly by toho plný ty jejich pitomý noviny na nástěnce. A když jsme u těch novinovejch útržků - jednou téměř vadí i "hlučný" probírání se lahvičkama s lékama, jindy ale očividně bylo možný tisknout a distribuovat noviny (aspoň ňákou dobu - ale dobu rozhodně delší než ty dvě vteřiny, během kterejch se obludky dycky příhodně objevily u filmovejch hrdinů). A to nemluvim o elektřině, který jen pantáta Abott se svejma sedumdesáti pěti monitorama, x kamerama a spol. musí spotřebovávat celkem neznanedbatelně, její výroba se už ale nijak neřeší. Jednou vadí, že by měla spadnout na zem hračka, jindy ale nikoho netrápí, že na těch bezstarostnejch celorodinnejch rabovacích procházkách venku by moh kdokoli na něco kdykoli třeba šlápnout (choděj bosi), o něco zakopnout, něco upustit, kejchnout si(!) nebo se třeba rozkašlat(!) - v situaci, kdy si soudnej člověk uvědomí, že zvuk je to jediný, na čem záleží, a vlastně to jediný, kvůli čemu v podstatě vyhynula civilizace; s vědomim tohodle a dvěma dětma na krku by každej se všema pěti pohromadě byl se všim hysterickej jak hovado, na všechno by byl nějakej systém, kdo by ven chodit nemusel, tak by nechodil, všechno by byl problém - to se tam ale nijak neřešilo; prej že "slabej zvuk-v pohodě, silnej zvuk-blbý", ale nějak bohorovně si všichni byli jistý tim, co přesně je ještě ten slabej zvuk a co už ne, a ani v tom nebyli v průběhu filmu konzistentní (a mimochodem - těch v anotaci zmiňovanejch kostek k Monopolům obalenejm v molitanu se nedočkáme, v ničem samozřejmě obalený nejsou - ale oukej, wtf v anotaci chyba tvůrců samozřejmě bejt nemusí). Proč se třeba nesnažili zničit si v těch vodopádech řvanim hlasivky, aby se nemuseli bát, že je vlastní tělo někdy zradí? Třeba? Dyť na ovládání hlasivek záleželo jejich přežití... A udělat si dítě - do tohodle světa a do situace, kdy už dva nebo tři pokračovatele lidstva mám a vychovávám, to je trochu další WTF, ale to ještě dejme tomu - to ale nebyli za celej půlrok, kdy to věděli, že čekaj, to nebyli schopný se na to připravit, najít si nějakou jeskyni nebo bunkr nebo sklep nebo úkryt (když už si ho teda nebyli schopný najít ještě dřív), kde by byli schopný "normálně" žít a fungovat, kde by ideálně mohli i mluvit, a kde by hlavně ona mohla bezpečně porodit a s dítětem strávit prvních pár ne dnů, tejdnů ani měsíců, ale spíš let, než se to dítě začne bejt schopný zvukově ovládat? Když si tam pět set dní před tim vesele rabovali, co a kde je napadlo, to si fakt nebyli schopný najít bezpečnej úkryt, i kdyby se žádný mimino blížit nemělo? A to opravdu s blížícím se jejím dnem D pan Abott lehkomyslně dál chodil na lov bezstarostně doufaje, že to na ní přijde buď v době, kdy bude doma, nebo že si vystačej s tim pseudo-emergency světelnym systémem? A už vůbec nerozumim tomu, proč má takhle sympaticky rozjetej film zapotřebí pomáhat si těma ubohejma (já vim, opakuju se) lekačkama - mně nevadí se leknout, vadí mi jen, že to je tak průhledný a předvídatelný a tak na sílu (hlasitost u těchhle scén tvůrci ještě vohulej proti zbytku aspoň na pětinásobek, aby měli jó jistotu, že to zabere), takže nakonec to vyzní jen lacině a zoufale.

