Helmutek

Bianco šek pro ČSSD od ODS, upuštění od principu demokratický opozice - a klauzulka ve smlouvě, že tahle spolupráce dosavadních nesmiřitelnejch rivalů bude trvat "navždy". Trošku mi to připomíná něco, kde jsme už byli - ústavně danou úlohu KSČ na vedení státu a všem známou, čtyřicet let omílanou floskuli "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak." Pro mě jako pro někoho, kdo v tý době politiku tolik nevnímal, je tohle moc zajímavej dokument podle Taberyho předlohy o tom, co to vlastně všechno pro nás jako zemi a národ znamenalo a znamená. A trpkej dojem z toho mám ten, že to je podobný jako u většiny jinejch takovejchhle událostí - změnilo to víc věcí, než by člověk čekal, a to i pro dobu dnešní, o 20 let pozdějc. "Stabilita republiky bude zajištěna - klíčový bod letních prázdnin 1998. Korupční skandály, oslabení důležitých policejních týmů, chystaná vražda novinářky, prorůstání podsvětí do státní správy, účelové změny zákonů, nárůst preferencí pro komunistickou stranu - to vše patří do stability, kterou zemi zajistila opoziční smlouva. Následující čtyři roky jsou v novodobých českých dějinách unikátním obdobím - ve zvýšené koncentraci se dějou věci, které jinak do normálních demokratických zemí patří spíš výjimečně." Do tý doby, nejspíš od února 48 nebo sprna 68, nic neotřáslo politickou scénou tolik jako události okolo roku 1998 vedoucí až k opoziční smlouvě. O zradách Mnichovskejch nebo Srpnovejch se v Česku mluví často - ale tohle furt byly zásahy zvenčí, takže se v tom pro národ a jeho představitele daj hledat nějaký polehčující okolnosti. Otázkou je, jestli zrada na skutečný podstatě demokracie, kterou upekli "kovaní demokrati" Klaus se Zemanem, nebyla v důsledku zradou větší a zásadnější, protože jde o síly, žluč a hnilobu přicházející zevnitř, od představitelů vlastního národa a pod rouškou spravedlnosti a práva - jde o zradu Čechů Čechama, o zradu občanský společnosti politikama, o znásilnění demokracie, o její zadupání a nakonec její úplný pochcání za hurónskýho smíchu těch, kdo moc dobře věděj, že můžou bejt v klidu, protože si to zařidili tak, že jim se nic nemůže stát. // A pozor, jako kuriozitku tady máme kladnou Krndu! - ještě na tý správný straně barikády, tvářící se jako ochránkyně spravedlnosti, transaprentnosti a demokracie. Její konec v ANO jako přisluhovačky svini srovnatelný s jí tenkrát haněnejma představitelema doby opoziční smlouvy (nebo větší, uvidíme) je dalším příkladem toho, jak velkej pozor je třeba dávat si i na ty, co se jednou tvářej jako ti dobráci... A k tomu, že dokument je jednostranej, pravdoláskařskej, havlistickej, jak nesmyslně píše třeba Cival? "O vyjádření k době opoziční smlouvy požádali autoři filmu také Václava Klause a Miloše Zemana. Oba odmítli." - plus teda to, že třeba Macek jako reprezentant a svym způsobem obhájce tý doby a těch postupů se v dokumentu projevuje dost a myslim, že i celkem dost je proto vidět, co to je za člověka a jak přemejšlí.

