Helmutek

"Chceš zachránit sebe, nebo Yana?" Jestli si Trier představuje Boha takhle, tak se neni čemu divit, že točí tak depresivní filmy. Stejně jako u ostatních jeho filmů i tady je něco špatně a něco zkaženýho už od úplnýho začátku - ale z nějakýho důvodu mě tenhle příběh vtáhnul a nakonec i rozsekal. Labilní a svejma bludama(?) vláčená Bess, nečitelnej a sebestřednej Yan, odporná, sexistická, středověce bigotní církevní komunita, matka uzkoprsá pedantka, všechno je prostě špatně. Co chce Trier těma psycho rozhovorama s údajnym Bohem ukázat (a proč se spíš zdá, že to je výplod Bessiny chorý mysli - nebo to jen chci, aby se to spíš takhle zdálo?), to je otázkou - já osobně to šacuju na to, že ve filmu má bejt prostředí, kde zdravej vztah a zdravá láska neexistuje. Matka nemiluje svou zoufalou a tápající dceru bezvýhradně (je schopná jí dokonce i ve stavu nouze neotevřít dveře), církevní komunita vylučuje a odmítá, místo aby přijímala a milovala, o Yanovejch motivech ve vztahu s Bess by se taky dalo mluvit dlouho - láska je tady prostě rozbitá a nefunguje: ani ta milostná (Yan-Bess), ani ta lidská, rodinná (dcera-matka), ani ta církevní, ani ta Boží (Bůh tak, jak ho slyší Bess, je brutální, zlomyslnej a věčně nasranej křivák, kterej za vyslyšenou modlitbu za Yanovo navrácení vydává to jeho zranění /"Chtělas to, tak tady ho máš"/ nebo kterej staví svojí služebnici před dilemata rozměru Sofiiny volby /třeba právě to "Chceš zachránit sebe, nebo Yana?"/. Přitom ale chci věřit tomu, že i od Triera jde o záměrnou deformaci ad absurdum - protože třeba věta "Hloupá husička Bess se mnou pořád chce mluvit a mně se pak hromadí práce" snad nejde chápat jinak než jako cíleně přehnaná hyperbola)... Snad jen Dodo o Bess má skutečnej a nezištnej zájem, což je snad jedinej opravdově ryzí a zdravej motiv v celym filmu (když nepočítám Yanovy rozpustilý kamarády z plošiny, tam ty vztahy jsou ale přece jenom na jiný úrovni). Všechno dokresluje záměrně zrnitej a nekvalitní obraz, neutěšený a nepřikrášlovaný interiéry, ale naprosto zásadní je výkon Emily Watson - on to sice řiká každej druhej, ale to, co tady předvedla, je fakt něco nepopsatelnýho (všechno ve škále mezi krásná a roztomilá versus totální psycho). Jako do absurdních rovin vyhnaný zamyšlení se nad tim, co všechno ještě je (nebo co už neni) láska, je film obrovsky zajímavej - ale ze všeho nejvíc je znepokojující. Může bejt skutečnou láskou i něco, co nesleduje zdravý motivy (I'm evil in my head")? Nakonec totiž to její finální sebeobětování skutečně k Yanově uzdravení vede, a to navzdory jeho předchozímu umírání a stavu, o kterym doktoři řikali, že z něj neni východiska - skoro jako kdyby Trier řikal, že opravdu i tohle byla skutečná láska, ta že nemá žádný hranice a že jí může bejt v zásadně všechno, pokud je za tim víra (jakkoli znásilněná a pokřivená), a že to tak prostě mělo všechno bejt a že i to její sebeobětování bylo v pořádku a mělo smysl. Finální záběr na astrální zvony byl pro mě už možná trochu zbytečně popisnej, ale nakonec i ten dokazuje, že pár Yana s Bess líčí Trier přece jenom v jinym světle než jen tom suše racionálnim - a že ňáký metafyzický nebo nadpřirozený pouto mezi nima skutečně bejt mělo a fungovalo. Sám si každopádně v zájmu zachování svýho duševního zdraví chci svojí odpověď pojmenovat - ano, láska klidně může bejt největší síla ve vesmíru, ale musí to bejt produktem zdravě postavenýho vztahu. Jinak by to i v životě totiž mohlo vypadat třeba jako tady v Breaking the Waves, a to fakt nechceš. Jo a ještě - hrozně mě bavily a líbily se mi ty předěly kapitol: písničky byly vybraný krásně nepatřičně, živý obrazy scenérií mi přišly přímo podmanivě úchvatný (a ta jejich přebarvenost až na hraně kýče byla v bezvadnym kontrastu se zbylou šedí a nebarevností filmu), a navíc ty názvy kapitol člověku dávaj celkem příjemný vodítko, jak se na příběh koukat.