    • 14.5.2018  10:35

    Můj největší problém s Infinity War je ten, že už to prostě neni ta skvělá prdel. Ten směr, kterej se mi na marvelovkách líbil nejvíc, kterej byl načatej hned prvnim Iron Manem a k dokonalosti dovedenej Ragnarokem, ten vlastně Infinity War už nesleduje - najednou si to už ze sebe nedělá tu srandu (a to klidně s Apokalypsou v zádech, pročbyne - viz třeba toho třetího Thora), ale naopak se to tváří jako nějaký velký epický drama, který ale na mě zas tak moc nefunguje, protože všichni víme, jak tadyta "velká existenciální otázka" asi může mít váhu, když se všema těma magickejma kamenama a dalšíma mechanismamam marvevloskýho univerza si můžou tvůrci v pokračování vymyslet tisíc způsobů dalšího vývoje - zahrnujícího samozřejmě i ty postavy, který tak dramaticky v Inifinity War zařvaly (a to vůbec nemluvim o už ohlášenejch dalších Strážcích Galaxie, Spider-Manovi atd.). Neni pro mě ani nijak výraznou omluvou to, že se to dalo čekat, že to tvůrci předesílali, a že prostě tady už to sranda bejt přestala - pro mě by to totiž nemuselo bejt o tom, že se budou kopat do zadnice a hlavy si budou ráchat ve šlehačkovejch dortech, úplně by mi stačil ten drobnej distanc a nadsázka - a tomu ta "fatální tíživost" námětu vadit nemusí; neni to poprvý, co v marvelovkách jde v námětu "fakt o hodně". Nijak zvlášť na mě ani nezafungovala snaha o polidštění Thanose - je mi jasný, že v komiksech musí mít ta jeho postava (se spoustou dalších) tisíc rovin a rozměrů, který timhle nijak nesnižuju, v tom filmu to na mě ale působí spíš stylem "Podívejte, on to vlastně myslí dobře, a navíc má nejspíš svym zvrácenym a perverznim způsobem rád i tu svojí dceronalezenkyni Gamoru, takže se račte dojímat nad jeho nevděčnym údělem", což je snaha, která mě moc nedojímá jednak proto, že každej genocid a masovejch vrah má pocit, že on zrovna pro to svoje počínání omluvu narozdíl od ostatních má (Stalin, Hitler, Pol-Pot, Mao...), ale i proto, že samy o sobě tyhle důvody nijak zvlášť komplexní nebo hluboký teda taky nejsou. Ten film rozhodně neni špatnej, za mě jsou ale oba předešlí Avangeři jednoznačně zábavnější podívanou (a u Marvelovek o nic moc víc ani nečekám), což jsem ale, jak na to koukám, v těžký menšině. Roztříštěnost na ty tři hlavní linie mi přišla spíš na škodu, protože ani jedna vlastně neměla nijak silnej děj (navzdory tomu, jak silnej měly konec) a mě osobně to věčný skákání sem a tam přišlo spíš rušivý a kouskující. I tady ale samozřejmě pár scén, kdy jsem se zasmál, bylo, celkově ale spíš jde o snahu o depkoidní deku, která prostě aspoň na mě nezafungovala. Nepopírám, že (POZOR, TROLEJ) mě čistě sobecky sere, že mi zabili Lokiho a Spider-Mana (jehož strach ze smrti byl děsivej a mrazivej, to byla fakt hnusná scéna), tenhle pocit lítosti ale hned střídá lehká frustrace z toho, že všechno to je snaha o velký drama v situaci, kdy je téměř jasný, že ono to nakonec všechno úplně tak velký drama, jak se teď zdá, nebude - samozřejmě, počkejme si na další díl, ale teď momentálně ve mně spíš převládá otázka, proč se teda snažej tvůrci tvářit pateticky, když je téměř jasný, že to je jen hra na city? I v tomhle případě by tomu za mě víc slušela větší nadsázka. Je možný, že s pokračováním ten film přehodnotim (vzhledem k tomu, jak moc jsou ostatní o kvalitách filmu přesvědčeni, je pravděpodobný, že mi zatim něco zásadního fakt uniká), třeba to v rámci většího celku bude konzistentnější, než jak se mi to zdá teď, jsem ale moc zvědavej třeba na to, jak omluvěj divnochování Strange, který na mě teď půsbilo spíš debilně než jakkoliv jinak (velkej plán spočívající v tom, že ten kámen Thanosovi nakonec prostě dá - výborně, jak promyšlený! Jasně, může se ukázat, že to opravdu byl plán, jak ho nakonec zlikvidovat, to ale opravdu bude moct ospravedlnit až ten další díl) - obecně ale nejspíš