Taková pohádka pro dospělý - se všema klišé, co k tomu patřej. (POZOR, TROLEJ) Pohádce odpovídá i v zásadě dobrej konec (ale ne zas tak dobrej, aby se mohlo řikat, že to je pohádka pro děti) se silově nastrčenejma dalšíma otázkama - co bylo v tom kufříku a kdo ho vzal; co bude s miminem Zachariáše; na zbylý dva členy řádu spravedlnost nedosáhla, tak co bude dál? a co na to Jan Tleskač? atd. - ve výsledku to na mě ale působí tak, že to tam Strach narval pro podporu dojmů typu "Tak vidíte, ono to celý bylo možná ještě složější", "Vidíte, jak je to realistický - jako v životě, na všechny hajzly nikdy nedojde" nebo jako teaser pro další sérii. Ani jedno v mejch očích Stracha nectí. U první série jsem brečel, že mi chybělo to mysteriózno, který Strachovi tolik šlo u Brány a Lsti - tady ale zase brečim, že se sice k mysterioźnu vrátil, ale nějak moc na efekt - povrchně a popcornově. Prostě to už pro mě neni ten starej Strach, a to mě mrzí moc, protože ty jeho první věci (až do Osem) se mi líbily obrovsky. Ta ulepeně "tajemná" a extrémně návodná hudba tomu taky moc nepřidává, i když Brzobohatý prostě podle mě jen složil to, co se od něj čekalo. Asi je zbytečný řešit to nějak víc - pro mě je to prostě průměrná televizní zábava, mysteriózní vyvražďovací detektivka pro průměrný televizní publikum, která se možná snažila o Sedmo-Hannibalovsko-Dextrovský vraždy s tajemnym podtextem, moc jí to ale podle mě nevyšlo. Tak snad jen něco z těch "televizností" (čimž myslim lacinej styl tvoření, ne omezený rozpočty atd.), který mě tak rozčilujou - WTF moments: Zase ty majáky a sirény, nejlíp v tajnejch nočních akcích a prázdnym městě, kdy už na sto honů všem pachatelům daj dost času se někam zdejchnout. Přepíčený a ne vždycy uvěřitelný repliky, televizní styl hraní epizodních rolí... Dekapitace prováděný z fleku, "na koleni", na první dobrou a bez nějaký viditelný námahy... Scénářový zjednodušení a zkratky: Najednou maj všichni po smrti starýho Kříže jasno v tom, že ho zabil Sucharda, ale stejně tak to moh bejt jeho syn, kterýho starej udal - takže motiv jako prase... Repliky typu "my jsme už o obětech zjistili úplně všechno" (ponechám stranou, že to by pak už asi nebylo co vyšetřovat) jako reakce na nabídku, že by historička mohla zkusit něco zjistit v souvislosti s tajemnejma historickejma prstenama... Úvaha, že Kříž musí bydlet zrovna v motelu, kde majitel řekne "moc rychle", že tam nikdo takovej neni... Jednou bahnitá cesta je v příštím záběru úplně suchá, aby v tom dalšim byla zase bahnitá... Městskej ťukanec s následkama jako po nehodě na dálnici... Detektivní úvahy typu "zemřel před pěti, šesti dny, tyhle dva den po něm" (počkat, co?)... Viditelný reflextory filmařů (třeba jak se Dvořák belhá potom, co si vytáhne šíp z nohy)... Ve scéně, kde vrah tahá na kárce omráčenou obět, mu ta oběť viditelně pomáhá zvednáním hlavy atd. (to už vůbec nemluvim o tom, jak komicky a žalostně by ve skutečnosti muselo vypadat, kdyby jeden chlap chtěl takhle manipulovat s druhym, stejně velkym - nakládat do auta, z auta, pak na metr vysokou kárku a zase z ní dolů, naštelovat ho nějak u špalku do polohy v kleku, aby se mu neskácel atd.)... Co další větve potomků domnělýho králova syna - to jako žádný nebyly?... Finále v kryptě, kde se pohodově a jak na běžícím páse všichni střílej, bez námahy si mečema probodávaj trupy a sekaj hlavy atd. Abych ale nežral, potěšil mě skvělej Donutil (jak starej, tak mladej!), a krásnej zmrd byl třeba i Hájek. Langmajera, jak mě ze začátku iritoval tim svym defaultně dojemnym výrazem, jsem si nakonec i docela oblíbil, to ale nemůžu říct o Vilhelmový, která mi na tu roli prostě nesedla. A vysloveně do počtu tam bohužel byla i Kajnarová. Jo a motel Lastura je dobrej ekl!

"Kde je hranice mezi hrdinstvím a zbabělostí? Ve špatném rozhodnutí?" / "To, jestli poškození patří nebo nepatří k hnutí skinheads, nijak nesouvisí s trestným činem." "Nesouvisí, ale s jeho podstatou ano. Bezradní, malí, zoufalí, hloupí, nešťastní, zaslepení, zpracovaní hledají program nebo terče pro svou nenávist. Nekonečný řetěz násilí: Romové, skini, katolíci, protestanti." / "Je lepší neodsoudit pachatele, než odsoudit nevinného." / "Ptám se jak uslintanej úchyl." / "Vinu a nevinu vymezujou správně položený otázky." ______ Druhá série na to naštěstí jde úplně jinak, takže nekonečný omílání téhož se naštěstí nekoná. Styl a koncept ale samozřejmě zůstává - to, v čem byla silná jednička, zůstává silná i dvojka, i když musim říct, že pro mě "královská disciplína" trestního práva vlastně ve výsledku nijak zajímavější než ta občansko-právni neni (čimž nechci hanět dvojku, ale vlastně vyzdvihnout jedničku, kde byli děj schopný držet na papírově mnohem míň zajímavejch případech). Dramatická linie kolem Daniela (Adamova kamaráda Igora) mě nakonec i celkem bavila, ale mnohem víc to na mě působilo jako nutnej tmel v jinak nesourodym systému "co díl, to případ" - a vlastně víc než nějaká přehnaná starost o Igorův osud (protože, co si budem povídat, vlastně si za to zaprvý moh sám, zadruhý z toho moh vycouvat i pozdějc, i když by už musel obětovat kariéru /ale to se mu nakonec stejně nevyhlo/, a zatřetí je to taky tak trochu kretén, žejo) mi přišlo nejzajímavější to, jak zprvu nenápadně a ve výsledku brutálně do toho z ničeho nic spadnul - a jak dřív, než se vůbec stačil rozkoukat, byl až po kolena v průseru. Stejně jako Signore mám ale rozporuplnej pocit z linie divnosousedů (co to teda mělo znamenat furt s tou helmou, třeba?!) a z nedořešený linie kolem Laury. Za mě je ale celkově druhá série za silný 3* nebo slabší 4* - pro mě to zůstává víc než zajímavym a pozoruhodnym seriálem, za kterej jsem rád, že existuje, ten tah je ale možná slabší než v první sérii (i když se to už aspoň narozdíl od s01 vyhejbá velkejm botám), a další věc je, že s velkym množstvim případů nutně přichází velká variabilita uvěřitelnosti jak epizodních herců, tak zábavnosti dílů jako takovejch. Líbil se mi třeba díl s rasismem (ukázanym ne jen na jedný, ale na obou stranách - s tim navíc, že spuštěčem kauzy nakonec ten cikán, pokud jsem se díval správně, vůbec bejt nemusel) nebo díl s údajnym znásilněnim, obrovsky mě bavili Patláci (včetně toho naprosto dokonalýho výrazu bavícího se soudce Klose), naopak takovej rozpačitej jsem byl z dílu s guru Járou a těma jeho ženskejma, který tam na mě působily jako ty dvě pindy z těch youtube virálvideí o druhym příchodu Krista do Kačenky, a obecně mě znechutil ten institut soudního senátu, o kterym jsem si jako právní laik naivně myslel, že my nic takovýho nemáme, že je to společně třeba s trestem smrti "výsadou" buranštějšího anglosaskýho práva - totiž ten institut, ve kterym dva joudové-důchodci bez jakýhokoli požadavku na vzdělání nebo jinou způsobilost maj stejný hlasovací právo jako soudce: To jako fakt? Naprosto nadšenej jsem ale z Plesla(!), dobrá byla i dcerka (Byrtusová) a krásně děsivá je státní zástupkyně Koldová (Mikulková). A skvělej je samozřejme předevšim Švehlík. WTF moments: Tak třeba prvoplánově (a nevysvětleně) divný sousedi včetně všech těch jejich nevysvětlenejch kratochvílí a nedotaženejch narážek atd. A to, že se nijak nevysvětlilo zmizení Laury, je hezký, ale nějak mě to nakonec vlastně nepřesdvědčilo - trochu se to tváří, jako kdyby si tvůrci nechávali prostor pro případnou další sérii, ale vzhledem k Adamově rezignaci nevim, jak by seriál měl vypadat.

Jsme to my lidi ale hovada, co? A kolik takovejchhle vyjebávek s upřímnejma lidma tydleti samozvaní reprezentantni "Božího hlasu na zemi" zosnovali, a jen se o tom žádný filmy nenatočily a žádný knížky nenapsaly... Po zhlídnutí podobnejch filmů mám dycky takovou depresivní pachuť z toho, co ta naše "vyspělá" a oslavovaná západní společnost za těch pár staletí ve jménu Boha(!) po světě napáchala. V Misii (odmítám přistoupit na normalizační a nesmyslnou zkomoleninu na Misi) je naprosto fantasticky zvládnutý to zachycení autentickýho prostředí - žádný stylizovaný filmový divadýlko, ale skutečná džungle se skutečnejma indiánama v jejich skutečně autentickym prostředí; v tom mi přijde, že je Misie napřed i v porovnání s leckterejma dnešníma filmama. Nad obsazením se asi taky neni třeba zvlášť rozplývat - DeNirovi, Ironsovi i Neesonovi a dalším ty role sedly skvěle. Na začátku byly ve filmu vpisky, jak že je to podle skutečnejch událostí atd. - mrzí mě proto, že po konci filmu se obdobně nedozvim, jak pokračovala ta kardinálova naznačená (ne)katarze; to mě zajímalo hodně. Jinak je to pro mě ale další ze "starších" filmů, který tady maj skoro až posvátnou auru, mě ale přitom zas tak průlomový nepřijdou - přestože tematika je silná až až, a přestože film má spoustu dalších skvělejch rovin (viz vejš). Úplně samostatně ale chci zmínit soundtrack, protože ten je neuvěřitelně ÚŽASNEJ - je neskutečný, kolika originálníma filmama a nápadama Morricone dokázal, jak taky soundtracky dokážou vypadat. Jo a konečně vim, odkud že je ta krásná melodie Gabriel's Oboe! WTF moments: Herec typu Ironse by rozhodně měl zvládnout předstírat hraní na hudební nástroj tak, aby to nevpadalo jak ze špatně zesynchronizovanýho polskýho dabingu - zvlášt v jedný z nejsilnějších a nejexponovanějších scén (historickejch nepřesností v tomhle "hobojovym" směru tam bylo víc, třeba jak to tam vůbec přes ty vodopády v pořádku prones, ale who cares - o to samozřejmě vůbec nešlo).

I když je to vlastně taková zvrácená pohádka o tom, jak týpek den před svatbou rozvrátí celkem fungující pár (nadsázka), tak je to vlastně fakt zábavnej a sympatickej film. Scénář sice nic moc novýho nebo zajímavýho nepřináší, ty herci jsou ale vybraný hezky (jak hlavní pár resp. trojice, tak celá ta rozvracečská partička atd.) a mně se na to celou dobu koukalo dobře. Trošku to srážej přepíčený divnoscény s kamarádkou-nymfomankou nebo estrádně laděný výstupy s tim bouchačem pracujícím pro jejího otce, kromě nich je to ale víc než příjemná romantická záležitost.

Facka černochům, facka bělochům - facka komukoli, kdo je idiot nebo rasista; a ty se najdou jak mezi bílejma, tak mezi černejma (resp. mezi kymkoliv dalším). Tam, kde byl Kult hákovýho kříže moc naivní a pohádkovej, tam si BlacKkK žádný servítky nebere a nemilosrdně řeže až na dřeň, až je ve výsledku to vyznění daleko za hranou "obyčejný" černý komedie nebo životopisně-popisnýho filmu (obzvlášť mrazivá je poslední pětiminutovka včetně těch aktuálních, rok starejch(!) Dukovejch žlučovitejch výkřiků v synergii a propojení s tim xenofobnim hulvátem a králem všech zhrzenejch, Donaldem Trumpem), i když i právě ty roviny absurdní komedie nebo příběhovýho dramatu fungujou skvěle. Minimálně pro mě je BlacKkK ani ne tak antirastitckej jako spíš antiidiotskej apel stokrát účinnější než právě třeba ten Kult hákovýho kříže, ten se mi tady vybavoval celkem často. Naprosto zásadní ale je, že jakkoliv je ve výsledku Klansman nanejvýš naléhavej pro kohokoli, koho zasáhne a kdo se nad tim chcem zamejšlet, tak přesto nejde o žádnou agitku (což se o Kultu říct nedá). I díky těm svejm dalším rovinám (předevšim ale díky skvělýmu, i když trochu mrazivýmu humoru) ten film funguje i sám o sobě a nechává prostor pro vlastní výklad, vlastní preference, vlastní myšlenky, vlastní otázky... U takovýhodle filmu se sice nedá očekávat, že by ten masovej dopad mohl mít kdy s Kultem jakkoli srovnatelnej, ale whatever works - i když je podle mě Klansman lepší, silnější, účinnější a mnohovrstevnatější ve všem, v čem fungoval Kult, tak Bohu díky za cokoli, co byť jen jednoho diváka přivede na myšlenky, že je možná lepší snažit se jako ten idiot nechovat - a ta snaha je tady podle mě rozhodující; je to dřina a celoživotní boj, tolerantnim a pokornym člověkem se nikdo nestane sám od sebe a nikdo se tak nenarodí, každej si to musí odpracovat a "odsnažit" sám, snadný to neni pro nikoho (jak o tom nedávno krásně mluvil Hřebejk v rozhovoru v ČRo) - a i když je to trochu sysifoskej boj, tak dnešní doba ukazuje, že jestli to chceme jako (západní) společnost přežít, naučit se to musíme, a každej musí začít sám u sebe. A to Spike Lee ukazuje obdivuhodně mj. i těma záběrama aktuálních situací z USA (xenofobních pochodů, rasovýho napětí a agrese obou stran, napojení na nejvyšší politiku /Trump/ i nestydatý hlášení se davů k neonacistickejm ideologiím...), ale ukazuje to třeba i scénou pro mě jednou z nejsilnějších, byť trvala jen pár vteřin - tou, kde se Adam Driver s kolegou baví o svym židovství, a kde říká, že vlastně neví, co to pro něj znamená, protože nebyl jako Žid vychovávanej, nežije tak ani s tim nemá společnýho nic jinýho - tak co z něj dělá nebo nedělá Žida? Ta komunita, mezi kterou se člověk pohybuje, život, jakej žije, nebo jen čistě to, komu a kdy se narodí? On sám se v týhle scéně rozhod uznat, že před tim možná doteď utíkal, ale ty nevyslovený další otázky a ta absurdita toho, že by to vůbec pro někoho měla bejt věc v jakymkoli pohledu na člověka určující, to z týhle scény prýštilo neuvěřitelnou silou. Pro mě ta výpovědní hodnota celýho filmu je maximální a asi si neumim představit, že by se podobná věc dala natočit líp a účinnějc. Ta hlavní "životopisná" linka o černym policajtovi infiltrujícím se do KKK je sama o sobě tak absurdní a komická, že těžko věřit, že to neni jen filmařská fikce - tu absurdní rovinu si ale film nakonec drží celou dobu (začíná to už hned v první minutě tim Baldwinem dštícím naučený obviňující konstrukty a slova, kterejm sám vlastně pořádně nerozumí nebo nevěří), ať už jde o tu jednu danou situační chvilku (černoch používající takový nenávistně xenofobní nadávky na svou vlastní rasu, až to vlastně zaráží; dál taky obrovský množství situačních gagů) nebo ať jde o ten "obyčejnej" absurdně černej humor (jak černo-bílý tématiky, tak na obecnější úrovni - jako třeba scéna, kdy se samozvaní obránci rasový nadřazenosti sami odprásknou náloží určenou pro ty podřadnější). Naprosto nádhernym způsobem a na úrovni se ale Klansman pouští nejen do Black Panthers nebo KKK, ale do celý tý frakšovitosti podobnejch hnutí - plytkosti jejich motivů, krásně ukazuje malost a pokrytectví jak těch bigotních východisek zainteresovanejch omezenců, tak tu až dětinskou potřebu těchhle lidí někam patřit - a vytvářet různý Klany, Rytířstva, Řády a podobně, tvářit se u toho tajemně a dělat okolo toho štráchy, velký iniciační obřady a přijímací řízení a zdůvodňovat si všechno nějakou zjednodušenou ideologií (a je "jedno", jestli jde o Black Panthers nebo KKK, jestli bránim čistotu naší rasy nebo se mstim za lynč na někom z mejch lidí, výsledek je stejnej na jedný jak na druhý straně). Film ale zároveň nezesměšňuje, ne v tom hnusnym, ponižujícím slova smyslu. Těch lidí by vlastně nakonec člověku mohlo bejt i líto, protože to jsou jen poškozený a nešťastný lidi, často z neúplnejch rodin, který chtěj bejt důležitý a chtěj bejt taky jednou součástí něčeho velkýho - nebejt teda toho, že v USA i ten největší dement má u sebe aspoň pět kvérů; a to je pak na problém zaděláno. Klansman krásně ukazuje absurdní rozpory mezi kázanym a reálnym ("Klan byl dycky výhradně nenásilnej" vs. připravovaný útoky s cílem jen zabíjet, ničit a škodit), ukazuje absurditu jakejchkoliv rasovejch zobecňování (kdy Carmichael na přednášce reaguje na letitý přehlížení bílejma tim, že naopak černý prohlašuje za jediný nositele tý pravý krásy a jedinečnosti a nepřímo vyzývá k násilnostem, a tak se absurdní kruh vzájemnech pokřiveností uzavírá) a ukazuje taky bez jakýhokoli pohádkovýho zkreslení tvrdou realitu složitosti boje s timhle způsobem myšlení - a to i v rámci těch orgánů, který by to měly mít jako jednoznačnou prioritu (viz odebrání případu, jeho skartace a zametení pod koberec na policii). Mrazivá je ta pasáž ke konci filmu, kde se Dukovy patetický žvásty o domnělý rasový privilegovanosti (jak to hezky formuloval JFL v recenzi pro ČRo) prolínaj s vyprávěnim starýho pamětníka lynče psychicky retardovanýho černošskýho kluka - jen aby nakonec vybízel k téměř stejnýmu násilí, jen z druhý strany. Film nestraní nikomu, respektive všem - předevšim krásně ukazuje, jak je jakejkoliv extrém (natož xenofobie) nebezpečnej a zhoubnej. Zvlášť v dnešní době, kdy se tadyta rasisticky idiotská rétorika nedrží jen v extremistickej kruzích na okraji společnosti, ale kdy je vlastně posvěcována lidma jako Trump - tedy z pozic nejvyšších. I tohle Spike Lee ukazuje naprosto explicitně a bezskrupulózně - za to klobouk dolů, protože ne každej by měl koule takhle natvrdo se pouštět do současnýho prezidenta USA. Za mě je BlacKkKlansman vrcholem žánru a jeden z nejpodnětnějších, nejpotřebnějších a nejsilnějších filmů, který jsem viděl za hodně dlouhou dobu.

S bezprostřednim a nenucenym kouzlem z Jižní Ameriky (aspoň tak to působilo na mě) se to nedá srovnat. Nelíbí se mi odklon od cestovatelskejch a cestopisnejch reálií a popisů směrem k vztahovejm peripetiím a k dalším jepičím marnostem - ve výsledku člověk často ani neví, kde vlastně momentálně jsou, kterou zemí zrovna projížděj nebou kterou už projeli, kolik a co je ještě čeká a tak. Nečekám žádnou druhou Cestománii, ale na formátu dvánáctidílnýho seriálu se toho dá zvládnout spousta, i kdyby to měla bejt jednoduchá infografika nebo jen nějaký krátkce, i když systematicky zmiňovaný doplňující informace. No nic - sledovat novou reality show o škorpení se Dana s Dominikou a šroubovaný řešení dalších problémů (typu "zmizení" Marcina sloužící jen jako lacinej cliffhanger pro sledování dalších dílů, kde se to už jen nějak odflákne stylem "dobrý, tak se našel") mě prostě tolik nebaví. Mohli by si taky odpustit ten všudypřítomnej (obzvlášť Danův) trpitelskej výraz - nikdo je nenutil expedice se zúčastnit (tim nijak nesnižuju obdivuhodnost všeho, co účastníci zvládaj, já bych to nejspíš nedal, nepotřebuju ale pořád dokola poslouchat, jak to maj chudáci těžký a že to ty Trabanti už fakt asi nezvládnou). Taky tomu tady v Austrálii nijak nepřidává debilně vybíraná užitá hudba, všechny ty provplánově bulvární teasery na konci dílů a v neposlední řadě nakonec (mně) nesympatická posádka, ke který jsem si pouto jako v Jižní Americe teda rozhodně nevytvořil. Za mě mezi 2 a 3*.

Mně se to líbilo - stejně jako jednička. Stejně jako u jedničky to ale u mě absolutní záležitostí neni. Je rozhodně sympatický, že film se nesnaží bejt akčňárnou s filozofickym přesahem nebo s nějak promyšlenym dějem, a že si celkem čitelně jede to, co mu jde nejlíp - tu svojí odlehčeně idiotskou linku (jak hezky napsal KNTRFKT). Nadsázky, hlášek a zábavy tam je spousta, zápletka a příběh jsou ale samozřejmě nezajímavý. Za mě to ale obrovskym způsobem zvedá jak stylovej Firth, tak hlavně skvělej (SKVĚLEJ) Elton John - ta parádní, barevná, děsivě roztomilá i přepíčeně přihřátá věc, která nejenže obdivuhodně skvěle hraje(!), navíc je ale schopná dělat si prdel sama ze sebe (někdy i doslova, jako třeba ten poslední vtípek o zadnim vchodu). Elton je můj fakt nejvýraznější zážitek z celýho filmu. Za mě mezi 3 a 4* - protože ale pochybuju, že ve mně za měsíc zůstaně výraznější dojem ještě z něčeho než jen z toho Eltona, tak nakonec stejně jako u jedničky zůstávám na 3* (což je pro mě furt dobrý hodnocení).

Když to vemu vzletně, je to stylovej akční thriller - ne brutální, ale nemilosrdnej, chladnej a syrovej. Když budu hnusnej, dějově je to vlastně obyčejnej revenge film z prostředí, kde i strážci zákona zjišťujou, nic neni tak jednoduchý. Jednoznačně to ale vytrhává parádní atmosféra, minimalstická nerušivá hudba, autentický a chladnokrevný zpracování (včetně uvěřitelnejch akčních scén, přestřelek bez zbytečně efektních efektů atd), a samozřejmě skvělí herci - za mě teda předevšim Del Toro a Brolin. Emily Blunt tam celou dobu, jak řiká klasik, vlastně jenom sedí a permanentně neví (co si myslet, co dělat, na jaký straně vlastně stojí a na jaký chce stát), což mě vlastně ve výsledku lehce rozčilovalo (protože jsem samozřejmě fandil Del Torovi), byť nezpochybňuju, že ta její role měla smysl a jejím dilematům vlastně rozumim. Celkově ten film je ale pro mě zajímavej ne scénářem, ale atmosférou, vizuálem a syrovostí zpracování, takže za mě mezi 3 a 4*.

Já myslim, že je jasný, kde se Naprostí cizinci inspirovali - naštěstí vidět nejdřív je a až potom starší Jméno ničemu nevadí, protože každej film na to šel trochu jinak a každej jinak i vyznívá. To peklo, který se rozpoutá a ta špína, která se začne prát momentem, kdy se vtipálka kamarádi zeptaj, jak se bude jmenovat jeho syn, je strhující a mě to teda bavilo moc (POZOR, TROLEJ) - právě i kvůli těm myšlenkám, jak moc je nebo neni v pořádku (nebo jako moc je to odsouzeníhodný, nebo jak moc to koho má zajímat) pojmenovat svý dítě Adolf; jak moc je v pořádku chodit s někym, koho miluju, i když je tam generační rozdíl a ještě je to matka mýho kamaráda; ale bavilo mě to třeba i pro ten krásnej domácí rozměr hostujícího páru: chlap - snob, kterej si nad nepříjemnejma domácíma pracema i nad "špatnejma" názorama svýho okolí povýšeně meje ruce, a ženská - frustrovaná, i když dobrosrdečná máma smířená s tim, že líp už asi nebude... A líbilo se mi, že jako největší bigota a omezenec se nakonec asi přece jenom ukázal právě tenhle snob-intelektuál, i když to nebylo nijak ostentativně nebo efektně podávaný - o což líp to možná nakonec fungovalo. Oproti Cizincům tohle dopadne vlastně docela dobře (smířením), ale úplně nepatřičně to nepůsobí asi i proto, že prádlo, který se na každýho vytáhlo, bylo vlastně "jen" typu "Smrdí ti z huby, nemeješ si nohy a pastu vymačkáváš od prostředka - ha, a máš to, hajzle!" - což nakonec ostatně představuje 90% partnerskejch nebo přátelskejch neshod, a vlastně jsou to právě tyhle konflikty, který opravdu smírem skončit můžou a nakonec by upřímně řečeno smírem skončit asi i měly, i když překročit Rubikon ve vztazích jde samozřejmě i v sebemenší prkotině (v Cizincích se řešily vlastně mnohem extrémnější a zásadnější situace, kterejm zase konec právě v Cizincích padnul líp). Upřímně řečno jsem se ale trochu ztrácel v Améliovskym úvodu, i v rodinnejch vazbách pozdějc už během návštěvy - kdo se zná s kym odkud, jak dlouho a kdo je s kym jak spřízněnej, to jsem v tý francouzštině a v tom tempu chytal prostě těžko. Ale to je malej problém - jinak je to skvělá konverzačka se spoustou zajímavejch myšlenek.