Helmutek

Trhák! Tohle je prostě americkej (nebo západoněmeckej?) Trhák, oba filmy jsou navíc natočený ve stejnym roce - očividně stejnej závan muzikálovýho bizáru, kterej ofouk Podskalskýho, potkal i Golana. Trhák je samozřejmě situovanej do českýho prostředí, s českejma hvězdičkama, českejma písničkama a s parodií na českou verzi vesnický kolektivizace a socialismu, ten princip je ale jinak stejnej právě i u Jablka: Ve zdánlivě béčkový formě ve skutečnosti skvělá hudba, dobrý herci i zpěváci (v tom smyslu, že to neni žádnym estrádnim pásmem písniček s pitvořícíma se zoufalcema), celkem zajímavej děj - s tim filmem si někdo prostě dal fakt práci a nalil do něj celkem slučný peníze. Jen ta forma je navoněnější než u našeho Trháku - víc tanečníků, vyšší rozpočet, monumentálnější choreografie, šílenější kostýmy, nebéčkový kulisy a výprava... Plus teda ještě to, že oproti kinderfriendly Podskalskýmu má Jablko přiznanou a celkem výraznou sexuálně dvojsmyslnou linku. Bizárek je to ale parádní, překvapivě kvalitně udělanej a navíc zábavnej a pro mě obrovsky vtipnej - já jsem se bavil skvěle a rozhodně si ho ještě několikrát pustim. Podle mě film skvěle vystihuje věta z popisku filmu: "Zapomeňte na 1984 i Muže z vysokého zámku, protože nejděsivější dystopickou vizi zítřků přinesl vyšinutý post-hippie, neo-biblický, disco-rockový muzikál Jablko vykreslující svět, který se pod vládou zlotřilé hudební korporace proměnil v nonstop estrádu, kde se obyvatelstvo musí účastnit celonárodních tanečních čísel." Jen se opravdu divim, že na imdb má film jen 43%...

Asi je to hodně subjektivní a někdo jinej může takovejhle film i milovat, ale za mě je to jen výplod chorý mysli - samoúčelnej a prvoplánovej hnus bez jakýkoli vyšší hodnoty, smyslu nebo významu. Chápu překračování hranic všeho myslitelnýho - vkusu, konvencí, reality, estitiky... - a nezpochybňuju ani, že překračování těch hranic je vlastně nutný a zdravý, jen to pro mě musí mít ňáký opodstatnění a ňáký sdělení. A tohle je asi právě to subjektivní - protože někdo jinej tohle možná nepotřebuje a stačí mu ta dekadence sama o sobě, stačí mu jen ten lartpourlartistickej princip - totiž že samo překročení něčeho, co by se někdo jinej překročit neodvážil, má smysl bez čehokoli dalšího. Kuso neni žádnej odpad ve smyslu diletansktýho zpracování (to je naopak obdivuhodně vymazlený, jakkoli nechápu, že se někdo z herců chce něčeho podobnýho účastnit) nebo ochotnicky trapnejch hereckejch výkonů - třeba scény v čekárně nebo pak v tý ordinaci mě dokonce i fakt bavily. Zbytek ale (až na některý nesporně zajímavý výtvarný momenty v některejch animovanejch úsecích, kolážích atd.) byl pro mě zbytnym a zbytečnym počinem, kterej jsem vidět vůbec nemusel a už nikdy ani nechci. Hnusu zdar!, jasně, ale já osobně potřebuju aspoň tušit, proč to kdo udělal a proč se na to dívám (jako příklad se mi teď vybavuje Trierův Antikrist - i když to samozřejmě neni moc srovnatelná kategorie hnusu, princip je pro mě stejnej).