platí, že pokud by si i do budoucna měli marvelové udržovat spíš tuhle rádobyfilozofickou a existenciální rovinu, budu rád spíš míň než víc. Nakonec vlastně nepotřebuju za každou cenu větší nadázku nebo vtip, ale něco konzistentního, čemu budu rozumět a co mě bude bavit - a synonymem právě tohodle pro mě u těch lepších z předchozích marvelovek tohle bylo. WTF moments: Scéna, ve který Thaonosovi tu rukavici nakonec nesundaj, protože Quill se trozhodne, že bude lepší poslat celej ten jeho odsavadní plán doprdele tim, že dá zatim nejmocnějšímu stvoření celýho univerza FACKU, i když by v příští vteřině došlo k mohem většímu Thanosově ponížení, to bylo fakt ze slabšího soudku (i kdyby to opravdu měla bejt jen ta jedna ze čtrnácti mega variací, kde se to tak stane). A ta poslední Thanosova scéna, kde si dojatě se (skoro) lahváčem v ruce na terásce venkovskýho domečku prohlíží romatický barvičky západu slunce - tahle scéna jenom podtrhuje to, jak na mě celá snaha zkomplexnění Thanose působila: "Dáme tam, že si myslí, že dělá doborou věc, pak že někoho má rád a že nikdo nemá rád jeho, a na konci bude svatba a všichni se musej oženit, a ono to nějak zabere". V Ragnaroku si Thor díky Ódinovi uvědomí, že "neni Bůh kladiv, ale bůh hromů" - nejde teda o kladivo nebo zbraň nebo vodevr, ale o Thora samotnýho - aha, a proto najednou (bez velkýho zdůvodňování) tady začne Thor dělat první poslední a málem u toho zařve proto, aby zase dostal svojí zbraň? Jo, a to jsem jedinej, komu přijde, že animace Thanose neni zas tak skvělá? - to by bylo ale samozřejmě to poslední, co by mi vadilo.

    • 27.4.2018  17:43

    Naprosto dokonalej koktejl žánrů, kterej někomu možná může připadat díky reáliím až moc černej, mně ale padnul naprosto parádně. Nejmrazivější na tom všem je, že ono vlastně o nijak zásadní nadsázku nejde - samozřejmě tou formou to jde komedii naproti, to jádro stalinovský doby je ale pořád nedotčeně tvrdý. A celý by to vlastně i bylo k popukání, kdyby to jen nebyla pravda; takhle to je akorát... k popukání, no. O životy konkrétních nevinnejch lidí v týdle době ale prostě šlo a právě tady rozumim, že pokud k tomu má někdo nějakou osobnější vazbu, že už to pro něj může bejt za hranou. Teď s odstupem 65 let ale nad těmadle věcma můžeme buď brečet, nebo se smát - a mně (jako tomu, kdo už o tom naštěstí ví "jen" z učebnic) tenhle ironickej přístup prostě sedne. Je to podle mě přesně jeden z těch filmů, který to chce vidět víckrát, protože to množství ať už gagů, nebo narážek na konkrétní politiky/události/souvislosti by napoprvý dal jen nějakej autistickej stalinolog. Scénář je psanej ale obdivuhodně chytře, erudovaně a zábavně, a naprosto dokonalej je i výběr herců (za všechny zas třeba ten Buscemi, no - ale i třeba ten ultranechutnej voskovej figurín Tambor). Každej tam jde proti každýmu, každej si před každym kryje záda a zároveň všude kolem sebe maže ostatním schody, každej se každýho vlastně i bojí (nejvíc se ale všichni bojíme Stalina, žejo), každej kuje pikle v piklích dalších piklí - a všim tim prostupuje absurdní patolízalství diktátorskýmu režimu, ať už ho zrovna teď reprezentuje tendle nebo tamten. Lidskej život má hodnotu asi jako to poleno, v jehož objetí se na začátku nějakej šťaslivec v rámci svýho převýchovnýho programu kutálí ze schodů dolů, seznamy smrti se aktualizujou každejch pět minut a do toho se nejdřív neví, jestli teda starej Pepa už je fakt mrtvej nebo ne, pak se zase neví, jestli se to může řikat nebo kdo to teď vlastně přebere; pateticky heroický bullet-time záběry na hlavní geroje střídaj vystřelený mozky a vybroušený fraškovitý dialogy často připomínaj až třeba Monty Pythony nebo Andersonovy bizarní komedie... No, koktejl to je, ale skvělej a zábavnej a perfektně vyladěnej koktejl. A to včetně tý parádně vybroušený "neoklasický" hudby. Aspoň podle mě.

