Helmutek

Helmutek

J. Cevarom

Česko


21 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 9 12 16
    • 29.9.2020  02:12
    Vinyl (TV seriál) (2016)
    *****

    "Každá generace je plná ztracenejch mladejch lidí, kteří potřebujou slyšet, že nejsou sami. A oni to slyšej. Slyšej to v deskách, který vyrábíme. Pro ty je Alibi. Pro tyhle mladý. Potřebujou hlas. A tím je Alibi!" Neznám asi jinej seriál, kterej by byl s Vinylem srovnatelnej (už třeba jenom tim, že na něm spolupracujou takový osobnosti jako Jagger se Scorsesem). Je to specifický - dokážu si představit, že zákulisní život hudebního labelu sedumdesátejch let někoho lákat nemusí, já jsem z toho ale byl nadšenej. Nepodbízivost divácký většině (viditelná už na tom žánru/scénáři) je znát i na svébytnym tempu vyprávění - seriál nikam nespěchá, ani nehledá efektní a dramatický zápletky za každou cenu. Děj je navíc prokládanej fascinujícíma hudebníma vstupama, který jsou naprosto dechberoucí - samozřejmě hraný a zpívaný přímo hercema a zasazený do aktuální scény, což z nich dělá jeden z nejúžasnějších a nejsugestivnějších prvků seriálu. A ani tyhle hudební obrazy nejsou nijak kompromisně krácený - všechno zní právě tak dlouho, jak je z hlediska znějící hudby potřeba. Nevídaný, nádherný, prostě čistá slast; pro někoho jinýho ale zase může jít jen o další rozvláčnost ve stylu vyprávění. Bobby Cannavale ale věčně nadopovanýho, v neustálym stresu žijícího manažera a vedoucího značky hraje skvěle - i to jeho balancování na hraně propasti (a často i za ní). Na hraně rozpadu vztahu a rodiny, rozpadu přátelství, ale i na hraně zhroucení labelu a nakonec skoro i samotnýho života - všechno tohle manévrování krůček nad propastí, všechen tenhle zoufalej boj o přežití je v neustálym a živelnym propojení s hudbou mluvící o tomtéž; s hudbou provokující, hledající a tápající, bořící hranice, nabourávající starý a zažitý a přinášející živý a nový. Ritchie/Cannavale tim všim proplouvá tak nějak najednou, pro něj to je ten samej niternej konflikt, se kterym se vypořádává na několika rovinách zároveň. Ta detektivní/gangsterská rovina je skvělá, obrovsky silný je i jeho rodinný pachtění - a třeba ten díl (Cyclone), ve kterym projíždí v několikadnennim deliriu s kámošem Ernstem všechny možný okolní podniky, ten je úplně mrazivej. Úžasnej je i mladej Jagger s jeho krásnou femme fatale Juno Temple (i s celejma Nasty Bits), úžasná dějová linka je i ta končící přerodem značky (zase zaniknutim toho starýho a znovuzrozením v něco novýho) a zároveň rozchodem se spoluzakladatelem labelu Zakem, kterej držet krok s turbulentnim vývojem nezvádl... Všichni herci hrajou skvěle, jsou skvěle vybraný, naprosto stoprocentně fungujou jak hudební čísla, tak ty "filmový", uvěřitelnost a autenticita jsou pro mě na naprosto nejvyšší míře na všech úrovních. Za mě ten seriál nemůže bejt lepší - pro mě to je jednoznačně 5* záležitost a strašně mě mrzí že druhý série se už nedočkáme. Vzhledem ale k tomu, jaký seriály si dnešní publikum asi žádá, a jaký čísla studia očekávaj od sledovanosti a příjmů, vzhledem k tomu to asi chápu - nakonec je to vlastně jenom čistej byznys. Teda vlastně je a zároveň neni, žejo - ostatně stejně jako u Ritchieho Alibi Records.

    • 28.9.2020  11:57
    Teorie velkého třesku (TV seriál) (2007)
    ***

    Narozdíl od HIMYM si seriál udržel (až na občasný a pochopitelný výkyvy) kvalitu a i poslední díl se celkem vyved, jinak ale i tady za mě platí, že skončit se mělo o několik let dřív - třeba přehrávající Sheldon posledních sérií byl smutnou karikaturou skvělý postavy první poloviny seriálu. Big Bang je sice celkově nakonec docela fajn, ale přesto slouží jako exemplární připomínka toho, jak moc se zatim nikdo neumí odlepit ze stínu Přátel - a jak moc v porovnání s nima tyhle seriály propadaj.

    • 28.9.2020  11:50
    Upíří deníky (TV seriál) (2009)
    ***

    Plakáty vypadaj strašně, název zní strašně, nakonec i seriál sám opravdu přináší všechny myslitelný i představitelný klišé, který by člověk předpokládal... JENŽE i přesto nějakym zvláštnim způsobem má něco do sebe - i přesto je zajímavej a v několika ohledech dokonce i skvělej. Zajímavej v tom, že i když jde především o vztahy, nejde vůbec o nic černobílýho ani banálního a témata, na který seriál naráží, jsou podle mě obrovsky silný a hluboký (umírání a strach ze smrti, problémy mezi bráchama i v rodině, vina a neodpuštění sama sobě i ostatním, nevhodná láska a neschopnost vymanění se z destruktivního vztahu, rozpad přátelství...). A vysloveně skvělej mně osobně přijde v obsazení (neni tam snad jedinej slabej herec - a mezi úplně nejlepší řadim samozřejmě Damona/Somerhaldera, Klause/Morgana a kupodivu i Elenu/Ninu Dobrev, snad ale i každá epizodní role byla skvělá taky), v hloubce a komplexitě vykreslení postav (Damon, Bonnie, Alaric, Klaus, Enzo, ale i třeba Jeremy) a taky v soundtracku(!), kterej se pro mě v kvalitě a výběru hudby řadí možná hned vedle pro mě zatim nedostižný studnice skvělejch věcí, a to Californication. (POZOR, TROLEJ) Deníky jsou vlastně jednou dlouhou a velkou cestou Damona za odpuštěním. Jinak ale moc vítězů příběh nemá - leda takovejch dílčích, jaký přináší i skutečnej život (od kterýho samozřejmě maj Deníky sice zdánlivě daleko, hlavně ale formou - ty metafory jsou totiž přenositelný a kupodivu nejen platný, ale i aktuální a živý; ohledně tohodle všechna čest). Jedinej, kdo seriálem prošel od začátku do konce a jako člověk, je snad jenom Jeremy - jinak snad všichni ostatní zemřeli, znovu se zrodili a svoje osudy změnili tolikrát, že je občas těžký s těma všema změnama držet krok (a to včetně ubohýho městečka Mystic Falls, který hrozbě konce světa nebo apokalypse čelí zhruba tak jednou tejdně). I tak ale celkově Deníky hodnotim pozitivně - byť nezastírám, že sám za sebe bych se k tomu jednak asi nikdy nedostal (název i vizuál je pro mě tak odpudivej, že bych neměl proč to zkoušet), ani bych se nechtěl prokousávat tolik sériema a dílama a čekat, jestli z toho nakonec vyleze něco, co opravdu stojí za to. Po zhlídnutí všech sérií ale musim uznat, že to za to skutečně stojí - jen chápu, že ne každýmu se do toho bude chtít. Minimálně ale příběhy Damona, Klause, ale i Bonnie, Alarica nebo Kaie(!) jsou neskutečně silný a za mě něčim, co svou výpovědní hodnotou seriál jednoznačně tlačí o úroveň vejš. Za mě mezi 3 a 4*.