(Directr's Cut) Mnohem spíš než klasickym sci-fi je Blade Runner rozervanym zamyšlenim nad tim, co člověka(?) dělá člověkem - o bolesti někoho, kdo žít chce, ale není mu to dovoleno, o touze po přijetí a po svobodě méněcennejch, o odpovědnosti nebo vztahu stvořitele a stvořenejch. S tim souvisí křesťanská symbolika (Zhora jako anděl, holubici vypouštějící Roy) a paradoxy toho líčenýho postmoderního světa, což už ale skvěle popsal Ghoulman. Vůbec nechápu, jakej smysl moh film dávat bez scény s jednorožcem u klavíru, ale pro sebe to budu brát tak, že žádná jiná než DC verze stejně ani existovat neměla. Upršeně špinavou a nehostinnou atmosféru vykreslovanýho světa opravdu zajímavě doplňuje Vangelis, kde bych teda hned nemluvil rovnou o hudbě, ale spíš o takovym (skvěle padnoucim) elektronicky neukotvenym náladovym podkresu. Zajímavý (a nakonec na celym filmu asi to nejzajímavější, nejnosnějí a nejspíš i důvodem, proč takovejhle film přežívá dodnes) je pro mě ale to přenesení toho existenciálního boje ze stroje na člověka, na čemž se projevuje ve filmu jinak mnohokrát řešený prolínání a zaměnitelnost obou rolí (člověk x stroj) - přestože Roy dostal Deckarda do situace, kdy měl nad jeho životem moc (a obrátily se tak role, kdy se z někoho určenýho k likvidaci stal pánem osudu svýho určenýho likvidátora), ukázalo se, že ho nežene nic jinýho než frustrovaná a zoufalá touha po životě - právě po tom, co mu právě Deckard jako ztělesnění a vykonavatel vůle společnosti lidí měl vzít. Roy se ale zachoval víc lidsky, než jak se kdy lidi zachovali k němu - nechal žít. A v momentě, kdy chvíli potom dá Deckardovi Gaff najevo, že ví víc, než by správně vědět měl, převezme tenhle existenciální boj po Royovi androidovi Deckard člověk, ať už tim bojuje i o svou vlastní existenci(?), nebo "jen" o svobodu pro někoho, koho miluje. Neni proto vlastně podstatný, jestli Deckard člověkem je nebo neni (a i proto to jednoznačně vysvětlený nebylo a nejspíš ani nebude), protože to prostě přestává bejt určující a rozhodující. Naopak mě při poslednim zhlídnutí napadlo, že ne tak nápadně zajímavou postavou je pravě Gaff (navzdory tomu, kolik místa jeho postava ve filmu má), a že právě jeho postava by mohla ve skutečnosti mít ňákou zajímavou (a obecně tolik nepropíranou) úlohu - neřikám, že by měl bejt rovnou replikantem, ale třeba ta teorie o tom, že Gaff ve skutečnosti moh celou dobu řídit test novýho typu replikantů, je celkem zajímavá. Přestože se Blade Runner vůbec nesoustředí na žádný technikálie nebo monumentálně efektní triky, je to ve výsledku opravdovější sci-fi (ve smyslu skutečný vědecký fikce) než většina ostatní žánrový produkce.