    • 26.4.2018  13:51

    Takovej nejdřív sice nenápadnej, ve výsledku ale skvělej film o příbězích a o stárnutí, o společneskym pozlátku, pokrytectví a častý křečovitý touze zůstat furt "mladej" (s tim, že každej pod tim vidí něco svýho) a stylizování se někam, kam nepatříme. Ze začátku jsem sice moc nevěděl, na co že se to vlastně koukáme a co od toho čekat, ke konci se to ale všechno tak krásně uhladilo, že u mě jednoznačně převládá víc než jen pozitivní dojem. Střet mladší, dravější a čerstvější generace s tou starší, usedlejší, už se všema těma svejma výmluvama a důvodama, proč nejde nebo proč kdy nešlo to nebo ono, takovejhle konflikt zní hrozně stereotypně - a možná je to právě ta první cca polovina filmu, kdy se ještě člověk může bát, že to tim stereotypem i skončí a nic moc víc tam nebude. V druhý polovině filmu ale (POZOR, TROLEJ), kdy se začne ukazovat, že s Jamiem to všechno neni tak růžový a jednoznačný, jak se na začátku zdá, jsem si to už jenom užíval. Ten konfikt nakonec neni jen generační, je vlastně v přístupu - ten sice s věkem souviset může, ne ale nutně. Připomíná mi to trochu Big Fish - stejně jako tam, tak nakonec i tady je to vlastně o příbězích a o přístupu k nim, kterej se nakonec asi překrejvá s přístupem k životu a všemu ostatnímu: Jeden ten přístup (Josh) jede podle snahy dělat všechno co nejvíc pečlivě, vědecky a objektivně (byť objektivita vlastně neexistuje, jak sám řiká Joshův/Stillerův tchán), a ten druhej přístup si nějakou objektivitou hlavu neláme, protože pro něj neni důležitá; důležitá je ta emoce, ta nálada, ten příběh sám o sobě (Jamie). A nakonec dokonce i nejstarší postavě filmu, Joshovu tchánovi, nedělá žádnej problém změnit svůj tvůrčí režisérskej pohled na tuhle celou věc "podle nový doby", což krásně boří přesně ten původně nabízející se stereoptyp "ty starý vs. ty mladý". Ta scéna, kdy Josh/Stiller "odhalí", kdo je vlastně Jamie/Driver vlastně zač, a kdy to jde s velkou pompou a očekáváním uznání a hrdinský glorifikace oznámit na tu jejich sešlost, ta je prostě úžasná - právě i v tom, že tohle odhalení nakonec nikoho nezajímá. Že to, co on chápe jako zlo, vlastně zlem bejt ani nemusí - rozhodně že to neni tak černobílý. A že vlastně nakonec (co se týče tvůrčího přístupu) všichni souhlasej spíš s Jamiem/Driverem než s nim, byť pro život může bejt vhodnější stabilnější a ukotvenější charakter (což se nakonec ukázalo i na vztahu Jamieho s Darby, resp. Joshe s Cornelií). Z kýčovitýho a přeslazenýho konce se tak najednou stalo jedno z nejkrásnějších a nejtrefnějších padnutí na prdel, jaký si ve filmech vybavuju. I to vyznění je nakonec skvělý - nic neni černobílý, ani ta "objektivita" ne, a každýmu sedne něco jinýho, každej je trochu jinej; a neznamená to dobrej vs. špatnej - jen že každej patří tam, kam patří, a stylizace nebo imitace někoho jinýho je pak prostě dycky jenom póza. A taky musim zmínit skvělý postavy toho druhýho páru jejich věku, toho s dětma - Fletchera a Mariny, a skvělou větu, kterou prones čerstvej táta Fletcher: "Než máte děti, všichni vám řikaj, jak je to to nejlepší, co se vám kdy povede. A jakmile je máte, tihle samí lidi vám řikaj - Vydržte, nebojte, ono to bude lepší. Co teda kurva mělo znamenat to předtim?!" A naposled ještě jedna krásná perlička k tomu stárnutí: "Já a Jamie jsme vždycky přemýšleli, jak jen zestárneme. A odpověď zní... Jako všichni ostatní."