    • 28.9.2020  01:55

    "Ready? Who's ever ready?" Já vim, že jsem divnej, mezi mejma kamrádama dvojnásob, ale pro mě osobně je tohle společně s Epizodou V. nejlepším Star Wars filmem - a konečně filmem podle mýho gusta s minimem právě těch kompromisů, který mi obyčejně u SW vaděj. Původní trilogie (IV. - VI.) se mi líbila, ale ne nijak nekriticky nebo absolutně - pro mě osobně tam ten zub času je znát hodně a i tyhle díly jsou na můj vkus až příliš narušovaný těma všema Lucasovskejma infantilnostma. Následující trilogie mi (ještě v porovnání teď s tou trilogií poslední) přijde vlastně nadbytečná, rozhodně ale nejslabší - příběh Anakina ale samozřejmě třeba uvést bylo. Každopádně trilogie poslední je pro mě všim, čim byla ta původní, a možná ještě něčim navíc - já osobně nerozumim výtkám k právě sedmičce až devítce a opomíjení toho samýho (nebo dokonce ve většim měřítku) u těch dílů starších. Na druhou stranu Star Wars jsou jedinečnym a specifickym univerzem filmů a a celý subkultury, která nějak poznamenala snad úplně každýho a každej jeden tenhle člověk si do toho za ty roky projektuje svoje představy, sny, fantazie i podle toho, v jakym věku a s jakejma dílama se setkal poprvé. Těch pohledů je spousta a každej je platnej, už jenom proto se to hodnocení musí a bude extrémním způsobem různit - tak moc jako možná u ničeho jinýho evr. Ten můj pohled je ale ten, že se vlastně na všech devět dílů dívám v podstatě stejně, z pohledu dospělýho člověka, kterej se s tim v dětství nesetkal (nebo jen minimálně), a optikou jednadvacátýho století - a z tohodle mýho pohledu pro mě Epizoda IX. konečně znamená důstojnej film s precizní technickou/trikovou stránkou, skvělejma hercema (oboje narozdíl od starších trilogií) a se skvělym uzavřením(?) příběhu Skywalkerovský rodiny. Líbil se mi odklon od lucasovskýho stylu toho horšího slova smyslu (přílišná soustředěnost na komický zvířátka nebo postavičky, podivná střihová práce, nepřesvědčiví herci, neuvěřitelný dialogy) zároveň se zachováním východisek Lucasem předestřenýho universa - aniž by se tim ale poslední triloge připravovala o možnost pojmout to jinak, po svym, a vlastně to celý s úctou zpochybnit a přirozeně přerůst, překonat a přijít s novou, další, od minulosti oproštěnou generací a přístupem (Reyino přijmutí role volný pokračovatelky jediovskejch hodnot na konci filmu). Jediovskej posvátnej a nedoktnutelnej strom poznání posledních x tisíc let už potřeba neni, jako hluchej symbol neaktuálního společenskýho rozložení doslova shořel; temply a jediovská kultura jsou přežitý a nezajímavý - Síla se přesouvá od vyvolenejch elitářskejch rytířů středověkýho střihu k obyčejnejm lidem bez rodokmenu a papírovejch předpokladů (jako třeba ten nounejm kluk s koštětem); otevírá se nepopsanej list novýho přístupu a nový generace. Klasickej odboj se svejma tradičníma zbraněma je vlastně bezzubej a nic se mu za celej film nepodařilo; chce to novou vizi a novýho vůdce, kterej přesune ideovej boj od odosobněnejch romantickejch postav zpátky k obyčejnejm lidem, odpadu, chátře, bezdomovcům a šmelinářům (nástup plebsu v rozhodující bitvě). Na druhou stranu abych byl upřímnej, nekonzistentnosti tam samozřejmě asi opravdu jsou - ve vztahu ke starším filmům třeba pochybnej návrat Palpatina (byl potřeba?) nebo jinej princip sžívání se se Silou (na co Rey stačil den, to Lukovi trvalo rok), ale i v rámci týhle trilogie (původně deklarovanej "nulovej" původ Rey, nakonec zbytečná postava např. Maz Kanaty, nevyužitej potenciál Fina a hlavně Rose, který byl nepoměrně velkej prostor danej v přechozích dílech...), ale za mě ani tyhle nekonzistentnosti nijak výrazně nevybočujou z dosavadní Star Wars praxe a nejsou nijak výraznější než obdobný nedomyšlenosti v první šestici filmů. Já si poslední trilogii pustim znovu upřímně rád. Za mě mezi 4 a 5*.

    • 28.9.2020  01:30

    Tak jako Adamova jablka jsou pro mě spíš jedno velký wtf, tak Blikající světla jsou naopak úžasně rozkročený mezi iks žánrů od komedie přes gangsterku až po nějaký vztahový divnodrama. Komedie je to ale neskutečně zábavná, gangsterka zas kupodivu celkem brutální, a ta vztahová rovina sahá nemilosrdně až na dřeň - ať už je to v jejich naprostý neschopnosti partnerskýho života, nebo v ilustraci smutnejch rodinnejch příběhů plnejch takovýho toho normálního domácího násilíčka a začínajících celoživotních traumat. Idiocie, brutalita, ale zároveň i "dobrosrdečnost" těchle blbečků je ale tak úžasně odzbrojující, že by jim člověk ten splněnej sen o prosluněný restauraci snad i přál. Holt málokdo umí o dementech točit tak zajímavě jako Jensen - Blikající světla jsou pro mě filmem, kterej si znovu pustim fakt rád (i v konkurenci dalších Jensenovek).

    • 28.9.2020  00:40

    "Chtěli nás vylekat statistikou a zdravým rozumem ale my jsme se snažili myslet pozitivně." / "Byla to stará kočka a jenom náhodou umřela ve stejnou chvíli, kdy jsme začali střílet." / "Hele, tohle byl skvělej chlap, co? To je tvůj otec? -To je Hitler." Ten film je bizár a wtf - za mě víc než cokoliv jinýho, co by se v tom dalo hledat. A ten "cotokurva" pocit byl u mě tak odzbrojující, že paradoxně jsem víc souzněl s neustále konsternovanym a svejm očím i uším nevěřícím náckem přijíždějícím na faru za trest pomáhat s pracema, než s tou idiotskou a nesvéprávnou farní osádkou - a takhle krásně frustrující je ten film až do konce. Konce, kterej tomu nasadí tak podivnou metaforickou?/vypíčenou? pointu, že ani po něm jsem se nějak nemoh přestat ptát, jestli si ze mě někdo (=Jensen) jenom dělal hodinu a půl prdel, nebo jestli v tom mám hledat nějakej hlubší smysl. Odpověď na to nemám, ale to mi ani nevadí, ani jí nehledám - tenhle podivnej a nepříjemnej stav, kdy vlastně nevim, na co přesně se to koukám, mě u Adamovejch jablk bavil (stejně jako mě to bavilo zatim u všech dalších Jensenovek) a spokojenej jsem i takhle. Kdo má ostatní filmy s touhle partičkou rád, bude se mu líbit i tohle.

    • 27.9.2020  01:32
    Upgrade (2018)
    ****

    Zajímavý sci-fi, který je kupodivu konzistentní a v rámci toho svýho universa drží pohromadě bez nějakejch zásadních logickejch lapsů - a to i přesto, že je vidět, že film vysokej rozpočet neměl. Příběh ani nápad sice nijak objevný nebo světoborný nejsou, ale i tak to má co říct - ta otázka prolínání lidskejch životů a myslících technologií, resp. předávání kontroly strojům (nějaký nevyzpytatelný, neviditelný a nelidský technologii) je samo o sobě tak silný, že na dobrej film stačí, aby ta myšlenka tvůrců dávala hlavu a patu. A to tady podle mě naplněný bylo - včetně sympatickýho twistu v zápletce na konci filmu. Za mě to je skoro jako to lepší z Black Mirroru - jen teda v trochu víc filmovym pojetí a rozšířený stopáži. A co tvůrcům chybělo v rozpočtu, to dohnali na autentičnosti a uvěřitelnosti - všechny honičky v autech nebo rvačky (v režii STEMa) byly tak skvělý, že líp by to za mě stejně už moc udělat nešlo. Skvělá sci-fi thrillerová jednohubka.