Druhej Blade Runner se podle mě ještě víc než ten první zabejvá vztahem člověka a umělejch bytostí, podstatou lidství a tim, co lidi a stroje od sebe odděluje nebo neodděluje. Vidíme víc do nitra replikantů, který už nejsou žádnou tajemnou neznámou (jako v jedničce), ale naopak běžnou součástí lidský společnosti - až na to, že status člověka nemaj a podle toho je s nima nakládáno. S cílem stvořit stroj "lidštější než lidský", jak hlásalo už Tyrellovo motto, se vytvořily bytosti jako lidi cítící, myslící i prožívající - s frustrovanym vědomím ale, že s nima jako s lidem rovnejma nikdy zacházeno nebude. Ten vztah podřízenej x nadřízenej, méněcennej x nadřazenej se tady ale nově posouvá ještě na další (a ještě zajímavější) úroveň - právě mezi stroje. (POZOR, TROLEJ) To ukazuje hned první scéna, kdy replikant-Blade Runner (tedy zaměstnáním lovec jinejch nežádoucích replikantů, ač sám stroj) má díky svý otrocký a špinavý službě v lidský společnosti tolerovanou, i když méněcennou úlohu - je tím ale navíc stavěnej nad ostatní svýho druhu, který má právo ve jménu lidí (Společnosti, Systému) likvidovat. Ukazuje se to ale (v pro mě jedný z nejsilnějších scén filmu) třeba i v K-ově bytě (že by odkaz ke Kafkovejm "hrdinům"?), kdy sám "lidsky" vyhledává rozptýlení, nebo možná přijetí a lásku u další úrovně umělý inteligence, ještě podřízenější a jako standardizovanej produkt vytvořený jen pro účel sloužit tomu, kdo si jí předplácí / kdo jí používá. A ukazuje se to ještě silnějc v momentě, kdy mezi těmahle dvěma (tedy méněcennym strojem a ještě méněcennější umělou inteligencí) vznikne opravdový "lidský" a živý pouto. Obrovsky silnou myšlenkou, která filmu v mejch očí dává právo označovat se za rovnocennýho pokračovatele jedničky, je ale ten prvek spojení člověka(?) a replikanta a z nich vzešlýho novýho života - ani ne tak timhhle samotnym momentem jako spíš tim, co vědomí tadytý možnosti musí udělat právě s těma, co doposud byli braný za podřadný nelidi a za někoho, kdo právo reprodukce nemá a ani mít nemůže. Co pro ně bude znamenat vědomí, že se můžou stát původcem novýho, tentokrát opravdovýho života - vzniklýho ne výrobou a uměle, ale "přirozeně"? Znamená to, že ač lidský oni sami nejsou, můžou se stát předkama někoho, kdo už lidským a skutečně živým bude? Nebo už samotnej fakt, že nakonec podle všecho schopni zplodit život jsou, mění doposud zaběhlý mechanismy a může jim dát právo za "lidi" se považovat? Tyhlety myšlenky ve filmu explicitně vlastně vyslovený nejsou, replikanti si je ale pochopitelně kladou a celej film visej ve vzduchu - a legendy o zrození někoho takovýhodle z údajnýho (a až bájnýho) spojení mezi Deckardem a Rachael před třiceti lety jsou předpokládatelnou rozbuškou pro replikantskej "odboj", pro zápas o jejich vlastní sebeurčení a pro boj za právo na vlastní existenci. Ale hlavně: K-ovi stačila víra, že by mohl být tím vyvoleným, že by mohl být tím Dítětem, jenom tahle víra mu stačila k tomu, aby se cejtil lidsky, aby se cejtil jako člověk. Stačilo mu jenom, aby uvěřil tomu, že možný to je, že může bejt někym víc. O to zajímavější je pak následnej obrat, kdy se zjistí, že ono prd - nejenže tim Vyvolenym neni, dokonce ale že je ještě míň - byl vytvořenej jen proto, aby dělal krytí a kouř, aby mátl stopy a znesnadňoval cestu k tomu skutečně "důležitýmu", k Dítěti - že vzpomínky, který má, nejsou jeho, že on sám o sobě neni nic, že je vlastně ještě míň než ostatní. Tohle byl pro mě obrovsky silnej moment v celym filmu. Nakonec ale, stejně jako Roy v jedničce, i K tady dokáže překročit vlastní stín a zachovat se víc lidsky než spousta lidí - obětovat se. Ve výsledku teda právě tohle je pro replikanty nejhodnotnější skutečnost - že Dítě je pro ně nakonec důležitější jako symbol, jako princip, k jakýmu vzhlížet; že k tomu, aby sebe sami viděli v lidskym světle, stačí jenom ta víra, že můžou bejt něčim víc - bez ohledu na to, jestli ten status někoho skutečně exkluzivního maj, nebo ne, bez ohledu na to, jestli Dítě viděli, nebo ne, bez ohledu na to, jestli skutečně existuje, nebo ne. Už jenom ta víra v to, že by mohli bejt něco víc, z nich někoho víc dělá. Chápu jinak, že někomu může vadit dlouhá stopáž, mně se to tak ale naopak líbilo - přestože film je opravdu pomalej, vůbec mi to (když pominu samozřejmě skvělej scénář) díky dechberoucímu vizuálu i zvuku nevadilo. Celkově vzato je 2049 jednoznačně úctyhodnym nástupcem a pokračovatelem jedničky, o celkově dobrym propojení a navázání na původní film už bylo napsáno dost - snad jen ten zloun mi tady (přestože Leto tu roli hraje skvěle) připadal lehce zbytečnou a místy až moc doslovnou postavou, ale to jsou opravdu marginálie. Jo a z těch scén z testů replikantský integrity mi až běhal mráz po zádech, jak nechutný a děsivý byly. Za mě mezi 4 a 5*.

Tak jsem si chtěl začít zdůvodňovat, proč že to je skvělej seriál, kterej je za silný čtyři, ale protože je přece jenom českej, tak že na ty úplně top věci to samozřejmě mít nemůže, a zjistil jsem, že vlastně nemůžu řict nic. Rédl je českej dramatickej seriál bez typickejch českejch nešvarů televizní výroby, až mě to samotnýho zarazilo a odzbrojilo. Narozdíl od ostatních (očividně) mi nevadil ani překvapivě přesvědčivej Sokol (ten mi naopak přišel jako obrovský pozitivum), ani první díl resp. rozjezd (ten mě naopak na celej zbytek navnadil), takže pro mě seriál vlastně nemá výraznější slabinu. Daly by se sice hledat dílčí otazníky (třeba jako bohorovný nekrytí se před paralyzujícím sprejem, ty v sešitě až příliš úhledně psaný poznámky o vlacích, Novotný s až podezřelou lehkostí a rychlostí a jen tak mezi řečí porcující ležící krávu, nebo ten jeho bezchybnej a chladně profesionální improvizovanej výstup v gay baru atd.), ale to jsou takový marginálie, že vyznění série nijak neovlivněj. Líbilo se mi fakt úplně všechno: obsazení (už zmíněnej skvělej Sokol, ale i výborná Holoubková; oba psychopati Novotný i Hofmann, a to včetně téměř všech epizodních roliček typu Brettschneiderový nebo Kyšperskýho), tematika (zasazení do kraje devadesátek je úžasný a pořád ještě čerstvý a neokoukaně nezvyklý, to smekám - přitom silný téma je to /jak se potvrzuje i tady/ dost), vykreslení postav (vnitřně rozervanej a trpící Sokol, kterej chce dělat věci správně, nikdo kolem něj na to ale neni zvědavej, doba tomu taky nenahrává a tak díky jeho urputný snaze zachovat se správně kromě něj trpěj i všichni kolem; třeba ale i Holoubková, která se prostě umí zařídit s těma, kdo jsou zrovna na koni; jsou to ale třeba i Pechlát, Sokolův šéf snažící se hlavně nečeřit vody a bejt zadobře, nebo ten estébáckej prasák - u něho člověk i díky tý Sokolově poznámce opravdu nějakej ten účet na konci čeká, ale stejně mě to jeho zmrdství nasralo a zklamalo - rád bych, stejně jako Sokol, věřil spíš v ty lepší lidský stránky), líbilo se mi i nemilosrdně krutý, ale skvěle padnoucí a vlastně i příhodný zakončení, a líbila se mi v neposlední řadě i dýlka minisérie - opravdu nebylo třeba natahovat to víc, a to setrvání u střízlivýho čtyřdílnýho formátu tý síle celkovýho vyznění dost pomáhá. Celej ten seriál vlastně dokresluje celou tu (byť děsivě nedávnou) dobu, ale i nás jako společnost a národ - sice nám začínala demokracie, ale vlastně jí nikdo moc neuměl a ani moc umět nechtěl, výhodnější přece pořád bylo (a je) dělat si to dál tak trochu do šuplíku a zrovna s tim, s kym se mi to hodí nejvíc. Tu změnu administrativní samozřejmě nestíhala dohánět odpovídající změna společenská, a tak u tý měnšiny, která to s těm ideálama vážně myslela, přišel náraz a deziluze - a katalyzátorem a zosobněním tohodle všeho je právě postava Sokola, jehož příslušnost k týhle menšině je znásobená ještě příslušností k další, v tý době ještě o hodně nechápanější a ostrakizovanější menšině, k homosexuálům. Jeho největším zločinem bylo, že se choval, jako kdyby žil ve svobodný společnosti - snažil se dodržovat spravedlnost, chovat se správně a i v soukromí si dovolil žít s tim, s kym chtěl; jeho zločinem bylo, že mu věci kolem sebe nebyly jedno a že byl ochotnej to říct. Jenže na to tenkrát nikdo zvědavej nebyl, a to včetně státu a jeho orgánů, a tak ho na tom nakonec i dostali - i proto, že v takovymhle prostředí on vlastně fungovat nechtěl a nemoh, takže tu svojí hořkou cestu dojel sebedestruktivně až do samýho a předpokládatelnýho konce. Rédl je takovej Don Quijot po česku - ne z pohledu tý švejkovsko-hrabalovský poetiky, ne z pohledu, kdy si ze všeho děláme srandu a všechno zlehčujeme, ale z pohledu tý krutý a lidský životy ničící reality - marnej boj za ušlechtilý ideály, ale bez jakýhokoli dobrýho konce. Rédl neni hezkej ani veselej seriál, je krutej, nespravedlivej, zlej a brutální - a všechny tyhle aspekty na mě osobně zapůsobily fakt silně. I s tou varovnou otázkou, jestli jsme se za těch dalších pětadvacet let opravdu z tohodle bahna vyhrabili, nebo jestli jdeme aspoň správnym směrem - já idealisticky věřim tomu, že jo, že se tady dneska opravdu žije svobodnějc než dřív, ale je dobrý si připomínat, že zadarmo ani samozřejmý to fakt neni. A mementem tohodle je Rédl nezpochybnitelně. "Tohle od tebe nebylo hezký." "To nemělo bejt hezký."

Za všim hledej ženskou - aneb desetidílný vysvětlení, proč neni dobrý podvádět, natož brousit ženu nejlepšího kámoše... To, co se v průběhu série ukazovalo jako zajímavá detektivka, se na konci ukázalo jako skvěle promyšlená detektivka. Ale pořád je to "jen" detektivka a nic jinýho. Zvládnutá je ale asi tak dobře, jak se něco takovýho vůbec zvládnout dá, takže před tim všechna čest - stylizovaná a přes filtry hnaná kamera se mně v zásadě líbila, timelapse záběry mě nerušily; postavy jsou napsaný a obsazený dokonale (dvojice Saga-Martin je fakt výstavní a oba jsem si opravdu oblíbil, třeba ty občasný Martinovy wtf užaslý výrazy při rozhovorech se Sagou mě bavily obrovsky - stejně jako některý brutálně asociální hlášky Sagy, který zvláštnim způsobem šly až na tu nepříjemnou dřeň problému, o který jsme si my ostatní už ve společnosti i mezi sebou dávno odvykli mluvit - atd.), ale kromě hlavních rolí se to skvělý obsazení týká i těch epizodních - třeba August, Mette, nadřízenej Hans, mladá Anja... A ty postavy se navíc vyvíjej: Týká se to jak Sagy, která se polidšťovat fakt snaží, tak i Martina, kterej se z naprostýho sympaťáka vykreslí v daleko lidsky komplexnější postavu, týká se to i Augusta a jeho vztahu s tátou, týká se to i Martinova a Mettinýho vztahu... Obecně mi první série vlastně spoustou věcí připomíná Hru - tim, jak je to všechno tak rafinovaný, i tim, jak vlastně po dokoukání už nejspíš kdy nebude důvod dívat se znovu, protože (samozřejmě kromě skvělý atmosféry atd.) je to téměř výhradně o tý pointě a rozluštění. WTF moments: (POZOR, TROLEJ) Ten hlavní bedes byl teda až moc dokonalej a až podezřele moc mu všechno hladce procházelo a vycházelo. Sice pár poznámek stran toho, že nerad improvizuje (a že právě to je jeho slabina) tam bylo, ale na ten jeho ďábelsky geniální a mnohaletej plán to vlastně nakonec žádnej zásadní dopad nemělo, a milýmu zlounovi vyšlo všechno přesně tak, jak si to naplánoval, a to včetně takovejch neodhadnutelnejch nuancí, jako byly reakce Augusta nebo Mette, který nijak zvlášť neznal a kde by to všechno ve skutečnosti muselo bejt neuvěřitelnym způsobem na vodě, i včetně nekonečně mnoha kombinací na základě různejch dílčích vývojovejch odboček a zádrhelů, který nutně nastávaj (známe to všichni) v čemkoli triviálnějšim a vždycky - jen teda očividně ne tady. Záporákovi prostě vždycky všechno zafungovalo tak, jak mělo, ostatní vždycky všechno, co chtěl, aby našli, skutečně našli a taky na to přišli až v čas, kdy chtěl on; telefon vždycky fungoval, maily vždycky přišly, nikdy mu nenastala žádná vážnější komplikace - nikdy myšleno nikdy za těch pět(!) let. Očividně tak bez tréninku (jasně, byl to dřív elitní policajt, ale to je úplně jedno) dokázal jako elektrotechnik nebo inženýr konstruovat složitý technický řešení v cizim autě, který se místo nastartování zamkne, nejde odemknout a celý je to napojený na bombu, případně to v danej okamžik vypustí plyn atd., jako chemik dokázal vymyslet to s tim autobusem a chemickou sloučeninou, jako hacker dokázal nezanechávat digitální stopu bez jediný chyby, jako doktor dokázal píchnout člověku žilou tak, aby to odkapávalo přesně takovou dobu, jakou potřeboval; jako elitní zabíják v uniformě zásahovky kdovíjak dlouho čekal před obchodem, než z něj (možná, někdy) vyjde někdo, koho pak prostě bez komplikací nebo svědků odstřelí; jako zkušenej stavař dokázal během pár hodin zazdít někoho do falešný stěny takovym způsobem, že si čerstvý stavby nikdo nevšim - atd. atd. Jens je tak vlastně takovej druhej Cimrman, kterej nejenže umí úplně všechno ve všech myslitelnejch odvětvích, ale navíc to umí v podstatě na první dobrou téměř bezchybně a dokonale. Ale chápu, že pro vystavění příbehu tohle potřeba bylo - jen je to prostě věc, která mě občas zarážela.

Takový Kdyby tisíc klarinetů... ale pozor, hrnců. A teda bez písniček a na kometě, no. Pro mě naprostý překvapení a naprostý nadšení - tohle je jednoznačně komedie úrovně Limonádovýho Joeho, ale ani z desetiny tak známá; přitom co do hlášek je na tom Kometa přinejmenšim stejně, co do hereckýho obsazení zrovna tak (skvělej Francouz Filipovský, šejk Větrovec, krásná Vášáryová...), a co se nápadů týče - jejich množství, originality, zábavnosti nebo vtipu -, tak tady je to dokonce úplně jinej svět. Daj se vyjmenovat třeba ty hrnce na tyčích místo děl, úvodní sekvence s objevitelem v koši rozsévajícím vzdělání a dobro barbarským civilizacím (po způsobu radícího Pepina z Postřižin), Effovo imaginární vaření, sklápěcí komíny parníku nebo plašidlo na dinosaury, ale i cokoliv dalšího - a to včetně tý hlavní myšlenky, že celá ta realita s kometou a krásnou Angelikou byla vlastně jen vlhkym (doslova - hahaha) snem fantazírujícího poručíka Servadaca - a že skutečnost má nejspíš daleko prozaičtější (a Effovsky ošklivou) podobu. Z Verna si teda Zeman vzal to nejlepší, co moh, aby z vážnýho námětu udělal skvělou komedii o malichernosti a malosti lidskejch půtek, a povedlo se to dokonale - v tomhle mi film připomínal třeba Podskalskýho Bílou paní, kde teda tim katalyzátorem byla domnělá bílá paní, v Kometě je to zase ten "jinej svět" na cizím, nepozemskym prostředí. Možná filmu drobně nahrává to, že to je takový snový a fantaskní, ale co ten Zeman dokázal bez počítače vyrobit, to je něco nevěřitelnýho - přitom to není o tom, že by si člověk měl začít hned myslet, že to je realita a že to má bejt maximálně vyžehlený, ale je to o tom, že ty koláže a kompozice, který Zeman skládá (z přidanejch obrázků, barev nebo kulis a toho, co je na scéně reálně), ty jsou prostě tak přirozeně pochopitelný a nenásilný (přestože přiznaný), že si pak už jde jen užívat to, JAK to udělal - bez pocitu, že by to mělo bejt míň obrázkový, míň nabarvený, míň cokoliv - protože ta scéna prostě funguje a hlavně je krásná a zajímavá(!), tak všechno ostatní je najednou úplně jedno. Z pohledu dnešní filmový tvorby je pro mě fakt zajímavý si uvědomit, jak různě film může bejt vyrobenej a jak různě může vypadat a působit - po tomhle zážitku si budu muset Zemanovy filmy projít nějak víc, doteď jsem vlastně znal jen Cestu do pravěku, a asi je to chyba, protože i u takovejchhle filmů je očivině úplně jedno, že byly natočený před padesáti lety. Britové! Zapomněli jsme na Brity." "Jsou všude, i v prvohorách..." / "Jestli konec světa nebude, tak ale musíte zaplatit, pani!" / "A nemohli bysme dál žít v klidu a míru? Vždyť doteď nám to tak šlo!" "Nojo, ale to jsme mysleli, že bude konec světa." / "Nebojte, nebude to první bitva, kterou jsem prohrál."

Psí ostrov je předevšim hrozně hezkej film - nejenom tou zajímavou a doslova nádhernou stop-motion animací, ale (stejně jako v jinejch Andersonovejch filmech) i tim morbidno-absurdnim humorem, skvělou hudbou, padnoucím dabingem, a konkrétně tady třeba i tim "obyčejnym" povyšováním špíny a odpadu na něco osobního, důvěrnýho a vlastně příjemnýho... Film hrozně hezkej jednoduše v tom svym celkovym pojetí - v tom, čem je Anderson skvělej jindy, je skvělej i tady: Způsob vyprávění, malebný a natisíckrát výtvarně zajímavý a nápadama našlapaný záběry, hra se světlem, kamera pohybující se jak po pravítku a postavy zabírající zásadně z ánfasu, ale i takový ty hračičky, co si Anderson v každym tom filmu vymejšlí, jak se mu zrovna zachce (tady třeba hraní si s tou Japonštinou - co se kde jak přeloží nebo naopak nechá nepřeloženo, komu a jak rozumíme atd.). Příběh zrovna tady sice moc zamotanej neni, ale ono to je tak dobře - člověk to aspoň opravdu může brát jako takovou špinavou animovanou pohádkou pro dospělý. Krásnou a zajímavou. O vyvržencích na okraji společnosti, o izolaci a odloučení, ale i o sounáležitosti, o touze po svejch milovanejch; a tady přestává bejt jedno, jestli jde o psy nebo o lidi - protože žít a k někomu patřit chce každej živej tvor. Jen teda jediná věc - strašlivě mě rozčilovaly zuby lidskejch postav... Jo a I Won't Hurt You je písnička, která mě zase po dlouhý době odpálila úplně do astrálu - to je taková krása! Holt šedesátky...

Ona už ta myšlenka, že si ženská na Vánoce k sobě domů pozve všechny svoje bejvalý s jejich novejma rodinama (a že oni na Štědrej večer nemaj nic lepšího na práci, než opravdu přijet), je stejně vystřelená jako děsivá. Ale že z toho pak vznikla směs, ve který každej přítomnej chlap někdy předtim vojel dvě až tři další partnerky teď už někoho po levici nebo po pravici, a že se o tomhle vzájemnym prosouložování všichni vesele bavěj před svejma dětma, to už je další level - rád bych věřil, že film o takovejchhle hovádkách opravdu bude komedie, ale ono to nakonec je vtipný asi tak jako pomalý prořezávání si zápěstí: Občas jsem se samozřejmě zasmál, ale nakonec mě spíš mrazilo z toho, jak moc je v tomhle filmu všechno špatně - nemyšleno zpracováním nebo herecky, ale všim ostatnim. Nejenže jsou (skoro) všechni naprosto necharismatický typy, oni se ale ještě k tomu jako debilové i chovaj, jednaj se sobeckejma motivama, vyjebávaj se svejma dětma a spousta dalších hřejivě rodinnejch věcí. To by všechno mohlo bejt i docela vtipný, kdyby to ale bylo vtipný - Tomten je spíš ten seversky vlídnej humor typu "hahaha a vystřelení si mozku z hlavy" - přestože to zábava vlastně je a ten film se mi celkem líbil, tak hezkýho na něm neni vlastně vůbec nic (třešničkou na dortu a důkazem tohodle budiž ta sousední rodinka s adoptovanou Vietnamkou, která nakonec, ač ve všem vlastně nevinně, se z toho všeho štěstí a lásky nakonec odstěhovala pryč). Nakonec tak morálně i charakterně nejzdravější postavy jsou ty, co ve filmu dostaly prostor nejmenší, jen na pár replik - všechno a všechny hejtující adoslescentka t.č. natruc chodící s Arabem, a ta kozatá personalistka, která ve filmu jako jediná byla schopná prezentovat nezvrácený hodnoty: Jak se můžete takhle bavit? Buď se dětem posmíváte, nebo je přezíráte. -A kolikpak dětí máš ty? -Žádný! Ale taky jsem byla jednou dítě! Jako dospělí myslíte jen na sebe a vyměňujete si partnery jak spodní prádlo." Jako tip na netradiční Vánoční konverzačku je to ale rozhodně super.

Ten moment překvapení z jedničky se sice už neopakuje, jinak ale celkově rozhodně lepší než dvojka - těch scén, který byly zábavný, tam bylo dost na to, aby to jako příjemná odpočinková komedie obstálo. A mně osobně sedla i ta sázka na motiv starý vs. nový, resp. analogový vs. digitální atd. - sice tim nikdo Ameriku neobjevuje, ale k věku i stylu Englishe nedůvěra k novejm technologiím víc než sedne a ve filmu to jako leitmotiv smysl dávalo. Třeba u scény s floppy disketama jsem úplně nostalgicky zjihnul... Líbilo se mi i znovuangažování (zase oproti dvojce) parťáka Bougha, ta dvojice přece jenom funguje mnohem líp než Johnny samotnej. I ta Kurylenko byla celkem fajn, i když celkově samozřejmě platí, že film nic novýho nepřináší, děj je v zásadě plochej a předvídatelnej, a že za měsíc si toho už moc asi zase pamatovat nebudu - v tomhle mi jak Malkovich, tak nakonec i ta Imbruglia z jedničky pořád přijdou o ligu jinde.

To, co pro mě z Casina dělá film výjimečnej a ne jen skvělej, to mi tady v Goodfellas chybí. Pořád mě to bavilo a jako film o mafiánech je to skvělý, ale to něco navíc, co by mě chytlo nebo nadchlo nad rámec "jen" postupně se odvíjejícího příběhu, to jsem tady prostě nenašel a naopak to bylo právě tohle, co mě v Casinu nakonec tak rozebralo. Herci jsou samozřejmě skvělí i tady (pro mě zase předevšim dvojice rozvážnější De Niro - psychopat Pesci), ale třeba Liotta mi byl vlastně hrozně nesympatickej a žádnej extra vztah jsem si k němu teda nevytvořil - a to se týkalo i malýho Henryho, kterej tam byl sice jen chvíli, sral mě ale o to víc. Ten film se odvíjí tak nějak hezky pozvolna, stejnym tempem vypráví o dalších a dalších Henryho životních obdobích, až to nějak takhle bez nějakýho většího zvratu nakonec i skončí - to neni nutně negativum, jen se to pro mě osobně prostě nezvrátilo v to nadšení (narozdíl právě od Casina - nakonec ale vlastně, abych byl upřímnej, jsem v rámci žánru větší emoce cejtil třeba i u Kmotrů) a ten celkovej dojem je tak pro mě ne mimořádnej, ale "jen" nadprůměrnej. Abych ale nežral, tak scéna, kde Jimmy (De Niro) posílá Karen za roh pro kabáty, ta byla fakt hnusná a sám jsem, stejně Karen, měl pocit, že to nevydržim a za chvíli se z toho zbláznim - stejně jako mě odrovnalo odprásknutí chudáka Spideyho (kym jinym, než psychoušem Pescim) nebo "How am I funny?" scéna v casinu (s kym jinym, než s psychoušem Pescim). "Žít nějak jinak nám připadalo praštěný. Všichni ti slušňáci, co se dřeli za pár halířů a vláčeli se metrem do práce, nám připadali jako mrtvoly. Byli to ubožáci, slaboši. Když jsme my něco chtěli, prostě jsme si to vzali."