    • 20.4.2018  11:30
    Pomsta (2017)
    *

    Tak se mi to přes noc rozleželo v hlavě, navíc jsem si přečet pár rozhovorů s režisérkou (i když si teda myslim, že by to nemělo bejt potřeba, ale budiž, nechci hejtovat nepodloženě) a prostě ne - já to jim to nežeru. Takovejhle film se buď bude brát jako absolutně přehnaná a nadsazená komedie (a pak bych tomu stejně dal 2 nebo 3* maximálně), nebo to komedií neni, bejt ani nemělo a je to prostě všechno špatně. Je pravda, že mě zaráží, že ohlasy (i zahraničních kritik) jsou v zásadě pozitivní - aspoň zatim, ale za mě to prostě nefunguje, tak se nebudu jen proto tvářit, že mně to stačí taky. Rape-revenge thriller subgenre? Gore subgenre? Blablabla, mně to je úplně jedno, co je to za žánr nebo subžánr - ten film buď funguje a rozumim mu (a pak to může bejt klidně přehnaný až za pět rohů a stejně tomu rozumim, byť to nemusim adorovat /tak to mám např. s Evil Dead/), nebo prostě nefunguje - a Revenge za mě teda rozhodně nefunguje. To, že je něco brutální, ještě neznamená, že je to dobrý (např. se mi vybavuje Fury); to, že něco je přehnaný, ještě neznamená, že to bude fungovat; že někdo točí o násilí na ženskejch ještě neznamená, že to bude pecka jenom proto, že násilí na ženskejch (nejenom) skutečně probíhá. Z rozhovorů s Fargeat vidim, že tam sice nějaký scény obsahující humor bejt měly, celý to tak ale pojatý jednoznačně nebylo - chtěla tim, pokud umim číst, poukázat předevšim na sílu ženy a problematiku ženský vyzývavosti a její mužský interpretace jako výzvy k následnýmu ženinýmu vohnutí. Že ženská má právo bejt krásná, vyzývavá, provokativní a svůdná bez toho, aniž by to omlouvalo jakýkoli mužský násilí. Že i ženský dokážou bejt silný a chtěj se rvát o svojí důstojnost... Blablabla. Já to chápu a nehádám se o to. Způsob, kterym o tom ale mluví Revenge, mi nepřijde ani podnětnej, ani zajímavej, ani s nadhledem... Chápu, že třeba Fargeat může mít třeba ňáký svoje išús, že tim chce na něco poukázat, ale mně to ještě jenom proto dobrý přijít nemusí - přestože můžu rozumět tomu, co tim nejspíš chce říct. Ve scénáři je až moc děr na to, aby se to dalo přejít mávnutim rukou - a předevšim teda moc na to, aby to tvůrcema samotnejma nebylo označený jako přehnaná a hlavně přiznaná fraška; tyhlety díry by to mohlo mít tehdy, kdyby si to na nic nehrálo a kdyby fungovala ta rovina tý "komedie". Ta tam ale fungovat nemůže, když jí tam režisérka ani nechtěla dát - a s tim mám já největší problém (a nezachrání to ani těch pár scén, který opravdu vtipný jsou a kde je ten záměr viditelnej - civění nadrženců na začátku filmu, poznámka Richarda o škodlivosti klimatizace na prostředí, vyndavání střepu z nohy...). Těch lapsů je tam příliš moc (rychlost rekonvalescence, samotný obživnutí a přežití Jennifer na stromě, zapálení stromu, jeho prohoření během tří vtěřin a její seskočení v pohodě dolů, tetování z plechovky /navíc nezrcadlový/, časový nesrovnalosti při pronásledování, schopnost všech celkem bezproblémově se někde honit i potom, co ztratili několik desítek litrů krve, co maj vystřelený díry v břiše apod.) a uvěřitelný nebo empatiehodný nejsou ani ty černobílý postavy bez jakýkoli charakterový pestrosti nebo hloubky (tři zlý a násilnický chlapi - hezoun, hnusák a blbec, a jedna sexy holka - hodná oběť, která si je všechny povodí). Moc tomu