    • 27.9.2020  01:11
    Heavy Trip (2018)
    ***

    Je to přehnaný, je to úlet, ale kouká se na to skvěle - ono zas tolik podobnejch filmů se skutečnejma a hrajícíma muzikantama neznám. Herci jsou přesně tak sympaticky nesympatický, jak asi bejt měli (což asi pro většinu z nás diváků platí i o tý jejich hudbě), ale ani jejich občasný přehrávání tolik nepřekáží i díky tomu, že je vidět, jaká to pro všechny zúčastněný nadšence musela bejt prdel. Taky je to natočený obdivuhodně draze a řemeslně to působí profesionálně - díky tomu ani některý těžce prvoplánový scénky (typu palestinský teroristi v mikrobuse) nepůsoběj tak přiblble, jak by docela snadno mohly. Pobavilo mě i to spojení s larpistama a to, jak pak kapelu proti těžkooděncům bránili těma svejma dřevěnejma štítama... Nápadů tam bylo spousta - třetina vtipů byla skvělá, třetina přehnaná a třetina wtf, ale celkově mě to fakt bavilo a ten film prostě nějak funguje. Za mě mezi 3 a 4* - zatim zůstávám u silnejch 3*.

    • 27.9.2020  00:25

    Za mě jeden z nejlepších a nejzajímavějších animáků vůbec. Sedlo mi to skvěle, a to úplně všechno, každá jedna složka filmu - trhanej styl animace prolínající se s komiksem (ach!), soundtrack, promyšlenej a fungující scénář i nepřepálená stopáž... Takovejhle animák samozřejmě nabízí úplně jiný možnosti, jak pracovat s vizuálem, než jak je to u hranejch filmů - a to tady tvůrci využili do poslední vteřiny; těch nápadů, co se v těch kresbách a animaci objevilo třeba během všeho toho prolínání světů, to bylo něco neuvěřitelnýho (ale nejen tam). K tomu celá zápletka je smysluplná a chytrá (podle mě, teda), skvěle napsaný postavy jsou zajímavý, využitý a parádně rozvíjený (jako třeba ty další aspekty Spider-tvorů z jinech dimenzí, teta May jako bondovská Q...). Za mě zázrak. Těším se, až se na to podívám někdy znovu - a klobouk dolů před každym takovymhle zajímavym přepracovánim notoricky známý věci. A jak poznám, že jsem připravenej? -No nepoznáš. Prostě skočíš do neznáma.

    • 15.9.2020  00:46

    "On jenom chce vědět, že k němu necítíš nenávist. Nic víc." Další z takovejch těch rozebíracích filmů, který mě úplně zničily. Něco jako Marriage Story, který jsem nedávno viděl a mám to tak v hlavě, ale vyprávějící o rozpadu celý rodiny. Obrovsky silnej film (jeden z nejsilnějších, který jsem kdy viděl a nejspíš který kdy uvidim) s takovou spoustou citlivejch a bolestivejch míst, s takovou spoustou nahlas vyřčenejch tabuizovanejch a bolestivejch myšlenek, že to pro mě nemá moc obdoby (až právě třeba na zmíněný Marriage Story - ale tyhle dva filmy jsou vysoce nad všim dalšim, co znám). I po 40 letech(!) ten film neztrácí ani desetinu procenta z aktuálnosti a naléhavosti, protože tohle jsou věci, který se týkaj každýho z nás a každej z nás se s nima do určitý míry podobně nedokážeme vyrovnat. "Hurt people hurt people", jak by řekl Baumbach - film o rodinnym kolotoči zraňování se a neschopnosti vyrovnat se se svejma traumatama, o neschopnosti spolu mluvit a neschopnosti naslouchat, o neschopnosti lásku přijímat nebo jí dávat... Film o utíkání od problémů, o utíkání od komunikace, od zranitelnosti, o pokrytecký fasádě pěstěný jen pro oči ostatních a zároveň neschopnosti jít jakkoli do hloubky. Scéna, ve který Conrad mluví v mekáči s Jeannine o sebevraždě a do toho tam vběhnou ty blbečci a celej ten moment zničej, ta mě rozervala a cejtil jsem se za Conrada tak strašně, že mi z toho bylo skoro špatně. A ten závěrečnej Bethin popis manželem, kterej se to celou dobu jen snažil lepit a posouvat kupředu - manželem, kterej to jenom chtěl nevzdat a došlo mu, že přetlačit to nejspíš nezvládne - v tomhle momentě zlomu bylo všechno. "Ale ať už je to jak chce, já nevím, kdo jsi. A nevím, na co jsme si hráli. A tak jsem brečel. Protože já nevím, jestli tě ještě mám rád." // Scénář, dialogy, hudba, herci - všechno naprosto a neuvěřitelně skvělý (i "menší" role, jako třeba psycholog Hirsch). A jenom teda - Conrad fakt neni tenor, ale to je samozřejmě jedno.

    • 14.9.2020  01:31

    Už jsem si myslel, že třetí série pro mě bude zatim nejlepší ze všech - sedl mi jednoznačnější příklon k (přiznanýmu) vtipu a nadsázce, líbilo se mi opuštění dětský roviny z prvních dvou sérií a vstup do mladistvýho věku a s nim související vztahový trápeníčka prvních větších lásek, líbilo se mi i hašteření Winony a šerifa (hádka v autě byla doslova úžasná scéna) i šerifovo rodičovský tápání, už zase se mi líbila Eleven, a líbila se mi naděje, že i model přespříliš důležitejch dětí zachraňující svět tentokrát dostane na prdel (POZOR, TROLEJ) zjištěním, že údajná sovětská konspirace tajnejch agentů a tajemný podzemní laboratoře bude jen výsledkem dětskýho fantazírování a hledanejch senzacechtivostí - to by se mi fakt líbilo a do celýho konceptu série, jak jsem si ho v průběhu sledování vybájil, by to skvěle sedlo. Jenže ono to tak nebylo a zase to samozřejmě (a pro mě bohužel) bylo myšlený smrtelně vážně - takže za mě stejně jako v sériích předchozích i série třetí pokračuje v těch samejch silnejch (atmosféra, hudba, kamera, osumdesátkový retro) i slabejch (promyšlenost, integrita zápletky a děje, stylizovanost, naaranžovanost...) stránkách, i série třetí všechno rozjíždí jen v náznacích a i tady je skutečně dotažený vlastně jen máloco. I třetí série má herce skvělý (už znovu Eleven, šerif s Winonou) i strašný (černoch a zrzka). Tajemnost až na pár pokusů (např. psycho děsivej, ale zároveň zvláštně smutnej slizounek Billy nebo třeba armáda zhyptnotizovanejch lidí/biologickýho matriálu šinoucí se za obludkou) už jde kompletně stranou - překvapit už demagorgon ničim moc nemůže a snad se o to teda ani nesnaží. I tak ale (i tomuhle všemu navzdory) pro mě jde o partičku, která mě pořád nějak baví - a z tohodle jejich světa bych si rád a hned pustil cokoliv dalšího, co by bylo natočený. Jsem zvědavej, kam budou tvůrci směřovat v další sérii a jak moc to bude fungovat; věk nezsatavíš, stárnutí dětskejch herců taky ne, osudy dosavadních kamarádů se rozutekly z Hawkinsu do všech koutů, dětství skončilo, život jde dál, tak uvidíme. WTF moments: Jen teda netušim, proč musel kurva ten šerif zařvat - ta scéna mohla mít deset jinejch vyústění, z nichž by žádná varianta, ve který by ke smrti nedošlo, o nic míň uvěřitelná nebyla... ale to už jsme zase zpátky u tý integrity a promyšlenosti, no. Rozkaz zněl očividně jasně - někdo důležitej prostě musí umřít a musí se uzavřít stará kapitola.