Další z toho mála stoprocentně autentickejch hudebních filmů - výběr herce a (splněný) nároky na jeho muzikantský kvality tady dělaj tak tři čtvrtiny dojmu (hrát, že hraju vs. skutečně hrát a skutečně zpívat je VELKEJ rozdíl a filmy jako Bohemian Rhapsody /společně třeba s Walk the Line, I Saw the Light nebo Rayem/ to názorně ukazujou). Navzdory Freddieho smutnýmu a složitýmu osudu film působí vlastně povzbudivě a pozitivně - tim smutnym osudem nemyslim jen tu jeho diagnózu, ale celkově ten jeho boj o svoje sebenalezení, ať už šlo o linii se snoubenkou, se kterou nakonec aspoň zůstali přáteli; nebo o vztahy s rodinou nebo kapelou, kteří ho vzali takovýho, jakej byl; o jeho partnerský peripetie... O síle samotný hudby nebo poetickejch slov ani neni třeba mluvit, film ale obě tyhle složky hezky a vkusně využívá bez toho, aniž by sklouznul k nějakýmu kýči (ke kterýmu ten Freddieho příběh -málo platný- asi trochu směřuje) - celou dobu jsem vlastně třeba podvědomě čekal, kdy přijde ta dojemná Show Must Go On, během který se u záběrů Freddieho nejspíš na smrtelný posteli všichni rozbrečej, ta ale nakonec nepřišla vůbec a bez obrazu (a teda i patosu) zazněla až jako úplně poslední věc na samym konci titulků; a já jsem za to nakonec upřímně šťastnej. Ten skutečnej filmovej konec totiž, ten, co přišel po znovusjednocení kapely a po fascinujícím a dechberoucím pásmu písniček na koncertě Live Aid, byl totiž mnohem hezčí a lepší. Rami Malek je jinak jako Freddie naprosto neuvěřitelnej, zpívá skvěle, hraje skvěle, má podobnou postavu i ten předkus... nevěřil bych, že je někde možný najít takovouhle (hudebně i herecky schopnou) repliku Freddieho, ale podařilo se - a film je z toho opravdu povedenej: Neni zbytečně popisnej a ani efektně explicitní nebo prvoplánovej (což by se u jeho extravagantního a večírkovýho stylu života dalo čekat), nesnaží se moralizovat ani agitovat za nebo proti homosexuálům, nepůsobí zkratkovitě ani "dokumentově" - všeho je tam na můj vkus tak nějak akorát. I když samozřejmě to, jak se film vyhejbá jakýmukoli hlubšímu tématu, konfliktu nebo kontroverzi, to může bejt i negativem - nicméně jako taková "pohádková" jednohubka film funguje. "Kdo že vůbec je Galileio?"

Ech, tak to bylo... zajímavý. Kdyby mi někdo popsal, že něco takovýho chce natáčet, že to bude film o neandrtálcích a austrapitékách a pračlověcích, že se tam vůbec nebude mluvit a že tam celou dobu bude pobíhat nahatá holka, ale že to vůbec nebude působit nějak explicitně nebo nepatřičně, a ještě by mi to vykládal v roce 81, tak bych mu řek, ať se na to vykašle, že to bude o ničem a nuda a že to stejně nikdo nebude umět zahrát. Jenže ono to bylo fakt dobrý! Pravda, moc jsem teda nechápal, kdo že má bejt vlastně kdo, myšleno druhově (pomalovanej kmen tý holky vs. ty tři tragédi hledající oheň vs. ty černochlupatý poloopičáci na začátku vs. ty zrzavý gelfové u mamutů atd. - jsem tatar a absolutně nemám přehled o tom, jaký druhy pralidí existovaly, kdy to tak asi bylo a jak spolu byly nebo mohly bejt provázaný) a asi to teda taky úplně historicky neodpovídá, ale o to nakonec (celkem čitelně) nešlo - atmosféru ten film má fakt skvělou, a jako nástřel toho, jak by třeba moh vypadat zárodek lidství a lidský společnosti, spolupráce, komunikace a asi i lásky vypadat, je to naprosto fantastický. A absolutně nechápu, jak McGill a Perlman ty role mohli takhle vystřihnout - masky jsou jedna věc, druhá je ale to, že jsem jim věřil každej pohyb; každej ten úskočnej polozvířecí pohled, každej ten jeden polotupej výraz nechápající souvislosti... Obdivuhodný, dlouho jsem neviděl nic tak přesvědčivýho. Až jsem i já měl nefalšovanou radost z toho, když jim tam na tom stromě pomaličku (s výrazem astrofyziků právě rozlouskávajících smysl života, vesmíru a tak vůbec) začalo docházet, že házet po sobě věcma může bejt i prdel a nejenom boj o přežití. Upřímně se mi líbila (zase, historickou věrehodnost stranou) i ta "milostná" linka, kde se zaostalejší samec učí a přizpůsobuje tomu "lidství", tomu hezkýmu a nezvířecímu chování, od holky z kmene rozvinutějšího... To bylo fakt hezký. Dokonce jsem se i nahlas zasmál tomu, jak se tam nakonci společně i s ní vrátěj zas k těm jejich poloretardům, odkud byli vyslaný oheň najít, a jeden z nich minutu nato samou radostí to slavně donešený světlo utopí v bažině... Musim uznat, že bych nečekal, co všechno dokáže unést film beze slova. Jen teda by se filmaři mohli naučit dělat tu krev, ta výrazně růžovofialová barva nebo co to bylo, ta moc věrohodná nebyla. Ty masky jinak byly skvělý - asi i včetně modelů těch mamutů, kde to teda už trochu viditelný bylo, ale třeba to na tu dobu o moc líp udělat nešlo. A nemůžu si pomoct, ale ta Rae Dawn Chong je NÁDHERNÁ!