nepřidávaj ani ty pokusy o symboliku (jabko, mravenci, chcaní na pavouka, její zakalený oči během pobytu na stromě...) a hlavně extrémně špatný dialogy. Scenérie třeba jsou ale opravdu krásný, o tom žádná. Za mě ten film ale celkově je k zamyšlení nedostatečnej, k braní vážně neuvěřitelnej, k braní brakovitě nebo s nadsázkou nekonzistentní, a k braní jako krvavý revenge-jatka záležitosti málo zajímavej. Za mě by boji o práva ženskejch bejt hezký a zároveň nebejt chápaný jako zodpovědný za následný sexuální útoky líp posloužila věc, která by byla podnětná i jinak než jen mírou násilí a počtem litrů krve. A když jsme u tadytý obrany ženskejch - já jako chlap bych se taky chtěl o něco přihlásit: Najednou začíná bejt ve filmech normální ukazovat nahý chlapy - bez pardónu, vystavující se, ze všech možnejch úhlů... naopak ale pomalu každá ženská bradavka je braná jako sexismus, kterej by neměl bejt ukazovanej ideálně vůbec, a pokud, tak jen letmo a na chvíli. Ve výsledku se tak i v takovejhle filmejch najednou prvního (nahejch chlapů) objevuje až až, a druhýho (nahejch ženskejch) v podstatě vůbec, což je i vzhledem k tematice Revenge absurdní. A to vůbec nemluvim o tom, že kdyby ženský měly bějt ukazovaný opravdu ekvivalentně (tady se teda o sexuální rovnoprávnost hlásim já), tak u bradavky by to samozřejmě neskončilo - aby ale někde byl obdobnej a obdobně dlouhej záběr na nějakou obnaženou pindu, to už by se z toho všichni posrali a najednou by to mělo rovnou nálepku porna a #MeToo (v Revenge si musíme vystačit s vybroušenou replikou "Ju hev sač bjutifl píči ass"). Takže tolik k tomu genderovýmu útlaku!

    • 19.4.2018  14:50

    Náhodou moc příjemná komedie se skvělym blbečkem Ruddem a s obdivuhodnym obsazenim dalších rolí(!) - namátkou takový pecky jako Zooey Deschanel, Emily Mortimer, Steeve Coogan, nebo třeba krásně přiteplenej Hugh Dancy... Respektive tak hodinu a čtvrt je to víc než příjemná komedie se sympatickym a dobrosrdečnym hovádkem v hlavní roli, kerou ale v závěru o dvě kategorie níž sráží plytce kýčovitej a lacinej konec - začíná to (POZOR, TROLEJ) scénou, kdy si jedou k jeho ex a k jejímu novýmu intelektuálnímu gigantovi pro toho jeho psa, a timhle momentem se z toho víc a víc stává prvoplánovitá moralitka, před kterou ostatně asi měla varovat už ta roztomilá fráze z oficiální anotace, že "(...) všichni v rodině si nakonec uvědomí, že jeho víra v lidi kolem sebe není zas až tak hloupá." Bleh... Klišé střídá klišé a všechno je zakončený slaďoučkym prozřenim cynickejch sester, všechno dopadně růžově, jejich partnerský vztahy se hned napravěj (kromě tedy tý jedný už rozvedený), všichni jsou šťastný a vyráběj svíčky, svítí sluníčko, a dokonce i ten pes se přihřívá někde v parku vedle nějaký feny - a teda samozřejmě její vysmátý majitelky, žejo. Ale to je "jen" ta poslední čtvrthodina, jinak za pozornost ten film určitě stojí, už jen kvůli těm úžasnejm hercům. WTF moments: Celej ten konec zbytečně kazící dojem z celýho filmu je WTF sám o sobě, a když nebudu řešit tu ubohou nápravu celý rodiny, tak obzvlášť libová byla třeba scéna s čoklem volně pobíhajícím po vězení a srdceryvně se přes míře objímající s páníčkem zavřenym v cele, to vše za dojatýho přihlížení bachařů šťastnejch, že ten náš milej Ned konečně v sobě díky Willie Nelsonovi znovu našel chuť z toho vězení se dostat.