    • 14.9.2020  01:03
    Marťan (2015)
    ***

    Hezky (= draze a profesionálně), ale naprosto předvídatelně a očekávatelně natočenej Robisnon 21. století - ne už zkejslej na pustym ostrově, ale v pustym kosmu. Nebo takový vesmírný a pohádkovější (naivnější) Zachraňte vojína Ryana - jen teda s rezignací na snahu o realističnost a syrovost, a naopak se zaměřením hlavně na ty hezký obrázky a ten dojemnej příběh, žejo. Za mě to není ničim hodnotný, ničim zajímavý, ničim stimulující - ty tři hodiny sice uběhnou celkem příjemně, ale dopadne to všechno přesně tak růžově, jak to celou dobu vypadá, a asi i proto, že nejsem Američan, tak jsem přesvědčenej, že za rok si z filmu nebudu pamatovat prakticky nic - natož abych kdy měl důvod pustit si ho znovu. Když nad tim tak přemejšlim, tak to pro mě selhává vlastně skoro ve všech charakteristikách, který definujou dobrej film, ale podprůměrný 2* se mi stejně dávat nechce - už jen proto, že sledování opravdu nijak nebolí a minimálně ty vizuální záběry marťanskejch scenérií jsou, musim uznat, dechberoucí. Další věcí, která se mi líbila (podtrhující profesionální filmovej štáb) byla vizuální stránka Damona - že se na něm opravdu ten dlouhodobej pobyt v uzavřenym prostoru podepisuje; ty zažloutlý zuby, různý vyrážky atd. Naopak zbytečnou a nedomyšlenou zkratkou bylo cestování Herma na tu marťanskou záchrannou misi - sedum měsíců pobytu jedný posádky na jednom místě bylo odbytejch titulkem "O sedm měsíců později", aniž by se film nějak pokoušel poprat se s tim, že přes půl roku by ponorka na palubě lodi už nejspíš měla nějaký hmatatelný výsledky a doutnající konflikty (zvlášť pokud jde o frustrovanou posádku, která se jede pokusit napravit svůj poslední fakap, při kterym na Marsu nechali chcípnout svýho kámoše).

    • 14.9.2020  00:46
    Greyhound (2020)
    *****

    Za mě strhující a do nejvyšší míry uvěřitelnej válečnej film, u kterýho ani "nedostatečná" (= neefektní) zápletka, ani vysoká stopáž vůbec nejsou problémem - naopak na tuhle frustrující honičku kočky s myší bych se nadšeně dokázal dívat ještě jednou takovou dobu bez pocitu, že by mě byť jediná minuta nudila. Na vizuální kontakt vlastně skoro ani nedojde a děsivě dvoupólovej výsledek, černobílá realita bez možnosti variant (naprostej úspěch = přežití, naprostej neúspěch =smrt) záleží jen na výpočtech, předpokladech, náhodě a psychice - resp. na tom, kdo první z toho zešílí nebo se zhroutí. Pár filmů z pohledu ponorek existuje (z nichž nejlepší a podobně fenomenální je Das Boot), ta nelidská realita námořního boje z perspektivy eskortní lodě je pro mě ale mimořádně vzácná - kromě The Cruel Sea jsem žádnej jinej takovejhle film neviděl. I za snahu zfilmovat takhle nefotogenický téma, jako je ochrana konvoje posádkou bojující s neviditelnou ponorkou, tak podle mě filmařům patří velkej respekt - kromě toho ale z mýho pohledu žádný rezervy film nemá a rozhodně se na něj podívám znovu. Taková představa půldenního maratonu Greyhoundu a pak prodloužený (tzn. nezkrácený) verze Das Boot je fantazie... // Ta voda je mrcha a počítačově ji nasimulovat je pořád obrovskej problém, u Greyhoundu jsem ale měl skutečnej a autentickej pocit, že jsem na tý palubě skoro s nima. Za mě by bez tohodle (bez uvěřitelný technický/trikový roviny) film rozhodně fungovat nemohl.

    • 26.7.2020  13:04
    Řezníci (2003)
    ***

    Skvělou úvodní dvacetiminutovku pro mě pocitově vystřídal rozvláčnější a míň táhnoucí celej další zbytek filmu, i proto ostatní (chronologicky pozdější) Jensenovy filmy řadim vejš než Řezníky. I tak jde ale o film, kterej si samozřejmě užijou všichni, komu Jensenův styl sedne - idiocie a nesvéprávnost hlavních "hrdinů" je odzbrojující a občas až frustrující, a celej ten bizarní příběh vyznívá ještě líp díky skvěle formulovanýmu facepalmovýmu konci a zjištění, že (POZOR, TROLEJ) všechny ty vraždy byly tak trochu zbytečný, protože celou dobu nešlo ani tak o maso jako spíš o marinádu, která lidem tak chutnala, nad čimž se kluci předtim prostě jenom nějak nezamysleli. "-Sakra, co to mělo bejt?! -Mě tyhle kecy nebavěj. -No ale nemusel jsi do ní kopat. -To si myslíš ty!" / "Já ho nechtěl zabít. Zpanikařil jsem, jasný? Stalo se, no, byla to nehoda. -Prodal jsi jeho stehno, pitomče! Možná jsi ho zabít nechtěl, ale potom jsi ho naporcoval!" / "Svende, zase máš na hlavě klobásu."

    • 18.4.2020  01:42
    Greenberg (2010)
    ****

    "Mám rád starý věci. Jednou mi cvokař řekl, že mám problém s žitím v přítomnosti, takže setrvávám v minulosti, protože se cítím, jako kdyby nikdy ani nežil." Greenberg se může zdát jako běžnej romatntickej film (jak očividně mnohejm zde připadá), ale pro mě je naopak vyjímečnej. Baumbach vypráví o dvou nezajímavejch, nefilmovejch, neefektních lidech a jejich vztahu - Stiller je zahořklej, notorickej kverulant a stěžovač, potížista, cholerik, neempatickej sobec, žárlivec a člověk neschopnej praktickýho života tady a teď; a Greta je zas nádhernym příkladem opaku sexy filmový ženský s nějakym atraktivnim bonusem - je prostě normální; jako kdyby to byla naše sousedka, spolužačka... Ale mně tenhle přístup neuvěřitelně baví a fakt se mnou hejbe; opravdu neznám jiný filmy, který by se v mejch očích točily kolem tak "banálních", ale přesto pro mě aktuálních problémů. Kolem tak normálních a filmově "nezajímavejch" fóbií, strachů, záseků ("Tohle byla ta nejhorší historka, co jsem kdy slyšel. Jdu, čau.") - takže to jsou právě tyhle Baumbachovy mikrovztahový filmy, u kterejch snad poprvý v životě mám pocit, že by mluvily o opravdovskym a skutečnym životě tak, jak ho znám třeba i já. Takový množství postřehů, na který ve filmu (ale nejen tomhle) přijde řeč, to by podle mě uneslo x dalších filmů nebo námětů... Jenže Baumbach se na tom nijak neotáčí - dialog proběhne, myšlenka uplyne, hádka skončí a film, život i vztah jede dál. ("Kolikrát ještě tohle budu muset zažívat? Mě už to nebaví! V tuhle dobu bych měl bejt s rozvedenou 38 letou ženskou od dětí s nízkejma nárokama - já už tohle nechci řešit, kolikrát si tim ještě budu muset projít?") On i ona, Stiller i Gerwig, hledaj sami sebe i cestu k tomu druhýmu - nevěděj, jak na to jít, nejsou si jistý, jestli to vlastně chtěj, nikam a k nikomu nepatřej - a mě tohle jejich (ze Stillerovy strany občas až aspergerovský) sbližování se neuvěřitelně táhlo. Líbilo se mi i to (a připomnělo mi to While We Were Young), jak na konci udělal Stiller přesně ten americky filmovej průlom, kterej možná každej trochu čekal a kterýmu fandil (párty s mladejma, cool rozhodnutí jet s nima do Austrálie...) - aby si to ale zase zpátky sedlo na prdel s tim, že tohle ale on přece neni. On už neni mladej a mezi mladý nepatří, on neni bezprostřední, nechová se impulzivně, ale právě takovejhle on prostě je a jen takhle může začít bejt autentickej - i když to znamená, že o ten jeho osud se žádný scénáristi nejspíš prát nebudou. A všechno podtrhává (zase) skvělá hudba. Za mě jednoznačně mezi 4 a 5*. Hurt people hurt people.