Takovej pravěkej Revenant z doby ledový, to chceš - jen teda míň realistickej, víc stylizovanej a bez Lea. Je to vlastně taková trochu survival pohádka pro dospělý, ale kdybych si já měl vybrat, jestli si znovu pustim právě superrealistickýho Revenanta, nebo tuhle tak trochu navoněnou a zromantizovanou vizualizaci doby kamenný, tak rozhodně šáhnu znovu po Alfě - ten nijakej nebo aspoň ničim nezajímavej děj maj totiž tyhle dva filmy úplně stejně. Na Alfu se mi koukalo hrozně hezky, ten vizuál je fakt krásnej, i když občas je to už trochu na hraně kýče, tak i tak se mi ta stylizace prostě a jednoduše líbila - protože prostě pravěk!, mamuti!, pazourky! a krásná příroda - snad už jen ten Kopčem chybí. To pak člověk i odpustí občas slabší herecký výkony (předevšim ten plešatej dramatik, co třeba utěšoval Kedova otce) nebo místama ty podivnosti a nesourodosti (POZOR, TROLEJ) - jako třeba (WTF moments): ta scéna jeho pádu do právě vzniklý řeky (?!), podezřele rychlý uzdravení zlomený nohy, patetickej návrat, kdy si ho bez nějakýho většího zájmu nechaj osadou přijít až před otcovu/náčelníkovu chatrč, nebo třeba fakt, že cestu, kterou s otcem šli ani ne tejden, se zpátky vracel snad půl roku nebo kolik to muselo podle tý změny počasí bejt (jasně, nevěděl kudy atd., ale stejně). A pejsek taky super, náhodou! To sbližování bylo sice asi trochu předvídatelný, ale přesto to nějak funguje. Toho se soudruzi z čs. pohraniční stráže asi nenadáli, že jejich plemeno bude hrdinou kapitalistický filmový produkce... Jen teda doufám, že ty štěňata neměla ta Alfina s Kedem.