    • 13.4.2018  12:40

    Jak se mi líbila sedmička, tak osmička je ještě lepší (byť jsem v okruhu svejch kamarádů jedinej, kdo si to myslí). Jak už jsem ale psal už u sedmičky, žádnej fanatickej zastánce starejch dílů nejsem, naopak mi přijde prostě pokrytecký glorofikovat je (I - VI) a hanit tyhle (VII, VIII): Všechno, co jako výtky dokážu najít u těchhle dvou novejch epizod (a že toho samozřejmě je dost), v mnohem větší míře najdu u kterýkoli starší epizody, kór u jedničky až trojky. (POZOR, TROLEJ) Uznávám, že třeba scéna s casinem je zbytná (stejně tak ale je zbytenejch spousta věcí ve starejch epizodách), s mnohými zmiňovanou dějovou přeplácaností už ale rozhodně nesouhlasim; zápletky i děj mi sedly a nevadilo mi to vůbec, spíš naopak - i když je pravda, že zvratů bylo dost a dost z nich taky mohlo bejt využitejch mnohem líp. Kromě scénáře ale, slušně rozjetý dějový linky (kterou samozřejmě můžou v devítce buď úplně poslat do prdele, nebo potvrděj, že to životaschopný je, to ale uvidíme za rok) se mi předevšim líbil vizuál - bitvy, záběry z vesmíru konečně nepůsobící přehnaně, neuvěřitelně nebo pohádkově (třeba pohledy na velký křižníky jsou fakt úchvatný), a spousta skvělejch a profesionálně zvládnutejch efektů (třeba scéna s FTL skokem do velitelský lodě Prvního řádu mi fakt vyrazila dech). Konečně dokonce díl neni plnej heroickejch klišé kladnejch hrdinů - za celou epizodu se slovutnýmu odboji nepovedlo v podstatě vůbec nic, i to vítězství v tý první bitvě bylo vysloveně Pyrrhovo - a od tý doby se jim nic nepodařilo snad ani zčásti; a to je mi mnohem sympatičtější (a taky je to mnohem uvěřitelnější) než polonaivní zidealizovanej styl původní šestice. Stíraj se i rozdíly mezi "hodnejma" a "zlejma", což je další věc, který freneticky tleskám (skvělá postava DJ - del Tora), a navíc si tvůrci sami ze sebe (i z původních epizod) jsou schopný dělat obdivuhodně vkusnou prdel, která je na úrovni a funguje (podle mě) fakt skvěle - ten nadsázkovej a odlehčenej nádech je v osmičce výraznej docela dost, ale znovu je to věc, která mně jednoznačně sedne a vítám jí. Osmička taky bortí starý glorioly a axiomy (shoření Jediovskejch archivů a toho smybolickýho stromu, Yodova óda na lidskou chybovost, nádherně jednoduchá a nehrdinská smrt Snoka, marný odbojový snažení Hodnejch...) - možná si tim tvůrci umetaj cestičku pro finále v devítce, kde nejspíš musí přijít konec starýho a začátek novýho, tedy včetně konce slavný Jediovský kapitoly, ale i kdyby, za mě se jim to zatim daří skvěle. A samozřejmě - Kylo a Rey, žejo. Nejsem sice žádná pubertální patnáctka, ale ta chemie tam funguje bezvadně a já jsem opravdu zvědavej, jak to mezi nima nakonec dopadne (ta jejich posnokeovská scéna byla možná nejsilnější z úplně celejch Star Wars - u Kaylovýho "You're nothing... but not to me. Join me. Please." mi vysloveně běhal mráz po zádech). Ne všechno bylo dotažený tak, jak bejt mohlo, něco chybělo úplně (pozadí okolo Snoka nebo vlastně i Kyla /řád Ren/), občas tam bylo trochu moc toho slaďoučkýho patosu (scény s Leiou, loučení se s admirálkou Holdo při evakuaci...) a bylo tam taky pár takovejch těch typickejch starworismů, který mě standardně serou (i když vlastně tady v nejvkusnější formě, v jaký to asi jde - třeba dojení příšerek na Lukově ostrově pouhým stiskem bradavky, porgové, pošťěváčí hlava Nien Nunb...), celkově se mi ten film ale fakt a upřímně líbí - a v rámci SW ságy ho společně s pětkou stavim úplně na vrchol. Tak uvidíme, co ta devítka...