    • 24.3.2020  17:07

    Tak tohle byla pecka; takhle nízký hodnocení nechápu. Baumbach se stává mym vyslovenym oblíbenym režisérem a řadí se mi někam hned vedle Anderssona, u kterejch obou vidim ve spustě ohledech podobnou notu. Mistress America je vlastně taková American Beauty po Girlsovskym způsobu... Kontrast dvou různejch sebevědomí mezi zidealizovanym, vysněnym, stylizovanym, křečovitě silovym všepozitivismem Brooke a nevýraznou, intelektuální, občas povýšeně přezíravou Tracy, která občas až sociopaticky přistupuje ke všem kolem sebe jako ke studijnímu materiálu, tenhle kontrast je skvělej. Soustavný prolínání děje s Tracyinou povídkou čerpající?/vykrádající? život a příběh Brooke je taky obrovsky zajímavej - ty promluvy mezi obrazama, odosobněnej pohled jakoby vypravěče nebo pozorovatele dávaj prostor spoustě myšlenkám a postřehům. Stejně jako Girls (ale stejně jako i jiný Baumbachovy filmy) film neprezentuje Brooke ani Tracy jako hodný nebo zlý; jejich cesta se nehodnotí jako lepší nebo horší - hnusný věci svym přístupem dělá jedna jako druhá; obě si s s sebou nesou vlastní život a svoje vlastní zranění, a obě se v dnešnim světě neomezenejch možností snažej najít svoje místo. Uchvátila mě skvělá kombinace vizuálu, obsahu a hudby - třeba při scéně v posilovně, kam vejde Tracy a předcvičující Brooke jí pozdraví "Hey, baby Tracy!" je tak úžasně snová a uhrančivá, tak magicky to rytmem i melodií zapadá do tý znějící hudby, že takovejhle wow moment jsem ve filmu dlouho nezažil. To tempo skvělejch a zábavnejch dialogů bylo tak neuvěřitelný a některý ty scény tak krásně andersonovsky WTF, že dívat se na film pro mě bylo něco úžasnýho - a celá vrcholící scéna v domě Mamie-Claire se všema těma agendičkama každýho z přítomnejch /furt něco k jídlu somrující kluk, jeho podezřívavá a žárlící přítelkyně, na manžela čekající Číňanka.../ a s celou svou gradací byla naprosto dechberoucí a neuveřitelně silná. Za mě je Mistress America nebejvale zajímavym filmem trefující se do současný mladý generace - tak zajímavym, že se na něj rozhodně chci někdy podívat znovu. Za mě zatim mezi 4 a 5* a jestli i z dalšího zhlídnutí budu takhle nadšenej, s pátou váhat nebudu. / Skvělej koment má Matty. // "Občas mám fakt pocit, že jsem ze všech nejchytřejší a nejlepší. Teda pokud nejde o matiku a přírodní vědy nebo o východ a západ... Ale ve všem ostatním. A kdybych pořešila vizáž, byla bych i nejkrásnější ženská na světě." / "Mám pocit, že jsem nemocná. A nevím, jestli má moje choroba jméno. Akorát sedím a zírám celou věčnost na internet nebo na televizi a akorát se snažím to už nedělat. A pak lžu, co všechno jsem dělala. Pak mě něco tak nadchne, že mě to nadšení naprosto dostane a já nemůžu spát nebo něco dělat. A všechno mi připadá naprosto skvělý, akorát nemůžu přijít na to, jak mám v tomhle světě fungovat. Kéž bychom žili za feudalismu, aby bylo naše místo neměnný. Ať už jsi byla král nebo sedlák, musela jsi s tím být smířená." / "Díky Meadow byly tlusté bohaté ženy míň tlusté a blbé bohaté děti míň blbé a nemožní bohatí muži míň nemožní. A strašně si přála být na druhé straně: být tlustá a blbá a nemožná a bohatá. Co jí ale vůbec nedocházelo, co jí docházelo ještě míň než fakt, že žádnou restauraci mít nebude, bylo to, že ostatní lidi nebyli ve srovnání s ní nic. Jako by byli sirkou a ona vatrou. Byla poslední kovboj, plná romantiky a neúspěchu. Svět se měnil, a lidé jako ona už v něm neměli místo. Být světlem naděje pro méně důležité lidi může být velmi osamělé."

    • 24.3.2020  15:26
    Frances Ha (2012)
    ****

    Mně ty Baumbachovy filmy prostě bavěj - takže i když s Frances Ha a jejím příběhem se ztotožňuju (v porovnání s jinejma jeho věcma) asi spíš míň, i tak jsem si to obrovsky užíval. Ty její divnorozhovory (se spolubydlící z baletu, na večeři se známejma), to její hledání sebe sama vlastně úplně ve všem, co dělá a řiká, všechny ty životní a vztahový maličkosti a trapnosti, na který ve filmech často nebejvá prostor (symbióza se Sofií a naopak pak trapnej nekomfort v dalších vztazích, neefektní "lejm" vejlet do Paříže)... Je to uvěřitelnej příběh o konci mládí a začátku dospělosti jedný obyčejný, vlastně ničim vyýjimečný holky. Holky, který rychlejc mluví než přemejší, která moc neřeší, co si o ní kdo myslí je upřímná a jde až na dřeň... a na tu její bezprostřední a nestylizovanou zpověď se kouká strašně hezky. Líbilo se mi, jak si svoje místo nakonec našla a že i přátelství se Sophií se posunulo tam, kam se posunout muselo - jen prostě už nic z toho nebylo stejný jako někdy během vejšky. Zrovna tohle je aktuální pro všechny lidi stejně - stejně jako rodící se a ve filmu jen naznačená vztahová bezvýchodnost Sophie, která má (stejně jako často realita) od romantickejch středoškolkejch ideálů hodně daleko. "Vypadám staře?" "Ne. Jo! Co je staře?" Starší, než jsem, než 27?" "To ne. Ale 27 je staře." / "To je to, co chci od vztahu, a co možná vysvětluje, že jsem zrovna sama, haha. To, že ty někoho miluješ a on to ví, on miluje tebe a ty to víš, ale zrovna jste na večírku a bavíte se s jinejma lidma, ale podíváte se přes místnost na toho druhýho, protože... to je ta osoba ve vašem životě. To je to, co chci od vztahu. Nebo vlastně jenom od života."

    • 18.3.2020  02:02
    The Report (2019)
    *****

    "Kolik zadržených tím programem celkem prošlo?" "Přinejmenším 119. Sama CIA přiznává, že čtvrtina z nich nikdy neměla být zadržena. Program EIT nikdy nefungoval, na nikom." Hrozivý přiznání jak z jinýho století o tom, že i dneska je systémově zvířecí a nelidský chování k "těm druhejm" strašidelně blízko... A nejhorší na tom je, že ani zveřejnění (i když jen částečný) nevede k narovnání, ke spravedlnosti nebo k diskreditaci čehokoliv a kohokoliv s tím spojenýho - protože vždycky se najde nějakej politickej důvod, nějaký další účelově lživý relativizování a rozmělnění, nějakej další mocenskej barter. Aktéři možná nebyli hnáni před soud, nikdo je za zrůdy neoznačil a dál si dodnes pobíraj svoje pohádkový platy a užívaj honosný funkce, mohla o nich ale aspoň díky Jonesově neuvěřitelně mravenčí práci a díky politický podpoře od senátorky Feinsteinový vzniknout ta Zpráva - a podle ní i tenhle film. Úplně zbytečný, úplně marný a úplně prohraný to proto nebylo, ten zmar na mě z týhle kauzy ale dejchá nepopsatelně. Díky tomu ale může existovat aspoň ňáký memento toho, že to nejsou jen Němci s nacismem, kdo se za státem více či méně podporovanýho systému umí chovat jak zrůdy a bestie - jsou to prostě lidi jako takoví, i my jsme měli StB. Problémem je moc bez kontroly - a hlavně hanba a strach, jak řekl Jones/Driver v tý skvělý scéně v autě s novinářem. // Ten film kromě toho, že vypovídá o nepopsatelně silný a důležitý aféře, je pro mě bez připomínek i v těch řemeslnejch ohledech: Herecká skvadra zní skvěle už jen podle jmen, Adam Driver s Anette Bening to ale táhne dle očekávání (zase) skvěle. Přehlednou strukturu mělo i vypravování navzdory několika mísícím se časovejm rovinám - a líbil se mi i odtažitější styl, kterej nedovolil filmu sklouznut na rovinu, kde by se ten problém stal osobním. Za sebe nevim, proč bych měl nedat 5*.

    • 17.3.2020  02:43
    Dredd (2012)
    ***

    Něco mezi Červenotrpaslíkovskym Inkvizitorem a béčkovou vyvražďovačkou typu The Raid: Redemption. Co jsem od toho čekal (zábavu a akci), to film přinese jednoznačně - navíc společně se zajímavou, trochu až Bladerunnerovskou atmosférou dystopický megapole zmítající se v násilnostech a zločinu (což se mi fakt líbilo). Oproti The Raid je v Dreddovi ale mnohem menší práce s postavama (jak těma hodnejma Soudcema, tak zlounama kriminálníkama), kupodivu ale i míň akce a plošší děj - hlavně proto teda dávám 3*, jinak je to ale pro mě slušná žánrová oddechovka mezi 3 a 4*.

    • 16.3.2020  02:24

    Filmů, který mě dokázaly úplně rozbourat, neni tolik, ale Marriage Story... Byl jsem zničenej asi jako nikdy a po ničem. A to se to celou dobu nezdálo, film plynul, ale pak to najednou skončilo, příběh byl uzavřen, boj dobojován, zbraně složeny, a já se sesypal jako domeček z karet. To, že film je o rozpadu vztahu, to neni nic novýho, pro mě tam ale ten nejzásadnější rozměr je to, že se to celý stát NEMUSELO - ale já nevim (a chtěl bych vědět, ale asi nikdo to neví a vědět nemůže), co k tomu bylo potřeba a co by se muselo stát, aby to sem nedošlo a dopadlo to jinak. Ani jeden z nich totiž nebyl ten vysloveně špatnej, oba to byli jen normální, obyčejný lidi, co měli svoje chyby, ale zároveň toho druhýho milovali a vážili si ho. A stejně.. stejně a navzdory tomuhle se ten jejich vztah mohl dostat a dostal do bodu, ze kterýho už (pro ně) nebylo východisko. Nebyl v tom nikdo jinej, nebyla v tom jiná zamilovanost, ale stejně už s tim nedokázali nic udělat. Měli se rádi, ale přestali chtít, nebyli ochotný udělat ten krok zpátky, udělat pro záchranu vztahu to, co bylo třeba... Nechtěli, aby to tam došlo, ale stejně se dostali do stavu, kdy jeden přestal chtít, ztratil vůli, a pak už bylo pozdě pro toho druhýho. Nenávratně, definitivně pozdě. Byli to pořád stejný lidi jako ty, který se brali, pořád se měli rádi, ale z jejich vztahu se stalo něco shnilýho... bez možnosti opravy, a navzdory oboustraný frustraci bez možnosti druhýho pokusu. Už bylo pozdě. Tohle uvědomění promarněný šance, sice pořád oboustranný lásky, ale teď už bez výhledu cesty ven a bez východiska do budoucna - bez dobrýho řešení a bez rozřešení, tahle prohra na obou frontách, tohle mě rozdrtilo a zničilo. Je to pro mě doslova a do písmene nezapomenutelnym a v mym srdci až fyzicky vrytym mementem, abych na tohle nikdy nezapomínal a pořád to měl před sebou - že se to může stát. Že všechno se to může posrat, i když se ty dva maj rádi - a existuje stav, ze kterýho prostě už návratu neni. Memento, kvůli kterýmu se budu snažit, aby mně se tohle někdy náhodou nestalo... Protože ten zmar, ta zbytečnost, ta je nebetyčná. A ta poslední písnička? Tyvole... // Herci byli skvělí a bezezbytku autentický, za mě jednoznačný absolutorium pro ně oba i pro toho jejich syna. Ty kontinuální, eskalující a nebejvale dlouhý scény některejch hádek byly doslova dechberoucí - a pro mě devastující právě proto, že jsem rozuměl oběma. Scénář naprosto aktuálního, mě osobně dotýkajícího se příběhu a jím předestřenejch osudů obou partnerů je něco, co jsem snad ještě nikdy nezažil - klobouk dolů před Baumbachem. Žádnej jinej takovejhle film o nefilmovym, obyčejnym životě dvou "jen" obyčejnejch a "nezajímavejch" lidí neznám. Ani Kramerová vs. Kramer se pro mě v emocionálnim dopadu (a samozřejmě v aktuálnosti) nedá s Marriage Story srovnat. Kdyby bylo na mě, Oscary bych rozdal tady, Joker nejoker.

    • 16.3.2020  01:46

    "Fuck off, Hitler!" Krásně čistej, klukovsky (Waititiovsky) bezprostřední a upřímnej hejt rasismu, předsudků a zrůdnosti (jakýhokoli) totalitního myšlení. Takovejch filmů moc neni a i mně tohle v poslední době přijde víc a víc důležitý přesně pojmenovávat, takže ve mně Jojo možná rezonuje víc než v někom "nezaujatym". Jojo díky tý svý dětský perspektivě dokáže absurditu xenofobních a bigotních východisek popisovat s ještě mnohem znásobenější intenzitou - napadaj mě možná jen tak dva obdobný příklady, Poláčkovskej klukovskej svět Pánů kluků a Život je krásný, ale ani v jednom ta soustředěnost nebyla na to, o čem mluví (=čemu se vysmívá) Králíček. I kdyby tohle téma nebylo aktuální, tak by to bylo skvělý a i tak by bylo potřeba si připomínat, jak nebezpečný a absurdně nelidský jsou tyhle směry myšlení - jenže ono se hlavně ukazuje, že to samozřejmě pořád aktuální je, což je vidět jak na politicích, který si volíme, tak na skutečnosti, že spousta lidí tohle jako potřebu nebo problém nevnímá ani nevidí. Je důležitý řikat, jaká hovadina je třídit lidi jakkoli a podle čehokoli, jak moc nám to leze do životů i dneska a v situacích, kdy o "nic" nejde - je důležitý řikat, kam tyhle východiska vedou, a jak moc absurdní, směšný, idiotský, odsouzeníhodný, malý, ubohý a vlastně na úrovni desetiletýho dítěte tyhle ideje jsou. A filmů, který tohle neřeknou na nějaký filozofický nebo nepřímý úrovni, ale napřímo stylem "Dyť se na to koukněte, jaká je to směšná píčovina!", těch opravdu moc neni. Za mě teda klobouk dolů před každym takovymhle pokusem, kterej smysluplně sděluje vlastně to nejsilnější, co vůbec sdělovat jde. // Parádních scén je spousta, ale určitě nikdy nezapomenu minimálně na bizarní Hitlerovsko-Jojovskej běh lesem s granátem v ruce, pak na Adolfovo škemrání "Hajlík, pojď! Aspoň jeden, malej!" a nakonec na to Jojovo vykopnutí Hitlera z okna se slovy "Fuck off, Hitler!"

    • 16.3.2020  00:56
    Na nože (2019)
    ****

    Vlastně jsem s odstupem cca měsíce zjistil, že víc než "fakt dobrou detektivkou" pro mě Knives Out aspoň zatim opravdu nebudou. Nicméně zážitek z kina jsem měl skoro dokonalej - zábava je to obrovská a scénář mě těma svejma promyšlenejma otočkama a mnohoúrovňovejma motivama několikrát skutečně překvapil, i když film žánrově i dějově směřuje celkem předvídatelnou cestou. Takže jako novodobá detektivka Christieovskýho střihu (oukej, zas takovej expert nejsem, ale tu vraždu v Orient Expresu mi to prostě připomínalo) je to skvělý - a ničim jinym film ani bejt nechce, žádnou další agendu si nejede a to je nakonec jenom sympatický. A to herecký obsazení je něco neuvěřitelnýho - je jen málo filmů s takovymhle množstvim skvělejch herců napříč všema věkovejma kategoriema; už jen tohle pro mě byl při sledování obrovskej zážitek (např. kombinaci Shannon - Jamie Lee Curtis - Evans bych nevěřil, že někdy v jednom filmu potkám - a je to paráda!).

    • 16.3.2020  00:40
    Joker (2019)
    ****

    Děsivej film o tom, kam až může vést zoufalství člověka, ke kterýmu se jako k člověku nepřistupuje - o zrodu šílenství v někom, kdo zlym neni ani z podstaty, ani se tak nenarodil, kdo byl ale dotlačenej neosobnim Systémem a přezíravou Společností do kouta bez možnosti výběru nebo úniku. O beznaději někoho, kdo na to jde ze začátku vlastně správně a přesně tak, jak by měl a jak se od něj očekává, stejně to ale v očích ostatních nikdy nebude stačit. O bodu, ze kterýho neni návratu - a zároveň ale o neexistenci alternativy nebo cesty, která by vedla jinam. Phoenix to hraje strašidelně opravdově a dovedl z tohodle přerodu osobnosti udělat něco, na co se fakt kouká nepříjemně - tady si snad nedokážu představit sugestivnější nebo syrovější podání, to všechna čest. Za mě mezi 4 a 5* - rezervu pro tu 5. si ale zatim přecejenom nechám na příští zhlídnutí. // Absolutně nerozumim Filově WTF prohlášení, že tohle je film, kterej nemůže mít pokračování - jen takhle z fleku mě napadá asi tak 168 cest, kterejma by to šlo rozvádět dál.

    • 17.2.2020  12:29
    Mariňák (2005)
    ****

    Válečnej film bez boje nebo jedinýho výstřelu - "jen" o zničujícím dopadu uniformovanýho a odosobněnýho armádního prostředí na člověka. O rozkladu duše a osobnosti, o zašlapání těch ryzích věcí, co z lidí dělaj lidi - v prostředí subordinace, nudy a bezúčelnýho zabíjení času i vlastních hodnot a kvalit. O ztrátě lidskosti i všeho ostatního mimo prostory uzavřenýho armádního prostředí, toho obyčejnýho a civilního - život člověka je s životem vojáka totiž navzdory navoněnejm romantickejm představám bytostně nekompatibilní: takhle nakonec právě v prostředí, který by dle mnohých mělo mužnost potvrzovat a utvrzovat, se z kluků a tátů stávaj torza a lidský zříceniny bez schopnosti zastat cokoliv, pro co jsou chlapi v rodinách a společnosti potřeba. A ty důsledky jsou pak nedozírný a na mnoho generací dopředu. Jak už řekl Hrušínský v Tichý bolesti mou oblíbenou myšlenku: "Chlap bude chlapem i bez vojny, a z posery chlapa neudělá ani prezident."

    • 17.2.2020  12:05
    Nákaza (2011)
    ****

    Film maximálně věcnej, neefektivně stručnej - jen popisuje průběh celosvětový pandemie extrémně nakažlivýho viru. Tenhle odosobněnej přístup mi ale nakonec víc než sednul - nějaký velký drama a mnozí efektové se totiž u tohohle žánru nabízej celkem samy, takže jsem rád za tenhle Soderberghův "úřednickej" přístup bez rozptylujícího patosu a se spíš zobecňujícím pohledem. V tom filmu ale i tak funguje všechno, co v něm fungovat má - jak z hlediska uvěřitelnosti tohohle virotickýho scénáře, tak z hlediska nechutnejch reakcí lidí (panika, ztráta civilizačních zábran a nástup až zvířecích vzorců), ale naopak i vznikajícího prostoru pro nezištnost a oběti; funguje to i z hlediska reakcí na zdravotnickejch a státních úrovních - karanténní zmatky, nečernobílost až neřešitelnost spousty případů, zavírání hranic, průběh výzkumu protilátky i nedostatečný lůžkový kapacity a improvizovaný nemocnice... Ani tohle by ale nemohlo fungovat, kdyby se to nedalo věřit hercům - a v tomhle bylo to obsazení skvělý (stejně jako ta Soderberghova nekompromisní likvidace hlavních postav klidně i po pár minutách, bez jakýkoli pompy nebo často i pozornosti). Navzdory záměrný sterilitě mě ten film dostal (možná nakonec i díky ní) - a nic zásadního mu vyčíst neumím. // Pro mě osobně je na tom je nejmrazivější jednak uvědomění si, jak moc blízko jsme od doby, kdy žádná efektivní vakcinace vlastně ještě neexistovala (100 let) nebo kdy ještě nebyla nijak samozřejmá (něco přes 50 let), ale na druhý straně i ta skutečnost, že i dneska a i s dnešní medicínou jsme vlastně od podobný epidemie jen krůček - stačí, aby se blbě sešlo pár náhod, jak je ostatně i na konci filmu ukázaný na tom děsivě jednoduchym postupu od původce (netopýra) až k člověku. Je každopádně privilegiem jen posledních pár generací žít ve světě, kdy většina nemocí je řešitelná - a kde vlastně záleží "jen" na prostředcích věnovanejch výzkumu protilátky nebo léčbě. Ještě prarodiče většiny z nás maj živou zklušenost se Španělskou chřipkou - žít ve světě bez dnešních možností bylo krutý a já bych to se svou rodinou zažít fakt nechtěl. Na druhou stranu, jak ukazuje dnešní (doslova!) zkušenost, ani rok 2020 nezabrání tomu, že člověka v jedný z nejrozvinutějších zemí na světě (v Japonsku) nepustěj z výletní turistický lodi (tzn. jde o movitý lidi), kde zrovna řádí nákaza nově objevenym virem - a to jenom proto, že nikdo vlastně moc neví, co dělat. Ale i tak - všechna historická nostalgie stranou, já jsem za 21. ze srdce vděčnej! A vděčnej jsem i takovejmhle filmům, že mi pomáhaj si to uvědomovat.

    • 16.2.2020  02:39
    Gentlemani (2019)
    ****

    Film vysokýho tempa a neuvěřitelnýho spádu, přesto mi ale nějakou dobu trvalo, než mi to došlo a než jsem si na to zvyk - to hlavní se totiž odehrává v rozhovorech, mezi větama a vlastně i v hlavách a fantazii jak herců, tak diváků; vizuál tady jen slouží a doplňuje repliky, ne naopak jako obyčejně. Ta forma, ve který se film odvíjí podle Grantova vyprávění, je ale skvělá - člověk si nikdy nemůže bejt jistej, jestli se vypravěč už náhodou nenechal moc unést nebo jak moc si co přibarvuje, přesto je to ale srozumitelný a příběh konzistentně graduje až do doslova strhujícího finále, který je nakonec ještě promyšlenější, než by se dalo čekat. Ty twisty a vražedný tempo dialogů, narážek, vtípků a odkazů je tolik, že si myslim, že ten film rozhodně nemůže bejt pro každýho - tomu ale, koho konverzačky bavěj, se to musí líbit. Už hodně dlouho jsem nezažil sál, kde by se lidi filmu skutečně a opravdově smáli - ne proto, že by se na plátně odehrávala nějak řachanda, ale čistě proto, že se tim filmem bavili a užívali si ho. Úžasnej byl soundtrack, úžasný byli herci (Conaughey, Grant, ale i Farrell(!) a Hunnam), a úžasný byly i brutálně bizarní scény (Farrellův nábor dětí v bistru, příchod Batolat do pěstírny, scény s padajícíma lidma, Grantova vynucená návštěva u Hunnama, dabování rozhovoru na fotbale, celý finále až po poslední klapku...) - tohle všechno ve spojení s atmosférou (především) verbálních soubojů, kde navrch má každou chvíli někdo jinej, tohle všecho dohromady dělá film tak opravdově zábavnej, že by byla obrovská škoda nechat si ho ujít. Za mě mezi 4 a 5*. / "On mi řek 'černá píčo'! To nemůže, to je rasistický!"

    • 4.11.2019  12:12
    Osvícení (1980)
    *****

    Ššššššš, drrrrrrrrrrr, ššššššš, drrrrrrrrrrr... Kutálející se míček... All work and no play... Úvodní scéna příjezdu horskejma serpentinama... Jack stoupající za manželkou po schodech - "Já ti neublížím..." Pokoj 237... U hodně mála filmů se do mě tolik scén zarylo tak moc a takovym způsobem, jako to mám u Shiningu. Pro mě jsou tohle věci, výjevy a obrazy, který mám v hlavě už spoustu let, často si na ně vzpomínám a na který nejspíš nikdy nezapomenu - ani na ten pocit, kterej jsem u toho měl, když jsem je viděl poprvý. Teď jsem si film po dlouhý době pustil znovu, a musim si pro sebe jen potvrdit, že Shining je přesně ten příklad filmu, kde svůj smysl má každá vteřina a každá scéna od tý první do poslední, že tohle je přesně ten druh filmu, na kterej se má smysl koukat pečlivě a užívat si každej jeho obraz a každej jeho zvuk - ne proto, že by člověku mohlo snad utýct něco z děje, ale čistě proto, že mu pak bude chybět něco v tý nepopsatelný audiovizuální skládačce. Protože to pro mě neni na prvním místě děj (kterej by možná z dnešního pohledu mnohejm už nemusel připadat zas tak zásadní nebo strhující), ale právě ta atmosféra, která je tady úchvatná, mimořádná a nezreprodukovatelná. Takhle atmosféricky silnejch filmů je pro mě hodně málo - perfekcionalistickej a "sterilní" vizuál, nelidskej duch rozlehlejch prostor opuštěnýho, monstrózního a děsivě symetrickýho hotelu; v nejlepšim slova smyslu návodná a dokreslující hudba; samota postupně měnící se v šílenství nebo posedlost... Tohle všechno je tak vymazlený a vybroušený do tak jedinečnýho jednoho celku, že dívat se na Shining je pro mě i po letech opravdu radost a obrovskej zážitek.

    • 3.11.2019  01:46

    Nejsem žádnym znalcem hororů, ale zrovna před pár dněma jsem znovu viděl Shining - jeden z nejděsivějších filmů, který znám. A teď můžu říct, že se to vůbec nedá srovnat s čistou hrůzou a absolutnim děsem, kterej jsem prožil za hodinu a půl sledování tohodle případu - a to zoufalství ještě roste právě s uvědoměním, že já jsem to zažil neosobně a jen nějakejch 90 minut, a že někdo jinej tohle štěstí neměl. Na světě se samozřejmě děje spousta zvěrstev a jen o nich nevim, ale tohle je tak blízko... Tohle neni fikce, je to Evropa, demokratickej právní systém, je to pár kilometrů odsud a pár desítek měsíců zpátky. Škody na vztazích, zdraví a životech jsou absolutní, fatální a trvalý, a přesto nikdo ani v 21. století nenese zodpovědnost - je to označený za justiční katastrofu, a stejně to končí jen důtkou (sic!) pro jednoho (sic!) soudce. Je to úplně stejnej systém vyviňování se, zbavování se odpovědnosti, schovávání se za instituce a nadřízený, stejnej princip neochoty a neschopnosti dělat rozhodnutí s vědomím vlastního dílu zodpovědnosti, kterej doved nacismus přesně k tomu, čim byl - a je to přesně to, co je napříč "všeobecnou společností" tak jednohlasně odsuzovaný. A přesto se tohle může stát i v roce 2000+, přesto si to ti mocní dovolej, aniž by je to trápilo, a samozřejmě to vůbec nemusí bejt jen v Německu. Žádnej systém neni dokonalej - nakonec je to o lidech, a jestli se jako lidi i chováme v situacích, kdy máme moc. Hon byl super, ale tohle mě sežehlo ještě úplně jinak - asi právě proto, jakej kousek od nás tohle je a jak moc to je bez jakýkoli nadsázky skutečný. A Torreton byl struhjící.

    • 2.11.2019  01:16

    Stopáž ani přehnaná brutalita poslední třetiny filmu pro mě problémem vůbec nebyly, je to Tarantino a ten i kdyby snad natočil dokument o mně, tak to bude zábavný. Bavilo mě to, i když jsem čekal něco víc - možná to mělo bejt v replikách, možná ve hře o moc a v držení se navzájem v šachu jen slovama, domněnkama a mentálním soubojem postav - možná jsem tohle všechno neviděl v tý síle, kterou v tom Tarantino chtěl vybudovat a kterou bych prohlíd třeba při dalšim zhlídnutí; upřímně ale nevim, jestli k němu se někdy odhodlám. Samozřejmě, že mě ten film bavil (např. dostavníková kapitola nebo scény se zatloukánim dveří byly skvělý), a i ty tři hodiny nakonec utekly celkem rychle, o tom to vůbec neni - jen to na mě trochu působí, jako kdyby Osm hrozných vlastně neměli právě tu přidanou hodnotu, která z dobrýho filmu dělá film výjimečnej (protože jen zábava, která tady byla nesporná, to pro mě neni), na což jsem ostatně nejen já zvyklej z dalších QT filmů. Co naopak výjimečný a skvělý bylo podle mě i tady, to jsou (opět) herci, nádherná kamera, a úžasná Morriconeho hudba (včetně nádherný scény, kdy Daisy v hostinci zpívá s kytarou) - já nechápu, jak je ten člověk i ve svejch devadesáti schopnej chrlit pořád další a další originální(!) melodie. Jo - jen by mě zajímalo, jestli full frontal se někdy ve filmu začne se stejnou samozřejmostí a četností objevovat i u ženskejch... Za mě mezi 3 a 4*.

    • 30.10.2019  01:41

    Akční nářez, kterej mě chytnul v první minutě a navzdory tomu, že celou dobu jde o jednu velkou vyvražďovačku mezi poldama a gangsterama ve feťáckym činžáku, navzdory tomu mě nepustil až do minuty poslední. Narozdíl od hollywoodskejch žánrovejch protějšků jsou tady souboje a přestřelky dovedený k téměř dokonalosti, jsou strhující, maximálně věrohodný a celej ten přístup k nim je diametrálně odlišnej od takový tý typický trikařský kaskadérštiny, na kterou jsem ze "západních" filmů byl zvyklej doteď. Kromě toho se film krásně vyhejbá jakýmukoli patosu (příběh dvou bratrů rozhodně žádnym hepáčem neskončí, to se mi líbilo moc - obzvlášť ta poslední scéna, kdy se jejich cesty zase rozejdou) a na čistě akční žánr to má i obdivuhodně zajímavej příběh a postavy (jak ti bratři, tak dějový twisty s tim, kdo je vlastně ten badass a o co že to vůbec jde). A k tomu ještě ta skvělá hudba - kterou bych teda nikdy jindy asi skvělou nenazval, ale tady to prostě všechno tak krásně fungovalo dohromady, že já osobně asi můžu říct, že lepší film tohodle typu asi ani neznám. Za mě mezi 4 a 5*, na plnej počet rád zvýšim po příštim zkouknutí.

<< předchozí 1 2 3 4 5 9 12 16