Konverzačka je to skvělá, fakt mě to bavilo (a párkrát dokonce i rozesmálo), ale pak ten film najednou přestal... - neskončil, prostě přestal, a to ve mně nechalo trochu rozporuplnej pocit. Zpětně si to vykládám tak, že to neskončilo stejně, jako tyhle věci v reálu taky nikdy neskončej, že to vlastně nějak uzavřít ani nejde, a to smysl samozřejmě dává, ale stejně by se mi líbilo víc, kdyby ten konec byl nějak přesvědčivější. Líbilo se mi ale to, jak ze sebe každej postupně (ať už postupujícím a vyvíjejícím se konfliktem nebo vyvíjejícím se alkoholem) strhává tu společenskou masku, pod kterou jsou všichni podobně nejistý, zmatený a zoufalý (ať už je to distingovaná dáma, jejíž multizeblití byl teda kontrast už trochu na hraně, nebo trochu buranskej žoviál nebo jeho hystericky přepíčená a povrchní manželka), až teda na telefonistu Alana - takovýho toho, o kterym si všichni na začátku řekneme, že to je asi trochu namyšlený a arogantní hovado, ve výsledku byl ale jedinej, kdo se nepřetvařoval a tu svojí rovinku si jel stejnou od začátku do "konce" - jedinej opravdovej. Ty jeho telefonáty byly snad nejlepšim leitmotivem filmu - fakt mě bavily, byly dobře napsaný i načasovaný v kontrastu s tim právě probíhajícim sporem, a předevšim to samozřejmě Christopher Waltz skvěle zahrál. A to titulkový uzavření - že kluci jsou spolu v pohodě, vlastně je to vůbec nesere a normálně se bavěj dál, to bylo taky skvělý: Někdy to jsou totiž jenom dospělí, kdo vytvářej a hledaj problémy tam, kde žádný nejsou - nebo minimálně doteď nebyly. Jsou to hlavně dospělí, kdo se vyžívá v marnosti a malichernosti, kdo si potrpí na pozlátku a na babrání se ve zbytečnostech. Jak řek Alan - Waltz: "Zkuste se na to podívat s odstupem. Děti z vás vysají život a opustí vás staré a prázdné. To je zákon přírody. Člověk pak jen vidí ty vysmáté páry u oltáře a říká si: 'Vy vůbec netušíte'! Ti chudáci nic netuší a jsou šťastní. A o tomhle vám nikdo neřekne." ♥ Prostě, klídek - kids are alright... Možná nic netušej, ale jsou vyladěný. Teda většinou.

Karel Vaš zničil životy tisíců bezejmenných lidí. Jako pracovník NKVD a důstojník Československé armády je odpovědný za největší poválečný masakr v Evropě. Jím vycvičení muži přes noc postříleli téměř tisícovku civilistů v Postoloprtech. Zasloužil se o úspěšný průběh převzetí moci komunisty v Československu. Později jako komunistický soudce a prokurátor zdecimoval elitu Československé armády. Zlikvidoval velitele Čs. letců v Anglii, maršála RAF Karla Janouška, podepsal se na uvěznění velitele Pražského povstání generála Karla Kutlvašera, velitele Čs. vojáků u Tobruku Karla Klapálka, nebo bývalého velitele armádního sboru v Sovětském svazu generála Jana Kratochvíla. Sám své zločiny nikdy nepřiznal, pokládal se za hrdinu, který bojuje za lepší svět. Přesto právě on navrhl nejvíce trestů smrti; přes 20 u nich bylo vykonáno. Nejznámější z ních je generál Heliodor Píka, který byl zástupcem náčelníka generálního štábu a který byl popraven jako jeden z prvních. Karel Vaš nikdy nebyl potrestán. Komunismus bylo zrůdný zřízení, na jehož budouvání se podílela spousta zrůd - a jednou takovou čistokrevnou zrůdou byl Karel Vaš. To je potřeba si bez příkras a relativismů připomínat, protože navzdory tomu, že spousta věcí, motivů, osobností a činů relativní je, neplatí to u všeho a u všech. Karel Vaš byl zrůda, ale taky byl táta dcery, manžel svý ženy, a spoluobčan nás všech - dědula, kterej by jen podle vzhledu v polistopadovejch časech težko někoho zaujal. Až do roku 2012 tu byl, žil a dejchal stejnej vzduch jako třeba i já, kdo se narodil desítky let po jeho největších zločinejch - možná jsem vedle něho někdy jel v metru - a dožíval ve stejnym domově důchodců vedle normálních českejch důchodců, a dost možná vedle někoho z našich blízkejch. Na obyčejnym pražskym Spořilově... Bez puncu vraha, sadisty a tyrana, bez puncu zrůdy a jakýkoli zodpovědnosti za opovrženíhodný činy popírající veškerý možný nebo představitelný lidství. On neni postavou encyklopedie nebo černobílejch fotek z dob dávno neaktuálních, on až do 21. století byl nemilosrdně aktuální pro každýho z nás tim, že tady s náma žil a pokojně existoval. Zrůdy choděj mezi náma, a někdy na to nemusej vypadat - a co hůř: Nejděsivější a nejmrazivější zjištění a uvědomění v týhle kauze je pro mě jednoznačně to, že Vaš nejspíš skutečně měl "čistý svědomí", jak sám řikal. Nejspíš opravdu věřil tomu, že "byl vždycky na straně lidského pokroku, humánního, humanistického pokroku" a že "neudělal žádnou lumpárnu". Jak málo potom lidský svědomí znamená? Jak málo je potom určující, že z něčeho nemám blbej pocit, že mi to nepřijde jako zas takovej problém... A jak moc je potřeba se celej život regulovat a hlídat - podle něčeho většího, co přesahuje jen můj lidskej úsudek, kterej očividně dokáže žalostně selhat (ať už z těch nebo oněch důvodů); pro začátek budou bohatě stačit třeba tisíciletíma prověřený zásady desatera "miluj lidi jako sám sebe", demokratická ústava nebo demokratický a politickou ideologií neznásilněný zákony. Zas tak složitý to neni. Dokument jako takovej v mym pohledu trochu sráží podivná role "moderátora" Černýho, jehož existenci v dokumentu jsem vůbec nepochopil (vč. tý jeho WTF vsuvky s vypípanejma termínama stran Vašovejch kvaziodbornjech publikací), do WTF moments ale jinak (snad ještě kromě Eragonský trilogie v knihovničce trestnoprávníka Fremra nebo psacího stroje píšícího krví) patřej "obyčejný" a neupravovaný Vašovy názory: "Vcelku mám čisté ruce a čisté svědomí, že jsem žádnou lumpárnu, nečestné věci nedělal." / "Sestra byla holka, kterou zajímaly takové ty idiotské věci - vařit, hrát na klavír, co je móda a takové ty věci, no." / "Ty chycené špiony a ty chycené věci. Tedy lidi. (sic!) No co s nima?" / "Dělaly se excesy, prosím, to je normálka, no." / Nebo reakce na to, že se po osvobození Československa sám měl dopustit znásilňění: "U vojska se otázka znásilňování vyskytovala, to bylo v každé armádě." // Jo a jako úplnej moula se tady teda projevil soudce Rychetský.

Pokud je podle mínění některejch Solo zbytečnym filmem, pak je ale úplně stejně zbytečnym i ten další Star Wars Story film, obecně opěvovanější Rogue One. Já si to teda ale nemyslim a rád se podívám na cokoli - a ve výsledku mi Solo sedne jednoznačně víc než pravě Rogue, přestože je míň závažnej (aspoň neni tak pateticky a sladkobolně zatíženej). Pro mě to je přesnej opak Rogua: Postavy jsou sympatický a rozumim jim, bavěj mě a fandim jim; zajímavá je i "milostná", nejednoznačná a nečernobílá (a pro mě nakonec i nepředvídatelná) linka s Qi'rou, resp. Emilií Clarke. V jinak homogennim a smysluplnym ději na mě trošku šroubovaně působila jedině epizodka s pirátkou a její dojemou svatou válkou proti establishmentu, jinak ten film je od začátku do konce vyváženej, sympatickej a víc než příjemnej - koukat se na něj mě fakt a upřímně bavilo. A uznat mu musim i to, že je to snad první SW film, kde nemám ze Žvejkala pocit trapnosti a zbytečnosti - kupodivu dokonce spíš naopak. Skvělej byl i Ehrenreich jako mladej Han, Harrelson byl správnej neprůhlednej desperát, Clarke zase klasicky stylová kočka (tam ale ta její klasičnost končila - ta nejednoznačná a neuzavřená linka s ní mi fakt přišla jako jedna z nejazjímavějších věcí ve filmu) a mně osobně teda bavil i ten Lando, fakt že jo. Za mě jednoznačně příjemný překvapení.

Hlavní kvality jedničky zdánlivě zůstávaj i ve dvojce (působivý exteriéry, bezskrupulóznost a autenticita přestřelek a soubojů...), až teda na pár "drobnejch" detailů - nijaká atmosféra a slabej scénář. Děj mi ve výsledku vlastně přišel až nezajímavej, navíc se spoustou nonsensů a chyb (prvnim útěkem Isabely počínaje, pěti změnama plánů "s kym vyjebeme teďka" nebo závěrem konče). Všechny postavy jsou buď nedůležitý, nebo tak trochu sráči, takže mi pachtění zúčastněnejch ani nešlo sledovat s ňákym velkym pochopením nebo sympatiema. A ten konec, resp. oslí můstek pro třetího Sicaria tentokrát nejspíš v režii vzkříšenýho del Tora mě spíš rozladil než navnadil. Thriller je to samozřejmě pořád dobrej a minimálně kvalitně "vyrobenej", něco navíc se tady ale podle mě už moc nekoná. Za mě slabší 3*.

"Na co jsem pyšnej? Byl jsem vždycky na straně lidského pokroku. Humánního, humanistického pokroku." Karel Vaš zničil životy tisíců bezejmenných lidí. Jako pracovník NKVD a důstojník Československé armády je odpovědný za největší poválečný masakr v Evropě. Jím vycvičení muži přes noc postříleli téměř tisícovku civilistů v Postoloprtech. Zasloužil se o úspěšný průběh převzetí moci komunisty v Československu. Později jako komunistický soudce a prokurátor zdecimoval elitu Československé armády. Zlikvidoval velitele Čs. letců v Anglii, maršála RAF Karla Janouška, podepsal se na uvěznění velitele Pražského povstání generála Karla Kutlvašera, velitele Čs. vojáků u Tobruku Karla Klapálka, nebo bývalého velitele armádního sboru v Sovětském svazu generála Jana Kratochvíla. Sám své zločiny nikdy nepřiznal, pokládal se za hrdinu, který bojuje za lepší svět. Přesto právě on navrhl nejvíce trestů smrti; přes 20 u nich bylo vykonáno. Nejznámější z ních je generál Heliodor Píka, který byl zástupcem náčelníka generálního štábu a který byl popraven jako jeden z prvních. Karel Vaš nikdy nebyl potrestán. Z vyprávění jeho dcery Galiny na mě jde mrazení - co to je za člověka, kterej přimo zavinil smrt tisíců lidí? A to nejen z příkazu a "od stolu", ale i doslova vlastníma rukama, jako třeba na tom ilegálním přechodu přechodu hranic? Co je to za člověka, kterej nikdy neobejme svý dítě, nenechá se obejmout od něj - kterýmu se chlubí válečnejma zraněníma, který jsou ale ve skutečnosti jizvou po (poválečný) operaci ledvin? Kterej byl slepej na jedno oko, ale jeho nejbližší se to dozvěděli až po x desítkách let? Kterej svýmu dítěti řiká, že nesmí bejt nemocný a že na každou nemoc má dělat dřepy? Je málo lidí, který by se zdáli jako čistokrevný zmrdi a lidský odpadi - většinou je v tom taková ta nečernobílost toho, že jeden může těžko soudit motivy, činy a dobu někoho druhýho. Vaš se ale směle řadí třeba vedle Gottwalda, pro kterýho taky žádná polehčující okolnost už mluvit nemůže. Nezáviděníhodnej je život jeho dcery, která se musí se stigmatem dítěte brutálního vraha a despoty vyrovnat - a dělá to obdivuhodně statečně. Říct o svym otci, že si nezaslouží mít hrob, je něco, co si absolutně neumim představit, že v rodině může bejt. Ona, Milan Píka i jejich (nakonec realizovaný a proběhlý) setkání dokazuje, že lidi jsou přes to všechno, co mezi sebou máme, schopný i krásnejch a chápaní přesahujících věcí. A za jakejkoliv projekt, kterej podobnym způsobem jako Křišťálovej fantom pomáhá navracet lidskost tam, kde byl jen děs, smrt a zrůdnost, za každej takovejhle počin jsem strašně rád (filmařský kvality stranou). WTF moments: Ten Paleček, jak tam vedle Galiny sedí v tom autě, a furt se tak mimózně kouká všude kolem nebo dokonce i do kamery, když mluví Galina, to bylo trochu divný a až nevhodně nepatřičný - ale třeba to nešlo udělat jinak, chápu, že tohle se přetáčet ani zaranžovat jinak nedalo.