    • 12.4.2018  11:14

    Takovýhle filmy se mi hodnotěj těžko, souhlasim ale s KNTRKFKTem, že za mě taky jednoznačně a jednoduše - humr ne, jelen jo. Pitvat by se asi dala každá scéna (natož ty s Martinem) i každá replika (tim spíš s ty Martinem), i vzhledem k tomu, že je (aspoň podle mě) jasně patrný, že ještě víc než v Humrovi jde v Jelenovi o jednoznačnou alegorii, s čimž souvisí prolínání nadsázky, reality a fikce a tim pádem x rovin, kterejma se na film dá dívat a jak ho chápat. První hodina věnovaná seznamování se s rodinou byla opravdu zvláštní a pomalá (souvislost s monotónníma dialogama téměř bez intonace nebo jakýhokoli emočního zabarvení, s jejich plytkostí, mělkostí a falešností, obsahovou práznotou a až absurdního vyznění, ale i s bizarníma výjevama ať už z nemocnice, nebo ještě víc z Farrellovy domácnosti - vztah s dětma i s ženou, jejich vzájemný rodinný interakce a rozhovory, zvláštní pohyb po domě...) - to všechno působí tak absurdně, až to občas hraničí s nějakou temnou komedií; tou ale film jednoznačně bejt přestane (POZOR, TROLEJ) momentem ochrnutí syna. A tim se spustí mrazivá jízda, která mě pohltila, sežvejkala a lehce vykolejenýho na konci vyplivla na dlažbu, ať se s tim nějak poperu sám. I na mě to působí jako podobenství neschopnosti elitářskýho a sebespravedlivýho chirurga připustit si svoje selhání a chyby, až nakonec (navzdory alibistickýmu přístupu ke všemu a všem kolem) pocit viny nadobro prostoupí veškerym jeho viděnim světa a jeho životem a paralyzuje (skutečně nebo jen imaginárně?) jeho i celou jeho rodinu. I ten "pocit viny" je ale zobrazovanej vlastně z jeho perspektivy, a proto dost pokrouceně a deformovaně - východiska a trest si formuluje kompenzujícím protiaktem na někom ze svý rodiny, nikdy ne ale na sobě ("Neboj se, tobě se nic nestane, ty jen musíš zůstat klidný") - přitom vzhledem k tomu, jak je Farrellova postava vykreslená, lze si bejt téměř jistej tim, že obětování někoho ze svý rodiny pro něj neni vyššim trestem, než kdyby měl něco udělat sobě. Nakonec ale paradoxně i tenhle alibistickej "trest" (zůstává vlastně u takhle sobeckýho člověka trestem, pokud se cíleně vyhne jeho dopadu na sobě?) ho toho pocitu viny v jeho chápání skutečně zbaví, jak je patrný z posledního záběru, kdy jde se zbytkem rodiny do bufetu na jídlo - což je na tom vlastně to nejděsivější; vinu i trest za svý vlastní chyby hodí na svý dítě, čimž si to odfajfkuje jako splacenej hřích a jede se dál. Postava "zvěstovatele" nebo snad "anděla smrti" Martina je jedna z těch nejděsivějších a nejnechutnějších, co jsem za poslední dobu viděl - samozřejmě i díky tomu zvláštnímu Keoghanovu ksichtu, nosu jak bramboře, jeho přepíčený dikci, mongoloidnímu výrazu a těm beďarům snad i na běďarech. Stejně děsivá je ale celá atmosféra filmu, fungování Farrella i jeho rodiny, vzájemná odcizenost, hniloba a pokrytectví, sebespravedlivej alibismus a snobství, nefunkční manželství (kdy třeba Kidman musí dělat umrtvenou, aby jí Farrel vobtáh, a jí to očividně ani nevadí) a pokřivený charaktery - (tl;dr) takže ve výsledku je celej film o neschopnosti uznat vlastní chybu nebo vinu a nést za ní následky, a o tom, jak je špatně i všechno ostatní a jak to všechno špatně taky skončí: Všechno špatně je u počáteční sebereflexe, všechno špatně je v rodině, všechno špatně je u řešení problému a všechno špatně je i ve výsledku celý peripetie - ta scéna "šťastný" rodinky v bufetu, kdy už je po všem a jsou jen tří, ta je fakt za všechny prachy. No, aspoň máme nad čim přemejšlet, abysme v některejch životních stuacích nedopadli stejně pochcaně (včetně pochcání lidí kolem nás) jako Farrell. // Tomuhle se za mě dá dát stejně 5* jako 4* - ale rezervu s tou pátou si ještě kdyžtak nechám na příští zhlídnutí.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace